_________________

I když Jordan trávila skoro každou noc u svého přítele, jakýkoliv úplněk zůstávala ve škole. Důvod byl jednoduchý - chtěla dávat pozor na přeměnu Dereka. Chtěla totiž vědět, že vše bude v pořádku, že vlkodlačí lektvar stále funguje, a že nikomu neublíží. Což sice zas až tak moc nehrozilo, ale mini možnost tu stále byla a Jordan na některých určitých lidech na škole záleželo. Tak trochu.
Ke kabinetu svého bývalého snoubence se blížila tiše, a protože už cestu ze svého kabinetu k tomu jeho znala až moc dobře, nepotřebovala si ani na cestu svítit hůlkou. Tím pádem nehrozilo, že probudí některé obrazy, které by se asi dost divily, že se takhle pozdě plíží do cizího kabinetu. O drby na škole vážně nestála, protože tu byla spousta lidí, kteří jí znali a domů by se to tím pádem mohlo donést jako lusknutím prstu. A ona nepochybovala o tom, že kdyby se něco takového stalo, Julius by to s úplným klidem oznámil Archibaldovi. Vysvětlovat pak, proč se plížila (a ne jen jednou) k Derekově kabinetu pozdě večer fakt nechtěla.
Na dveře zaklepala dvakrát, chvíli počkala, a zaklepala ještě jednou. "Ahoj, tak co?" vydechla značně starostlivě, protože si byla vědoma toho, že každé z přeměn je pro Dereka příšerná. Dveře následně hned byly zabezpečeny kouzly, aby se odsud jen tak někdo nedostal, ale hlavně, aby se nikdo nedostal dovnitř. Jordan se pousmála. "Něco jsem přinesla," záhadně se pousmála načež z talíře, který nesla, shrnula látku jenž jeho obsah zakrývala. Na něm se nacházelo pár steaků, rozhodně ne udělaných, protože aspoň ona ve své šakalí podobě měla celkem hlad.
A teď už jen zbývalo čekat. Hodina přeměny se kvapem blížila a Jordan z toho byla čím dál tím více nervózní, i když to zatím vždy probíhalo dobře.

_________________

Můj večer se skládal z dvou aktivit - neustále jsem pochodoval napříč kabinetem jako šelma v kleci a díval jsem se na hodiny. Na nic jiného jsem se totiž nedokázal soustředit - ačkoliv tohle nebyla ani zdaleka moje první přeměna, měl jsem jich za sebou fakt hodně, stejně jsem byl nervózní. Vždycky jsem byl nervózní - bál jsem se té bolesti, která mě čekala, a bál jsem se, že se navzdory vlkodlačímu lektvaru stejně něco zvrtne. A takhle to bylo každý měsíc a nic mě nedokázalo uklidnit. Lektvary na uklidnění jsem si raději nebral, protože jsem se bál, že by potlačily účinky lektvaru vlkodlačího. A to by bylo vážně nemilé.
Když se ozvalo zaklepání, trhnul jsem sebou a došel ke dveřím, které jsem nejprve trošičku pootevřel, abych viděl, že je za nimi skutečně Jordan. A když jsem se přesvědčil o tom, že je to ona, pustil jsem ji dovnitř, načež jsme dveře společně zabezpečili kouzly. „Ahoj,“ zabručel jsem a pokrčil jsem rameny. „Nic moc, jako vždycky,“ odvětil jsem na její otázku. Když jsem teď nechodil po místnosti jako tygr v kleci, alespoň jsem nervózně podupával špičkou boty o podlahu.
Možná jsem ještě nebyl ve své šarmantní vlčí podobě, ale když JD odhrnula látku z masa, které přinesla, hlasitě mi zakručelo v žaludku a citelně jsem vnímal, jak se mi plní ústa slinami. „No, díky. Pokud o to maso ale nechceš přijít už teď, tak ho asi radši zatím dej někam stranou,“ poradil jsem jí, protože v tomhle stavu mi nedělalo problémy pustit se do syrového masa ani ve své lidské podobě. Konec konců, třeba takový tatarák jsem zbožňoval a nezáleželo na tom, jak daleko byl úplněk.
„Dáš si kafe?“ zeptal jsem se roztržitě a opět jsem párkrát přešel tam a zpátky. Podíval jsem se na hodiny a na svou otázku jsem úplně zapomněl, připomněla mi ji až Jordan svou případnou odpovědí.

_________________

Když si Jordan všimla, že je Derek jako obvykle nervózní, pomalu k němu přišla, aby mu stiskla rameno. "Bude to v pořádku," broukla tiše, i když věděla, že jen tak nebude. Neuměla si totiž vůbec představit, jakými všemi bolestmi si musí Derek při každé proměně přijít a tím, že byla u toho mu rozhodně nijak pomoci nemohla. Analgetika by totiž v tomhle směru moc nepomohla.
Talíř s masem položila stranou, protože si byla jistá, že by to Derek dokázal spořádat i teď, což jí vlastně i oznámil. "Měl jsi se najíst, nevzala jsem toho zas tak moc. A jestli mi kousek nenecháš, tak tě pokoušu," ušklíbla se pobaveně. Syrové maso sice nemusela, ale jakmile byla ve své druhé podobě, sbíhaly si sliny i jí. A že se uměla rvát celkem dobře, i když proti vlkodlakovi málokdy vyhrála, ne že by jí to vadilo. Kousnout totiž uměla pořádně, ať už byla přišpendlena k zemi nebo ne.
"Čaj bude stačit, kofein musím trochu omezovat. Ne že by se mi to líbilo, ale.." krčila rameny. Život bez kafe si sice představit úplně neuměla, ale protože už dneska dvě měla, muselo jí to stačit. "Příště vyzkoušíme, jak budeš reagovat, když se zdržím v lidské podobě, hm? Později se stejně už nebudu moct přeměňovat a popravdě, samotného tě tady nechávat nechci," přiznala po chvíli a nejistě přešlápla. Bylo poznat, že jí na Derekovi stále záleželo a to i potom všem, co se mezi nimi stalo. Na každé dávce vlkodlačího lektvaru si dávala pečlivě záležet, stejně jako dohlížela na to, že bude zase brzy fit. Což šlo celkem dobře, za použití těch správných lektvarů.
"Štěstí je, že je zítra neděle. Doma jsem se vymluvila na to, že jdu zítra do nemocnice. Sice jdu, ale až odpoledne, takže doufám, že Archieho nenapadne se za mnou stavovat." Přiznala po chvilce zamyšleně. Nebyla si jistí, co všechno se Archibaldovi honí hlavou, ale dost možná nějaké podezření už musel být, když doma chyběla každičký úplněk.

_________________

Ve chvíli, kdy se mě Jordan dotkla, musela poznat, že se nervozitou chvěju. Snažil jsem se to potlačit, ale marně, prostě to nešlo. Na její slova jsem zareagoval chabým, nuceným úsměvem, ačkoliv jsem chtěl věřit tomu, že bude všechno v pořádku.
„Já jsem jedl,“ namítl jsem a pohledem jsem chvilku visel na talíři s masem, než jsem se zadíval zpátky na Jordan. „Jenže já mám teď hlad pořád. Byl jsem v kuchyni a skřítci na mě fakt hodně divně koukali, když jsem si odnesl asi tři podnosy s jídlem a za hodinu jsem byl zpátky pro další várku,“ zakňučel jsem zoufale. A jako by můj vlastní žaludek chtěl potvrdit má slova, hlasitě se ozval. Připadal jsem si jako bezedný. „Abych nepokousal já tebe,“ zabručel jsem s úšklebkem. Kousat jsem vážně nechtěl - díkybohu za vlkodlačí lektvar - ale jakmile šlo o jídlo, neznal jsem bratra.
Přikývl jsem, když si JD poručila čaj, a přesunul jsem se ke kuchyňce, abych dal vařit vodu a připravil čaj do většího hrnku, který mi málem několikrát vypadl z ruky. Nemohl jsem za to, byl jsem prostě jen nervózní a dost nesvůj. „Ne, nejsem si jistý, jestli je to dobrý nápad,“ namítl jsem. „Je to moc riskantní,“ dodal jsem přesvědčeně. Co když mi rupne v bedně a přeci jen Jordan ublížím? Vždyť je těhotná! Něco takového bych si v životě neodpustil, asi bych se rovnou šel utopit do jezera. „Já to tu zvládnu sám, Jordan, vždyť jsem to zvládal sám několik let, navíc bez vlkodlačího lektvaru,“ pokrčil jsem rameny a po chvilce jsem jí podal hrnek s čajem.
„Možná... možná bys mu to měla říct, JD,“ zamumlal jsem zamyšleně, když zmínila svého přítele a prakticky se přiznala k tomu, že mu lže. Kvůli mně. A já nechtěl, aby kvůli mně jejich vztah nějak trpěl, vždyť Jordan vypadala šťastně. „Pokud to nikomu nevytroubí, nebude mi to vadit. Já jenom nechci, aby si začal myslet něco... já nevím. Prostě něco, co by mohlo zruinovat váš vztah,“ zabrblal jsem. Jistě, být v Archibaldově kůži a zjistit, že se moje těhotná přítelkyně o úplňku stýká s vlkodlakem, aby mu dělala společnost, asi bych se naštval. Ale byl jsem si jistý, že bych to nakonec pochopil a snad i toleroval.
Protože se do mě z ničeho nic pustila zima, přesunul jsem se k jednomu z křesílek a hodil jsem přes sebe pletenou deku, která hezky hřála. Na čele mi vyrašila kapička studeného potu. Už to bude za chvíli... Za chvilku to začne...

_________________

Když ucítila, jak se Derek chvěje, zamračila se. Bylo to něco hrozného, ale pomoci mu nijak nemohla, i když opravdu chtěla. "Vypadáš ale jako kdyby jsi nejedl minimálně týden," ušklíbla se pak a drcla ho do žeber. Chápala ho však, že měl hlad, i když toho spořádal tolik. Tohle totiž muselo být pro něho opravdu namáhavé, což ona sama posoudit nijak nemohla. "To si ještě nezvykli?" optala se s menším úšklebkem, když Derek zmínil ty skřítky. Úšklebek se nicméně ještě o něco více rozšířil ve chvíli, kdy se zmínilo to pokousání. "Tak budeme pokousaní navzájem, no," broukla pobaveně. Co se jídla týkalo, v některých chvílích taky neznala bratra. V tuhle chvíli by mu sice to syrové maso nejradši nechala, ale jakmile se z ní stal šakal, spořádala maso v jakékoliv podobě.
Jakmile se ozvalo to ne, JD se zatvářila takovým způsobem, jakože žádné protesty nepřijímá. "To nebyla otázka, Dereku." Oznámila jednoduše. "Prostě to zkusíme. Příští měsíc, to se pak zvládnu ještě přeměnit, kdyby něco," broukla pak a dokonce se i usmála. Myslela to vážně, chtěla na něho dohlédnout. A celkem pochybovala o tom, že by mu ruplo v bedně, o to všechno se přeci staral ten vlkodlačí lektvar a ještě s tím nebyly žádné problémy. Dobře, vždycky byla přeměněná, ale to v tom nehrálo žádnou roli. Určitě. "Jenže já tě prostě samotného nechávat nechci," zabručela pak čímž jasně dala najevo, že si o něho dělá starosti. Což dělala, neustále, a nikdo s tím moc věcí dělat nemohl. Vždyť ještě před pár lety měli být spolu, byla si tedy jistá, že starosti si bude dělat vždycky.
Když Derek přišel s tím, že by to Archiemu měla říci, chvíli na svého bývalého snoubence koukala zmateně. Vážně právě řekl to co řekl? Vypadalo to tak. "Jsi si jistý?" optala se nakonec a v rukou sevřela hrnek s čajem, který jí Derek udělal. "On to rozhodně nikde troubit nebude." Vyhrkla rychle, protože věděla, že Archibald by to nikde neřekl, jenže si nebyla jistá tím, jak by k tomu přistupoval. Byla si jistá, že se mu nebude líbit, že se zahazuje s vlkodlakem, který je navíc jejím bývalým snoubencem.
Jordan sledovala Dereka jak si sedá na židli šoupnutou u zdi a přehazuje přes sebe deku. Věděl moc dobře, že už to za chvíli začne, takže dopila zbytek čaje a šoupla se trochu stranou. Tohle sledovala opravdu nerada, ale nic moc se nedalo dělat.

_________________

„Nejen, že vypadám, ale taky se tak cítím,“ ušklíbl jsem se, protože jsem se vážně cítil, jako bych týden nejedl - v žaludku mi neustále kručelo a já měl pořád pocit, že je prázdný, přestože jsem celý den nedělal prakticky nic jiného, než že jsem jedl. „Asi nezvykli,“ odvětil jsem na téma skřítků a pokrčil rameny. Kdybych byl v jejich kůži, asi bych se taky divil a tvářil nevrle, kdyby mi z kuchyně mizelo tolik jídla pro jednoho jediného člověka.
Nevrle jsem se každopádně zatvářil hned vzápětí, jelikož se mi zkrátka vůbec nelíbila představa, že by tu se mnou Jordan měla být v lidské podobě. Argument, že příští měsíc se ještě zvládne přeměnit do své šakalí podoby, byl sice silný, ale argument, že je těhotná a mohlo by se jí něco stát, byl prostě silnější. Já se s ní ale momentálně neměl energii hádat, takže jsem jen mlčel a tvářil jsem se dost nesouhlasně. Bylo jasné, že v následujících dnech proti tomu vznesu ještě spoustu protestů.
„Nejsem si jistý, ale jestli mu věříš, tak to klidně udělej. Řekni mu to,“ zamumlal jsem pak a pokrčil jsem rameny. Já toho jejího Archibalda neznal, tudíž jsem si svým rozhodnutím opravdu nemohl být jistý, ale věřil jsem Jordan. A pokud mu ona sama věřila, tak jsem neměl problém s tím, aby mu to řekla. To svolení měla, jestli ho využije, nebo ne, to bylo na ní.
Víc už jsem nic neříkal, protože mi bylo stále hůře a momentálně jsem byl rád, že nějak přežívám. A to to nejhorší teprve mělo přijít a mělo to přijít hodně brzy. Už jsem totiž cítil, jak mě začínají bolet klouby a kosti a obličej jsem podvědomě křivil do bolestné grimasy. A v duchu jsem nadával sám sobě, že jsem se nesvlékl. Ne že bych se chtěl svlékat před Jordan, ale oblečení se se mnou nepřeměňovalo a já ho při té bolestné přeměně většinou kompletně zničil. A zrovna tenhle svetr jsem měl tak rád... Ale teď už jsem prostě neměl sílu na to, abych se zvedal a oblečení ze sebe stahoval.
První ochromující křeče dorazily brzy, já pevně stiskl čelist a potichu jsem zaúpěl. Statečně jsem se snažil nekňourat moc nahlas, jenže s postupující přeměnou to prostě nešlo a můj kabinet se brzy změnil v koncertní halu výkřiků bolesti. Vlastně to tu znělo jako v mučírně, jenže já si zkrátka nemohl pomoct. Nebylo to rozhodně nic příjemného, když se člověka zmocňoval jeho vnitřní vlk. A určitě nebylo ani nic hezkého tu přeměnu sledovat a já doufal, že se Jordan alespoň otočila. Nechtěl jsem, aby tu scénu měla před očima ještě několik následujících let. Protože něco takového se zkrátka nezapomínalo.
Celá přeměna trvala sotva pár minut, ale já měl pocit, že mám za sebou minimálně pár hodin mučení. Roztrhané oblečení se teď válelo vedle křesla, já jsem stál na zemi na všech čtyřech ve svém vlčím kožichu a ztěžka jsem oddechoval. Ještě pořád jsem se chvěl, ale už mi bylo podstatně lépe. Netušil jsem, čím to je, třeba mi dával nějakou zvláštní sílu právě úplněk.
Protáhl jsem se, zavětřil a otočil hlavu tím směrem, kde se teď nacházel talíř s masem.

_________________

"Přejde to," mrkla pak s menším úsměvem. Bylo jasné, že ten nekončící hlad na konec přejde, i když ne hned. "Tak se příště můžeme střídat," ušklíbla se trochu pobaveně, ale myslela to vážně. Sice na ní koukali divně už v momentě, kdy si odtamtud odnášela to syrové maso, ale Jordan na takové věci nehleděla. Jí bylo jedno, kdo si o ní co myslí, pokud ty osoby neznala. Když se totiž jednalo o její spolupracovníky v nemocnici, tam jí to štvalo, pokud si o ní třeba povídali za jejími zády a nebo se na ní nějak divně koukali. Což koukali, zvláště od té doby, co vyšlo najevo, že je vlastně těhotná. Jo, drby se šířily rychle.
Protože se Derek dále nehádal, Jordan se spokojeně uculila, i když si byla jistá, že v nejbližších dnech se mu bude radši trochu vyhýbat. Bylo totiž pochopitelné, že v tuhle chvíli neměl na hádání náladu, takže jakmile se vzchopí, bude útočit různými protiargumenty, proč to nedělat. Jenže JD byla tvrdohlavá a jen tak si nějaký svůj nápad nehodlala vymluvit.
"Děkuju," špitla, protože byla ráda za to, že jí to dovolil. Dříve se neodvážila to Archiemu říci, protože když něco slíbila, prostě to chtěla dodržet, takže tohle pro ní byla úleva. Sice tušila, že se dost možná kvůli tomu se svým přítelem pohádá, ale neměnilo to nic na tom, že mu to říci chtěla.
A pak to začalo. Jordan se sice otočila, aby tu přeměnu nemusela sledovat, ale výkřiky, které se nesly celým kabinetem, jí nakonec donutily se otočit. Chtěla totiž Derekovi přispěchat na pomoc, i když věděla, že mu nijak pomoci nemůže. Horší bylo, že když už se otočila, nedokázala zavřít oči a ani se otočit zpátky - celý proces tak sledovala a všechno jí z toho bolelo. Když bylo po všem, stiskla čelist. Teď byla řada na ní, ale na rozdíl od Dereka, její oblečení se přeměnilo společně s ní.
Na to že je menší než Derek o nějakých čtyřicet centimetrů už si celkem zvykla. Dobře, ne zas tak moc, protože byla zvyklá vždycky převyšovat, ale vydržet se to těch pár hodin dalo. Tak či tak, vesele zavrtěla ocasem a svého vlčího kamaráda šťouchla čumákem do boku. Ne že by to kamarádské přivítání vydrželo moc dlouho - JD totiž začmuchala, zaregistrovala to maso, které přinesla, a tak svým zavrčením jasně dala najevo, že ať to ani nezkouší, je její. Aspoň část, protože v tuhle chvíli se jí vážně sbíhaly sliny. Hodně. A to by nad tímhle jindy ohrnovala nos.

_________________

Naštěstí jsem skrz všechnu tu bolest nezvládl vnímat ještě to, že mě Jordan sleduje - kdybych to věděl, cítil bych se asi dost hrozně, protože celý tenhle vlkodlačí problém pro mě byl dost osobní záležitostí a já vážně nechtěl, aby mě někdo sledoval při tom, jak se mi deformují kosti a já skučím na celé Bradavice.
Přestože mě z přeměny všechno bolelo, vzpamatovával jsem se rychle. Oklepal jsem se, zavětřil, a když do mě Jordan ve své šakalí podobě šťouchla, mrzutě jsem se po ní ohnal zubisky. Ale jen tak aby se neřeklo, rozhodně jsem jí nechtěl ublížit - sláva vlkodlačímu lektvaru! Jen jsem na takové pošťuchování prostě neměl náladu.
Vrčící šakal vypadal proti vrčícímu vlkodlakovi asi jako hračka na klíček, alespoň já měl takový dojem a náhodný pozorovatel by mi tu domněnku určitě potvrdil. Když se totiž z hrdla vydralo zavrčení mně, to Jordanino úplně zaniklo. Byl jsem konec konců krvelačná příšera a ne přítulný dvacetikilový pejsek, že. Varovně jsem po ní blýsknul žlutýma očima, odstrčil jsem ji svým tělem ke straně a neohroženě jsem vyrazil k masu nachystanému na talíři. A minimálně jeden kousek jsem stihl smlsnout jako malinu, než se ke mně ta malá chlupatá potvora přihnala.
Sranda mohla začít.

_________________

Jordan štěkla, když se po ní Derek ohnal zubisky, protože ona to přeci nemyslela nijak zle. Dobře, dost možná zrovna v tuhle chvíli na něco takového neměl náladu, ale nevadilo. Horší bylo pak Derekovo vrčení, která tak úplně přehlušilo to její. Jo, tohle byla celkem nevýhoda - zatímco Derek měl něco málo přes metr, ona měla sotva sedmdesát centimetrů. Což sice doháněla dlouhým ocasem, ale radši popojedem.
Rozhodně se nepovažovala za nějaké štěně, i když tak proti svému bývalému snoubenci vypadala. Kdyby byla ve své normální podobě, dost možná by si naštvaně dupla, protože ona nebyla nějaká hračka, kterou by jen tak mohl odstrčit stranou. Což samozřejmě Derek udělal, a ona tak zavrčela znovu, ne moc úspěšně, ale aspoň snaha byla.
Aspoň kus mi nech, ty potvoro jedna. Zavrčela v momentě, kdy se oklepala a neohroženě několika skoky dohnala Dereka, který v sobě měl dost možná už skoro většinu masa na talíři v sobě. Vždyť ona to maso přinesla! Což si dost možná ta chlupatá potvora před ní neuvědomovala. Tak či tak, JD se snažila vlka od talíře odstrčit, pravděpodobně dost neúspěšně, ale ona mu to pak všechno vrátí, až zase bude ve své podobě a to se mu určitě líbit nebude.

_________________