S ďáblem v městě andělů

Jak bylo jedné noci domluveno, tak se i mělo stát a tak není divu, že hned jak Marcus dostal echo, že je dům v Americe prázdný, tak poslal expres sovu (asi nějaká na kofeinu, who knows) Leah ve velice prostém znění a to, že se jednoduše sejdou na zahradě sídla rodiny Forne, kde se nacházelo velice utajené a zřejmě asi ne úplně legální přenášedlo (V podobě zahradního trpaslíka), díky kterému se dostanou až přímo na práh jeho domu a to se vyplatí! Ovšem otázku, kde Marcus to přenášedlo sehnal ponecháme bez komentáře, řekněme, že se v Londýně zabydlel.
A tak to bylo tady, celý týden v krásné a slunné Americe! Celý dům jen pro sebe a k tomu i soukromá pláž a nedaleké město překypující vším "špatným," na co si jen člověk vzpomene. Prostě dovolená, jak má být!

Podoba domu | +

Dům jako takový je vzdálený několik kilometrů od Los Angeles a je vybudovaný na jednom z útesů, takže výhled rozhodně stojí za to (viz Marcusova karta). Dům samotný pak připomíná spíš skleník, než běžný dům, jelikož je celý porostlý všemožnými rostlinami, keřmi a dokonce i květinami. A že tím výčet zeleně ani zdaleka nekončí, protože jen co se člověk ohlédne, spatří rozsáhlou zahradu překypující snad vším, co je možné pěstovat a to co by v tomhle podnebí nerostlo je jednoduše ukryto v jednom z mnoha skleníků. Taktéž se tu nachází menší kůlna (jak jinak než naprosto zarostlá) a poté jistá nezarostlá budova, která na první pohled může vypadat jako garáž, ehm.
Co se interiéru týče, tak ten naprosto neodpovídá zevnějšku, tedy člověk zde nalezne hodně dřeva a pokojových rostlin, ale co se vybavení jako takového týče, tak to se všechno nese v moderním stylu a to ani nemluvíme o všemožných mudlovských vymoženostech, jako je třeba televize. Dům má dvě patra a celkem pět místností, z toho dvě dole a tři nahoře a to nepočítáme sklep, který je vytesaný přímo do skály.
Pokud bychom opět vykoukli ven, tentokrát na terasu s výhledem na moře, tak zde krom nějakého útulného posezení, nalezneme i vytesané schodiště vedoucí přímo na pláž, kde se taktéž nalézá pár lehátek a slunečník.

_________________

Celý výlet začal pochopitelně na zahradě rodinného sídla a to v příhodnou dobu, jelikož ani tady nikdo zrovna nebyl, takže nehrozilo, že by nás někdo přichytil, jak používáme mé naprosto skvělé přenášedlo! A tak jsem si tam mohl jen tak v pohodičce postávat a pokuřovat, dokud se neobjevila Leah, se kterou jsme se po pro mě osobitým přivítání přenesli pomocí trpaslíka přímo až na náš práh a že to byla celkem jízda, jelikož... no dejme tomu, že to přenášedlo asi nebylo ideální, ale zůstali jsme v jednom kuse a to je přece úspěch! A nikoho přece nemusí zajímat, že jsem si ho předem neodzkoušel a že jsme mohli skončit kdekoliv na světě, ale... to je přece na tom ta zábava, no ne?
První věc, co jsem po přenesení udělal bylo nahození širokého a velice lišáckého úsměvu, doplněného o roztáhnutí rukou směrem k Leah v gestu "Vítej v mé džungli baby!" a že to tu jako džungle opravdu vypadalo, vlastně bych se vsadil, že to tu bylo víc zarostlé, než když jsem tu byl naposledy. Každopádně následovala prohlídka celého domu a nějaké to kecání o tom, co kde je a kam raději nechodit (Třeba ty masožravky nebyly zrovna přátelské, ehm), s tím, že celá prohlídka končila v mém skromném království, které vlastně nebylo až tak skromné... ale snaha byla, já přece nemůžu za to, že jsem tak skvělý a že mám tolik pohárů a medailí ze všemožných sportů a parádní fotky s hromadou slavných mudlů, heh.
Co se druhého dne týče, tak ten se celý odehrával převážně na pláži a že já nebyl králem pláží jen tak pro nic za nic, takže jsem samozřejmě předvedl své schopnosti na prkně a taky své tělo, které už to sluníčko prostě potřebovalo! Tedy, víc než mé tělo v plavkách mě zajímalo to druhé, ze kterého jsem měl občas problém spustit oči a tak se párkrát stalo, že jsem prostě skončil ve vlně, jelikož jsem tak nějak nedával pozor, že. Celý den pak zakončilo velké ohniště a nějaké to polehávání u něj, ehm.
Třetí den nebyl o nic méně akční, tedy začátek se mohl zdát dost klidný, když jsme se procházeli zarostlou zahradou, ale to bych nebyl já, abych nevymyslel něco extra a tak krom cukrování, trhání kytek a dělání blbostí přišlo na řadu něco extra a tím bylo krmení masožravek... které pocházely z jižní Ameriky a tak nějak byly schopné sežrat celou kozu... Což, celou kozu jsem jim samozřejmě nedal, ale jednotlivé kusy jsem jim dával skoro až tlamy a celou dobu si u toho hrál na krotitele divokých šelem... a nebyla by to zábava, kdybych si s masožravkama, které by zřejmě zvládly člověku ledacos ukousnout hrál jen já a tak prostor dostala i Leah, které jsem tak nějak neřekl, že jim nechutná lidské maso a že se teda nemusí bát, protože... to by pak nebyl žádný adrenalin, že.
Čtvrtý den už doslova vybízel k nějakému tomu odpočinku, ale... opět, na to tu bylo až moc zábavy! Takže zatímco se dopoledne neslo v duchu potápění se za pomoci žaberníku, což byl pro někoho, kdo nezná zdejší moře určitě zážitek, vzhledem k tomu, jak moc rozmanitý tady vodní život byl... No a odpoledne se neslo v duchu šplhání po útesech a nedalekých skaliskách, což taky byl vcelku adrenalin, zvlášť bez normálního jištění... i když i tady opět platilo to, že jsem Leah zapomněl říct o dost slušném měkčícím a zpomalovacím kouzlu, které pod určitými skalisky bylo. A to, že po takovém dni určitě bodlo nějaké to posezení na terase s pár drinkama, hudbou a případně i tancem asi netřeba zmiňovat.
Pátý den už ale odpočinkový byl, takže se nesl v duchu povalování se na pláži... tedy dobře, v duchu povalování se, kreslení dalšího portrétu a dělání blbostí... a dělání nejen blbostí.
No a co se šestého dne týkalo, tak na ten jsem měl připraveného něco opravdu speciálního a tak hned po sladké snídani, kterou jsem vlastnoručně ukuchtil, jsem Leah zavedl k oné nezarostlé budově, kde jsem se na ní s potutelným pousmáním ohlédl. "Už jsi někdy jela na motorce?"

_________________

Jak slíbila, tak si ten čas na Marcuse opravdu udělala, a to i ve svém dost náročeném programu. I když je pravda, že pár předchozích dní pro ni bylo skoro rájem pro duši, protože nemusela vůbec nic, a zažila opravdu luxusní snídani. A tu nemělo možnost jen tak něco trumfnout.
Ten týden, co měla s Marcusem strávit, utíkal v tak rychlém tempu, že měla sotva čas vydechnout, ale nestěžovala si (alespoň ne nahlas). Už od prvního dne její hostitel energicky vymýšlel nové a nové aktivity, aby ani vteřina času nepřišla nazmar, a kdyby na takové hektické tempo nebyla zvyklá, asi by mu večer místo jiných aktivit prostě a jednoduše usnula na rameni. Jedno bylo jisté - s Marcusem se prostě nedalo nudit, protože jí to nedovolil.
Celý dům na ni působil jako brazilská džungle a sbírka fotek a pohárů by na ni možná udělala větší dojem, kdyby sama nebyla majitelkou podobné sbírky foteček. Na obdivný úžas tedy Marcus musel spoléhat u nějaké trochu méně leahovité návštěvy. Ji totiž víc než poháry a fotky v tuhle chvíli zajímal Marcus a jeho postel, přiznejme si to.
Druhý den musela uznat, že Marcus na prkně opravdu válí, a možná by se s klidem mohl utkat v duelu s některým z jejích známých z australských pláží. Sama na předvádění svého vlastního umu v téhle oblasti neměla náladu, takže se jen rozvalovala na pláži a nechala se obdivovat, což bylo milionkrát lepší.
Třetí den začal slibně, docela to i vypadalo, že ji čeká zasloužený klid, ale Marcus jí do ruky vrazil flák masa, což ji při nejmenším zarazilo. Že by se k těm kytkám chtěla přiblížit dobrovolně, to se říci nedalo, a tak pokud ji Marcus nejistil, mohl si ty příšerky zelené nakrmit sám. A nechtějte vědět, kolik krému pak padlo na její ruce, aby z nich dostala pach syrového masa.
Čtvrtým dnem se mu ale povedlo její náladu z krmení kytek o sto procent vylepšit, takže se pomalu přestala tvářit jako kakabus, a potápění mezi pomořskou faunou i flórou si opravdu užívala. A i to šplhání s adrenalinem v krvi ji bavilo a Marcusovi se po těch drincích a tanci dostalo zasloužené odměny, ehm.
To zdánlivé nicnedělání dalšího dne přivítala s povděkem a úsměvem na rtech a vlastně to doposud považovala za jeden z nejlepších dní, co spolu prožili. Jenže, to by následujícího rána nesměl přijít ten zásadní dotaz, při kterém Leah zasvítily oči. Snídaně byla úžasná, o tom nebylo pochyb, ale když Marcus zmínil motorku, měl její plnou pozornost. „Jela. Ale už je to dávno,“ oznámila mu a letmo se pousmála, protože očekávala, co bude dál. Naposledy seděla na motorce s Trentem, když ji vzal v létě na výlet napříč Austrálií, a i když vzpomínka na to už pomalu bledla, ten adrenalin si pamatovala až moc dobře.

_________________

Celý týden utíkal opravdu hodně rychle a nutno říct, že jsem se skvěle bavil v tak dobré společnosti a že jsem musel oceňovat nasazení, s jakým se poprala s mým programem, protože... sám vím, jak je těžké držet tempo s někým tak hyperaktivním jako jsem já, ehm. A že ten den volna na pláži byl zasloužený asi ani netřeba říkat, zvlášť když i já dokázal prostě jen... nic nedělat. Ale dalo by se to považovat jako klid před bouří, protože to, co jsem si připravil dneska si bude pamatovat určitě ještě hodně dlouho!
Proto, když mi oznámila, že už na motorce kdysi jela, tak se můj úsměv změnil do dosti podezřelého úšklebku, protože přiznejme si, když jsem takový postrach na nohou, jaký asi budu na motorce, že... Tudíž, když pak otevřu vrata, tak se nám naskytne pohled na dvojici strojů... na jeden moc fešný kabriolet a poté na již zmíněnou motorku... na které je už na první pohled jasně vidět, že dostává tu nejlepší péči. Co už ale vidět není jsou nějaká ta hezká vylepšení... a pár kouzel, ehm ehm. "Parádní co? Největší kráska mého života... tedy... až do nedávna" ne, nemohl jsem si odpustit takovou poznámku a všeříkající pohled směrem k Leah, který jí doslova spaloval, ale popravdě, který z mých pohledů za celý ten týden nedělal to samé... a nebo "horší" věci, že. "Říkal jsem si, že když už tu jsi, tak by byla škoda si neudělat výlet do města andělů, hmm?" brouk jsem pobaveně, když už jsem si sedal na motorku a samozřejmě si nasadil sluneční brýle, protože přilba je přece pro padavky! "Tedy, pokud se nebojíš tam jet s ďáblem na jeho pekelném stroji" ušklíbnul jsem se následně opravdu hodně provokativně, přičemž jsem si trošku sesunul brýle, abych mohl svůj pohled upřít do jejích očí a že v těch mých mohla spatřit opravdu nezbedné a nebezpečné plamínky, které by snad každého člověka odradily od toho si ke mě přisednout, ale přiznejme si, u Leah se snad ani nedalo očekávat, že by jí něco takového odradilo, spíš naopak a to byl možná i jeden z těch důvodů, proč mě to k ní tak moc táhlo... ačkoliv si tak nějak pořád nechci připustit, že se mi někdo dostal tak moc pod kůži... a že se tomu vlastně nemůžu a ani nechci bránit, nad tím už radši ani nepřemýšlím, ehm.

Stroje v garáži | +

_________________

Popravdě, když Marcus otevřel ta vrata, Leah jako první spatřila ten kabriolet, a trvalo jí dost dlouho než pohled přesunula k ďábelskému stroji číslo dvě. Ona sama by si asi vybrala ten kabriolet, kdyby mohla... a interně si jej přidala na seznam dárků k Vánocům. Minimálně na nějaké focení by bylo dobré mít takovéhohle naleštěného fešáka na scéně, protože tomu by se na kapotu položila fakt dobrovolně, ani by ji nemusel přemlouvat.
Ale královnou dnešního dne (až tou druhou v pořadí, samozřejmě) měla být motorka. Tomu Marcusově komplimentu věnovala pobavené uculení a nedalo se říct, že by jí taková poklona neudělala radost. Popošla blíže k němu i k motorce a vyloženě mnohoznačně se usmála. „Děláš, jakoby mě snad nějaký ďábel děsil. Vždyť sama nejsem žádný andílek,“ kousla se do rtu a bez delšího otálení se posadila za něj na ten pekelný stroj, co je měl dovézt do města. Ruce Marcusovi automaticky položila kolem pasu a už teď jí tělem vibrovalo příjemné mravenčení v předzvěsti adrenalinového zážitku.

_________________

Tak nějak nešlo přehlédnout, jak se dívala na kabriolet a popravdě jsem se jí vůbec nedivil, protože to byl fakt výstavní kousek o který se otec staral jako o vlastní dítě... vlastně jsme většinu společného času trávili právě tady v garáži... i když toho času nebylo zrovna moc, protože práce, známe. Ale zas na druhou stranu mu nevadilo, když jsem si sem tam auto půjčil a vlastně o tom ani po většinu času nevěděl, ehm.
Musel jsem se šibalsky pousmát, když si sedla za mě s tím, že ona taky není žádný andílek. "To rozhodně nejsi..." ohlédl jsem se na ní přes rameno, přičemž se mi po tváři proháněl lišácký úsměv. "Pro tebe by byla nebe škoda" broukl jsem jejím směrem mrazivým, avšak tak zvláštně vzrušujícím hlasem, ze kterého by doslova mohla tuhnout krev v žilách a to ani nezmiňuju ten skoro až ďábelský úšklebek, který se mi na tváři na onu chvilku usadil. Tedy, než jsem ten pekelný stroj následně nakopl a než by stačila vydat jakoukoliv hlásku, tak už jsme byli venku z garáže a vlastně i mimo pozemek, takže asi netřeba říkat, že jsem na to opravdu hodně šlápl, až se za námi trošku kouřilo.
Touhle rychlostí netrvalo vůbec dlouho, než jsme se z prašné cesty, která vedla ten kus k našemu domu dostali na normální silnici... a tady... začala ta pravá zábava! A že jsem opravdu doufal, že se Leah držela pevně, protože jakmile jsme se dostali na pořádnou silnici, tak jsem zmáčkl speciální páčku, která... no dejme tomu dodala motorce trochu toho kouzla (Všichni víme, jak jezdil ten kouzelný autobus, ehm ehm) a tak se v následující chvíli svět okolo nás změnil v jednotvárnou šmouhu a ručička rychlosti se div netočila dokola... Tomuhle se říká teprve jízda!
Takže nikoho asi nepřekvapí, že vzdálenost, která nás od města dělila jsme překonali během několika minut a to jsme navíc museli kousek před městem začít kličkovat mezi autama mudlů, což přiznejme si, povzneslo adrenalinovou jízdu na zcela nový level, zvlášť když jsem pak projel mezi dvěma skoro až na doraz, nebo když jsem řezal zatáčky. Jedno bylo jasné, účesy nás obou zažily radikální změnu, ehm.
A tak, když jsme se dostali do města, tak jsem onu kouzelnou páčku konečně pustil a okolní svět opět nabral svůj tvar a nám se tak naskytl pohled na ono slavné Los Angeles v jeho plné kráse! A to, že naše cesta povede prakticky napříč celým městem doslova svádí k tomu si udělat pár zastávek na zajímavých místech a prostě si užít tu atmosféru LA a všeho, co může nabízet.
Ale to nejzajímavější přijde až s večerem, poté co vyjedeme do kopců nad městem, kde se nachází onen slavný nápis Hollywood a ze kterého je prostě kouzelný výhled... zvlášť večer, když zapadá slunce, ehm ehm... a navíc se sem nesmí, takže má člověk naprostý klid, protože taková pravidla platí pouze pro mudly, že. "Je libo západ slunce nad městem andělů? Mám zamluvené skvělé místo" mrkl jsem na Leah s hravým úsměvem na tváři, zatímco jsem slezl z motorky a pomalým krokem se vydal směrem k nápisu a to přesněji k písmenu O. A ne, že bych sem chodil často... ale chodil jsem sem dost často, abych věděl, kde jsou díry v plotě, no.

Mimo herně:
Trošku souhrný post, ale to zajímavé se děje až teď večer, že

_________________

Marcus se tedy v řízení motorky ani trochu nekrotil, ale on se nekrotil v mnoha věcech, takže čekat to určitě mohla. Předpokládala, že s ním to bude jízda veskrze adrenalinová, ale stejně se jí po příjezdu do města trochu klepala kolena, ne že by mu to nahlas přiznala. Vlastně se tím jen utvrdila v tom, že je Marcus docela nebezpečné stvoření... po všech stránkách. Ale že by ji to odradilo?
LA mělo svoje kouzlo a Leah si pobyt ve městě a zastávky na zajímavých místech užívala, protože se sem neplánovala hned vracet, aby si to mohla prohlédnout pořádně. Marcus se ovšem opět ukázal jako všetečná fretka a než se stačila nadát, slunce už se klonilo k západu a oni mířili do kopců nad městem. Leah se nechtělo přiznávat, že je za celý den dost unavená a hlavně, že na ni začala dopadat únava za celý týden, ale kdyby snad chtěl podnikat ještě něco dalšího, asi by mu později usnula na rameni, ani by nevěděla jak. „Ale nepovídej...“ broukla škádlivě, když ji s hravým úsměvem lákal do zakázané zóny, a ona ho bez zaváhání následovala. Hlavně už žádné adrenalinové sporty.

_________________

Ne, dneska už se žádný adrenalin konat nebude, tedy pokud nepočítáme cestu zpátky, ale tak s tou se přece musí počítat, že. Vlastně to co jsem si teď připravil by se dalo považovat za naprostý opak adrenalinu, i když vloupávání se na cizí pozemek je taky jistý druh adrenalinu, ehm.
Onen hravý úsměv mi z tváře nezmizel ani po jejím menším popíchnutí, vlastně se mi ještě o trošku rozšířil a po chvíli se změnil do až podezřele moc sladkého uculení, když jsme dorazili až k našemu cíli, což bylo jedno z písmen O, do kterého jsem se následně vyhoupl a pohodlně se usadil a pokud Leah potřebovala nahoru pomoct, tak jsem jí samozřejmě pomocnou ruku podal a vytáhl jí za sebou nahoru. A když se pak taky usadila, mohla spatřit důvod, proč jsem jí tahal až sem. Slavné město andělů, pomalu se ztrácející v zapadajícím slunci a nutno říct, že jsem za život viděl jen málo západů slunce, které by dokázaly překonat zrovna tenhle výhled. Přiznejme si, že to má prostě něco do sebe, sednout si prakticky na vrchol světa a sledovat západ slunce a pomalou přeměnu města do nočního režimu. Minimálně mou osobu to dokázalo vždycky uklidnit, což to už je co říct, že mě něco donutí prostě jen sedět... a k tomu dobrovolně. "Jak jsem říkal, nejlepší místa ve městě..." povzdechnu si po chvilce s lehoučkým pousmáním, zatímco se dívám na tu krásu. Pravda, vedle mě byla jedna větší, ale na tu přece nemůžu koukat celý den... nebo, vlastně můžu, ehm. No a k naprosté spokojenosti mi chyběla už jen cigaretka, takže jsem pak vytáhl z bundy krabičku a letmým pohledem se zeptal Leah, jestli jí to nebude vadit a pokud ne, tak si jednu zapálím (případně, pokud by chtěla taky, tak ta možnost tu byla, že). "Celkem to uteklo co?" pronesu s lehkým úsměvem na tváři, když vydechnu menší obláček kouře a stočím pohled směrem k Leah, která v mých očích může spatřit... něco naprosto nečekaného a to klid. Klid, který byl celou tu dobu skrytý kdesi hluboko za všema těma plamenama, jiskrama a vším dalším, co se mi v očích běžně prohánělo. A popravdě, i ten klid zrovna v mých očích měl své jisté kouzlo neznáma, protože nebudeme si nic nalhávat, v mých očích ho vidí určitě poprvé. "Jsme se vlastně ani moc nezastavili celý ten týden... heh, celkem se divím, žes mi ještě neodpadla" neubránil jsem menšímu ušklíbnutí a dalšímu potáhnutí a vyfouknutí kouře kamsi do prostoru, než jsem zas svůj pohled ukotvil v tváři Leah. "Ale tak, snad tohle přijmeš jako dostatečné odškodnění za to, žes musela lítat s takovou střelou jako já" ne nejsem nemocný, když tu teď jen tak sedím a s klidem říkám takové věci, jen... i já se dokážu unavit a po celém tomhle týdnu, který byl opravdu narvaný k prasknutí jsem se utahal i já. Ne že by teď ze mě byl nějaký beránek, šelma jsem pořád, jen trošku krotší. Ale zuby mám pořád stejně ostré a kdo ví, kdy je zas použiji, ehm.

Výhled | +

_________________

Vypadalo to, že jí nedá žádné mačky, aby se vyškrábali až nahoru na nápis, takže si interně oddechla a nechala si podat pomocnou ruku, aby se dostala za ním do písmenka O. Ne, že by se nahoru třeba nedokázala vyškrábat sama, ale byla přece dáma, no ne? Usadila se vedle něj a zvedla oči k městu, které se koupalo v ohnivých barvách a svou krásou bralo dech. Leah to chvilku pozorovala a když seznala, že mladík vedle ní je nějak podezřele v klidu, s povzdechnutím si položila hlavu na jeho rameno. Že si dá cigaretu jí bylo upřímně jedno. „Je tu krásně,“ konstatovala zamyšleně, zatímco se toulala vzpomínkami na západy slunce na nejrůznějších ostrovech, na Zélandu, nad Sydney, Uluru... na ten, kde slunce pomalu mizelo za dominantou australské divočiny tenhle losangeleský neměl. Ale i tak to byla krása, na kterou by se člověk vydržel dívat hodně dlouho.
„Možná, kdybys nevymyslel tak nabitý program, neuteče to tak rychle,“ popíchla ho, ale s úsměvem, protože si ty dny opravdu užila. A kupodivu pro jednou neměla pocit, že ji chce svým pohledem sežehnout na místě. „A ještě se nediv, dneska k tomu odpadnutí nemám daleko.“ Upozornila ho se smíchem, ale pak se zase jen spokojeně usmála, a stočila pohled k městu. Odškodnění? Tohle tedy jistě stálo za tu námahu během celého týdne, ale byla si jistá, že si teď dá alespoň tři dny nicnedělání doma, což by zároveň mohlo potěšit její rodiče, a zároveň by nabrala potřebné síly na další letní zážitky. Win-win situace. „Určitě ti za tohle odpustím to krmení masožravek.“ Rozhodla nakonec v žertu a znovu se na něj zadívala. „Ale jinak děkuju, byl to moc hezký týden.“

_________________

Nebudeme si nic nalhávat, krásně tu opravdu bylo a tak jsem se s spokojeným úsměvem dál kochal pohledem a že její hlava na mém rameni ten úsměv ještě umocňovala, to asi netřeba ani zmiňovat. Ano, běžně by se mi hlavou honily asi trošku jiné myšlenky, ale teď? Teď jsem si užíval tu krásnou pohodu a dobrou společnost, tedy... prozatím.
"Heh, jo... znáš mě, já musím pořád něco dělat" musel jsem se tomu od srdce zasmát, protože měla prostě pravdu a ten program jsem nabil až k prasknutí, ale zas bude na co vzpomínat, no ne? A to je přece hlavní!
A co se týče toho, že nemá daleko k odpadnutí, tak to si vysloužilo menší škodolibý úšklebek, při kterém mi možná trošičku v očích zajiskřilo, ale vážně jen trošičku. "Oh... a já už se bál, že to budu mít na talíři až do konce života" oddechnul jsem si následně ve svém maximálním přehrávání a tak dramaticky jsem si u toho setřel pot z čela, že se mi vážně ulevilo, ale nakonec jsem se prostě zeširoka usmál jak sluníčko a pohled opět stočil k Leah, zatímco jsem jí jednu ruku přehodil kolem ramen a trošku si jí k sobě přitáhl. A to, že mi v očích opět přeskakovalo pár jiskřiček zapřít prostě nejde, protože... ani takovýhle západ slunce mě nějak nedokázal v její blízkosti udržet v klidu. Tedy, ne že bych čekal něco jiného... ale nějaká ta "naděje" na vzdor tu přece jen byla... ale vážně už jen byla, ehm.

| +

A tak místo klasického "Taky děkuju" nebo podobných frází přišlo něco zřejmě čekaně nečekaného, jak očekávatelné, že. Má druhá ruka, ve které ještě před chvílí byla cigareta byla najednou volná a velice jemně dosedla na její tvář, po které pomalu sjela až na bradu, za kterou jsem jí tak lehce uchopil a ještě mnohem pomaleji se k ní nahnul, než jí na rty dopadl první polibek,
který byl dost odlišný od všech těch předchozích. Jako kdybych se jí nesnažil sežrat jako správná šelma, nýbrž si to chtěl vychutnat, ale s každým dalším už se ta divokost opět vracela, pomalu ale jistě. A když jsem od ní pak opět oddálil, tak v mých očích mohla spatřit již známé plamínky a jiskry, které opět doslova skákaly do těch jejích a na mé tváři se usadil velice lišácký úsměv, zatímco jsem se čelem opíral o to její. "Ještě nekončí" šeptnul jsem po chvíli mrazivým, ale až podezřele líbezným hlasem, který se člověku dostal až do hlavy, ve které rezonoval, jako ve zvonu, stále dokola a dokola

_________________