Časové rozmezí: Školní rok 1976/77
Místo: Komnata nejvyšší potřeby, případně chodba v sedmém patře
Účastníci: Jane Edwards a Liam Sheppard
Krátké info: Jane ke konci minulého školního roku (tedy 1975/76) objevila Komnatu nejvyšší potřeby, která je ideální pro potřeby navrhnutého (a také prakticky hned zamítnutého) školního odporu vůči ministerstvu. Tenhle rok se Jane rozhodla Komnatu nejvyšší potřeby ukázat Liamovi, ale pouze pod jednou podmínkou...

_________________

(Stieg Larsson)

Toho večera Jane čekala na konci chodby u hlavního schodiště v sedmém patře. Byl čas tak akorát pro poslední opozdilce, aby se vrátili na svoji kolej, pokud měli pozdní večeři, takže jinak řečeno na chodbě nebyla ani noha. Seděla na schodu a v klidu čekala, věděla, že zrovna tohle si Liam ujít nenechá a navíc se dopředu domluvili přes sovu, tak aby oba měli čas.
Vlasy si nechala sepnuté do jednoduchého culíku, ale tak jako tak několik pramínků si našlo cestu z černé gumičky ven, prostě klasika ať dělala, co dělala, nikdo to nebude dokonalé pfff. Školní uniformu měla čerstvě vypranou a vyžehlenou, skřítci v hradu byli úžasní. Přestože bylo později večer necítila se unavená, spíše naopak. Neklidně se na schodu vrtěla a očima se snažila zachytit celé schodiště, alespoň to, na které viděla. Jasně, že se jí to nedařilo, vždyť to bylo obří schodiště nehledě na to, že se každičkou chvíli měnilo. Ale bylo by fajn, kdyby to jednou zkusila zachytit na papír, protože to bylo vážně něco… Ale dnes ne. Dneska by spíše čmárala, protože za její roztržitost nemohlo kafe ani nic speciálně od Flanna jako spíše nervozita z toho, aby ji Liam neposlal do háje.
Jakože by mohl. A ona by se mu vůbec nedivila. Když mu posílala sovu, nepadlo ani slůvko o tom, že po něm bude za odtajnění komnaty něco chtít. A ještě k tomu to bylo zrovna tohle. Mohla jít ta za nějakým profesorem. Takhle to vyzní blbě. Ale nikdo nedoučuje zadarmo a zase tak veliké kapesné Jane neměla a pak kdyby něco rodičům řekla, začali by panikařit, že nezvládá učení blá blá a bůhví co by se dělo. Ne, takhle se to vyřeší pěkně v tichu. Jen se jí prostě nelíbil ten plánovaný podraz, to bylo celé. Na druhou stranu je zmijozelská, takže… takže toho může využít. A rozhodně to nedělala ráda, nebylo to férové vůči koleji samé ehm… Nakonec nechala myšlenky plavat, raději stočila zrak směrem nahoru, jestli neuvidí Liama scházet schody a mimo jiné ji napadlo, že si nesedla moc dobře, protože seděla na vrchu a stačilo, aby se schodiště začalo hýbat a mohla by… No tak to ani náhodou. Nikdo padat nebude a už vůbec ne ona. Ještě to tak.

_________________

(Stieg Larsson)

Září 1976

Liam, jakožto zodpovědný primus, toho večera procházel bradavickými chodbami, aby poslední opozdilce upozornil na to, že se blíží večerka a měli by tedy prchat do svých společenských místností, pokud nechtějí dostat školní trest hned na začátku roku. Nakonec ho nohy donesly na schodiště, které teď naštěstí chvilku odpočívalo a nemělo tendenci se měnit. Lee se po něm začal škrábat vzhůru, protože Jane na něj měla čekat v sedmém patře.
Oči mu svítily nedočkavostí a na rtech mu pohrával úsměv – Lee měl dobrou náladu a zřejmě ji nemohlo zkazit jen tak něco. Pohledem zkontroloval hodinky, aby si udělal přehled, kolik je vůbec hodin, a pokračoval ve výstupu. Na sobě měl lehce pomuchlanou školní uniformu kromě hábitu – v chodbách sice bylo docela chladno, ale jemu stačil svetr.
Když spatřil na vrcholku schodiště vysedávat Jane, posledních pár schodů dokonce vyběhl, aby nemusela čekat o moc déle. „Ahoj, Jane,“ pozdravil jí zvesela s úsměvem ve tváři, zastrčil si ruce do kapes kalhot a nedočkavě přešlápl z nohy na nohu. Snažil se, aby nebylo moc poznat, jak se těší, až uvidí její objev, ale moc se mu to nedařilo. Byl prostě šíleně nedočkavý a celý den se mu díky tomu příšerně vlekl. Teď ale konečně nastala ta chvíle, kdy ho zmijozelská prefektka měla zasvětit do jednoho z mnohých bradavických tajemství. „Tak... asi můžeme?“ prohodil po chvilce tázavě. Bylo by totiž dobré zmizet odtud, než je tady někdo uvidí – většina studentů už sice byla ve svých společenských místnostech, ale pořád tu byli profesoři loudající se chodbami a zahánějící opozdilce. Liama s Jane sice omlouval odznak, ale těžko říct, jestli by se na něj zvládli vymluvit třeba před takovým Rodwellem nebo Greyburnem. Lee o tom dost pochyboval.

Mimo herně:
Jane, se ti moc omluvuju, ale trochu jsem ti překopala kódování v tom úvodu, strašně mě iritovalo, jak to roztahovalo stránku

_________________

„Ahoj.“ Proti své vůli se nervózně usmála, když ji Liam pozdravil, dobrá nálada se přenáší snadno. Já měla za to, že přijde z věže… Ale mýlila se a Liama zahlédla už od okamžiku kdy vybíhal schody. Celou tu krátkou dobu Jane sbírala odvahu, aby mu to mohla říci. A stejně si nebyla jistá, jestli to dokáže říct. Na rozdíl od něj strach z toho, že je tu nachytá Greybun poněkud zastrčila nervozita do rohu a Eb? Jo tak ten byl postrach sám o sobě. Vstala a automaticky si oprášila sukni, ačkoli díky práci skřítků tu bylo dost čisto.
„Jo… teda ne.“ Zamotala se do toho hned na začátku. „Já jen…“ Tak jo jen do toho. „Víš já ji našla omylem a dost lidí by chtělo vědět, kde je a…“ Nádech. „Takže tím chci vlastně říct, že než ti ji ukážu, chci, abys mi něco slíbil.“ Podívala se mu do očí a nebudeme lhát, když řekneme, že musela zaklonit hlavu, Liam byl sakra vysoký a kdyby chtěl, dokázal by nahánět hrůzu. Ale z nějakého důvodu to bylo právě naopak. To ten jeho nadšený úsměv.
„A-a je to dost blbý, ale je to důležitý.“ Koktám. To je špatný. Jane byla nervózní a to hlavně z toho důvodu, že tohle nebylo předem dohodnuté a nebylo to vůči Liamovi fér a to se jí nelíbilo. Sklopila zrak a začala si prohlížet zábradlí. „Můžeš mi slíbit, že… že mě budeš doučovat? V kouzlech a tak.“ Konečně se vymáčkla. „Víš, ten nápad s Komnatou,“ Nenápadné rozhlédnutí po liduprázdném schodišti jestli vážně někdo neposlouchá „byl úžasný, jenže za chvíli všichni začnou řešit zkoušky a tak a navíc s tím Patrick a další moc nesouhlasili a já nějaké doučování potřebuji můžeme Komnatu vyzkoušet a…“ Jane začala mluvit strašně rychle a teď najednou utichla, jako když utne, ale ještě něco chtěla říci, teď zvedla zrak k Liamovi a teprve teď se jí v obličeji odrazilo odhodlání a něco jako smutek. „Promiň, že jsem ti o tom neřekla dřív, nechtěla jsem to posílat po sově, takhle říct je to lepší… Teda… asi není, ale trvám na tom.“ Žádný slib, žádná Komnata. Naklonila hlavu lehce ke straně a nervozitou nevědomky skousla dolní ret. „Platí?“ Zeptala se jednoduše a natáhla k němu ruku, pokud se zatvářil nechápavě a to asi že jo vysvětlila to dost jednoduše jako: „Slib malíčky.“ Dva prsty se do sebe na znamení slibu zaháknou, slib starý už hodně staletí. Dětinské.

Mimo herně:
Hej mě ten net jde jako když nejde, obrázky jsou dle všeho tabu (o.O) takže jak to vypadá se mrknu až doma, ale jinak dobrý.

_________________

(Stieg Larsson)

Liamův úsměv trošičku povadl, ale nezmizel úplně. Jak ne? Slíbila mu přece, že mu Komnatu nejvyšší potřeby ukáže. To si to tak najednou rozmyslela? Když z Jane ale po chvilce vypadlo, že chce, aby jí něco slíbil, jeho tvář se zase trochu vyjasnila a pokrčil rameny. „No, a co mám slíbit? Že o Komnatě nikomu neřeknu? To je snad přece jasný, Jane, nejsem žádná slepičí prdelka,“ pronesl pobaveně. Nicméně vypadalo to, že má zmijozelská prefektka na srdci něco víc, než jen nějaký prachobyčejný slib.
Lee se na ni zkoumavě zadíval, jako by se přinejmenším z jejího výrazu pokoušel vyčíst, co by asi tak mohla mít na srdci. Když nakonec zmínila doučování, překvapeně zamrkal, protože něco takového neočekával a vůbec ho nenapadlo, že by Jane chtěla zrovna doučování. Ona ho snad potřebovala? „Počkej, zpomal,“ zamumlal, když zmijozelka začala mluvit tak rychle, že měl potíž rozeznat, co vlastně říká. „Proč jsi mi o tom neřekla dřív? To ses bála, že tě pošlu do háje?“ zeptal se zvědavě. Lee nebyl ten typ, co by někoho odmítnul, když ten někdo potřebuje pomoc – naopak celkem rád podal pomocnou ruku. A pokud si někdo myslel, že Nebelvír nemůže spolupracovat se Zmijozelem, byl fakt vedle. „Co přesně bys potřebovala doučovat, Jane?“ optal se s upřímným zájmem a doufal, že jí zvládne pomoct. Lee přeci jen nebyl žádný šprt a neovládal úplně všechna odvětví magie. Nejjistější si byl v obraně a přeměňování.
Nakonec pokrčil rameny. „Já tě budu doučovat, ale asi se ti nebudu moct věnovat úplně pravidelně – mám ještě famfrpál, povinnosti primuse, OVCE na krku a Susan,“ zamumlal omluvně, protože by Jane moc rád pomohl, ale rozkrájet se neuměl. Hodlal jí ale nějaký ze svého zbývajícího času věnovat. „Fajn, platí,“ přikývl tedy nakonec, a když si Jane vymohla slib malíčky, pobaveně zakroutil hlavou a uchechtl se. Pak k ní natáhl pravačku a zahákl se svým malíčkem za ten její.
Poté ale nedočkavě přešlápnul z nohy na nohu a upřeně se na Jane zadíval. „Tak už mě nenapínej!“

_________________

Jane si sice všimla, že jakmile začala mluvit, jeho tvář trošku zvážněla. Potěšilo ji, že automaticky slíbil, že nikomu nic neřekne. I když nikdy neříkej nikdy... No jo. A Liam chápal rychle a taky i to co neřekla. Po velice rychlé řeči zakončené náhlým tichem a to nejen protože, že Liam požádal, ona se taky musela nadechnout. Lehce zčervenala.
"Když řeknu, že jo...?" Pípla a provinile se zadívala na špičky bot. Ona se fakt bála, že ji Liam pošle do háje, i když teď to tak nevypadalo. Spíše to vypadalo jako když mu to nevadí což bylo... neuvěřitelně super. Hlavně proto, že získala možnost naučit se něco víc. Víc zkoušet praxi. Do budoucna se to bude hodit. Napadla ji temnější myšlenka, která vzápětí zmizela, protože... Liam souhlasil! On ji fakt pomůže! Byla to neocenitelná pomoc, zvlášť když byly NKÚ a tak, prostě...
"Já nevím." Vypadlo z ní náhle nepromyšleně a pochopitelně zcela nečekaně. Když už se jí Liam ptal, tak by snad mohla něco mít naplánovaného, ale... Jasně přemýšlela nad tím, ale stejně jako někteří dospěla velice kriticky k tomu, že je nepoužitelný materiál a že na sobě musí sakra pracovat a to snad ve všem. "Nejdůležitější je obrana." Alespoň jí to tak v tu chvíli přišlo. "Myslím...?" Nadhodila. První, alespoň to co se blížilo daleko rychleji než neblahá předtucha ze zatím vzdálené budoucnosti byly zkoušky NKÚ. A pak samozřejmě rodina. To co s rodiči poslouchala v létě neznělo moc pěkně, bylo nutné se umět bránit. Koneckonců, jednou bude muset převzít odpovědnost za kouzla v rodině ona, její mamka byla moták, to by nedopadlo dobře. Leda by chtěli spáchat hromadnou sebevraždu výbuchem, což se Janině mamce povedlo takřka pokaždé a to samozřejmě pokaždé, když nechtěla... Takže jediný kdo v tuhle chvíli uměl s hůlkou byla babička (pro Jane stále platí pravidlo, že studenti mimo školu kouzlit nesmějí) a ta tu taky nebude věčně... "Přeměňování, formule..." Pokrčila rameny. "Myslím, že se hodí cokoli, mě čeká NKÚ a potřebuji toho moc dohnat a..." Nedořekla. Nervozita z posledních slov byla jasně hmatatelná. Jane panikařila dopředu a snad možná, že skutečně doučování nepotřebovala, ale... tohle taky byla skvělá možnost vyzkoušet co všechno zvládne Komnata vydržet.
Ve chvíli kdy padl (zatím neoficiální slib, ještě nebyly malíčky) slib, že ji bude doučovat, sice ne pravidelně, ale komu na tom záleží? I tak to bylo slíbení možnosti se v něčem, komu záleží na tom v čem, zlepšit. "Dobře." Kývla. Bylo to pochopitelné, jasně, že má určité povinnosti (Susan už jen čistě z etiky nepočítala mezi povinnosti, protože je to osoba a to by nebylo etická blá blá) a něco čemu se musí věnovat čas a tak si o to víc vážila toho, že ji vážně neposlal do háje i když toho dle všeho měl dost. Úsměv na tváři se jí rozšířil daleko víc když slovy a pak i malíčkem dohodu udělal oficiální. Bylo jí jedno jak dětinské to je i jak se na to asi musí dívat Liam, vždyť se smál! Jenže ono se říkalo, že pokud některý z dvojice slib nedodrží má ten druhý právo mu malíček useknout... Ale tohle neměla ověřené a navíc to platilo spíše kdysi dávno, ale i tak si na neodpustila drobný vítězný úsměv.
"I já se budu muset postarat o svoje povinnosti, takže tě chápu." Ráno bylo tabu. Přinejmenším pokud si to nechtěla rozhádat s Rodwellem. První dva měsíce tohoto roku musela každé ráno opisovat školní řád... Ale jen dva měsíce. To zvládne. Malý problém, který ale zatlačila do rohu, protože Komnata... to bylo něco úžasného a díky Liamovu slibu, že Komnatu jen tak nikomu neukáže jí spadl kámen ze srdce.
"No jasně pojď!" Nadšení dost podobné tomu s jakým Liam vyběhl schody. Jane rázně vykročila směrem do chodby sedmého patra a její krok byl živý, skoro se musela krotit, aby neutíkala. Nicméně nebelvírský primus s největší pravděpodobností nemohl mít nejmenší problém s ní držet krok, vždyť na jeden její krok připadly dva jeho! Teď byla moc zvědavá co Liam na Komnatu nejvyšší potřeby řekne, navíc skoro hořela zvědavostí jakou podobu na sebe místnost vezme, protože tohle privilegium hodlala poprvé nechat právě na Liamovi.
Prudce se zastavila až před obrazem trollů a chudáka blázna, protože tenhle kouzelník rozhodně nemohl žít dlouho. "Blázen." Ukázala na obraz a otočila se k Liamovi. "A ty si teď taky tak budeš připadat, ale... prostě mi věř jo?" Oznámila mu vědoma si toho, že důvěra je strašlivě křehké zboží a že jí tohle někdo říct bude o to méně důvěřovat, ale Liam sám musel vědět, že bradavická kouzla mnohdy vypadají jako šílenost, schody, které mizí v určité dny a vy si musíte pamatovat kdy (a přeskočit je, jinak uvíznete) nebo zdi, které se tváří jako dveře a řada dalších věcí... "Možná bude lepší, když zavřeš oči." Zamumlala a zamračila se. Někdy je to tak lepší, když si chcete vybavit něco, co jste zatím neviděli, i když ona sama měla fantazii velkou, ale to možná díky kreslení. Jak na tom byl nebelvír žijící vyloženě na zemi (pokud ovšem nehrál famfr nebo nebyl se Susan), tak to nevěděla a hlavně chtěla, aby první Liamův dojem z Komnaty byl dokonalý. "No tak." Pobídla ho a založila si ruce v bok pokud se mu nechtělo zavřít oči. Jakmile semknul víčka dodala ještě (malinko potměšile): "A nepodváděj." Svým způsobem bylo legrační jak starší nebelvír poslouchá její příkazy, bohužel nebyl čas, aby se tím bavila. někdy příště (říkal někdo něco o spolupráci zmijozelu s nebelvírem?).
"Představ si Komnatu." Dívala se mu do obličeje, takže jednak viděla jak se tváří a pak ho mohla i kontrolovat, aby nepodváděl, ale... Asi si budu muset pořídit štafle. Nebo si jednou něco udělá s krkem. A pak začala mluvit o něco rychleji, ale stále tak aby jí bylo rozumět a s nadšením. "Jak vypadají zdi? Je tam krb? A jestli jo, jak vypadá? Co strop? A co by v Komnatě mělo být? Knihy? Stůl? Liame tam může být cokoli..." Nadechla se. Musela se nadechnout protože jí došel dech. "Prostě si představ jak by podle tebe měla Komnata vypadat nebo jak si přeješ aby vypadala." Liam to musel vědět, to že na sebe Komnata bere podobu jakou si lidé přejí. nebo spíše jakou potřebují, takže mu to teoreticky nemusel říkat, ale... "Máš to?" Zeptala se nedočkavě za chvilku a když říkáme, že za chvilku, tak to vážně byla chvilka.
"Fajn, tak otevři. Drž tu myšlenku a... projdi tady kolem zdi." Ukázala mu na levou stranu zdi a pokusila se zakrýt úsměv. Znělo to divně. A to mu ještě neřekla, že takhle půjde kolem ještě dvakrát. "A teď znovu." Když tak udělal lehce se ušklíbla, samozřejmě v okmažiku kdy ji neviděl. Tohle na tom bylo nejlegračnější, když někdo něco chtěl musel chodit kolem zdi jak... "A ještě jednou, ne to jako vážně." Já si z tebe srandu nedělám. Mohl číst mezi řádky. A že ono to tak možná vypadalo, takže nasadila (v rámci možností) vážnější tvář. Ale jakmile Liam kolem zdi prošel potřetí, ze zdi jakoby zázrakem vystoupily dveře. Jane se rozzářil obličej. Jak vypadá místnost dle návrhu nebelvírského primuse, hmm? Obyčejná jen o něco lepší učebna? Loď? Nebo něco jako les? Zvědavost je nemoc.
"Až po tobě." Prohlásila. A pokud se nadechoval k protestu (ono asi ne, musel být strašlivě zvědavý a tak, ale i tak to musela říci). "Je to tvoje představa." Přesto na ní bylo vidět, že je strašlivě zvědavá, ale chtěla, vážně si z nějakého důvodu přála, aby Komnata na Liama zapůsobila.

_________________

(Stieg Larsson)

Lee se pobaveně zašklebil a zakroutil hlavou. Dost dobře nepobíral, jak si vůbec mohla myslet, že ji pošle do háje, protože Liam takový zkrátka nebyl, ale faktem bylo, že se zase tak moc dobře neznali a on by si na jejím místě možná myslel totéž. Když z Jane o chvilku později vypadlo, že vlastně neví, s čím potřebuje pomoct, Liam se pobaveně ušklíbnul. Nakonec ale přeci jen s něčím přišla, takže se měl od čeho odpíchnout. „S obranou ti pomůžu rád,“ přikývl, protože obrana mu šla dobře a věřil si natolik, že si byl skoro jistý, že jí dokáže předat nějaké své vědomosti a zkušenosti a pár kouzel jí naučí. Vyslechl si, co dalšího má Jane na srdci, načež přikývl a zamyšleně přitom nakrčil čelo. „Tak to uděláme takhle – zaměříme se hlavně na obranu, protože tu budeš beztak potřebovat nejvíc. Víš jak to myslím – těm ministerským páprdům se neubráníš tím, že jim opravíš brýle.“ Liam se zašklebil. „No a ve zbytku času vždycky zkusíme něco z přeměňování, formulí, a toho dalšího. Uvidíme, co ti jak půjde, a podle toho se na určité odvětví magie zaměříme, hm?“ Lee povytáhl obočí a zadíval se na svou zmijozelskou spolužačku, aby zjistil, jak se na to tváří. „No a NKÚ pak dáš levou zadní, to ti můžu slíbit. Budeš potřebovat probrat i teorii, nebo ti jde hlavně o praxi?“ zeptal se ještě, aby měl jasno a mohl si pro příště rádoby výuku nějak rozložit.
Jane naštěstí chápala, že má Lee určité povinnosti, kterým se prostě musí věnovat, a on jí za to byl vděčný, takže jí věnoval letmý úsměv. Ona konec konců byla prefektka, takže část z těch povinností musela chápat moc dobře. Lee toho měl ale na svých bedrech naloženo podstatně více, nicméně nestěžoval si.
Když mělo konečně dojít na odhalení samotné Komnaty nejvyšší potřeby, Lee se nadšením rozzářil a zatvářil se naprosto nedočkavě. Okamžitě vykročil s Jane do chodby a rozhlížel se přitom kolem sebe, jako by doufal, že zahlédne něco, co by mu prozrazovalo, kde se komnata ukrývá. Nakonec zastavili před obrazem, na který se Lee zkoumavě zadíval. Za ním se skrývá vchod? „Vždyť ti věřím,“ opáčil Lee pobaveně, ale přeci jen na chvilku zaváhal. Nakonec ale zavřel oči, jak Jane doporučovala. „Já nepodvádím!“ namítl s pobaveným úšklebkem ve tváři, ale nedočkavost se z jeho tváře dala vyčíst snadno a Lee měl fakt co dělat, aby oči zase neotevřel.
Představ si komnatu? Co to je za radu? Liam na chvilku svraštil obočí, ale poté se přinutil k tomu, aby jeho fantazie začala pracovat na plné obrátky. Zatímco Jane mluvila, jen nepřítomně přikyvoval a snažil se představit si komnatu podle svého. Lee věděl, že to nefunguje jen na představách, ale především na tom, co člověk zrovna nejvíc potřebuje. Pokusil si ale představit útulnou místnost s huňatým kobercem na zemi a barevnými stěnami. Byl tam krb, přímo proti vchodu, a kolem něj měkká křesla. Nakonec oči otevřel.
Udržet tu představu nebylo těžké. Liam poslušně přešel kolem zdi... pak podruhé... a potřetí. Připadal si přitom sice jako cvok, ale Jane zřejmě věděla, co říká, a měla s tím nějaké zkušenosti. Když se nakonec objevily dveře, Lee překvapeně zamrkal a zatvářil se ohromeně. Očima na okamžik sklouzl k Jane, ale pak vzal za kliku a vešel dovnitř. Komnata byla přesně taková, jakou si ji vysnil.„No páni,“ vydechl, zatímco se rozhlížel kolem sebe. „Tak to je teda něco.“ Uznale pokýval hlavou.

_________________

Bylo zvláštní, že Liam byl… vůbec ochotný ji pomoci. Ona by se tak nechovala. No dobře. Jane byla Jane, pokud by ji o pomoc někdo požádal asi by pomohla, ale i tak ji překvapilo jak je Liam vstřícný. Bylo to… milé. Ať už jejich doučovací lekce měly dopadnou jak měly měl to u ní schované.
Vyslechla si jeho návrh a i jí se po tváři mihl nepěkný úsměv, obrana byla nejdůležitější, ostatně to věděla sama. Ale každé kouzlo mohlo být nějak prospěšné a tak ocenila, když nezavrhl další předměty. Zamyšleně proto kývla na jeho návrh.
„Dobře.“ Přikývla. „Zní to dobře.“ Na tváři měla lehký, souhlasný úsměv, doučování najednou dostávalo tvar, podobu. A vážně to znělo dobře, nebelvírský starší se asi přeci jen, něco naučil od povinností prefekta, protože se na problém dokázal zaměřit a řešit ho. A celkem dobře. Při zmínce o NKÚ jí úsměv zakolísal, ale Liamova věta jí přeci jen dodala trochu sebedůvěry, kterou ostatně bude potřebovat. Byla tu jiná výhoda, která šla spíše v Liamův prospěch a to, že pokud ji bude takto doučovat, tak si sám zopakuje nějaká kouzla, která mohl potřebovat do dalších zkoušek. A jestliže předtím nevěděla Jane na jaká kouzla se zaměřit, pak při další otázce to věděla celkem dost přesně. „Praxi. Jednoznačně.“ Výraz obličeje lehce ztuhl. „Teorie je sice fajn, ale jak si řekl, ministerský asi těžko umlátíš faktem, že na dračí spalničky se používají tři speciální druhy lektvarů.“ O dračích spalničkách ani nevěděla, že existují a jestliže tato nemoc neexistovala, pak ji Jane v tuto chvíli právě vymyslela. Ale to nebylo nijak důležité, nebelvír určitě pochopil, co chce básník říci. „Můžeme… něco málo probrat. Pokud bude čas.“ Navrhla opatrně. „Ale mám za to, myslím si, že praxe je prostě důležitější.“ Poslední věta zněla lehce nejistě a Jane se tázavě zadívala na Liama jestli s tím souhlasí.
To jak se v chodbě rozhlížel a s jakým nadšením zkoumal tohle patro, jako by tu byl poprvé, ji nutilo se tak trochu smát, protože vypadal… no jak to jinak říci… no zkrátka jako malý Jarda.*Nadšený a zvědavý a jeho energie se dost snadno přelévala i na Jane jak šlo poznat z rychlejší chůze a veselého úsměvu. Jenže kromě obrazu Barbanáše tu nic (alespoň zdánlivě) zajímavého nebylo. Obraz sám o sobě rozhodně byl zajímavý, ale Jane by nikdy nenapadlo (jasně, protože věděla kde to je) hledat vchod právě za obrazem. Faktem, ale bylo, že obraz nikdy nezvedla a nepodívala se…
Pečlivě Liama sledovala i když protestoval. Kdyby tohle jí někdo řekl, měla by cukání podvádět. Jasně že věděla, že Liam je nedočkavý. Dost dobře možná, že ho chtěla i trochu potrápit, ale na druhou stranu, kdyby si Komnatu nedokázal představit… Tak… Jo to je taky dobrá otázka, kdyby nevěděl, co chce (nebo potřebuje) objevila by se vůbec? A kdyby jo, pak co by v ní bylo? Ale takhle měla možnost si prohlédnout jeho představu užitečné místnosti, takže pro změnu byla zase dost zvědavá Jane. A bylo fajn vidět, jak nad jejími radami alespoň trochu přemýšlí, znamenalo to, že ji bere vážně.
Při přecházení zdi se tvářil poněkud zaraženě, ale také tak udělal, aniž by protestoval, což ocenila. A ohromený výraz taky stál za to.
Do Komnaty vešla jako druhá a hned ji překvapila útulnost, plápolající oheň v krbu. Zdi byly barevné a křesla před krbem vypadaly více než pohodlně. Takže si sem budu chodit snad i číst… „Je.“ Přisvědčila a plácla sebou do křesílka u krbu. Plápolající oheň příjemně hřál. „Takhle nějak vypadá nebelvírská věž?“ Zeptala se zvědavě. Bylo to zvláštní, ale nikdy neměla potřebu se Ginger zrovna na tohle zeptat. „A jinak… máš dneska večer čas?“ Naklonila hlavu. Její otázka byla směřovaná k jejich doučování, ale všechno samozřejmě záleželo na tom jak si nebelvírský primus zvládne poradit s rozvrhem, který i bez ní měl očividně hodně nabitý.

*

| +

Mimo herně:
Chápu že ne všichni tenhle slovní obrat znají, ale zjistila jsem že popsat ho jinými slovy je svým způsobem složité... ‚je dětinský‘ možná nebo ‚jako malý kluk‘ ale i tak to není ono. Je to většinou řečeno o starších, co se v určitou chvíli dokážou doslova a do písmene nadchnout pro jednu určitou věc a stejně jako malé děti se toho s neuvěřitelným nadšením drží (jo, tahle definice už zní dobře). Většinou to bývá řečeno určitým nostalgickým tónem. Někdy bývá použito i negativní smyslu jako "vzteká se jako malý Jarda" atd. Prostě... čeština je úžasná...

_________________

(Stieg Larsson)

Lee se spokojeně pousmál, když mu Jane odsouhlasila jeho učební rádoby plán. Dobře si všiml, jak její úsměv trošičku povadl, když zmínil NKÚ, takže se hned povzbudivě pousmál. „Hele, NKÚčka nejsou zas taková hrůza, jak všichni tvrdí. Když je udělala Melody Queenová, zákonitě je musí udělat všichni. Řekl bych, že zrovna ty s tím nebudeš mít nejmenší problémy,“ prohlásil přesvědčeně a pokrčil rameny. Jakmile Jane pronesla, že se chce věnovat hlavně praxi, Lee chápavě přikývl a pousmál se. „Zaměříme se na praxi, kterou možná okořeníme špetkou teorie, když bude čas a nálada,“ rozhodl nakonec. Jeho samotného potěšilo, že se nebude muset věnovat zdlouhavému nudnému výkladu. Dobře si sice uvědomoval, že přesně to ho čeká, až bude učit, ale to bylo něco jiného. A Lee se stejně hodlal stát jedním z těch profesorů, co jsou daleko více zaměření na praxi, než teorii.
Když o nějakou chvíli později strčil hlavu do Komnaty nejvyšší potřeby přetvořené dle jeho vlastní představivosti, nestačil valit oči. Vážně to všechno vypadalo přesně tak, jak si to představoval. A Liama neskutečně zajímalo, jak bude Komnata vypadat, až sem budou chodit trénovat kouzlení. Jak se jim asi přizpůsobí? Teď to ale zkoušet nehodlal, ani si nebyl jistý, jestli by svou představu dokázal tak rychle pozměnit a přesvědčit komnatu, že nepotřebuje měkká křesílka, ale spíš prostor na metání kouzel.
Jakmile se ocitl uvnitř, s očima navrch hlavy se rozhlížel kolem sebe a přihlouple se usmíval, protože přesně tohle byl jeden z těch okamžiků, kdy ho kouzla naprosto ohromovala, brala mu dech. Asi jako když byl prvňáček, poprvé vešel do Velké síně a uviděl začarovaný strop. Nebo když poprvé letěl na koštěti... „No, je tomu docela podobná,“ přiznal, když se Jane zeptala, zda takhle vypadá nebelvírská věž. Lee popošel ke krbu, načež se usadil do druhého volného křesla. „Rozhodně je takhle útulná a má přesně takhle pohodlná křesla,“ dodal s úsměvem a na mysli mu vytanula otázka, jak vlastně asi vypadá zmijozelské podzemí. O všech kolejních místnostech něco věděl, protože tam měl kamarády, jen o Zmijozelu věděl prd. Ale neptal se. „Chvilku času bych si měl najít,“ přikývl na Janinu otázku. „Ale pak mám čas až za dva dny, kvůli úkolům a famfrpálovýmu tréninku. Takže jestli chceš, můžeme dneska pozvolna začít,“ navrhl a tázavě vyklenul obočí.

_________________

Melody byla svým způsobem známá ve všech kolejích, osobně ji sice neznala, ale Melody její pověst předcházela. Zkusila se na to usmát, ale v tuhle chvíli jí moc veselo nebylo. Pak se to ale přešlo a díkybohu za to. Drobný kompliment sice postřehla a byla za něj ráda, přeci jen to snad trochu napovídalo o tom, jak člověka vidí ostatní, ale také to znamenalo, že se musí daleko více snažit, aby nikoho nezklamala.
Teď se Jane nahřívala u krásně sálajícího krbu v místnosti, která jak jí Liam potvrdil, tak trochu připomínala nebel věž. Pohodlná, útulná. Úžasný křesla. Ne, že by u nich taková nebyla, to samozřejmě ano, jen… tam bylo moc zelené a taky svým způsobem chladno. Ale zase mohla občas koukat na rybičky, takže to tak od věci nebylo. To, že by Liam mohl být zvědavý na zmijozelskou společenku ji nenapadlo, tak hlavně se nezeptal a ona někdy dokázala být pěkně natvrdlá. Ale třeba na tohle téma ještě najdou řeč, příležitost určitě bude.
„Jo, to by bylo fajn…“ zamumlala nepřítomně, když jí navrhnul další čas doučování a pak zvědavě čekala jestli má nebo nemá čas. Průhledná jako sklo…
„Jo?“ Vyhrkla nadšeně. V křesílku se narovnala tak, že záda vypadala jako by spolkla pravítko a proutění křesla slabě zapraskalo. „Můžeme zkusit nějaké ochranná kouzla nebo spíš něco podpálit nebo patrona nebo…“ Mluvila najednou strašně rychle a párkrát mávla rukou. Že se pro věc nadchnula bylo jasné hned. „Moc místa tu teď není, ale to fakt neva, čím začneme?“ Vychrlila ze sebe. Pokud se Liam vážně hodlal vrátit jako praktikant či rovnou jako profesor, pak by si mohl jen přát takovéhle studenty. Zapálené pro věc.

Mimo herně:
Nic moc post, se omlouvám...

_________________

(Stieg Larsson)