Flavius je vysoký pohledný mladík. Docela dost, přiznejme si to, tak pohledný, že se jeho tvář už mnohokrát objevila v časopisech, kde jako model předváděl nejnovější módu. Někdy i svou vlastní, ale to sem nepatří. Skutečně, pokud by šlo jen o obličej, je tak hezký, že by kdejakou krásnou dívku směle předčil, a existují nejen ty, které mu závidí, ale i obdivovatelky. Pleť, která se nikdy neopálí a ani nespálí, má obyčejně bez poskvrnky, skoro až alabastrově bílou. Na zápěstích či na krku můžete při správném osvětlení přes její průsvitnost dokonce spatřit namodralé žilky. Když už jsme u rukou, je nutno zmínit, že si na jejich dlouhých prstech s mnohdy dlouhými nehty Flavius opravdu zakládá a pečlivě se o ně stará. Jelikož se už několik let stříhá, jeho vlasy, mající barvu písku za podvečerního šera, už v lehce zvlněném vodopádu nespadají až k jeho pasu, nýbrž končí už v délce po ramena. I přes zkrácenou délku stále vlasy docela obstojně zakrývají poněkud špičaté uši, přiléhající k hubenému, poněkud hranatě působícímu obličeji s výraznými lícními kostmi a snad ještě výraznější, maličko špičatou bradou. Flavius má dlouhý rovný nos, zakončený menší bambulkou, a působící jako dílo nějakého hodně šikovného plastického chirurga, ač je, ostatně jako všechno na mladíkovi, stoprocentně přírodní. Jeho růžové rty nejsou ani příliš úzké, ani příliš plné, zkrátka tak akorát, a upoutají na sebe jen tehdy, pokud se mladík zrovna usměje řadou dokonale bílých a rovných perliček, o které pečuje skoro tak úzkostlivě jako o vlasy a nehty. Nejvíce však na jeho tváři zaujmou velké hnědozelené oči, v nichž se téměř neustále vznáší opar zasněnosti. Jako by snad Flavius viděl skrze věci, do krajů dálných bájí, někam, kam obyčejné lidské oko nedohlédne. Zastřený nemá jen pohled, ale i hlas, který se mu před nedávnem ustálil na lehce chraplavé, melodické úrovni, snad příliš hluboké v kontrastu k jeho vzhledu.
Oblečení už si několik let téměř kompletně navrhuje a šije sám, a mohli bychom říci, že jeho styl se změnil od dob dětských, a přeci zůstal stejný. Je jisté, že v něm žije touha po extravaganci a upozorňování na svou osobu skrze módu. Miluje vzory, barvy a látky, které vypadají draze a exkluzivně, a takovou jeho stálou oblíbenou prostě zůstává růžová, i když poslední dobou se absolutně zamiloval do kombinace zlaté a černé. Co se barev týká, nebrání se ale absolutně ničemu, a totéž platí i o stylu, jehož jediným charakteristickým rysem bývá to, že si ho v davu prostě zákonitě všimnete. Neřídí se totiž tím, co je mainstream, a prostě zbožňuje originalitu. A taky vycházkové hole a cylindry.

Pokud se Flavi během let trochu změnil po vzhledové stránce, u jeho povahy proběhla změna o to větší. Někdo by snad mohl říci, že nám Flavísek dospěl. Stále však zůstává pravdou, že jeho charakter je spíše dívčí. Flavi nikdy nebyl ten typ chlapce, který by se celý den s radostí honil za míčem, nebo snad jinak vyvíjel fyzickou aktivitu, či třeba dělal cokoliv jiného, co se na kluka patří. Mnohem raději sedával doma s babičkou u vyšívání a šití, hrával si s panenkami a sbíral plyšová zvířátka. Jedinou výjimkou snad býval tanec, ve kterém je i přes neobyčejnou nemehlovitost Flavísek opravdu dobrý. Pravda, poslední dobou začal i trochu cvičit, snad aby se neřeklo a aby si udržel nějakou kondici, ačkoliv je hrdým vlastníkem dokonalého metabolismu, který mu nedovoluje tloustnout, takže ve výsledku prostě vypadá jako vysoká, hubená modelka tyčka, a ani se snažit nemusí. Jinak mezi jeho oblíbené činnosti patří spíše umělecké odvětví, od kreslení až po návrhy oděvů a jejich následné šití a to včetně vyšívání vzorů a paličkování krajek, které budou na daný model použity. Baví ho i třeba takové líčení či úprava vlasů, takže ano, je prostě spíše děvče než chlapec. Na druhou stranu ale nutno podotknout, že má chvilky, kdy se v něm ten mužský element přeci jen projevuje, a on pak nemá problém například za práva dámy bojovat, i když, přiznejme si to, většinou je v tomhle ohledu docela nepoužitelný, jelikož jak fyzicky, tak co se kouzel týká, je docela nemehlo. Nicméně úmysl se také cení, a ve Flaviovi se skrývá pravý gentleman, který je ve společnosti jako ryba ve vodě, a dokáže být neskutečně okouzlující, pokud chce. A pokud zrovna nemá nějakou ze svých zasněných nálad, které většinou vedou ke kompletní ignoraci celého okolí. Obecně je to většinu času milý a přátelský mladík, s hlavou trochu v oblacích, a žijící podle svých ideálů, které jen nerad opouští. Má srdíčko na pravém místě a hluboce ho zarmucuje současná situace. Nenávidí diskriminaci na základě čehokoliv, ať už je to původ, víra, barva pleti nebo sexuální orientace. A přesně při setkání s lidmi, kteří krátkozrace něco odsuzují jen proto, že se to liší, se může projevit ten muž v něm, jindy pečlivě skrývaný za maskou porcelánové panenky. Mimochodem je také hodně upřímný, a pokud si s někým připadá bezpečně a uvolněně, prostě plácá co mu na jazyk přijde. Všude chodí pozdě a do místnosti snad už tradičně vchází skluzem nebo pádem, protože obvykle prostě zapomene, že je ve dveřích práh. Jinak už se ale docela uklidnil. Minimálně co se poruch pozornosti týká, ustupují do pozadí, čím je mladík starší. Pořád ale asi tu pozornost udrží v průměru kratší dobu než jeho vrstevníci. A rozhodně to nesouvisí s dalším povahovým rysem, kterým prostě zůstala tendence k paranoie.

Flavi až do léta 1978 žil v útulném rodinném domku v Portsmouthu s babičkou, dědečkem a svými rodiči. Rodiče však, jakožto dva mudlovští šmejdi, byli v červenci 1979 zprovoděni ze světa, stejně tak jako mudlovská babička s dědečkem. Zprávu o jejich smrti někdo zřejmě zapomněl Flaviovi, který byl tou dobou na modelingové stáži podat, takže se to dozvěděl až víceméně v předvečer pohřbu, když se vrátil domů, kde na něj čekali babička s dědečkem z Norska s oznámením, že teď bude bydlet u nich. V Norsku bydlel až do dosažení plnoletosti, a dnes vlastní malý (ale zato luxusní) byt v Londýně a za babičkou s dědečkem raději nejezdí - přeci jen, situace je poněkud ošemetná.

Mrtví | +

Sven Eöbergsson - mudlovský kouzelník, novinář
Flaviův otec. Byl to nteligentní a ambiciózní mladý muž, který vyrůstal snad jako každý jiný obyčejný mudlovský kouzelník. Narodil se v Norsku, v městě Hønefoss a už od mladého věku se jeho rodičům zdálo, že je něčím jiný. Sven, který však hodně dbal na zažité pořádky, už od počátku své kouzelnické schopnosti popíral a snažil se jich zbavit. I tak ale nakonec nastoupil do Bradavic, kde vystudoval v Havraspáru. Po dokončení školy však měl jasno - s kouzelnickým světem, v němž byli čistokrevní dosti zlí k mudlovským kouzelníkům, nechtěl mít nic společného. Proto se také rozhodl pro mudlovskou univerzitu a kariéru novináře. Opustil rodinné hnízdo a odstěhoval se do Británie za svou ženou. Až do své smrti pracoval jako korektor pro místní plátek a ačkoliv se jinak kouzelnického světa stranil, hlídal mudlovské zprávy a zakrýval cokoliv, co by mohlo kouzelnický svět prozradit. Odjakživa byl však proti tomu, aby se jeho syn do čehokoliv jako všelijaká kouzla a čáry zamotal.
Je pravděpodobné, že Flavi zdědil právě jeho úctyhodnou výšku. Přísně působící muž totiž měřil necelé dva metry. Také zelená očiska budou pravděpodobně po něm.

Keira Eöbergsson (roz. Schmidtmayer) - kouzelnice mudlovského původu, kartářka a věštkyně
I Flaviova matka byla poměrně vysoká a víceméně stejně hubená jako její syn. I rysy tváře a alabastrovou pleť bez poskvrnky nejspíš zdědil po ní. Měla však platinově blond vlasy a ledově modré oči, které se jejímu prvorozenému synovi nějak vyhnuly. V oněch ledových hlubinách však existoval podobný zasněný výraz jako je charakteristický pro Flaviho. Už od pohledu působila Keira poněkud éterickým dojmem, který ještě umocňovala kořeněná vůně různých vonných tyčinek, obvykle se vznášející kolem ní. Byla to žena mírná, citlivá a obvykle převelice klidná. Narozdíl od svého muže už se narodila v Británii, ačkoliv její rodiče předtím přijeli z Norska. Na svůj původ, tedy mudlorozenost, byla náležitě hrdá a viděla jako velký dar, že zrovna jí bylo dáno do vínku, aby mohla kouzlit. Se svým mužem se poznala v Bradavicích hned první den u havraspárského kolejního stolu. Ačkoliv on by to nikdy nepřiznal, byla to právě Keira, která ho naučila většinu anglické slovní zásoby. Po vystudování odešla stejně jako její muž ze sfér kouzel zpět do mudlovského světa a usadila se se Svenem v rodném Porthsmouthu, kde si zařídila malou živnost jako věštkyně, čímž využila své nadání pro jasnovidectví. Na rozdíl od Svena však nikdy nebyla nijak vysazená proti kouzlům. Jen se raději zdržovala v mudlovském světě, kde ji její schopnosti činila výjimečnou.

Dědeček Axel a babička Marte, kteří bydleli s Flavim a jeho rodiči, byli pro chlapce také velice důležití. Babičku snad zbožňoval o to víc, poněvadž ho naučila šít, plést, háčkovat a vyšívat, a Flá s ní neskonale rád trávil odpoledne nad šálkem teplého kakaa a domácími sušenkami. Byla to také ona, kdo malému Flavimu koupil jeho první šicí stroj.
Do idylického domečku ale na začátku roku 1979 vtrhla banda Smrtijedů, kteří ukončili život všem těmto čtyřem, a nechali tak Flavia jen s příbuznými z Norska.

Babička a dědeček v Norsku | +

Příbuzní z otcovy strany, ke kterým Flaviova rodina jezdila jednou ročně na prázdniny. Chlapec si s nimi nikdy neudělal bližší vztah, snad proto, že norsky sice mluvit dokáže, ale rozhodně není tak výřečný jako v angličtině, nebo možná z toho důvodu, že ani jeden z prarodičů neschvaloval fakt, že jim z vnuka roste prvotřídní slečna. Kdo ví.
Torill a Axel Eöbergssonovi žijí v malém norském městečku, spokojeni ve svém malebném domečku, obklopeni přírodou. A Flavia opravdu rmoutí, že je jako plné mudly vystavuje nebezpečí tím, že by se k nim nastěhoval. Proto se od nich také plánuje hned po škole odstěhovat a raději žít v těchto nebezpečných časech sám.

Předherní historie | +

Přesně jedenáct minut po jedenácté hodině dopolední, přišel Flavius dne osmého prosince na svět. Narodil se do šťastné rodiny, žijící idylický život v jednom z britských přístavních měst, Portshmouthu. Rodina se zdála jako každá jiná z okolí, snad jen maminka, provozující věštírnu, působila poněkud zvláštně, stejně jako výlety do dalekého Norska jednou za půl roku. Na první pohled tehdy i chlapec vypadal naprosto obyčejně a v podobném duchu byl i vychováván. O nějakém kouzelnickém světě neměl ani tušení, protože otec o svém původu odmítal mluvit a matka zase nechtěla tatínka ničím nazlobit.
Flavius jako každý chvíli normálně chodil do mudlovské školy. Kvůli svému dívčímu vzhledu a podivínskému chování však neměl mezi vrstevníky moc přátel a spíše býval tím, kdo byl šikanovaný staršími spolužáky. A právě díky tomu se nejspíš začaly projevovat jeho kouzelné schopnosti. Nejednou pozoroval mladík zvláštní úkazy v jeho okolí, které většinou zabránily těm nejhorším okamžikům. Styděl se ale za to a rozhodně o tom nikomu nic neřekl. Naposledy, když se totiž tatínkovi svěřil s viděními, ho poslali k psychiatrovi, a on opravdu nechtěl, aby se něco podobného dělo znovu. I přes to, že se mu někdy podařilo šikaně zázračně uniknout, jindy měl smůlu a byl často bit, zavírán v různých kumbálech a vůbec terčem posměchu. Nejhorší zážitek, který nejspíš ovlivnil celý jeho pozdější život a může za chlapcův strach z bouřky, nastal když jel poprvé a naposledy na letní tábor. Tehdy ho jakási skupina starších kluků přivázala před bouřkou k hromosvodu na ploché střeše táborové jídelny, kam se dalo snadno po žebříku dostat. Jako naschvál se toho dne kouzelné schopnosti nijak neprojevili a Flavi zůstal přivázaný. Strávil tam něco přes tři hodiny v lijáku a bouřce, než ho našel personál tábora. Nejen že tenkrát dostal parádní angínu, ale ještě k tomu získal panickou hrůzu z bouřky.
O tom, jaké má schopnosti, a že ty podivné události, které provázejí jeho život, nejsou jen náhody, se proto Flavius dozvěděl až v den svých jedenáctin, kdy mu přímo v misce se snídaňovými cereáliemi přistála malá sova a upustila na stůl dopis z Bradavic. Až tehdy vyšli rodiče s pravdou najevo. Neřekli toho však chlapci moc, prý aby si prožil stejná překvapení jako oni a pak se také svobodně rozhodl. A on se rozhodl do Bradavic odjet. Tenkrát poprvé si i připadal, jako by někam patřil...

HERNÍ HISTORIE
Bylo to zvláštní, ale v Mrzimoru, kam ho Moudrý klobouk zařadil, našel Flavi svoje opravdové místo na zemi, to, kam podle jeho názoru prostě patřil. Jistě, dívali se na něho asi pořád spíš jako na divného, ale snad proto, že se jednalo o kouzelnickou školu, to nikdy nebylo tak hrozné. Flá si tu našel kamarády, tedy, spíš kamarádky, zálibu ve Věštění a Lektvarech, a opravdu si tady všechno děsně užíval. Nu a potkal Amarillu, jednu ze svých vůbec nejlepších přátel, děsně ukecanou a rozmazlenou holku z Ameriky, která ale viděla, jaká je Flá vlastně super princezna, a opravdu ho měla ráda takového, jaký byl. A v duchu samozřejmě byla hrozně hodná. Určitě.
Život šel téměř idylicky dál, a to i přesto, že Flavi víceméně všechna kouzla jako správné nemehlo kazil. A to až do pátého ročníku. To dostal zaprvé prefektský odznak, což do dneška moc nepochopil, proč zrovna padlo na jeho bedra, a přišly hormony a dospívání. Jasně, zjistil samozřejmě, že se mu líbí kluci, ale chvílemi se zdálo, jako by snad něco začínal cítit právě k Am, ale nakonec, přeci jen to byla jenom kamarádka, a on zůstal hezky teplý jako růžové fluffy ponožky. Také se mu povedlo ji proti sobě poštvat, když souhlasil s plánem Flanna ze Zmijozelu, že se napije mnoholičného lektvaru a půjde s ní na vánoční ples jako havraspárský Septimus. Páťák byl také pronásledován příchodem Gerasima Dragomirova. Učitele Obrany proti černé magii, z něhož si hned na začátku školního roku Flavius udělal nepřítele, a kterého snad jako jediného opravdu nenávidí a nepřeje mu nic hezkého. A pak tu byly NKÚ. No, byly. A Flavi přežil.
Co se ale stalo nejhoršího? Celý páťák měl Flá podivný pocit, že se blíží katastrofa, a ne a ne ho setřást. Pronásledoval ho ve snech, v myšlenkách, seděl mu jako brouček vzadu v hlavě, a nechtěl ho opustit ani když na začátku léta odletěl do USA na modelingové školení, spojené s focením pro jeden z vlastně docela známých časopisů. Když se vrátil domů, zjistil, co to bylo za neblahé tušení. Jeho rodiče i oba Porthsmouthští prarodiče byli mrtví. Zabila je jistá skupina černokněžníků, zaměřující se na mudlovské kouzelníky, o které Flavi tak nějak slyšel. Stali se oběťmi doby, a Flavius tak musel na zbytek léta odcestovat s druhými prarodiči do Norska. Jeho život se změnil, a ačkoliv tak nejspíš vypadat nebude, z očí mu zmizela ona důvěřivá jiskřička radosti z každého dne a nahradilo ji cosi smutného a osamělého...