„Já na to ale vážně nemám náladu, Reeno,“ povzdechl si Lavern, nicméně zatvářil se tak nějak rezignovaně, takže ji minimálně zatím vyhánět nehodlal. Ostatně – už jenom za tu kávu. Zabručel cosi jako díky, když mu ji podala, a trochu upil. Když se pak Reena posadila naproti s očividně rozpačitým výrazem, povytáhl obočí. Sice pořád neměl náladu cokoliv řešit, ale teď byl trochu zvědav na to, s čím za ním přišla. Ale doufal, že si nehodlala rozmyslet to, jak se oba shodli na tom, že tamta noc se jakože nestala. Jemu to takhle naprosto vyhovovalo a velice nerad by na jejich současném uspořádání něco měnil. „No?“ vybídnul ji posléze poněkud netrpělivě, protože nerad z někoho tahal něco jak z chlupaté deky.

_________________

"Kdyby to nebylo důležité, tak tě neruším." Reeny hlas zněl maličko ostře. Ona by ho rozhodně nerušila při práci, kdyby to nebylo nějakým způsobem vážné. A to, co se mu chystala sdělit, si pro sebe již nechtěla nechávat. Bohatě jí stačilo, že už to věděla několik dlouhých dní a nevěděla, co si s tím celým počít. Povzdechla si a maličko se zamračila. "Jsem těhotná, Laverne," ona ta slova vlastně nebyla tak těžká vyslovit, spíš se obávala případné reakce. Protože ona sama netušila, co si s tím vším počít, však byli kamarádi a na tu noc se mělo prostě zapomenout. Tohle se stát nemělo, a přesto tu teď seděla a čekala na to, co jí Lavern řekne. A obávala se, že se s moc dobrou reakcí nesetká.

_________________

Lavern se kysele ušklíbl, když mu Reena ostře opáčila, ale neřekl už nic. Ono ostatně nešlo ani o to, že by ji neviděl rád, nebo že měl problém s ní, ale tohle prostě byla chvíle, kdy potřeboval být sám. Ale jak už bylo řečeno, byl nakonec celkem zvědav, co z Reeny vypadne. A když se tak stalo… Lavern vypadal, jako by se zaseknul. Ani nezamrkal, ačkoliv při bližším pohledu by bylo možné spatřit, jak mu trochu pocukává oko. „Zatraceně,“ zaklel nejdřív celkem vhodně, pak z něj vypadlo i pár nepublikovatelných slov. Praštil si pěstí do stolu, načež si promnul spánky a na chvíli se na Reenu zadíval. Moc dlouho mu to nevydrželo, raději pak vstal, otočil se k ní zády a zadíval se z okna. Co že si to říkal před chvílí…? Že by byl rád, kdyby to mezi nimi zůstalo beze změny? Samé lepší zprávy dneska. „Tohle… leccos mění,“ připustil posléze, když už by se mohlo zdát, že se Reena žádné pořádné reakce nedočká, a otočil se zase k ní. Zastrčil si ruce do kapes – takové trochu defenzivní gesto – a pátravě se na ni zadíval. „Co s tím chceš dělat?“ nadhodil ve snaze získat představu, jak si to Reena sama dál představuje.

_________________

No, vlastně ta reakce mohla být i horší. Reena sledovala Laverna, který se nutnou chvíli nepohnul a snad ani nemrkl. Když pak promluvil, maličko si oddechla neb měla pocit, že to s Lavernem sekne. (Takže bylo dobré, že se mu to rozhodla sdělit v nemocnici, že.) Slova, která z něj vypadla sice nebyla úplně publikovatelná, ale lepší, než kdyby jí rovnou poslal někam. Jenže ona si sem nepřišla jen pro nadávky, chtěla si o tom promluvit. Trhla sebou, když Lavern uhodil pěstí do stolu a sledovala ho, jak vstává a přechází k oknu. Povzdechla si. "Nemusí se měnit nic, Laverne." Odtušila jednoduše. Sama netušila, co přesně zatím chce, ale.. "Nic od tebe nepotřebuji, do ničeho tě nechci nutit. Jen jsem si říkala, že bys to měl vědět," cítila, jak na ní Lavern kouká, ale ona raději měla pohled zabodnutý do desky stolu. Nedokázala se na něj podívat, protože si uvědomovala, že se jí zalívají oči slzami a ona nepotřebovala, aby si toho všiml. "Zatím jen vím, že si to chci nechat, víc jsem nad tím nepřemýšlela," protože to celé rozhodnutí nebylo jen na ní, ale jak řekla, neměla v plánu nutit Laverna do toho, aby se nějakým způsobem zapojoval. Ne. Naopak byla připravena se postarat sama a jeho k tomu nepotřebovala. A to i přesto že někde v hloubi duše doufala, že se Lavern bude chtít zapojit.

_________________

Nemusí se měnit nic, nic od tebe nepotřebuji. Lavern netušil, kde se v něm vzalo to bodnutí, když ta slova Reena vyslovila. Ne že by se jí divil. Koneckonců věděla o Jacobovi s Avou a věděla, že jeho přístup ke vztahům jakéhokoliv druhu nebyl zrovna… typický. Jenže na Reeně mu záleželo. Dost, byť měl možná problém to přiznat sám sobě, natož i jí. „Já…“ načal a vjel si jednou rukou do vlasů, které si tak rozcuchal. Nemíval úplně ve zvyku se tvářit zmateně nebo rozpačitě, ale přesně takový výraz se mu teď na tváři objevil. „Děkuju, žes mi to řekla.“ To asi možná pořád nebylo to, co chtěla Reena slyšet, ale hej, byl to Lavern. A opravdu to oceňoval, protože když před pár lety poznal Avu, bylo mu vlastně celkem líto, že to nevěděl dřív. Že by nějaký způsobem aspoň trochu dozrál? Stávaly se koneckonců i divnější věci. „Nelituji toho,“ pronesl posléze pomalu, aby ji ujistil a dal najevo, že se od ní nechce teď odstřihnout. Možná jí sice nezačal slibovat lásku až za hory doly, ale od něj tohle v podstatě něco jako vyznání bylo.

_________________

Vlastně ta celá konverzace šla lépe, než si dokázala představit. Myslela si totiž, že buďto to s Lavernem sekne, nebo se to celé pokusí třeba zapřít. A pak přišla ta slova, ze kterých jí kdoví proč píchlo u srdíčka. To už jí i donutilo se otočit tak, aby na Laverna viděla a na tvářích se jí objevil slabý úsměv. "Myslím si, že tohle není věc, která by se dala tajit a dříve či později by to stejně vyplynulo na povrch," odtušila jednoduše s lehkým pokrčením ramen. Ostatně neměla v plánu to tajit a zdrhat s ještě nenarozeným dítětem za svým bratrem do Indie.. i když i takový plán ji už napadl. Zavrhla ho ale dost rychle neb to dle ní bylo dost zbabělé a nějak si neuměla představit, že by se Lavern nepídil potom, proč najednou tak zmizela. "Já taky ne," nebyl to příslib lásky, ale byl to příslib toho, že se o to mrně postarají společně. Což jí v tuhle chvíli bohatě stačilo a nepožadovala po něm nic víc. Pomalu vstala ze svého místa a věnovala Lavernovi úsměv. "Asi bych tě už měla nechat pracovat, zbytek můžeme dořešit kdykoliv jindy," ostatně jí samotné připadalo, že nic víc by teď stejně nevyřešili a ona ho opravdu neměla v plánu nějak výrazně zdržovat od práce.

_________________

„Třeba po dvanácti letech,“ poznamenal trpčeji, než by možná sám rád dal najevo. Jasně, ono bylo více než pravděpodobné, že kdyby věděl o Avě hned od začátku, nejspíš by k ní tenkrát zaujal stejný postoj jako k Jacobovi, ale takhle po letech byl dotčen. A možná ho to i mrzelo. Ale s tím už každopádně nic nenadělá, a bylo ostatně nutné se soustředit na přítomnost. Ta byla ostatně taky dost spletitá…
Lavern si povzdechl, když se Reena postavila, načež obešel stůl a natáhl k ní ruku. Měl v úmyslu si ji k sobě přivinout, ale pokud se ona zdráhala, naprosto by to chápal. „Můžeš klidně ještě zůstat. Zas tolik práce nemám,“ zamumlal a z toho, jak kysele to pronesl, bylo zjevné, že původ jeho nálady musel tedy ležet někde jinde, než v kopě práce. „Ava je… Ava je těhotná,“ vypadlo z něj posléze, protože to očividně potřeboval ventilovat. „A podle její matky za to můžu já. Prý na ni mám špatný vliv a že jí o mně vůbec neměla říkat. Že by se to nestalo.“ Jako co si budem, Lavern nebyl ideální otcovská figura (ono už jenom tohle spojení působilo směšně), ale stejně ho to ranilo. Jen tedy tu bolest dával najevo spíš v podobě vzteku.

_________________