Oliver naštěstí nemusel čekat dlouho, vysvobození se dostavilo téměř ihned po jeho zvolání do útrob archivu, a mladík se ukázal být neskutečně vnímavým a inteligentním, takže se tu pan Thawne nemusel zdržovat delší než nezbytně nutnou dobu. Samozřejmě mladíka pozdravil, neboť se to slušelo, vysvětlil mu svoji situaci, předal mu složku, chápavě se usmíval celou dobu, co mladík mluvil, sem tam prohlásil, že to nestálo za řeč, že to byla jeho povinnost, a tak podobně. Důležité bylo, že podezření na nějaký podvod nepadlo, ačkoliv to snad Oliver ani nečekal. Nic nikam nepřipsal, všechno bylo pravé, ověřené, nelogičnosti se tam nenacházely, všechno sedělo, jen ty předchozí generace trochu chyběly nebo sem tam chyběla nějaká zatoulaná prapříbuzná přes několik kolen. Nic, co by ve složce výrazně chybělo. „Moc vám děkuji, ani jsem nedoufal, že to bude vyřízené tak rychle. Složku si můžete ponechat, mám ještě jednu stejně důkladně ověřenou. Podruhé bych to obíhat znovu nechtěl, to mi věřte.“ Přidal i úsměv, poděkoval a nechal se vyprovodit. Inu, některé věci šly prostě rychle.

>>>

_________________

| +

roz. Howells Verunky dědeček ošetřovatel u Sv. Munga #400040

Verunky babička v domácnosti #804080

Verunky maminka v domácnosti #ab8cc0

<<

Zatímco pan Thawne kráčel zřejmě zpátky do nemocnice, Brittany se z nemocnice vracela. Neměla kupodivu žádná jablka, která by mohla ztrácet po chodbách a vymlouvat se na jejich zatoulání, ale to ostatně od toho vánočního večírku už stejně nedělala, a to se nevídali zrovna málo. Možná jen občas, aby James nezapomněl, že je nešika, i když teď to tak nevypadalo. Na vysokých podpatcích působila nesmírně vyrovnaně, modrá sukně jí ladila k očím a krajková halenka lichotila její postavě, tedy jako vždy vypadala dobře a slušelo jí to. Nic jiného se od ní také neočekávalo. Víceméně se minula s panem Thawnem, kterému věnovala úsměv, a stihla ještě zachytit Jamesova záda ve dveřích, takže si pospíšila a popoběhla, aby jí mladý pan King neutekl.
Možná byla tak vyplašená, že jí to moc nemyslelo, takže se k Jamesovi přiblížila (a že to s těmi podpatky musel slyšet na míle daleko), a hodlala mu zakrýt oči, aby se ho dětinsky optala, kdo to je. Ale těžko říct, jestli se jí povedlo ho nachytat. Navíc se jí ty ruce kapku třásly a hlas rovněž.

_________________

James se po odchodu pana Thawnea znovu zahloubal do jeho složky a s úmyslem se vrátit do kanceláře se pomalu otočil a vykročil právě tím směrem. Klapot podpatků sice k přeslechnutí nebyl, ale vzhledem k tomu, že se jeho mysl teď toulala v cizím rodokmenu, snad si ani neuvědomil, že se ten zvuk blíží k němu. Vlastně mu to došlo až v té chvíli, kdy ucítil na svém obličeji něčí ruce a zaslechl důvěrně známý hlas, byť možná kapku třaslavý. James se zatvářil potěšeně, a tou rukou, ve které nedržel složku s důkazy o čistokrevnosti rodiny Thawneů, zachytil jednu ručku slečny Knightové, pročež se k ní vzápětí i otočil. „Brittany,“ broukl na pozdrav a hřejivě se na ni usmál. „Co tě sem přivádí, hm?“ zeptal se, ale nemínil, aby to vyznělo, že ji tu nevidí rád. Naopak. Pohled na Britt se mu nikdy neomrzel. Jen se málokdy stávalo, že by se Brittany dostala do archivu, když tedy nebyla zrovna obědová pauza nebo něco podobného. Ale že by Jamese napadlo, že se něco děje, to snad ani ne. Spíš že si ji výjimečně pro něco poslal jeho otec.

_________________

Nachytala ho, ale víc vyplašenější z nich dvou byla určitě ona. Navíc James byl zasnoubený a takové důvěrné ošmatávání jeho osoby na veřejnosti by nedělalo dobrotu, takže se Britt zase stáhla, ale o svůj úsměv ho neochudila. O to těžší ale bylo přinutit se k rozhovoru, který nebyl určený cizím uším. „Velmi urgentní záležitost, Jamesi,“ oznámila mu zdánlivě klidným hlasem, jakoby mu sdělovala, že na pět složek dal někdo špatné razítko. „Soukromá.“ Dodala pak už tišším hlasem a zadívala se na něj přesně tak, jako se na lidi dívají psi, když něco provedou. A to se tak snažila necítit se provinile, ale nějak jí to nešlo, a tak se raději dívala všude možně po stěnách, jen aby se mu nemusela dívat dlouze do očí. Ten jeden delší pohled stačil.

_________________

I James měl dostatek rozumu, aby Brittaninu ruku nesvíral příliš dlouho, pročež se pokoušel zatvářit profesionálně, ale příliš mu to nešlo, minimálně jeden koutek zvednutý do úsměvu mu na obličeji figuroval. Ne dlouho. Poté, co mu Britt oznámila, že jde o urgentní a hlavně soukromou záležitost, vkradl se mu na tvář vážný výraz a na čele se mu objevilo několik vrásek. Z jejího výrazu mu došlo, že zjevně nežertuje, a tak pomalu přikývl, než poukázal ke své kanceláři. „Tak pojď,“ broukl James polohlasem a gestem Brittany pobídl, ať jde první. Jakmile se za nimi zavřely dveře, naznačil, ať se posadí do jednoho z křesel před pracovním stolem, zatímco on zaujal místo v tom druhém –přes stůl na ni přece koukat nehodlal, žeano. Thawneovic složku odložil k té hoře dalších na pracovní desce, načež vylovil hůlku a pro jistotu je obalil (plusosmičkovým) ševelissimem. Jistě, mohlo se nakonec jednat o relativně neškodnou věc, ale kdyby náhodou ne… na ministerstvu byly uši mnohdy všude. James se pak zatvářil tázavě, zda bylo takové kouzlo na místě, a následně se jeho výraz přetvaroval do starostlivého. Neptal se ale, i když byl zvědavý, raději nechal Brittany, až se rozmluví sama bez naléhání.

_________________

Když Britt došlo, že jde už opravdu do tuhého a že se nedá couvnout, zhluboka se nadechla a zaplula do Jamesovy kanceláře tak nenápadně, jak to jen šlo. V návaznosti na jeho pohostinné gesto se usadila do křesla, uhladila si sukni a kolena společensky naklonila tak, aby dostála etiketě, a vyčkala, než se James usadí taktéž. Ševelissimo dost možná bylo to pravé kouzlo pro nastalou situaci, takže se na něj vděčně pousmála, načež si nejistě promnula ruce. Jestli to, co mu hodlala říct, bylo neškodné? To sotva. Vlastně vůbec netušila, jak se James k něčemu takovému postaví, a jestli ona odsud neodejde s pláčem. Vlastně to byla možnost, se kterou už nějakou delší dobu počítala, zatímco pořád doufala, že se jedná o omyl. Jenže nejednalo. Tiše si odkašlala, jak jí vyschlo v krku, a zadívala se Jamesovi do očí. Bylo to těžší, než si představovala, když si celou tuhle situaci trapně nacvičovala na záchodcích. „Asi není žádná možnost, jak ti tohle podat nějak tak, aby to nevyznělo tak děsivě, jak to možná vyzní, ale…“ polkla, znovu si odkašlala, a tentokrát už sklopila oči ke svým rukám. Ty se jí třásly, jen to umně zakrývala tím, že si je neustále mnula. „Tak jako tak by ses to dozvěděl, a já chtěla jen počkat, až to bude stoprocentně potvrzené, což se právě dnes stalo. Já…“ nadechla se, nicméně odvaha ji velmi rychle opustila. „Ehm, pamatuješ na ten vánoční večírek? Já vím, že jsme se od té doby viděli ještě mockrát, ale ten večírek nezůstal tak zcela bez následku, Jamesi.“ Zadívala se na něj výmluvně, protože to nebyla schopná vyslovit zcela otevřeně a zpříma a prostě jen doufala, že ji pochopí, i když to takhle zaobalí. „Vlastně jsme si pak už vůbec nemuseli dávat pozor, protože to už bylo jedno.“

_________________

James jemně krčil obočí, protože si zatím tak úplně nedokázal představit, co děsivého mu to chtěla Britt sdělit a proč je kvůli tomu tak nervózní. Leda že by si nechala projít hlavou to, co mezi sebou měli, a rozhodla se, že zamíří za lepším životem a jeho nechá plavat. Taková možnost se mu příliš nezamlouvala, ačkoliv se nedalo říct, že by ji někde v koutku mysli neočekával… což neznamenalo, že by na to byl připravený. Ovšem podobné myšlenky byly bezpředmětné, jak se mělo o chvilku později ukázat. James měl nutkání vzít Britt za ruce a sevřít je ve svých, aby ji tím trochu uklidnil, ale nebyl si jist, zda by to mělo požadovaný účinek. Raději tedy seděl bez hnutí a pozorně Britt naslouchal. Ovšem po slovech bez následku jako by ten zbytek šel jedním uchem tam a druhým ven. I zaobalené to pochopil, až moc dobře. James alkoholu nikdy neholdoval – což bylo ostatně znát i na onom vánočním večírku, kdy stačilo pár sklenice punče, aby… – ale teď by dal cokoliv za to, aby měl v ruce skleničku whisky. Jestliže předtím seděl nehybně, teď vypadal ztuhle. Ticho se skoro až nepříjemně prodlužovalo a James si uvědomoval, že by měl promluvit, říct aspoň něco. Ale co? Propaloval pohledem zeď za Britt a zatímco jindy neměl s výběrem slov problém, teď mu všechna utíkala z dosahu.
Nakonec si ztěžka povzdechl, sklesle svěsil ramena a zadíval se na Brittany s výrazem spráskaného psa. „Mrzí mě to,“ řekl tiše, poněvadž se mu do mysli začala vtírat myšlenka, že jí svou sobeckostí zničil život. Co jiného mohl teď říct? Jakkoliv se chtěl zachovat správně, vzhledem k jeho postavení se dalo očekávat, že si to bude žádat delší a důkladné přemýšlení. Udělal alespoň to, že teď konečně natáhl ruku s úmyslem zachytit její dlaň, pokud se tedy nechala.

_________________

Pokud Isaiah nebyl tak úplně ve své kůži, nedával to nijak najevo a tvářil se tak, jako vždycky - na rtech mu pohrával zdvořilý úsměv a choval se přesně tak, jak se očekávalo od vysoce postaveného čistokrevného kouzelníka, člena Starostolce. Isaiah si však až nepříjemně intenzivně uvědomoval, že má prakticky přiložený nůž ke krku a že se na něj dnes bude upírat nejeden pár očí, aby odhalil, na čí straně vlastně stojí. Stačí jediné zaváhání, jediný krůček vedle, a celá jeho kariéra, jeho postavení, všechna moc... všechno se sesype jako domeček z karet.
A mohl za to jeho syn - nebýt jeho pobláznění rebely, nikdo by nezpochybňoval Isaiahovu loajalitu. Jenže teď, když mu syn pobíhal venku a myslel si, že bojuje za správnou věc, se pochopitelně na jejich rodinu všichni začali dívat s krajním podezřením, přestože se Isaiah syna zřekl a dal tak najevo, ke které straně se přiklání. Ale ty pochyby tu byly pořád a Isaiah si hořce uvědomoval, že tu budou už navždy... že mu už nikdo nebude nikdy stoprocentně důvěřovat. Měl to štěstí, že zatím nikdo nepodnikl kroky potřebné k tomu, aby jej odstranil z cesty.
Choval se však překvapivě uvolněně, aby těm pochybám nedal šanci. „Atticu! Rád tě vidím, chlapče,“ přešel dokonce k synovcovi, když se pozdravil s ostatními. Zlehka mladého Tremletta poplácal po rameni a napadlo ho, že je v mnohém podobný Alaricovi - byť si to zřejmě ani jeden z nich neuvědomoval. „Jak se ti daří?“ zeptal se s upřímným zájmem, ale do hlubších rozhovorů zabředávat nechtěl, a tak se nakonec usadil na své místo, pohledem přelétl ostatní a znepokojeně zapřemítal nad tím, kam tohle zasedání asi tak povede...

_________________

Leonard, na rozdíl od některých zúčastněných, neměl pochyby ani ty nejmenší. Ať tohle dnešní zasedání dopadne jakkoliv, určitě dopadne ve prospěch čistokrevných kouzelníků, o tom nepochyboval - taky to byla jediná správná možnost.
Jen trochu trpěl tím, že tu neměl žádné hlasovací právo, přestože byl Tinkerbell - členem Starostolcem nebyl a navzdory tomu, že byl ministrova podržtaška, měl prostě smůlu. Alespoň tu však mohl být, očumovat a v duchu kalkulovat. Navíc, z takového zasedání si člověk může odnést zajímavé poznatky, že...
Leo postával nedaleko křesla samotného ministra kouzel, ruce měl sepjaté za zády a pohledem přejížděl shromážděné, přičemž mu tu a tam unikl na rty zlomyslný úšklebek. Těžko říct, co se mu honilo hlavou.

_________________