V atriu se toho dne objevila osoba, kterou už několik let nikdo neviděl. Vysoká štíhlá žena s dlouhým copem ohnivě rudých vlasů, s ledově šedomodrýma očima a pletí tak bledou, že už od pohledu musel každý poznat, o jak vysoce postavenou členku společnosti se jedná. Nesla se v botách na vysokém podpatku pružně, jako kočkovitá šelma, a na rudou rtěnkou obtažených rtech jí hrál mírný, lehce pohrdlivý úsměv, když shlížela na lidi kolem. Nikdo by neřekl, že v téhle na první pohled sebevědomě působící mladé ženě v černých, dobře padnoucích šatech, je v tuhle chvíli ustrašená dušička malé holky, která ví, že provedla něco špatného a za to bude po právu potrestána. Upřímně řečeno, Anabelle se takhle necítila už hodně, hodně dlouho. Už roky a roky se neobávala otcova hněvu. Nenáviděla Therona Howellse za to co jí tehdy provedl a chtěla jeho smrt více než cokoliv jiného. Ale dnes, dnes když po několika letech, kdy s nikým z rodiny nebyla absolutně v kontaktu, měla před otce předstoupit a omluvit se, že bez jakéhokoliv oznámení doslova utekla do Afriky studovat tamní démony a přístup místních primitivních čarodějů k nim, aby o tom následně vydala práci o několika stovkách stran (nehledě na informace, které zjišťovala za, hmm, jinými účely), se z nějakého důvodu cítila znovu tak, jako by jí bylo ani ne šest let. Ten pocit strachu, mrazivý záchvěv který jí procházel tenkrát v temném sklepě Howellsovského sídla byl zpět. Pošetilé. Vždyť otec dávno změkl kvůli té holce z Nebelvíru, té jeho dceři, a ona věděla jistě že bude jejím privilegiem ho obrat o život za zradu vůči jejich kdysi společnému pánovi... až přijde čas. Jenže pocity si nevybíráte.
Povzdechla si a rozhlédla se ještě jednou kolem. Co tu nebyla, změnilo se všechno a nic zároveň, byl to zvláštní pocit domova a neznámého, mísící se v její mysli. Přála si někoho zabít, jen aby si trochu utřídila myšlenky. Teď ale na takové věci nebyl čas. Za několik málo desítek minut měla stanout tváří v tvář otci, a jelikož teď, zpět v Británii, byla zase Howellsová, dědička rodinného majetku a moci (nepochybovala, že její babička před pár měsíci nezemřela na stáří, a o bratra se hodlala postarat hned, jakmile zlikviduje otce - hlavou rodu musela být ona, pokud by jí její pán vyloženě nenařídil něco jiného), a musela dbát na to, jak na okolí působí. Nikdy nevíte, kdo se dívá. Ne, nikdo jí zde nebyl tak blízko, nikdo na celém světě jí nebyl tak blízko, aby poznal její skutečné obavy. Tím si byla jistá. A upřímně, kdo ví jestli někdo tady vůbec ještě věděl, co je zač. Po tváři jí přejel lehký, pobavený úsměv. Byla přeci jen doma. A za několik desítek minut byla odhodlaná otce přesvědčit, že je svolná k jakýmkoliv krokům, aby odčinila svou nerozvážnost. Věděla, že to dokáže. A ten červík strachu v jejím srdci ji prostě nemohl zastavit.