JD se rozhodla nezatěžkávat si hlavu tím co by kdyby. Oba dva si stáli tvrdě za svým což značilo jak jsou tvrdohlavý. Jenže Jordan nebyla zvyklá ustupovat a nehodlala to praktikovat ani dneska. Rozhodla se však k tomu už více nevyjadřovat, radši. Navíc, v tuhle chvíli hodlala obhájit onu opravu koštěte, protože na tom prostě trvala, když už to nabídla.
"Jsou to moje peníze a já si s nimi mohu dělat co chci," broukla pak s úšklebkem. Chtěla dodat, že vlastně ani neví co s tolika penězi dělat, takže jedna oprava koštěte jí fakt nezabije, ale místo toho se radši jen usmála. "Ale jde to," mrkla pak na něj pobaveně a to, že jí bude dlužit přešla jen s menším úsměvem. Sice bude, ale pokud jí to nějak bude chtít vrátit nebude mít zas takovou šanci. Až se totiž bude ptát po Dorothy Cartwright, budou si všichni klepat na čelo. "Můžete to brát jako.. milodar a nic mi vracet nemusíte, stejně si to zpátky nevezmu," Jordan nakonec byla ráda, že nepřiznala své pravé jméno, protože ty peníze by si od Eddyho stejně nevzala. A v tomhle byla neoblomná podobně jako v mnoha dalších věcech, byla prostě tvrdohlavá a stála si za svým. A nehodlala to nijak měnit.
"A plakal by jste?" JD se pobaveně ušklíbla. Neměla ponětí co by tak mohl tomu nebožákovi udělat, ale čas od času měla chuť někoho zachránit, no. "To koště budete mít za pár dní zpátky a já doufám, že na sebe dáte příště větší pozor," Jordan na Eddyho vesele mrkla, opravdu doufala, že bude opatrnější, ale to vlastně doufala u každého svého pacienta, protože jen nerada viděla když se do nemocnice vraceli.
"Už budu muset jít, musím obhlédnout ještě některé své pacienty. Hned jak někoho najdu, tak vám ho sem pošlu, opatrujte se," JD líně vstala, odsunula židli ke stěně, natáhla se pro svůj hrnek a pomalým krokem zmizla z pokoje kam brzy vtrhl jeden z ošetřovatelů s tím, že ho sem poslala.
Po pár dnech byl Eddy propuštěn, upozorněn na to, že by měl ještě pár dní odpočívat a dokonce dostal i to opravené koště se vzkazem ať na sebe dá pozor.
>>

_________________

Eddy s milodarem v podobě opravy koštěte hluboce nesouhlasil, protože věděl, že si díky tomu bude připadat jako chudák. Tedy, on chudák vlastně byl, když už neměl skoro ani vindru, ale chápeme se. Nabručeně si založil ruce na hrudi, zamračil se a probodl mladou lékouzelnici pohledem. To měla skutečně tolik peněz, že je mohla vyhazovat oknem za opravu koštěte nějakého cizího ubožáka? No, očividně ano. Eddy na své dluhy nezapomínal a věděl, že pokud k té opravě skutečně dojde, neustále bude mít na paměti, že je dlužníkem, což nebylo nic příjemného.
„Možná,“ ušklíbl se pobaveně na otázku týkající se pláče a zakroutil hlavou. „Děkuju,“ vzdal to nakonec, protože bylo jasné, že se Dorothy svého nápadu nevzdá a on nebyl v takovém postavení, aby si mohl vyskakovat a tu opravu koštěte jí rázně zatrhnout.
Když se dívka nakonec rozhoupala k odchodu s tím, že musí zkontrolovat ostatní pacienty a že jemu sem pošle nějakou společnost, Eddy chápavě přikývl. „Doufám, že jsem vás moc nezdržel, Dorothy,“ zamumlal nejistě. „Díky, mějte se,“ brouknul nakonec, vyprovodil jí pohledem a než se místo ní dostavil někdo další, vymýšlel, jak splatí dluh. A vymýšlel to tak vehementně, že ho z toho rozbolela hlava, takže si o chvilku později dal šlofíka. Několikahodinového, což zřejmě zachránilo psychické zdraví jeho dozoru.

>>

_________________
Be a dreamer. If you don't know how to dream, you're dead.

Paul měl dneska plné ruce práce, ale rozhodně si nestěžoval - naopak mu to celkem vyhovovalo, jakožto člověku, kterému diagnostikovali lehký workoholismus. Na závodech zpočátku dělal zdravotnický dozor, protože se letos stejně nemohl zúčastnit kvůli vlastnímu zdravotnímu handicapu, ale jakmile začali první letci padat k zemi jako shnilé hrušky, následoval je ke Svatému Mungovi, aby zorganizoval svůj lékařský tým a připravil lékouzelníky na menší nápor zraněných osob. Nebyla to žádná příšerná honička - po bitkách, které se teď občas strhly v kouzelnickém Londýně, měla nemocnice daleko víc napilno. Ale Paul přesto potřeboval mít jistotu, že všechno funguje, jak má, a těžší zranění sám ošetřoval. Dohled nad pacienty už ale poté přenechal někomu jinému.
Teď, po několika hodinách práce, se ploužil směrem k bistru, poháněn vidinou něčeho sladkého a hlavně pořádně oslazené kávy. Potřeboval nakopnout, což teď mohl zvládnout jenom kofein. Paul i za pomalé chůze lehce napadal na pravou nohu, jelikož se nedávno vysekal při autonehodě při mudlovských automobilových závodech a zranění se ještě pořádně nezhojilo. Byl ale ujištěn, že pokud se nebude přepínat (o což se opravdu poctivě snažil), brzy bude zase jako rybička. Jen kvůli tomu zmeškal ty závody, což ho trochu mrzelo.
V bistru trpělivě vystál frontu, koupil si kávu a malý čokoládový dortík, a odebral se k volnému stolečku opodál. A zatímco oslazenou kávu míchal, přemýšlel nad tím, že sem pak bude muset nahnat postupně všechny ze svého týmu, aby si lékouzelníci taky trošičku odpočinuli a nabrali potřebnou energii. Směna totiž rozhodně ještě nekončila.

_________________

Ezzi si dlaní zakryl ústa, aby zakryl zívnutí a pomalým krokem vešel do bistra. V tuhle chvíli připomínal zombie jenž se plouží za někým kdo má mozek akorát s tím rozdílem, že Ezequiel nehledal člověka, aby ho mohl sežrat nýbrž potřeboval někoho kdo mu udělá pořádně silné kafe. A kde jinde hledat než v bistru? Navíc, dneska měl jen jedno, což bylo na jeho poměry zatraceně málo a aby tady vůbec přežil ještě několik hodin, potřeboval kofein doplnit. Dnešní směna totiž pro něho ještě nekončila na což si samozřejmě Ezzi nechtěl stěžovat, práce v nemocnici ho bavila, ale byl tak unavený, že se těšil až sebou doma plácne na svou postel. V tenhle moment ho však více než postel zajímala vytoužená černá tekutina, jenž zatím ještě byla v nedohledu, protože fronta před ním byla obrovská a ani psí oči nepomáhali na to, aby se nějak posunula.
O pár minut později (Ezequielovi to připadalo minimálně jako hodina) už držel hrnek ze kterého se ještě kouřilo, a taky talířek s bagetou. Potlačil další zívnutí a rozhlédl se kolem. Spousta stolů už byla obsazené bavícími se pracovníky i rodinným příslušníky nemocných, Ezzi chvíli přemýšlel, že by to zakotvil u jednoho z těch stále volných, ale nakonec ho jeho nohy zanesli až k vedoucímu oddělení nehod s kouzelnickými předměty. "Máte tu volno?" tázavě pozvedl obočí, pousmál se, a pokud Paul nic nenamítal, mrtvolně se sesunul na volnou židli. "Perný den, co? Kolik si letos ten závod vyžádal obětí?" na Ezequielově tváři se mihl úsměv, minulý rok se byl na závodech podívat, ale letos to raději oželel a vzal si směnu. Na něho to bylo až moc kruté, no.

Paul zrovna usrkával tmavou tekutinu z plastového kelímku, na níž stačilo pohledět, aby člověka nakopla, když se u jeho stolu objevil další zájemce o posezení u stolku. Paulie toho mladíka znal, věděl, z kterého je oddělení a jeho tvář mu byla povědomá, ale jméno z hlavy vylovit nedokázal. Nemohl si pamatovat každého, stačilo, že znal svoje ovečky z oddělení nehod s kouzelnými předměty. „Mám, klidně se posaďte,“ přikývl, letmo se pousmál a sjel Ezequiela zkoumavým pohledem.
Na jeho spíše řečnickou otázku pokrčil rameny. „To sice ano, ale už jsme zažili i horší dny,“ odvětil popravdě - během závodu měli rušno, to ano, ale nebylo to nic extrémně vyčerpávajícího. „No, nikdo neumřel, to je podstatné,“ začal, „a u nás skončilo sedm lidí z jedenácti. To je ještě dobrý skóre,“ usoudil zamyšleně. Kdyby to bylo deset z jedenácti, bylo by to horší. A Paul upřímně očekával, že to bude horší. Proto byl celkem příjemně překvapen.
„Jak to vypadá na vašem oddělení, hm?“ zeptal se po chvíli zvědavě, protože měl rád přehled o všem, co se v nemocnici děje, což zahrnovalo i ostatní oddělení. A nemocnice byla jedna velká drbárna. Ne, Paul vůbec nebyl drbna.

_________________

Ezzie by možná konstatoval, že je Paul hezkej mužskej, ale na to měl až moc málo kafe a byl děsně unavený. Navíc to moc dobře věděl i bez toho kafe, jen zahnat ty myšlenky bylo mnohem jednoduší než když byl plně při vědomí. Teď byl rád, že vůbec něco vnímá.
Několikrát foukl do svého kelímku, aby černou tekutinu alespoň trochu ochladil. "To jistě," odkýval pak, dokonce se mu podařilo i usmát a usrkl trochu kafe. Jeho očka se následně rozzářila, evidentně stačilo pár loků, aby aspoň trochu přestal připomínat mrtvolu. Uznale pokýval hlavou, popravdě to čekal daleko horší, závodů se zúčastňovalo většinou dost lidí, tohle bylo.. no, Ezequiel to čekal mnohem horší.
"Jako obvykle," zhodnotil situaci u nich na oddělení než mu došlo, že Paul nejspíše předpokládal, že odpověď trochu rozvine. Ezzi se omluvně usmál, upil svého kafe a sklopil pohled na stůl. "Pár dnů jsme měli teď docela klid, ale teď se to zas rozjelo. Jeden by řekl, že když někdo šlápne na bodloše dá si příště pozor a oni nic," pokrčil lehce rameny, pousmál se a dal se do rozbalování té bagety co si koupil, protože hlad neustával. "A jak se má váš syn? Letos má jít poprvé do Bradavic, že ano?" Ezequiel tázavě povytáhl obočí a pousmál se. Paulova syna už u Munga párkrát viděl, navíc nebyl drbna jen on, ale i Ezzi rád vyzvídal a no, Paulův otec pracoval na jeho oddělení, takže o Dylanovi věděl moc dobře.

Paul s letmým úsměvem ve tváři sledoval, jak se mladý lékouzelník naproti němu posiluje kávou, a jaké na něj má silná černá tekutina účinky. Občas se mu zdálo, že všichni lékouzelníci fungují na kofeinový pohon, který musí být pravidelně doplňován.
Informace o tom, co se děje na oddělení zranění kouzelnými tvory Paul přijal s nepatrným přikývnutím a zatvářil se trošičku pobaveně. „Já už jsem se naučil nepředpokládat, že se lidi skutečně učí ze svých chyb,“ odvětil a pokrčil rameny. „Taky jsem tu několikrát měl pacienty, které do nemocnice přivedla jedna a ta samá blbost,“ ušklíbl se nepatrně. Ostatně, on sám nebyl o moc lepší. Učil se skoro ze všech svých chyb, ale byl tu jeden obor, kde prostě nedostával rozum - a to bylo létání. I když už se na košťatech vysekal několikrát, stejně na ně znovu a znovu sedal a znovu se vrhal do nebezpečných nelegálních závodů. A totéž s mudlovskými auty. A všichni to o něm věděli.
„Dylan?“ Paula ta otázka upřímně překvapila a musel se na chvilku zamyslet, aby z hlavy vyhnal aktuální myšlenky na práci a vzpomněl si, kdy naposledy viděl syna. Nebylo to zase tak dávno, ale Pauliemu to připadalo jako celá věčnost. Když byl v práci, vnímal čas jinak. „Má se dobře, díky. Do školy se samozřejmě těší,“ přikývl s pyšným úsměvem. „Už se mě pokouší uprosit k smrti, abychom spolu vyrazili na nákupy, ačkoliv do září je času dost. A já nákupy fakt nemám rád,“ pronesl Paul s pobaveným úšklebkem ve tváři. Nákupy se synem hodlal přetrpět, ale jinak by ho na ně nedostali ani párem volů. Pokud se tedy nejednalo o nákup automobilových vychytávek či věcí týkajících se létání, to byla jiná pohádka.

_________________

"No, mě to ještě stále překvapuje, ale co se dá dělat. Někteří se hold neponaučí," pokýval hlavou a pousmál se. Ezzi to opravdu stále nechápal, když se totiž něco stalo jemu, snažil se, aby se tomu příště vyhnul. Protože přeci, kdo by chtěl dvakrát šlápnout na bodloše? On rozhodně ne. Nejspíše proto také neholdoval famfrpálu a celkově létání na koštěti, vysekat se mu stačilo jednou, víckrát už to zažít nechtěl, a tak radši vždy vše pozoroval než se toho účastnil. A moc dobře věděl, že Paul byl přesný opak.
"Ano," odkýval pak, že opravdu myslel Dylana a na chvíli zapochyboval o tom zda neměl náhodou dceru. Neměl, ukázalo se, že si to Ezequiel pamatuje moc dobře, což mu vykouzlilo o něco širší úsměv. "To se mu nedivím, taky jsem byl natěšený," přiznal, protože to byla pravda a na chvíli zapřemýšlel o tom jak se mají asi jeho dva malí sourozenci, kteří by letos do Bradavic taky měli nastupovat, pokud si to pamatoval správně. "To já taky ne a upřímně se děsím toho, že na mě rodiče o prázdniny hodí mé dva mladší sourozence, kteří do Bradavic taky nastupují," Ezzi měl sice Rizzu a Danilla velice ráda, ale to však neznamenalo, že byl ochotný s nimi jít nakupovat a tak trochu doufal, že by si je mohl vzít do parády Byron, i když jestli by šel on, šel by nejspíše s nimi. "Ale nesmíte se mu divit, já taky uháněl rodiče, protože jsem nutně potřeboval hůlku a chtěl jsem mít všechny věci už doma," Ezzie se pobaveně ušklíbl, to byla taky pravda, chtěl se totiž nutně chlubit bráškovi, že on už je přeci děsně veliký, začne chodit do Bradavic a protože on je ještě malý, zůstane doma.

Paul se pobaveně ušklíbnul a souhlasně pokýval hlavou, protože si dobře pamatoval, že byl jako mrně také natěšený na nakupování do školy a dobře si vzpomínal, jak nemohl dospat, když měl jít s rodiči koupit svou první hůlku. Když Ezequiel zmínil své mladší sourozence, Paulie trošku vyklenul obočí a zatvářil se pobaveně. „Určitě to přežijete,“ pronesl povzbudivě, pak se ale zarazil a tázavě dodal: „Nebo s nimi nevycházíte?“ To byla totiž taky možnost. Možná, že si prostě všichni lezli na nervy a Ez se tomu chtěl vyhnout. „Dám vám jednu radu - za zmrzlinu od Fortescuea udělají děti cokoliv a dají se tak skvěle podplácet,“ zamrkal po chvíli spiklenecky, mluvil z vlastní zkušenosti. I Ashley, když byla malá, tu zmrzlinu milovala.
„To máte pravdu, já rodiče uháněl taky,“ přikývl Paul s úšklebkem ve tváři. „Skoro jsem nespal, když jsem měl jít koupit svou první hůlku, a když začalo svítat, už jsem rodiče budil, že musíme jít. Pamatuju se, jak pak na truc spali až do oběda a na nákupy jsme vyrazili až odpoledne. Týden jsem se s nimi kvůli tomu nebavil,“ přiznal pobaveně.
Poté se na chviličku odmlčel a zatvářil se zamyšleně. „Ani mi nedošlo, že už je to poměrně dávno, kdy jsem do školy nastupoval - pořád to mám živě před očima,“ nechal se unést chvilkou nostalgie, ale pak potřásl hlavou a napil se kávy. „Mimochodem, nevíte, jestli je dnes můj otec v práci? Případně kolik té práce má?“ zeptal se následně, protože měl v plánu za tátou se zastavit. Pracovali sice pod jednou střechou, ale skoro se nevídali - to s Ashley se díkybohu potkával častěji. A ačkoliv mu to ona sama ještě nepřiznala, Paul dobře věděl, že ji teď musí hlídat, protože si našla přítele. Nemocniční drby pravily, že jí několikrát byl vyzvednout z práce, a že je to bystrozor. HMMM.

_________________

<<

Barry vysedával nedaleko recepce na židli, čekal a význačně se nudil. Očima bloudil kolem sebe, nohama houpal ve vzduchu a doufal, že mezi lékouzelníky či ošetřovateli najde nějakou známou tvář, která by mu řekla, jak dlouho ještě bude muset čekat na tátu, než mu skončí směna. Ne že by tu čekat musel, on chtěl - na Příčnou ulici vyrazil v doprovodu prarodičů, ze kterého nakonec prchl s tím, že počká v nemocnici na tátu a domů pak vyrazí společně s ním.
Jenže to netušil, že bude muset čekat tak dlouho, a že se bude tak šíleně nudit. Bylo překvapivé, že vydržel na místě sedět déle než deset minut, a taky to vypadalo, že už to nevydrží ani minutu navíc. A skutečně nakonec vyskočil na nohy, zhoupnul se přes paty a zabloudil pohledem kolem sebe, pátraje po nějaké zábavě. Jenže jak se zabavit v nemocnici? Nemohl tu jen tak pobíhat, nemohl si hrát s lékouzelnickým vybavením, protože by mohl někoho zabít, jediné co mohl, bylo chytat bacily. Štěstí, že proti dračím spalničkám už byl očkovaný.
Barry začal přecházet kolem recepce jako tygr v kleci.

Mimo herně:
Risknu to, třeba se někdo přidá

_________________