Lenorka se pomalu dostávala do stavu klidu. Přeci jen, když vychovávat děti zvládli někteří dle jejího názoru absolutně pitomí a nekompetentní troubové, určitě to zvládne i ona! I tak ale věděla, že Leo jí bude svým způsobem oporou, přesně takovým, jak to jí bude stačit a vyhovovat, a pociťovala vůči manželovi opravdovou vděčnost.
To zdržování byl jen řečnický obrat, ale její srdíčko stejně pořád těšilo, když opáčil, že ne. Znovu. "Já vím," věnovala svému drahému menší úsměv, "to se jen tak říká." Chvílemi ještě na manželovi spočinula pohledem, ztracena v myšlenkách a vzpomínkách, a to drobné pozvednutí koutků už jí zůstalo. Cítila se uvolněně, a když už vyřkla tu poněkud stresující novinku, vlastně se jí někde v ledovém srdíčku začal usazovat pocit klidu. Zvláštní, nikdy totiž nepředpokládala, že by v manželství byla spokojená...
Až manželův hlas ji vrátil zpět do prostor kanceláře. Večeře? K něčemu takovému nemusel pobízet dvakrát. "Na večeři půjdu ráda," přikývla souhlasně a v ledové modři jejích očí, kterými se stále na Leonarda dívala, se odrazil záblesk skutečnosti, že je tím nápadem nadšená a vážně se těší. Nikdy nebylo pozdě na to se ukázat ve společnosti, a vůbec, ona se vlastně Leonardem docela ráda chlubila. "Stavíš se předtím ještě doma, nebo se někde rovnou sejdeme?" zeptala se.

_________________