Archibald naštěstí nemusel hledat Jordan moc dlouho, protože se nakonec sama od sebe odněkud zjevila a on si jí všiml dřív, než si to setkání stihla rozmyslet a zdrhnout. Upřel na ni pohled, váhavě se pousmál a jeho tváře okamžitě nabraly o něco červenější odstín. „Ahoj, Jordie,“ brouknul, sice nervózně, ale potěšen tím, že ji zase vidí, byť se neviděli sotva pár hodin.
Když se zeptala, co tu dělá, Archie se rozpačitě podrbal ve vlasech a pokrčil rameny. Co tu vlastně dělal? No, přišel za ní. „Já... přišel jsem za tebou - přinesl jsem ti kafe,“ zamumlal a podal jí kelímek s úžasně vonící silnou kávou, stále ještě horkou, protože kelímek byl opatřen kouzlem tak, aby tekutina v něm nechladla příliš rychle. „Ber to jako takovou malou kompenzaci... za ten včerejšek. A dnešek... a vůbec všechno,“ pronesl a divoce zagestikuloval rukou ve vzduchu.
„Asi máš hodně práce, viď?“ zeptal se pak. „Nerad bych tě zdržoval, jen... jsem si řekl, že se za tebou prostě na chvilku zastavím,“ přiznal rozpačitě. Chtěl jsem tě vidět, dodal v duchu, ale nahlas nic neřekl, protože si tím vším nebyl jistý. Netušil, nakolik má to divadlo, že spolu něco mají, brát vážně... Nakolik to vlastně je divadlo. Protože Archie nemohl popřít - po včerejšku už rozhodně ne - že se mu Jordan líbí a má ji rád. Jen nevěděl, jak to dát najevo, jak to nahlas přiznat.

_________________

Že byla JD tím přiznáním trochu vykolejená, to se rozhodně popřít nedalo. Nečekala totiž, že by se u Munga zastavil jen kvůli tomu, aby jí viděl. Vždyť sotva před pár hodinami se rozloučili. Navíc jí přinesl kafe, což bylo celkem milé - kafe dokázala pít Jordan totiž neustála. "Děkuju, to je od tebe milé," na podobnu pozornost nebyla zvyklá, protože jí nikdo v práci nenavštívil jen kvůli tomu, aby se s ní mohl vidět. A nebo jí donést kafe. To bylo milé gesto a Jordan si té náhlé pozornosti užívala. "To bych ti to měla vynahradit spíš já, všechno to byla.. moje chyba." Ne že by to JD brala jako nějakou obří chybu, jen jí bylo stále líto, že si Archie musel zažít to co zažil a litovala toho, že se nechala svou matkou k té návštěvě přemluvit.
Jordan se nervózně pousmála a prohrábla si vlasy. "Práce je tak jako obvykle. A nezdržuješ, ty určitě ne." Broukla rychle, protože byla opravdu za jeho návštěvu ráda. Jeho společnost se jí zamlouvala možná o něco více než by vlastně měla. A celkem dobře si uvědomovala, že možná to divadlo nebylo tak úplně divadlo. "Hmm, Archie? K tomu dnešnímu ránu.. já jsem.." JD nakrčila nosík a přemýšlela, jak zformulovat to, co se vlastně chystala říci, zatím tak trochu marně. Prvně samozřejmě chtěla říci, že to divadýlko sehrála kvůli tomu, že by je jinak její máma nepustila do doby, než by stejně přiznali to, co vlastně nebyla pravda, takže to vlastně takhle bylo rychlejší. Jenže si prostě nebyla jistá, že to divadlo bylo.
Koutkem oka zahlédla, jak se několik ošetřovatelů dívalo jejich směrem a něco si šuškalo. A podle toho co slyšela - Viděli jste to? On jí přinesl kafe! - si byla téměř jistá, že se brzy bude řešit celou nemocnicí, cože to spolu zrovna oni dva mají. Archibald byl u Munga celkem známí i mezi personálem, ale tomu se nedalo moc divit, když jejich nemocnici sponzoroval, že. "Otec se tady za mnou taky stavil, mimochodem, ale kafe mi nepřinesl." Zabručela po chvíli a věnovala Archibaldovi menší úsměv. Jo, s jejím otcem to setkání rozhodně bylo celkem vtipné. A JD si byla jistá, že se doma pár dní neukáže. Minimálně pár dní.

_________________

„Nemáš vůbec zač,“ uculil se Archie hned jako sluníčko, když mu JD poděkovala za kávu. Byl rád, že jí udělal radost, i když mu to připadalo možná trošičku trapné, nosit někomu kafe... Ale pokud to brala jako hezké gesto, tak bylo asi všechno v pořádku. Když pak Jordan prohlásila, že to všechno, co se stalo, je její chyba, Archie odmítavě zakroutil hlavou. „To teda rozhodně není. Asi to není ničí chyba, Jordan, prostě se to stalo... A ne všechno bylo hrozné, hm?“ Neee, Archie rozhodně nemyslel tu pusu, co dostal, nope. „Prostě to nechme plavat,“ dodal ještě a mrknul na ni.
Archibald spokojeně přikývl, když ho JD ujistila, že nezdržuje. Měl sice pořád pocit, že ji zdržuje od práce, ale na druhou stranu se mu ještě nechtělo odejít. „A kdy ti končí směna?“ zeptal se, jako by snad měl na večer nějaké společné plány, což neměl... Jenom ho napadlo, že by mohl vytáhnout Jordan někam na jídlo, nebo alespoň na procházku.
No a co se toho dnešního rána týkalo, Archie se na JD s povytaženým obočím a úsměvem ve tváři zadíval. „Hm?“ ozval se, když ho oslovila jménem, načež se na ni zadíval v očekávání dalších slov, která ale nepřišla. „Jordie, já... hm. Nedělej si s tím hlavu,“ mávnul rukou do vzduchu, načež sebral odvahu a dodal: „Nebylo to zase tak špatné.“ A nasadil výraz profesionálního hráče pokeru.
Při zmínce Jordanina otce Archie trošičku pobledl a zadíval se na ni jako nakopnuté štěně. „A jak to dopadlo?“ hlesl váhavě, jako by ani nechtěl znát odpověď. Pak se ale pokusil situaci trošičku odlehčit. „Ale pořád žiješ, to beru jako pozitivum.“ A těch nemocničních drben kolem si vůbec nevšímal, i když jejich přítomnost a rádoby šepot okrajově vnímal.

_________________

I když ji Archibald ujišťoval, že to její chyba rozhodně není, JD se stále cítila špatně. Mohla přeci zařídit, aby se viděli kdekoliv jindy, třeba i v Monarše, ale ona nakonec kývla na návrh své matky. Takže to její chyba prostě byla, měla být více opatrnější. "To je pravda," uculila se nakonec. Ta pusa rozhodně nebyla špatná, a taky to byla jedna z mála věcí, kterých nelitovala.
Někteří by sice namítli, že by JD místo pomrkávání po Archibaldovi pracovat měla, ale pan Gall byl zrovna někde v nedohledu, takže to Jordan bylo celkem ukradené. A kdyby jí přeci někdo nutně potřeboval, mohl si ji kdykoliv odvolat, no ne? "Směna? No, většinou dělám až do rána," pokrčila rameny, protože většinou dělala přesčasy, pokud zrovna neměla určité plány. Což zrovna na dnešní večer neměla. "Ale dělám tolik přesčasů, že kdybych se rozhodla odejít teď, nikdo by nemohl skoro nic namítnout, takže je to hlavně na mě. Proč?" zeptala se s povytaženým obočím, protože ji celkem zajímalo, proč se vlastně Archie ptá.
Co se dnešního rána týkalo, JD vážně nevěděla jak sdělit, že to vlastně tak úplně divadlo nebylo. "Nech to plavat," mávla nad tím nakonec ledabyle rukou, protože si byla jistá, že by se do toho akorát zamotala a to nechtěla. Archie navíc chtěl něco taky říci, ale nakonec se k tomu neměl. Za což jistým způsobem byla ráda, tím druhým jí to trochu trápilo, ale sama se tím moc nechtěla zabývat. Byla z toho všeho až moc zmatená a ty nemocniční slepice, kteří očividně neměli co na práci, tomu všemu taky nepomáhali. "To rozhodně nebylo," přisvědčila s nervózním úsměvem a tvářemi rudými jako zralá jablíčka.
Když došla řeč na jejího otce, pobaveně se zašklebila. "No.. ne moc dobře. Ale on se určitě brzy uklidní a zapomene na to," pokrčila rameny. Co na to mohla říci? Včerejší hádka se přesunula do dnešního dne, akorát s tím rozdílem, že tam u toho chyběl Archibald. Jordan byla jen ráda, že se to všechno stalo v její kanceláři a ne někde na chodbě, protože by se asi hanbou propadla. "Jo, ale nechybělo tomu málo a mohli mě tady sbírat po kouskách," prohodila, možná jako vtip a možná taky ne. Snažila se však o úsměv a odlehčený tón, což moc dobře zprvu nešlo. "No, teď se budu zdržovat asi hlavně tady, takže když mě budeš hledat, víš kde mě najít." Zasmála se nakonec, ale myslela to vážně - doma se teď pár minimálně pár dní ukázat nemohla, no.

_________________

Archieho upřímně ani nenapadlo, že by se JD mohla zdržet v nemocnici až do rána, takže se na okamžik zatvářil trochu překvapeně. „Uh, aha,“ zamumlal a bůhví proč to zaznělo krapet zklamaně. Jordan to ale zachránila svými dalšími slovy, když mu sdělila, že kdyby se teď rozhodla odejít, nikdo by nemohl nic namítat. „No, já...,“ začal rozpačitě, znovu se podrbal ve vlasech a nakonec se na Jordan rozpačitě uculil. „Myslel jsem, jestli bys třeba nechtěla zajít... já nevím, třeba někam na jídlo. Klidně jenom k Drakovi. Nebo třeba na procházku,“ vysvětlil a tázavě se na ni zahleděl. Cítil se jako patnáctiletý puberťák, co zve holku na první rande ve svém životě.
Když pak i JD přiznala, že to nebylo tak špatné, Archibald se začervenal a přikývnutím jí dal zapravdu. Byl ráno sice trochu vykolejený, to ano, ale nakonec uznal, že by si takovou pusu nechal líbit klidně víckrát... což ovšem nebyl schopen přiznat nahlas.
„To mě moc mrzí, Jordie,“ hlesl, když se mu svěřila, jak dopadlo setkání s jejím otcem. „To tady budeš i spát?“ povytáhl tázavě obočí. Samozřejmě, že věděl o tom, že někteří lékaři v nemocnici i spí, ale nepovažoval to za zrovna komfortní řešení na několik dní. Jedna noc se asi dala přežít úplně v pohodě, ale třeba celý týden? „Poslyš,“ začal zamyšleně, „kdybys potřebovala na pár dní azyl, tak... já mám v domě místa spoustu. Vlastně tam mám tolik místa, že se tam občas sám ztrácím,“ pronesl a zkoumavě se na JD zadíval. Ano, byla to nepřímá nabídka, že klidně může zůstat na pár dní u něj. A proč by ne? Zůstal v celkem velkém domě úplně sám, bylo tam akorát několik skřítků a jeden dost svérázný sluha.

_________________

Protože zněl Archie trochu zklamaně, JD se alespoň omluvně pousmála. Většinou někam ven po práci vyrážela s ostatními kolegy a končila prostě v momentech, kdy se jí chtělo. Nebo v dobu, kdy jí domů poslal někdo z vedoucích, tedy především Paul. Jordan prostě jela do posledních sil, práce jí bavila až moc, takže se v jejím případě klidně dalo použít slovíčko workoholik. Že však z Archibalda vzápětí vypadne pozvánka na večeři či procházka rozhodně nečekala. "No.. jasně, ráda." Souhlasila po chvilce a snažila se přitom neusmívat se jako sluníčko. Cítila se jako puberťačka, kterou právě pozval její idol na vytoužené rande. "A můžeme to klidně spojit! Zajít nejdříve ke Drakovi, a pak na tu procházku," JD byla nadšená totiž z obou nápadů a navíc to pak znamenalo, že by spolu strávili více času, což se jí zamlouvalo. V jeho přítomnosti totiž byla nesmírně ráda, což si začala především uvědomovat od včerejšího večera.
"Nemusí," mávla ledabyle rukou, ve které nesvírala kafe, a pousmála se. "S otcem jsme na kordy často, protože nedělám věci podle jeho představ a stále odmítám zasnoubení, ale to víš," pokrčila rameny následně a konečně upila z kelímku to kafe, které jí Archibald přinesl. Že bylo výtečné bylo poznat i podle jejího spokojeného úsměvu, Jordan dobré kafe uměla ocenit. "Jo. A nebo v Kotli, to podle toho, jak se mi bude chtít," JD se popravdě nijak nepozastavovala nad tím, kde bude či nebude spát a už vůbec nečekala, že přijde to co přišlo.
Jordan samým překvapením vykulila oči. Vážně jí právě Archibald nabídl, že by mohla u něho pár nocí přenocovat? "To je od tebe milé, Archie, ale nemyslím si.." JD se odmlčela a kousla se nervózně do rtu. Chtěla tu nabídku přijmout, jenže se jí to nezdálo jako úplně dobrý nápad. Přeci jen, Archie byl mladší o celkem dost let a ona si nebyla jistá, co od tohohle všeho očekávat. "No, když ti to nebude vadit, ráda. Mám pocit, že ten azyl potřebovat budu," souhlasila nakonec, protože to byl vlastně celkem dobrý nápad. Sice tak nějak tušial, že jestli na to přijde její otec, tak zabije nejdřív jí, a pak Archibalda, ale to se mohlo řešit až potom, hm?

_________________

Archie se uculil jako měsíček na hnoji, když Jordan přijala jeho nabídku a navíc chtěla absolvovat jak večeři, tak i procházku. Rozhodně proti tomu nic nenamítal, naopak byl moc rád, že spolu stráví více času, než původně zamýšlel. „To zní jako fajn plán,“ přikývl spokojeně.
Když se mu JD pokusila vysvětlit, že s otcem zažívá rozbroje a hádky poměrně často, Archie pokýval hlavou, že rozumí, ale stejně to neznamenalo, že ho to přestane mrzet. „Ale stejně mě to mrzí,“ pronesl svoje myšlenky i nahlas a soucitně se pousmál. On sám měl s otcem, když byl ještě naživu, velmi dobrý vztah, takže si příliš neuměl představit, jak moc to v rodině může skřípat. Ale na druhou stranu si dobře uvědomoval, že čistokrevné rodiny fungují zkrátka trochu jinak, než ty nečistokrevné, smíšené či mudlovské.
Protože to začalo vypadat, že Jordan jeho velkorysou nabídku odmítne, začal se tvářit krapet posmutněle a už se skoro nadechoval, že jí dá za pravdu a řekne, že to byla trapná nabídka, ale... JD se nakonec rozmyslela a nabídku azylu přijala. A Archie? Ten se opět rozzářil jako sluníčko a široce se usmál. „Kdyby mi to mělo vadit, tak ti to přece nenabízím,“ pousmál se a pokrčil rameny. „Navíc mě opravdu někdy děsí, jaké prázdno v tom domě je, budu jen rád, že tam je někdo další. A Alfreda - mého sluhu - a skřítky to určitě taky potěší, už je musí ten stereotyp hrozně štvát,“ pronesl s pobaveným úšklebkem. Archie byl sice nenáročný pán a se služebnictvem i skřítky zacházel jako se součástí rodiny, ale stereotyp postupem času přestal bavit snad každého. Chtělo to změnu. A Archie taky moc dobře věděl, že Alfred netrpělivě čeká, až si mladý pan Forsyth přivede domů nějakou slečnu.

_________________

"Jo, to rozhodně." Pokývala, že je to jako opravdu skvělý plán, protože rozhodně byl. "Takže mě vyzvedneš tady? Nebo se někde můžeme sejít." Vyhrkla rychle a pousmála se. O drby stejně tady už bylo postaráno a moc dobře věděla, že ona i Archibald budou propírání celkem dlouho. Rozhodně jí však nevadilo, že by jí tady měl Archie vyzvednout, ale zase mu nějakým způsobem nechtěla zasahovat do programu. Vždyť před jejich domluvenou schůzkou - JD si stále nechtěla připustit, že by se mohlo jednat o rande - mohl mít ještě něco v plánu, takže mohl být třeba na druhé straně Příčné, takže tak.
"To mě taky, ale nic s tím neudělám. S otcem hold máme rozdílné názory," pokrčila nad tím rameny. Ona si nikdy nestěžovala na svůj vztah se svým otcem, i když tušil, že by ho klidně mohli mít lepší. Jenže to by nesměla mít jiný názor na celou situaci s čistokrevnými a nečistokrevnými.
Jordan si nebyla stále jistá, jestli to přijmutí nabídky bylo správné, ale Archie se usmíval jako sluníčko. A připadal jí tak snad ještě více roztomilý než před chvílí. "Jo, to dává smysl." Nervózně se pousmála a pokývala hlavou. Nakonec to vlastně nebyl tak špatný nápad, protože za pár dnů se už určitě bude moci ukázat doma.. Snad. Nechtěla u Archieho oxidovat moc dlouho. "To chápu. Nikdy jsem nebyla ráda, když jsem byla doma úplně sama," přiznala po chvilce. Ne vždycky totiž jela s rodinou na nějakou dovolenou, občas kvůli práci, doma jí to pak přišlo trochu strašidelné a raději se vždy na většinu dne vytratila pryč. "Budu se snažit nezůstávat u tebe moc dlouho, nechci tě nějak otravovat nebo tak," ta nabídka sice byla děsně milá, ale stejně si Jordan připadala, že bude Archieho akorát otravovat, no.

_________________

Archibald pokrčil rameny a věnoval Jordan další úsměv, protože zrovna v její společnosti úsměvy nijak nešetřil. Těžko říct, čím to bylo. „Jak se ti to hodí, Jordie... Já teď nemám vůbec nic v plánu, takže mi řekni, kdy a kde mám čekat, a já tam budu,“ mrknul na ni. Svá slova taky hodlal dodržet - raději na tom smluveném místě bude o půl hodiny dříve, než aby přišel pozdě a nechal dámu čekat. Jen doufal, že nebude muset čekat moc dlouho, protože se na společnou večeři a procházku opravdu moc těšil.
Jejího otce už raději neřešil, protože nechtěl zabředávat do nepříjemného hovoru, když si navíc JD očividně užila a vytrpěla své. Určitě teď nechtěla poslouchat o svém otci a rozebírat jeho návštěvu. „Já už dokonce uvažoval, že se přestěhuju, ale...“ Archibald se na chvilku odmlčel, nostalgicky se pousmál a nakonec pokrčil rameny. „V tom domě je spousta hezkých vzpomínek a já se jich nechci vzdávat,“ vysvětlil trošku rozpačitě. V tom domě vyrůstal a s rodiči tam zažil spoustu věcí, na které nechtěl zapomenout. A bál se, že když se přestěhuje, ty vzpomínky vyblednou. Když navíc nemusel řešit, jestli má dostatek peněz na to, aby dům zvládl nějak udržovat, nemusel řešit ani stěhování. Jen mu vadilo, že je sídlo téměř prázdné a ta prázdnota je děsivá.
„Zůstaň, jak dlouho budeš potřebovat, hm?“ pousmál se a upřel na Jordan oči, v kterých mu teď přeskakovaly drobné jiskřičky - byl vážně moc rád, že mu JD doma bude nějakou dobu dělat společnost. I kdyby to měly být jen dva tři dny. „Vyřídím Alfredovi, aby ti připravil pokoj pro hosty. Dům je vážně dost veliký, takže kdybys už mě měla dost, jsem si jistý, že se zvládneme úspěšně míjet,“ pokusil se zažertovat, protože ve skutečnosti nechtěl, aby se míjeli. Sice si to zatím nepřiznával, ale v hloubi duše věděl, že se mu Jordan líbí, a že k ní něco cítí. V jeho očích se to ostatně také odráželo, protože Archie nikdy neuměl dobře skrývat svoje emoce - alespoň ne tyhle.

_________________

Protože bylo rozhodnutí času i místa setkání na ní, musela se tak trochu zamyslet. Nechtěla to setkání naplánovat na moc brzy, protože tu byla taky možnost, že by se zapomněla při práci a to nechtěla, jenže to zase nechtěla dát na moc pozdě, aby si to taky trochu užili. "Tak třeba v pět? Tady?" zeptala se nakonec s menším úsměvem, protože konečně rozhodnutí chtěla nechat na Archibaldovi. Navíc se ještě potřebovala stavit doma, aby si sbalila ty nejnutnější věci na převlečení, i když to mohla vlastně i další den, než bude muset zase do práce.
JD si moc dobře pamatovala tu informaci o tom, že Archibaldovi rodiče jsou po smrti, což jí bylo opravdu líto. "To chápu," broukla s úsměvem a možná by ho vzala i konejšivě za ruku, kdyby na nich stále neviselo tolik očí. "To je sice od tebe milá nabídka, ale nemůžu u tebe oxidovat kdovíjak dlouho." Zabručela a nesouhlasně zakroutila hlavou. Sice se nemohla dočkat, až si užije pořádného klidu, který by jí doma rozhodně nepotkal, ale vážně Archibalda nechtěla otravovat či tak něco. "Moc ti děkuji, ani nevíš, jak jsi mi pomohl," pozvedla koutky úst do dalšího úsměvu, kterými rozhodně v přítomnosti Archibalda nešetřila. Což některým mohlo připadat divný, protože se JD celkově neusmívala moc často. Archibaldova společnost však úsměvy prostě vyvolávala a Jordan si nemohla hold pomoci, no.
"Tebe a mít dost? Prosím tě, to snad ani nejde," mrkla na něho pobaveně, protože si neuměla představit, že by jí Archie lezl na nervy. Ne, to rozhodně nebylo možné, protože se v jeho přítomnosti cítila prostě a jednoduše velice dobře, určitě by neměnila. "Mimochodem, přemýšlela jsem nad tím výletem do divočiny. Mohli bychom navštívit třeba Řecko nebo Estonsko," broukla po chvilce s úsměvem, protože to byla jedna z věcí, nad kterou v práci přemýšlela, když měla čas. Protože na ten výlet někam do přírody se moc těšila.

_________________