Pokud by se Henry pokoušela o novinářský podfuk a slovíčkaření, pak by tak určitě nečinila na místě, ale při zpracovávání celého článku do psané podoby. Takhle se jenom opřela o židli jako pravý požitkář a přimhouřenýma očima si změřila nemocniční menu, aby nakonec stejně skončila s kávou. Byla sice strašná, ale Henry kávu nerozlišovala na dobrou a špatnou. Podle ní všechno kafe chutnalo hořce, spáleně a vlastně úplně příšerně, ale stejně ho pila. Zřejmě proto, že ho během školních let pila z nezbytnosti, a povedlo se jí na něj vypěstovat závislost.
"Upřímnou soustrast," povytáhla obočí a upila kávy, což bylo v podstatě ticho před bouří. Henrietta sama byla jako kulový blesk, Henrietta na kofeinu už hraničila s přírodní katastrofou. To se začalo projevovat už ve chvíli, kdy Henry napadlo, co by se asi tak stalo, kdyby Branwen ukradla jeden hranolek.
Relativně trpělivě si vyslechla monolog, který nebyl úplně nutný, protože Henry byla koneckonců novinářka, a co nevyčmuchala, to si domyslela. Tedy, trpělivě. Podupávání nohama a zběsilé skládání ubrousku sice moc trpělivě nevypadalo, ale Henrietta vážně dělala, co mohla - zvlášť s tou kávou.
"Nějaká? Znám," odtušila následně a přehnula ubrousek tak rázně, až ho v procesu přetrhla. Celá ta mela u Draka sice byla zmatená, ale zakuklení černokněžníci ji podcenili - jestli je něco, co nechcete udělat, pak to bylo oslovovat se jmény v potenciálně klíčové chvíli za přítomnosti tisku. To, co předcházelo kletbě cruciatus, si pamatovala moc dobře. Po ní to už bylo trochu mlhavé.
"O téhle nemocnici jde spousta drbů," přešla do ofenzivy, "některé lepší, některé horší - jako třeba experimenty na lidech." Henry se blýsklo v očích. "Víš o tomhle něco ty? Má cenu hrabat se v tom dál?" Pochopitelně by to nebyla Henry, kdyby na základě jednoho názoru celé pátrání přerušila, ale asi by se to značně projevilo na důležitosti, kterou tomuhle konkrétnímu případu (ha ha) přikládala.

_________________

Branwen nevzrušeně baštila a podle toho, co Henry říkala, si občas udělala pauzu na odfrknutí. Viděla na ní, jak ji úvod otrávil, ale na Branwen asi měla bradavická škola nějaké účinky. Dřív prostě někoho čapla pod krkem a držela ho u zdi, dokud se nepřiznal. To byly mnohem kratší otázky a žádné milostivé vyprávění.
Henry ji neopravila, takže zjistila, že ve svých informacích se nemýlí, když dokonce ani čmuchající novinářka nemá co dodat, ale když se jí dostalo odpovědi, kterou slyšet nechtěla, lakonicky na tu Henriettinu prohlásila: "Nevím. Nemá. Dvě otázky." Provrtala Henry dravčím okem a čekala, jestli nezmění původní výpověď na něco smysluplnějšího - dřív z ní na oplátku nic nedostane, ani kdyby se sem snesla samotná Kriemhilda.
Potom se uvolila pokračovat, protože to o nemocnici ji zaujalo. Neochotně musela přiznat, že o místních poměrech zdaleka neví dost, ale pokud jí uniklo nějaké nejapné experimentování páně Igora, cítila skoro povinnost najít ho a za ucho odvléct zpátky do Maďar. Nedělalo jí to dobře ani kvůli sjednanému magickému oku, které jí mělo nahradit to původní, ale dřív by si ukousla jazyk, než aby to řekla pídivé reportérce.
"Mluvíte o drbech. Možná by pomohlo pár podrobností, svědků... Ale to není důvod smýčit po nemocničních křídlech a vrážet do lidí." Odfrkla si. Vážně si s tou ženskou musí počínat jako s džinem? Dobrá, bude hrát její hru. "Osobně jsem sesbírala některé... drby ve škole čar a kouzel, ale jistě chápete, že jména by se - zatím - nikde objevit netoužila." Vytáhla obočí a její zraněné oko se ještě víc probořilo do stínu klobouku. Branwen dojedla, začala znovu lovit dýmku a cpát do ní listí.

_________________
viewtopic.php?f=12&t=536

"Nevím" a "nemá" nebylo zrovna to, co chtěla Henry slyšet, ale vzhledem k tomu, že před chvílí vysypala velice podobnou odpověď, asi se neměla čemu divit. Využila tedy alespoň toho, že ji Branwen propichovala pohledem, a pokusila se jí po saxanovském způsobu ukrást z talíře jeden hranolek. Henry vždycky pokoušela svoje štěstí až do krajnosti.
Bez ohledu na to, jestli se jí loupež zdařila, nebo ji Branwen chytila při činu (ovšem s ohledem na to, jestli jí zůstaly obě ruce přirostlé k tělu), se s líným úsměvem opřela do židle a zvedla ke rtům plastový kelímek s kávou. Trochu si spálila jazyk. Bylo to v zájmu vědy.
"A na co jiného se spolehnout, než sama na sebe?" blýskla zuby v šelmí parafrázi na úsměv. "Radši budu šmejdit po chodbách a vrážet do lidí, než se spolehnout na poloviční informace. Na každém drbu je něco pravdy. Kromě toho, ten adrenalin taky není k zahození," zachechtala se Henry způsobem, který nebyl úplně společensky přijatelný, a skoro na sebe kafe vylila. No, skoro - podivně vyladěná koordinace tomu na poslední chvíli zamezila.
Když Branwen zmínila informace, zablýsklo se Henriettě nebezpečně v očích. "Drby?" Člověk by řekl, že usmívat se takhle široce je nezákonné a pomalu i nebezpečné. "Zatím? Co obnáší zatím?" vyzvídala Henry dál a předvedla klasickou variantu triku "mám brýle a umím s nimi zacházet, když jde o zlověstné odrážení světla od skel". "Jaké to jsou drby, čeho se týkají, jak moc horké to s nimi je, jsou to jenom drby, nebo je to podložené, ty nejsi bystrozorka?" vypadlo z ní jako o překot, přičemž skoro nadskakovala na židli. "A proč tolik kouříš? Podělíš se?" Možná byla její taktika vyslýchaného šokovat natolik, že jí vyzradí všechno, co ví. Možná vážně neměla nainstalované žádné sociální filtry. Hra otázka za otázku už ale v tuhle chvíli definitivně odešla na věčnost.

_________________

Reflexy zafungovaly jako kobra stočená v ratanovém košíku, když Branwen vystřelila ruka, chytila ruku kradoucí hranolek za zápěstí a rázně ji pleskla. "Vy se mi snad zdáte," prohlásila v úžasu nad drzostí, se kterou si reportérka dovolovala nejen slovně. Zamyšleně přehnula ubrousek a zavrtěla hlavou. "Tohle byla chyba. S vámi není řeč. Už jsem vám prve řekla, že jsem učitelka. Netykejte mi, ne, nepodělím," usekávala a skoro by i syčela. Tahle novinářka jí zvedala mandle.
Branwen ukvapeně vtáhla modrý kouř a zakuckala se. Musela vyjít ze cviku, nebo se dosud nesetkala s někým tak nemožným. Vyfoukla na Henriettu neporušený dýmový kroužek.
"Já tu nedostávám žádné informace, jestli vám to uniklo. Z toho důvodu nedostáváte žádné ani vy. Jestli se chcete motat v kruhu, jak je libo. Pak mi ale nelezte na oči, protože další zakázaná kletba, kterou schytáte, bude ode mě," zavrčela.

_________________
viewtopic.php?f=12&t=536

Nemocnice u sv. Munga měla vždy zvláštní nádech tragičnosti, melancholie a samozřejmě byla skrz naskrz prosáklá léčivými lektvary, jejichž mnohdy zápach ulpěl ve zdech kouzelnické instituce už před mnoha lety. Ještě dříve, než kdo kdy ze současně žijících kouzelníků vůbec zahlédl světlo kouzelnického světa. Ač se nikdy nikdo do nemocnice vyloženě nehrnul, Victor byl výjimkou potvrzující pravidlo. Nemocniční prostředí ho lákalo a fascinovalo zároveň. Nikdy ale nelpěl na hmotných věcech, ale auře, která se v tomto prostředí držela. Jak se mísila bezmoc s nadějí, jak se snoubily očekávání se zklamáním, jak blízko v těsném spojení tančil život se smrtí… To všechno Victora fascinovalo, to všechno ho motivovalo. Tady byl doma, tady si byl jistý sám sebou a tím, co dokáže, ač měl mnohdy pochyby.
Když se ranní vizita pacientů blížila ke konci a Victor podal jedné sestře desky s papíry o pacientově stavu, zanořil ruce hluboko do kapes a sklonil hlavu k zemi. Několik pramenů vlasů mu spadlo do trochu ponuré tváře a mezi obočím se mu prohloubila starostlivá vráska. Stín zamyšlení na chvíli zahalil jeho tvář a myšlenky týkající se přítomnosti. Na chvíli byl zase jinde. Bylo mu sedmnáct a seděl v kruvalské lavici a dělal si poznámky z lektvarů, zatímco do něj Valiant rýpal a soustavně se ho ptal, zda přidává do kotlíku správné ingredience. Přes rty mu přeběhl jemný úsměv. Být dospělý bylo úplně jiné než bezpečně studovat daleko od domova. Dřív si přál se nevrátit do Ameriky, vzbouřit se rodičům, a teď by se tam nejraději vrátil. Třebaže se na matku hněval, co provedla otci.
„Pane Galle?“ zeptala se poněkolikáté nervózně sestra, která ze svého kolegy notnou chvíli nemohla vypáčit ani jediné slovo. Alespoň do chvíle, kdy si dovolila se jemně dotknout mužovy paže. V tu chvíli se Victor probral se svých myšlenek, jako když se vytáhne opona. Vše, co probíhalo za ní, se schovalo pečlivě za kulisy. Bylo na čase si zase hrát na realitu. Bylo načase se vrátit do přítomnosti.
„To bude všechno, děkuji,“ usmál se na ženu, která přikývla a polu s kolegyněmi vycouvala se dveří nemocničního pokoje. Victor zvedl pohled k chlapci přibližně starému deset let, kterého napadli ďasovci. Vyvázl s jedinou zlomeninou, zato jeho tělo vypadalo, jako by ho zlinčovalo stádo divokých bizonů – samá modřina a podlitina. Bylo vidět, že ho bolí se i více nadechnout. Nyní ale spal pod vlivem uspávacího lektvaru, třebaže se mu na čele perlil pot a sem tam sebou neklidně cukl. Měl zvýšenou teplotu, ale tu teď musel víceméně překonat sám. Bylo to na něm.
Po chvíli, kdy Victor sledoval chlapcův neklidný spánek, sám vyšel se dveří a zvedl oči ke gigantickým nástěnným hodinám. Jeho směna skončila před přesně před deseti minutami. I když bděl nad nemocnicí a svým oddělením celou noc, necítil se unavený jako spíše… otupělý. Byl tak otupělý, že se těžko dokázal soustředit na to, co mu kdo říkal. Nebylo to tak kvůli nepozornosti, ale nechtělo se mu.
V bílém plášti se vydal na pokoj, kde dělal dnes ráno vizitu jako první. Otevřel dveře a tiše nahlédl do pokoje. Panovalo v něm ticho protkané sípavými nádechy zdejšího pacienta. Do místnosti skrze vitrážová okna pronikalo pestrobarevní světlo a plazilo se spolu se stíny po podlaze a stěnách. Victor se neubránil dojmu, jako by se nacházel ve svatyni, v nějakém tajemném, klidném chrámu. Přešel klidným krokem k posteli, natáhl se po deskách s diagnózou, která visela u nohou Valiantovy postele a zamyšleně si ji prošel, než si přisunul k lůžku židli a posadil se.
Vale,
Dlaní si promnul tvář a ústa, než v mírném zamyšlení zamrzl na místě. Byla to už chvíle, co byl jeho kdysi dlouholetý přítel v kómatu po nehodě s draky. S draky… tak moc je chtěl studovat spolu s ním. Velmi fascinující tvorové. Muselo se to tak pokazit?
co sis jen promerlina…
Zavěsil desky zpět na kostru postele. Věděl, že by z papírů nic nového nevyčetl, seděl nad tou diagnózou klidně hodiny. A ne jen on, ale i zbytek oddělení. Nikdo si nevěděl s tím případem rady. Zatímco na jiných pokojích se lidé uzdravovali nebo umírali, tady jako by se zastavil čas. Slabé zlatavé světlo dopadalo na lůžko i s mužem a díky nehnutosti Valianta připomínal Victorovi pečlivě vypracovaný sarkofág. Nevznášela se tu smrt, ale ani život nebyl tak znatelný. Přesto ten pokoj byl jako živoucí hrobka.
…myslel, že děláš?
Victor ze sebe stáhnul bílý plášť a přehodil ho přes židli, zatímco zalovil v kapse, z níž vytáhl poštu, kterou mu poslala Valiantova rodina. Otevřel první dopis, rozložil papír a tiše ho přečetl. „Tohle psala tvá sestra. Říká, žes jí zkazil radost z patnáctých narozenin, takový dárek si prý nepředstavovala, když říkala, že chce něco nezapomenutelného,“ odmlčel se na chvíli Victor a pousmál se, než se rozhodl pokračovat. „Otec má strach, přijede se na tebe podívat… a doufám, že budeš ještě dlouho hrát mrtvého, protože chce přijet i tvá matka. Merline, to nám scházelo,“ zvrátil oči ke stropu a mírně se ušklíbl. „Děláš mi tu na oddělení komplikace. Víš, že nemám rád nevyřešené případy a ty jsi hotový oříšek,“ přiznal tlumeným hlasem, který mohl zachytit jedině jeho pacient. Ten mu odpověděl pouze hlubším sípavým výdechem a opětovným nádechem. Byla útěcha vidět ho naživu. Ale jakou mělo cenu ho tu držet, když už byl v podstatě napůl mrtvý?

<<
Sincere Gall měl už také po směně, koneckonců většinou, pokud to bylo v Sincerových silách, si práci s Victorem plánovali podobně, aby poté mohli z nemocnice společně odcházet a věnovat se dalším výzkumům v Sincerových laboratořích, nebo řešit další záležitosti. Nehledě na to, že Sincere převzal za Victora už téměř plnou zodpovědnost a těžko by se mu hlídal někdo, koho neměl ve své blízkosti a kdo byl na druhé straně Londýna. Jaren byl v tomhle idiot, když si sem přivedl synovce, protože nechtěl, aby Gallovská krev byla mimo Británii, natož Evropu, a pak zjistil, že nemá čas Victora hlídat. A nechat ho někde potulovat se po Londýně a zaplést se do malérů se mu také zrovna nechtělo, že to celé na svá bedra vzal Sincere, bylo od vyhlášeného kouzelníka obětavé. Ale ve výsledku se to skloubilo dosti lehce, když Victor byl vyučeným lékouzelníkem a muži si tudíž rozuměli bez potíží, aniž by se k tomu jakkoli nutili. To s Jarenem to měl Victor mnohem těžší a Sincere to moc dobře věděl...
Dnešní ráno měl v plánu zmizet z nemocnice dříve, než ho stačí někdo odchytnout a ptát se ho na radu, nebo než si někdo uvědomí, že by tu v budově mohl být a mohl by pomoc při nějaké operaci. Bylo mu ukradené, kolik dnes zemře lidí, a kolik čistokrevných z toho bude. Končil, v nemocnici byl posledních šedesát hodin a to stačilo i takové kapacitě, jako byl Sincere, aby se těšila do měkké postele a potom do své laboratoře, kde se připravovala k novému výzkumu. Strhl ze sebe prudce plášť, když došel do své kanceláře, a už se natahoval po černém lesklém saku, když se za ním ozvalo zaklepání na dřevěné dveře. Situace byla očividně naléhavá, když sestra nevyčkala na lékouzelníkovo vyzvání a sama otevřela dveře, což by za normální situace ani náhodou neudělala.
"Pane Galle, máme případ, potřebovali bychom..."
"Minutu," odsekl Sincere nepříjemným tónem, ale neměl tu sílu začít se vztekat a vzdorovat, že dnes už s prací skončil. Deset minut ho po dvou dnech a půl už nezavraždí, takže sako otráveně odhodil na křeslo, vzal do rukou plášť a vydal se k příjmu.
Patnáct minut to vážně nebylo, Sincere u případu strávil skoro hodinu a dost důrazně musel zopakovat, že operovat už nebude, protože ve svém stavu, v němž značnou roli hrála únava a zbytek podrážděnost, že se z té nemocnice tenhle týden snad nedostane, nehodlal napravovat něčí život. Pravděpodobně by ho tím definitivně zničil, i když u nějakého polokouzelnického šmejda by to ani tak nevadilo. Už si tak v duchu říkal, že na něho bude Victor v bufetu čekat - většinou tam se scházeli, když odcházeli společně, ale když procházel kolem bistra a letmo tam nahlédl, po vysokém lékouzelníkovi nebyla ani památka. Zastavil se proto u Victora na oddělení, ale bylo mu oznámeno, že mu směna skončila před dobrými dvaceti minutami a od té chvíle už ho nikdo neviděl. V tu chvíli Sincere vydal něco, co se podobalo otrávenému zavrčení, a většina zaměstnanců se začala rychle klidit z jeho prostoru, protože už v normální náladě nebylo zrovna příjemné čelit Sincerovi, natož rozčílenému a podrážděnému Sincerovi.
Naštěstí ho v poslední možné chvíli napadlo, kde by mohl Victor být, a tak zamířil k poměrně známým dveřím, za nimiž ležel Valiant Rhott. Ani neklepal...
"Další sentimentální chvilka?" ozvalo se ode dveří, když se o ně Sincere ležérně opřel a zaklonil hlavu, zatímco k Victorovi skláněl oči. "Poslouchat tohle, to bych se z toho kómatu taky neprobíral," stočil rty do pobaveného úšklebku, než se odlepil od dveří a naučeným pohybem sundal desky o aktuálním stavu pacienta z postele.
Sice ze Sincera nepůsobila žádná starostlivost, nervozita nebo strach o muže, jenž už několik měsíců ležel v kómatu a nevypadalo to s ním moc dobře, ale ač Sincere nepracoval na oddělení, kde mladík ležel, přislíbil Victorovi, že se na to podívá. Protože koho lepšího mohl Victor pro svého přítele sehnat, než samotného Sincera Galla?
"Žádná změna, překvapivě," zamračil se, když koukal do desek, které nakonec s pokrčením ramen vrátil zpět na postel. Jedna věc byla, že svou pomoc slíbil, ta druhá byla, že v praxi to vypadalo trochu jinak a Sincere se tu občas zastavil maximálně pro to, aby nakoukl právě do těchto desek. Více se o Vailanta nezajímal, ale proč také? Byl v kómatu, tenhle pacient mu nikam neuteče...

_________________

| +

Victor začal skládat dopis zpět do obálky právě ve chvíli, kdy bez vyzvání vstoupil do místnosti jeho strýc. Vypadal unaveně, stejně jako jeho synovec, očividně měli oba za sebou několik dost perných hodin, třebaže oba pracovali každý na jiném oddělení. Za normálních okolností by Victor pravděpodobně skončil se Sincem a věnovali by se stejné práci, ale protože mladého muže vždycky fascinovali kouzelní tvorové, chtěl jim být alespoň trochu nablízku. Proto dělal to, co dělal. Léčil popáleniny, zlomeniny… A dělalo ho to víceméně šťastným. „Sincere,“ oslovil tiše muže, když za sebou zavřel dveře a dopisy trochu vyhýbavě schoval do kapsy u kalhot. Ne, že by měl před strýcem co skrývat, ale bral tohle zkrátka jako osobní záležitost a nechtěl, aby se v ní někdo další jakkoliv dále rýpal. Neměl to rád. Neměl rád, když nemohl mít trochu té svobody, když už tu byl. Sincerea měl ale opravdu rád, jejich hlavním pojítkem byla práce a mimo pracoviště také výzkumy. Nebýt toho, pravděpodobně už by dávno našli Victora někde oběšenýho na klice, protože jeho práce a lidi, kteří mu v tomto směru rozuměli, byli takřka nezbytní pro jeho život.
„Není to nic příjemného, Valova matka představuje noční můru všech mužů. Je schopná převrátit oddělení vzhůru nohama, když sem dorazí. Mám trochu obavy, co tu bude dělat,“ povzdychl si tiše a promnul si kořen nosu. Jasně si představoval štíhlou ženu, která s řevem prolítne sv. Mungem a s pláčem skočí na Valianta do postele. Šílená ženská. Ne, že by ji neměl rád, ale… neměl ji rád. Vůbec. Byla to drama queen prvního řádu. S těmi neměl Victor a jistě ani Sincere přílišnou trpělivost. na druhou stranu to chápal. Od Valianta jakožto od čistokrevného kouzelníka se čekalo hodně.
Když jeho strýc přešel k posteli a nahlédl do desek, chvíli ho Victor sledoval pohledem, ale tušil, že by chtěl od staršího muže až příliš, když měl za sebou několikahodinovou šichtu. Sice mu slíbil pomoc, také ho o ni Victor žádal, ale jednalo se jen o hodně vedlejší případ. Tímhle případem se zabýval víceméně on sám a několik odborníků na nehody s draky a několika dračími experty, kteří se zvířaty pracovali v Rumunsku. Dodávali mu materiály ohledně schopností zvířat a jejich vlivy na kouzelníky a podobně. Ale jeho výzkum byl záhadou. Ani nevěděl, co přesně hledal. Nikdo ani přesně neviděl, co se stalo. Takže se mohlo jen domnívat, spekulovat… Což bylo téměř bezvýsledné.
„Podařilo se mi ho stabilizovat, ale to je tak všechno,“ odtušil trochu unaveně Victor, když Sincere vrátil desky zpět. „V noci mívá vysoké horečky, ale do rána ho zase přejdou. Nejsem si jistý a nic není potvrzeno, ale měl jsem podezření i na jistý druh otravy. Kdoví,“ pokrčil rameny, dlaněmi se zapřel do kolen a pomalu vstal. „Chystal ses domů?“ zeptal se vzápětí, když popadl židli a vrátil ji do rohu. Dnešní sezení u Valianta zřejmě skončilo, což ho mírně zneklidňovalo už z toho důvodu, že jít domů znamenalo vidět Jarena. A vidět Jarena znamenalo mít další vnitřní záchvat vzteku. A mít další záchvat vzteku logicky znamenalo být psychicky deptán do doby, než bude moct jít zase do práce. Jak on tohle nesnášel. Aniž by si to uvědomil, stál nad postelí, v dlani drtil bílý plášť a mračil se. Nechtěl domů, až když pohlédl zpátky na Sincerea, uvědomil si, jak ho pohlcují vnitřní obavy. Možná mu bylo dvacet pět, ale někdy si v takových chvílích připadal jako malý školák. „Nevíš, jestli bude Jaren doma?“ zeptal se bez špetky zájmu, jako by mu na tom nezáleželo, ale v podstatě záleželo už díky již zmíněným důvodům.

Henry se navzdory všeobecnému předpokladu začala hystericky chechtat. Takže hranolky si hlídá? Nevadí, něco určitě nebude mít zas tak pod palcem. "Zdála? To doufám ne, bylo by to znepokojivé," prohodila přátelsky a nedělala si nic z toho, že Branwen syčí jako podrážděná kobra. Spousta lidí syčela a nekousala, a Henry byla ve skrytu duše výzkumnice - momentálně ji nelákalo víc, než zjistit, ke kterému druhu lidí patřila zrovna madam Morgenstern.
"Ale kdepak, se mnou je řečí!" zachechtala se Henrietta a mávla rukou. "Učitelka? Ale no tak, to není žádná legrace, doufala jsem, že jsi předtím jenom mlžila. Co bylo horší, padouši na ulicích, nebo děti?" Obrátila do sebe zbytek kávy, která byla přesně tak příšerná, jak očekávala, a blahosklonně ignorovala protesty směřované na tykání. Henry... no, Henry si nikdy moc nedělala hlavu s tím, jak bude ostatní lidi oslovovat.
"Zakázaná kletba od učitelky?" provokovala Henrietta vesele dál, a ještě měla tu drzost, že klapla jazykem. "Chudáci studenti." Odmávla stranou kroužek kouře a zašklebila se tak vesele, že to muselo Branwen zvednout mandle ještě víc, než to, jak se chovala doteď. "Gall. Něco nazpátek? Další specifika mám jako pojistku." Nutno přiznat, že ve šklebení od ucha k uchu byla Henry přeborníkem, a bohatě tak suplovala i nedostatek nadšení z Branweniny strany. A stále ještě jí tykala.

_________________

Branwen se uzavřela do mlčenliva a s rukama založenýma vyčkávala, až Henry přestane hádat a strefovat se. Byla blízko, ale přece jen si moc domýšlela, takže ji mohla nechat topit se v domněnkách. Gallů byla spousta, a tak se rozhovor, kdy z obou lezly užitečné informace jako z chlupaté, dost protáhl. Henry u toho navíc Branwen brnkala na nervy, což jí starší oplácela tím delším mlčením a úsečností. Co Branwen netušila, to bylo, že Henry ve skutečnosti není o tolik mladší, jak si myslela. Branwen vždycky vypadala starší než na svůj věk a přispívalo k tomu i to, že se tak chovala, jenže teď ji ta nemožná reportérka stahovala do dětinského hašteření a slovíčkaření. O důvod víc, proč se jí tak protivila.
Celé sezení skončilo tím, že Branwen odešla napružená do penzionu, kde v létě v Anglii bydlela, a dokonce se ponížila tím, že se na Příčné před odchodem ohlédla, jestli ji Henry nesleduje. Kvůli soví poště jí dala adresu, kde ji mohla zastihnout, kdyby si ještě na něco vzpomněla, a když se ohlédla nazpět, už jí to jako dobrý nápad nepřipadlo.


Do nemocnice se Branwen vrátila až na konci srpna, kdy jí přišla pozvánka, že její nové oko je připravené. Nechtěla u toho žádného Galla, dostala německého doktora, který měl dobré zkušenosti a hodně jeho pacientů přežilo. Nejprve si kulatou náhradu prohlédla v pootevřené krabičce.
Oko bylo jantarově zlaté a nevypadalo vůbec magicky. Ani doktor nedokázal říct, jak se ujme, ale ujistil Branwen, že ocení její poznámky, protože brzy odcestuje do Rumunska a nestihne na ni dohlížet. To neměla Branwen v plánu. Na oko pod klapkou neviděla skoro nic, všechno bude lepší než to a horší už to nebude.
Ten pocit neměla, když se o pár hodin později probudila s úpornou bolestí hlavu. Přes levou polovinu obličeje měla vrstvy gázy a na nočním stolku lektvar proti bolesti. V nemocnici si na soukromém pokoji poležela ale jen dva dny, než se se svým známým rozloučila a oba odcestovali za svými záležitostmi. Dostala nakázáno nechat si klapku dalších čtrnáct dní, než se bude moci zkusit podívat na svět novým okem.

_________________
viewtopic.php?f=12&t=536

Sincere se znovu opřel o dveře za sebou, takže kdyby chtěl do místnosti někdo z doktorů, nebo sester, pravděpodobně by měl smůlu, protože Sincerova sto devadesáti centimetrová postava vážila skoro metrák. Drobně se ušklíbl Victorovým směrem. Navenek spolupracovali, byli tým a poměrně si rozuměli, ale ve skutečnosti si Sincere držel odstup a ještě nad veškerým Victorovým chováním přemítal. Rychle si na něho navykl a pravda byla, že se mu hodil někdo k ruce, když pracoval doma v laboratořích, ale stále vyrostl na druhé straně světa, Jaren mu zavraždil otce a přitáhl ho sem násilím, nevěřil tomu, že se pravidlům Gallů tak rychle podvolí.
"Bojíš se nějaké ženské?" zeptal se téměř nevěřícně, ale mnohem více se v tom hlase odrážel posměch, "jestli se ten Jaren nesekl. Nemáš v Americe náhodou bratra?" povytáhl provokativně obočí, často si ho takto dobíral, ovšem na Victorovu obranu, svět Gallových se diametrálně lišil od toho, co žil v Americe. Měli jinou filosofii, věřili jiným věcem a šli přes mrtvoly. Občas doslova. "Klidně madam Rhottovou můžeš poslat za mnou, já už si s ní popovídám," a ten záblesk v Sincerových očích nebyl pouhou náhodou, což následně přesvědčil i svým potměšilým úsměvem, než zastrčil ruce do bílého pláště a zamyšleně sklouzl ke klidné tváři pacienta. Spal už dlouho, bez žádných náznaků vnímání okolního světa. Dýchal, srdce mu tlouklo a krev proudila, ale to bylo tak všechno.
"V noci?" zeptal se na ujištěnou Sincere, zatímco z Valiana nespouštěl pohled. I když se tak ležérně opíral o dveře za sebou, ruce měl v kapsách a vypadal, že by si nejradši dal pořádnou snídani a šel si lehnout, prozáření zelených očí značilo, že Sincerova mysl začíná pracovat na plné obrátky. Po pár vteřinách se nakonec odrazil od dveří a přešel k posteli, na které Valiant ležel a z kterého prudce strhl peřinu, aby si ho mohl prohlédnout. Pohublého v nemocničním pyžamu, klidně spícího na nitrožilní výživě. "Co se říká o horečce?" zvedl k Victorovi oči, jako kdyby si ho chtěl přezkoušet. Ale nedal muži prostor, beztak to celé věděl, Sincere v to alespoň doufal, protože pokud ne, neměl v téhle budově co dělat. "Přirozená obranyschopnost těla," broukl si spíše sám pro sebe, zatímco muži klidně změřil tep na ruce a pak si znovu prohlédl jeho tvář, jako kdyby na ní hledal něco, co tam být nemělo. Modřina, flíček, strup... A pak nastalo dlouhé ticho, během kterého Sincere přemýšlel a Victora naprosto ignoroval. "Bude to otrava," zahlásil naprosto suverénně po pár vteřinách, než rychle svraštil čelo. "Nebo možná ne," zaváhal opět, vyhrnul muži tričko a podíval se, zda nemá po kůži nějaké fleky nebo něco, co by se například podobalo dračím neštovicím. Jistě, na takovou banalitu by zdejší lékouzelníci přišli, ale třeba to byla jiná odrůda, uměle poupravený vir, třeba tu byla malá odchylka, která doktorům unikala.
"Pokud má každou noc horečku, znamená to, že se tělo něčemu brání... kletba to nebude, pokud ho sem přivezli od draků, ti na něho těžko seslali kletbu. A vzhledem k tomu, že se mu horečka opakuje... moment," nakrčil obočí a natáhl se k deskám, které vzal z postele, kde byly všechny potřebné informace, "skoro pravidelně po dvanácti hodinách, bude to jed. Jinak by se tělo nebránilo pravidelně po půlce dne, ale neustále, nebo alespoň nějakou dobu přes den, ale protože jed bude mít pravděpodobně primární a druhotnou fázi, které se budou střídat po dvanácti hodinách, při té primární bude tělo natolik zaměstnávat, že organismu nezbude na horečku síla, a proto mu stoupne pokaždé až v noci při té druhotné," na okamžik se zadíval Victorovi do očí, zda mu rozumí, co tím chce říct, ale i kdyby mu ten klučík před ním nerozuměl, Sincerovi to bylo docela ukradené, protože teď byl ve svém živlu a naplno přemýšlel, kde mohl být ten problém, který všem unikal.
"Vezmi ho znovu na vyšetření krve a ať ho někdo celkově prohlédne. Musíme vyloučit, že v sobě nemá zánět, nesápe se na něho angína, nebo něco podobného..." krátce se odmlčel, když mu stáhl triko a přehodil přes něho znovu peřinu, "ale myslím, že nic takového to nebude. Pravděpodobně ho teď něco zevnitř zžírá zaživa, pomalu... a dračí jed to nebude," sledoval mužovu klidnou tvář. Snad Victor pochopil, že tím Sincere narážel na to, že chtěl Valianta někdo otrávit. Proč by jinak doktoři nemohli přít na to, co mu bylo? Ležel na špatném oddělení, to bylo lehké. A ač se Sincere o tomhle všem pouze domníval, svým myšlenkám a názorům bezmezně věřil. Věděl, že se nemůže mýlit. Ale kdyby náhodou... "pro jistotu sežeň všechny vzorky dračích jedů od draků, se kterými přišel do kontaktu," a společně s tím od něho odstoupil, zavěsil desky o postel a drobně přikývl.
"Chystám. Přišel jsem tě vyzvednout, ale teď to vypadá, že máš práci. Tak se zvedni a začni něco dělat, nebo tu před tebou za chvíli bude ležet tlející mrtvola. Stavím se večer a podívám se na to, cos zjistil," a Sincerovi bylo očividně ukradené, že Victor má za sebou dlouhou směnu a také se chystal na spánek a snídani. Byli na tom podobně, ale to Sincere rozdával úkoly a Victor je plnil. Třeba se mu to jednou také poštěstí, když bude tvrdě dřít a nebude se flákat.
"Jaren doma není, mám pocit, že sídlu dneska vládne Darrel, tak tě alespoň ušetřím pobytu v jeho přítomnosti. Děkovat mi nemusíš, proti tomuhle výrostkovi musí držet rodina pohromadě," posměšné ušklíbnutí, které se mu roztáhlo na rtech, jasně dávalo najevo, že ani on Darrela nemá zrovna v lásce, obzvláště od chvíle, kdy ho musel dotáhnout se svým bratrem a Victorem ze Švédska domů, a pak už chytl za kliku a otevřel dveře, ve kterých se ještě otočil přes rameno a s nakrčeným obočím si Victora prohlédl. Jako kdyby měl něco na jazyku, něco, co se mu dralo přes rty a už to pomalu dostávalo tvar pomocí hlasu, ale Sincere nakonec pusu zavřel a jen se ušklíbl.
"Klidnou směnu," byla poslední slova, která pronesl jako tiché přání, než za sebou zavřel dveře, sundal si plášť, který hodil do kanceláře, a vydal se konečně domů. Že dnes Victora zaúkoloval se mu náramně hodilo, měl dvanáct hodin svobody.

>>

_________________

| +