Skyovi se na těch dvou něco nezdálo, ale nevěděl co, a vlastně ho to ani moc nezajímalo, protože nešlo ani o banány, ani o velbloudy a dokonce ani o ukulele, čemuž by věnoval daleko větší pozornost. „Taky mě těší,“ pronesl důležitě na Atticova slova skoro tak vážně, jakoby byl dospělý. Ale vlastně ho potěšilo, že mu mladík nerozcuchal vlasy a nezeptal se ho, kdy už půjde do školy. Takže dostal malé bezvýznamné plus.
Pokud něco opravdu zvládlo zaujmout Skyovu pozornost, pak to bylo slovo tajné. Když se k tomu přidalo ještě přísně a pár slov jako nesmíš a neotevřeš, na chlapcových rtech vykvetl úsměv hodný Grinche nad oškubaným vánočním stromkem. „Se spolehněte, že to donesu a neotevřu. Fakt to neví ani ministr, jo? Ten musí být naštvanej, že to neví, co?“ zazubil se a zadíval se na sestru s bradičkou hrdě vztyčenou, protože měl úkol. Důležitý. A ještě důležitější na něm bylo, aby jim brzy zmizel z dohledu a mohl si to přečíst. Protože by zničehonic věděl něco víc než ministr a to lákalo víc než ten slíbený bonbon.
Sotva se tedy otevřely dveře výtahu, Sky vystřelil ven, ačkoliv netušil, kde má ta paní Kingfisherová kancelář, ale to mu nevadilo. Jen po pár metrech se zarazil a otočil se naposledy ke Scarlet a Atticovi s úsměvem neviňátka. „Jo, a jestli mi nekoupíš to ukulele, ségra, tak řeknu tátovi, že si se s tímhle pánem ve výtahu líbala a zakázala mi o tom mluvit pod pohrůžkou výprasku!“ zahlásil a nebylo pochyb o tom, že se tak stane, pokud to ukulele nebude mít. Pak ovšem zmizel za nejbližším rohem.

_________________

„To nevadí, ptala jsem se jen kdyby náhodou, rozhodně se nemáte za co omlouvat,“ broukla Scarlet, neboť skutečně neočekávala, že by jí Atticus sdělil přesnou Tyrianovu polohu, nicméně ale určitě ocenila i jen pokus o odpověď. I ta omluva navíc vypadala upřímně, takže se nakonec jen usmála, ale už neměla potřebu rozebírat staršího bratra, navíc když měla po boku toho mladšího, kterému té pozornosti musela věnovat mnohem více, aby náhodou neprovedl něco, za co by ho pak doma mohla Scarlet chtít zabít. Ačkoliv zatím se nezdálo, že by se Sky chystal něco pokonit. Jenže u něj si člověk nikdy nemohl být jistý, že, a Scarlet nebyla naivní, aby si myslela, že setkání s někým novým chlapce usměrnilo, případně zarazilo. Haha. To by se ten lotr nesměl jmenovat Sky Crane. Scarlet s lehce povytaženým obočím pozorovala výměnu mezi Atticem a Skyem. Spolehněte se, že to nedonesu a otevřu, zaparodovala Scarlet v duchu Skyovu odpověď, poněvadž a protože měla brášku natolik prokouknutého, že slova jako 'neotevírat, přísně tajné' u něj platila jako přesný opak. Ale aby protestovala proti tomu, že bude mít s Atticem chvíli jen pro sebe… eee, totiž že se na chvilku bude moct Skye zbavit, to ji ani nenapadlo. Navíc pochybovala o tom, že by samotný Atticus počítal s tím, že Sky do svěřené složky nenahlédl. Jenže proč by potom… Scarlet se neubránila mírně zkoumavému pohledu na mladého Tremletta, ale na případné otázky si hodlala počkat, až zmizí ten lump. Naštěstí netrvalo dlouho, než se dveře otevřely na příslušném patře a Sky se hned mohl pustit do plnění děsně důležitého úkolu. Skoro. „Brácha. Jestli tohle někde prohlásíš, tak tě ten výprask fakticky nemine,“ ucedila v reakci na bráškovu výhrůžku, i když sama pochybovala, jestli ji ještě vůbec slyšel. Pokud ne, hodlala mu to zopakovat ještě později, možná i s názornou ukázkou za to, že kvůli němu zčervenala jako přezrálé rajčátko. „Asi se budu muset fakt podívat po tom ukulele...“ povzdechla si Scarlet posléze, když si byla jistá, že Sky nešmíruje někde za rohem, a pohledem se vrátila k Atticovi. „Doufám, že jste mu svěřil něco děsně nudnýho, protože je vám nejspíš jasný, že za nejbližším rohem do toho minimálně nahlídne,“ pronesla, přičemž koutky úst jí do pobaveného úsměvu cukaly jen minimálně. „Jak se vám daří?“ optala se nakonec, poněvadž odpověď ji skutečně zajímala, a proč nevyužít toho, že se Atticus Skye tak chytře zbavil, že.

_________________

Atticus tušil, že jeho plán zabere, protože on by jako dítě udělal to samé, kdyby mu někdo řekl, že se do složky nesmí podívat. Podíval by se hned. Niterně se dobře bavil, když Sky hned po otevření dveří výtahu vyletěl ven i s dokumenty, a ještě stihl přidat poznámku, při které Attica merlinvíproč polilo horko, což se mu běžně nestávalo. Naposledy ještě v době, kdy jako puberťák brázdil chodby kruvalské školy, a pokukoval po spolužačkách. Své rozpaky skryl odkašláním, když se Scarlet osaměli, a znovu se zlehka pousmál. „Ukulele ještě není tak hrozný úplatek, já bych si na jeho místě řekl třeba o celoroční psaní úkolů,“ podotkl Atticus s pohledem upřeným k místu, kde naposledy spatřil Skyova záda, a pomaličku se rozešel směrem, kde naposledy viděl staršího Cranea. Bylo ale vidět, že rozhodně netouží po tom, aby mu Scarlet zmizela stejně rychle jako její mladší bratříček, protože se chodbou sunul, jen co noha nohu mine. „A nebojte, je to jen žádost o proplacení obědů pracovníků v terénu. Může si přečíst, co měl kdo za poslední týden na Příčné k jídlu, když hlídkoval v ulicích. Ale je pravda, že to neví ani sám ministr,“ dodal ještě, tentokrát s neskrývaným úsměvem plným pobavení. V její společnosti se mu ty koutky stáčely vzhůru nějak samy a on se ani nesnažil jim to zakazovat.
I když Atticus Scarlet tvrdil, že je dokument neškodný, nebyla to tak úplně pravda. I z tak obyčejného seznamu se dala vyčíst spousta informací, pokud se nad tím člověk zamyslel, ale to Atticus u Skye nepředpokládal. Hádal, že chlapec dostane ze čtení oněch řádků tak maximálně hlad, ale ani ho nenapadne se zamýšlet nad tím, že má v ruce dokonalý seznam toho, kde který agent v terénu v danou hodinu byl. U některých se dokonce dal vysledovat jistý stereotyp v navštěvování těch stejných míst v pravidelnou dobu. Ale Sky byl jen malý kluk, takže se tím Atticus moc netrápil.
Místo úvah nad tím, že dal chlapci do rukou nebezpečnou věc, radši stočil svou pozornost ke Scarlet, která byla daleko zajímavější než možná hrozba. „Daří se mi obstojně a vám?“ Zeptal se s nepředstíraným zájmem a zadíval se Scarlet do očí. Možná by mluvil jinak, kdyby tušil, co za novinku se dozví o pár hodin později.

_________________

Scarlet nijak nedala najevo, že by se chystala vypařit stejně rychle jako Sky, a loudavá chůze jí naopak vůbec nevadila. Za Tyrianem beztak chtěla jít hlavně kvůli tomu, aby zabavila toho prevíta, takže… Chtě nechtě se musela usmát při představě, že by po ní Sky požadoval psát úkoly. Po ní, která měla kolikrát sama problémy zadaný úkol dodat. „To by ale Sky nesměl vědět, že zrovna s úkoly by u mě neuspěl. Nemůžu říct, že bych byla zrovna školní typ…“ Scarlet to nedalo, aby se mírně neušklíbla, poněvadž se jí to neříkalo zrovna snadno. Její známky ve škole nikdy nepatřily mezi nejlepší, a i když se nedalo říct, že by to jí samotné vadilo, měla trochu obavy z toho, že by Atticus na ni mohl koukat trochu z vysoka, kdyby věděl, že škola není její silná stránka. Každopádně to ale brala sportovně, jako ministerský syn měl plno jiných důvodů ji přehlížet a i přesto se teď bavili.
„Tak to ho už teď vidím, jak bude děsně zklamaný. 'Ségra, tam byly jen nějaký pitomý obědy!'“ zareagovala poté na zmínku, co Atticus Skyovi vlastně vložil do rukou, a pobaveně se uculila, když se pokusila o napodobení Skyova rozhořčování nad tím, co musel doručit. Na druhou stranu ale jen doufala, že jakmile chlapec zjistí, že se jedná pouze o žádost proplacení obědů, tak se nebude chtít vrátit, aby to Atticovi vyčetl.
Protože se ale mladším bráškou prozatím v myšlenkách zabývat nechtěla (na to bude dost času, až bude zjišťovat, kam se poděl, kdyby se snad sám neukázal), zvedla pohled k Atticovi a pousmála se při jeho prohlášení, že se mu daří obstojně. „D-dobře,“ trošku se zasekla na prvním písmenu, když se jí na chvíli podařilo se pohledem zaklesnout v Atticových očích. Lehce uzardělá Scarlet na chvíli stočila zrak ke špičkám nohou a pokrčila rameny. „Trochu mě už teda děsí pomyšlení na OVCE, ale jinak si nemám na co stěžovat, léto se zatím povedlo, i když je napůl pracovní, ale dá se to. Ještě plánuju pár výletů, tak bych mohla do školy dorazit s dobrou náladou. Totiž, pardon, nechtěla jsem se tak rozkecat,“ zarazila se Scarlet, jakmile si uvědomila, že by málem blábolila o ničem, resp. o něčem, co Attica asi tak úplně nezajímalo.
„Vy se asi teď k volnu tak úplně nedostanete, co? Nebo máte naplánované nějaké… relaxační dny?“ Scarlet mírně nakrčila obočí nad svým vyjádřením, ale pak nad tím v duchu mávla rukou. Nesrozumitelně to řečeno nebylo, tak co. A ji kupodivu i zajímalo, jestli se Atticus vůbec dostane k tomu, aby si mohl odpočinout od bystrozorských povinností.

_________________

„Však byste si z té školy nic neužila, kdybyste se pořád jen válela v knížkách a úkolech,“ poznamenal Atticus s mrknutím, které ho samotného překvapilo, a na okamžik to překvapení na sobě i dal znát. On sám v knížkách lehával docela rád, ale také byl rozdíl v tom, zda se člověk věnoval oddechové literatuře nebo učebnicím.
Co se Skye a seznamu obědů týkalo, Atticus se pobaveně ušklíbl, a při pohledu do Scarletiných očí mu přeskočilo v těch jeho pár jiskřiček. Jakoby ho kus nevědomky roztál. „Kdyby chtěl po svém návratu Dračí megaburger s chilli navíc, předem se vám omlouvám, Scarlet,“ broukl omluvně, ale stále ještě s tím pobavením v hlase, které se mu předtím odráželo jak v očích, tak na zkřivených rtech. Cestou je minul nejeden jeho kolega a několika možná trochu povyskočilo obočí překvapením nahoru, ale Atticus byl pro ně většinu času velkou neznámou a hlavně synem svého otce, takže bez poznámek sklopili oči zase k zemi, a pokračovali ve své vytyčené trase.
Protože se ani Atticus nechtěl donekonečna zabývat malým Craneem, víc se k němu nevracel. To maličké zadrhnutí v jejím hlase a následné uzardění mu neuniklo a svým způsobem ho to vlastně i potěšilo. Z jeho úsměvu zmizel i ten zbyteček chladu, který držel Atticovy koutky na místě, a ministrův syn se začal zničehonic uculovat tak, jak to u něj vídal jen málokdo. „Jen mluvte, líbí se mi melodie vašeho hlasu,“ pobídl ji k dalšímu proslovu, ale sám se zamyslel nad tím, co mu řekla. „Pokud byste potřebovala nějaké konzultace z Obrany, neváhejte se na mě obrátit. Soví poštu to určitě nijak nezatíží,“ dodal a tentokrát si včas uvědomil, že přílišné mrkání na její maličkost by si mohl odpustit, takže mu protentokrát odolal. Jen tak tak.
Když Scarlet zmínila relaxační dny, měl Atticus velký problém, aby se nahlas nerozesmál. „Ne, to bohužel nemám. Kdybych je měl, musel bych je trávit s otcem, a to bych za relaxaci nepovažoval. Raději se zahrabu v práci,“ uvedl to na pravou míru, „poslední dobou je jí nějak moc. Ale tím vás rozhodně nebudu zatěžovat.“ Atticus tušil, že té práce bude postupem času daleko více, obzvláště pokud se členové Starostolce rozhodnou, že je čas začít aktivně jednat, a smést odpor z povrchu zemského. Tímhle však Scarlet opravdu zatěžovat nechtěl. „A vy? Chcete ještě něco stihnout před začátkem školy?“ zeptal se zvědavě, div jí rovnou nenavrhl pár odpočinkových aktivit, při kterých by ji mohl znovu vidět.

_________________

Scarlet se možná trochu obávala toho, že by Atticus mohl mít problémy, že se vybavoval s nečistokrevnou kouzelnicí, navíc ještě přátelsky, ale protože nevypadalo, že by si on sám z toho něco dělal (aspoň tedy viditelně), rozhodla se, že k tomu nebude zavádět řeč. Ještě by Atticus mohl dojít k tomu, že by se raději měli rozloučit, a do toho se Scarlet věru nechtělo, zvláště teď, když se jí podařilo na jeho tváři vyloudit nefalšovaný úsměv, který nebyl zastřen žádnou odtažitostí. Scarletina líčka znovu zrůžověla, když Atticus prohlásil, že se mu líbí melodie jejího hlasu. Což rozhodně bylo povzbudivé, nicméně se do dalšího řečnění příliš nehnala, jelikož a protože měla neblahé tušení, že by se snadno mohlo stát, že bude blábolit nesmyslné nic. Nabídka dopisní konzultace ji ale potěšila, ne že ne. „Tak kdyby mi náhodou mělo téct do bot, určitě bych se ozvala, děkuju,“ broukla s vděčným úsměvem. Popravdě ji zrovna Obrana poslední dobou bavila víc než kdy jindy a dlužno říct, že se jí i dařilo, až na toho proklatého… „Hm, vlastně… neměl byste nějaké doporučení na literaturu nebo prostě jen tipy ohledně Patronova zaklínadla? Nemusíte to lovit z hlavy hned teď, ale do zkoušek bych ho asi měla umět. Podaří se mi vždycky jen napůl, ať zkouším vzpomínky jakékoliv.“ Scarlet zlehka svraštila obočí, jak se tak nad svými nezdary při Patronovi zamýšlela, ale pak zvedla koutky úst do úsměvu. „Ale jak říkám, nepospíchá to, a asi bych se klidně mohla zeptat i bratra, to jen tak, že na to přišla řeč. Klidně bych vám nabídla něco na oplátku, ale asi nemám tak úplně co. Ale kdybyste se náhodou třeba potřeboval z něčeho vypsat nebo tak, tak… no, klidně taky můžete napsat. Když budete chtít. A tak,“ zakončila poněkud neobratně a hlavně rozpačitě, což neměla ani v nejmenším v plánu. Kdy se ona naposledy před někým cítila takhle nesvá?
Scarlet nebyla až tolik naivní, že by si myslela, že si Atticus, potažmo i ostatní bystrozoři, užívají každý druhý den leháro, a tak pouze chápavě přikývla. Navíc jasně, ještě tu byl jeho otec a ona dovedla pochopit, že při volbě mezi otcem a prací je pro někoho větším relaxem právě ta práce. „Klidně si postěžujte, pokud to potřebujete,“ broukla v reakci na to, že je té práce poslední dobou nějak moc. „I když tady asi zrovna ne,“ dodala, poněvadž i jí bylo jasné, že by nebylo zrovna moudré, kdyby si měl Atticus na své zaměstnání stěžovat zrovna tady, že.
„Já bych se docela ráda podívala k několika megalitickým komplexům, minimálně Avebury chci stihnout. Ale jinak kdo ví… sice bych si ty poslední prázdniny ráda užila, ale beztak se ani nenaděju a už tu bude zase září.“ Samozřejmě by Atticovi ráda nabídla nebo minimálně naznačila, že by se k ní třeba na jeden den mohl přidat, kdyby měl zájem o zkoumání historických šutrů, ale nakonec ze sebe nic nevypravila, kromě všeříkajícího rozpačitého úsměvu a letmého pohledu, který pak posléze Scarlet opět odvrátila stranou. „Asi bych vás už neměla moc zdržovat,“ hlesla poté, aby zaplašila tu otázku, která se jí drala na jazyk.

_________________

Atticus ani nečekal, že by ho hned zahrnula otázkami ohledně obranných a ochranných zaklínadel, takže její odpověď odměnil přikývnutím i dalším z drobných úsměvů, kterými dnes jen hýřil, až sám sebe skoro nepoznával. Přesto nakonec z jejích úst vyšel jeden konkrétnější dotaz a Atticus nemohl říct, že by ho nečekal. S Patronem měl problémy snad každý, koho znal. Sám měl potíže s hledáním šťastných myšlenek, které by byly dostatečně silné, ale přesto jich pár bylo. „Možná jste jen ještě nenašla tu správnou, Scarlet, jednou se vám to povede. Podle mě by se takové kouzlo nemělo u zkoušek vůbec zkoušet, je to jedno z nejtěžších zaklínadel,“ zarozumoval si a hned se zarazil. „Omlouvám se, nechtěl jsem znít jako váš profesor.“ Znovu se mu na rty vedral úsměv, tentokrát omluvného rázu. „Pokud byste ale chtěla, klidně vám s tím nějak prakticky pomůžu, jen ne tady. Tady… by to nešlo.“ Zamračil se a opět se maličko uzavřel do sebe, jakoby ho najednou obklopila vlna chladu. Přesto však dokázal na její nabídku pomoci na oplátku vykouzlit drobný úsměv, který působil vřele. „Abyste pak ale svojí nabídky nelitovala, až vám budou chodit sáhodlouhé dopisy plné zoufalých slov a hořekování nad životem.“ Ne, že by si na svůj život někdy hlasitě stěžoval, neměl na co. Byl dítě vychované v bavlnce a se zlatou lžičkou v ruce, a se svým odtažitým vztahem k otci se dokázal vyrovnat.
Co se stížností na práci týkalo, Atticus jen s úsměvem zavrtěl hlavou, protože tu její tím nechtěl trápit. Na to byla až moc hezká a slušel jí úsměv, který by po jeho slovech mohl povadnout jak vzácná květina bez vody a náležité péče. Možná kdyby nebyli zrovna na ústředí, ale někde jinde, někde, kde nepociťoval svíravý pocit, že ho otec pozoruje na každém kroku, svěřil by se jí alespoň s něčím, ale takhle to zůstalo jen u smutného úsměvu a mlčení.
„Sice možná nejste školní typ, ale vědění se neštítíte,“ podotkl, když zmínila megalitické komplexy. „Taková místa jsou často spojovaná i s působením černé magie, tak…“ byste měla být opatrná, „bych mohl jet s vámi? Třeba by se vám něco z toho, co vím, hodilo i ke zkouškám. A já bych si vzal ten relaxační den.“ Tak to bylo hodně mizerné, Atticu. Průhlednější důvody už si vážně vytáhnout nemohl. Když mu Scarlet připomněla plynoucí čas, v duchu si posteskl, že jej nedokáže zastavit. „Ne, to já bych neměl zdržovat vás, nepřišla jste za mnou,“ pousmál se ještě jednou, ale pak se mu do výrazu zase vetřel ten nicneříkající odstup. „Pokud byste stála o moji společnost, stačí se jen ozvat. Mějte se hezky, Scarlet, a to ukulele mu kupte, třeba se ho na chvilku zbavíte,“ doporučil jí, než ji nasměroval ke dveřím kanceláře jejího bratra, zatímco sám zamířil opačným směrem. Po pár krocích se však ještě krátce ohlédl. A pak zmizel.

_________________

„Vždyť jste tak ani nezněl, nemusíte se omlouvat,“ uklidnila Scarlet Attica s mírným úsměvem na rtech. „Asi máte pravdu, navíc ani nejsem v ročníku jediná, komu se to nedaří… ale je to trochu frustrující, ne že ne. Já bych se bez toho u zkoušek klidně obešla, poněvadž tam snad vždycky dávají něco, co průměrný student ani nesvede.“ I když od toho to byly zkoušky, že. Nicméně Scarlet si zrovna na zkoušky stěžovat nechtěla a navíc ji jen o chvíli později potěšila nabídka praktické pomoci. „Tak to samozřejmě chápu, že tady to nejde. Ale pokud by se vám někdy podařilo vyšetřit si chvíli volného času, tak bych vaší nabídky ráda využila,“ broukla a zatvářila se nadmíru vděčně, ačkoliv zatím se od něj vlastně nic nového nedozvěděla. Ale i pouhý úmysl pomoct se počítal. „Pokud se vám pak uleví, tak slibuju, že bych to sáhodlouhé hořekování přežila,“ ujistila ho Scarlet pobaveně a pro změnu si jedno malé mrknutí dovolila ona.
„O to, co mě fakt baví, se dokážu věnovat s dostatečně velkým zapálením,“ připustila, když Atticus poznamenal, že vědění se očividně neštítí. To ona se skutečně neštítila, nové věci naopak poznávala ráda… kčertu, i ty lektvary ji bavily. To, že neměla cit pro potřebnou přesnost a v počtu roztavených kotlíků za dobu výuky se pravděpodobně pohybovala na prvních příčkách pomyslného žebříčku, ještě neznamenalo, že by se nezajímala o různé recepty. A pak Atticus sám navrhl něco, o čem Scarlet uvažovala jen tak napůl, jako by se toho bála. I proto na něj zůstala chvíli koukat, aniž by tušila, jak správně zareagovat. Chvíli se kousala do rtu a chvíli se popotahovala za rukávy, než nakonec nejistě přikývla. „Já mám sice podobná místa nastudovaná a nebyla by to moje první návštěva, ale odbornější dohled by se mi asi hodil,“ pronesla Scarlet a velmi se snažila, aby to neznělo nedejmerlin natěšeně. A jen děkovala všem možným bohům, že po Skyovi stále nebylo ani stopy.
„Možná jsem původně nepřišla za vámi, ale přesto jsem vás ráda viděla. Určitě napíšu a přeju hezký zbytek dne,“ rozloučila se Scarlet a přidala k tomu poslední vřelý úsměv. Za Atticem se pak ještě jednou ohlédla, než se tedy vydala nalézt svého bratra. Nejdříve pro jistotu toho mladšího, což nepochybně nějakou chvíli trvalo.

>> po nalezení Skye a návštěvě Tyriana fuč i se Skyem

_________________

Ron netušil, kolik je hodin, ale rozhodně bylo pozdě a na Ministerstvu kouzel touhle dobou skoro nikdo nebyl. Možná jen pár úředníků pracujících těžce přesčas, ale ti byli zalezlí ve svých kancelářích a nehrozilo od nich nejmenší nebezpečí. A on se tu navíc celkem slušně vyznal, takže pro svou cestu do ministrovy kanceláře volil takovou trasu, aby maximálně eliminoval možnost odhalení. V tmavém oblečení proplul stíny opuštěných chodeb až k místu, kam se chtěl dostat.
Ta pravá sranda měla začít až teď a teprve teď se Ronovi rozbušilo srdce o sto šest. Pohlédl na masivní dveře, na nichž visela pozlacená jmenovka:


Ron se zhluboka nadechl a položil ruku na kliku. Za normálních okolností by byla kancelář ministra zřejmě zabezpečená tak, aby se dovnitř nedostal nikdo nepovolaný, ale rebelové na tenhle zádrhel včas přišli a vyřadili poplašný systém účinně poskládaným protikouzlem. Snad. Nikdo nezkoušel, jestli to opravdu funguje. Ron kliku zmáčknul a zatajil dech.
Dveře se potichu otevřely, aniž by jeho nekalé úmysly cokoliv prozradilo. Teprve když vešel dovnitř a pečlivě za sebou zavřel, začal Aaron znovu pořádně dýchat. Nedovolil si rozsvítit světla, aby se neprozradil, a tak rozsvítil tlumeným světlem alespoň špičku své hůlky. Jeho úkolem bylo najít pro rebely velmi důležité dokumenty, které měl pan ministr určitě někde tady, pečlivě ukryté. Tak jdeme na to...
Aaron, nyní už rebel na plný úvazek, se pohyboval kanceláří jako šelma - ladně a potichoučku. Očima pátral kolem sebe a raději si moc nevšímal ministrových osobních věcí, kterých tu bylo sice poskrovnu, ale nad kterými by se zcela určitě musel pozastavit, zašklebit se a uvažovat nad tím, jaký je ministr kouzel kretén. To byla ztráta času.
Nějakou chvilku se hrabal v komodách s dokumenty, probral se několika šanony, ale nic, co by se alespoň trošku blížilo hledaným dokumentům, nenašel. Pohled mu padl na masivní naleštěný stůl, za nímž se nacházelo měkoučké kožené křeslo, v němž si Romulus denně hřál zadek. Ron několika dlouhými kroky překonal vzdálenost ke stolu, sehnul se k šuplíkům a začal s hledáním znovu. Postupoval celkem rychle, potichu a nedělal přitom skoro vůbec binec, protože by po sobě pak musel zahlazovat více stop, což bylo další zdržování. A čas byl drahocenný. U některých dokumentů se pozastavil déle, na jiné se jen letmo podíval a hned je zase vrátil na jejich původní místo... ale hledaná lejstra pořád nikde.
Jak hledal, přestával vnímat okolní svět a jeho ostražitost trošičku povadla.

Mimo herně:
Jedná se o uzavřenou akci, nedomluvené vpády nejsou úplně vítány.

_________________

Atticus nebyl zrovna v nejlepší náladě. Zrovna v tuhle chvíli měl vlastně náladu někde pod absolutní nulou, tupě zíral před sebe a nohama vedle svého otce šoupal tak nějak automaticky nepřítomně, zatímco ministr vedl monolog o tom, jak je jeho přístup k plnění rodinných závazků laxní a bez výsledku. Ne, že by se svou ženou špatně prezentoval Tremlettovi na večírcích, o tom se mluvit nedalo. Jakkoliv vzdáleni si s Aljaškou byli, na večírcích vypadali jako vzorný čistokrevný pár, který se k sobě náramně hodí. Ale který ještě nepočal a o tom celém byl dnešní den. A to Atticus netušil, co za trumf vytáhne otec v příští vteřině, kdy se chodba stočila směrem k jeho pracovně, a bylo nepravděpodobné, že by je někdo příliš zvědavý zaslechl.
„A nemysli si, že o té couře Craneové nevím.“
Atticus to nejdřív nevnímal. Byl duchem jinde, protože ho rozhovor nebavil, ale když mu zpětně došlo, co slyšel, zamrkal a prudce stočil k otci hlavu. Jenže to už ministr sahal po klice své pracovny a jeho výraz svědčil o tom, že jeho syn nemá právo v téhle záležitosti na jediného slova.
„Její otec ti jistě nepoděkuje, až se mu doručí ta výpověď, co mi leží na sto-“
Ministr to nedopověděl, Atticus ho nestihl zaškrtit, protože sotva se otevřely dveře pracovny, naskytl se jim překvapivý pohled. Pro Attica dvojnásob. On sám hůlku nevytáhl, alespoň zatím ne, ale ministr měl tu svou už dávno v ruce a bez zaváhání s ní mířil přímo na Aarona u stolu. Dveře tiše klaply a pracovnou se rozezněl klapot Romulových naleštěných polobotek. „Zvědavá krysa opustila svoji stoku? V Azkabanu je pro vás místa dost. Vraťte ty dokumenty na stůl a stoupněte si mimo ten koberec, špatně se z něj čistí krev.“

_________________