Cvaknutí dveří vytrhlo Aarona ze soustředěného probírání dokumentů. Trhnul sebou, pustil papíry, které držel v rukách, a ve stejnou chvíli, kdy zvedl pohled k oběma Tremlettům, mu do ruky vklouzla hůlka. Věděl, že je to gesto úplně zbytečné - pokud po něm teď ministr hodí smrtící kletbou, má to prostě spočítané. Leda že by byl rychlejší...
Ronovy prsty objaly kaštanové dřevo pevněji. Ta chvilka, kdy stál jako solný sloup, měřil si ministra pohledem a překvapeně mlčel, mu připadala jako celá věčnost, přestože to byly tři čtyři vteřiny, víc určitě ne. Na rty se mu dralo něco jako ‚Tvoje máma je krysa ze stoky!‘, ale neřekl to. Místo toho svraštil obočí a zvedl ruku s hůlkou před sebe, protože to odmítal jen tak vzdát. „Ani nápad,“ zakroutil hlavou, protože když už ho ministr kouzel hodlal krvavě odrovnat, tak ať si aspoň řádně zašpiní kobereček. Ron doufal, že si ho přivezl minimálně z Persie a má cenu mnoha milionů galeonů.
Zatímco horlivě přemýšlel, jak z téhle situace ven, na okamžik zabrousil pohledem k Atticovi. Na čí straně je? Ron neměl nejmenší tušení. Ten kluk se mu vždycky jevil jako fajn parťák, člověk se smyslem pro spravedlnost a taky člověk pevných zásad, ale že by zradil otce? To nebyla žádná sranda. Nebyla to žádná hra, tohle byla krutá realita a rozhodnutí, která tu všichni dnes učiní, už nepůjdou vzít zpátky, ať už budou jakákoliv.
Ron pohledem neprosil. Jen mu tázavě cuklo obočí, jako by říkal ‚Tak s čím se vytáhneš?‘, ale jinak se nehnul ani o píď a tvářil se celkem kamenně. Pohledem se o chviličku později vrátil k Romulovi. „Nějak se vám do toho zašpinění koberce nechce, co?“ popíchl ho, a přestože zněl jeho hlas pevně a odhodlaně, byla v něm malá dušička.

_________________

Seamus měl, na rozdíl od Aarona, o čase dokonalý přehled. Tahle akce možná nevzešla z jeho hlavy a na jejím plánování se nepodílel, ale to ještě neznamenalo, že ji odmítne nebo odflákne. Nebo že do ní nevnoří vlastní subplán...
I on se po ministerstvu pohyboval v temném oblečení, které mu za poslední tři roky dost přirostlo k srdci, a podle popisu cesty od jednoho z přátel hledal jednu konkrétní kancelář. Tu uhnul přesčas pracujícímu úředníkovi do temného výklenku, tam se zas proplížil kolem jednoho spícího archiváře a u cíle byl přesně o sedmadvacet sekund dřív než plánoval. Stejně jako Aaron, i Seamus přišel strkat nos (a potažmo svou srandovní bradku, na kterou si začínal trochu moc zvykat) do věcí, do kterých mu prakticky nic nebylo, ovšem jejich přesný charakter prozatím budiž zahalen tajemstvím. Cílová kancelář nebyla zdaleka tak důležitá jako ta ministrova, takže byla podle předpokladu nehlídaná a Seamus ani nemusel použít žádný ze svých lektvarových granátů, což ho kupodivu vůbec nemrzelo.
Hůlkou otevřel dveře, vešel dovnitř, čistě pro tu vteřinovou výhodu v případě načapání zamkl a začal hledat. Moc na to neviděl a svítit si nechtěl, ale nakonec si z kartotéky vylovil dva zdánlivě zbytečné seznamy, opsal si z nich několik řádků a uložil je zpátky na své místo.
Za dalších dvanáct vteřin už byl zase na chodbě a mířil ke kanceláři poněkud důležitější, hlídat Aaronovi záda. Řád sice neočekával problémy, protože touhle dobou už ministr podle všeho býval dávno doma a věnoval se plísnění synátora nebo jiným čistokrevným radovánkám, ale Seamus nehodlal nic podceňovat. V mladíkovy schopnosti měl plnou důvěru, a to mu ani Flann neměl příležitost cokoliv říct, ovšem svět je malý a o průsery v něm není nouze.
Což se v následujících minutách dokonale potvrdilo.
Seamus nebyl z těch, co panikaří, ale pod vousy si zaklel, to popírat nelze. Světlo pod zavřenými dveřmi jasně naznačovalo, že byl kolega odhalen, tlumené hlasy pak zase kým, což bylo ještě horší. Jistě, vždycky tu byla možnost Aarona obětovat, ale Seamus byl padlý druid, ne padlý na hlavu, takže ho taková blbost ani nenapadla. Ovšem jak přesně postupovat?
Přikradl se ke dveřím, v jedné ruce hůlku a v druhé Colt Python, aby se odposlechem přesvědčil, že je situace tak vážná, jak je. Byla. Ovšem jakkoliv by v jiném universu prostě vytáhl katanu a šel pana ministra posekat jako trávník, tady se zbraněmi počkal. Dokonce i ten revolver po zralé úvaze uklidil, protože kdo ví, jestli tady vůbec budou zbraně fungovat.
Ovšem pořád měl hůlku, spoustu kouřových a dalších granátů a taky jednu minci, která by možná mohla naklonit váhy požadovaným směrem. Takže udělal to, co se nabízelo: nožem vyryl do mince smluvený symbol, rozkutálel po chodbě několik vysloveně sympatických překvapení a jedno si připravil k vhození do kanceláře, jakmile dorazí kavalérie...

_________________

Hong-Hui Simon Tylor se rovněž nacházel uvnitř opuštěné budovy Ministerstva. Možná byste si řekli, že tolik cizích lidí už by měl dávno někdo poznat, ale pravdou bylo, že se tu momentálně vyskytoval maximálně tucet ministerských úředníků a rebelové to měli dobře udělané s kouzly. Navíc Hong-Hui tu ještě do celkem nedávné doby pyšně chodil chodbami v bystrozorské uniformě. Tak se také sblížil s Ronem, a nedlouho po něm přišel na to, že se pod zahalenou rouškou proti Ministerstvu začíná formovat odpor. A Hong-Hui byl proti Ministerstvu zcela zřejmě; nejen, že se jeho rodiče museli rozvést, on ztratil svou práci a byla jenom otázka času, kdy si Ministerstvo došlápne i na nečistokrevnou rodinu jeho sestry Mei. Tady šlo o princip, o utlačování, o to, že Ministrovi v jeho zločinech nikdo nebránil.
Oblečen byl taktéž do černé, a ne proto, že to byla cool barva, ale dobře se tak mohl schovat ve stínech, když bylo třeba, a mohl si šetřit energii a slova. Nesl se budovou tiše jako stín a dával bedlivý pozor, kdyby viděl nějakou nesrovnalost, cokoli, co by se do ministerské centrály nehodilo, ale nic nenapovídalo tomu, že by dnešek neměl jít podle plánu. Tak jako tak byl napjatý, když došel na své stanoviště a z kapsy vytáhl minci, kterou si nechal položenou na dlani, zatímco v druhé ruce tiskl svou hůlku. Hlavní práce byla na Aaronovi, Hong-Hui s ostatními tu byli pro případ nouze, kdyby Ron potřeboval pomoct. Ty dokumenty nutně potřebovali, pokud měli něčeho dosáhnout, a jejich tým na kouzelných opatřeních pracoval vcelku dlouho. Kdyby se to dnes nepovedlo, merlinví, kdy by se o to mohli pokusit znovu, navíc, kdyby Rona někdo spatřil a spustil poplach...
Netrvalo dlouho, než se na minci ukázal zářivý symbol a Hong-Hui pod dechem zaklel, než vsunul minci zpátky do své kapsy a rychle vyrazil k Ministrově kanceláři. Cesta mu trvala zhruba dvě minuty a nikoho při tom nepotkal, a jakmile před dveřmi spatřil Seamuse, pohledem se jej snažil vyptat, co se děje, ale pak už to slyšel sám. Tohle nebylo dobré. Vlastně to bylo to nejhorší, co se dnes mohlo stát. Nemělo smysl ztrácet čas přemýšlením o tom, co tu Ministr kouzel dělá tak pozdě, i se svým synem, mnohem důležitější bylo myslet na to, jak z toho vyváznout, aniž by někdo z nich přišel o život. Nebylo pochyb, že všichni do této mise, a vlastně do celé vzpoury, šli připraveni na smrt, ale plýtvat životy rozhodně nemohli, protože zase tolik jich taky nebylo, když se vzal v potaz počet bystrozorů a jiných složek, které měla k dispozici druhá strana.
Postavil se tak, aby nevrhal stín pod dveřmi a pomalu vydechl, aby se trochu zklidnil, i když se mu pumpoval adrenalin do žil, a pevněji sevřel hůlku v dlani. Ti uvnitř nemohli vědět, že před dveřmi stojí někdo další, tak potichu se dopodavad všichni pohybovali, a Ron v to mohl maximálně tak doufat, stejně jako oni museli doufat, že na něj Romulus Tremlett sešla Avadu.

_________________

Nikdo nepředpokládal větší zádrhel, tudíž se přirozeně nějaký zádrhel nutně musel objevit. Susan se zamračila, když se na její minci objevil smluvený symbol pro nouzi, a po zádech jí naskočila husí kůže. To nebylo zrovna dobré znamení. Zvlášť když se žádné skutečné problémy neočekávaly, vždyť se to několikrát procházelo, porovnávaly se denní ministrovy rozvrhy, zkrátka v tuhle hodinu se v budově neměl nacházet nikdo, jehož přítomnost by nějak ohrozila Aaronův úkol. Člověk míní, osud mění, a navzdory veškerým podniknutým opatřením se přece jedna skulinka našla. I jedna jediná skulinka stačila k tomu, aby jí proklouzl někdo velmi nechtěný. Kdo přesně to byl, to Susan sice zatím netušila, ale dokázala si představit, že se něco zvrtlo, zjevně velmi nepěkně, tudíž jen pár vteřin poté, co obdržela mincí signál, opustila jedno ze strategicky umístěných stanovišť, které měla na starost ona, a pliž pliž pohyby se vydala k místu určení. Susan sice cestou jednou nebo dvakrát musela narychlo zapadnout do tmavého koutu, ale nakonec se bez objevení a včas dostala k ministrově kanceláři. K ministrově kanceláři, ze které byl slyšet hlas, po kterém zřejmě všichni zúčastnění dnes vůbec netoužili. Ale stalo se, stalo, a Susan hodila tázavým pohledem po Seamusovi a Hong-Huim. Hůlku sice již měla připravenou dávno, ale teď ji sevřela pevněji, a instinktivně vyčkávala pokynů právě Seamuse, k němuž chovala přirozený respekt, navíc z nich byl pravděpodobně nejschopnější, co se týkalo zkušeností ohledně správného odhadu co, jak, kdy. Nicméně to trochu působilo jako čekání na smrt, byť to celé zřejmě netrvalo ve skutečnosti zase tak dlouho, jak se zdálo.

_________________

Pět lidí. Ach jo. Bylo úplně jedno, kolik místních zaměstnanců se tady zrovna nacházelo, pět nebylo číslo na vloupačku, pět bylo číslo na "krademe-stylem-nikdo-si-nevšimne-když-zabijeme-všechny-kdo-by-si-mohli-všimnout" a to nehledě na to, že do toho kanclu v pěti teda nenaklusali. Nejvýš tedy možná, kdyby bylo potřeba pobrat toho víc, než měl ten chlap v kanceláři rukou. (Uměl on vůbec krást?)
Ale tak jako tak – bylo potřeba výpomoc, proč by Ewa Elsa Ava nešla? Toho času naprosto průměrně hnědovlasá a s naprosto průměrným obličejem a v naprosto průměrně tmavošedo-neurčitém oblečení (nikdy světleji, než je podklad, a nikdy čistě černou), musela přece pomoct svým kamarádům. Poměrně novým kamarádům, pro které doteď nejvýš občas něco udělala. Sama. A čím déle tam byli, tím si byla jistější tím, že u "sama" příště taky zůstane.
Jelikož (dle jejího konstantního názoru) visel průser celou dobu ve vzduchu, nepomohla si během čekání ani k (příliš mnoha) lesklým věcičkám, které se na ministerstvu daly najít, a dělala zadní voj. A fakt, že si u toho její mozek celou dobu broukal, nohy šly automaticky do rytmu a ona se nadechovala jen do každého druhého taktu, jí to (překvapivě) o poznání ulehčoval. Ne že by se nebála prozrazení. Strach byla přesně ta užitečná bariéra, co ji držela ve vlastním těle a daleko od neopatrnosti.
Nešlo říct, že by se situace pro ni nějak výrazně změnila, když ten průser konečně spadl a ona se urychleně vydala dělat zadní voj trochu blíž. „Kurwa,“ zamumlala si nespokojeně pod neexistující fousy, když si všimla Seamusových "překvapení" (naštěstí předtím, než se s jejich přesným obsahem seznámila osobně), a zaplula urychleně zpět za roh opodál (znaje, našlápne-li někde na šrápnely, vyletí). Dle svého vlastního názoru dost očividně na to, aby si mohl zbytek rebelstva všimnout, že tam je, patří k nim a kryje jim záda, nakonec se ale stejně rozhodla vyklonit zpoza něj dost na to, aby mohla alespoň jedním okem (a pozvednutým obočím) vyvolat kontakt a dát o sobě vědět. Protože neměla zaprvé moc přesnou představu, jak tohle místo obejít, zadruhé jí dávalo smysl prostě počkat, až vyletí do vzduchu ti druzí, a pak je sejmout ze zálohy do zad.

Atticus se netvářil zmateně, ač si přišel, že na to má plné právo. Aaron v otcově pracovně, otec mířící na Aarona hůlkou a vyhrožující mu smrtí, na stole mimo jinými i dokumenty propouštějící Scarletina otce z postu bystrozora… a to ještě netušil, že za dveřmi je připravená celá kavalerie, která byla ochotná svého kolegu ve zbrani osvobodit.
Otec si však vážně nechtěl drahý koberec zašpinit krví, ač byl kouzelně ošetřený proti skvrnám a tergeo by si s tím hravě poradilo. Pokud tedy talent na tergeo Atticus nezdědil po otci, což by znamenalo, že se to jeho otci v životě nepovede. „Ani tou vaší, pane Pärnojo.“ Atticus si byl jistý, že otec Aarona zná, vždyť tu dříve pracoval. A Atticus proti němu rozhodně nic neměl. „Vidíš, Atticu? Takhle skončíš, když se budeš paktovat s těmi, kteří nejsou čisté krve. Když si budeš myslet, že scházením se za mými zády s Craneovic holkou zmůžeš něco proti tomu, jak je systém nastavený. Měl jsem Lavinia dávno poslechnout a skoncovat s tímhle rádoby odporem jednou provždy. Teď uvidíš jasný exemplární případ…“ Romulus se nadechoval ke kouzlu, aby zpečetil Aaronův osud, ale koutkem oka zbystřil, že mladík vedle něj, mladík, od kterého by to nečekal, míří svou vlastní hůlkou přímo proti němu. „Nech ho jít.“ Atticus svůj hlas téměř nepoznával, jen na spánku mu tepala žilka rozčílením, které se v jeho obličeji snad nijak víc neprojevilo. Hypnotizoval otce pohledem a ruka s hůlkou se mu přeci jen nepatrně třásla. Vážně by dokázal vrhnout kouzlem proti svému otci? Atticus si nebyl jistý, ale stačilo mu, že se v otcových očích objevily pochyby o tom, jestli by to jeho syn dokázal. Romulus nakonec zakouzlil, ale ne, jak by Aaron či Atticus očekávali. Dal znovu do chodu poplašný systém, který před dveře ministrova kabinetu svolal to málo Laviniových černooděnců, co se tam takhle pozdě večer nacházelo. Ten první se sice seznámil tváří v tvář se Seamusovými opatřeními, ale zbylých pět poučených kolegovým přešlapem si dávalo větší pozor. A netrvalo to dlouho než se ozvalo první crucio mířené na Hong-Huiho, následované bombardou a omračujícími kouzly na zbytek před dveřmi. A ať už ona bombarda zasáhla někoho z rebelů nebo ne, minimálně se jí povedlo prorazit do ministrovy pracovny v místě dveří poměrně velký otvor.


Mimo herně:
Jak už bylo řečeno, na kouzla si v tomhle případě nehází nikdo, zranění, mdloby atd. jsou na vás.

_________________

Aaron se sice tvářil poměrně klidně a nad věcí, ale srdce mu bušilo jako splašené a chvílemi měl pocit, že mu vyskočí z hrudi a zbaběle uteče mezerou pod dveřmi. Ron svíral svou hůlku pevně v ruce a očima těkal mezi oběma Tremletty. Slova toho staršího spíš nevnímal a rozhodně na ně nereagoval, protože se nechtěl pouštět do žádné hloupé slovní přestřelky, při které by si ministr akorát hladil ego.
Na čele mu vyrašila jediná kapička potu, když se Romulus Tremlett nadechl k vyřčení kouzla, které ho zcela jistě mělo připravit o život. Ale celou situaci zvrátil Atticus, který na svého otce namířil hůlku. Ron se zatvářil upřímně překvapeně a chvilku mu trvalo, než zpracoval, co se vlastně děje. Pak, upíraje pohled na Attica, zakroutil hlavou, aby mu naznačil, že tohle dělat nemusí, že si to ještě může rozmyslet a ze všeho vybruslit.
Události, které proběhly vzápětí, se seběhly tak rychle, že měl Ron co dělat, aby se v tom všem zvládl orientovat. Rozezvučelo se poplašné kouzlo, které očividně přivolalo ministrovy poskoky a ti zaměstnali posily ze strany rebelů. Někdo nějakým hezkým kouzlem, asi bombardou, prorazil do dveří pracovny díru... A Aaron ten zmatek využil ke svému úprku. Popadl lejstra, pro která sem přišel, a vyrazil ke dveřím. Příčilo se mu nechat tu Attica napospas svému otci, ale konec konců, byli to otec se synem a Ron věřil, že si Atticus nějak poradí. A kdyby ne, hodlal mu přijít na pomoc hned, jak zachrání cenné dokumenty a svůj vlastní krk, protože mrtvý už by mu nepomohl.
Hůlku svíral pevně v pravačce, dokumenty v levé ruce a přikrčen, aby se případně vyhnul zbloudilému kouzlu či třískám od dveří, mířil k jediné únikové cestě. Hlídal si ale záda, i když mu bylo jasné, že proti smrtící kletbě nic nezmůže...

_________________

Seamus prozatím jenom gesty naznačoval všem v dosahu, že se mají připravit, ale svůj záměr provést nestihl. Než mohl otevřít dveře a hodit dovnitř moc pěkný dáreček, bohužel bez věnování, ozval se alarm a povstalci najednou nebyli na chodbě tak docela sami.
Ačkoliv se ministrovi strážci objevili tak rychle, že se nejspíš museli aspoň kousek přemístit, Seamus silně pochyboval, že infiltrační skupina bude moci k útěku použít téhož prostředku. Nehledě na to, že se mu moc utíkat nechtělo.
První z přivolaných měl, jak už to tak v potyčkách bývá, docela smůlu. Objevil se totiž dost blízko na to, aby Seamusovi vnukl alternativní využití pro granát, jehož vrhnutí do místnosti teď nepřipadalo v úvahu. Naopak bylo dost logické vyrazit tomu příliš horlivému mizerovi vstříc, než se zorientuje. Palcem vyhodil pojistku, celou svou vahou vyrazil proti neřádovi a druhou rukou, tou s hůlkou, ho pod krkem pěkně přirazil ke zdi. Možná to vypadalo jako chyba, protože pak mohl tou hůlkou sotva něco čarovat, jenže o to mu ve skutečnosti vůbec nešlo: místo toho namířil odjištěný granát nepříteli do ksichtu a půl vteřiny počkal. Jistě, i to by byla pěkná blbost, kdyby ovšem do akce vyrážel s klasickými výbušnými, nikoliv s vlastními lektvarovými. Kombinace mechanického zámku očarovaného zpožděným vypařovacím kouzlem a uvnitř uloženého nápoje beznaděje byla možná dimenzovaná na trochu větší oblast a přibližně tři lidi, ale když už se ministerský o tu dávku tak ochotně přihlásil sám, proč mu ji nedopřát, že?
Než se kouzelník s brekem, voláním maminky a všeobecnou hysterií odebral do bezpečí bezvědomí, odkud možná jeho bývalé já nevydolují ani u Munga, Seamus odhazoval prázdnou nádobu směrem ke zbytku příchozích a vyhýbal se celkem slušně rozjetému cirkusu kleteb. Bombarda ho díky tomu, že si předtím s výše zmíněným pracantem dopřál rande stranou, naštěstí minula, ale rozbití dveří mu uniknout nemohlo, stejně tak fakt, že je nepřítel sice v mírné přesile, ale zdaleka to není až taková tragédie. Ještě nepřišel čas rozjet to hlavní divadlo.
V kouzlení Seamus nikdy nevynikal, takže se v nastalé přestřelce moc aktivně neprojevoval. Rozhodně se ale účinně kryl a zachovával chladnou hlavu, protože úkol byl pořád jasný – dostat ty dokumenty, jinak byla celá akce úplně zbytečná a jakékoliv ztráty neomluvitelné. Naštěstí se zdálo, že si Aaron své soukromé dostaveníčko s ministrem kouzel a jeho synem až tak neužívá, protože využil díry ve dveřích a upaloval pryč.
„Lynkos je priorita, braňte ho za každou cenu,“ zavelel a sem tam možná zakouzlil nějaké to protego, ale jinak vyčkával na příležitost rozpoutat to hlavní divadlo. Na to ovšem musel být Aaron, momentálně z bezpečnostních důvodů překřtěný na skythského krále, co byl proměněn v rysa, mimo hlavní palebnou zónu a povstalci připraveni k taktickému ústupu. Jeho další hračky byly možná rozkutáleny po strategicky výhodných místech, ale na jejich aktivaci bylo potřeba ještě externího kouzla, které zatím neměl důvod čarovat.
Prozatím se ovšem připravil alespoň tím, že na sebe seslal jedno kouzlo supersmyslové, které by mu v dalších minutách mohlo výrazně pomoci, a než se situace v ministrově kanceláři vyvinula tam, kam se vyvinula, vrhl se na nejbližšího ministerského poskoka, vyřídit to s ním pěkně po námořnicku.

_________________

O chvilku později k nim přišpěchala i Susan, na kterou se Hong-Hui krátce zahleděl, než na ně zpoza rohu vykoukla Elsa/Ava, u které nebylo těžké vyvodit, že jim hodlá krýt záda. Jelikož momentálně neměli na výběr a museli si navzájem věřit, navíc se navzájem znali, mohli pracovat jako jeden organismus. Bohužel však nemohli vědět, jak budou reagovat osoby uvnitř a Hong-Huiho překvapilo zjištění, že je tak kromě Ministra samotného i jeho syn Atticus. Hong-Hui si vyměnil pohled se Seamusem, který zůstáva ledově chladný, což bylo jedině dobře, protože Hong-Hui byl zvyklý zachovávat klid kvůli své bývalé profesi Bystrozora a Susan muselo stačit přejímat od nich energii a důvěřovat jim.
Ještě než stačili proniknout dovnitř, se ale v chodbě objevili ministerští a na chvíli způsobili chaos. Hong-Hui měl tu smůlu, že takhle se proti Cruciu dost dobře bránit nemohl, a proto ho mučivá kletba zasáhla na plno, přičemž si stačil jenom pomyslet něco nehezkého spolu s tím, že nezvládne pomoci ostatním. V další vteřině už celé jeho tělo zaplavila nesnesitelná bolest a jenom se vším sebeovládáním, jehož byl schopen, dokázal nevykřiknout skrz zaťaté zuby a v hůlce i nadále křečovitě svíral svou hůlku, protože věděl, že pustit ji by mohlo znamenat smrt. Bolest byla ukrutná a trvala přesně tak dlouho, dokud někdo nezneškodnil jejího sesilatele, a i potom Hong-Huimu pár okamžiků trvalo, než se rozkoukal a jeho mysli došlo, že bolest přestala. Jako Bystrozora ho připravovali na spoustu věcí, ale na Crucio se nikdo nedokázal tak úplně připravit. Stejně jako se následně nestihl vyhnout Bombardě, která byla namířena jenom kousek od něj, a tedy mu výbuch popálil levou paži. Nicméně s blokováním fyzické bolesti dokázal pracovat, a tal neztrácel čas a rychle vyslal vůči jednomu z útočníků Expelliarmus a následně Relacio, obojí naštěstí úspěšně, než se musel krýt. Své popáleniny si nevšímal, protože na to nebyl čas a měli před sebou misi. Do dveří Ministrovy pracovny byla výbuchem vypálená díra, ke které se blížil Aaron a Hong-Hui na něj v duchu apeloval, aby si pospíšil, protože situace nebyla zrovna tak bezproblémová, jak předpokládali. "Protego maxima!" křikl, aby ochránil sebe i Susan před Mdlobami, zatímco Seamus knockoutoval dalšího z útočníků, kterých sice nebylo tolik, ale rozhodně nebyli neschopní.

_________________

Aktivace alarmu sice byla očekávaná, nicméně to neznamenalo, že by byla chtěná, rozhodně ne ze strany skupinky, která se najednou zdála žalostně malá, když se tam objevili černě odění bodyguardi. I když pravda, zase taková přesila to nebyla, navíc oni měli na své straně odhodlání, a to mnohdy vydalo za víc. Ačkoliv ránu z bombardy to nezadrželo, Susan měla štěstí, že stála až za Hong-Huim, takže jediné, co ji zasáhlo, byla možná trochu tlaková vlna. Zakymácení ji ovšem zachránilo před mdlobami, jejichž paprsek Susan jen škrtnul o paži a zanechal po sobě roztrženou látku a mělký šrám. Jako rozptýlení od štiplavé bolesti použila Hong-Huiho, resp. útočníka, který na Meina bratra hodil cruciatus, a na oplátku za to od Susan obdržel povedené conjuctivitus, které toho parchanta dokázalo dostatečně vyvést z míry, aby zrušil svou kletbu. Susan se letmým pohledem ujistila, že je Hong-Hui v pořádku a nepotřebuje akutní přemístění do bezpečí, načež se rychle zorientovala, nicméně Hong-Hui byl rychlejší a zakouzlil kolem nich protego maxima, díky čemuž se další paprsek od mdlob neškodně rozplynul ve vzduchu. Ve snaze vyčistit Aaronovi cestu k úniku hodila Susan po dalším černooděnci everte stati, což se trochu minulo účinkem, neboť se mu zamýšlená oběť stačila vyhnout. Susan zaklela a znovu útok zopakovala, tentokrát confundem, které sice působilo jen dočasně, ale pořád to byl cenný čas, za který se toho mohlo stát dost, například že se stihnou stáhnout.

_________________