Strategické umístění se ukázalo strategickým, přinejmenším dočasně. Chumel se soustředil na dveře, nikdo si nevšímal Elsy, krásný to vývoj událostí, co víc si přát. Další lehké vyklonění už nemělo informativní charakter pro okolí; informační potřebu měla ona – a to zejména, která ze zad jsou nejblíže, která jsou nejnebezpečnější a která nejlépe poslouží účelu… „Mobilicorpus,“ sdělila ovzduší kolem sebe (byvši mimo zájem a tudíž si držíc chladnou hlavu poněkud snadněji) a ať už se jeden z černých (těch špatných černých) chtěl objímat nebo ne, fakt, že se pokusil tomu vedle sebe vrhnout do náručí (nejlépe s rozběhem), už s jeho osobním názorem měl společného jen velmi málo. Ano, mohla mu prostě ublížit. Ale takhle byl chaos mnohem větší, dočasně indisponováni byli oba a byla tu šance, že ještě cestou někoho srazí.
Elsa by byla asi spokojenější, kdyby to mohlo vydržet trochu déle (přece jen to bylo krapet ve stresu), nicméně kdo by nezneužil svého dokonalého sniperského místa za rožkem, ten by byl pitomec. Poněkud bolestně (bolestně čistě metaforicky, jak události ukázaly) si sice uvědomovala svou nesehranost se zbytkem týmu, ale spral to ďas, o to Crucio už někdo postaral, takže další její kouzlo bylo omráčení chudáka objímaného, třeba bude mít ten parchant štěstí a už si nevzpomene, že mu tam nějaký kolega omezoval osobní prostor způsobem proklatě kontaktním.
Jakkoliv byl rozkaz o hlídání prchajícího zloděje pěkný, před dveřmi byl poněkud velký chumel na to, aby pro něj mohla udělat něco víc, než pokusit se omráčit někoho dalšího… a uvědomit si, že to její odtržení od davu je dvousečná zbraň. No, až se to sesype, budu utíkat, pomyslela si. Rychle.

I když si Atticus stačil periferním viděním všimnout Ronova vrtění hlavou, sám moc dobře věděl, že kdyby teď nechal ruku s hůlkou klesnout, byl by v očích svého despotického otce za ještě většího slabocha než si jeho otec myslel. Dál odhodlaně třímal hůlku v ruce s nadějí, že ve vzniklém chaosu stihne mladý rebel utéci, ale těžce podcenil svůj vliv. Romulův pohled nabral na oné chladné odtažitosti jako obvykle a po strachu, že by ho mohl syn proklít, se v něm slehla zem. Nevěřil tomu, že by to udělal. Jeho otec si byl jistý, že mu od něj nic nehrozí, že nemá na to, aby se mu postavil. Ministrova hůlka sledovala úplně jiný pohyb, než ten svého syna, a Rona do zad trefila mučící kletba. Atticus sebou škubl, když zjistil, co se stalo a ruka s hůlkou se mu povážlivě zatřásla. Jeho otec mezitím pomalým krokem postupoval po svém drahém koberci plném suti blíže k bývalému bystrozorovi s výrazem predátora na lovu. „Ty… se staneš příkladem toho, co se mělo s rebely udát už dávno,“ slova to byla tichá, sotva slyšitelná, ale Atticus pochopil, že otec nemluví o Azkabanu, a jen co propustil Rona ze zajetí mučícího kouzla a nadechl se ke smrtící kletbě, Atticovi před očima proběhly tváře všech, které měl rád, a kterým byl jeho otec schopný ublížit. Které by byl vlastně schopný i zabít. „Avada kedavra!“ vyšlo z jeho úst rychleji a nenávistněji, než to mohlo opustit rty jeho otce. Záblesk zeleného světla nabral ministra do boku zcela nečekaně a Romulus se zmohl jen na poslední nevěřícný pohled synovým směrem, než se bezvládně zhroutil k zemi.

Atticovo srdce bilo tak prudce, že se mladík celý třásl, a jeho dech nebyl zdaleka tak klidný jako před chvílí. V jeho tváři se zračilo tolik emocí, kolik se rvalo v jeho nitru o nadvládu, zatímco jeho kůže nabírala nazelenalou barvu počínající nevolnosti. Ebenová hůlka našla svou cestu k zemi společně s Atticovými koleny, když se mu podlomila, a on klesl do všudypřítomného prachu naprosto omráčen tím, co se právě stalo. Zabil svého otce. Nenáviděl ho, ano, celé ty roky, ale zabít ho? Mohl ublížit Scarlet. Jeho svědomí ho snad také zradilo, když se ho pokoušelo uklidnit, že tím, co udělal, napáchal mnohem více dobra než zla. Jenže to byl jeho otec. A Atticus se zvládl jen bezduše dívat na zhroucené tělo uprostřed rozprášené omítky a zborcených cihel.

Ani mu nedošlo, že černooděnecká četa na chodbě prohrála svou bitvu, a ležela stejně jako jeho otec v prachu na zemi, ať už omráčená nebo jinak zneškodněná.

_________________

Ron měl dost práce sám se sebou, takže nesledoval, co se děje mezi oběma Tremletty, na to neměl čas. Snažil se co nejrychleji zmizet z ministrovy pracovny, avšak přestože se pohyboval rychle a ke dveřím mu zbýval už jen kousek, krok, možná dva, ministr reagoval pohotově a jeho do zad zasáhla mučící kletba. To Aaron nečekal - mylně se domníval, že se s ním ministr nebude párat a prostě ho rovnou zabije, což by možná bylo lepší.
Ta bolest, která ho zasáhla za běhu, ho na místě ochromila a srazila k zemi. Ron upustil jak svou hůlku, tak lejstra, která ukradl, a pod náporem bolesti se svíjel na zemi. Nevydal hlásku - ne proto, že by si hrál na hrdinu, spíše proto, že byla bolest tak šílená, že nedokázal přimět hlasivky ke křiku. Zato mu ale z koutků očí vyhrkly slzy a na čele mu vyrašily kapičky potu. To utrpení sice trvalo jen chvilku, ale mladý bystrozor se i po té chvilce cítil, jako by ho několikrát přejel tank tam a zase zpátky a ještě si na něm zatancoval dupáka mamut. Tělo se pomaličku vzpamatovávalo a mysli to šlo ještě hůře - Ronovy myšlenky byly zamlžené a nedokázal si je uspořádat, aby zvládl okamžitě fungovat.
Smrt byla téměř jistá, protože se nedokázal jakkoliv bránit, natož utíkat. Ležel tam a čekal na poslední ránu.
Jenže pak se celá situace naprosto zvrtla. Ron koutkem oka zahlédl, jak se ministr chystá skoncovat to s ním, ale o chviličku později pracovnou prolétl zelený záblesk a... Romulus Tremlett padl k zemi mrtvý. Aaron střelil naprosto zmateným pohledem k Atticovi, který klesl na kolena a vypadal... no, poněkud nezdravě. Ronovi to nemyslelo, ale nakonec se v jeho hlavě střetly tři významné myšlenky - Atticus Tremlett zabil. A zabil svého otce. Proto, aby zachránil Ronův mizerný život.
Mladík chtěl něco vyhrknout, ale místo toho se rozkašlal a nic kloudného z něj nevypadlo. „Proboha Atticu,“ vyrazil ze sebe chraplavě, jakmile se trošku vzpamatoval. Vzápětí, když se jeho mysl trošičku projasnila, dodal: „Musíme odtud zmizet, hned.“ A začal se drápat na nohy, které ho odmítaly poslouchat. Byl ale aspoň tolik při smyslech, aby posbíral důležité dokumenty a vlastní hůlku. Že se bez opory asi hned nezvedne, to byla věc druhá.

_________________

Seamus nepovažoval vývoj situace za optimální, ale rozhodně se s tím dalo pracovat. Ministerští pochopové padali jeden za druhým, pravda vítězila a jediné, co se tak docela nedařilo, bylo to, co se jako jediné podařit muselo: bránit Aarona. Seamus to považoval především za osobní selhání, protože obrana útokem je sice většinou fajn, ale momentálně to situaci moc neprospělo, takže přestal důvěrně seznamovat obličej dalšího ze strážců se svou pěstí a v těch několika málo dostupných pikosekundách se snažil vymyslet, co s tím. Než mu však ničema padl k nohám, stalo se něco, co ani Seamus tak docela nepředvídal. A to počítal i s eventualitou, že se při infiltraci ministerstva setkají s komandem Judejské lidové fronty...
Pár prvních okamžiků mlčel, jenom zamyšleně pomáhal Aaronovi na nohy a sbíral ony kriticky důležité dokumenty, aby tu nakonec něco nenechali a nemuseli se vracet. Mrtvému spolužákovi věnoval jen letmý pohled a lhal by, kdyby tvrdil, že mu takový konec přál. Ovšem protože vlastně zvažoval jen jedinou věc, a to sice možné motivy ministrova syna k tak radikálnímu kroku, mlčení mu vydrželo tak akorát do chvíle, kdy promluvil Aaron, na nějž neprodleně navázal.
„Půjdu první a zkusím případné pronásledovatele vytáhnout na okružní jízdu Londýnem, vy vyražte hned po mně, ideálně každý po vlastní ose, sejdeme se vy víte kde.“ Tajnosti dělal pro případ, že by si některá ze zhmožděných ministerských přeci jen něco zapamatoval a později vybavil, každopádně z téhož důvodu se pak ještě bez explicitního oslovení otočil na Tremletta mladšího, živějšího. A nepopřál mu upřímnou soustrast, protože to taky muselo počkat na bezpečnější místo. „Vám, mladý muži, děkujeme za nečekanou pomoc. Pokud byste si o svých pohnutkách chtěl promluvit s někým jiným než s mozkomory v Azkabanu, tady zachráněný vám jistě rád ukáže nějaké vhodné útočiště.“
Zkusit ten přežitý průser otočit ve výhru byla jasná volba a Seamus by si určitě dovedl představit důvod, proč Attica výhledově nabrat do Řádu, ovšem přeci jen to celé zatím bylo poněkud rychlé, bez kontextu ne moc dobře pochopitelné a hlavně uspěchané, takže brát ho rovnou do Hnízda mu přišlo poněkud riskantní. Každopádně ale počítal s tím, že vina tak jako tak padne na povstalce a nechávat tu pravého pachatele napospas politickým intrikám neprospěje vůbec nikomu. Ovšem nebyl tu sám a ostatní mohli mít úplně jiný názor, což by respektoval.

_________________

Susanina pisatelka očividně taky dostala zásah confundem, protože půlku příspěvku napsala z pohledu někoho jiného, jehož jméno čirou náhodou taktéž začínalo na S, nicméně chybu si uvědomila ještě před odesláním, a tak teď mohla Susan klít, když se Aaron ocitl v zajetí mučící kletby. Jenže než stačil kdokoliv ze členů rebelstva cokoliv podniknout, přišla pomoc z úplně jiné strany, než by kdokoliv z nich mohl čekat. A nepochybně to nečekal ani ministr, který bídně zhynul rukou vlastního syna. V nastalém tichu si Susan jen vzdáleně uvědomila, že ministerská ochranka se dlouho neprojevila, což nejspíš znamenalo, že se povedlo je všechny zneškodnit, ale najednou to nebylo to hlavní. Za prvé tu byl Aaron, vzpamatovávající se z náporu Crucia, o nějž se už staral Seamus, a za druhé tu byl Atticus, který vypadal, že se brzy pozvrací, ne že by se mu Susan divila. Popravdě řečeno, dříve ho neopodstatněně nesnášela, proto se také neobjevila na jeho semináři, ale teď? Ne nadarmo patřila Susan do Mrzimoru a s provinilým svědomím, že se v mladém Tremlettovi pletla, k němu došla a položila mu ruku na rameno, konejšivě, opatrně, aby ho nepolekala, protože nemohlo být pochyb o tom, že se Atticova mysl nachází nejspíš někde jinde. A oni potřebovali, aby vnímal, protože jak někdo poznamenal, potřebovali zmizet, co nejrychleji, a nechat tu Attica po tom, co se stalo, se jednoduše nezdálo správné. Na Seamusovy pokyny se nedalo nic jiného než souhlasně přikývnout, tudíž jakmile se (ne)dohodli na postupu ohledně Attica a ujistili se, že ta proklatá lejstra, kvůli nimž tu byli v prvé řadě, měli všechna, Susan byla připravená po vzoru ostatních zmizet…

Mimo herně:
Sry, spím, takže to podle toho vypadá, ale zdržovat jsem nechtěla.

_________________

Když bylo najednou (konečně) trochu ticho, vyhlédla Elsa prvně ke dveřím, pak od dveří, zkontrolovala perimetr na téhle straně chodby a na závěr přetančila málem po špičkách ke dveřím do kanceláře (to kdyby tam po hoších v černém zbylo ještě nějaké to Seamusovo překvapení). Nebyla si sice tak docela jistá, co se stalo tady, zatímco jí ti blbci (ne ti na její straně, těm by přece takhle ošklivě neříkala) překáželi ve výhledu, ale soudě podle pohřebního výrazu toho klepajícího se, klečícího mladého, a těch několika kusů konverzace, které k ní doputovaly, se to dalo složit poměrně snadno. Pro ni za ni – zabít vlastního otce? Pokud to byl takový parchant? Ano, ano, znovu ano. Elsa by vsadila boty, že svého syna stejně řezal jako žito.
„Někdo, kdo nesvede odejít sám?“ otázala se tak nějak do pléna cestou ke dveřím pánů, kteří vypadali, že to koupili alespoň jednou, a seznámila žaludek chlapa, kterého tam odhodil knírač, se špičkou svojí boty. Čistě proto, aby zjistila, jestli ještě vnímá, nebo ne, přirozeně. „Čas jít,“ souhlasila přinejmenším s první částí toho Seamusova proslovu.
S tou druhou už ne tak docela. „Je to rozumný? Bude první na ráně. A nemyslím, že budou mít moc velký zábrany to z něho vytáhnout...“ prohodila, než se v rychlosti protáhla dveřmi, nebo spíš tím, co dveřmi původně bylo, za tím uchem a Susan. „Nechci rušit, ale nemyslím si, že tohle byly všechny hlídky, který tady měli, takže jdeme, dokud je ještě štěstí na naší straně a oni čekají, až se jim ozvou,“ nadhodila k ní, jako by snad pokládala otázku. (Nepokládala. SPĚCHAJÍ! Není čas se mazlit!) Načež si dřepla k novopečenému otcovrahovi a zvedla mu za bradu – a to relativně jemně – obličej k sobě, aby přitáhla jeho pozornost k sobě. (Naprosto odhodlána ho proplesknout, jestli tohle nezabere. Nebyla tu žádná voda, kterou by mu chrstla na hlavu!) „Odcházíte pryč s námi? Nebo vás mám omráčit?“ otázala se ho konverzačně, věříc v teorii, že kdo je při vědomí v takovém obraze zkázy, ten bude mít z definice potíže. I když vypadá, že je v šoku.
Tou dobou už jí ovšem poněkud cukalo ve svalech, neb na ni vnitřní hodiny vřískaly, že ztratila už skoro minutu (a tenhle interval se jen prodlužoval) a ona ještě stále neutíká. Měla by utíkat! Měli by všichni utíkat!!

Hong-Hui se stačil sotva podivit, když se jedna z tmavých postav rozhodla upustit od původního plánu zaútočit proti jemu a místo toho vroucně objala muže vedle sebe, nicméně stačil jeden rychlý pohled k Else, aby věděl, že to bylo plánované, a že o tyhle dva se postará někdo jiný, tudíž on se mohl začít starat o Aarona. Za svými zády uslyšel Crucio a honem se otočil, takže dírou ve dveřích viděl Rona svíjejícího se na zemi v bolestech, které sám Hong-Hui pocítil před několika málo okamžiky na vlastní kůži, ale než stihl on nebo kdokoli jiný jakkoli zakročit, ozval se mladší z hlasů za troskami, které ze dveří do ministrovy kanceláře zbyly, a následoval další výkřik z těch stejných úst, po němž nastalo krátké ticho. Okamžik překvapení a hrůzy. To už se Hong-Hui vrhl dovnitř spolu se Seamusem a rychle se snažil zhodnotit situaci - logicky byl připraven na další boj a na to, že Aaron padl za věc, ale Aaron zběsile oddechoval na zemi a vedle ministrova nehybného těla stál Atticus Tremlett s hůlkou v ruce a narůstajícím výrazem děsu v obličeji. Tento nečekaný zvrat dal zabrat na zlomek okamžiku i Hong-Huimu, ale neměli příliš času, jak věděli všichni a nebáli se to podotknout.
Opatrně se ohlédl přes rameno do chodby, protože všichni se věnovali dění uvnitř a Hong-Hui chtěl ohlídat, aby je nepřekvapil ještě nikdo další, nicméně se zdálo, že mají na chvíli pokoj. Vyměnil si vážný pohled se Seamusem, který pomohl Aaronovi na nohy. Dokumenty, které potřebovali, měli. Mrtvý ministr kouzel však nebyl něco, co by jim mělo útěk ulehčit. Vlastně Hong-Huimu docházelo, jak příšerný je to malér a že je to vystaví mnohem většímu nebezpečí a sledovanosti v budoucnu. Lidské tělo bylo příliš velké a těžké na to, aby je někdo z nich dokázel vymizet, a jiná kamufláž této vraždy by jim zabrala čas, kterého nemělo nazbyt, a tak se nedalo nic dělat. Museli odsud zmizet.
Odkýval Seamusovi jeho plán, než se zadíval na Aarona: "Udržíš se na koštěti? Ty nebo Susan byste měli vzít dokumenty, pokud Seamus bude první na ráně," řekl a přejel pohledem k Susan, než přešel k Else, která zvedala na nohy ministrova syna. Hong-Hui by mu nevěřil, ale Aaron zjevně ano, a to mu muselo prozatím stačit. Ani omylem ho ale nehodlal vzít do Hnízda bez důkladného prověření, a na to potřeboval být Atticus při smyslech. "Vím o místě, kde ho hned tak nenajdou. O všem dalším může popřemýšlet potom," řekl a pevně se střetl pohledem s Atticem, aby se ujistil, že ho mladý Tremlett vnímá. "Avo, mohla bys jít s námi, než najdeme koště navíc? Pak se s vámi sejdu," zeptal se, a pokud potřeboval otřesený Atticus podepřít, pomohl mu zdravou paží, zatímco se snažil ignorovat svou popáleninu, kterou si později narychlo ovázal utrženým kusem látky. "Hodně štěstí," popřál všem, a s ničím dalším už se neobtěžoval, protože museli pohnout a všichni věděli, co mají dělat.
V budově Ministerstva se vyznal dobře, a proto nebylo těžké najít náhradní koště, pokud Atticus někde neměl svoje vlastní, načež se rozloučil s Elsou, použil na sebe a na Attica maskovací kouzlo a vyletěl na opačnou stranu, než kam zmizela Elsa, protože co se Attica týkalo, momentálně neměl právo vědět o nich zhola nic. Poté, co se Hong-Hui několikrát ujistil, že je nikdo nesleduje, tiše jako stín s Atticem zaplul do jednoho z nenápadných a zcela obyčejných mudlovských řadových domků, který používal jako skrýš pro sebe, nebo pro protestanty, když bylo třeba někoho na chvíli schovat nebo vyléčit. Přivést sem Attica znamenalo, že už tento dům možná nebude moci nikdy využít, ale rebelové takových skrýší po Londýně měli hned několik. Navíc z Attica mohl být hodnotný spojenec, ale o tom se nemělo rozhodnout dnes. Dům byl dostatečně zabezpečen kouzly, aby nelákal ministerskou pozornost, stejně jako tu mudlovskou, a navíc bylo pozdě v noci, takže jej obepínalo ticho a zataženými závěsy dovnitř do hlavní místnosti pronikalo slabé světlo pouliční lampy. Jakmile opatrně nahlédl na ulici skrze všechna zavřená okna a opětovně se ujistil, že jsou v bezpečí, poněkud se miu ulevilo, ale spolu s ústupem adrenalinu se začínala palčivěji ozývat spálenina. Navíc mu stačil jediný pohled na Attica, aby věděl, že ho tu nemůže nechat jenom tak samotného, a i když měli hlídky po celém městě, nemohl si být jistý, že by se Atticovi nějaká horká hlava nepomstila za to, že je čistokrevným synem ministra, tedy bývalého, ale to se teprve mělo rozkřiknout. "Prozatím jsme tu v bezpečí. Vím, že je to asi poněkud hloupá otázka, ale... jsi v pořádku?" zeptal se, a i když se netvářil soucitně, empatie se v jeho očích zračila dostatečně. Nevěděl, zda-li může Atticovi věřit, ale ten kluk právě zabil vlastního otce, čímž zachránil Aarona, a pravděpodobně ne jenom jeho, ať už jeho vlastní motivy byly jakékoli. "Minimálně do rána se odsud nehneme, doporučoval bych ti jít si lehnout. Pokud se na to necítíš, mám tu Bezesný spánek, ale musíš pochopit, že zatím nemám důvod ti důvěřovat. Obávám se, že tobě bude muset stačit můj upřímný slib, že se tě nepokusím zabít, ale na druhou stranu, kdybych chtěl, mohl jsem to udělat už dávno, nebo tě nechat na Ministerstvu," řekl, a i když to znělo klidně, nespouštěl z Attica pohled, stejně jako měl stále při ruce svou hůlku. V tom lepším případě jej Atticus, který musel být po tom všem psychicky vyčerpaný, uposlechl, nebo mu alespoň odevzdal svou hůlku (dveře byly zamčeny, a kdyby se Atticus přemístil a chtěl vyzradit Hong-Huiho útočiště, Hong-Hui by zmizel dřív, než by se stačil vrátit s posilami), Hong-Hui napsal rychlý vzkaz do Hnízda, ve kterém shrnul situaci s tím, že se za ním měl zítra někdo stavit, kdo by jej vystřídal u Attica, o jehož osudu se museli rozhodnout co nejdřív. Hned poté si vyléčil popáleninu, a i když i jeho zásoby energie byly taky značně vyčerpány, čekala ho probděná noc, a dost pravděpodobně i celý další den, nicméně nic, na co by nebyl zvyklý. A rozhodně měl o čem přemýšlet, mimo jiné i o tom, že pokud Ministerstvo odhalí jejich identitu, mohli by velmi rychle vyhledat jeho rodinu. Proto napsal stručný vzkaz otci, protože s matkou a nejmladší sestrou byli připraveni se přestěhovat, a další pro Mei, kterou potřeboval varovat. A pak už nezbývalo nic jiného než očekávat ranní chaos a paniku v celé kouzelnické poblaci Británie.

_________________

Atticus matně vnímal, že někdo v jeho blízkosti mluví. Jeho myšlenky se zasekly na tom holém faktu, že právě zabil, že jediné, co ho čeká, je Azkaban, že jeho matka přijde jak o manžela, tak o syna, a že tím vším nejspíš zostudí Alasku a její rodinu. A stejně věděl, že by nic neudělal jinak, protože Aaron si nezasloužil nic z toho, co pro něj jeho otec plánoval. Stejně tak – jeho myšlenky přerušil fakt, že mu někdo položil ruku na rameno, a on si na velmi kratičký okamžik bláhově vysnil, že to byla Scarlet, než se pohledem ujistil, že jde o někoho jiného – si Scarletin otec nezasloužil být vyhozen z ministerstva jen proto, že se jeho dcera zapletla s někým, s kým neměla. A nebyla to její chyba, byla to jeho chyba, že ji a její rodinu takovému nebezpečí vystavil. Další dotek, tentokrát chycení za bradu a vynucení si pozornosti slovům, která ho částečně probrala, ale ne kvůli hrozbě. Nejraději by je nechal, aby ho omráčili a poskoci ho tu našli v bezvědomí, protože člověk v mdlobách jen těžko mohl někoho zabít. Jenže tu stále byla jeho hůlka a způsoby, jak zjistit, co za kouzla z ní vyšlo. Ne, musel být při vědomí a musel si sehnat jinou hůlku, ale ne tady. Rusko se zdálo být dostatečně daleko a dostatečně netečné k záležitostem britského kouzelnictva, pokud se jich to přímo nedotýkalo. „Odcházím.“ Oznámil tedy ženě, která ho držela za tu bradu, a jeho pomalu začínalo štvát, že o jeho osudu rozhoduje někdo jiný než on sám. Navíc někdo, kdo trhal kouzelnické zákony na kusy.
Zatímco jednotka rebelů domlouvala další postup, Atticus vstal a popošel ke stolu, kde se podobně jako Aaron předtím prohrabal zaprášenými dokumenty, aby našel listiny propouštějící Scarletina otce z práce. Pokud se někdo zajímal, co dělá, s klidem mu to řekl, přičemž se pohledem pokoušel vyhnout mrtvole na koberci. Ten koberec byl vážně drahý. A všude tu byly díky suti jejich stopy. Jejich otisky na dokumentech, Aaronovy a jeho. Většina z poskoků byla jen omráčená a moc dobře věděla, co se tady stalo, a viděla jejich tváře. Atticus nebyl bystrozor nadarmo, aby si myslel, že by jim tohle všechno mohlo bez následků projít, takže… pohled mu padl na tělo na zemi a opět zbledl. Dokud se dokázal zahrabat do myšlenek na problém, fakt, že zabil svého otce, na chvilku vytěsnil, ale pak na něj znovu dosedl s novou tíží. Nebyl zas tak odolný, jak se mohlo zdát, i když se to vždycky snažil předstírat. Pak mu došlo, co Hong-Hui navrhl. „Jestli někdo poletí se mnou, pak to bude Aaron. Vás neznám a popravdě vám ani nevěřím. Stejně tak jako vy nevěříte mně.“ Jejich pochyby slyšet nemusel, aby si byl tímhle faktem stoprocentně jistý. A jestli to mohlo působit, že si v takovéhle situaci moc vymýšlí? Byl Tremlett a byl po otci. „Dokud poletí on, je mi jedno, kam poletíme a kolik nás tam bude.“ Dodal, aby si nemysleli, že je zas tak nevděčný.

Jakmile se ujistil, že se někdo postará o jejich stopy, otisky a paměť přeživších, kterou bylo nutno pozměnit tak, aby si nikdo nedokázal vybavit obličeje přítomných a hlavně Atticovu přítomnost na ministerstvu (a že se nějaký mazač paměti určitě v řadách rebelů našel), nechal se bez protestů dovést ke koštěti a pryč z ministerstva. Celou dobu nepromluvil, myslel na to, jestli z tohohle vůbec dokáže vybruslit, a co se smrti otce týkalo, netruchlil. Pořád však nevypadal, že by měl být psychicky naprosto v pořádku a bylo to na něm poznat. Jen co se jejich skupinka dostala na bezpečné místo, Atticus si uvědomil, že celou dobu svírá v ruce ten zatracený papír z ministerstva s otcovým podpisem. Z vlastních myšlenek ho probrala až Hong-Huiho slova. „Ne, nejsem.“ Zavrtěl hlavou ve vší upřímnosti, která mu byla vlastní. Když Hong-Hui pokračoval, Atticus se nepatrně zamračil. „Nemůžu se tu zdržet dlouho, to je snad jasné.“ Oznámil mu poměrně příkře, ale pak si to uvědomil a zatvářil se omluvně. „Jakmile se na to přijde, musím být k nalezení, jinak budu podezřelý.“ Vysvětlil, aby nedošlo k nějakému nedorozumění. Pravda, pořád neměl žádné alibi a i když ho jako první věc napadlo, že by prohlásil, že se celou noc nehnul od své ženy, mělo to maličkou trhlinu v tom, že si s Alaskou nebyli tak blízcí, aby věřil, že by ho kryla. Jedinou další možností byl Charlie, jeho nevlastní bratr, a člověk, kterému navzdory okolnostem důvěřoval. „Já jsem vám za všechno vážně vděčný, ale pokud jste mě vytáhli z kaše, aby se na mou… účast nepřišlo, pak si nemůžu dovolit schovávat se jako ustrašený králík. Trpěla by tím i moje rodina, a to nepřipustím.“ A Scarlet. Scarlet teď ale musela nějakou dobu zůstat stranou všeho dění, než se situace uklidní.

Pokud Hong-Hui (či Aaron, pokud letěl s nimi) moc neprotestoval, Atticus se nakonec celkem dobrovolně uložil ke spánku, ze kterého nic neměl, protože spát nedokázal, ale nechtěl zaspat hodinu vhodnou na to, aby se zjevil u Charlieho doma. Přesně tam potřeboval být ve chvíli, kdy se na noční události snese denní světlo, a jeho osud bude záviset na okolnostech, se kterými nebude schopen nic udělat.

_________________

Těch pár desítek vteřin, kdy se ostatní rebelové zabývali Atticem či tím, jaké budou jejich další kroky, využil Aaron k tomu, aby se dostatečně vzchopil. Pravda, tělo měl rozbolavělé, ale posbíral dostatek sil na to, aby se postavil a dokázal se pohybovat bez opory. Pomalu a trochu malátně, ale zvládal to.
Nepatrně se zašklebil, když Seamus víceméně prohlásil, že má teď Attica na starosti, když za celou situaci vlastně mohl on, ale bez protestů přikývl. Načapali jeho, na jeho triku byly všechny tyhle problémy, a to včetně ministrovy smrti. Rona to uvědomění zasáhlo jako blesk z čistého nebe a rozbolela ho z toho hlava. Zatnul však čelist a přinutil se uvažovat nad aktuální situací.
S kvapným odchodem souhlasil, ale na rozdíl od ostatních si matně uvědomoval, že jsou tu další věci, které je potřeba udělat. Dokumenty, které měl stále u sebe, předal Susan. „U tebe budou v bezpečí,“ pronesl přesvědčeně a nedodával žádné rozkazy typu „neztrať to“, protože to byla samozřejmost. Kvůli těmhle papírům se tohle všechno stalo, takže nebylo třeba zdůrazňovat, jak jsou důležité a že ztratit je teď, když už bylo víceméně po všem, by byl fakt průser. „Někdo musí zahladit stopy, kterejch tu je habaděj,“ přinutil se k uvažování nahlas a střelil očima po ostatních. Během svých slov se taky s námahou sehnul pro Atticovu hůlku, kterou mu bez komentáře podal. I on se přitom vyhýbal pohledem mrtvému tělu na drahém koberci. „A těma stopama myslím i vzpomínky těchhle páprdů,“ poukázal k hromádce omráčených černooděnců, kteří teď možná byli mimo, ale brzy se proberou a určitě si vzpomenou, jestliže jim nikdo neupraví paměť tak, aby si vzpomenout nemohli. Ron by se o to zkusil postarat sám, ale momentálně nebyl v rozpoložení, kdy by něco takového zvládl, a hořce si to uvědomoval.
Kromě toho se ukázalo, že bude dělat společnost svému zachránci, který prohlásil, že bez něj nikam nejde. Svým způsobem to bylo uklidňující. Atticus mu podle všeho důvěřoval a Ron na oplátku s důvěrou taky příliš neváhal. Dobře, pořád v něm hlodal červíček pochybností zdůrazňující, že je to přeci jen Tremlettův syn, ale toho červíčka rozmáčkla spousta jiných argumentů. Třeba to, že Tremletta právě zabil, haha. To, že Ronovi bez mrknutí oka zachránil život. A Ron Attica znal a věděl, že to není zlý člověk. Kdyby se ho někdo zeptal, jestli by mu svěřil svůj život, řekl by, že ano. A to i teď, po tom všem.
Pak už konečně došlo na taktický ústup, a jelikož měl Ron dělat společnost Hong-Huimu a Atticovi, museli najít koště i pro něj. Přemístit se sice mohl, ale to by se nejdřív musel dostat z ministerské budovy po svých, což se mu taky nutně nemuselo podařit. Obzvlášť když měl pocit, jako by ho přejel tank.

Cesta z ministerstva podle všeho probíhala v tichosti a nebylo se čemu divit. Atticus, i když se tvářil vyrovnaně, musel být psychicky vyčerpán, Ron byl unavený, ale přesto zůstával ve střehu kvůli případným pronásledovatelům, a Hong-Hui toho zřejmě měl taky dost. Do úkrytu ale naštěstí dorazili bez problémů.
Ron prozíravě vylovil z jedné ze skříněk lahev whisky, nalil tři panáky a jednoho s výrazem, který prozrazoval soucit a pochopení, podal i Atticovi. „Děkuju, zachránil jsi mi kejhák,“ zamumlal. „A zároveň se omlouvám, protože nebýt mě, nic takovýho by se nestalo.“ Bylo těžké to říct nahlas, ale byla to nezlomná pravda a Aaron si svou chybu uvědomoval. A taky věděl, že tohle jen tak nevyžehlí a že ho svědomí bude trápit ještě dlouho.
„Vyřešíme to, jakmile si trochu odpočineme,“ přislíbil v reakci na Atticova slova o tom, že musí být k nalezení. Upřímně, Rona nenapadlo, že je nutné zajistit mu alibi, ale pochopitelně hned uznal, že má Atticus pravdu a je to nutností. A že by se měl Atticus schovávat? Minimálně Ron to od něj neočekával, nicméně teď se nad celým problémem nedokázal zamyslet hlouběji a po Atticově vzoru se odebral alespoň na chvíli do říše velmi znepokojivých a děsivých snů, než vystřídal Hong-Huiho, aby se mohl trochu prospat i on.

_________________

Úkoly byly rozdány a zdálo se, že rebelové z toho průseru přeci jen nakonec ještě něco vytěží. Seamus sám byl sice donucen improvizovat, ale rozhodně byl přesvědčen, že to celé mohlo dopadnout i stokrát hůř. Přinejmenším to jasně ukázalo, že i ministra kouzel lze zabít a že povstalci mají nějakou sílu.
Co se úklidu týče, Seamus se na něm moc aktivně nepodílel: jak již bylo řečeno, kouzlení obecně nebyla jeho parketa a mazání paměti patřilo k tomu pokročilejšímu, takže to rád přenechal někomu jinému. A i kdyby se nikdo nenašel, vlastně na tom moc nezáleželo, protože před odchodem přišla konečně řada na odpálení kulatých překvapení několika dobře mířenými vypařovacími kouzly, na něž by si nemusel házet ani za normálních okolností.
Takže zatímco se skupina rebelů vydávala několika různými směry, chodbu před ministrovou pracovnou zaplavoval moc pěkně barevný oblak vypařeného koktejlu z granátů – vyvážený poměr matoucího utrejchu a lektvaru zapomnění, s trochou ohlupovacího pro chuť. Omráčení černooděnci, kteří zůstali ležet v chodbě a tuhle dobrotu vdechli, si pak ze zásahu možná vybavili něco málo zmatených záblesků, ale tím to tak nějak haslo.

Seamus pak přidal na tempu, předběhl kolegy a vzal to zkratkou přes nejfrekventovanější úsek ministerstva. Předpokládal totiž, že pokud se tady ještě nějaký ten opožděný rádoby strážce pořádku vyskytuje, bude s největší pravděpodobností právě tam, a zas tak moc se nespletl. Byli dva a potkal je až u jednoho z východů, ovšem pustili se za ním tak rychle, že ho nejspíš museli poznat z letáků.
Ještě u vchodu si vyměnili pár kleteb, z nichž žádná ani netrefila cíl, a Seamus vyrazil ven. Bez koštěte, protože létání nebylo jeho silnou stránkou a hlavně chtěl ty mizery zaměstnat, ne jim utéci. Za tímto účelem zpomalil, aby chudáčkové měli šanci, ještě trochu je vytočil další nepřesnou střelbou a pak už definitivně vyběhl ven, do mudlovské části Londýna.

Pronásledování bylo dlouhé, ministerští si cestou zavolali posily, ale nakonec všechno dobře dopadlo. Seamus se temnými uličkami, kde nehrozilo akutní spatření mudlou, dostal z bezprostředního okolí ministerstva do známého revíru, kde ještě před pár lety bydlel a pracoval, a cestou se vysloveně jenom bránil. Tedy až na pár varovných výstřelů z pistole a tu hozenou popelnici, nicméně té se lotr mohl vyhnout, kdyby mu tou směšnou kletbičkou neutrhl rukáv.
Jakmile si byl jistý, že má jejich plnou pozornost a že už si s nimi pohrál dost, přemístil se. Samozřejmě ne do hnízda, nýbrž kamsi mimo Londýn; na velitelství se hodlal vrátit až za pár dní, až ten šrumec trochu pomine a nebude hrozit tak velké nebezpečí sledování.
Prozatím zapadl do jedné sympatické mudlovské hospůdky a doufal, že mu ministra nepřihodí na seznam nad Algernnon de Bray.

_________________