„To sice mohlo, ale teď se to stalo mně, a já radši ani nechci vědět, co si teď o mě myslíte,“ prohodila Britt omluvně a s úsměvem. S jeho dalšími slovy se nedalo nesouhlasit, protože měl prostě a jednoduše pravdu. „No a teď si vemte, že třeba nejste chlap s hřmotným hlasem, ale vypadáte jako já, a pokoušíte se získat něčí pozornost. Je to frustrující. Pak vám nezbývá, než okolo sebe vrhat jablky, protože těch si naštěstí vždycky někdo všimne,“ uculila se a když si uvědomila, že se opět nějak moc rozmluvila, odkašlala si a raději srovnala už tak moc srovnanou hromádku spisů na stole.
Když si Brittany všimla, jak se James po její pracovně rozhlíží, měla co dělat, aby si nezačala nervozitou okusovat spodní ret. Ani nevěděla, jestli by jí na jeho názoru mělo záležet, ale byl to syn jejího nadřízeného, a kdyby viděl něco, co se mu nepozdává, asi by to bylo hodně špatné. V dnešní době nikdo nevěděl, co vlastně je a není špatně, dalo se to jen odhadovat. „Děkuju,“ oddechla si, když James vyslovil svůj ortel nahlas. Její nervozita naštěstí stihla opadnout, takže ho ušetřila komentáře o tom, jak nesnáší nepořádek a chaos, a že je možná vždycky trochu přehnaně pečlivá až puntičkářská. „Vyřídím, určitě,“ přikývla, ale když si všimla, že se mladý pan King chystá k odchodu, hlasitě si odkašlala. „Nehodláte, doufám, čekat na chodbě? Já tu mám i křeslo. Dáte si kávu nebo čaj?“ Přihodila Brittany další úsměv a gestem poukázala na křesílko u stolku. „A abyste mě na chvilku umlčel, můžete mi vyprávět, jak vypadá taková práce v archivu a co vás na tom nejvíc baví.“ Asi by se jindy takhle nevyptávala, ale James na ni nepůsobil jako někdo, kdo ji za podobné otázky sežere jak příliš zvědavou myš.

_________________

„Bojíte se snad, že to je něco nelichotivého?“ povytáhl James mírně překvapeně obočí a vzápětí nesouhlasně potřásl hlavou. „V tom případě se nemusíte ničeho obávat, k tomu jste mi zatím nezavdala jediný důvod,“ ujistil ji a jen opravdu nepatrně pozvedl jeden koutek úst do úsměvu. Nelhal, skutečně si o Brittany zatím nic špatného nemyslel, vyjma té skutečnosti, že je možná o trochu více upovídaná, než by mu bylo úplně příjemné, ale to šlo koneckonců vždycky napravit. „Vskutku. Ale dokud je někomu neházíte po hlavě, ještě se to dá omluvit,“ broukl a tentokrát se tomu úsměvu, byť prchavému, neubránil.
James by se byl skutečně vydal čekat na chodbu, ale otázka slečny Knightové ho zarazila. „Měl jsem v plánu tam počkat, ano. Nerad bych vás obtěžoval, neměla jste v plánu obědvat? Myslím, že by bylo nezdvořilé, kdybych vás od toho zdržoval,“ podotkl James a krátce přitom těkl pohledem k nabízenému křeslu, ale pak opět vystoupal očima zpět k Brittany. Nicméně pokud dívka i nadále trvala na tom, aby se posadil, bez dalších protestů tak již učinil, hlavně také proto, že neměl ve zvyku se dohadovat o něčem dokola.
„Jenom na chvilku? No, i to se, hádám, počítá. Ale je fakt, že aspoň máte příjemný hlas,“ ano, tentokrát se James usmál už viditelněji, ačkoliv i teď to po pár vteřinách opadlo. „Abych vás ale svým povídáním nenudil, už jsem se setkal s názorem, že na práci v archivu přece není nic zábavného,“ pronesl James a pokrčil u toho rameny, když si vzpomněl na Arianu, která přesně takhle jeho zájem odsoudila.

_________________

„To je dobře,“ věnovala mu Britt úsměv, jako by jich nebylo pro dnešek dost. „Slibuju, že vám je po hlavě házet nebudu, leda byste mě rozzlobil.“ A jeho úsměv měl za následek jen to, že ten její se ještě rozšířil.
Když se James ohradil, že by ji nerad obtěžoval, protože měla očividně v plánu obědvat, Britt potřásla hlavou. „To nepřichází v úvahu, pojďte si dát to kafe, než mě váš otec vyhodí za to, že jsem vás nechala stát na chodbě,“ popohnala ho, protože si byla jistá, že kdyby ho vážně nechala postávat na chodbě, jeho otec by jí to bez mrknutí oka vyčetl. A i bez téhle hrozby by ho stejně nenechala postávat před kanceláří.
Jakmile jí sdělil, zda si něco dá, postavila konvici s vodou na hořák, a zatímco on seděl v křesílku, ona se ve stoje opřela o svůj stůl. Prsty sevřela okraje dřevěné desky a pohled upírala střídavě na mladého pana Kinga a na konvici s vodou. Díky tomu komplimentu ohledně hlasu se zlehka začervenala, ale vymlouvat mu to nehodlala. „Nesmysl, v archivu se přece právě schovává to nejzajímavější! Všechny ty dokumenty, procesy, zápisy z terénu,“ začala vyjmenovávat, na co si jen vzpomněla takhle z patra. „Já bych tam pracovat nemohla, protože kdybych našla něco zajímavého a nejlépe ještě přísně tajného, zalezla bych s tím někam do rohu, a dokud bych to nepřečetla, tak by mě nikdo ani neviděl.“ Sdělila mu s úsměvem a nejistě si zastrčila pramen vlasů za ucho.

_________________

„Nemyslím si, že by něčeho takového byl můj otec schopný,“ sdělil James Brittany upřímně, ačkoliv její věta byla zřejmě myšlena s trochou nadsázky. Možná by si King starší neodpustil nějaké pokárání, nicméně i v tomhle případě si byl James jistý, že by k tomu došlo pouze za podmínky, že by to nebyla jeho volba čekat na chodbě. „Navíc já bych vás nenechal trpět za něco, za co bych vlastně mohl já,“ ujistil slečnu Knightovou, než se tedy posadil a poprosil tedy o šálek kávy bez cukru, když už se tu očividně hodlal chvilku zdržet.
James byl popravdě velmi příjemně překvapen, když se Brittany o práci v archivu vyjádřila pozitivně, a byl si jist, že se mu to překvapení alespoň trochu promítlo do tváře. „Tak to mě upřímně těší, že máte takový názor,“ pronesl skoro až spokojeně a souhlasně přikývl. „Abych pravdu řekl, dost často mívám podobné nutkání a odolává se tomu jen těžko. Vezměte si, že se dostanete k nějakému spisu o události odehrané před několika stovkami let, a máte tak možnost to prožít znovu. Relativně. A potom ta možnost porovnávání, jak se skrz léta vyvíjela různá řešení, třeba doprava do Bradavic…“ Zkrátka a dobře se v archivech vyskytovalo dostatek zajímavých věcí, které Jamese nejednou zdržely přesčas, protože od rozdělané práce se koneckonců nelehko odchází. „Naneštěstí vyjma nás, pracovníků přímo v archivu, to jen málokdo vidí podobně jako vy, minimálně jsem potkal jen málo takových lidí. Například v případě mé sestry a snoubenky je to snad jediná věc, na které se shodnou – že to je zaměstnání, u kterého není o co stát,“ neubránil se James menšímu ušklíbnutí při zmínce o těch dvou, ačkoliv by se jako gentleman měl nejspíše ovládnout. Inu, nepovedlo se.

_________________

„Tak to jste pravý džentlmen,“ usoudila Brittany s úsměvem, načež panu Kingovi připravila kávu a sobě čaj. Kdyby si totiž dala o jeden šálek kávy denně víc, pravděpodobně by mu vymluvila díru do hlavy, a to by byla škoda.
Britt maličko nakrčila čelo, když postřehla ten nádech překvapení v jeho výrazu, ale nekomentovala to. Ještě by se zase nedokázala včas zastavit, a on by mohl i přes lahodnou vůni čerstvě připravené kávy utéct raději na chodbu. Jen úsměvem mu dala najevo, že je ráda, že ho její odpověď potěšila. „Vidíte a zrovna doprava do Bradavic by mě zajímala,“ podotkla, když to téma nakousl. „Vlastně i Bradavice celé, protože já chodila do Krásnohůlek, a o Bradavicích nevím zhola nic.“ Prozradila na sebe. Když se James rozvyprávěl o své sestře a snoubence, najednou nevěděla, kam se dívat. Ta první ji vlastně ani tolik nepřekvapila. „Vaši sestru jsem tu jednou viděla. Je hezká. Asi to pro vaši rodinu musí být velká pocta, že je zasnoubená s panem ministrem,“ nadhodila váhavě, jelikož do vztahů čistokrevných rodin vlastně ani trochu neviděla, jen něco málo pochytila.
Netrvalo dlouho a pan King starší se vážně objevil, takže Britt nezbylo nic jiného než se Jamesem rozloučit a poděkovat mu za společnost, kterou si doopravdy užila. A tak trochu doufala, že to nebylo naposledy, co se tu mladý pan King objevil.

_________________

„Inu, pokud vás to zajímá, tak by bylo jen vhodné, abych vám třeba někdy pozvání na kávu oplatil a při té příležitosti vám o Bradavicích povyprávěl, ne?“ James pozvedl obočí v otázce a zatvářil se tak, jako že by mu vůbec nevadilo, kdyby taková situace měla někdy nastat.
„Asi to pocta je, ano,“ odsouhlasil se zdráhavou nejistotou, kterou se mu nepodařilo zakrýt. Jenže na to, aby se Brittany rozpovídal, se za prvé ani dostatečně neznali a za druhé tohle ani nebylo místo na podobné hovory. Nehledě na to, že James ani nestačil dopít svou kávu, když se v kanceláři slečny Knightové objevil pan King, očividně překvapený tím, že tu našel svého syna. James se rychle postavil a s mírnou úklonou se s Brittany rozloučil a ještě než následoval svého otce ven, nezapomněl slečně zopakovat svou nabídku pozvání na kávu.

>>>

_________________

Ve třetím patře budovy ministerstva kouzel bylo dnes rušno i bez katastrof, které by vyžadovaly ministerský zásah. Elijah si právě vybaloval věci z krabic stejně jako jeho kolega a kamarád v jedné osobě, Joshua, u vedlejšího stolku. Sem tam došlo na nějaký vtip o tom, jak jim bylo v Americe blaze, a že stěhování kanceláře se dá přirovnat ke stěhování z bytu do bytu, a že je možná i lepší vyhořet. Přesto se však Elijah neubránil nostalgicky zamračenému pohledu a drobným úsměvům, protože byl zase doma. V Anglii. Nikdy ho ani nenapadlo, že by se mu mohlo po upjatých ostrovech tolik stýskat, ale jakmile se před dvěma dny zjevil v rodné zemi, opadlo z něj jakési napětí, které ho v posledních měsících sužovalo. Teď jen čekal, kdy se začne po zaoceánských radovánkách stýskat jeho kamarádovi.
Zatím toho po svém návratu moc nestihl a v Londýně byl vlastně poprvé od chvíle, kdy po škole Anglii opustil. Docela ho zajímalo, jestli se za tu dobu kouzelnická část nějak změnila, jestli Fortescue pořád odolává konkurenci a má tu nejlepší zmrzlinu na světě, jestli madam Malkinová zhubla nebo přibrala, a jestli je Obrtlá pořád tak divná jako byla za jeho studentských let. Plánoval se tam vypravit, jen co se trochu usadí v novém působišti, a hlavně se přivítá s rodinou, kterou postrádal snad ještě víc než svou domovinu. Rodina byla základ a všechno ostatní mohlo počkat na jindy. Tedy až na obsah té krabice, která stále před ním, a která se měla nechat vyprázdnit dřív, než začne být čas večeře.

Mimo herně:
Na nikoho nečekám, ale taky nečekám žádné aktivní spamování od své osoby.

_________________

Crystal nebyla na tomto patře kvůli tomu, že by snad potřebovala nutně pomoci s nějakou katastrofou, nedejmerline někomu vymazávat odborně vzpomínky. Tím si prošla před dvěma měsíci s Mackenziem. A vlastně v důsledku jeho nenadálého výbuchu kouzelnické moci tu byla i dnes, i když to s původním incidentem souviselo jen vzdáleně. Vlastně skoro vůbec. Jediné pojítko by mohl být fakt, že Carl, tedy muž, kterého sem dnes přišla hledat, byl obliviatorem, který pomáhal upravit paměť mudlů, kteří byli toho výbuchu na ulici svědky. No a byl to docela hezoun. A všichni víme, kam to vede. V Crystalině případě okouzlení daného muže, nezávazný vztah... no a potom útěk. Už čtrnáct dní se Carlovi neozvala, a dnešek si zvolila za den, kdy mu přijde oznámit, že se s ním definitivně rozchází. Možná ji vyprovokoval náhrdelník, který jí dnešního rána doručila malá sovička s dopisem omluvy. Ten chlap zřejmě neměl ani ponětí o tom, co její ticho znamenalo. Že se začínala dusit myšlenkou závazku, děsivou představou o tom, že by někomu měla otevřít srdce.
A tak byla tady, oblečená ve slušivých letních šatech pískové barvy. Šla po paměti, ač tu byla jen jedinkrát. Nebylo možné, aby vlezla do špatné kanceláře. Paměť měla dobrou. A kde že byl ten háček, ptáte se? Jednoduché. Právě proto, poněvadž už dva týdny nevěděla, co se s Carlem děje, netušila ani to, že ho během té doby na hodinu vyrazili kdoví za co, a že v jeho kanceláři se teď zabydluje někdo úplně jiný. A tak, jako v těch hloupoučkých seriálech, které zbožňují dámy v přechodu, prostě bez klepání otevřela dveře a spustila.
"Hele, Carle, ty asi nechápeš..." No a pak se rozhlédla kolem, a na tváři se jí objevil výraz naprostého šoku. Už zbývalo jen to, aby ještě upustila tu krabičku s perličkovým náhrdelníkem. Což se mimochodem stalo o chviličku později, společně s tím, že zamrkala. Pokud totiž něco nečekala, tak to byl zrovna tenhle člověk, na tomto místě, v tuhle chvíli. Druhého kouzelníka neznala, ale jeho si pamatovat prostě musela. "Elijahu?" vypadlo z ní, "ehm... pardon, já... myslela, že tu bude někdo jiný." A Crystal Carterová, přesně ta, která hrála dokonalé divadýlko pro sebe i pro ostatní, tu teď rozpačitě stála a snažila se nerudnout jako šestnáctileté škvrně, které se dopustilo fatálního faux pas.

_________________

Pravděpodobně by to celé skončilo tak, že by si oba sedli do křesla, hodili nohy na stůl a začali po sobě házet vlaštovkami složenými ze starých dokumentů, které pro ně na britské půdě neměly žádnou velkou hodnotu, jenže to se do kanceláře jako hurikán vřítila žena, kterou Elijah dlouhou dobu neviděl. V prvním okamžiku mu přejel mráz po zádech a teprve o dvě překvapená mrknutí později si uvědomil, že dívka, která před ním stojí, není Audrey, ale její sestra Crystal. I přesto ta podoba stačila, aby mu na rukou naskočila husí kůže. Josh na chvilku zamrzl stejně jako oni, ale nakonec odložil na stolek další várku svých poznámek, což narušilo to hrobové ticho dřív, než stačila Crystal promluvit. A když už promluvila, nebyl to Elijah, kdo se první odhodlal ke slovu. „To je ta nebo ta druhá?“ Otázal se Joshua zvědavě a přeměřil si Crystal pohledem. Elijah nevypadal, že by se mu v brzké době chystal odpovědět, protože očima visel na sestře své bývalé přítelkyně, a převaloval na jazyku směsici otázek, které nakonec polkl a pevně uzavřel za bytelnými dveřmi ve své mysli. „Crystal,“ začal a přejel si dlaněmi po rukou, aby z nich smetl ten nepříjemný pocit na kůži. Crystal samozřejmě nemohla vidět, že se ho husí kůže z prvotního šoku pořád drží, když měl paže zahalené látkou, ale ani tak to pro něj nebyl příjemný pocit, že ho takhle zaskočila. Zároveň tím oslovením vlastně odpověděl i svému kolegovi. „Můžu pro tebe něco udělat?“ Věcná otázka, očividně tu byla, aby něco vyřídila, a to nejmenší, co pro ni mohl udělat, bylo pomoci jí to vyřešit. Možná jí to nedlužil, ale cítil se provinile vůči Audrey. Josh ovšem s informací, že se jedná o druhou z dvojčat, zacházel trochu jinak. „Takže sestra… zdravím, krásko,“ mávnul na ni a ukázal bílé zuby v americkém úsměvu. Pak si oprášil ruce, odsunul krabici stranou, a zatímco Elijah se tvářil jako nahněvaná stěna (což byl jeho neutrální výraz), on vypadal mnohem otevřenější ke konverzaci. A možná nejen k té, soudě podle jeho zkoumavého pohledu. „Přesně, jak říká tady Elijah, co pro tebe můžeme udělat? Carla neznám, ale určitě není nic, co by pro tebe mohl udělat a my ne.“ Elijah ho nechal. Ostatně, on sám s Crystal flirtovat nehodlal, jen v tichosti popošel k té krabičce, aby ji zvedl ze země, oprášil, a podal zpátky majitelce.

_________________

Prvotní šok Crystal po chvíli opustil a na její tvář se vrátil normální, neutrální výraz. Jistě, pořád tu byl ten fakt, že vtrhla do kanceláře někomu úplně jinému, než měla původně v plánu, Carl byl někde kdoví kde a hlavně, tady se nacházel člověk, o kterém si doteď myslela, že ho už nikdy neuvidí. A teď, když ho viděla, se jí vracely vzpomínky, a to se jí nezamlouvalo. Nechtěla vzpomínat na časy, kdy naivně věřila nemožnostem. Naštěstí se jí ale povedlo celkem rychle dostat do normálního stavu a vypnout řetěz vzpomínání, který by ji nakonec určitě zavedl někam daleko. Ta druhá, ušklíbla se chtě nechtě nad tím označením, které použil neznámý muž. Nechtěla si to přiznat, ale dotkl se jejího citlivého místa. Samozřejmě, byla tu Audrey, úžasná Audrey, dokonalá Audrey... a pak ta druhá. Nepodstatná. Ta, která by měla prostě zmizet. Jak skvělé. Jistě, ta otázka, která ani nebyla položena jí, určitě neměla takovýhle význam, ale Crys a její podražené sebevědomí si nemohli pomoci, a tyhle myšlenky prostě tmavovlásce prolétly hlavou v rychlém sledu. Ne že byste to poznali na výrazu, krom toho kratičkého ušklíbnutí.
A pak už se otřepala. Byla zase sama sebou, vyrovnaná, šok jako by z ní spadl, a přijala zpět onen náhrdelník. "Vy dva jste nahradili Carla Goldberga?" zeptala se, přičemž bylo poznat, že svým způsobem je jí Carlův osud docela jedno, kdyby s ním ovšem neměla nedořešené záležitosti. Už zase kolem sebe šířila tu úžasnou auru sobecké mršky, která se i některým mohla líbit, či jim připadat zajímavá nebo přitažlivá. A o které věděla, že minimálně jednomu z těch dvou se skutečně nelíbí. "Nevíte, kde bych ho mohla najít? Tohle mu potřebuji vrátit." poukázala na navrácenou krabičku ve své ruce. Tak nějak do této chvíle byla otočená spíše Elijahovým směrem, a k jeho společníkovi se obrátila až vzápětí.
"A vy byste se mohl třeba představit, co říkáte?" navrhla a věnovala neznámému okouzlující úsměv. Rozhodla se, že nejlepší bude přistoupit na jeho hru, zvlášť když Elijah vypadal, že by byl nejraději, aby mu svou přítomností nepřipomínala sestru. Což mimochodem přišlo Crystal trochu zvláštní. Co slyšela, byl to přeci on, kdo Aud opustil. Nebo ne? Upřímně řečeno, nevěděla, jak se k němu má chovat, a on jí svým postojem rozhodování nijak neulehčoval. Bylo zvláštní, jak v jeho případě prostě netušila co říci, zda se zajímat nebo raději vycouvat z možné konverzace, a bylo mnohem jednodušší se zaměřit na otevřenějšího cizince.

_________________