Když se ozvalo zaklepání, Leonard unaveně zvedl hlavu a zadoufal ve skřítka nesoucího silnou kávu černou jako noc. „Dále,“ pronesl dostatečně nahlas a vzchopil se natolik, aby nevypadal jako usínající hromádka přepracovanosti. Když místo skřítka spatřil Lenore, překvapeně zamrkal a na rty mu unikl nepatrný, leč upřímný úsměv. „Lenore,“ hlesl překvapeně a vstal, protože bylo neslušné v přítomnosti dámy sedět. A nejen proto - vzápětí totiž překonal třemi dlouhými kroky svou pracovnu a když se ocitl u své ženy, naklonil se, aby jí letmo políbil na tvář. Za to kafe si to rozhodně zasloužila.
„Děkuju,“ zamumlal, když mu Lenore potvrdila, že je káva skutečně pro něj, a s vděčným výrazem ve tváři si převzal jeden z kelímků. Už jenom ta vůně kofeinu ho trošičku nakopla a alespoň už necítil nutkání zívat každou chvilku na celé kolo. „Menší pauza by mi mohla prospět,“ uznal nakonec, ač nerad, a gestem Lenorku vyzval, ať se posadí do měkkého koženého křesílka. Leonardova kancelář nebyla velká, ale taky nepatřila k těm nejmenším, takže si mohl dopřát luxus drahého nábytku, jakým byly především knihovny, ale i menší stolek se dvěma pohodlnými křesly pro návštěvy, s nimiž se nehodilo sedět u pracovního stolu.
Jestliže se Lenore usadila, uvelebil se ve volném křesílku a opatrně upil kávy. „Nečekal jsem, že se tu zastavíš,“ přiznal. „Omluv ten nepořádek,“ dodal a zalétl očima ke stolu, jehož deska byla zakryta nespočtem lejster a dokumentů.

_________________

Lenore si samozřejmě Leova výrazu všimla, a kdesi v duchu pocítila jisté zadostiučinění, že se jí povedlo manžílka překvapit. Nicméně to, jak unaveně působil, se jí nelíbilo. Kdyby toho byl její obličej schopen, možná by se na něm objevila i ustaraná vráska. Jakožto ctižádostivá čistokrevná žena, Lenore sice podporovala všema deseti to pracovní nasazení, které byl ochoten vložit do získání postupu v kariéře, ale na druhou stranu se jí nelíbila představa, že by se jí Leo přepracoval. Nutno ale přiznat, že i když působil unaveně, pořád tu byl ten pocit tančících motýlků v břiše, které prostě Lenča nemohla v Leově blízkosti nepocítit. Říkala si, že to třeba časem přejde. Nu, buď ten čas ještě nenastal, nebo to ani přejít nemělo.
Než usedla do křesílka, které jí bylo doporučeno, rozhlédla se Lenorka po kanceláři, jen tak zběžně, nenápadně. Potom už, mimochodem stále mlčky, jak už pro ni bylo obvyklé, tedy využila pohodlnosti zdejšího dobře vybraného nábytku. "Sama jsem to ještě před chvílí taky netušila," přiznala vzápětí k tomu, že ne, opravdu neměla celou dobu v plánu narušovat pracovní prostředí svého muže, a poznámku o nepořádku přešla, což bylo jasné gesto - bylo by jí zřejmě fuk, i kdyby tu vybuchl menší granát. "Nicméně jsem byla nedaleko, a tak jsem tady... nebudu zdržovat dlouho, jen dostatečnou dobu na to, abys měl aspoň trochu energie na ty další papíry," ujistila, a stočila pohled ledových očí k Leovi. "Neměl by ses přepínat," vypadlo z ní, poněvadž její choť vypadal opravdu poněkud přejetě, "mají si tě přeci vážit, ne tě zavalovat vším... tímhle." Snad jen Leo mohl z jejích slov pochopit, že to vlastně myslí hezky. Tedy, Lenička doufala, že už ji zná tak dobře, aby to chápal. Už tak byla na své poměry příliš hodná, nedokázala to ukazovat ještě více. Navíc v kanceláři, kam mohl kdykoliv kdokoli vstoupit. A třeba rovnou její strýček Ministr.

Mimo herně:
Pardon za případné errory, mobilpost ze školy xD

_________________

Leonard se usadil v měkkém křesle a únava na něj padla celou svou vahou - kdyby ho v nose nešimrala vůně kávy a na jazyku chuť kofeinu, pravděpodobně by v pohodlném křesílku brzy usnul. Ale i s kávou nadosah se držel vzhůru vyloženě silou vůle. Zaposlouchal se do Lenorčina vysvětlení, kde se tu tak najednou vzala, a s nepatrným úsměvem ve tváři přikývl, aby dal najevo, že její slova slyšel a vnímal. „Jsem rád, že jsi přišla,“ přiznal, ovšem takové věci přiznával jen a pouze před svou ženou a navíc ne nijak často. „Jsi má záchrana - už před nějakou dobou jsem poslal pro kávu skřítky, ale očividně zapomněli, kudy se vrátit do mé kanceláře, šmejdi,“ zabručel, poslední slovo téměř vyplivl a nespokojeně nakrčil čelo. Jen to dokazovalo, že se nejen v téhle budově nedá na nikoho spolehnout. A Leonard byl odhodlaný těm skřítkům zatnout tipec za jejich nedůslednost.
Když se Lenore projevila starostlivě a pronesla, že by se neměl přepínat, Leonardovo obočí vystoupalo o milimetřík výš, než obvykle, ale hned zase kleslo. Z jinak ledově chladných očí teď na chviličku zazářila určitá vlídnost. „Nepřepínám se, drahá,“ namítl lživě. Nehodlal ale uznávat, že už toho má plné zuby a nejradši by prospal celý den v kuse. „Jednou za čas ty papíry udělat musím, Lenore, každý musí. A já odmítám důležitou práci svěřit někomu dalšímu - v téhle budově očividně není spoleh skoro na nikoho,“ zašklebil se znechuceně, potřásl hlavou a napil se kávy, která byla přímo balzámem na jeho nervy.

_________________

Lenorce se nelíbilo, když slyšela, že už ani na Ministerstvu se nedá na nikoho spolehnout. Byla si samozřejmě jistá, že to není vina nikoho ze zdejších výše postavených kouzelníků, a už vůbec ne jejího strýčka Lavinia. Mohli za to nevychovaní zaměstnanci z nuzných poměrů a ještě nevychovanější skřítci. Kdyby tady byl ten jejich, rozhodně by si nic takového nedovolil, tím si byla jistá. "Potřebovalo by to tu pořádně provětrat od povalečů," pronesla zamyšleně, "ale to by tu asi zbylo jen pár vyvolených, co?" Raději ani nechtěla pomyslet na to, jaká ztráta by byla pro většinu institucí, kdyby byli vyhozeni všichni, co přesně neplní své povinnosti. Ale ať už byl tím provinilým skřítkem kterýkoliv, Lenča měla chuť mu strčit nos do mlýnku na kávu, kterou ani nezvládl donést. Nikdo si neměl dovolit neposlechnout jejího muže. Tak.
Cítila to zvláštní spojení, které měli jenom mezi sebou, a i když Leo vypadal dokonale přepracovaně, byla hrozně ráda, že si může ukrást trochu času s ním. Poslední dobou z práce chodil pozdě, a Lenore, i když to nepřiznávala, mrzelo, že na sebe nemají tolik času. Nic Leovi ale nevyčítala - chtěla být přeci manželka vysoce postaveného muže, a samozřejmě podporovala manžela v jeho kariéře, jako každá správná žena. Proto také nekomentovala dál jeho oznámení, že není přepracovaný. Jasně že byl, viděla to na něm, a věděla, že on ví, že to ví. Nebylo by ale k ničemu, kdyby se o tom chtěla hádat nahlas. A nebylo to v její povaze. "Je pravda, že je asi lepší si všechno udělat po svém. Jen na sebe se můžeš spolehnout nejvíc," připustila. Jen na sebe dávej pozor, říkal pohled modrých očí, v němž se rozhodně žádný chlad nebyl. Neměla k němu důvod. Tak trochu sama od sebe se zvedla a přešla k němu, aby hubeným prstem zlehka přejela po kruzích pod očima, kterých si na manželovi všimla. "Pauza nikdy neuškodí," zamumlala zamyšleně, čímž možná navrhovala i to, aby se prostě zkusil prospat tady, nebo jen odešel dnes dřív domů než v poslední době a pořádně se vyspal tam.

_________________

Leonardovou tváří se mihl souhlasný úšklebek. Krátce přikývl a znechuceně si odfrknul. „Máš naprostou pravdu,“ odvětil po chvilce zamyšleně. „Tedy, na odboru záhad je naštěstí dost čistokrevných kouzelníků, na které se spolehnout dá, ale ten zbytek... škoda slov. Upřímně doufám, že Lavinius udělá mezi svými zaměstnanci nějakou pořádnou čistku,“ přiznal upřímně. Ministerstvu by určitě jenom prospělo, kdyby se zbavilo všech mudlovských šmejdů a většiny nečistokrevných kouzelníků, beztak byli jen přítěží.
Leonard znal Lenore natolik dobře, aby věděl, že ví, že je přepracovaný, a byl jí vděčný za to, že se s ním nepokouší hádat. Jeho ego by to totiž asi nesneslo a dost možná by na ni ošklivě štěkal, protože měl nervy napjaté až až. I když ta káva alespoň trochu pomáhala a vracela mu energii do žil... „Přesně tak,“ odsouhlasil její slova bez jediného zaváhání, protože přesně tak to vnímal - v práci věřil zkrátka jen sám sobě, proto ji nikomu nesvěřoval.
Když Lenorka přešla k němu a její prsty se dotkly jeho kůže, Leonard k ní zvedl unavený pohled a přes všechnu tu únavu se upřímně pousmál. Na ten úsměv ovšem měla právo jenom jeho drahá žena a nikdo jiný v jeho tváři nic takového nikdy spatřit nemohl. „Dnes přijdu domů dřív,“ přislíbil nakonec, když se nad tím vším zamyslel. Usoudil, že dnes jen dodělá, co načal, a zbytek práce, které už nebylo mnoho, odloží na zítra. Odpočinek vážně potřeboval a navíc ho lákala představa, že bude moct odpočívat doma, poblíž Lenore. Leo zlehka uchopil Lenořinu ruku a letmo ji políbil do dlaně. Nebylo to žádné přeslazené gesto, jen obyčejný projev náklonnosti, který pro něj ale dost znamenal. Zkrátka své ženě potřeboval dát najevo, že nemá v hlavě jen práci.

_________________

Tiše přikývla. Leo měl samozřejmě naprostou pravdu. Kdyby byl býval skončil na jiném odboru, asi by mohl dopadnout mnohem hůř. Nebyl důvod si jen stěžovat, existovaly i nějaké světlé stránky toho všeho, a toto byla jedna z nich. "Doufejme, že to strýce napadne," odkývala. Byla si téměř stoprocentně jistá, že Lavinius Tinkerbell už něco chystá. Jen si musel na svůj post trochu zvyknout a hlavně, což považovala za pravděpodobnější důvod k tomu, aby ještě nejednal extrémně radikálně, nechat lidi, aby si zvykli, že už v čele společenství nemají Tremletta.
No a jelikož se nám dnes Lenorka chovala jako starostlivá ženuška, výměnu názorů ohledně toho, že by člověk měl věřit jen sám sobě, následovalo téměř neznatelné povzdechnutí. Jistě, věřila v totéž, co tvrdila, tedy že nejlépe je spolehnout se na sebe, ale někde v koutku mysli se jí skutečně příčila představa zhrouceného Leonarda, který prostě přecenil své síly. Dramatizuješ to, oznámila sama sobě a upila ze své kávy, zatímco se místností rozlévalo ticho. Už tak dnes mluvila nějak příliš, ale i to byl efekt sundané ledové masky, která prostě zákonitě v přítomnosti jejího chotě mizela. Samozřejmě jen v těch případech, kdy se kolem nenacházel nikdo jiný, ale i tak.
Stejně tak neměla před Leonardem problém s úsměvy. Jistě, nikdy by ze sebe nevymáčkla něco příšerně mrzimorského, ale i tak ta drobná pozvednutí koutků bývala nečekaně upřímná. Jako ostatně teď. "Dobře," odvětila, a ne, nebyl její styl, aby dodávala nějaké trapně přeslazené věci jako budu čekat. Byl však fakt, že hodlala donutit skřítky, aby připravili nějakou dokonalou večeři a pořádně se o svého pána postarali. Leo musel mít domov, kde si může odpočinout.
Za projev náklonnosti byla Leovi vděčná. Nemusel to dělat, teď už si byla jistá tím, že prostě nemohla být jen cestou k vyššímu postavení, a i kdyby měl v tuto chvíli hlavu jen plnou práce, nezazlívala by mu to. Vždyť k tomu měl plné právo, zvlášť pokud se člověk podíval na tu strašnou horu papírů. To však neměnilo fakt, že drobné políbení vysílalo do těla ledové princezny příjemnou vlnu tepla. Ještě kratičký okamžik se na Leonarda celkem zblízka dívala, a dovolila štíhlým prstům své ruky přejet i po jeho tváři, a pak se zase pěkně spořádaně vrátila do svého křesílka. Přeci jen, na větší projevy náklonnosti nebyl vhodný čas ani místo. Ona hodlala prostě dopít kávu, zvednout se a nechat manžela pracovat. "Slyšela jsem, že nějaká chátra protestovala proti zvolení Lavinia Ministrem," nadhodila po chvíli. Sice by jí nevadilo sedět a kávu srkat potichu, ale jakási vyšší síla měla pocit, že by asi bylo fajn, kdyby ještě aspoň jednou promluvila, "to proto tu je takový zmatek?" Opravdu, zmatek byl to správné slovo, které by použila k označení toho, co zahlédla prvně na chodbách. Plus Leonardova nedonesená káva, to všechno jen ukazovalo na pravdivost její teorie.

_________________

Leonardovi cukly rty do téměř nezahlédnutelného úsměvu. „Nepochybuji o tom,“ odvětil, protože považoval Lavinia za velmi inteligentního člověka, kterého určitě brzy napadne, že by měl mezi svými zaměstnanci udělat zmiňovanou čistku, aby pozvedl kvalitu celého ministerstva. A navíc se Leo netajil svým názorem, že je Lavinius Tinkerbell člověk na správném místě. Člověk, který to konečně někam dotáhne, když toho minulý ministr kouzel nebyl schopný.
Leonard upíjel svojí kávy, která mu opravdu dodávala alespoň trochu energie. Tolik, aby mohl dokončit to, co dokončit musel, a dopravit se domů. Kdyby té kávy nebylo, dost možná by nakonec usnul nedůstojně s hlavou na stole. Ale Lenore rozhodně nehodlal říkat, že možná trošičku své síly opravdu přecenil - na to byl moc velký egoista. A byl rád, že tuhle problematiku už dál nerozebírají.
Ty projevy náklonnosti, byť jen nepatrné, Leonardovi dodaly snad ještě více energie, než kofein. Upřímně se pousmál, dlouze se na Lenorku zadíval, a pak ji bez protestů nechal, aby se posadila zpět do svého křesla. Na její slova souhlasně pokýval hlavou. „Těch protestů je hodně, jen se o nich nepíše. Myslím ale, že je jistá úderná jednotka,“ ano, myslel Smrtijedy, „celkem úspěšně rozhání. Já osobně bych je spíše pochytal a vystavil někde na šibenici jako exemplární případy,“ zašklebil se a v očích se mu nebezpečně zablýsklo. „A ano, asi proto je tu takový zmatek - ale to určitě brzy ustane,“ pokrčil rameny a zatvářil se přesvědčeně. Jen si ještě všichni nezvykli, že tu velí Lavinius. Ale měli by si zvyknout rychle.

Mimo herně:
Omlouvám se za totální chcíppost, ale jsem absolutně mrtvá

_________________

Lenorka si tyhle chvilky kupodivu užívala. Znamenalo to, že ji Leo nechal vstoupit do svého života, a že se nic nemění tím, že dosáhl svého a pomyslně stoupl na společenském žebříčku. Dokazovalo to, že o tohle tu nejde. A Leni si nebyla jistá, jestli tu radost a teplo u jindy ledového srdíčka má vítat nebo raději ne. Změnila se, o tom nebylo pochyb. A přesto, taková byla jen v přítomnosti svého muže. Nicméně, a za to sama sobě v duchu gratulovala, se pořád neměnila na nechutné mrzimorče, tedy alespoň v to doufala. Nu a také věděla, kdy a proč raději o něčem přestat mluvit. Leo byl hrdý člověk a rozhodně by mu neprospělo, kdyby mu tu vyčítala, že přecenil vlastní síly, a proto teď určitě neudrží ani oči otevřené. Kdepak, od toho ona tu nebyla. A i kdyby, tak takovým typem ženy se stát nehodlala.
Popíjela kávu a několikrát zlehka přikývla platinovou hlavou. "Na to asi ještě veřejnost není připravená," ušklíbla se, a z jejího hlasu bylo jasně znát, jak moc jí asi záleží na tom, jak je veřejnost nebo není připravena na případné exemplární věšení rebelů, "ale rozhodně si myslím, že by to bylo účinnější, než to všechno tutlat." Mírně si povzdechla. Jistě, řekla si po škole, že se do politiky nebude víc montovat, ostatně proto také raději dál studovala, než aby si hledala práci na Ministerstvu, kde by se určitě nějaký ten flek objevil, protože byla Tinkerbellová, že jo. Ale ne, nehodlala se do toho motat. I tak ale měla svoje stanovisko a nebála se ho vyjádřit.
Netrvalo dlouho a Lenore dopila poslední lok své kávy. "Tak já tě už nebudu zdržovat, ať to máš co nejrychleji za sebou," oznámila Leonardovi. Na chvíli přemýšlela, že by přidala i malé políbení na rozloučenou... ale přesně v tu chvíli přišel ten skřítek s kávou, kterou si zřejmě její muž objednal dávno předtím, než ona přišla. "No to brzy," neodpustila si Lenore ušklíbnutí, když se vydala ke dveřím. "Tak tedy večer doma, drahý." A s těmito slovy opustila Leonardovu kancelář.

>>>

_________________

Elijah se ve své kanceláři zrovna prohraboval posledními spisy, zatímco dojídal burger od Hladového draka, kam si odskočil pro oběd, a byl rád, že většina jeho kolegů se zdržela na polední pauze o něco déle, protože tu panovalo nádherné ticho. Joshua byl dnes nasazen v terénu, takže jeho židle zela prázdnotou, zatímco složek na stole přibývalo a přibývalo, a Elijah se tomu v duchu jen škodolibě smál, protože už viděl kamarádův výraz, až tu nálož nové práce uvidí.
Když hodil do úst poslední sousto, otřel si ruce do ubrousku, a nechal zahřívat vodu na kávu, která mu měla pomoci udržet si i po zbytek dne alespoň trochu energie. Případ levitujících krav byl totiž zátěží pro celé oddělení, jelikož se neustále objevovali noví a noví očití mudlovští svědci, kteří celou událost zahlédli, a aby toho brzy nebyla plná média, ministerstvo muselo jednat rychle. Krávy jim teď poletovaly odborem záhad, protože nikdo nevěděl, jak je odčarovat, jelikož finite nefungovalo, a šeptalo se, že by za tím mohla být černá magie. Krávy ale vypadaly, že si to náramně užívají.
Voda dovařila, kafe bylo zalito a zlehka oslazeno, a Elijah tak mohl s kouřícím šálkem zamířit ke svému stolu, aby se probral posledním svědectvím.

_________________

Elijahovi zřejmě nebylo přáno, aby si v klidu vypil kávu a dodělal práci, kterou dodělat měl. Zatímco se jemu vařila voda na blahodárný nápoj, chodbami ministerstva si to rázně štrádoval Harry. Tvářil se jako člověk, který se těší, až někomu zpřeláme nos a vyrazí pár zubů, a většina lidí mu radši uhýbala z cesty. Naštěstí nikoho nenapadlo zastavit ho a zeptat se, kam má namířeno, protože takový odvážlivec by zblízka očichal dlaždice.
Jediné, co Harryho trochu zbrzdilo, byl fakt, že netušil, kde Elijahovu kancelář hledat, takže se dvakrát zastavil, aby se zeptal. Ono vyznat se na ministerstvu, když tu nepracujete, není nic jednoduchého. Nakonec ale našel správnou chodbu a už zbývalo jen vypátrat odpovídající jmenovku na dveřích.
Jakmile se tak stalo, za dveřmi se na chvilku zastavil, aby se zhluboka nadechl a trochu se uklidnil, protože už teď mu na spánku tepala žíla. A to i přesto, že byl naštvaný spíše na Audrey, než na Elijaha samotného. Chtěl ale slyšet i jeho část příběhu. Předtím, než mu vyrazí ty zuby, že...
Harry nezaklepal, prostě vzal za kliku a bez ohlášení vpadl dovnitř, pokud to tedy bylo možné a kancelář nebyla zamčená nebo hlídaná nějakými kouzly. Jestliže se tedy ocitl uvnitř, ani se moc nerozhlížel a rovnou Elijaha probodl pohledem. Pohledem nájemného zabijáka. „Nazdar, Morgane,“ procedil skrz zuby a zašklebil se jeho směrem. A byl tak štědrý, že mu nechal čas na reakci.

_________________