<<
Sincere dlouhou dobu nebyl nikde k zastižení kromě nemocnice, ve které byl poslední dobou téměř dvacet čtyři hodin denně a dohlížel na bandu čerstvě vystudovaných pitomečků, kteří neuměli ani pořádně držet hůlku, natož skalpel. Už mu chyběla vlastní práce v zapadlých sklepeních pod svým domem pouze za přítomnosti hořícího ohně na vysokých svících a nepravidelného dýchání nějakého bezdomovce, kterého mu sehnal Jaren.
Sincere právě postával na prvním schodu před Gringottovou bankou a nehledě na to, že teploměr dnes ukazoval téměř dvacet stupňů, byl oblečen v padnoucím luxusním obleku, na němž převažovala námořnická modř roztříštěná tenkými bílými proužky. Se zakloněnou hlavou vyhlížel povýšeně a důležitě, černé vlasy mu spadávaly do vysokého čela a delší knírek se mu už na koncích kroutil. Nezdálo se, že by na někoho čekal, ale i tak stál nehnutě na místě a bez potíží se opíral o vycházkovou hůl, kterou dostal od Ivyanne k narozeninám. Dříve tvrdil, že by s takovou malicherností nepřekročil práh svého domu, ale sotva se mu ta věcička dostala do rukou a on si na ní přivykl, neudělal bez ní mimo práci ani krok. V nemocnici se pochopitelně pohyboval bez ní, i když i tam bylo spousta lidí, kteří by si zasloužili přetáhnout přes záda, nebo pár pacientů, které by radši dorazil, než zachraňoval. Poslední dobou ho vážně obtěžovalo trávit čas mezi čtyřmi stěnami v ordinaci nebo operačním sále, ale to možná proto, že se tu někde ve vzduchu začínalo rýsovat něco, pro co začínal mít mnohem větší zapálení. Něco, kde cítil, že by mohl mít velké uplatnění a že by mohl pomáhat těm nejlepším.
Klidně přihlížel ruchu na Příčné ulici, na níž měl ze svého místa perfektní výhled. Sama o sobě vysoká aristokratická postava s holí působila na takovém místě podezřele a pokud někdo poznal, že se jedná o samotného Galla, jakékoli podezírání bylo oprávněně na místě. Ve skutečnosti si Sincere dnes potřeboval vybrat dost peněz, trochu víc peněz, než z kterých by vyžila průměrná rodina na půl roku, ale nehodlal to uspěchat. On měl času dost. Vzal si dovolenou, hodlal vybrat peníze a potom...

Mimo herně:
Na nikoho nečekám, klidně se někdo přidejte.

_________________

| +

Toho dne kdy Catherine Edwardsová znovu navštívila Londýn bylo velice krásné počasí a snad jakoby se vysmívalo tomu co ji čekalo. Nesnášela úřady. Paradox? Kdysi dělala sekretářku. Jenže to byla na druhé straně a měla vše pod kontrolou. Teď byla na druhé straně stolu a musela, byla přinucena, ano to je lepší slovo, sledovat jak skřeti zdlouhavě sledují, čtou a dávají razítka, jak mají na všechno tolik času, pfff… Bylo to úmorné a kdyby mohla asi by je bývala pophnala bičem. To je jedno, že se to dělalo za středověku, ona chtěla z Londýna vypadnou co nejdřív. A oni zdržovali. Smrduté město. Nechápala co na něm matka a vlastně i Jane vidí… tak bude to už? Bože on to dal do špatné přihrádky… Asi mu nepomáhá, že bubnuji prsty do stolu. Jenže nesnáším čekání… Klid mám čas… Catherine Edwardsová se na skřeta omluvně usmála. A začala bubnovat rychleji.
Když konečně byly formality vyřízeny a ona mohla vyjít ven a nedechnout se či- dobře v rámci možností čistého vzduchu, spadly z ní veškeré obavy. Vše bu- dobře. Vše je v pořádku. Vše je v pořádku! Zastavila se takřka na schodech poněkud stranou, aby ji nesrazil někdo, kdo bude vcházet či naopak vycházet a narovnala už tak rovná záda. „Konečně!“ Zvolala a udeřila pěstí do vzduchu, tady už si to mohla dovolit. Byl krásný den vše potřebné vyřízeno a ona má ještě dost času na… Je něco co by tady v Londýně mohla potřebovat? Ne. Zatím ne. Mohla by si dojít k do Kotle a třeba si něco dát. Nebo se Jane zmiňovala o nějakém jídle, kde mají draka…? Už tu dlouho nebyla a bylo to vidět. Ne kašle na to. Pokud někam půjde, bude to do zmrzlinářství. A poprosí je o jedno jejich balení sebou.
Zatímco jí hlavou letělo jakou zmrzlinu vzít a jestli se má zastavit i matky a nějakou vzít i jí, byla si vědoma toho, že… okolí za svůj výkřik odměnila zářivým úsměvem jakožto omluvu a vzápětí hrábla rukou do vlasů, aby vytáhla sponku a pevně sepnuté vlasy uvolnila z dusícího sevření. Hnědé lesknoucí se vlasy jí spadaly na ramena a odrážely sluneční světlo, byla to úleva nemít je takhle. Měla je tak dnes potřebovala vyřídit tu věc v Gringottovic bance, nákupy už měla včetně (o zase něco dražšího sakra) speciálního krmiva pro Sněženku potřebovala vypadat trochu… seriózněji ehm. Měla na sobě tmavě modré šaty se silnějšími ramínky, které měly spíše společenský ráz, boty na lehkém podpatku a tmavou kabelku. Tajemství spočívalo v jednom. Nejenom Jane měla ráda kouzelně upravenou tašku (bábi to kouzelnicky vzala s klidem).
Catherine se usmála k nebi a pokud svítilo sluníčko, no jasně že svítilo, široce se usmála. Milovala slunečné dny a navíc bude mít za pár měsíců doma Jane. Svět náhle vypadal o odstín světlejší a daleko více vlídnější…
Dva neuvážené kroky a málem by narazila do stínu, který prostě a jednoduše předtím neviděla. Zcela automaticky udělala prudký krok zpátky, aby se vyhnula.
„Zatraceně.“ Zaklela a energicky zašermovala rukama. „Musíte stát zrovna tady?“ Jedno měly s Jane společné. Potřebovalo by to takový kanálek, který spojuje mozek a ústa a dá pokyn, aby některé věty nikdy nebyly řečeny. Málem jsem ho srazila. Takové super místo kde nikde nejde jenom ty viď a ani se nepodívaš, vždyť jsi ho málem převálcovala... Protočila oči. Ne nepotřebuje se teď s nikým hádat. Catherine se rozhodla si nikým a ničím už nekazit den a tak se kousla do jazyku. „Jsem vás málem srazila, promiňte.“ Omluvila se proto vzápětí, i když... Taky jeho vina je logický, že i když je to schodiště stranou někdo ho třeba, jako třeba já, že jo, bude chtít použít. Použila vykání, jednak byla mladší a on se navíc opíral o hůl, bude lepší, vzhledem k začátku, být zdvořilejší.
„Vybral jste si špatné místo.“ Zvedla pak hlavu o něco výš. Všichni byly oproti ní vyšší a navíc začínala mít nepříjemný pocit, že… Se jedná o čistokrevného. Odpovídalo by tomu i oblečení. Navíc měl to něco. Z kterého rodu… Catherine Edwrdsová se snažila přinutit se vybavit si rodokmeny složitější než kořeny kdejakého stromu a zároveň projížděla ve vedlejší lince hlavy nákupní seznam, ono je možné, že něco vynechala.
„Potřebujete sluníčko.“ Jste bledý. Vážně svým způsobem vypadal unaveně. Nakonec vrátila tvář k obloze. „Dneska je krásně.“ Dodala o poznání jemněji. „Jetli chcete někde stát," A překážet. "běžte raději někam jinam, nachytat vitamín D.“ Doporučila mu. Zatím měla stále čas se jen tak zakecat. Možná za její sdílnost mohl i ten drobný fakt, že na venkově si mohla popovídat tak maximálně s mudly a to jen občas a spíše o jiných věcech.

_________________

(Stieg Larsson)

Sincere pomalu sklouzl modrýma očima k pozlaceným hodinkám a když už se chystal pomalu otočit, znenadání se za ním ozval něčí hlas. Musíte stát zrovna tady? ozvalo se a Sincere se těsně před tím, než se začal otáčet v pase, znechuceně ušklíbl. Další hysterická mudlovská šmejdka, obdaroval madam Edwardsovou titulem, aniž by měl vůbec tušení, s kým že to má tu čest. Sincere byl přesně ten typ člověka, kterému bylo naprosto ukradené, že postává uprostřed hlavního schodiště a lidé se mu musí vyhýbat. Naopak mu lichotilo, že ho kouzelníci obcházeli obloukem a buď se k němu dívali vystrašeně a obezřetně, nebo naopak obdivně a s úctou. Obojí si zasloužil.
Bleskurychle musel svou myšlenku přehodnotit, když se s varovně povytaženým obočím otočil přes rameno a shlédl na úhledně upravenou ženu v upnutých šatech na vysokých botách. Nebyla mu povědomá ani trochu, i když se v Bradavicích setkali. Když Catherine Edwardsová nastupovala do prvního ročníku, Sincere byl v sedmém. Nemusel se ani namáhat, očividně nebyla taková hlupačka, protože ihned pod Sincerovým pohledem obrátila a omluvila se. "Vida, umíte být i milá," ušklíbl se povýšeně a zamyšleně znovu sklouzl pohledem až k ženiným nohám, protože od pohledu se jako mudla nezdála, rozhodně ne podle oblečení, vystupováním k nim už měla blíž, ale tento fakt se pro začátek rozhodl Sincere dobrotivě přehlédnout. Chvíli proto přemýšlel, co by mohla být žena na proti němu zač, k žádnému výsledku však nedospěl.
"Nachytat vitamin D?" zaujalo pochopitelně Sincera a poprvé za tu chvíli se mu ve tváři zableskl alespoň miniaturní zájem. Ze začátku nechápal, proč by měl zrovna nachytávat vitamin D, ale když se nad tím zamyslel, s tichým nádechem pochopil. "V anemii je vám vitamin D k ničemu," zakroutil hlavou. On sice anemií netrpěl, ale kvůli svým výzkumům s krví se v anemickém stavu dost často udržoval, protože bylo dost obtížné shánět čistokrevnou krev a ta svá mu byla vlastně neustále k dispozici. Ovšem takhle to nemohlo fungovat dlouho, i proto Sincere byl často bledší, než se zdálo zdravé.
"Takže jste specialistkou na vitamíny nebo na počasí?" ozval se po chvíli rýpavě, protože ani poznámku o tom, že je dnes krásně, nepřeslechl a tázavě se na ženu před sebou podíval.

_________________

| +

Catherině přelétl po tváři lehce ironický úsměv, když na jedovatou poznámku odvětil podobně jedovatě. Stejné se stejným… „Umím být milá.“ Odsekla. „Když chci. Nebo když potřebuji.“ Dodala s lehkým stočením koutků úst do dalšího lehce ironického úsměvu, vlastně to technicky vzato byla pravda, dělal to každý jen málokdo to, však byl schopný uznat. Zlehka pozvedla obočí, když si ji prohlížel. Teď když k ní stál čelem, si ho mohla řádně prohlédnout i ona jeho a podobně jako Sincere Gall přemítala, kdo proti ní vlastně stojí. Jistě, měla to podstatně jednodušší, Sincere byl uznávaná léčitelská kapacita, jeden z nejlepších, nicméně Catherine (a teď by se v rámci pověrčivosti mělo zaklepat na dřevo) nikdy víceméně služby lékouzelníků nepotřebovala. A to i navzdory jejímu výbušnému ‚talentu‘.
Počkala, až pochopí. Byl bledý jako stěna a trocha opálení by mu neuškodila. Když jí odvětil to s anemií na okamžik se zarazila než jí z paměti vytanulo, o co přesně jde.
„Nemoc krve… chudokrevnost, že?“ Zamumlala a v hlase se odrazilo něco jako lehký soucit. Ale protože si to uvědomila a navíc si začala všímat lidí, kteří se jim z nějakého důvodu vyhýbali a to jako bylo divné, vždycky se každý dere dopředu tohle je vážně divné… no prostě v příští větě nezazněl žádný. Odtrhla pohled od lidí, které předtím vnímala jen periferním viděním.
„Málo železa.“ Konstatovala jednoduše a sevřela pevně ústa, protože znovu pohledem zakotvila v jeho tváři. Zelené oči a lehce, ale jen lehce mastnější vlasy a tvrdý výraz v obličeji. Z nějakého důvodu by byla nejraději couvla. Namísto toho zvedla bradu výš, jakože on byl vysoký… a dobíral si ji.
„Nepotřebuji být odbornicí na počasí, když se stačí kouknout na oblohu.“ Odvětila poněkud drzejším tónem a mimoděk jí pohled zabloudil na oblohu, které byla bez jediného mraku, v příští vteřině se však vrátila pohledem směrem k němu. „A vitamíny… svým způsobem je to zajímavé.“ Pokrčila ramínky. Když poprvé zjistila, že se Jane, zajímá o vegetariánství, bylo to dost nepříjemné, nejdříve měla za to, že jde o něco ze školy a že ji to brzy pustí, později však zjistila, že to dcera myslí vážně a byl oheň na střeše. Aniž by se o tom někomu Catherine zmínila, našla si pár odborných knih a hledala o jaké vitamíny a minerály vůbec se touhle stravou může přijít, a co všechno by to mohlo způsobit. Na druhou stranu musela uznat, i když neochotně, že tohle vegetariánství bylo daleko zdravější.
„V knihách se dá najít hodně.“ Dodala pak mimoděk. „Mořské plody, melasa, sušené ovoce. V tom všem je železo.“ Dobrou chuť. Hlavně to nejezte všechno najednou. „Nejsem si tím tak úplně jistá, ale doufám, že jsem vám trochu pomohla pane… Galle.“ Na vteřinu, déle ne, jí tváří projel lehce vítězný úsměv, to když si konečně vybavila teoreticky možné a přijatelné příjmení a snad možná i jméno, ale to není možný, aby potkala zrovna jeho a ještě k tomu se s ním bavila o vitamínech. Sincere Gall… Ne to je vážně hloupost. Není možné aby to byla taková náhoda… Jenže pak vybuchly ulice Příčné v nekonečné mele kouzel a světel. Později i těch zelených. Nad hloupostmi nebyl čas se zamýšlet.
„Sakra.“ Zamračila se Catherine a nevěřícně popošla pár rychlých kroků dopředu, až se ocitla po Sincerově levém boku. Sledovala Příčnou, na kterou byl vážně dobrý výhled a ve tváři se jí vystřídalo několik výrazů. Nejvýraznější byl šok, jak snadno se změnila situace a druhým byl, ačkoli vzápětí dobře zamaskovaný, strach. Měla hůlku, to ano. Ale tak jako tak byla bezmocná.
Catherina by se nejraději sama zapojila do bitky, povahu a prudkost na to svým způsobem měla, ale nešlo to. Spíše než posilu by představovala vážný problém a samozřejmě velice snadný cíl. Jediné co v tuhle chvíli mohla udělat a co bylo nejrozumnější, bylo zmizet, uklidit se a počkat, možná, že později ji někdo bude potřebovat. Uklidit se? Ale kam? Takhle se do Děravého kotle nedostanu. Příčná teď byla problém sám o sobě. Dostat se ke krbu a odtamtud pryč nebylo možné.
„Blbci.“ Okomentovala všechno suše. Reagovat na hloupou kletbu zubů takhle přehnaně bylo hloupé (co na tom, že ona by byla vyletěla hůř?) a navíc to nabíralo daleko větší a nebezpečnější obrátky. Dítě hodí kamenem a hoří domy.
„Nevím jak vy, ale…“ Zamračila se, zatímco jí hlavou letěly zběsilé myšlenky. Kdyby se jí něco stalo, všechno půjde tak jak před několika málo minutami nadiktovala skřetovi, ale raději by se všemu vyhnula. „Ale Gringottova banka je teď očividně jediné bezpečné místo.“ Napůl se na podpatku otočila směrem zpátky dovnitř. Teď už zčásti tušila, proč lidé tolik spěchali do banky. Kvůli výplatě to vážně nebylo. „Teď bude lepší se mezi ně nemíchat, vašich rukou ostatně bude za chvíli potřeba.“ Ale ne teď. Dodala v duchu aniž by tušila, že jiný Gall v před chvílí rovněž v duchu nadával kde Sincere vězí. Jenže vše řekla tak jak si to myslela a jistě, za jistých okolností by měla i pravdu. Když se nechá kouzlem zabít lékouzlník, kdo pak bude léčit zraněné?
Teď skutečně dokončila půlobrat a lehkými kroky se vracela zpátky do banky. Srdce jí tlouklo o pár stupínků výš než by mělo. Ten pocit, že nechává ty druhé jen tak těm… těm v těch kápích byl strašlivý. Bude si to pamatovat sakra dlouho. Jenže nebylo na výběr. Jestli ji Sincere Gall následoval či ne nechala na něm. Ona se velice pomalu posadila do jednoho z křesel pro hosty a elegantně si sedla, nohu přes nohu by ani při nejlepší vůli nedala, na to ty šaty nebyly stavěné.

(>> ?)

Mimo herně:
Omlouvám se za edit, jenže… banka navazuje na Příčnou a je jasný, že tam je vidět všechno, co se děje. Pokud se Sincere Gall bude chtít zapojit do Příčné, pak tohle myslím je asi jediný možný způsob jak to ukončit (ale jinak nebudu proti, když si budou dál povídat… v bezpečí Gringottovic banky).

_________________

(Stieg Larsson)

Sincere si ženu před sebou pochybovačně s drobným úšklebkem prohlédl. Ač se o to možná nesnažila, na Sincera působila vyloženě povýšeně, a to nejen vytahováním svých chabých, osekaných vědomostí. To snad nepoznala, s kým má tu čest? Když ho tu poučovala o základním problému anémie, vyprávěla mu o vitamínech a tvářila se, že tím náhodnému muži dělá obrovskou službu, protože toho očividně o svém zdravotním stavu dost nevěděl... Ač se snažil udržet svou kamennou tvář, drobná podrážděnost se v Sincerových očích odrazila. Chvíli uvažoval nad tím, zda to nebyla zdravotní sestra, ale to by Catherine znal alespoň od vidění. Takto se zdálo, že byla pouze velice sečtělá a ohledně sdělování informací dosti drzá. Nesnášel, když ho někdo poučoval. A už vůbec nesnášel, když ho někdo poučoval o jeho oboru.
"Chcete-li snížená koncentrace hemoglobinu v krvi. V mém případě intravaskulární hemolýzou," což pomalu začínalo dopadat do sebe i s tou holí, jenž svíral v ruce, protože právě při tomto mohl trpět oteklými kotníky, ovšem Sincere si za pochodu přesvědčivě vymýšlel. Nic mu nebylo, pouze si často pouštěl žilou a používal svou krev na experimentování. Bledší už byl od malička, ale časté odebírání krve jeho bledost pouze podtrhovalo.
V koutcích mu po směšně cuklo, sám pozvedl na okamžik oči k nebi, čímž se po ránu, když vyšel z domu, ani neobtěžoval, a tiše si vymetenou oblohu prohlédl. Ne všichni ztráceli čas dedukcí o počasí, ale Catherine Edwardsová, s kterou měl tu čest, aniž by o tom věděl, očividně trpěla určitým potlačeným intelektem, a tak pozorování počasí považovala za něco nesmírně zajímavého, stejně tak jako debatu o vitamínech. Sincere si o tom myslel své. "Vitaminologie sice není mým nejoblíbenějším oborem, ale musím uznat, že bez vitamínů bychom se opravdu neobešli. I když určité části naší populace by nějaká ta avitaminóza neuškodila, co myslíte?" ušklíbl se spokojeně s narážkou k mudlovským kouzelníků, které nesnášel a kteří zamořovali čistou kouzelnickou společnost. Sincere počítal s tím, že už žena nic dalšího říkat nebude, alespoň ne co se týkalo výše zmíněné anémie, ale tak se nestalo. Mezitím, co se mu rozhodla udělat osobní výživovou poradkyni, Sincere na konci ulice postřehl, že atmosféra z ničeho nic zhoustla. "Co tím chcete říct?" svraštil po chvíli obočí, když se k ní prudce otočil. "Že nečtu? Popravdě, ani moc ne, protože mám rozhodně důležitější věci na práci, na rozdíl od vás očividně," odsunul všechnu snahu zachovat se klidně a neutrálně stranou. Nedala si pokoj, mohla si za to sama. Ani ho nerozhodilo, když ho oslovila, pouze k tomu pozvedl tázavě obočí a odvrátil se od ní právě včas, když se v dálce objevil brní záblesk kouzla. Jako přikován zůstal stát na místě a sledoval situaci před ním. Zdálo se, že za pár desítek minut bude mít práce až nad hlavu. Sincere se pochopitelně mohl rozběhnout a přidat se ke skupině, ke které patřil, ale neměl u sebe kápi ani masku a nemohl si dovolit žádné prozrazení. Zatímco jeho mladší bratr na něco takového moc nedbal, Sincere si dal záležet, aby nikdo nevěděl o tom, že patří ke smrtijedům.
"Myslíte?" ozvalo se do Catheriných zad provokativně, když se otočila a zamířila rychle do banky. Sincere ji následoval, i když si neodpustil otočit se ještě jednou přes rameno. Věděl, že tam někde v té směsi kouzel je jeho bratr, ovšem nějaký pocit strachu nebo starostí Sincerovi ani náhodou neproletěl hlavou. Spíše pomyslel sám na sebe, na své pohodlí a na to, že doufá, že se Jaren nenechá zrakvit tak, aby se mu zase musel několik hodit věnovat jako tenkrát, když mu přišíval palec k ruce. A naprosto zbytečně.
"Teď jste barvu pro změnu ztratila vy," neodpustil si rýpnutí, když odložil hůl a usadil se do koženého křesla, kde si přehodil nohu přes nohu.

_________________

| +

Snížená koncentrace hemoglobinu v krvi. Ano, tomu by ještě ze svého zcela laického pohledu dokázala porozumět, nicméně tomu dalšímu už zdaleka ne. Intravaskulární hemolýzou? Kdyby nevěděla, že tohle patří do léčitelství, poslala by to do vesmíru jako název pro velice nebezpečnou bakterii. Hůlky, o kterou o kterou se opíral, si pochopitelně všimla, ale s nemocí by si ji spojila asi jen v případě, že by Sincere doplnil, o co jde a oteklé kotníky? To se s tím pojí taky? Ne, vážně ona jako laik věděla skutečně jen něco málo, ale pokud by to něco málo mohlo pomoci někomu jinému, byla sdílná. I když ano, poněkud ironicky to je pravda.
Jinak její sdílnost byla velice jednoduše zdůvodnitelná, nejdříve nevěděla, kdo před ní vlastně stojí a pak už bylo pozdě (přeci by se s ním nebavila tak otevřeně, kdyby věděla, že jde o léčitelskou špičku). Nicméně Catherine by se pravděpodobně do řeči dala s kýmkoli, vzhledem k několika málo faktům a ten nejpodstatnější asi byl, že už dlouho neměla šanci s někým jen tak mluvit. Jistě, udržovala své kontakty v Londýně a se svojí matkou, ale Londýn byl daleko a… Byl nebezpečný, jak se ukázalo hned vzápětí. Čas číst zajímavé knihy si Catherine našla vždycky, nicméně málokdy u něčeho vydržela. Drobný úšklebek Catherine dokonale přešla jako elegantní slon v porcelánu. Ostatně drobné úšklebky a ironické poznámky… No to bylo něco, na co byla zvyklá od své matky. Nepotřebovala se kvůli tomu vztekat jako malé dítě, ale to také neznamenalo, že si to, přinejmenším právě od matky, nechá líbit.
Zvykla si užívat si každého dne a někdy večer dokázala sledovat několik dlouhých minut noční oblohu ačkoli jediné co dokonale rozeznala bylo něco, co se tvářilo jako Velký vůz. I tohle by však někdo tak strašlivě přepracovaný jako Sincere Gall považoval za hloupost. Catherine neměla nejmenší ponětí o tom, že bledost a vyčerpanost si způsobuje on sám dobrovolnými odběry krve, stejně jako řada jiných i ona uvěřila jeho geniální pověsti a teď i jeho nemoci, kterou navíc před chvílí podpořil.
O tom, že jde o někoho z oboru léčitelství a navíc čistokrevného bylo jasné s jeho dalšími slovy. V jedenu kratičkou chvíli si zachovala prázdnou tvář, ale pak se drobně ušklíbla.
„Možná.“ To asi nebyla odpověď, kterou by od ní jako od čistokrevné očekával, pokud ji tam řadil, což bylo vzhledem k jejímu jazyku sporné, ale tón hlasu byl lehce škodolibý, jako by vlastně říkala ano, někteří by si to zasloužili. Bylo důležité si zachovat tvář a to i přesto, že ji před několika málo lety ztratila. Palmerovi nebyli nijak významná rodina, ale když si vezme čistokrevná mudlu, to že si prosadí svoji vůli… Bylo potřeba se někam odklidit, mimo dohled veřejnosti a takhle ve stínu se Catherine schovávala dlouho. Přinejmenším doteď.
Ironie s jakou si do ní následně zaryl, byla jasná a ostrá jako šlehnutí bičem. Bylo jasné, že ačkoli je v práci Gall očividný génius v normálním životě to prostě musí být jen muž, kterého má chuť většina přítomných zlikvidovat nějakým zajímavým způsobem. Doutnák počínajícího vzteku byl zapálen a vzápětí uhašen situací na Příčné. A s největší pravděpodobností to bylo dobře. Možná, že by mu něco odsekla a teď když věděla, že je to zrovna Gall byla jistá opatrnost na místě. Ti nikdy neměli dobrou pověst, a když se jí to nepokusil vymluvit, bylo jasné, že se skutečně nespletla. Jsem se s ním bavila o vitamínech…
Jistěže banka teď byla jediné bezpečné místo. Myslela si to a z jejího jednání to bylo zřejmé, a proto nehodlala na Sincerovu větu odpovídat. Potřebovala navíc pobrat určitou rovnováhu a hlavně klid a to chtělo čas. Využila těch několika málo minut, kdy k němu byla zády.
Když se usadila do křesla, měla už ve tváři neutrální výraz, ale jak si Sincere správně všiml, znatelně pobledla. Strach o jiné, o sebe, vztek na svoji neschopnost udělalo své. Teď bylo důležité zachovat klid. Pak asi, možná pokud na to pisatelka bude mít čas, půjde hledat raněné. Z toho pomyšlení jí bylo zle, ne kvůli tomu, že by se bála o své bezpečí, ale spíše šlo o to, že oni nastavovali kůži a ona… Nemohla nic dělat. Jako moták byla totálně bezbranná, ale už jen kvůli manželovi a budoucnosti dcery se nemohla řadit k názorům ministerstva. Navíc jí řada věcí čistě z morálního hlediska šla proti srsti. Zatímco většina čistokrevných… Bylo jedině dobře, že Sincere Gall nevěděl, s kým se baví. Její aférka sice po letech mohla a měla být promlčená, ale nehodlala na to spoléhat.
„Myslíte?“ Oplatila mu stejnou větou i s podobně provokačním tónem jaký použil on předtím, zatímco přejela prsty po kůži křesla. Kvalita. V žádném případě neseděla tak uvolněně jako on, prostě to nešlo. Krátce na něj pohlédla. „Třeba to dělá jen šero budovy.“ Drobně se ušklíbla, ale pak jí úsměv vyprchal. „I když možná máte pravdu.“ Připustila vzápětí nikoli váhavě, spíše ponuře. Ty papíry… Ještě je nedala podepsat ani bábi ani jemu… Pořád ještě zbývalo něco málo zařídit, nemohla si dovolit nechat se zabít jen tak. Ne teď. Bylo kruté takhle dopředu přemýšlet, ale neměla na výběr, jak teď byla svědkem situace se měnila každičkým okamžikem a bylo jen otázkou času, než to nebude jen Příčná a vlastně… nestalo se tomu tak už? „Dnes už člověk ani nemůže do Děravého kotle, aniž by neschytal kletbu do zad.“ Drobné povzdechnutí. „A zbytečně.“ Dodala stejně ponuře jako chvílí před tím. Kratičkými větami zaplnila prostor a zároveň neřekla nic podstatného.

_________________

(Stieg Larsson)

Sincere záměrně přesunul odbornost té konverzace o level výš. Mohla si za to sama, nikdo po ní odbornou přednášku o vitaminech nebo snad chudokrevnosti nechtěl, sama měla potřebu blýsknout se svými dle ní nadprůměrnými vědomosti. Ve skutečnosti, jak se vzápětí ukázalo, nevěděla vůbec nic. S pocitem zadostiučinění, že tohle tu pohlednou ženu konečně umlčelo, se ušklíbl a odvrátil od ní pohled. V duchu se nad částečně zděšeným a částečně nechápavým výrazem při vyslovení intravaskulární hemolýzy pobaveně smál, až měl pocit, že se mu ono pobavení prodere skrz hrdlo a stane se skutečným. Zvláštním způsobem mu imponovala, to Sincere nemohl přehlížet, ale jemu imponovalo mnoho žen. A s mnoha si pohrál a potom se na ně vykašlal, nepotřeboval se někde zavazovat více než u Ivyanne a Charlotte.
Ani ho nenapadlo, že stále neměl tušení, s kým má tu čest. On se neměl proč představovat, znali ho skoro všichni. Tak velké mínění a ne stoprocentně oprávněné o sobě měl, za to představení Catherine bylo na místě a Sincere pár vteřin přemýšlel nad tím, kam tuhle zvláštní ženu zařadit. Kdyby věděl, že jeho nejmladší synovec pokukuje po její dceři, hned by mu to ulehčilo. Další kouzelnická špína, pomyslel by si v tom případě, protože Darrel se nemohl s nikým dalším paktovat. Jakmile se ocitli v bezpečí kožených luxusních křesel, zamyšleně zaklonil hlavu a přimhouřil oči, když si tak skrz šero ženu prohlížel. "Poznám rozdíl mezi stínem a upřímným strachem, madam," zamračil se, nemluvil zrovna dvakrát mile, ostatně tím on byl proslulý. Zrak ho nešálil a byl navíc dobrým pozorovatelem, všiml si, že situace venku na ulici se Catherine svým způsobem dotkla. To ho snad na chvíli utvrdilo v názoru, že by mohla patřit k rebelům, ti přece měli horlivou a barbarskou krev. Čistokrevného kouzelníka ta situace nemohla rozhodit, ostatně Sincera nerozhodila ani trochu, i když venku měl svého bratra, o kterého mohl přijít. Dost věcí by to ulehčilo. Neštítil se něco takového si pomyslet. Ale pravda, Jarena měl jako svého bratra dost rád, pravděpodobně jako jediného člověka na světě. Žena i vlastní děti byly až za daleko za ním výjimkou Rudyarda.
"Mám pocit, že to zbytečně zveličujete," ozval se po chvíli zamyšleně, "ale nemám vám to za zlé. Vy ženy to máte ve zvyku," prohodil znaleckým tónem, co ho však poměrně vyvedlo z toho klidného a snad i trochu pohodového tónu, byl Catherin dodatek. "Zbytečně?" zopakoval po ní, snad aby se přesvědčil, že tohle slovo opravdu vyslovila. "Pro čistou krev není nic zbytečné. Udělal bych pro čistou společnost cokoli," a očividně i dělal dle jeho nemorálních a hrůzostrašných experimentů, "vy snad ne? A přesto se tu vydáváte za čistokrevnou paničku? Moc si zahráváte, ať už jste kdokoli," dokončil svou větu už téměř šeptem, zatímco se do ní propaloval sytýma zelenýma očima. A právě včas se u Sincerova křesla ocitl mladík v luxusním černém obleku, jenž vypadal, jako by Sincerovi z oka vypadl.
"Otče, tady jsi. Nemusíš tu čekat, vezmu tě přednostně," sklonil Rudyard hlavu k Sincerovi, který se na něho tvrdě podíval a nakonec se ze svého křesla zvedl.
"Neměl jsem v úmyslu čekat, Rudyarde. Zaměstnala mě má společnost," stočil se už s úšklebkem ke Catherine, k níž pomalu přistoupil a natáhl k ní ruku. "Jako laik v lékouzelnictví nejste špatná. Na shledanou," potřásl si s ní rukou a poté už se vydal za svým synem, který neznámé ženě pouze drobně přikývl. Ti dva se za pochodu dali do tichého hovoru a zdálo se, že si mají co říct.

>>

_________________

| +

Catherine Edwards...

Stín a strach. Zde bylo obojí. Podcenila jeho oči a vlastně asi situaci celkově. Nejspíše za to mohl fakt, že si zvykla na bezpečí svého domu, svého již téměř mudlovského a také neuvěřitelně mírumilovného života a nechodila tolik mezi lidi, kteří svými životy připomínali žraloky. Jenže dnes musela a vybrala si zrovna den, kdy se strhla přestřelka na Příčné a ona zůstala uvězněná v bance. Madam...? Kdyby mě viděl jak pleji zahrádku asi by to vzal zpátky... Zveličovala? Ona? Nikdy. Jak to tak vypadalo, vyznal se lékouzelník (a spíše by bylo s podivem, kdyby ne) i v psychologii a tak po něm střelila jen lehce zamračeným pohledem.
„A vy muži zase berete vše moc na lehkou váhu.“ Odsoudila pohodovou větu Sincera, protože její muž byl úplně stejný, možná ještě o kus větší pohodář a to bylo něco, co ji vytáčelo. Ale dál se nedostala, protože zase tak veliký klidný v některých věcech Sincere nebyl. Dovolila si pořádně se nadechnout a jen němě sledovala, jak se rozčílil kvůli jednomu slovu.
„Já ne.“ Zašeptaná slova, která nesla jistý nádech silných emocí, slova která už nemohla vzít zpátky. Teď se emoce Catherine ani nesnažila zakrýt, protože věděla, že by to bylo zbytečné. Možná, že on by to dokázal, ale ona by nikdy kvůli čisté krvi neohrozila svoji rodinu nebo své příbuzné od své matky, manžela a dcery až po Sebastiana, kterého měla svým způsobem velmi ráda. A kdyby měla obětovat svůj život… Tak rozhodně ne pro ministerstvo. Ale zdálo se, že Gall svýma zelenýma očima prokoukl dost na to, aby si udělal obrázek. Ostatně v tu chvíli kdy jí propaloval očima a měla pocit, že by měla utéci. Daleko. Hodně daleko. Zvláštní strach jí náhle pomalu nedovoloval dýchat. Ale pak se vrátila k jistým slovům a znovu nabyla rovnováhy i když jí to nějakou vteřinku trvalo.
„Nejsem panička.“ Odsekla a tentokrát na okamžik nad strachem zvítězilo drobné popíchnutí ješitnosti a snad i vzteku. Panička. Už jen to slovo nesnášela, protože pod tímhle pojmem si člověk tak akorát vybavil slečinku v růžovém kostýmku a štěnetem v kabelce. Ani náhodou. Nikdy někým takovým nebyla a nehodlá s tím začínat. „A vydávat se za čistokrevnou nepotřebuji.“ Protože jí jsem dodala v duchu a blýsklo se jí v očích. S tímhle by měla taky pořádně něco dělat, když už si člověk myslel, že má všechny povrchní zlozvyky z dob studií zvládnuté, pak nastala situace, kdy se ošklivě spletl, a tak třeba sdělování, že patří mezi čistokrevné, k tomu očividně stále patřilo. A možná, že to nebylo to nerozumnější, co mohla říci…
Druhý Gall, zdejší zaměstnanec, ji překvapil, byl totiž dokonalou kopií svého otce, přinejmenším vzhledem. Věnovala mu drobný úsměv. V žádném případě neměla v úmyslu se představovat. Nicméně informace právě o ní se zdali snadno dohledat, pokud by tedy Rudyarde Gall chtěl, vždyť tu byla ani ne před pár minutami. Nicméně zase tahle paranoia byla přitažená za vlasy a lékouzelníkovi prakticky s největší pravděpodobností bylo jedno, co je ona zač, takže proč si dělat vrásky. Zbytečnost.
Ostražitě sledovala, jak pomalu přešel k ní (ten úšklebek byl zatraceně ošklivý, tohle by se měla naučit, třeba by se to mohlo někdy do budoucna hodit ha), ale jediné co měl v plánu, bylo jí nabídnout ruku. Podobně pomalu jako on vstala (ačkoli jako madam mohla zůstat sedět, jenže to už by hlavu musela zaklonit jo hodně) a jeho ruku stiskla pevným nikoli však křečovitým stiskem. Překvapení, které se jí pak odrazilo ve tváři, když tak jednoduše vysekl drobnou poklonu laickým znalostem, ji dostalo natolik, že to bylo vlastně podruhé, co mu nedokázala odpovědět. Možná, že si z ní utahoval. To bylo dost dobře možné.
„Děkuji…“ Překvapení a nedůvěřivost v hlase ještě stálo bylo zřetelné. „I za varování.“ Dodala pak tiše s pohledem upřeným do jeho jasně zelených očí. „Ráda jsem vás poznala, pane Galle, nashledanou.“ Poslední věta byla čistě formulí, klasickou vatou ve společenském rozhovoru a v žádném případě ji nemyslela vážně. Povedlo se mu nahnat jí strach a připomenout, že čistokrevní skutečně připomínají řadu žraloků. A ona mezi nimi musela proplouvat, protože to bylo potřeba. Gallovi mladšímu odvětila rovněž drobným přikývnutím hlavy, což byla víceméně slušnost. Když se pak znovu usadila do křesla zavřela na okamžik oči. Obchodní záležitosti rodiny Gallových ji nezajímali. Myslela na papíry, které měli zajistit, aby dcera zůstala u rodiny, kdyby se náhodou… skutečně náhodou něco stalo jí nebo Gerogovi. Tohle bylo důležité. O několik minut později, když už se jí zdálo, že by v křesle usnula, vstala a na podpatcích došla k úpatí schodiště, odkud byl velice dobrý rozhled na Příčnou. A pokud se situace uklidnila natolik, aby mohla bezpečně projít, myšleno tak bezpečně, že si mohla být jistá, že neschytá kletbu do zad, vydala se do Příčné.

>>

_________________

(Stieg Larsson)

<<
Jeremiah už bezmála čtyřicet minut seděl v koženém křesle a znuděně listoval dětskou knížkou, protože mu na klíně seděla malá dcerka, která každou chvíli nadšeně vykřikovala jména pohádkových postaviček, čímž si profesor z Bradavic vysloužil už několik nepěkných pohledů. A nejen to se na Jeremiahově náladě začínalo podepisovat.
"Samozřejmě, že vím, že se děti do banky nevodí," pootočil hlavu na ženu, která už to nevydržela a došla až k němu, aby mu pěkně bez obalu řekla, co si o malé, naštěstí ne úplně hyperaktivní, holčičce myslí. Vlastně ve výsledku z proslovu nevyplynulo nic proti malé Meredith, pouze bylo zmíněno, že Jeremiah svým nezodpovědným a laxním přístupem ruší všechny ostatní. "Madam, hluboce se omlouvám, příště dceru uvážu venku ke sloupu," zaklonil k ní hlavu s provokativním úsměvem a dlouze se na ní zadíval, takže se na něho po pár vteřinách snesla smršť nadávek a pohoršeného brblání. Jeremiahovi probleskla hlavou myšlenka, zda to náhodou nepřehnal, ale neměl on také občas právo na to chovat se upřímně? Nemusel se pořád držet naučeného slušného a laskavého chování, za nímž si občas myslel naprostý opak. Také neměl radost z toho, že už tu hodinu čeká a má to malé dítě, které se neustále dožadovalo pozornosti, mávalo s knížkou, nezavřelo pusu, trhalo mu uši a cucalo nos. Ale bohužel, neměl na výběr.
Tyhle záležitosti většinou zařizovala Moreen, to ona chodila po úřadech, vybírala a ukládala peníze a svého manžela maximálně informovala, i když občas ani to ne, protože to zkrátka nebylo potřeba. Pohyb financí Jeremiah nekontroloval, své ženě bezmezně věřil a nebral vůbec v úvahu, že by toho jeho Moreen zneužívala. To nedělala, koneckonců k rodinným penězům oba přispívali podobnou a dost velkou měrou. Ovšem, byla tu druhá věc, která Jeremiaha poslední dobou stála dost přemýšlení. To byl ten důvod, proč tu dnes byl zrovna s malou Meredith. Vzal na hlídání dceru, zatímco Moreen kontrolovala obchůdek, a vydal se s ní sem, protože si potřeboval vytvořit účet, o němž Moreen nemusela a vlastně nesměla vědět. Měl trochu ztěžklé svědomí z toho, že bude mít před ženou tajemství, ale občas byly takové věci nezbytné, pokud jste nechtěli člověka, kterého milujete, ranit. Začínal si uvědomovat, že pohyb peněz, s nímž má co do činění, začíná být větší, což by mohlo být Moreen podezřelé. Přeci jenom profesorstvím se tolik nevydělává, Jeremiah měl pochopitelně i vlastní práci, ale o spolupráci s černokněžníkem, od něhož přísun peněz pocházel, rozhodně nevěděla.
"Shehurkáááá!" vykřikla doprostřed Jeremiahových myšlenek znovu malá Meredith a hned na to byla propálena řadou nechápavých a popuzených pohledů.
"Potichu, Meri. Otoč si tu stránku, budou tam trpaslíci," pousmál se zlehka a pomohl dceři otočit stránku, když v tom se halou rozlehlo Jeremiahovo jméno. Přišla na něho řada, skoro se mu to nechtělo věřit.
Popadl dceru do náruče a vydal se ke skřetovi, s nímž se dal do řeči hned potom, co slečnu v růžových roztomilých šatičkách položil i s knížkou na zem. Rozhodně to nevypadalo na krátkou debatu. Uběhlo pět minut, deset, blížilo se k patnácti...
"Ne, pane- skřete, vy mi asi nerozumíte, můžete mě na chvíli poslouchat? Byl bych rád, kdyby to bylo naprosto oddělené od mých zbylých trezorů, tím myslím i papírově, co se týče-" v tom mu skřet znovu skočil do řeči a pod Jeremiahovým temným pohledem bylo znát, že by ho nejradši předhodil ďasovcům. Ani si v tom zápalu nevšiml, že se Meredith otočila a začala cupitat směrem k východu. To dítě mu pořád utíkalo.

_________________
>> J. N. Van Helmont