Pozn.: Následující řádky byly spáchány po tom zazděném výpadku na Příčné po přibližné domluvě se Sybille. Sheri - sorry!

Poslední, co se Aidanovi vybavovalo jasněji, bylo, jak se vyklánělo z vikýře a ulicí se blížila dvojice kouzelníků. I skrz mlhavý závěs zatažený přes myšlenky pochopil, že takhle rychle by je ani s velkým štěstím neměli najít, a sekl po Sybille pohledem. Všiml si, jak něco schovává a tiskne v dlani...
Jeden ze Smrtijedů se v tu chvíli přemístil zpátky. Aidan stihl s němým vyzývavým pohledem, aby nic neříkala, Sybille zmáčknout ruku, aby pustila. Minci schoval do vlastním kapsy pod hábitem obratně jako kapsář, a pak se s nimi Smrtijed přemístil pryč, aniž něco tušil.

Od té doby měl Aidan napilno a moc si toho nevybavoval. Byl potřebný jinde, ale hlavně - nikdo ho neprohledával. Sybille přišla o hůlku, o všechno. Poslali ji pryč, jak jinak.
Z nepřítomného pocitu, že se toulá ve snech, Aidan procitl, až když kráčel šedě vybetonovanou chodbou za zamaskovanou postavou. Nikdy neměl ani ponětí, komu ho přidělili k ruce, ale okrajově si uvědomoval nepříjemnou auru vycházející z azkabanských strážných. Teď byli daleko... naštěstí.
Postava s kápí zastavila před mříží, na kterou teprve po chvilce zaostřil a došlo mu, koho to po... dlouhé době vidí. Čas se mu nedařilo určovat moc dobře, když si neustále nepamatoval celé hodiny.
Pan Kápě přejel po mřížích hůlkou a dost ošklivě se zasmál. Údery dřeva o kov zněly až moc nahlas a Aidana napadlo, jestli je to hůlka té dívky, ale ta byla nejspíš uložená na ministerstvu. Podvědomě zmáčkl v kapse minci, o které ani netušil, co je zač, ale z nějakého důvodu si ji nechal a nikomu o ní neřekl. Nikdo se na ni neptal - hlavní bylo zbavit čarodějku její hůlky.
"Sedí se ti pohodlně? Máš tu času na přemýšlení, co nám chceš říct, co jen hrdlo ráčí," poskytl pan Kápě zajímavou informaci a Aidan sebou na okamžik trhl, jestli to nebylo na něj. Nebylo. Většinou si ho nikdo nevšímal. Pan Kápě s broukáním odkráčel na další návštěvy a na Aidana mávl v nedbalém gestu, ať na něj prostě někde počká. Pan Kápě měl napilno a na tuhle inspekci plnou buzerování se těšil, že si ji užije. Aidan, který se neuměl smát v tu správnou chvíli, nebyl materiál na hrůzu vzbuzující gorilu, takže na tuhle část pracovní cesty nebyl užitečný.
Když osaměl u mříže, stáhl si lebku na čelo a zadíval se netečně chodbou. Jednou rukou v kapse pořád držel minci, kterou se mezitím naučil proplétat mezi prsty a přehazoval si ji mezi klouby. Dobře se tím zabíjel čas, než přišel další příkaz.
Nakonec minci vytáhl a podíval se do stínů za mřížemi. "Co to je?" zeptal se bez zabarvení v hlasu a zaujatě minci prohnal od ukazováku k malíku.

Sybille měla dost času přemýšlet, protože co jiného mohla dělat za mřížemi v chladné vězeňské cele. Azkaban. Ponuré místo plné děsivých strážných, kterým musela čelit bez hůlky, jen vlastním odhodláním… které ji po nějaké době začalo opouštět. Místo bez štěstí, bez možnosti si ho jen připustit. Chlad, osamění. Vědomí, že z tohohle vězení není úniku.
Brzy se začala podobat spíš jen chodící mrtvole než té dívce plné života, kterou vždycky byla. I ta naděje, že ještě někdy uvidí Emeryho, Rona, Bena… Sheridana, ji pomalu ale jistě začínala opouštět. Na to, aby se chytala posledních nitek vzdoru, tu byla už příliš dlouho.
S každým výslechem ale přicházela úleva, protože se mozkomoři stáhli dál, a nechali je chvilku vnímat svět bez černých stínů a myšlenek. V takové okamžiky dokázala doufat, že tu nebude tak dlouho, jak by si někteří z jejích věznitelů přáli.
Sotva se zpoza mříží – z té strany, na které by Sybille byla mnohem raději – ozval hlas, Sybillinu tvář nakřápl ironický úšklebek. „Samozřejmě, že mám dost času na přemýšlení, ty idiote. Ale to ještě neznamená, že ti cokoliv řeknu.“ Ucedila. Nepřemýšlela nad tím, jestli se někde chystá nějaký útok, nebo kde se vzbouřenci shromažďují. Její myšlenky se ve vzácných chvílích oproštění od všudypřítomného smutku a bezmoci stáčely směrem, který tohohle muže rozhodně nezajímal. Když jeho kroky zmizely z doslechu, Sybille si dovolila zvědavě nakouknout skrz mříže na Aidana, který svíral mezi prsty její proměnlivou minci. „To je… nic.“ Zarazila se včas a stáhla ruku, kterou po minci automaticky natáhla. Přisunula se blíž k mříži a upřela na Aidana oči, které zdobily černé kruhy. „Aidane… prosím. Já nevím, co s tebou udělali, ale tohle nejsi ty. Ty bys na jejich straně nikdy dobrovolně nestál, bojoval bys proti tomuhle všemu.“ Pronesla naléhavě a obtočila odřené prsty okolo železných tyčí.

_________________

Nejdřív se Aidan nechápavě otočil přes rameno, na koho to mluví. Nebyla to žádná předstíraná ironie, za posledních pár měsíců prostě zapomněl svoje jméno. Zaváhal - starý rozkaz zněl nevybavovat se zbytečně, jenže to platilo jenom tehdy na Příčné ulici... "Nic vypadá jinak." Odmlčel se a chvilku si prohlížel bledý obličej, který paradoxně pořád vypadal o něco líp než on sám. Zvířecí protáhlá lebka na hlavě ho trochu tlačila, takže si ji stáhl úplně dozadu a trochu se přiblížil k mříži.
Kletba Imperius byla zvláštní v tom smyslu, že donedávna ji jako zakázanou kletbu nikdo velice dlouho nepoužíval. Vládlo matné povědomí o tom, že by se měla obnovovat, ale Aidan si poslední smaragdově zelený kouř před očima pamatoval před... několika týdny. Nejspíš.
"Má s sebou ver- viter-..." Zarazil se, ohlédl se znovu do chodby a pak se chytil mříže rukou, ve které i nadále svíral mezi palcem a ukazovákem minci. "Máš žízeň? On to z tebe dostane. Na několik lidí už použil Crucio," ztišil hlas, který mu při posledním slově úplně zaskřípal a selhal. Zaťukal roztržitě mincí o mříž, tiše. "Kdo že vůbec jsi?"
To o něčích stranách ho zmátlo. Byl Hlas a Hlas se poslouchal. Nebylo to nesnesitelné, spíš naopak. Všechny ty složité myšlenky byly pryč a zůstaly po nich vždycky jen nevystopovatelné drobečky neurčitého štěstí. Ty na tomhle místě ale mizely jako led na slunci... Znovu se ohlédl do chodby a naběhla mu husí kůže.

„A ty jsi někdy nic viděl, že víš, jak vypadá?“ rozhodla se být uštěpačná a tvářit se nabručeně, i když pořád vypadala dost zmoženě. Kdyby tak mohla tu minci sevřít v prstech a pomyslet na to, kde je. Poslední zpráva zněla Obrtlá, než se s Aidanovým dotekem slova rozplynula. „Veritasérum, Thorne, jmenuje se to veritasérum.“ Napověděla mu a pomyslela si cosi o tom, jak je její bývalý spolužák natvrdlý. A jestli takový byl i předtím, nebo to z něj udělala příslušnost k té černomagické sektě. Slova o kletbě cruciatus jí sebrala z tváře i ten posměšný úšklebek a zachvěla se, nicméně navenek ani nemrkla a nadále svírala mříže v rukou, zatímco upírala pohled na Aidana. A to se mi líbil… naskočila jí zničehonic v hlavě bezpředmětná myšlenka. Tohle místo ji vážně připravovalo o rozum, ale pořád ho měla dost na to, aby se nezačala chovat jako blázen. Jiní už takové štěstí neměli.
Asi by ji mělo ranit, že nevěděl, s kým vlastně mluví. „Královna Morgana le Fay.“ Ucedila v odpověď a ani veritasérum by z ní jinou odpověď nedostalo. Vždyť to vlastně byla pravda, i když jen předstíraná. „Asi bych nemohla dostat audienci u krále Artuše, že?“

_________________

Aidan na Sybille opravdu hleděl natvrdle, protože účinky Imperia rozhodně nevyžadovaly přehnanou vnímavost nebo inteligenci. Něco v tom, co odpověděla, ale přimělo Aidana zamrkat. Přitáhl se blíž k mříži a ztišil hlas.
"Možná by to šlo," prohlásil tlumeně a návdavkem ucedil něco o tom, jestli náhodou není jedno, jak se něco jmenuje, když je důležité jen to, co to dělá. Brblání mohlo ale počkat na další stav mimo, když... pokud si na to pokud vzpomene. Proteď se Sybille tou narážkou povedlo překonat opar účinků doznívající kletby a apelovat na Aidanovo uvědomělejší já, které posledních pár měsíců pod kletbou prospalo.
"U Merlinových vousů, jak se asi mohla přechytračelá Morgana dostat do takové svízelné situace?" zabručel a zkusmo zacloumal mřížemi. Nic. Výhoda, kterou mu stav Smrtijedova nemyslícího nohsleda zaručovala, se začala vytrácet - díky přítomnosti mozkomorů Aidanovi zaskočila husí kůže. Musí být otázka minut, než si všimnou, že něco není v pořádku, nebo než se vrátí pan Kápě...
Zatnul zuby. "Náhodou na kurzy přemisťování jsi nechodila, Lowreyová? Mysli!" zahučel, protože tohle v popisu práce neměl, ani kdyby na něm Imperio náhodou někdo obnovil. Věděl, co teoreticky platí proti mozkomorům, a protože mříže dál vzdorovaly, prostě vypustil snahy vymyslet plán a vylovil hůlku.
"Bombarda!"

| +

Aidan Thorne rolled 1d10:
9

(+ 3)

Byl překvapený, že to vůbec vyšlo, takže Sybille nevaroval, a v každém případě se díky tomu mohl rozloučit s tichou improvizací plánu "jak dostat Lowreyovou (a sebe) pryč". Dírou po mřížích podal Sybille svou hůlku a výmluvně pokrčil rameny.

„Co by šlo?“ vyhrkla Sybille nechápavě, protože rozhodně nečekala na svou otázku nějakou uvědomělou odpověď. A když se ozvalo mrmlání a v Aidanových očích se objevilo něco, co by se dalo považovat za inteligenci, Sybille se toho instinktivně zachytila jako stébla naděje, že tu přece jen neumře. „Král Artuš jí k tomu ochotně dopomohl, ale to je pohádka na jindy, Thorne, dostaň mě ven!“ poručila mu, ostatně jako by to udělala opravdová Morgana, kdyby měla tu možnost seřvat krále Artuše. Lomcování s mřížemi ale zrovna moc nepomohlo a Sybille tu malou naději zase začínala ztrácet.
„Tady se nedá přemisťovat, ty pako, jinak by tu nikdo z těch chudáků nebyl!“ zdůraznila tiše a zamyslela se, ovšem dřív než stihla přijít na něco havraspársky moudrého, vzal to všechno do rukou bývalý nebelvír a prostě udělal v její cele díru. Tlaková vlna ji odhodila o pár čísel dozadu, ale víceméně se jí nic nestalo, protože protentokrát nebyla cílem ona. Než se stačila vzpamatovat, držela v ruce Aidanovu hůlku a přemýšlela, co dělat. Jak už sama řekla, útěk z Azkabanu vylučoval přemisťování, bombarda vylučovala tiché plížení, a ona sama s cizí hůlkou asi jen těžko přemůže dav mozkomorů. „Výborně, Thorne, tohle je tvůj plán? Ne, že bych chtěla znít nevděčně, ale takhle brzo skončíme za mřížema oba!“ zasykla. Příšerný pan kápě nikde a ostatní vězni v tomhle křídle byli až příliš mimo na to, aby jim ta bombarda něco naznačila. Syb se tedy protáhla mřížemi. A rozhodla se, že když je na tichý odchod příliš pozdě, bude ten odchod velmi hlučný a chaotický, takže budou mít větší šanci dostat se někam, odkud se bude dát zdrhnout snáz. Nebo přemístit. Proto pevně sevřela v prstech Aidanovu hůlku a namířila s ní v rychlém sledu na mříže ostatních cel, kde se občas tísnil i víc než jeden vězeň vzhledem k nedostatečné kapacitě ubytovacího zařízení. „Bombarda!“ zazněla hned několikrát, a když vznikl dostatečný chaos, Sybille drapla Aidana za ruku. „Ven! Jakkoliv!“

Mimo herně:
Na kouzlo si nehážu, protože mám celkový bonus +7 (úroveň, talent, dospělost). Takže sedmičku přehodím vždycky

_________________

Aidan v jedné či druhé královštější náladě nebyl moc trpělivý s tím, že ostatní lidé nestíhali jeho výjimečně svižné myšlenkové pochody. "Audience," vysvětlil, jako kdyby šlo o nejzjevnější věc na světě a jeho překvapovalo, že zrovna Havraspárka nečte jeho myšlenky. "Přemisťování za těmihle zdmi, co jiného? Jak dlouho jinak vydržíš plavat v rozbouřeném moři? A to 'mysli' bylo na mě!" vyštěkl už nerudně, když si Sybille rýpla do dotaženosti jeho plánu. "Já mám plán, jen ještě nevím, jak má skončit!"
Když se vybourala z vězení a dopomohla i pár jiným mřížím na dovolenou, pokrčil rameny. "Výborně, tohle probudí buď víc chaosu a pozornosti, kterou nechceme... nebo to pomůže," dokončil uznale, když ho začala vléct za sebou. Pospíšil si a protože dav už teď přitahoval rozvířenými emocemi první mozkomory, zakryl si volnou paží hlavu a zoufale ze sebe vyrazil zalapání po dechu. Vracely se mu silně nesympatické vzpomínky na bezmoc proti kouzlu, které na něm ještě zbytkově ulpívalo.
"Jak jsi to tu vydržela?" zeptal se za běhu, i když pořád ještě hrozilo, že to brzy zjistí na vlastní kůži. Možná ho překvapovalo, že ho nenechala trčet na místě... Zvolna se mu vracely detaily z posledních týdnů i měsíců. Někde za nimi se ozvalo pár výkřiků a organizační řev pana Kápě.
Husí pochod betonovou chodbou začal být velmi nepříjemný i kvůli počtu lidí, kteří se drali na svobodu taky. Těsně před nimi se rozhodl snést dolů jeden mozkomor a Aidan zatahal Sybille za ruku, aby se vrátili a zkusili to jinudy. "Nezmínil jsem se, ale mně osobně se patron nikdy nepovedl," vypadlo z něj, i když většina profesorů obrany proti černé magii by od něj nečekala ani to, že si vzpomene, co proti mozkomorům účinkuje. Za mozkomorem se v chodbě nacházely dveře, o kterých Aidan věděl, že vedou ven na sluneční světlo, s velkou nadsázkou... Nad vězením zuřila venku téměř neustále bouře, bylo by dost zvláštní vídat mozkomory na slunných místech.

„Promiň mi, že tvůj plán nebudu považovat za něco, čím bych se měla řídit.“ Odtušila mumlavě a pak už jen přemýšlela, kudy z vězení ven. Mohla být jen ráda, že jsou víc při smyslech než ostatní z vězňů, ovšem to k nim taky přitahovalo nechtěnou pozornost mozkomorů. „Těžko. Ale mám pár důvodů, proč si udržet zdravý rozum i život, takže pokud nemáš v plánu zaklepat brněním, tak se mě drž. Já se prostě odsud potřebuju dostat, Aidane. A dej sem tu minci!“ zahučela Sybille ponuře, protože prostě potřebovala dát Sheridanovi najevo, že pořád ještě žije. Pokud ji měl totiž vážně tak moc rád, jak tvrdil, určitě o ni musel mít strach. A ona měla strach o něj.
Cesta ven nebyla zrovna jednoduchá a Sybille se ani nedivila, když se jim pod nohy místo klacku připletl jeden z ohyzdných azkabanských strážných. Sybille si na jejich přítomnost zvykla, i na ten chlad a bezmoc, kterou kolem sebe šířili, ale teď měla zcela jiné než pochmurné myšlenky. Za ním byly dveře. Ona netušila, kam vedou, ale vedly kupředu a vracet se rozhodně nehodlala, ne do náruče svých věznitelů a k někomu, kdo dost možná z Aidana udělal chodící bezduchou loutku. „Mně taky ne, ale alespoň štít vždycky,“ sevřela v ruce jeho hůlku a tentokrát měla v hlavě kromě mozkomorem vynucených ošklivostí i jasné světlo v podobě naděje, že znovu uvidí všechny ty, které měla svým způsobem ráda a záleželo jí na nich. Emeryho, Rona, Bena… Sheridana. Absence ženských jmen jí v tu chvíli přišla poměrně nepodstatná. „Expecto patronum!“ zahřměla odhodlaně a k jejímu překvapení se před nimi neobjevil jen její oblíbený štít, ale bílá mlhovina brzy nabrala celistvý tvar šelmy. Rys se krátce otočil na své dva chráněnce, než se dravým skokem vrhnul na mozkomora. Sybille měla pocit, že se pod ní v tu chvíli podlomí kolena, ale nakonec se zvládla zvetit natolik, aby odtáhla Aidana ke dveřím. „Jdem, než jich bude víc!“

_________________

Aidan obrátil oči v sloup. Takhle klasická záchrana neměla probíhat, ale když sem šel, taky ještě s žádnou záchranou nepočítal, jinak by se vybavil koštětem. V Azkabanu jich byl nedostatek, a to se Aidan po cestě opravdu díval, protože pořád myslel na to, jak jinak překonají ty míle moře k pevnině.
"Na co to chceš? Nikde tu není žádný automat s pamětními mincemi ani Wrigley's," rozhlédl se a natáhl krk, když se před nimi zhmotnilo něco bílého, stříbrného. "To byl úplný patron? Pracuje se ti líp pod stresem?" povytáhl obočí. Dočasně byl mozkomor pryč a to zvedlo náladu i jemu. Jestli je nedožene pan Kápě, mozkomoři mají smůlu. Tady se nepočítalo s tím, že vězni získají hůlku... a že v sobě vůbec najdou dost faktorů nutných k povolání patrona.
"Neříkej dvakrát," opáčil a opřel se zhurta o dveře dvakrát ramenem, aby je rozrazil. Ať doteď plán fungoval, ale tady betonová cesta pokračovala úzce do ztracena, jen s malou přistávací plochou pro návštěvníky a krásným strmým útesem, který musel vypadal úchvatně na obálkách National Geographic. Aidan zaklel. "Potřebuju koště. Přemisťování... přeměna v nějaké létající zvíře..." Praštil se do hlavy a začal přecházet tam a zpátky, pomáhalo mu to myslet, ale tady to vypadalo jako konečná, pokud Sybille náhodou nevynikala alespoň v jednom. V zátylku se mu ježily vlasy, další mozkomorové si razili vzdušnou čarou dost kvapně cestu přímo sem. Dveře za nimi zasáhl zelený záblesk kouzla a i Aidan věděl, že jediný další kouzelník, který tu má hůlku, není jejich kamarád.
"Další nápady pod tlakem, co by se hodily k plánu?" nadhodil a zadíval se do hlubin s napěněnou tříští, která se rozbíjela o četná ostrá skaliska tam dole. Plavání se začínalo jevit jako poslední možnost před tou vrátit se zpátky za mříže a zamknout za sebou.