Keilan byl jedině rád, že se Ben moc nevyjadřuje, protože na rozhovor s tímhle lehce naivním Havránkem neměl ani trošku náladu. Měl hlavu jiných starostí, než aby se zamýšlel nad tím, jak s ním mluvit a jak moc nepřátelsky se k němu chovat. Když konečně došli na samotný kraj Obrtlé, Keilan se na Benjamina upřeně zadíval. „Velice bych ocenil, kdybyste si to, co jste viděl a slyšel na Obrtlé, nechal pro sebe, pane Lowe,“ pronesl naprosto vážným tónem. „Jinak byste na to mohl doplatit.“ Nebyla to ani tak výhružka, jako spíš varování, aby se Benjamin zamyslel nad tím, jestli se návštěvou Obrtlé vážně chce někomu chlubit.
„Nashledanou. A dávejte si pozor, kam se ztrácíte, pane Lowe,“ brouknul Kei s pohledem upřeným na Benovu vzdalující se postavu. Pak se ušklíbl, s povzdechem si prohrábl vlasy, které už nabraly světle hnědou barvu, a vykročil do denního světla s kamenným výrazem ve tváři.

>>

_________________

Jane prošla přes cihlovou zeď a dostala se do příčné ulice. Na chvíli se zastavila. Krámky se vším možným jako by čekali, až začne nakupovat. Na tohle se vážně těšila a bylo jí celkem jedno, že je sama. Původně jí měla doprovod dělat nevrlá bábi, ale nakonec se její povinnosti z krámku tak navršily, že neměla čas, což Jane vůbec, ale vůbec nevadilo. Vzhledem k tomu, že bylo hezky, měla na sobě černé krátké kraťasy, pruhované tričko a sandálky, které sice vypadali hezky, ale na noze moc nedrželi. Přes rameno měla hozenou větší černou tašku, jednak v ní byli peníze a pak se tam vešel i nákup. V jedné z kapes měla také schovanou hůlku, ne že by ji směla použít, ale… Byl to zvyk ze školy, všude chodit s hůlkou. Nechat ji jen tak zapíchnutou v rodiném erbu jako to dělala mamka by Jane asi jen tak nedokázala… Vlasy si vyčesala do jednoduchého drdolu – právě to se teď ve vedrech hodilo nejvíce. Obzvlášť pro cestu vlakem. Musela sem jet vlakem, protože bábi došel letax. Ne že by to Jane vadilo, když s ním minule cestovala, nalokala se slušného množství sazí…
Vytáhla z jedné z kapes útlý pergamen, na kterém byl seznam věcí napsaný tužkou. Rychle ho prolétla očima. Spousta věcí se dala sehnat v lékárně. Tak například netopýří oči, koriandr a něco co se tvářilo jako švábí cvočky… Počkat to jsou oči. Jo bezva škrabopis… A letax tam byl samozřejmě taky. A Jane, která věděla, že bábi ten seznam psala už hezkých pár dní, sklouzla pohledem na poslední položku, tedy na to co bábi naposledy potřebovala a ono to nebylo… Jed na slimáky. Vyluštila ze škrabopisu po chvilce. Situaci ji ani neusnadňoval fakt, že to vypadalo jakoby to bábi chtěla vygumovat… Ale byl u toho vykřičník. Takže se asi spíš trochu rozmazala tužka. Jed na slimáky no jasně!
Jane si v duchu vrátila pár dní, kdy letmo zapršelo a… Br. Ale sbírání by se ještě dalo přežít. Nicméně to že je pak bábi chladnokrevně solila to už ne. Jejich šílené výkřiky bude Jane slyšet ještě dlouho… Pokud by to bylo na ní, klidně by jim to zelí nechala. Musí sehnat ten jed, lepší když se jich pár otráví a zahrádce se budou vyhýbat obloukem než… Než je solit.
Zamračila se do pergamenu. Ale kde to mám sakra sehnat…? Procházela řadou uliček. V lékárně sehnala ony švábí oči a zbytek (na co sakra potřebuje zrovna švábí oči?), ale jed na slimáky neměli. Fajn, někde to tu musí být…
„Dobrý den, promiňte, ale… sháním jed na slimáky… nevíte…?“ Obrátila se s poněkud nesmyslnou otázkou na prvního člověka, který jí přišel pod ruku. Prodavač kotlíků z druhé ruky si ji nejdříve prohlédl, jakoby chtěl posoudit, jestli mu vůbec stojí za to, aby jí odpovídal.
„Brýtro.“ Odpověděl nakonec znuděně. „Tam.“ Prohlásil jednoduše a ukázal do úzké špinavé uličky, které si předtím nevšimla. Nebo si jí spíše nechtěla všimnout. „Třetí obchod vlevo.“ Zahučel a dál se věnoval svému rovnání kotlíků. Víc z něj nevypadlo. Jane nakoukla do uličky. Byla špinavá. A úzká. No nazdar.
Sešla po schodech dolů a vydala se opatrně uličkou. Bylo šero a vše vypadalo snad ještě špinavěji, než tomu bylo ve skutečnosti a Jane jen děkovala tomu, že je tak hubená, protože cedule venku před krámky zabírali dost místa. Být širší těžko by se protáhla bez toho aniž by se jich dotkla. A k tomu všemu začínala mít dosti neodbytný pocit, že tu nemá co dělat. Druhý obchod… Opatrně se o kousek vrátila. Druhý obchod vlevo a… pak už nic nebylo. Jen holá zeď. Další ‚obchody‘ dál měl zatlučená okna a stejně byli napravo. Tam kde údajný obchod měl být byla… Zeď.
„Doprkýnka, dělal si ze mě srandu!“ Zavrčela naštvaně Jane když jí to došlo. Ha ha moc vtipné poslat malou holku do hnusný uličky aby se bála ha ha. Pěkná nálada byla v... prostě byla pryč. „Kde ten jed teď seženu?“ Udeřila do zdi vztekle. Nejspíš jí nezbude nic jiného než se vrátit. Nebo se zeptat tady v některém z obchodů.

MH: Tak trošku blbnu, jestli někdo chcete piště ať tam není sama.

_________________

(Stieg Larsson)

<<

Ebenezar se pomalu, trochu nevyrovnaným krokem toulal po Příčné ulici, hrbil se v zádech a světle zelené oči zvedal před sebe pouze z nutnosti, protože nechtěl do nikoho narazit, i když to rozhodně nehrozilo, protože ostatní kouzelníci se mu obloukem vyhýbali, když ho viděli v tmavém hábitu s vysoce postaveným límcem. Popelavá pleť mu vystupovala z jinak tmavých, hřebíkovitě rovných vlasů a sem tam byla prozářená zarudlou jizvou, která se mu táhla od čela přes nos až k ústům. Kousek za profesorem Astronomie cupital klučina tak ve věku deseti let, ač vypadal o dost mladší, a ve světle modré košili se naprosto ztrácel, protože nakupování praktických věcí s Rodwellem byla naprostá katastrofa. Kelton vypadal trochu vyplašeně, ani za ten měsíc si na Ebenezarovu přítomnost nezvykl a dalo se říct, že jejich vztah se rozvíjel velmi pomalu a bojácně, vzhledem k tomu, že oba byli zarytí introverti a z Ebenezara k tomu nezáměrně sršela temná aura, což pochopitelně osiřelému chlapci nahánělo hrůzu, i když věděl, že se svého strýce nemusí bát.
Zastavili se u zmrzlinářství, Ebenezar si potřeboval na Příčné zařídit některé věci a chlapce nechtěl tahat sebou, takže ho nakonec zanechal u zmrzlinového poháru, Kelton se konečně na okamžik zatvářil nadšeně, čímž si Ebenezar musel dotčeně připustit, že ta náhlá radost bude tím, že se ho alespoň na chvíli zbaví. Ale přeci jenom profesor Astronomie váhal zda ho samotného ve zmrzlinářství nechat, obvykle dětem na Příčné ulici nic nehrozilo, ale Ebenezar se poslední dobou dostával do problémů a to nejen kvůli svému původu, nehodlal riskovat, že se tomu klukovi něco stane. To bylo asi první titěrné znamení, že mu na něm začíná záležet.
Nakonec rozum zvítězil a Ebenezar se pomalu vydal nakoupit několik potřebných věcí. Límec černé košile si ještě o něco víc povytáhl, ač slunce bylo vysoko a prahlo ze všech sil. Návštěvu Obrtlé ulice si nechal úplně naposled, chodil tam pouze z jednoho důvodu. Někde uprostřed měl obchod starší chlapík s podsaditou postavou a prošedivělým, mohutným knírem, který zvláštně vynikal na hubené, ale ostře řezané tváři. Byl to lektvarista, u kterého si Ebenezar pravidelně už několik let kupoval mast na jizvy, které měl. Sice se mu už v životě nezahojí a bude je mít na kůži pořád, ale pomáhalo to alespoň k tomu, že nebyly tolik výrazné a častokrát po častém promazávání vybledly do barvy okolní pleti. Právě teď to vypadalo, že Ebenezarovi mast došla už dávno, protože jizvy na tváři měl ošklivě zarudlé a vypadaly, jako by se staly teprve nedávno, i proto si límec neustále nervózně povytahoval, protože na krku měl další a bylo mu proti srsti, když mu ostatní věnovali pozornosti více, než bylo zdrávo.
Během školního roku mu sem tam něco připravila Lorelei, ale to rozhodně nebylo přesně to, co si kupoval zde. Nebylo moc lidí, kteří přežili mučení Cruciem, nebylo tudíž moc kupců a vzhledem k některým ingrediencím bylo naprosto pochopitelné, že obchůdek s jedy, nepovolenými lektvary a mastičky si majitel nemohl otevřít na Příčné ulici vedle Hladového draka. Ebenezar chodil na Obrtlou velmi nerad, většinou musel absolvovat tuhle výpravu dvakrát do roka, před začátkem školního roku a v polovině.
Jenže jako bývalý trestanec a především trestanec, kterého nakonec z Azkabanu Ministerstvo propustilo a uznalo mu nevinnu, se v této společnosti netěšil velké oblibě a pokud si nedal pozor, většinou ho tu čekalo spoustu problémů. Snažil se proto splynout se šerem, které v uličce panovalo, zrak zabodával do kamenité země, ruce měl hluboko v kapsách a hůlku mnul nervózně v dlani. Tohle nebylo místo, kde by se rád ocital. On, Ebenezar Rodwell, na tož aby tu potkal nějaké malé děti. Ani tak se dnes ale nestalo a pokud se někde v dáli tyčila postava slečny Edwardsové, nevšiml si toho.
"Ale, ale... to nám to sem zavítala vzácná návštěva," ozval se z ničeho nic hlas staré čarodějnice, která se opírala o dřevěnou hůl a musela pořádně zaklánět k Ebenezarovi hlavu. Nechutně se šklebila, spodní ret se jí chvěl, jak se snažila roztáhnout popraskané rty v úsměv a zašveholit dříve kouzelníkovi zmiňovaném skoro v každém čísle Denního věštce nějaká ta další, tichá slůvka. "Kam tak spěcháš?" Chytla ho kostnatou rukou kolem zápěstí a pevně sevřela, takže se Ebenezar musel zastavit a přeci jen se na ní s kamennou tváří podívat, prudce se vytrhl.
"Hleď si svého," zavrčel nepříjemně a pokračoval v chůzi, což možná neměl dělat, protože když zvedl hlavu před sebe, všiml si, že těch pár kouzelníků - černokněžníků, co v ulici byli, hledí jeho směrem. Ebenezar se v životě netěšil žádné popularitě, nebo snad tomu, že by ho ostatní na potkání poznávali, ale zde - ve společnosti, která znamenala naprosto dne kouzelnické populace, ho přeci jen někteří jedinci poznali. Ne každý totiž vyšel z Azkabanu po svých.
Nedal na sobě nic znát, ač ho nepříjemně zamrazilo v zátylku. Pokračoval nadále v chůzi, i když takových podobných situacích, jako byla ta první s čarodějnicí, přibývalo a Ebenezar musel často vyvinout i sílu, aby mohl pokračovat a ostatní ho nezdržovali. Takže došel až ke slečně Edwardsové, která akorát udeřila pěstí do zdi, což Ebenezar viděl doslova na vlastní oči, ale zaprvé rozhodně žádného bradavického studenta zde nečekal, proto dívku nepoznal, a za druhé už měl znovu své problémy, protože z ničeho nic se u něho ocitl další, o trochu vyšší kouzelník. Než se stačil Rodwell vzpamatovat a pokračovat v chůzi - zbývalo mu už pouze pár metrů, Raleigh už stál před ním, zabránil mu v další cestě.
"Heleme se... jak si užíváš svobodu, Ebenezare? Je to už spoustu let, co?" ušklíbl se vlezle a ještě o kousek se k profesorovi přiblížil, ten stál právě jako socha, ani se nehnul a jen ho propaloval pohledem, snaže se zůstat naprosto nad věcí a v klidu. Vždyť právě o tohle ostatním šlo, vyprovokovat ho. Všichni ho tu nesnášeli za to, že se dostal na svobodu. Třeba proto, že byl jeden z mála, zatímco jejích milovaní příbuzní hnili v chladných celách a umírali.
"Dovolíš?" ozval se Ebenezarův chladný a trochu vyšší hlas, než prostě na nic nečekal, vzal Raleigha za rameno a strhl ho stranou, merlinžel naprosto opomněl blonďatou dívku, která stála přímo vedle nich. Druhý kouzelník si to ale očividně nenechal jen tak líbit, bradavickému profesorovi se zapřel, prudce jeho ruku ze svého ramene strhl a za chvíli už držel Ebenezara za černou košili. Nebylo to zase tak těžké, když profesor neměl žádnou sílu, byl jen kost a kůže.
"Uhni, ty malá holko!" štěkl chlápek na Jane, když přímo vedle ní držel Rodwella pod krkem. Až v tu chvíli si profesor uvědomil, že vedle nich vlastně postává malé - pro něho malé děvče, které by na takovém místě nemělo vůbec nic dělat, a když trochu zachraptěl a pak sklouzl pohledem k té blonďaté hlavě a bledé tváři, okamžitě v ní poznal zmijozelskou Jane. Těžko říci, zda se mu jako první v očích promítlo zděšení nebo nenávist, každopádně svůj osobní život před studenty celou dobu skrýval, jak jen mohl, a teď se dostal do takové svízelné situace, zatímco dívka byla očitým svědkem, což mu nenávist do žil pumpovalo mnohem rychleji, než fakt, že se ocitl ve spárech starého známého kouzelníka, který se zkrátka nedokázal přenést přes to, že Ebenezar udělal za svou minulostí tlustou čáru a nehodlá z ní nic opakovat.

_________________

| +

"A jak ty si užíváš ty?" zavrčel ženský hlas, v němž toho ovšem téměř nic ženského nezbylo. Říká se, že chraplavý hlas zní přitažlivě. Tenhle tak nezněl.
Branwen stála zády ke zdi a hůlkou mířila muži, který zvedl toho druhého, na ohryzek.

Mistrovství ji nezajímalo, Příčná ulice byla poklidná, ale bylo to jedno z málo kouzelnických míst v Londýně. Bylo nasnadě, že slečna Morgensternová bude courat právě po nebezpečných místech, jako by byla na takové příhody vysazená.
To byla pravda. Pořád jí chybělo, o co přišla, takže příležitost zamotat se do potyčky si nenechala uniknout.

"Slečno, pojďte sem za mě, nebo vypadněte," pokračovala nevybíravě, ale věcně, aniž z těch dvou spouštěla oči. Dokázala kletbu seslat rychleji, než mu kdokoli z nich sáhl po hůlce, a ona nehodlala podceňovat ani domnělou "oběť". Pohled, který v jednu chvíli vrhla na pana Rodwella, nebyl ani přívětivý, ani anonymní. Nejspíš jí jeho tvář byla povědomá, nebo zkrátka vypadal jak někdo, na koho si celá léta dávala pozor.
Na Obrtlé se každou chvíli někdo serval. Někde se to shromažďovat a ventilovat muselo. Branwen Morgensternová ale považovala za dobrý nápad, aby se i na Obrtlé zvykli ohlížet se přes rameno, jestli nejde ona, dřív než se schýlí k další šarvátce.

_________________
viewtopic.php?f=12&t=536

Udeřit do zdi s takovou razancí fakt nebyl dobrý nápad. Přeci jen byl to kus tvrdého kamene a to taky Jane pocítila tupou bolestí v ruce. Au au au. Vztekle zasyčela. No to snad ani není možné. Ještě si zlomíš ruku, nech toho… Pohlédla na pevnou zeď. Nejspíš bude nejlepší se znovu někde zeptat. Sice se jí v téhle ulici vůbec nelíbilo, ale… Nehodlala bábi přiznat, že něco nezvládla a koupit pytlíček jedu na ty salátožrouty, byla jedna z těch nejobyčejnějších věcí jaké, kdy na světě existovali. Nezvládnout to? To se raději zalepí do papírové krabice na nábytek a mudlovskou poštou někam odcestuje. Třeba na severní pól, hordy tučňáků klevetící o rybách a svých milostných avantýrách by rozhodně byli lepší společnost nežli bábino zklamání, zaobalené do jedovaté ironie.
Jenže kde se zeptat… všechny krámy tady vypadaly, jako kdyby jejich výlohy neviděli hadr na sklo minimálně padesát let a i tak zboží v nich vypadalo dosti divně. A v tuhle chvíli Jane poprvé zapochybovala o tom, že je stále na Příčné. Ale byla by tu kacířskou myšlenku smetla ze stolu, kdyby se v její těsné blízkosti nestrhla rvačka. Vykulila oči překvapením. Ono vidět bitku v přímém přenosu a takhle blizoučko… A údiv se ještě prohloubil, když v dlouhém tmavém hábitu a černé košili poznala jednoho z profesorů. A nejen ledajakého profesora…
Mozkomor. Vybavila se jí přezdívka nepříliš oblíbeného profesora. Šel z něj strach. Jako obvykle. Jane nevěděla čím si druhý kouzelník zasloužil Rodwellův útok (prostě neposlouchala no), ale neměla čas nad tím bádat. Role se totiž otočila. Teď už to totiž nebyl Rodwell, kdo měl navrch.
Když zazněl ten šíleně odporný arogantní hlas cukla sebou. Během vteřiny jí došlo, že už se nějakou dobu nehýbe, když by vlastně měla jít pryč. A to hodně rychle. Ale kupodivu se nehnula z místa. Vidět profesora v úzkých a ještě k tomu Rodwella bylo tak… tak postavené na hlavu. Šílené. A špatné. Jane jen nechápavě zírala. Takhle to přece nemá být…
Pohled, kterým se Rodwell díval, nedokázala přesně vyložit a ani pochopit. Až snad s časem přijde pochopení, že být v téhle situaci přistižen nějakým studentem není pro žádného profesora nic moc příjemného. Ale teď jen nechápavě zírala. Mimo jiné i na tu jizvu, která vypadala čerstvě.
„Pane profesore…“ Zamumlala. Bylo hloupé si myslet, že ji slyšel, koneckonců teď neměl čas se o ni starat. Jenže to chudák profesor ještě netušil, že Jane postrádá pud sebezáchovy. Anebo jinak. Že ji dokáže naštvat taková malicherná věc jako její výška…
„Já-nejsem-malá.“ Zavrčela a věnovala navztekaný pohled kouzelníkovi, který se na ni osopil. Přes prázdniny o něco povyrostla. Sláva pubertě. V očích se jí blýskaly jiskřičky hněvu, který se objevoval čím dál častěji, a někdy bylo těžší ho zvládnout. „A okamžitě pusťte mého profesora.“ Dodala dostatečně hlasitě. Bylo by na místě říci, že to mělo účinek nulový, protože si málokdo nechá rozkazovat od holky, ale kdyby ho praštila taškou nebo kopla…
Ne. Sílu vytažené hůlky není radno podcenit. Jane jako přikovaná přenesla pozornost na ženu s páskou přes oko. „Díky.“ Hlesla. Udělala jeden krok k čarodějce a... pak se vrátila věnovala neznámému čaroději kopanec. Málokdo kope do bezmocného (kouzelník teď měl Branweninu hůlku pod krkem), ale jednou byla Jane zmijozelka a ti beztak nehrají fér. Pak se Jane taktně přesunula z místa A do místa B, tedy za záda neznámé. S největší pravděpodobností to bylo nejlepší řešení. Ale odejít nehodlala. Ne teď, když to začalo vypadat zajímavě.

_________________

(Stieg Larsson)

_________________

| +

Bylo velmi málo situací, ve kterých na sobě Ebenezar dával znát strach, a ani teď to nebyla ona. Srdce se mu sice pod přívalem adrenalinu a nenávisti prudce rozbušilo, krk se snažil trochu povytáhnout, protože to sevření zrovna na tom zjizveném místě u krku nebylo dvakrát příjemné a rozlévalo mu to bolest skoro až k hraně tváři, což také nikterak nenaznačil, ale jinak působil naprosto klidně. Když shlédl ke zmijozelské studentce, která tu rozhodně neměla co dělat, měl v očích i mírné zmatení kromě té nenávisti, za normální okolnosti by Jane věnoval pozornosti určitě více a neobešlo by se to bez obvyklých jízlivých slov, ale teď nebyla vhodná doba a Ebenezar si to určitě nechal na později, radši věnoval pozornost kouzelníkovi, jenž ho tak neohleduplně držel pod krkem a kdyby neměl profesor astronomie ke dvou metrům a byl menšího vzrůstu, určitě už by se nedotýkal botami země. Nemohl se nikterak bránit vzhledem k tomu, že pravou ruku mu rovněž pevně svíral a tou jednou volnou rukou, kterou Rodwell měl, sice držel Raleigha za hábit, ale nebylo to ničemu platné.
Chlápek se štěkavě zachechtal, když se Ebenezar nezmohl na vůbec žádnou obranu a jen se nechal namáčknou na chladnou a špinavou zeď, sotva se mohl nadechnout. Jenže ač se Rodwell jevil všelijak, od téhle společnosti dal už dávno ruce pryč a nechtěl s ní mít nic společného, v minulosti toho bylo ažaž. Možná proto se rozhodl nebránit a klidně vyčkat, problémů měl totiž dost, jenže čím déle v téhle zapeklité a nepříjemné situaci byl - především před očima Jane, tím více mu začínal pumpovat vztek v žilách a přeci jen se nakonec pod tím pevným sevřením nenápadně zachvěl, jak jen propustil vzduch skrz pevně zaťaté zuby a přimhouřenýma očima propaloval pohledem svého protivníka. Zavrčel.
Tu situaci by zvládl vyřešit sám, i když to tak právě nevypadalo, ale o pomoc se nikoho neprosil. Vrhl tudíž nepříjemným pohledem po neznámé ženě s páskou přes oko, zatímco Raleigh si stále Branwen nevšiml a otáčel hlavu na druhou stranu k Jane.
"Vypadni odsud, jestli se nechceš dostat do maléru-" zavrčel na ní drsným hlasem a právě v tu chvíli ucítil špici hůlky na svém krku, takže byl nucen prudce odvrátit hlavu a zadívat se na toho odvážlivce. Pomalu zbělal ve tváři, ale možná záměrně se ještě více do Rodwella zapřel, takže profesor astronomie začal pomalu rudnou, jak mu scházel kyslík. Profesor se však zároveň snažil volnou rukou, která mu teď plandavě visela u těla, špičkami prstů dostat ke své kapse, z které mu čouhala kouzelnická hůlka.
Jako by si Branwen ani nevšímal, když si Raleigh uvědomil, že Rodwella dusí, tudíž se mu na tváři roztáhl spokojený úšklebek, za kterým se dost jistě ukrývalo zděšení, že teď i on má cizí hůlku na svém krku a že ta ženská nevypadala jako křehká květinka. Posměšně mu zacukalo v koutcích, takovým tím nechutným způsobem, když se znovu ozvala Jane. "Vždycky jsme věděli, že umíš klesnout hluboko, ale že až tak, profesore?" pokračoval a odvrátil hlavu hned na tu ženu, protože od Rodwella se mohl těžko dočkat odpovědi, když se nemohl kvůli pevně sevřenému krku ani nadechnout a jen se marně šponoval podél vysoké zdi, aby si alespoň trochu pomohl. A to už sevřel v prstech špici své hůlky, kterou začal nenápadně vytahovat. "Mám se snad b-" Raleigh ani nedořekl, protože se situace chopila zmijozelská Jane, na kterou Ebenezar naprosto zapomněl, i když na ní Branwen mluvila. Měl zrovna jiné starosti, ale paradoxně právě ona mu pomohla znovu se nadechnout, protože kouzelníkovi se pod jejím kopancem, který samozřejmě nečekal, prudce podlomila pravá noha, stisk na Ebenezarově krku povolil a muž zavrávoral.
Profesor astronomie se sotva nadechl, hůlku už držel v ruce a bez pomoci nějakého vyřčeného kouzla, krk ho přeci jen stále bolel a nebyl si jistý, že by byl schopen promluvit, prudce po Raleighovi švihl hůlkou. Relacio! Neverbální magii ovládal přeci jenom docela dobře, a tak jeho protivník náhle ležel na druhé straně úzké ulice, kde se po prudkém nárazu svezl v bezvědomí po zdi.
"Ještě jeden pohyb a skončíš vedle něho!" zavrčel naprosto nepříčetně na Branwen, míře na ní přímo hůlkou, i když ona se mu snažila pomoci. Bylo mu to naprosto ukradené, nebyl žádným zkušeným bystrozorem, ruka s hůlkou se mu třásla, ale nevypadal, že by měl strach. Spíš s ním lomcoval vztek, tak moc, až se třásl po celém těle. "A co tu děláte vy, Edwardsová?!" štěkl už známě nepříjemně na Jane, která se ukrývala za neznámou ženou, což mu na klidu moc nepřidělávalo. Být za zády někoho, jako vypadala ona?
Očividně ho až moc rozhodila situace, které mohli obě před chvíli přihlížet a také rozhodně fakt, že mu krk - a to doslova, nakonec zachránila žena s dívkou. Tak potupné, zrovna pro něho. I tak ale stále nevypadal ve své kůži, v tom šeru měl tvář stále trochu zarudlou, ale alespoň už mohl normálně dýchat. Náhle měl sto chutí mávnout hůlkou a oběma vymazat paměť.

_________________

| +

| +

Mimo herně:
Jsem si neházela, protože by mi musela padnout nula nebo míň, aby to nevyšlo...

Malá svědkyně byla drzejší než veverka, ale Branwen to nechala bez komentáře. Hlavní bylo, že se stáhla. Branwen nezáleželo na tom, jak moc se chlapík přidusil nebo ne, a to obzláště poté, co se vymanil ze sevření a namířil hůlku na ni. Nehnula ani brvou, jen jí podrážděně zasvitlo v očích.
"Awinio radix," švihla hůlkou. Chodník popraskal a z něj se vynořily jako hádky kořeny, které se během chvilky pěkně ovinuly kolem muže, který schytal kletbu od toho s jizvou.
"A teď k tobě, ty pitomče. Skloň tu hůlku, nežiješ v osmnáctém století," zavrčela a pozvedla ironicky jedno obočí.On sotva lapal po dechu, trpěl klepavkou a vypadal zřízeně. Ona byla v pořádku, hůlku na něj mířila naprosto nehybně a uměla se přemisťovat tak rychle, jako se tu právě objevila. Bylo nasnadě, kdo by skončil vedle prvního chlapíka.
Nelíbilo se jí z principu ani to, že muže oslovil ten druhý jako profesora. To berou Bradavice šílence a magory? Určitě to myslel jako směšnou přezdívku... Široko daleko se mezi kouzelníky ten titul jinde nepoužíval. Podrážděně jí zacukalo v oku. Bude to? Vnímala za sebou zatím dýchající mladou slečinku, která si vyšla vážně po té nejhorší ulici, jakou Londýn nabízel.
"Poručník, nebo se staráte z dobroty srdce? Rodinnou podobu nevidím," usekla stroze, když štěkl po blondýnce. Pomalu se sarkasticky vracela k vykání, i když tenhle vypadal jako úplně stejný živel, kterého právě složil. Měla sto chutí obrátit jeho vlastní slova proti němu a nechat dorazit britské bystrozory, aby nechali oba chvíli v chládku. Podle zpráv ale ve vězení poslední dobou nebylo v Británii moc místa.

_________________
viewtopic.php?f=12&t=536

To že by kopanec měl tak dobrý účinek Jane nějak nečekala. Zapamatuj si to, když kopneš někoho takhle hezky do oblasti kolena, zbavíš ho rovnováhy… Jo to by se mohlo někdy později hodit. Ale příště než někoho takhle nakopneš, nezapomeň si vzít řádné boty. Nechceš si zlomit nárt, že ne?
Jane si všimla že Rodwell začínat připomínat ve tváři ředkvičku. A ty bych měla asi taky koupit. Zato jeho výraz v obličeji byl… vztek. Jo s největší pravděpodobností vztek a také zmatek. Možná, teď už zase tak dobře neviděla, skrytá za zády čarodějnice s páskou přes oko a vlasy tak krátkými, že by na změření jejich délky stačilo pravítko o sedmi centimetrech.
Rodwllův protivník skončil v bezvědomý. Myšlenku že by nemusel být úplně zlý (varoval ji, několikrát a přitom se jí mohl zbavit jednoduchým kouzlem) zatlačila do kouta. Na to přespříliš naivně fandila Rodwellovi, protože ho znala. Neverbální zaklínadlo, hezký! Ocenila místo toho v duchu. Bábi tak občas kouzlila a z jejího vysvětlení Jane věděla, že zvládnout je není nic lehkého. Další kouzlo, které pak stálo za zmínku, bylo Awinio radix. Kořeny spoutaly ležícího kouzelníka, ale jak si Jane všimla nebránili mu v dýchání. Užitečné. Důležité ale hlavně bylo, že věděla kouzlo, takže si ho mohla zapsat do paměti.
Jenže pak Rodwell začal jančit respektive vyhrožovat čarodějce, co mu pomohla. Jane ho sledovala z bezpečného úkrytu za zády kouzelnice, která měla záda rovnější než pravítko na bábině stole. Ačkoli byla čarodějka vysoká, byla také útlá jako proutek a tak Jane bez problémů viděla, když kousek popošla. Rodwell vypadal… vzteky bez sebe. Ne, Jane náhle byla ráda, že tu s ním není sama. Navíc měla pocit, že být tohle ve škole, tak by s největší pravděpodobností začal zmijozelské koleji strhávat body. Sice by nevěděla proč, ale na tom nesešlo. Ale teď nebyli ve škole…
Pitomče? Ona mu vážně řekla pitomče? Jane byla dnes svědkem hned několika přírodních úkazů. Profesor Rodwell se třásl, v obličeji byl rudý a ruka, jíž držel hůlku, se třásla. Přes obličej se mu táhla ona jizva, která teď byla znepokojivě bílá a s obličejem hezky kontrastovala. Tu měl vlastně i předtím. Došlo Jane. Jenže ve škole nevypadala, tak… tak hrozně.
Nadskočila, když velitelsky vyštěkl její jméno a otázku. Napřímila a srovnala boty k sobě jako voják. To ta bábina disciplína. Přemohla touhu zasalutovat a otevřela ústa, aby po pravdě vysvětlila, proč zde vlastně je, ale s mluvením ji předstihla kouzelnice. Rodinná podoba? Co…??
Jane zavřela pusu. Nebude přeci stát a bradou drnkat o dláždění. Slabě si odkašlala.
„Není to můj poručník.“ Prohlásila slabě. Díkybohu. Dodávala v duchu. Těžko říci jaký je pan profesor v soukromí, ale Jane to nehodlala zjišťovat. „Je to můj učitel.“ Vysvětlila kouzelnici a snažila se, aby to neznělo moc tragicky. Teď to tak totiž moc nevypadalo. Vzpamatujte se. Vynadala mu v duchu.
„A já… chtěla koupit jed.“ Prohlásila opatrně. „Na salát- na slimáky pane profesore. Je v nákupním seznamu.“ Dodala rychle. Pro jistotu. No né vážně jsem před chvílí chtěla říci na ‚salátožrouty‘? Z kapsy vylovila uzoučký pergamen a jemně s ním zamávala, aby bylo jasné, že si nevymýšlí. „Ten prodavač u schodů tvrdil, že se tady dá… sehnat.“ Dokončila poněkud nejistě. „Jenže už neřekl kde…“ Nějak jí náhle bylo zatěžko se ptát přímo. Jako by ta otázka sem nepatřila. Otázka vyzněla do ztracena. Neptala se jen Rodwella. Otázka byla směřovaná i k neznámé, která ji částečně kryla, teď už jen před zuřícím profesorem. „Myslím, že je to důležité… je u toho vykřičník.“ Prohlásila pomalu. Slovíčko vykřičník jako by se topilo v rozpacích. Jane napadaly zlé myšlenky. Co když tam byl vykřičník z jiného důvodu, hm…?
Ale pak ji napadla ještě jiná věc a Jane přesně věděla, že na ni profesor neodpoví. Přesto se musela zeptat. Ve škole by následoval trest v podobě snížených bodů, tady jí za drzost mohl tak maximálně pokárat.
"Co myslel tím klesnutím hluboko?" Vyslovila otázku, která jí pálila. Koneckonců profesoři si tak špatně nežily, ne? Plat, byt ve kterém se topí, teplé jídlo třikrát denně plus školní akce typu vánoční ples, které stály za to. S postem ministra se to asi rovnat nemohlo, ale i tak... Co musel dělat předtím, jestliže teď klesl? A než stačil odpovědět vypálila další otázku, která byla nejspíše přednější.
„A když už jsme u toho… co tady vlastně děláte vy?“ Dobrá otázka ne? Tak na tohle mi neodpoví zcela určitě. Zachmuřila se Jane.

_________________

(Stieg Larsson)

Ebenezar nehnul ani brvou, když neznámá žena Raleigha spoutala pomocí kořenů a tím pojistila možnost, že by se probral a chtěl se mstít. Možná další věc, za kterou měl k ženě před sebou chovat vděk, namísto toho však na ní mířil hůlkou a nezdálo se, že by si své chování chtěl rozmýšlet. Nemusela si to brát osobně, ale on lidem prostě nevěřil. A rozhodně ne nějaké ženské, která se z ničeho nic připletla do incidentu, kterého by si nemusela vůbec všímat a mohla klidně pokračovat v chůzi. Co na tom, že vzhled bystrozora z ní doslova vyzařoval a nebyla to žádná čistokrevná dáma v šatech, o to víc to Ebenezara nenechávalo chladným a podněcovalo ho to ještě k obezřetnějšímu a hrubšímu chování. Celou bystrozorskou společnost nesnášel, prožil si s nimi dost a bylo jedno, kdo proti němu stanul, v takovém chvíli se mu až moc živě před očima promítaly vzpomínky ze vzdálené minulosti, ve které k bystrozorům, celému soudnímu systému Ministerstva a všem vysoce postaveným kouzelníkům choval čistou, upřímnou nenávist. Každým rokem, co byl na svobodně, na to pomalu zapomínal a nenávist se pomalu rozfoukávala v prach, ale i tak ty malé zbytky v něm někde byly ukryté a začínaly žhnout právě v takových okamžicích. Jak typické, bystrozoři se cpali všude.
Sotva mrkl, když ho nazvala pitomcem. Hůlku rozhodně nesklonil. Ebenezarovo pošramocené ego zraňoval k tomu všemu ještě fakt, že tomu přihlížela a stále přihlíží bradavická studentka, kvůli čemuž se mu dál rozléval vztek po celém těle a to Jane zatím mlčela a ukrývala se za Branwen. Rodwell pitomec, ani hlupák nebyl a uměl si spočítat dvě a dvě, věděl, že proti té ženě by šanci neměl, možná teoretickou, nebyl žádným laciným kouzelníkem, magii ovládal na dobré úrovni, ale výcvik byl výcvik. A byl v letech, a teď i ve stresu. Nic z toho však neznamenalo, že by dal najevo porážku, či ústup a hůlku sklonil. Byl to Ebenezar Rodwell, ten takové věci nedělal.
Její další slova ho však donutila k silnému úšklebku. "Takže nejen, že jste poloslepá, jste i hluchá?" neodpustil si rýpavě nepříjemným tónem a pevně zaťal zuby, když se Jane dala do odpovídání. Ne, nebyl poručníkem, ani se nestaral z dobroty srdce. Mohla slyšet, kým je. Ebenezar pod Janeými slovy zlehka přivřel oči, možná by si i v takovém tom všeobecně známém zoufalém gestu promnul nos, ale to vzhledem k držící hůlce neudělal. Pohádka o kupování jedu ho moc nezaujala, protože to Jane samozřejmě vůbec nevěřil, i když ona nepůsobila dojmem nějakého rebela, nebo studenta propadající černé magii. Absolutně ho to nezajímalo, jen se do děvčete zavrtával pohledem a když mu začala pokládat otázky, jeho do teď šklebící se rty se srovnaly v úzkou, nehybnou linku.
"A když už jsme u toho?" zopakoval po ní nevěřícným hlasem a bez ohledu na ženu, která před dívkou stála, se k Jane pomalým krokem vydal s hůlkou stále napřaženou. "Možná byste si měla uvědomit, s kým mluvíte," zavrčel nepříjemně, když už stál kousek před Branwen. "Buďte příště tak aktivní i na hodinách astronomie, třeba to ocením. Hm... a třeba taky ne," zašklebil se na ní, takže šlo naprosto snadno vyčíst, že poslední slova budou správná, než vrhl jedním znechuceným pohledem po štíhlé, vysoké ženě, než ruku s hůlkou rychle sklopil a rozešel se směrem, kterým přišel. Při té příležitosti neopomněl do Branwen trochu strčit svým ramenem, jak se protahoval v úzké uličce, přeci jen mu překážela v cestě. Límec černé košile si zase vytáhl vysoko, než ruce svěsil zpět k tělu. Hůlku pro všechnu jistotu stále držel v ruce, ale nepochyboval o tom, že by mu přišla kletba do zad. Nebyl to náhodou nějaký bystrozorský kodex?
Jeho vysoká postava se ztratila někde na konci ulice, kde ústila do Příčné.

>>

_________________

| +