Adama ten výkřik týkající se umytých oken dokonale probudil - možná na něj zareagovalo jeho podvědomí, protože to byl přece on, kdo smyl z okenních tabulek tu stoletou špínu, díky níž dovnitř nepronikalo téměř žádné světlo. Ve svém kočičím těle se protáhl, zabručel a pak nahlas zamňoukal, snad aby na sebe upozornil. Nebo možná v kočičí řeči říkal něco jako „se neposer, negře, tak budeš konečně pořádně vidět“, protože v tom šeru, které tu v minulosti panovalo, se Nicholas možná docela ztrácel.
Kocour na narušitele upřel svá modrá kukadla a znovu zamňoukal, přičemž zauvažoval, jestli se má proměnit zpátky, nebo zkusit vyškemrat kus svačiny, pro kterou sem Winnfield určitě přišel. Nakonec se prostě jen posadil na židli, zvedl přední nohu a začal se důležitě čistit, jako by snad předtím vlastním kožíškem vymetl všechny kouty od pavučin. Což fakt neudělal.

_________________

Kočičí zamňoukání sice nepatřilo k věcem, které by Nicholas za normálních okolností považoval za podezřelé, ale tohle nebyly normální okolnosti. Tady někdo zásadně měnil charakter hnízda a smrděla z toho kontrarevoluce, což bylo o to horší, že sám o zvířecí podobě některých svých kolegů dosud nevěděl. A ještě mnohem horší o to, že si dovedl živě představit, jak se v podobnou kočku mění někdo z ministerstva a jak ho sem pak někdo úplně blbý přinese, protože má slabost pro opuštěné kočky.
Hůlku tedy bleskově namířil na to líné zvíře, které už teď přehlédnout nemohl, a mírně pozvedl obočí. Mohl to být nějaký rafinovaný smrtijedský trik, samozřejmě, ale asi že k sobě s kocourem barevně ladili, rozhodl se Nicholas odložit jeho usmažení na nějakou pozdější chvíli. Prozatím jenom obezřetně sledoval, jak se zvíře myje, a čekal, jak moc kompletně tu očistu vezme, protože lízání jistých partií by pravděpodobně smrtijedského špióna vyloučilo. I když kdo ví...
„Když mi řekneš, kdo to udělal, dostaneš pikslu tuňáka,“ začal pomalu, ale spíš aby případného infiltrátora pořádně rozhodil, než že by skutečně věřil v možnost identifikace pravého zloducha.
Hůlku ale zatím rozhodně neuklízel, co kdyby ho okolnosti přinutily do toho kožichu narvat legillimens nebo tak něco...

_________________

Jakmile se na scéně objevila Nicholasova hůlka, kocour přestal s očistou, naježil se a hlasitě zaprskal. Ne, takové jednání se mu ani trochu nelíbilo a vážně nechtěl být vyuzen a prodán do nejbližší čínské restaurace. Dámo neměl ponětí, že je kolega rebel tak paranoidní, a protože netušil, jestli ho každou chvílí opravdu neusmaží, rozhodl se raději na sebe vzít znovu svou lidskou podobu.
A tak se kocour Winnfieldovi přímo před očima přeměnil v jednoho z rebelů. Dobře, Adam byl v Hnízdě poměrně krátce, pokud považujeme pár měsíců za krátkou dobu, ale protože se v tomhle domě vyskytoval poměrně často, jeho tvář už by Nicholasovi mohla být minimálně povědomá.
„Nemám páru, kdo umyl ta okna,“ zalhal obratně, protože tak nějak tušil, že by dostal vynadáno, kdyby se k tomu prohřešku přiznal. „Ta hůlka určitě není nutná,“ dodal a protáhl se, aby se zbavil pocitu, že má ještě pořád čtyři nohy a kočičí ocas.

_________________

Nicholas nebyl pobaven. Probodával měnící se kočku pronikavým pohledem jediného oka a myslel si něco o parchantech, ale proces reverzní zvěromagie samozřejmě poznal, takže to kočičí kožich i Adamova kůže přežily bez újmy. A dokonce se nekonalo ani žádné zesměšnění, protože Nick skutečně přeměněný obličej poznával a věděl, že to není Smrtijed.
Leda že by to byl šikovný metamorfomág, hmm...
„Na tebe možná nutná není,“ zabručel obratem, aniž by jakkoliv reagoval na onu lež, ale vypadal pořád trochu podezřívavě, „ale evidentně tu máme sabotéra, co nejen myje okna, ale dělá i mnohem zákeřnější věci. Zrovna včera jsem si zasvinil ruku o to schodiště, který očividně někdo asi z čistý lásky k tomuhle baráku natřel. Jasný, na tý mojí pracce to moc vidět nebylo, ale kam jsme to jako dopracovali, když brácha ani nemůže sejít schodiště, aniž by byl ještě barevnější...“
Adam si toho nemusel všimnout, ale tady už Nick navzdory vážné tváři víceméně žertoval. Ovšem ne na plnou hubu, jenom tak na devadesát procent, protože zbývajících deset věnoval hlídání souputníkovy tváře. Tak nějak tušil, že mu kecá, a hledal tam důkazy, ale rozhodně kvůli tomu nehodlal dělat scénu. Totiž scénu větší než to, co předváděl teď, maximálně trochu větší o nějaké to nařčení z rasismu.
„Měli bychom prohlídnout sídlo, pěkně důkladně,“ navrhl pak ještě, i když se mu vlastně ani moc nechtělo, a přistoupil k baru, aby si namíchal nějaký ten zdravý koktejl.

_________________

Nicholas se rozpovídal o sabotérovi, z čehož Adam usoudil, že je kolega rebel až moc paranoidní a nepatrně se zašklebil. Vážně jen nepatrně, aby ho třeba nenaštval, protože se vážně nechtěl smažit ve vlastní šťávě, nebo tak něco. A taky zauvažoval, jestli mu má přiznat, že je ten sabotér vlastně on. Asi to bylo lepší, než aby začal Winnfield obracet Hnízdo naruby...
„No, ty schody mám na svědomí já,“ přiznal tedy po chvíli, podrbal se přitom ve vlasech a nejistě přešlápl z nohy na nohu. Dodal by, že ho o to poprosila Bryony, ale Dámo nebyl žádná bábovka a nechtěl, aby to vypadalo, že hází vinu na někoho jiného. Navíc přece neudělal nic špatného - Hnízdo prostě potřebovalo na některých místech trošičku zrekonstruovat. Jeho samotného dost štvalo, když si do pazoury zarazil několik třísek, než slezl po schodech dolů.
Sice padlo něco o prohledávání sídla, ale Adam se do něj rozhodně nehrnul a vypadalo to, že ani Nicholas nakonec nikam nespěchá. Dámo tedy přešel k ledničce, vylovil zbytek koláče, který někdo upekl, a posadil se s ním ke stolu.

_________________

„Ale?“ podivil se Nicholas a povytáhl obočí, jako by se chtěl nenápadně zeptat, jestli je to opravdu všechno, za co Adam může. Nakonec si to ale zjevně rozmyslel, jenom ho znovu probodl pohledem a definitivně se přesunul k baru.
Prohledávání sídla se nesetkalo s velkým ohlasem, ale těžko to mohl Adamovi vyčítat, když sám upřednostnil drink. Během míchání tedy mlčel, jen po očku, haha, sledoval, jak se vydává k lednici, a sám si hleděl svojí sklenky, do které dnes přidal trochu víc vodky než normálně. Na probuzení. Polovinu výsledku do sebe obrátil okamžitě po promíchání, se zbytkem se opřel o futra a pohledem přes Adamovo rameno kontroloval, jestli si kolega z lednice náhodou nebere tu cihlu ementálu, v kterémžto případě by ho musel zadržet. Možná na ní byl přilepený lísteček s poměrně výmluvným „majetek Ezekiela, mor na toho, kdo si byť jenom čuchne“, ale všichni moc dobře víme, jak podobné věci ve společných ledničkách fungují, žeano.
„Asi půjdu napřed, hm?“ vypadlo z něj pak, když bylo zjevné, že od protistrany se nedá čekat větší aktivita než dlabání koláče, a krouživým pohybem při tom znovu míchal obsah své skleničky. „Začnu od půdy, ty pak můžeš kouknout do sklepa, třeba tam budou aspoň myši.“ Opět se tvářil naprosto seriózně, ale uvnitř se představou, jak tam pan Hunter loví hlodavce, náramně bavil. Tak moc, až hrozilo, že to na něm brzy začne být vidět, takže dopil, postavil sklenici na nejbližší volnou plochu a měl se k pomalému odchodu.
„Ještě nějaký pasti, o kterejch bych měl vědět? Vyměněný žárovky, vyklepaný koberce?“ Teď už přiznání ani moc nečekal, teď chtěl prostě vědět, do čeho jde. A jenom trochu ho při tom napadlo, že by si na cestu možná měl vzít brokovnici.

_________________

Adam jenom pokrčil rameny a zatvářil se dost... no, flegmaticky. Konec konců, co bylo špatné na tom, že obrousil a natřel zábradlí? Alespoň konečně neměli členové řádu v rukách třísky. Dobře, Winnfieldovo OCD asi trochu trpělo, ale to byl jenom detail.
„No, třeba,“ odsouhlasil plán prohledávání Hnízda, ačkoliv věděl, že Nicholas žádného sabotéra nenajde. Možná proto se do toho hledání moc nehrnul a raději ujídal koláč. A pobaveně se zašklebil, když Nick zmínil myši ve sklepě - ale proč ne, trochu si zaloví, alespoň se protáhne a zabije čas. A pak jim ty potvory nebudou lézt do spíže.
„Jo, v druhým patře na chodbách jsou vyměněný žárovky,“ přikývl a svá slova myslel naprosto vážně, rozhodně si z Winnfielda neutahoval. „Bryony mě požádala, jestli bych s tím něco neudělal,“ dodal. „Stejně jako s tím schodištěm.“ To byla taky pravda. Jo, Dámo by se do toho možná pustil sám od sebe, ale když ho požádala Bryony, měl o důvod víc, proč tyhle drobné rekonstrukce neodkládat.
Nakonec dojedl, protáhl se a trošičku pobaveně na kolegu rebela mrknul. „Tak já jdu do toho sklepa,“ zahlásil kupodivu docela natěšeně, v mžiku se přeměnil zpátky do své kočičí podoby, a elegantně zamířil ke schodišti vedoucímu do sklepa. Hodlal s těmi myšmi pořádně zatočit.

>>

_________________

„Tak Bryony požádala...“ zamyslel se Nicholas tiše, někdo by mohl dokonce říct zlověstně, a viditelně se zamyslel. Naštěstí měl ale dneska relativně dobrý den, navzdory těžké noci a pozdnímu vstávání, takže jeho paranoia nedosahovala ani zdaleka svých obvyklých maxim, takže nápadem jít si jmenovanou pořádně proklepnout se zabýval jenom zlomek vteřiny.
Po jeho uplynutí si opět připravil hůlku do pohotovostní pozice a zamířil ke dveřím. Tím pádem mu nemohla ujít další Adamova přeměna, tentokrát na zvíře, a neubránil se ani nevěřícnému kroucení hlavou. Nikdy nechápal lidskou potřebu dělat ze sebe cokoliv jiného a ani ho nenapadlo, že by se to snad mohl učit taky, protože kdo ví, jestli by nakonec neskončil jako nosatec anthonomus grandis, cože je... takovej tmavej brouk, co žere bavlnu.
„Ti běloši jsou fakt blázni,“ uteklo mu pouze, načež zmizel kdesi v domě, a můžete vzít jed na to, že s tou důkladnou prohlídkou jen tak nepřestal.

>>

_________________

Někdy večer...

Ricky měl za sebou náročný den, kdy vyráběl spoustu protiministerských letáčků, které hodlal během následujících dní rozdal a vylepit po ulicích Londýna - nejvíc jich hodlal nacpat lidem, co se dostaví na nelegální závody košťat. Tam se totiž dal naverbovat dobrý rebelský materiál a navíc moc nehrozilo, že se tam objeví ministerští poskoci. Jejich rebelské... hnutí teď potřebovalo každého, kdo se hodlal postavit za dobrou věc. Za jedinou správnou věc - revoluci, muhehehe.
Alaric nicméně momentálně seděl v kuchyni u stolu... No, seděl. On spíš napůl ležel a rozhodně spal. Prostě si na sebe zase jednou vzal moc práce, což si teď vybralo svou daň a Ricky jednoduše usnul nad jedním z letáčků, který se mu dost možná obtiskl na tvář, obzvlášť když ho trošičku poslintal....
Nebylo pochyb o tom, že až se vzbudí, bude ho z téhle krkolomné polohy bolet celé tělo, ale teď vypadal docela spokojeně a nevzbudili ho ani případní návštěvníci kuchyně, kteří se třeba rozhodli vyrabovat ledničku.

Mimo herně:
Nečekám žádnou interakci, tohle je jenom takový výkřik do tmy, který jsem si nemohla odpustit Kdyby ale někdo napsal, tak dávám do konce herního dne tak jeden, dva posty maximálně, tak to berte na vědomí...

_________________

Volně navazuje na bitku na Příčné, jakože další den ráno...

Na stole se válela lahev tequily, prázdná. No, možná by se v ní našla nějaká osamocená kapka, ale jinak byla vážně dočista prázdná. Stejně jako byly prázdné panáky postavené na stolu nedaleko lahve.
A nebylo to to jediné, co se v Hnízdě válelo. Na gauči ležel Ricky a očividně měl hlubokou půlnoc, přestože už se dávno rozednilo a on obvykle stával velmi brzy, aby toho během dne stihl co nejvíce. Jenže soutěž v popíjení tequily člověka snadno odrovná, obzvlášť když pije tequilu s někým, jako byla Freya Xavierová, která v pití tequily přímo vynikala, což si měl Ricky uvědomit až s příchodem drastické kocoviny.
Na jeho hrudi ležel kocour, huňatá obluda s čokoládově hnědou srstí a očima modrýma jako pomněnky. Mohl to být mladý pan Hunter, ale také nemusel. I když... v okolí se asi nepohybovalo moc takových kocourů. Každopádně kocour byl zřejmě jediný, kdo byl touhle dobou ve společenské místnosti vzhůru. Ležel, švihal ocasem, vrněl a pozoroval okolí. Bylo zvláštní, že ho ještě nezadusil ten alkoholový opar, který tu prosytil vzduch.
Jinak tu ale bylo celkem uklizeno, takže nic nepoukazovalo na to, že by tu proběhly nějaké šílené orgie. Naštěstí.

Mimo herně:
Tak nějak domluvená hra, pokud to ještě platí, ale myslím, že případní vetřelci nebudou sežráni, spíš naopak budou docela vítáni.

_________________