(hladovýho draka už vynechám, nebo by se táhl do nekonečna )

Chviličku spolu postávali před obchodem, kde právě probíhala kratší řeč o tom, jak že to vlastně zaonačí. Iggy vypadal, že mu místo kde jsou nijak nevadí - asi tak jako jemu. Obrtlá mu přišla jako další poklidná ulička a upřímně nechápal, proč se jí i někteří normální kouzelníci vyhýbají. Neviděl tu kouzelnické bezdomovce - teda jestli vůbec nějací byli - ani kouzelnické souboje na druhou a to mu tak nějak stačilo k spokojenosti.
"Super nápad! Tak já odpálím tu u B&B , pak ti hodím sirky a ty odpálíš tu druhou." poznamenal Bastien, kterého vůbec nenapadlo, že by stačili jen pootevřít dveře. Iggy se prokázal jako brilantně inteligentní v situaci, kdy jeho mozek vynechával, což bylo ocenění hodné. Nebo to možná trochu přeceňoval.
"Tak fajn, tady máš jednu petardu a ještě..." podotkl a zašátral v kapse, neboť se snažil najít svoje praskací kuličky. S politováním ale zjistil, že je v žádné z "nekonečných" kapes nenašel a tak jen pokrčil rameny. Kuličky vezme třeba jindy.
"No tak nic, nemám to, jde se na to." podotkl nakonec a naznačil, jakože začnou. Šel očividně do celé věci pěkně z hurta, po hlavě. Rozhodl se petardu zapálit už po cestě, pootevřel dveře, hodil Iggymu sirky a poklidně čekal na petardin čas. Všechno se zdálo být tak strašně pomalé a dlouhé, dokud petarda konečně nevyrazila vpřed, což Bastienovi vykouzlilo pobavený smích na tváři. Pak se musel kouknout, jak si vede Iggy a zkontrolovat, jestli se na ně nežene pohroma z krámku, což by znamenalo rychlý úprk. Doufal, že budou nejdřív chtít uhasit petardy, které byly označené extradlouhou dobou působení. Už teď se z krámku linulo nadávání, které jasně značilo, že petarda nezůstala nepovšimnuta.

_________________

| +

Ignác se spokojeně ušklíbl, když mu Bastien odsouhlasil ten plán s petardami. Kdyby protestoval, asi by ho nazval blbcem, protože jeho plán samozřejmě neměl chybu a určitě nemohl vymyslet žádný lepší. „Dobře, to by šlo,“ odkývl jeho pokyny, ačkoliv byl přesvědčený, že pokyny by měl rozdávat on, když už ten plán vymyslel.
„Jo, dík,“ přijal zrzek s povděkem dělobuch a čekal, co dalšího Bastien ještě z kapsy vytáhne, ale žádná další srandička nenásledovala, a tak nad tím v duchu mávnul rukou. Třeba si prostě jen myslel, že má víc petard, ale už je stihl někde vypotřebovat, nebo tak něco. „Já bych mohl přihodit ještě bombu hnojůvku, jednu mám,“ přiznal Iggy a v očích se mu ďábelsky zablesklo. A taky zmiňovaný předmět pro záškodníky vytáhl z kapsy, aby si bombu připravil společně s petardou a mohl tohle super kombo hodit do obchodu.
Ignác s jiskřičkami v očích sledoval, jak Bastienova petarda vletěla do obchodu, načež zapálil tu svou a pustil jí mezerou ve dveřích dovnitř. A než se dveře zavřely, hodil dovnitř ještě bombu hnojůvku, jako by smrad z petard nestačil. Pak už jen poslouchal nadávání linoucí se z vnitřku obchodu, a smál se jako blázen.
Úsměv mu však trochu zmrznul na tváři, když se ke dveřím nahrnuli hned dva docela naštvaně vypadající muži. V naštvanosti jim očividně nebránil ani fakt, že díky kouři a smradu v krámu skoro nemohli dýchat. „A do háje. Mizíme, honem!“ zavelel Iggy, nebo spíš jeho instinkt, a jeho nohy se okamžitě rozběhly pryč. To už se dveře obchodu otevíraly a muži vybíhali za záškodníky s pokřikováním, ať je někdo chytí, že jim zakroutí krkem. Tohle už Iggy slyšel mnohokrát, ale byl rozdíl slyšet to od naštvané mudlovské babičky a od drsných chlápků, co chodí nakupovat na Obrtlou ulici.
„Hoď za sebe tu petardu, dělej!“ houknul Iggy za běhu k Bastienovi, aby petardu, kterou chtěli hodit lidem na ulici pod nohy, hodil pro změnu po jejich pronásledovatelích. On sám už žádnou munici neměl, takže to bylo na Basťovi.

_________________

Poté co Bastien osvětlil zrzkovi celý plán přišlo jedno milé překvapení - Iggy přispěl svou troškou do kotlíku a vytáhl bombu hnojůvku. To dodávalo celému plánu grády, které už měl i tak - a ještě aby neměl, když byl prvotní nápad jeho.
"Super! Už je vidím, jak se dusí smradem." podotkl Bastien, zasmál se a pomalu pokročil k jámě lvové, neboli dveřím, které následně mírně pootevřel. Nemusel čekat dlouho a petarda se odpálila, potom ta Iggyho a nakonec Bum, prásk - i ta bomba hnojůvka hezky vybuchla. Bastien se už už smál. Ne, nemohl ten smích zastavit, když uviděl mezi tím kouřem dvě siluety.
A šly ke dveřím, za nimi ven. Čas na úprk, jelikož si museli pořádně pospíšit, aby je náhodou nějaké to kouzlo nezasáhlo pořádně do zadku. Bastien utíkal, co mu nohy stačily kousek po Iggym, to však neznamenalo, že ho brzo nedohnal, neboť byla jeho kondička v docela dobrém stavu.
A když už to vypadalo, že se dva muži blíží a natahují hůlky, dostal Bastien pokyn k zapálení petardy. Ačkoli si Bastien myslel, že by to jistě zvládli a že je to jen plýtvání petard, odpálil ji kouzelníkům přímo pod nohy, což jim dalo pořádný náskok a nakonec zahli do jedné uličky a ztratili se jim z dohledu.
Netrvalo nijak dlouho a mezi tím přerývavým dechem se ozval smích. "To byla pecka, viděl's to ?" zeptal se jen tak rétoricky, neboť dost dobře věděl, že u toho Iggy byl a svoje vlastní oči používat umí.
"Hahá, jak na nás utíkali, ale už od samotnýho začátku byli úplně bezmocní! prostě neměli šanci!" dodal pak ještě, zatímco jeho smích pomalu dozníval.

_________________

| +

Petardy sice bouchly jak měly a Iggy se tomu chvilku dokonce i smál, ale když se za nimi rozběhli ti chlápci, smích ho přešel a radost vystřídal strach. Instinkt velel k úprku a Ignác ho, jako vždycky, poslechl na jedničku. Ukázkově vzal nohy na ramena a prchal Obrtlou ulicí jako o život, div se přitom nepřizabil o vlastní nohy. Měli zatracené štěstí, že jim nikdo z přihlížejících osob zákeřně nepodrazil nohy... nebo rovnou nestřelil nějakou pěknou kletbu do zad. Tohle byl adrenalin, to ano, ale nebezpečí Iggy neměl úplně nejraději. Jen se strýčkem, který si uměl poradit se vším a se všemi, a se kterým se ani trošku nebál.
Díky náskoku, který jim získala poslední petarda, se jim povedlo zahnout někam za roh a zmizet pronásledovatelům z očí. Iggy se pro jistotu přimáčkl do jednoho z tmavých výklenků, aby opravdu nebyl vidět a neprozradily ho třeba odlesky světla tančící mu po ohnivých vlasech. „No to teda byla pecka,“ zkonstatoval s přikývnutím a pobaveně se ušklíbl. Pak se uchechtl, ale záchvat smíchu se nekonal, možná za to mohl ten knedlík, co se Iggymu uhnízdil v krku a nechtěl zmizet.
„No já nevím, kdyby stihli švihnout hůlkama, tak je po nás,“ zkazil Bastienovi radost a potřásl hlavou. Pak se ale usmál, protože to rozhodně byla sranda, to nemohl popírat. A dal by cokoliv za to, aby viděl výrazy ve tvářích jejich pronásledovatelů. „Hele, co máš teď v plánu? Já bych asi měl pomalu vyrazit na ty nákupy a budu doufat, že ty chlápky nikde nepotkám,“ prohodil pak a pokrčil přitom rameny.

_________________

Bastien byl šťastný z toho adrenalinu, který si tak pracně vysloužili a moc se nestaral o ty chlápky, upřímně mu bylo docela jedno, co dělali teď a jestli je ještě hledali - však co by jim mohli jako udělat? Nějaký to kouzlo neuškodí že jo a pochyboval o tom, že by je zabili, na to přece neměli právo, ne?
Iggy se mu zdál ještě pořád trochu vystrašený, ale Bastien to nekomentoval, aby se na něj neurazil, přece jen to zvládl opravdu dobře!
"Ale prosímtě, přece by nás nezabili, na to jsou snad nějaký zákony ne?" zeptal se Bastien a stále se pobaveně usmíval. Tak tohle fakt zlepilo jeho nudnej den, ještě furt přemýšlel nad tím, jak úžasně to provedli a nijak ho nezajímaly možné následky.
"Símtě, ti stejně zalezou zpátky do díry." okomentoval to s těma chlápkama ještě dřív, než se se zrzkem rozloučil, neboť uznával, že i on by měl zajít zpět k drakovi a počkat na tátu s tím, že nakonec stejně nestihl koupit ty kotlíky. Hmm, smůla no - nebo že by tam ještě zašel?
"Ale já asi taky půjdu, ještě bych měl splašit kotlíky, jak jsem původně měl.." podotkl a zapřemýšlel, kde asi je ta kotlíkárna, nebo jak se tomu obchodu říká. Stále doufal, že to nebude žádný nudný obchod, ale nějaká trollí díra..
"Tak se měj, uvidíme se v Bradavicích!" podotkl a ještě mu zamával, než zase odběhl po svých hledat krámky, které potřeboval navštívit.

--)--)

_________________

| +

Iggy povytáhl obočí a nevěřícně se na Bastiena zadíval. To byl ten kluk vážně tak naivní? Dobře, Ignáce dětská naivita taky úplně neopustila, ale vyznal se v lidech a v tomhle směru naivní nebyl ani trošku. „Připadá ti tohle jako místo, kde někdo dbá na nějakej podělanej zákon? Natož v týhle době?“ opáčil s úšklebkem ve tváři a potřásl hlavou. Bastien byl na jednu stranu děsně fajn komplic, ale na stranu druhou to byl hrozný ňouma.
Chlápky a možnost, že by si na ně mohli někde počíhat, už nekomentoval. Ať si Bastien myslí, co chce, a nadále žije ve svém růžovém světě. „Jo, měj se. Dík za spolupráci,“ rozloučil se s blonďákem nakonec. „V Bradavicích zdar,“ dodal a vyprovodil chlapce pohledem. Sám se pak vytratil z Obrtlé ulice, aby si koupil nějaké věci v obchodech na Příčné a počkal na strýčka na smluveném místě.

→ pryč

_________________

>>>>

U Borgina a Burkse (kese? kse? ka? e? what do you mean...) se objeví velmi naštvaně vypadající muž v černém obleku, přehodí si sako z jedné ruky do druhé, načež tu volnou pak zastrčí do kapsy a pohled stočí na mě. Ani mi nemusí nahlas říkat, že se nemám někde zatoulat, je mi to jasné. Kdyby to bylo na něm, asi by mě s sebou nevzal vůbec, ale mamka na tom trvala, že se něco přiučím a otec není v pozici, kdy by mohl matce nějak takhle odporovat, protože zatím sice nemusí spát v kanceláři, ale to se může pěkně rychle změnit, žeano.
Černý pléd, přehozený přes bílé šaty vyšívané černou nití, si přitáhnu blíže k sobě, ujistím se, že mám vlasy stále zapletené do dvou dlouhých francouzských copů a vydám se za otcem dovnitř. "S nikým cizím nemluv, jasné?" zopakuje mi a poté, co mu přikývnu, se odebere kamsi dozadu, ani nechci vědět co tady hledá, řeší, smlouvá, prostě mě to nezajímá. Já se rozhodnu udělat přesně to, co mi otec zakázal a začnu přejíždět pohledem po všem, co tu v tom blbém osvětlení vidím. Tiše zamumlám něco o tom, že tohle je fakt odporný místo a skloním se k lahvi, ve které je něco moc ošklivého naložené. Možná bych tady mohla najít něco, co by mi pomohlo škodit spolužákům, přeci jen z toho, co mi sestra řekla, tady najdu prakticky všechno. Bejt tohle normální obchod, asi bych si řekla o pomoc, přeci jen majitel/é musí tohle místo znát jako vlastní boty, nicméně mám takové dobré tušení, že to není moc dobrý nápad. Chvíli ještě otce vidím koutkem oka někde támhle v rohu. "Tohle si pořídíme domů, ne?" houknu na papá a otočím se, tak akorát abych si všimla, že někam odešel. Super. "Samozřejmě, že tu nejsi, jak jinak..." řeknu tiše sama pro sebe a přejdu k výloze a chvíli se dívám ven. Začínám se trochu nudit, protože tohle místo je víc krípy než zajímavé.

Mimo herně:
Sori krátki, som mimoň.

_________________

<<<

Olšenkovic nebyli toho dne jediní, kdo měl na programu dne pochůzku na Obrtlou. V dopoledních hodinách si do této méně frekventované části kouzelnického Londýna našel cestu i Jonathan Howells, který pravděpodobně zařizoval jeden ze svých dalších obchodů. To vůbec nebyla Romeova primární starost - jeho otec měl týdně několik zdánlivě divných pochůzek a bylo radno se raději moc nevyptávat na to, s kým, proč a o čem. Přesto i dnes šel Romeo s ním, tak jako ostatně většinu prázdnin. Po jeho příjezdu z Bradavic se totiž, dalo by se říct, doma všechno změnilo. Otec už neudržoval v domě ledovou atmosféru, na jejich sídlo zase proudilo mnohem víc návštěv než v průběhu dvou uplynulých let a co víc, Jonathan Howells začal svého syna brávat s sebou na pracovní i společenská setkání. Neobešlo se to bez spousty rad, které mu tloukl do hlavy, aniž by se ho ptal na názor, a spousty lidí, se kterými se měl seznámit - nejlepší na tom bylo, že Charlotte mohla puknout závistí. Romeovi rodiče ale dospěli k názoru, že jejich synáček začíná dostávat rozum a že by bylo dobré pošťouchnout ho, či spíš výrazně postrčit, správným směrem.
A malému Howellsovi to, naproti původním očekáváním, nevadilo. Možná to bylo tím, že se u něj začala naplno rozvíjet puberta.
Tak jako tak se spolu s otcem zastavil před obchodem u Borgina a Burkese. "Asi zůstanu venku," odtušil Romeo, na kterého krám působil divně zvenčí i podle pověsti a moc se mu dovnitř nechtělo. Jeho otec už otvíral dveře a byl jednou nohou uvnitř, když na něj přes rameno houkl: "Zařídím to rychle, ještě pak musíme někam jít. A myslím, že počkáš uvnitř," podotkl oznamovacím tónem. Romeo se nabručeně rozhlédl po ulici a nakonec zapadl do obchodu, protože zůstat sám venku asi vážně nebyl nejlepší nápad.
No, ale vlézt dovnitř byl vlastně skvělý nápad!
"Čau, Gri!" pozdravil tak nahlas, jak se v cizím prostředí odvážil, svou kamarádku. S tou se snažil si poctivě celé prázdniny dopisovat, protože jak slíbil na konci školy, tak hodlal činit. A rozhodně ne se znovu omlouvat. "Jak se máš, přišel ti poslední dopis? A co tu vlastně děláš?" začal na svoje poměry nezvykle hovorně, ačkoli rozhodně ze sebe těch pár slov nevyhrkal o překot. Rukou si upravil vlasy, konečně zastřižené na nějakou normální délku, a rozhlédl se kolem. Obočí mu vyjelo vzhůru. "To je ... zajímavej obchod," utrousil. To tak nějak vystihovalo tu směs zvědavosti, překvapení a toho, že to tady bylo trochu hororovější. A navíc neměl ponětí, kam se zašil jeho otec, protože ho tu nikde neviděl. Ani prodavače.

_________________

| +

"Powell..."

Otočím se za známým hlasem a ani se nepokouším předstírat, že jsem právě fascinovaně civěla na velmi dobrou repliku lidského oka (haha, prej repliku). Než mu ale odpovím, rychle zkontroluju vlastní stav - srdce bije zatím normálně, žaludek se má fajn, ledviny mě nebolí a žebra nesvědí, vlasy jsem kontrolovala, jsem redy. "Romeo!" špitnu přiškrceně a zapíšu si na imaginární to-do list 'vyfackat se'. Alespoň, že Romeo mluví dál a já nemusím přemýšlet nad tím, proč mě nenapadlo zkontrolovat hlasivky - totiž to je docela důležitý, žeano. Zamaskuju to tichým zakuckáním a dál se k tomu nevracím. "Přišel, dneska ráno," zamrkám na kamaráda a vynechám fakt, že Nadia naši rodinnou doručovací sovu napadla, takže odpověď jen tak nedostane. "No otec šel něco zařídit a matka trvala na tom, že půjdu s ním, abych se asi něco přiučila nebo tak. Kupuješ něco?" zeptám se, byť je mi jasné, že tu je asi ze stejného důvodu, poněvadž přišel taky s doprovodem. Tázavě nadzdvihnu obočí, načež pohledem zabrousím na jeho očividně zastřižené vlasy a své zírání odůvodním rozpačitě širokým úsměvem.
Hodím po Romeovi takový ten "jako fakt" pohled a s uculením zakroutím hlavou. "Zajímavý? Je to tu strašné." prohlásím mírně znechuceným tónem a raději nahodím nějaké inteligentní téma. "Hele," strčím Romea z nějakého divného pubertálního důvodu do žeber, "myslíš, že tam zakopávají mrtvoly?" no jo, já a můj divný smysl pro humor. Bravo, Gruško. Překonám nutkání nezačít na Romea nevinně mrkat, protože pravidlo číslo jedna je nemanipulovat s kamarády. "Teda otec spíše kupuje něco pro mamku, od toho s Oskarem jsou k nevydržení." postěžuju si a obrátím oči v sloup. Když už jsme u toho, že jsou lidi k nevydržení, Bradavice budou taky k nevydržení. Sice tam bude Romeo, ale i tak to bude otrava. Všichni ti ostatní lidi tam, profesoři... agh. No tak, Gruško, něco, co bude zajímat i Romea, ať si nemyslí něco špatnýho. "Už víte, kdo bude nový kapitán?" super, famfrpál. Brabarská hra pro kluky a mužatky. Nicméně hezky zvolené téma - není to tochu manipulace? Né, to není manipulace, nemusí vědět, že mě famfrpál příliš nezajímá. No tak, Gruško! To je lhaní, chceš aby si Romeo myslel, že si lhářka ulhaná? Buď trochu upřímná! FAJN! "Mě teda famfrpál zatím," zdůrazním, aby mu bylo jasné, že jsem ochotná názor změnit, za předpokladu, že by mi o tom někdo (on) třeba vykládal a tak, "moc nezaujal," co jsem, politik? Agh, "ale vím, že vám teďka kapitán odešel. Budeš někdy kapitán ty? Vypadá to nebezpečně..." kousnu se do spodního rtu a na ten stejný to-do list přidám "zmlátit se pánvičkou". Abych byla upřímná, tohle už manipulování je, protože já se o Romea nebojím. Zaprvé proto, že snad ví, co dělá, zadruhé proto, že Pomfy ho dá kdyžtak dokupy a zatřetí proto, že kdyby byla velká šance, že umře, asi by to ve škole zakázali.
"Vídáš se někdy s někým ze spolužáků?" nakloním po chvilce ticha z mé strany hlavu a zvědavě maličko vykulím očka. V duchu se přitom modlím, aby neřekl, že se vídal s Julií. S kýmkoliv jiným, jen prosím ne s Julií. Přísahám, že z té růžové příšery mi jedno naskočí žilka na čele nebo tak něco. No nic. Potřebuju se uklidnit, než mi začne cukat koutek oka - otočím se pomalu ale jistě k Romeovi zády a začnu si prohlížet všechno to harampádí na polici, snažíc se příliš nevdechovat prach. Tvářím se přitom neurčitě, jakože Romeo není středem mého vesmíru a určitě ne středem pozornosti, protože já mám i jiné kamarády a zájmy a... a vůbec, mám svýho vlastního ctitele, Oskara. I když je napůl můj bratr. No tak jako počkat, jak tohle souvisí s tím, jestli se Romeo viděl přes prázdniny s Julií nebo ne... Olšenková, co to děláš! "Hele, co dát tohle Powellovi do postele?" navrhnu a ukážu na něco, co vypadá jako žáby naložené ve velké láhvi plné slizké tekutiny. Prstem do lahve strčím a uskočím stranou. "Hej!" vyjeknu při tom a couvnu za Romea. "To musím použít. Ty žáby jsou asi živé," prohlásím docela jistým tónem, protože bych přísahala, že to na mě mrklo. Možná mám z tohohle místa vidiny. Sice jsem couvla za Romea, ale vyděšená nejsem, spíše zním tak trochu divně nadšeně.

_________________

Romča v tu chvíli nabyl přesvědčení, že má nevídané štěstí. Protože taky měl - když na začátku Obrtlé ulice chytl trochu výtřep z toho, že má jít na tak divně vypadající místo, a ještě kdoví proč, nepočítal s tím, že by si návštěvu "otcových známých" mohl užít. A hele, narazil tu na Grušku! A samozřejmě to byl jeden z na-prstech-napočítám případů, kdy byl rád, že někdo vůbec vyslovil "Romeo" nahlas.
"Jo, tak super," odtušil, když mu Gri odkývla, že jeho poslední psaní je bezpečně v cíli. Koneckonců tak měl alespoň jasno v tom, o čem mluvit může a co by bylo už vcelku zbytečné vytahovat. "Kupovat? Tady? Radši ne, otec si potřeboval jen něco zařídit a vzal mě s sebou, pak prej skočíme ještě někam," pokrčil rameny a jelikož si všiml, kam putuje Gruščin pohled, zazubil se a projel si rukou vlasy. Trochu pozorněji se potom začal rozhlížet kolem, protože doposud nevěnoval interiéru obchodu moc velkou pozornost. Naštěstí, protože to bylo celkem nelibé koukání - Romča si neliboval ve věcech tohohle charakteru, od toho měli jiných magorů v rodině celkem dost.
"A strašidelné," dodal Howells jedním dechem, protože strašný a strašidelný obchod docela určitě byl. Samozřejmě u toho ale povytáhl koutek úst, protože rozhodně nehodlal před Olšenkovou vypadat jako padavka. Což se mu dařilo tak napůl vzhledem k tomu, co řekla pak. Trochu vyjeveně na ní zíral, a potom napochodoval jako obvykle s nějakou sušší poznámkou. "Jestli jo, nechci to vědět ani vidět. Jo? U nás doma je celkem klid, až na Charlottiny výlevy," protočil oči v sloup a následně na Gri upřel pohled jako "prostě dementní ségra, chápeš". Na vztah kamarádčiných rodičů už se radši nijak víc nevyptával. "Myslím, že O'Fearraigh zatím kapitán zůstane," odpověděl daleko živěji, když nadnesla téma famfrpálu. Byl fakt rád, protože bavit se o sportu bylo mnohem lepší než rozebírat ilegální pohřebiště. Naštěstí se ale Romeo nestačil rozpovídat předtím, než z Gri vypadlo i to, že jí famfrpál v podstatě zase tolik netankuje.
"Mě taky famfrpál ze začátku nebral, přihlásil jsem se do týmu kvůli rodičům. Ale je to fajn, i když mít Powella ve střelecký sestavě je fakt opruz ... Já nemyslím, že bych mohl být kapitán," pozastavil se nad tím Jonathan na chvíli a zatvářil se téměř zamyšleně. Samozřejmě to ale nemyslel tak, že by na to neměl, že, "protože v týmu jsou i starší lidi. Ještě sestřenice, třeba," povytáhl obočí, jako by říkal, že Gri určitě ví, to myslí takovou tu zrzavou divnou děsivou holku. V otázce na spolužáky neviděl Romča žádný boční úmysl, vůbec mu nepřišlo na mysl, že by ho Gruška mohla podezřívat ze setkání s Julií. Nikomu nic neslíbil, a viděl by se s Žužu celkem rád, ale bohužel to neklaplo. A ani dopisová linka nebyla v jejím případě moc aktivní. "Vlastně ani ne, nemám moc čas, na Příčnou se tolik nedostanu," pokrčil rameny trochu schlíple. "Co ty? Viděla ses s někým, s Daryou třeba?" nadhodil. Ze začátku se mu vůbec nezdálo, že by Udinová a Olšenková mohly fakticky tak držet při sobě, ale asi se už holt stalo. Tak nějak se zamyslel, že mu vůbec nedošlo, že se Gruška začala zabývat jednou z věcí vystavených v obchodě. Romeo se jim celou dobu tak nějak podvědomě vyhýbal a snažil se asi předstírat, že kolem něj není hromada hororového harampádí, teď už to ale opravdu nešlo.
"To je nechutný," konstatoval Romča, a když si Gruška na tu nechutnost šáhla a řekla, že je to živý, trochu vyvalil oči a šel se zvědavě podívat blíž. "Živý? Tak to bych mu tam s radostí nasypal. Klidně bych to vypustil i ve společence," řekl a fascinovaně si začal zblízka prohlížet ten divný cosi v láku. Možná se hýbalo, možná ne, nebyl si tak nějak stoprocentně jistý. Jak na to ale tak civěl a přemýšlel, napadlo ho ještě něco.
"Ve škole to stejně bude zajímavý, však víš, s tim, co se teď děje..." otočil se zpátky na Gri a významně vyklenul obočí. Čistáčí človíčata o tom koneckonců věděla určitě i z jiných zdrojů než z nedůvěryhodných novin. Minimálně u Jonathana doma otec hlasitě rodině sděloval každou novinku z Ministerstva.

Mimo herně:
Divnopost, pardon

_________________

| +

"Powell..."