"Ale ne úplně všichni," zabručím poté co mě Sep poučil, ale nakonec nad tím pokrčím rameny. Nechci se kvůli tomu nějak pohádat, protože tohle bylo přeci jen téma na docela dlouhou dobu. A stejně jsem si pořád v duchu myslela, že v tom parku by se měli o hodně lépe než tady. Tady to totiž zrovna dvakrát nevypadalo, že by dostávali ty krysy najíst.
"Já bych si chtěla nějakého pořídit, ale to by se mamka úplně zbláznila. Já za to nemůžu, ale když už tak skáču jako laňka a ne jako labuť. Viděl jsi už nějakou labuť skákat? Já teda ne," baletění jsem měla prostě v krvi, už jen díky tomu, že baletila mamka, a že jí to jde úplně úžasně. Jako mě. Jak jsem byla u představ baletu a toho co bych teď asi tak dělala, kdybych byla v Cardiffu, jsem se lekla snad ještě více než Havránek, když nás někdo chytl za rameno. Až o chvíli později jsem si všimla, že vlastně pištím na celou ulici, takže jsem zavřela tlamu a omluvným pohledem jsem se podívala na Septimuse. "Taky nejsem červ, a aby jste věděl ta páska přes oko už dávno vyšla z módy," zahučím, ještě poměrně vystrašeně, snažíc se dívat někam jinam než na toho chlápka. "A okamžitě nás oba pusťte!" vyjedu ještě na něj, zamračím se a hodím pohledem po Sepovi. Marion jsem si zatím nevšimla q možná to bylo i lepší.
"Ale my jsme si sem nepřišli koupit zmrzlinu. A jak vám máme věřit? Co když se nás pokusíte sežrat vy?" Když jsem uslyšela další hlas, opět jsem se lekla, ale naštěstí jsem už nezačala pištět. Ještě jsem se stačila ohlédnout na toho člověka, který mluvil k Nickovi. Připadalo mi, že ho odněkud znám, ale možná jsem byla až moc vystrašená. "Jenže my jsme sem přišli zjistit, jestli se tady někde neprodávají dráčci," založím si paže na prsou, abych dala jasně najevo, že odsud nechci odejít dřív, než nějaký ten krámek najdu.

_________________

Po mnohých vyděšených pohledech se Marion dostala kam chtěla. Na dohled těma dvěma, teda, ano je měla na dohled. Prohlídla si jejich záda a hodila pohledem na chlapa s páskou, zapadla víc do stínu. Ten nevypadá, že by jim chtěl prodat lízátka. řekla si v duchu Marion a zamračila se. Spíše vypadá jako nějákej pirát, že by to byla hra? Mnohdy se lidi převlékají do kabátů a obleků, hrajou si na co nejsou. dala si prst na bradu a zamyšleně sledovala skupinku. Stála ve stínu aby nešla tolik vidět s tím svým super svítivým topem.
Ten muž, co jim asi tak chce? kousla se do rtu a natahovala krk aby zaslechla aspoň něco, ale byla moc daleko. Rozhlédla se a přemýšlela jestli tam nevede boční ulička, ale když v ní uviděla další pochybné existence této ulice, zarazila se a zůstala tam kde byla. Marion, raději se nehýbej, nebo si tě všimnou. Co když chtěli soukromí? kousla se do rtu. "Byla jsem moc hr, když jsem za nimi utíkala." řekla si pro sebe nahlas.

Sepa překvapilo, že Spencer se brání stejně srdnatě, takže na chvilku málem ztratil řeč, ale ten černý kouzelník vážně naháněl hrůzu (i když se samozřejmě snažil ze všech sil nedávat to najevo). Sep se vzdorně pokusil setřást jeho ruku z ramene. Moc se mu nelíbilo, že se vměšoval do jejich plánu, ale jeho havraspárská stránka, která si zakládala na preciznosti, musela uznat, že lístek, který hodil prvákům, povoloval jenom kočku, sovu, nebo žábu. Vlastně i ty krysy byly nezákonné... Vyjekl, když se na Marion nalepila vážně pochybná existence. V tu chvíli černý čaroděj zasáhl a chtě nechtě si získal celkem respekt a sympatie.
To je neverbální zaklínadlo, poznamenal si Septimus sám pro sebe a ještě vyjukanější byl z toho, kdo se u nich najednou objevil profesor Charmell, kterého aspoň trochu znal a byl svolnější nechat se odvést. Něco tu ale nehrálo. Ti dva se znali? A scházeli se v tom... podivném podniku? Buď jsou oba černokněžníci (čemuž v případě profesora Charmella nevěřil), nebo se tu něco chystalo a oni se nachomýtli až moc blízko... Chňapl Spencer i Marion za ruku a nalepil se na profesora Charmella, jako kdyby to byl jejich lístek z tohohle divného místa, což byla taky pravda. Potemnělá Příčná ulice už nebyla zdaleka tolik strašidelná a dokonce ani úkol doject domů potmě autobusem byl ve srovnání se zážitky na Obrtlé procházka růžovým sadem.

_________________

"A sem je snad zakázáno chodit?" Zamračila jsem se a od chlápka odvrátila pohled. Proč nám musí takhle měnit plány? Co když už jsme byli blízko nějakému obchůdku kde se prodávají? "Hahaha. Perníková chaloupka, to jako vážně?" možná mi to trochu přišlo vtipné, protože jsem jako malá měla ráda pohádku o perníkové chaloupce. A kdo by řekl, že kouzelníci existují? Takže tady klidně nějaké perníková chaloupka mohla vážně existovat. I když jsem pochybovala o tom, že by jí ještě stála. Vždyť by byla celá z perníku!
"Ale my jsme chtěli nějakého malého. Jako mají v Hladovém drakovi," vyhrkla jsem rychle. Sice mít velkého draka by bylo žůžo, ale to by se nikam nevešel, takže takový ten malý by mi určitě stačil. Jenže tenhle chlápek rozhodně nevypadal, že by nás vzal k tomu obchůdku. Následně už jsem jen viděla jak černý kouzelník pozvedl hůlku a vyslal z ní proud světla na někoho kousek od nás. Až v tuto chvíli jsem si všimla, že se tam schovávala i Marion. "No páni!" Užasle jsem se na kouzelníka podívala(i když jsem stále byla naštvaná, že nám zkazil všechny plány). Už jsem mu chtěla říci jak je hustej, ale on zas začala mluvit o tom, že odsud odejdou, a tak se můj výraz změnil opět na naštvaný.
Než jsme stačili vykročit, opět se otevřeli dveře kde předtím zmizelo známé oko a před námi se objevil profesor Charmell. Chtěla jsem něco říci, ale raději jsem mlčela. Co kdyby si rozmyslel, že nás odvede? A já vážně raději půjdu s prófou, kterého alespoň trochu znám než s neznámým chlapem. Pevně jsem stiskla Sepovu ruku a v tuhle chvíli jsem mu byla vážně vděčná, že mě za ní chytl. Co se to tady krucinál děje? Nakonec jsem byla i ráda když jsme se vymotali z Obrtlé. Poděkovala jsem profesorovi a Havránka jsem opět zcela mrzimorsky objala na rozloučenou. Měla jsem štěstí, že mi stačilo vyběhnout schody v Kotli, protože jet ještě někam autobusem nebo metrem bych asi nepřežila.

_________________

Dohrávka 56. herního dene

Jak se schovávala najednou za sebou uslyšela nepříjemný hlas. Rychle se otočila a začala vyplašeně koktat. Táta, jen pro něco šel do obchodu. lhala. V tu chvíli ji zachránil muž s páskou na oku. Marion vyplašeně popoběhla ke skupince, která se skládala z muže, Spencer a Septima. Vypadala bíle, jak se lekla celého toho. Druhé leknutí přišlo, když vyšel učitel, a muž si uplivl u slova, ministerstvo. Pak už ji Sep chytl za ruku a táhl pryč. Marion vyplašeně koukala za mužem, který asi dělal něco důležitého uvnitř, protože ho tam druhý muž poslal.
Marion najednou pochopila v té svojí ne moc chytré hlavičce, že něco není v pořádku. Co je s tím ministerstvem? koukla na ostatní. Proč ho lidi nemají rádi, chci to vědět, všichni mi jen lžou! nabručeně klusala za Specncer a Septimem.

<<<
„Nashle!“ zamručela rozmrzele Jocelyn, když vycházela z krámu se starožitnostmi a znovu se vrátila do potemnělé Obrtlé ulice. Nechala za sebou hlasitě zavřít dveře, čímž si vysloužila delší pohled a pozornost nežádaných pochybných existencí, které se tu denně potulovaly a snad i k tomuhle místu přirostly. Kdoví, zda se tu většina z nich narodila nebo je sem zahnalo čiré zoufalství. Tohle ale nebylo, co Jocelyn v první řadě trápilo. Opět nenašla toho, koho potřebovala vidět. Jistě, v práci se viděli každý den, ale tohle bylo jiné. Měla otázky. Vlastně jen jednu.
Většina stop končila tady – ve starožitnictví, kde dneska Takashiho viděli. Prodejce byl ale asi tak tupý nebo hrál hloupého, a další informace, kam se muž vydal, jí neposkytl. Nevěřila mu ani trochu a dalo jí práci, aby se nepřeměnila na místě na divé zvíře a nedopustila se hrdelního činu. Tohle místo bylo samé oči a uši, nevěřila, že nic neviděl, nic neslyšel nebo se nevyptával. Vrcholem všeho bylo, když chtěl Jocelyn stáhnout z obličeje tmavou kápi, kterou měla na sobě z dobrých důvodů. Celkově její oblečení ladilo do tmavých barev, včetně tmavého kabátu, kalhot, a kožených bot vysokých až do půli lýtek. Tohle nebyla ale zdaleka poslední změna, kterou dívka přes léto prošla. Vlasy, které nyní skrývala pod kápí, měla ostříhané nakrátko a mimoto měly i díky kouzlu světlou barvu. Věděla, že Kenneth by jí něco takového nikdy nedovolil, ale vzhledem k tomu, jak se situace vyvinula a starý Van Helmont nechtěl dodržet slovo, které jim dal, se musela Jocelyn vydat svou vlastní cestou. Najednou se většina těch Kennethových slibů zdála být jako listí ve větru a jako by byly vyřčeny hrozně dávno, snad v jiném století, dokonce životě. Nakonec se Jocelyn ukázala jako ten menší snílek, i když si vedle mladého Van Helmonta připadala jako učiněný rebel a idealista. Nakonec ona stála nohama pevně na zemi. Momentálně na Obrtlé před obchodem, z kterého odcházela rozhořčená.
Chvíli postávala na sešlapaném schodě, který snad ještě pamatoval Godricka Nebelvíra, než se rozhodla se vydat pryč, dál od těch podivných lidí se záludnými úmysly. Zalovila v kapse, nasadila si kožené bezprsté rukavice a prošla kolem tmavého podchodu, z kterého se po ní pomalu natáhla kostnatá ruka. Jocelyn pohotově vytáhla cedrovou hůlku a zamířila ji na starou čarodějnici. „Lumos,“ pronesla klidně, ale dost zřetelně, čímž osvítila podivnou ženu, kterou v momentu oslepila oslnivá záře z hůlky. Babizna se přikrčila, stáhla zpět svou pařátu s dlouhými nehty, za které zlézala špína, zaskřehotala a všemi možnými způsoby se snažila si zakrýt oči. „Zmiz,“ sykla k ní a počkala si, dokud se žena nestáhla do tmy a jí z dohledu. Ještě chvíli postávala u podchodu, kam mířila hůlkou, ale nezapomněla se rozhlížet i kolem sebe. Obrtlá patřila mezi místa, kterým by bylo lepší se vyhýbat a tohle byl jeden z mnoha důvodů. „Nox,“ poručila hůlce a pomalým, přesto dostatečně autoritativním šelmím krokem se vydala uličkou dál. Čekal ji ještě kus cesty, než se dostane na Příčnou, ale už teď Jocelyn cítila jak ji částečně pohlcuje temnota Obrtlé. Kdoví, zda za to mohla ulice, nepovedené prázdniny, ministerstvo nebo neúspěšné pátrání po Takashim...

_________________

Ano, Takashi dnes na Obrtlé skutečně byl, měl tu jisté pochůzky, které si potřeboval zařídit. A to ještě před jeho nástupem do kurzu na bystrozora. Tedy, pokud se nějaký bude konat, když občas slyšel, co Ministerstvo zase vyvádělo. Faktem však bylo, že dobrých kouzelníků-policajtů ubývalo a to mu mohlo otevřít i vrátka, které potřeboval ke svým cílům. Asi prostě nechtěl žít fádním životem bez potřebné akce a vzrušení. A proto taky byl na téhle ulici a ne na klidné příčné.
Dorazil sem pěkně po mudlovsku, motorku měl zaparkovanou venku před Kotlem, což taky vysvětlovalo, proč byl oblečen v černých silnějších kalhotách, černé kožené bundě s chlupatým, vysokým límcem a na rukou měl kožené rukavice bez konečků prstů. Za boty pak zvolil vyšší motorkářskou obuv. Bundu měl nyní rozepnutou a hůlku pěkně skrytou v rukávu pravém, zapalovač v levém.
Co však bylo zajímavé, už nějakou dobu cítil, že ho někdo sledoval. Dokonce i zahlédl pohyb v dáli za sebou, takže si hlídal záda a možná právě proto zapadl do zmíněného starožitnictví, kam sice původně chtěl z jiného důvodu, ale i tak v něm našel jisté využití. Vevnitř tedy nic nekoupil, pouze posunul několik mincí směrem k prodavači a požádal ho o možnost využití zadního vchodu. Nechtěl se přemisťovat, to by možná bylo až moc nápadné. A hlasité, stále to neuměl nijak potichu, jako někteří profíci. A taky... chtěl zjistit kdo to po něm vlastně jde. Ano, vypadal poněkud mudlovsky v kouzelnickém světě, tudíž to klidně mohl být nějaký ministerský červ, ale klidně i něco nebezpečnějšího.
A tak vyčkával v boční uličce, když zmerčil svého pronásledovatele. Soudil, že by to mohla být klidně i žena, i když plášť znemožňoval nějakou přímější identifikaci. Ale to nevadilo, z pronásledovatele se stal pronásledovaný. Takashi viděl, jak se osoba střetla s nějakou babicí a pak pokračovala uličkou dál. Tohle místo znal, proto využil jedné zkratky, aby se dostal dopředu a jakmile byla osoba v hávu na dosah, pevně jí chytil za rameno a vtáhl do uličky. Přitiskl jí ke zdi, přičemž jednou rukou sevřel její ruku s hůlkou, aby ho nemohla proměnit v popel. Druhou jí tiskl ke zdi, zhruba mezi klíčními kostmi. A taky stál tak, aby nemohl být odzbrojen kopem do citlivých míst. Taky si dovolil tvrdit, že fyzicky na tom byl o dost lépe. Nastala chvíle pravdy... odkryl kus kápě a nahlédl...
"Jocelyn?!" zašeptal překvapeně, nechtěl na ně přitahovat pozornost. Povolil svůj stisk a stáhl ruku zpět, přeci jen byl nebezpečně blízko hrudi, když jí přitiskl a čert ví, co by si někdo mohl myslet. A hlavně, snad jí už držet nemusel. Kupodivu... opravdu měl v tváři překvapení, jí tu nečekal. A co víc, nečekal ani tu změnu účesu, které si samozřejmě všiml.

_________________

Jocelyn zcela bez zaregistrování přítomnosti Takashiho mířila ven z Obrtlé tou lepší cestou, která byla přímá a ne tak úzká, kdyby se jí tu pokoušel někdo okrást nebo jí ublížit. Jestli se bála? Popravdě trochu ano, ale byla Nebelvír, věřila ve své schopnosti a tomu, co se ve škole naučila. A nebála se to použít, bylo by to zapotřebí.
Nenuceně obešla skupinku choulících se lidí, kteří seděli na holé zemi a vyměňovali si mezi sebou kusy jídla, které už dávno nebyly k jídlu, ale zdálo se, že jim přišlo po chuti. Žena pouze nakrčila nos a zanořila ruce do kapes delšího rozepnutého kabátu, nezapomněla v pravé ruce svírat svou věrnou hůlku. Nebyl to ale tak odpor, jako lítost, co cítila, když tudy procházela. Jakmile kolem ní prošla skupinka zvědavých mužů v otrhaném oblečení, stáhla si kápi více do obličeje a přidala do kroku. Ve chvíli, kdy se ohlédla, zda ji muži nenásledují, ji někdo pruce popadl a vtáhl do uličky. První, co Jocelyn zažívala šok, který posléze vystřídalo pohoršení a vztek. Kdo se opovážil… Prudce vytáhla hůlku a namířila ji na svého protivníka. „Relaci-“ nestačila doříct, protože ji dotyčný čapl za ruku a přirazil ke zdi, div jí nevyrazil dech. Jocelyn sebou cukala, což se neobešlo bez několika kopanců. Jeden dobře mířený se jí ale přeci jen povedl, ačkoliv útočníkova technika byla dobrá a trefila Takashiho přímo do ruky. Na zakrytí své identity už bylo ale docela pozdě, když jí stihl stáhnout kápi. Až v tu chvíli poznala po hlasu bývalého spolužáka a budoucího kolegu-bystrozora. „Ksakru, rovnou tu řekni moje příjmení!“ sykla k němu také tiše, ale měla co dělat, aby mu nevrazila. Kdyby nebyl tak pohotový, mohla mu ještě slušně ublížit.
„Máš víc štěstí, než rozumu, málem bych tě odhodila,“ odsekla mu a znovu si nasadila kápi na hlavu. Byla nerada, když si ji lidi prohlíželi, doba byla navíc zlá a vídat čistokrevné kouzelníky v téhle čtvrti bylo víc než podezřelé. Jistě, tradovaly se tu i řeči o černém obchodě, nebezpečných hazardech, ale především také o možné korupci Ministerstva kouzel. A částečně kvůli Ministerstvu tu Jocelyn byla. „Není ani trochu snadné tě najít, nevíš o tom něco?“ zeptala se ho trochu jízlivě, ale nakonec se přátelsky usmála, koneckonců Takashi nebyl tak hrozný, jako řeči, které o něm tradovaly na škole. „Chtěla jsem si promluvit. O té naší zvířecí záležitosti,“ čímž chtěla jistojistě a nepřímo naznačit zvěromagii. Bylo tu docela věcí, co si měli říct…

_________________

Takashiho obrana sice byla dobrá, ale Joc se nedala jen tak, což bylo asi dobře, když se chtěla dát taky na bystrozora. Naštěstí její kouzlo zastavil, jinak už by se taky mohl sbírat na druhé straně ulice. Nebylo to sice nejšťastnější řešení, ale aspoň to nebylo tak nápadné, jako kdyby jí omráčil na plné ulici. Snad. I když, tady mizel každý a nikdo to neřešil. Obrtlá prostě taková byla. Ale jemu to už nějak tak extra nevadilo. Jí však vadilo, že zmínil její jméno. "Jojo a taky tu postavím bilboard s tvojí fotkou, aby se vědělo," uchechtl se nad její reakcí a pustil jí. Snad už mu od ní nehrozilo žádné nebezpečí. Ale taky mu musela odpovědět na pár otázek.
"Kdyby si se zamnou už nějakou dobu neplížila, nemusel bych tě tu takto odchytávat. Co tě to napadlo?" zeptal se zvědavě, zatímco si nasazovala svojí kápi. Byla až moc tajemná dneska, ale ani se jí nedivil. Mladá dívka v Obrtlé, ještě k tomu z rodiny a tak podobně. Nikdo takový by se zde neměl tak vystavovat. On měl naštěstí to štěstí, že nebyl nijak známý a ani zajímavý. Tedy, dokud nedostane cejch od ministerstva.
Když zmínila to, že ho nebylo snadné najít, musel se pousmát, přičemž vytáhl z bundy krabičku cigaret a jednu si dal do úst. Trochu od ní poodstoupil, aby jí nedýmil do obličeje a zapálil si zapalovačem, který vyklepl z levého rukávu. Metrový plamen zapálil cigaretku spolehlivě. "Vím, snažím se být trochu v pohybu a tak. Nechci být paranoidní, ale občas se bojím, že po mě ministerstvo časem půjde. Takže jsem se, hned po tom tréninku proměny, s rodinou přesunul do Japonska. Tam aspoň nemají tak šílené nápady jak tady," povzdechl si a dlouze popotáhl, počemž následovalo dlouhé vydechnutí kouře.
"Zvířecí záležitost? Neříkej, že si se už šla nahlásit?" zamrkal překvapeně, ale ještě víc ztišil hlas. Sám to ještě neudělal a nebyl si jistý, jestli chtěl. Byla to jeho jediná maskovací páka proti šmejdům, co by ho chtěli strčit do Azkabanu nebo se ho prostě zbavit. Bohužel se bál toho, aby někde nebyly záznamy o tom, že se to ve škole učil. A nebo to nějaký další idiot nevyžvanil nějakému ministerskému přívrženci. Nejspíše by se měl naučit paměťové kouzlo a všem to odstranit z paměti. Byl by to sice lov, ale to by mu tolik nevadilo. "Mimochodem, nikde nevidím Eiffelovku, dnes neběhá za tebou a nesnaží se tě krotit?" narážel tím na Kennetha. Nebyl totiž v úplně aktuálním obraze.

_________________