Neměl v plánu se zastavovat. Trvalo mu neuvěřitelně dlouho, než se s tou nenadálou a nečekanou situací z léta vyrovnal, nehodlal to teď všechno během pár vteřin vzít a hodit za hlavu. Byla to až moc velká námaha a úsilí vymazat jednu jedinou osobu ze svých myšlenek, ve kterých se zabydlela a zůstala tam i několik měsíců potom, co nebyla vítána. Kolikrát mu na stole ležela obálka, v níž byl dát dopis právě pro Jocelyn, ale neměl šanci ho odeslat. Otec nehodlal nic podcenit, kontroloval mu i hloupou poštu, tak šíleně se bál, že by mohl získané vítězství ztratit. Vždyť ze dne na den změnil svému synovi život, dle něho mu zachránil dobrou reputaci a posunout ho zase k vysněnému, otcovu cíli. Walter chtěl mít ze svého syna rovnou ministra kouzel, což Kennethovi přišlo naprosto absurdní a nereálné, navíc s tím vůbec nesouhlasil. Nechtěl dopustit, aby si na něm jeho otec projektoval své nevyplněné sny. Ale i tak nakonec v Helmontu našel spojence, když Demarca umluvil, aby si onen dopis k sobě vzal a Jocelyn ho dodal. Zda se tak stalo, nebo ne, se už nedozvěděl. Ani to nechtěl vědět. Určitě by měl v očích zklamání, kdyby věděl, že se to Demarcovi nepodařilo.
Zrychlil krok, protože na něho ta ponurá ulice působila mnohem hůře, než kdyby za ním Jocelyn nestála. Začínala se ho zmocňovat doslova panická hrůza, že zklame svou rodinu, že zklame své rozhodnutí svou rodinu už nezklamat. Nechtěl se na ní už v životě podívat, nechtěl s ní mít nic společného, protože věděl, že pohled do těch modrých očí by ho uvrhl zpět tam, odkud se právě vyhrabal. Nechtěl už nic takového znova absolvovat, měl vlastní život, snoubenku, svou rodinu, svou práci, nebylo potřeba něco změnit. A tak pochopitelně, když se ho sotva konečky prstů dotkla na loktě, Kenneth se prudce otočil, přičemž sebou stačil škubnout a dívku propálit varovným pohledem. Mohla si z jeho ledových očí vyčíst, že nikterak se ho už v životě dotýkat nemá. I tak ale překonal prvotní unáhlené emoce a pouze semkl rty v tenkou linku, než si stáhla kápi z hlavy. V tu chvíli se mu v očích odrazil nefalšovaný šok. Jako kdyby se kolem něho čas zpomalil, nebo ho někdo přibil nohami k zemi. Zaraženě a upřeně se zůstal na Jocelyn dívat, a ač se sice očnímu kontaktu vyhýbal, onen pohled nemohl být hlubší. V životě ho nenapadlo, že by byla něčeho takového schopná. Poměrně brzy si uvědomil náhlou situaci, proto urychleně zamrkal a sklonil pohled s drobným pozvednutým koutkem ke svým nohám, což byla jediná jistota, že se jeho pohled nestřetne s tím Jocelyným.
"O slova díků se ti prosit nebudu," pronesl nakonec neosobním hlasem, jako kdyby ho ta nastálá situace ještě více utvrdila v tom, že s ní nechce mít nic společného. Že se nechce vracet ke své minulosti, která ho příliš dlouho tížila. Lhal by sám sobě, kdyby si nepřipustil, že ho ta slova zamrzela. Mohl se na patě otočit a zmizet odtud, mohlo mu být naprosto ukradené, jak si poradí proti přesile... a přesto to neudělal, za což si zasloužil tohle. Krátce zakroutil hlavou, když pokračovala ve svých slovech, která s ní rozhodně nehodlal řešit. Musela vědět, že mu tímhle víc ublíží, než pomůže, a i přesto dál mluvila a mluvila. "Možná bys měla uvážit, zda máš zapotřebí riskovat vlastní život pro bandu pitomců..." v tom se zarazil a přísně se zamračil, než se trochu sklonil v pase a přiblížil se k dívčině tváři. Jak moc teď připomínal Waltera... "Na ministerstvu," dokončil. S blaženým pocitem zjistil, že i když se k dívce dostal tak blízko, nic to s ním neudělalo, srdce mu stále klidně bilo, suchá ústa pomalu mizela a i poslední adrenalin s nervozitou se vytratil do neznámá. Asi už vážně dospěl.
Nesouhlasil s tím, že ho ona ošetří, ale bylo to nakonec mnohem lepší, protože sníh, co mu připleskla nad čelo nechutně studil a navíc po chvíli začal tát. V tomhle naštěstí Jocelyn důvěřoval, takže nehnul ani brvou, když kouzlila, a když se kouzlo podařilo, děkovně se na ní pousmál. To byl však poslední úsměv na hodně dlouhou dobu. Kenneth si udržoval odstup a bylo to znát. Neměl v plánu se s ní normálně bavit, nechtěl si ji zase pustit k tělu.
"Měl," souhlasil polohlasem, "ale alespoň můžeš následovat svůj sen. Oba víme, že bys své bystrozorství za mě nevyměnila, tak je to tak lepší," pokračoval uvědomělým hlasem bez náznaku jakéhokoli zachvění. Buď Kenneth za ten půl rok zvládl prokouknout spoustu věcí, nebo se dokonale vžil do své role čistokrevného kouzelníka, u něhož nezáleželo na vlastním osudu, ale na dobru rodu, anebo ho doma zvládl Walter dobře naočkovat. Na každé věci byla trochu pravda, faktem však bylo, že Kennetha ten půl rok změnil. A troufám si tvrdit, že k nepoznání.

_________________

| +

Jocelyn se krátce zastavila a otočila se zpět na mladého Van Helmonta, který očividně z tohoto setkání nebyl nadšený. Mohl se tvářit dospěle, jak chtěl, ale nakonec se vždy karty vyložily na stůl, když promluvil. Byl stejný, pod vlivem své rodiny. Tak ho Jocelyn zkrátka viděla. Panáka, kterým si jeho táta pendluje po šachovnici, jak se mu zamane. „O ty tu nikdo nestojí,“ odsekla ohledně těch omluv. Snad dřív a za jiných okolností by jí čekala, ale teď skutečně ne.
Zastrčila si ruce hlouběji do kapes kabátu, který měla rozepnutý a tiše si povzdychla. Nikdy nechtěla vést podobné debaty na takovém místě. A trochu ji i uráželo, jakým tónem se s ní Kenneth baví, ale hodlala to překousnout. I když měla chvílemi chuť ho praštit a dokončit to, co jeho předchozí soupeř díky ní nestihl. Vážně si myslel, že se nadala na bystrozora kvůli tomu, aby byla loutkou ministerstva? To ji vážně tak málo znal, že si tohle myslel? Snad tohle ji uráželo víc než cokoliv předtím, čím ji mohl ranit. „Nedělám to pro ně…“ odtušila klidně a více se k tomu nehodlala vyjadřovat, ani když byl tak blízko a jejich slova mohl někdo těžko zachytit. „Navíc, mě na rozdíl od tebe doma nikdo nečeká,“ dodala trochu jízlivěji, přičemž si neodpustila se k němu drze, až provokativně naklonit. Co myslel, že ta blízkost udělá? Jocelyn pouze zvědavě pozvedla obočí, než se ironicky ušklíbla a ustoupila od něj o krok. Milovala Kennetha, ale pravdou bylo, že měla ráda toho muže z léta, ne tuhle osobu, která se k ní chovala bezcitně a jako psí čumák. Co ji mohlo k takovému muži přitahovat? Snad jen víra v to, že v něm zůstala trocha minulého já, kdesi hluboko, až v jádru.
Urovnala si kapuci na hlavě, nechtěla lákat nežádanou pozornost, ačkoliv dvoumetrový Van Helmont byl jak rudý maják v pustině. Sázela ale trochu na věčnou kliku. Nechtěla si ani představit, co by se stalo, kdyby se o tomhle dozvěděl Walter. „Stejně jako ty ses nevzepřel rodině, když mě vyháněli z domu poté, co mě v něm předešlý den hostili a tvářili se jako přátelé a rodina,“ odtušila bezbarvým hlasem a pohlédla Kennethovi do očí. Alespoň ona na to měla odvahu, když on ne. „Můžeš mě doma prásknout tatínkovi, jestli ti to pomůže mě ještě víc nenávidět. Aspoň tě pochválí, jak dobře ses rozhodl. Walter vlastně rozhodl, málem jsem zapomněla,“ mluvila sice vyrovnaným hlasem, ale atmosféra kolem ní byla doslova nahuštěná dlouho zadržovaným vztekem. A že ho bylo požehnaně. „Podívej se na sebe. Nejsi schopný se mi ani podívat do tváře. Chováš se o dost jinak, než jsi mi psal v dopise, který jsem dostala od Demarca,“ podotkla, když si zarputile založila ruce na hrudi. Ano, ten dopis dostala, byla za něj ráda a chtěla mu odepsat, ale na Demarcovo naléhání nakonec neposlala nic. Jen by popudila Waltera. „Být loutkou tvé rodiny ti očividně nevadí. A co by ti vlastně scházelo, že… Máš jméno, sídlo, moc a brzy i vysněnou princeznu. Máš všechno. Všechno, co chtěl tvůj otec,“ pomalu začala couvat ven z uličky. Ne, nechtěla se vyplížit, i když by to dokázala. Jen věděla, že se Kenneth nebude o tomhle déle bavit. „Dřív… myslela jsem si, že ty rozdíly mezi námi nás ještě více stmelují. Asi to nebyla pravda,“ pokrčila odevzdaně rameny a semknula rty do vážné linky. Ona sama nezmohla nic, pokud se z místa nehnul on. Nakonec ale dobře věděla, že se od rodiny neodpoutá. Že se ožení, bude mít děti, dobrou práci a že i ona se jednou vdá, založí rodinu a bude pendlovat mezi ní a prací. Taková byla vyhlídka. A Merlin věděl, že před půl rokem vypadala úplně jinak…

_________________

Vážně nechápal, co po něm právě chtěla. Uvědomovala si vůbec, že se sem přimotal ze své vlastní vůle, dobrovolně riskoval své zdraví i pověst? Měl pocit, že se mu to akorát celé vymstilo, nebyla schopná mu ani poděkovat, na čemž si Kenneth zrovna dvakrát nepotrpěl, ale i tak ho to dokázalo trochu zamrzet, ovšem přežil by to, ale další slova už ho hluboce zasáhla a on měl co dělat, aby na ní nezůstal překvapeně zírat a ne pouze kvůli těm vlasům.
Vloudila se do něho naprostá apatie a nechuť tu řešit něco, co už bylo dávno ztracené a nemělo to budoucnost. Měla pravdu. Přeorientoval se na vlastní život, v němž ona nehrála ani tu sebemenší roli, ale myslela si snad, že bude žít v myšlenkách a představách, zatímco mu bude utíkat realita pod rukama? Buď byla vážně tak naivní, nebo vážně tak... zamilovaná, což vlastně nebyly dvě možnosti, bylo to totéž a Kenneth si to bohužel postupně uvědomoval, což mu dělalo situaci před očima stále těžší a těžší. Vážně ho ničilo vědomí, že mu všechno dává za vinu a snad ho za to nenávidí víc, než ministerstvo mudlovskou kouzelnickou populaci. Ubližovalo mu to, i když to na sobě nehodlal dát znát a tvářil se neustále vážně, bez náznaku čehokoli, co by mohlo Jocelyn usvědčit o tom, že ho to všechno zlomilo mnohem víc, než si ona vůbec dokáže představit. Koneckonců z ní cítil, že žije v přesvědčení, že Kenneth si život momentálně užívá, nic mu nechybí a přes všechno se přenesl mávnutím dřevěného proutku, ale... tak moc se pletla, bylo to skoro až neuvěřitelné. To ona se cítila zraněná, ublížená a vyvržená a on neměl sebemenší důvod to zpochybňovat, měla na to právo, ale asi se ani na jednu krátkou vteřinu nepokusila na to podívat z jeho úhlu pohledu. Asi nepomyslela na to peklo, které doma měl. Na ty chvíle, kdy nebyl zhola nikdo, kdo by se ho zastal nebo mu položil ruku na rameno a dal mu tím najevo, že s ním souhlasí. Ani Demarcus, ani Suzanne. O to víc to vše bolelo.
Zatímco se totiž ona cítila ukřivděná a potýkala se s nepřízní osudu, on s těmi lidmi žil pod jednou střechou. Musel se nesouhlasně ušklíbnout, taková slova se k ní nehodila. "Co to říkáš? Máš doma rodiče a sourozence. Nebo na nich ti snad nezáleží?" snažil se vnést trochu světla do těch pesimistických zapšklých slov, která měla být asi dobře mířená skrytá výčitka, že on má snoubenku, kterou si brzo vezme. Věděl, že přesně k tomuto mířila, ale nehodlal tuhle hru hrát. Doufal, že si uvědomí hloupost, kterou vůbec vypustila do ovzduší, ale bohužel se rapidně spletl. Další slova na něho měla dopad už mnohem větší, těžko popsatelný a Kenneth se při těch slov odmítal podívat Jocelyn do očí, protože mu stačila představa, co by v nich viděl. Zandal si ruce do kapes kostičkovaného kabátu, zatímco se zlehka zamračil a poslouchal. Takže mu to všechno vyčítala... člověku, co by se pro ní roztrhal a udělal téměř všechno. Kdyby to bylo cokoli jiného, kdyby měl položit život. Ale nechat na holičkách svou rodinu? Vzepřít se lidem, kteří se o něho starali a pomohli mu, když ztratil milovanou matku, když měl poprvé nastoupit do Bradavic, zklamat lidi, kteří v něho věřili a považovali ho za svou budoucnost? Nepříjemná odpověď, která byla být protiútokem, mu akorát zhořkla na jazyku. Mlčel.
Každé další slovo, každá slabika se do něho bolestivě zahryzávala a otevírala tu starou, uměle zacelenou ránu, kterou tak dlouho beznadějně léčil. Byl hlupák, že se sám sebe nezastal. Že alespoň něco neřekl, nevmetl té holce do tváře, že on si alespoň nemusí vlastní hodnotu dokazovat v bystrozorském výcviku, že on radši bude žít pro svou rodinu, pro lidi, které miluje. Jenže on se sám sebe nikdy nezastával a dnes na tom nemělo být nic jinak. Nechal si to líbit. Jako Kenneth, jako Van Helmont. Vzdorovat ženě, osobě, kterou hluboce miloval a nevlastní chybou o ní přišel, zatímco ona mu to všechno vyčítala a to vzteklým a nepříjemným hlasem, by nezvládla kdejaká zdatnější povaha, natož dobrák od kosti jako byl Kenneth.
Byla pouze otázka času, kdy se Kennethovy oči začnou lesknout pomocí křišťálových slz. Pro někoho byl pláč u chlapů projevem slabošství, pro někoho upřímností. Ukázání pravých pocitů, které se dostaly skrz tu kamennou masku a poodkryly alespoň část té bolesti, kterou si prožíval a dusil v sobě, i když to tak nevypadalo. Ani to nebylo kvůli tomu, co všechno mu řekla, a že servítky si vážně nebrala a Kennetha v duchu některá slova až zarážela, protože tohle prostě nebyla ona. Mrzelo ho to, ohromně, ale mnohem víc na něho dolehla ta situace. Ta myšlenka, která mu visela v mysli a jasně vysílala do svého okolí tohle jsi zavinil. Absolutně nevěděl, co od něho čekala. Prosit o slitování nechtěl, dokonce ani to překvapení v očích, když se dozvěděl, že ten dopis dostala, nemohlo tenhle okamžik napravit. Když se mu po tváři svezla slza, nakonec k ní tu hlavu zvedl, i když věděl, že to bude do morku kostí potupné a třeba v jejích očích klesne mnohem hlouběji, než byl teď, ale neměl už nic ztratit. Rychle si onu zbloudilou kapku setřel, když se mu zachytila v mírném strništi, než ruku zase svěsil. Chtěl něco říct, něco čím by protl to šílené ticho, čím by se sám sebe zastal, nebo Jocelyn přesvědčil, že to nebyla pouze jeho vinna, ale něco se v něm zlomilo. Nemělo to smysl.
Krátce se jí díval do očí, on s těmi svými uslzenými, než znovu pokorně sklonil hlavu a vydal se směrem zpět na Příčnou ulici. Měl na jazyku tisíc slov, v hlavě miliardu myšlenek, ale neviděl už žádnou naději. Miloval ji, taková láska ze dne na den nezmizí, přesvědčil se, že nezmizí ani za půl roku, ale těžko by to vysvětloval člověku, kterého přemohl hněv a zapšklost. Bojoval by. Bojoval by do posledního dechu, jenže si uvědomil, že by s ním nebyla šťastná, vždyť dnes se o tom akorát přesvědčil, udělal pro ni tu velkorysost, že se ji vzdal, i když tomu teď nerozuměla. Ale třeba to pochopí, jednou, za pár let...
S rozevlátým kabátem, jak se do něho opíral vítr, zmizel v šeru rozvířeného sněhu.

>>

_________________

| +

Aidan zalapal po dechu, protože teprve během přemístění polevilo to zatracené sežehávající kouzlo, které nikoho nenapadlo odkouzlit. Muž, který je sem přenesl, se věnoval hlavně Sybille - nejdřív obyčejnou lepící pásku přes pusu, ruce do provazové kouzelné smyčky za záda a pak ji teprve spustil na zem. Nechal ji spadnout na starou matraci prožranou moly.
Netušil, kde to jsou, jen unaveně vyhlédl ven zamazaným vikýřem pobitým zčásti prkny. Vypadalo to na Obrtlou ulici...
"Když budeš hodná, budeš možná žít o trochu dýl," slyšel za sebou a omámeně se natočil vsedě na dvojitých schůdcích podkrovního zašlého bytu zpátky k těm dvěma. Držel za zuby syknutí, které mu připomínalo zlomeniny. V mlze se objevila vidina starého famfrpálového zápasu. "Pohlídej ji tu, jdu pomoct ostatním proti těm šmejdům." Jistě, měl hůlku, ona ne. Snadné. Namířil poslušně na Sybille hůlku a němě vyprovodil Smrtijeda, který se ihned zase přemístil, nepřítomným pohledem schovaným za úzkou zvířecí lebkou. Ani si neudělal pohodlí, jen si nechal víc zraněnou nohu nataženou před sebou a uvažoval o tom, jak znělo léčící kouzlo. Horko po ošklivé kletbě nahradila třesavka, ale zadaný úkol plnil svědomitě.

Sybille jednu chvíli ležela na dláždění ulice, druhou už lapala po dechu v zatuchlé místnosti kdesi v háji. Ani nestačila zareagovat a muž jí lepící páskou zazáplatoval ústa, aby nemohla mluvit, takže jen výhružně vrčela a tvářila se vražedně. Tedy jen do chvíle, než ve svém původním trýzniteli poznala Aidana. Vztek vystřídal šok, pocit zrady, zmatení, pochopení, další vztek a pak záchvěv naděje, protože takhle tupě se Aidan netvářil ani ve škole a to už bylo co říct.
Když neznámý muž zmizel, Sybille upřela oči na Aidana, protože jen těžko mohla dělat cokoliv jiného. Tohle nejsi ty, Aidane, to nejsi ty! Hučela ve vlastní hlavě a několikrát si zanadávala, že se nikdy nenaučila nitrozpyt. Aidane! Aidane! Hulákala, ale pochybovala, že by to mělo nějaký účinek. Dostat se někomu pod šedou kůru mozkovou vyžadovalo cvik a ten ona postrádala. Jenže co dělat, když nemůžete mluvit a máte svázané ruce. Na nakopnutí byl moc daleko. V tu chvíli ji osvítilo. Sheridan ji bude hledat. Určitě to přežil a bude ji hledat, a když ne on, tak kdokoliv jiný! Zmateně se rozhlédla kolem a upřela oči k vikýři. Obrtlá… byla přece z Havraspáru, muselo jí to dojít! Mince, kde jsou ty mince? Sybille pořád upírala oči na Aidana, ale prsty šátrala po kapsách u kalhot, aby nahmatala alespoň jednu z mincí od Wellse. Několikrát jí vyklouzla ze sevření, ale pak se nechala zachytit a schovat v dlani. Syb přes její povrch přejela palcem a zarytě myslela na Obrtlou, jejíž jméno se po chvilce na minci opravdu vykreslilo.

_________________

Na podlahu Hnízda, jak tohle místo ten muž nazval, jsem dopadl docela tvrdě – na zesláblých nohách jsem se neudržel a ruce jsem měl ještě pořád svázané kouzlem. Zaskučel jsem, ale rychle jsem se vyhrabal alespoň do sedu a rozhlédl se kolem sebe. Podezíravě, poplašeně. Navíc mi z toho náhlého přemístění nebylo dobře. Ne že bych nebyl zvyklý – přemisťoval jsem se denně – ale měl jsem toho všeho dost. Byl jsem vyčerpaný jak po psychické, tak po fyzické stránce.
Když pouta povolila, vděčně jsem se na bývalého profesora pousmál a zvedl k němu pohled. A teprve teď mi došlo, že ho znám. Překvapeně jsem zamrkal. „Profefov Chavmell?“ zašišlal jsem, tentokrát už skoro nesrozumitelně. „Hnífdo? Fo je Hnífdo?“ vypálil jsem vzápětí, ale chvilkový příval energie zase vyprchal a já svěsil ramena. Aby těch známých tváří nebylo málo, přispěchala ke mně Bryony Aubreyová, kterou jsem znal z nemocnice. Ale ona mě asi nepoznala, a tak jsem to prozatím nechal plavat – nechtěl jsem zbytečně mluvit, pokud to nebylo vyloženě nutné. Ty zuby mi prostě vadily. Lékouzelnice mě ale naštěstí brzy dala dohromady. Ani pak jsem se ale nezačal tvářit živěji. „Vás já znám,“ zkonstatoval jsem. „Děkuju.“
Pomalu jsem přešel po místnosti a protáhl se. Všechno mě bolelo a měl jsem pocit, že se brzy rozpadnu, rozprsknu na tisíce malých bolavých kousíčků. „Musím se tam vrátit,“ kníknul jsem po chvilce rozechvělým hlasem a přelétl pohledem slečnu lékouzelnici. Klepal jsem se. Možná, že jsem zase vypadal jako lidská bytost, ale uvnitř jsem byl absolutně rozbitý. A to nemohl nikdo spravit. Klepal jsem se vyčerpáním a byl jsem emočně úplně v háji. „Ti muži v maskách… Mají… Oni mají…“ Zhluboka jsem se nadechl, vydechl a zvedl hlavu. „Mají mou přítelkyni. Musím se k nim dostat,“ hlesnul jsem odhodlaně. „Asi nevíte, kam… kam zmizeli, co?“ prohodil jsem, přičemž jsem se marně pokoušel udržet hlas v nějaké rovině, aby se mi tolik nechvěl a nepřeskakoval. Jenže čím déle jsem se tu zdržoval, tím větší nebezpečí Syb hrozilo. Pokud vůbec ještě byla naživu. Na nic jiného jsem nedokázal myslet, jen na ni. Na to, že je v nebezpečí. A já s tím nezvládl nic udělat.
A pak mě něco osvítilo. Pohledem jsem přelétl místnost a mou pozornost upoutal záblesk na podlaze opodál. Když jsem k blyštícímu se předmětu došel, zjistil jsem, že mi z kapsy vypadla proměnlivá mince, zřejmě při mém přistání, kterou mi darovala Sybille. A ta mince už nevypadala, jako dřív. Roztřesenou rukou jsem ji zvedl ze země a zadíval se na ni. Srdce se mi několikrát pokusilo vyskočit z hrudi. „Ona je na Obrtlé,“ zahučel jsem a ohlédl se k Bryony s jasnou otázkou v očích: Pomůže mi někdo? Hodlal jsem totiž klidně prohledat Obrtlou ulici kompletně celou, i ty nejmenší skulinky, jen abych Sybille našel. A až ji najdu, měl jsem v plánu zničit ty šmejdy, co jí unesli, do jednoho. Odhodlání ve mně zahořelo jako plamen a ten plamen se mi promítl i v očích. Teď jsem hodlal celému zpropadenému ministerstvu ukázat, zač je toho loket!

_________________

Aidan si po chvilce stáhl masku dozadu, protože mu pořád nebylo dobře. Z té zlomené nohy se na něj tlačil šok, netušil, kdy se sem někdo vrátí, a ani si nebyl jistý, jestli mu to není jedno. Sybille na něj zírala, jako by mu chtěla něco pěkně od podlahy sdělit. Provinile ho napadlo, jestli se u vězňů nepraktikuje aspoň nějaké to poskytnutí vody. Něco v něm se zazmítalo, aspoň za zeptání by nic nedal... a hlas, který mu napovídal, co dělat, se neozýval. Žádný zákaz vlastního myšlení. A mlčení je souhlas, ne?
Natáhl ruku dopředu a zapracoval trochu epilační lepící páskou s vzadu zastrčeným ponaučením, že náplasti se strhávají rychle. Byl podezřelý pocit vidět někoho, koho dřív znal, a nevědět, co si o něm má myslet teď.
"Sybille," zkonstatoval nakonec nejistě. "Předtím jsi omdlela. Dostal jsem tě pryč." Prohlásil skoro vesele a hrdě, ale pak se ostražitě odtáhl. Ty provazy sundavat určitě nesměl, na to byl příkaz moc přímý.

Ušklíbl jsem se, když mi Bryony sdělila, že mě pěkně zřídili. Jako bych to nevěděl! Nebyl jsem stavěný na takovéhle bitky, neuměl jsem se dost dobře prát… Ale přesto mě nezabili, to jsem považoval za úspěch. A motivaci, proč nestát stranou a neschovávat se jako zbabělec. “Byli tam zranění,” zamumlal jsem a pokrčil rameny. Věděl jsem, že je to docela silná profesní deformace, když se člověk hrne do bitvy, jenom proto, že si myslí, že tam bude potřeba jeho lékouzelnická pomoc. “Nečekal jsem, že se to takhle zvrtne,” přiznal jsem vzápětí. Možná, že jsem byl prostě trošku naivní, ale jak jsem měl vědět, že se tam objeví ti idioti v maskách a bude z toho takový masakr? Otázkou bylo, jestli bych tam šel i kdybych to věděl. Myslím, že jo.
“To jsem nevěděl,” zamumlal jsem ohromeně, když mi Bryony začala vysvětlovat, co je Hnízdo, a že je takových míst víc. Podnítila mou zvědavost - chtěl jsem se dozvědět víc, chtěl jsem vědět, jestli bych i já mohl nějak pomoci, ale taky jsem si byl vědom toho, že teď není vhodná chvíle. A hlavně na to nebyl čas - Sybille byla pořád někde tam venku, merlinví, jestli byla ještě živá. “Až bude vhodnější chvíle, povíte mi o tom něco víc, Bryony?” zeptal jsem se prosebně, načež jsem zahořkle dodal: “Obávám se, že už jsem taky bez práce.” Sice mě oficiálně nevyhodili, ale já věděl, že se k Mungovi vrátit nemůžu. Ten chlap, který mě tak zřídil, věděl, že tam pracuju. A já bych se vůbec nedivil tomu, kdyby mě tam přišel dodělat, určitě si pamatoval, jak vypadám. Kromě toho to podle všeho byl psychicky narušený magor, který se neštítil někomu vyslat Avadu do zad. Otřásl jsem se, když jsem si uvědomil, že jsem dnes neumřel jen díky štěstí. A Jasperovi. Jasper… Doufal jsem, že je v pořádku. Věřil jsem, že se o sebe bratránek umí postarat. “Musím tam!” opáčil jsem odhodlaně, když mě lékouzelnice začala nazývat bláznem. “Mám tam blízké! Vy byste tu seděla, kdybyste tam měla někoho, na kom vám záleží?” Zamračil jsem se. I kdybych měl umřít, musel jsem se tam vrátit. “Novinka? Jak to myslíte, novinka? Nikdy nikoho nesebrali?” zeptal jsem se poplašeně. To určitě nevěstilo nic dobrého a jen to podporovalo mou znepokojivou domněnku, že chtějí ze Sybille udělat exemplární příklad.
Zakroutil jsem hlavou. “Já po vás nechci zázraky. Jen tu prostě nemůžu sedět a nic nedělat. Sybille jde o život!” Měl jsem co dělat, abych to nezakřičel. Pořád jsem měl nervy na pochodu, o to víc, že jsem byl opravdu hodně unavený a vyplašený. Ale to, co jsem k ní cítil, mě hnalo dál. “Děkuju,” zamumlal jsem nakonec opravdu vděčně, když Bryony vyslala svého patrona, a zastrčil jsem proměnlivou minci do kapsy. Teprve teď jsem si uvědomil, jak je mé oblečení špinavé a místy potrhané.
Když se objevil Phoebus, otočil jsem se k němu a přikývl. “Mám,” odpověděl jsem a bez řečí vyrazil za ním. Než jsem opustil místnost, ještě naposledy jsem se děkovně pousmál na Bryony, která mi opravdu pomohla. Jen jsem doufal, že její snaha dostat mě do původního stavu, nevyjde nazmar. Tenhle den ještě neskončil a já ještě neměl jisté, že se dožiju večera. Právě jsem se totiž hnal do jámy lvové. Když jsem se ocitl venku, rozhlédl jsem se kolem sebe a hůlku pevně sevřel v ruce. Obrtlou ulici jsem moc neznal, protože to nebylo zrovna místo, kam by člověk chodil na procházky. “Máte nějaké tipy, kde by ti muži v maskách mohli mít základnu?” zašeptal jsem k Charmellovi a zadoufal, že ví, kam jít. Já to totiž nevěděl a zase jsem se cítil bezmocně a zoufale.

_________________