Kennethův dech se o něco prohloubil, když se mu hůlka zabodávala zezadu do krku, nehledě na to, že neměl ani svou hůlku, kterou mu chlápek sebral, takže se mohl spoléhat pouze na postavu, která se k nim přibližovala... a proč by se někdo zamotával do něčích problémů? Slušní lidé se tu většinou snažili splynout s pozadím, ne se přidat k roztržkám. Kennetha z rozmýšlení vytrhla až Jaydenova tvář, kterou zahlédl v okamžiku, když se jeho bývalý spolužák narovnal, pozvedl hůlku a promluvil. A i když by se Kenneth v normální situaci pobaveně uchechtl, teď se mu ve tváři nehnul ani sebemenší sval.
Chlápek za ním se nervózně zavrtěl. "Nebo co?" vybafl Kennethovi přes rameno směrem k Jaydenovi, ale očividně se nechtěl dostávat do potíží, protože vzápětí Kennetha strčil do zad a tím ho doslova vyhodil z prahu svých dveří, které za ním hlasitě zabouchl hned, co po něm mrskl hůlku a řekl něco ve smyslu: "Ať už tě tu nevidím, modýlku."
Kenneth se trochu zaraženě otočil, ale nakonec dlouze vydechl a sehnul se pro hůlku, která mu dopadla k nohám. "Ve jméno ministerstva kouzel? Takže pracovní vycházka?" zvedl k Jaydenovi oči, než se ušklíbl a přikývl, "pojď odtud zmizet, už tu nechci být ani minutu," a ukázal rukou k ulici, která vedla k Příčné, kde mohli zalézt do nějakého hostince a dát si něco k jídlu, nebo k pití a popovídat si. Tohle nebyla zrovna oblast, kde by se mohli nadšeně vítat a plácat se po ramenech, i když přesně to Kenneth po cestě udělal, protože Jaydena opravdu rád viděl. "Děkuju, ten chlap mě prokoukl. Asi z toho budou ještě potíže, ale to už nechám na Brentonovi. Co tebe sem zavedlo?" zeptal se a pozvedl k němu oči, zatímco mířili k světlému konci jedné tmavé ulice.

_________________

| +

>>

Berry zabloudila, zaprvé proto, že tomu tak velel zákon schválnosti, zadruhé pak byla naivní ženská, kterým se takové věci stávaly dnes a denně. Nutno podotknout, že jí to došlo celkem brzo - ušla sotva pár desítek metrů od ústí do uličky a už v ní začaly hlodat pochyby. Díky instinktu to ale nebylo, byla to zásluha čarodějnice, která na ní mávala čímsi, co bylo podezřele podobné jejím vlastním uším. September se radši odebrala o pár krůčků zpátky a instinktivně si zkontrolovala umístění sluchadel na hlavě. Ruce z nich pro jistotu zapomněla sundat. "N-ne, děkuju, j... já, já mám vlastní," blekotala strachy a do očí se jí začínaly vkrádat první slzičky. Vždyť ona chtěla jenom do obchodu s kotlíky! Ne do Obrtlé, které se celý život vyhýbala jako čert kříži! Už jen to jméno znělo plísní, pavouky, stísněnými prostory a zlomenými kostmi, prostě to bylo celé hrozně špatně! Znovu se obrátila - nebyla si ani zcela jistá tím, kterým směrem by se měla vydat, aby se dostala zpátky na nějaké dobré, slunečné místo. Na přemístění již tradičně úplně zapomněla a pomaličku začínala panikařit, protože jí trochu docházel dech. A ona chtěla dýchat, vážně jo! Pocit topení nicméně neustoupil a Tember podstoupila všechny životní funkce tomu, aby se udržela co nejdál od lidí, kteří u sebe měli části těl. Ačkoli, samozřejmě se říká, že se nemá soudit kniha podle obalu. Třeba jsou to všechno milý lidé, takoví pouliční doktoři/Igorové, a ona není vůbec v nějaké děsně zlé uličce, ne?

_________________

<<< odkudsi z hlubin Obrtlé

Adrian Richards zdrhal. Ano, prosím pěkně, naprosto neadrianovsky a zbaběle utíkal z boje. Dobře, přiznejme si to, nazvat zrovna mladíkův momentální postup útěkem, by byla dost velká nadsázka. Poněvadž to by toho utíkání musel být nejdřív schopen, že ano. No a to rozhodně v tuto chvíli nebyl. Abyste tomu rozuměli, náš drahý lamač dívčích srdcí se směrem ven z Obrtlé ploužil krokem, nápadně připomínajícím tlustočerva v posledním tažení. Div se neplazil po zemi, kulhal na jednu nohu, a tu druhou za sebou táhl trochu jako kus nepoužitelného masa. Po těle, odhaleném pod roztrhaným kdysi šedivým a teď už notně zakrváceným tričkem, bylo vidět několik ne zrovna pěkných šrámů a podlitin...no a nesmíme zapomenout na ten dokonalý monokl, zdobící Drianovo levé oko. A na roztržený ret. Jak sami vidíte, v tomto stavu rozhodně nelze mluvit o nějakém skutečném útěku, a proto raději zůstaneme u plížení o holý život. Ptáte-li se na to, proč se mladík třeba nepokusil o nějaké to léčivé zaklínadlo, odpověď je zcela jednoduchá. I v tomto stavu si byl naštěstí vědom toho, že by taky ve snaze sám sobě pomoci mohl všechno ještě zhoršit. Léčivá kouzla, nebo spíš jen jedno - Enervate, Drianovi fungovala pouze v případě probírání jedné slečny, na níž nějak pořád nedokázal zapomenout. Ale jinak? Nula. Konec. Katastrofa. Proto přesně byl lepší nápad nějak se doplazit až na Příčnou, a tam už nějakou pomoc vyhledat.
Okolí vnímal Adri už spíš tak nějak mlhavě a rozostřeně, a tak ho lidé, nabízející části těla, vlastně vůbec nerozrušovali. Veškerou silou zbývajícího vědomí se Dylan soustředil na to, že prostě musí na tu Příčnou dojít. Na ten jediný cíl zdánlivě nekonečného putování... a na Berry támhle opodál...
...moment, cože? Co sakra Borůvka dělá na Obrtlé?!
Určitě halucinoval. Jinak si Adrian prostě nedokázal vysvětlit, kterými podivnými řízeními osudu by se zde slečna McTreeová ocitla. Chvíli na přízrak, vyvolaný zcela jistě jeho předešlými myšlenkami na její osobu zíral, přičemž se zastavil a ztěžka opřel o nejbližší zeď, jedno jak špinavou. "Berry? Ty se mi zdáš?" promluvil k té představě anděla v temnotě téhle ulice zla, hlasem tak nepodobným jeho obvyklému lehce svádivému tónu, a plným spíše bolesti, která se odrážela i v jeho výrazu obličeje. Rozhodně si v tu chvíli nebyl vůbec podobný. A šero ulice identifikaci asi taky moc nepomáhalo...

Mimo herně:
na barvičky kašlu. Mobil style. A za t9 překlepy pardon.

_________________

Nebýt toho hlasu, September by zbytek Richardse nepoznala. Vlastně před ním v první chvíli ustoupila, protože se jí nejprve zdálo, že za sebou táhne nohu - další pohled odhalil, že to sice noha je, ale ne cizí, což bylo na jednu stranu uklidňující, na druhou to bylo vážně hodně špatně. "Adriane? Panebože, jsi to ty? Co tu... a jak to vypadáš?! Cos dělal? Počkej, po-počkej, Episkey! vylovila hůlku, která se klepala stejně, jako její majitelka, a v tom strašlivém šoku se pokusila vyléčit mladíkovi ret. A to prosím skoro ani nemohl chodit. Tolik k použitelnosti mladých profesorek. Výsledek jí ani nezajímal, protože byla prostě s hlavou v koncích. Kdyby Adrian nevypadal tak, jak vypadal (a že si mohla to nejhorší jenom domýšlet), snad by byla za jeho přítomnost i ráda, poněvadž se na něj nezlobila už nějaký ten čas, ale takhle... Berry složila hlavu do dlaní, a než se trochu probrala (kéž by jí byl Drian nafackoval), chvilku to trvalo. Pak si ale uvědomila, kde je, s kým je a taky to, že z té osoby zbývají jen kousky. Přiblížila se k němu a pokusila se ho podepřít, což šlo dost blbě. Jenže jeden nemůže mít všechno, že. "Nevím, cos dělal, ale ještě... si to s tebou vyřídím. Musíš k Mungovi, ne-než mi, ehm, tu to... umřeš," prohlásila rezolutně třesoucím se hlasem. Klepala se ostatně celá. Strachy. Hodně. V záchvatu akčnosti se pokusila táhnout bývalého nebelvíra tím směrem, kterým původně šel on sám - sobě nedůvěřovala a i když Ádri vypadal, že řekl zase nějakou hloupost na špatném místě, radši věřila jemu. Jako ostatně vždycky.
Rozedraný ex profesorce kupodivu pomohl překonat panický záchvat, protože cítila nutkání se o něj postarat. V té tmě byl vlastně jako jeden z jejích studentů - nikdy nebylo snazší zapomenout na skutečnost, že je to mladý fešný jinoch. Chvíli přemýšlela nad přemístěním (vzpomněla si!), ale nakonec to vyvodila na moc riskantní podnik. Dle jejího soudu z Driana teklo dost krve na to, aby neriskovala odštěp a podobné číčoviny. Vážně nechtěla, aby umřel.

Mimo herně:

September C. McTree rolled 1d10:
2

+5, nenaučené

_________________

Zdálo se, že anděl před ním nejen že skutečně existuje, nejen že má opravdu tvář jeho September, ale hlavně, že k němu necítí žádnou nenávist. A to Adrimu vykouzlilo už samo o sobě na tváři cosi jako pokus o úsměv, kažený jen vpádem bolestného ušklíbnutí. Opravdu. Berry vypadala tak skutečně, až začínal Drian věřit na zázraky. Co bylo ale v dané situaci lehce hloupé, byla jeho reakce na slečnin pokus o episkey. "To...nic...není," chtěl ji bývalý nebelvírský prefekt nějak uklidnit, ale nejspíš tomu ani sám pořádně nevěřil. A i kdyby, tak to víceméně sípání a podtón bolesti, spojený s tak od Driana neodlučitelným oslovením 'drahoušku', ztraceným někde v nenávratnu, by veškerou snahu o uvěřitelnost smetly pod pomyslný koberec.
Paradoxně bylo Adrimu najednou nejvíc líto toho, že se o něho Berry zřejmě strachuje. I když, budeme upřímní, na jednu stranu byl sobeckyr rád, že jí není úplně lhostejný. Nicméně se nedokázal dívat na to, jak slečna schovává hlavu do dlaní, a pokusil se odejít. Kterýžto pokus skončil pocitem závratě, zavrávoráním a opřením se zpět o stěnu. Další pokus o uklidnění Berry, tentokrát chabé "To bude...dobrý...", tedy vyzněl zřejmě úplně na prázdno. Drianovi hučení v hlavě pomalu ale jistě začínalo zatemňovat mysl. A on si přestával být jistý snad čímkoliv, od současnosti přes minulost až k budoucnosti. Vlastně chtěl jen zavřít oči, nechat se ukolébat v Borůvčině objetí, usnout a zapomenout na bolest.
Berry mohla být ráda, že ji Drian při pokusu ho podepřít nezalehl. Nicméně i s tou trochou opory se pracovat dalo, a tak se pomalu ale jistě mohli sunout do bezpečí, pryč z Obrtlé. Tedy asi. Kdo ví ale, jestli směr, který předtím Richards udržoval, byl zrovna ten pravý. "Víš že jsem se bál...že už...tě..." řekl naprosto bez návaznosti na jakákoliv dívčina slova, načež zachraptěl než dořekl "...nikdy neuvidim... Berry?" I tohle se dalo brát jako projev toho, jak zle na tom Dri je. Poněvadž tohle by přeci jinak vůbec nevytahoval.

_________________

Borůvce naprosto samozřejmě stačilo k uklidnění i těch pár těžce vydolovaných slov, která sice byla pořádně lživá, ale tonoucí se stébla chytá. Postup byl sice o dost složitější, než si představovala, částečně i proto, že tmavovláska uvažovala nad tím, zda-li pak se nebojí krve. A pak taky kvůli tomu, že byla oproti Ádrimu poloviční a výše zmíněný se dokázal jen bolestivě sunout, což September způsobovalo víc starostí, než by se jí líbilo.
Nutno podotknout, že po jeho posledních slovech to bylo ještě o něco horší. Berry se sotva stihla zarazit nad tím, že polomrtvý Adrian mluví jako ona - živá a zdravá - a už cítila známé teplo u srdce. Jenže Berry byla rozumná a měla dobrou paměť - do stejné řeky dvakrát nevstoupíš, zvlášť když ses tam napoprvé skoro utopil a ještě si vymkl kotník. "Teď už jo," dostala ze sebe ztěžka, protože mluvit při podepírání chlapa nebylo tak lehké, jak by si jeden pomyslel. September připadalo, že funí jako lokomotiva - nebyla to pravda, na to měla malé plíce, ve skutečnosti to připomínalo astmatický záchvat zakrslého králíčka. Ale to by se do románu nehodilo.
"Snaž se tolik nemluvit, rozhodně ti to... uh... ne-svědčí," vydolovala ze sebe a pootočila hlavu od jeho osoby, aby si mohla odkašlat, aniž by ho při tom poslyntala. V hlavě se jí mísilo až moc myšlenek na to, aby se některé pokusila zformulovat do slov, zvlášť když polovinu tvořil strach a obavy, které nechtěla dávat najevo, a zbytek postřehy týkající se Ádriho, po jejichž zveřejnění netoužila už vůbec. Přeci jen už to byl spíš známý/student, a navíc v dost špatné situaci - nemohla toho jen tak sprostě využít a začít se ho vyptávat na hloupé otázky. A že jich v zásobě měla tři p... pytle na odpadky. "Můžeš ještě? Určitě už tam za chvilku musíme být," zafuněla radši optimisticky, aby se uklidnila. Povzbuzování zbytku světa muselo počkat, neb ona se ocitala v krizi "všichni tu umřeme". To hrozné, neskotské vedro tomu ale vůbec nepomáhalo, protože Tember se začínala potit jako prase.

_________________

Drian na tom asi opravdu nebyl moc dobře, a o to paradoxněji směsné bylo, že v celé téhle situaci myslel místo na blízkost smrti (haha. Buďme realističtější, Dri by přece hned tak neumřel) ale na to, že September asi vážně miluje. Obzvlášť teď jako by mu dokazovala svou výjimečnost a úžasnost a Adrian si uvědomoval, že si vlastně zaslouží mnohem horší šrámy než ty, které zrovna měl. On ublížil andělu. A to se muselo draze zaplatit. A ačkoliv nečekal, že by po tom dokonale hloupém oznámení, že mu chyběla, byla Borůvka ochotna zapomenout na celou tu hroznou věc se sázkou, přistihl se, že mu po tvářích najednou teče pramínek slané vody. Adrian nikdy nebrečel a o to překvapivější to pro něj teď bylo. Hučení v hlavě taky nepomáhalo a aby toho nebylo málo, před očima mu začínala tančit jedna jiskřička za druhou, ,poněvadž se vážně snažil Tember omylem nerozmáčknout. "Já jsem takovej kretén," vypadlo z něj ostatně proto místo normální odpovědi na slečnin dotaz, a spíš kvůli ní než sobě skutečně zastavil a znovu se sesul po nejbližší zdi. Jen aby mohl následně pokračovat v blábolení o věcech, které by si jinak v rámci zachování vlastní hrdosti raději nechal pro sebe. No a plomrtvý Richards byl zřejmě králem patosu. "Vlastně bys mě tady měla nechat pojít," uvažoval lehce sípavým chrapotem, modrozelené oči upřené jejím směrem, "jako toho posledního. ..prašivýho psa. Nic víc si..ne zasloužim...za to jak... jsem se k tobě choval. .. Bylo s podivem, jak vlastně básnický podtón celé Drianovy momentální myšlenky a slova měly. A taky, že vůbec zvládal skládat smysluplné věty. Jenomže on měl pocit, že umírá, a potřeboval toho Berry tolik, tolik říct! "Víš jakej...hajzlík. ..vlastně sem. .. o všech těch hnusnejch hrách na city... a... nemusíš mi věřit. .. Já to od tebe vážně nežádám... Adrimu se pleltla slova pomalu ale jistě na podobné úrovni jako kdyby byl býval pil, což mimochodem klidně bylo pred tímto incidentem možné, ale mnohem více za to mohly prstíky mdlob, proti kterým bojoval ze všech sil. "September... to jméno vyslovil skutečně jako by patřilo minimálně andělu, "...já sem měl hodně holek...ale...ještě nikdy nikdo kromě mě nenaučil...něco opravdu cítit. .." Na chvíli sklopil pohled ke svým krvavým kolenům. A bylo jasnější než slunce, které už sem pronikalo z nedaleké Příčné a pálilo jako posel z pekel, že cokoliv dalšího vysloví, bude na svět vytaženo jen díky mladíkovu žalostnému stavu. A pak konečně zazněla ta krásně osudová věta, která vlastně Drianovi celou dobu zvonila v hlavě. "Víš... Já tě asi miluju..."
A potom Adrianův proslov skončil. Možná překvapil sebe sama, že to vyslovil. Možná si dokonce myslel, že to ve skutečnosti neřekl. Kdo ví. Každopádně na Berry upřel pohled zbědovaného štěněte, a chvíli na ni jenom tak koukal, než ze sebe dostal poslední slovo. "Promiň.

_________________

Změna Adrianova charakteru September děsila. A to tak, že by byla raději za tu vlezlou babiznu (*milou starou paní). Přinutila se ke klidu, i když pociťovala výjimečné nutkání způsobit Ádrimu ještě nějaké zranění navíc. Premisťování hned znělo lépe.
"To neříkej, vždycky jsi moc hodný," zavrtěla September odmítavě hlavou, aby mu trochu zvedla náladu. Když byl někdo zraněný, rozhodně totiž nepotřeboval slyšet větu stylu "no jo, hazard týkající se mé osoby byl sakra sviňský", a Berry by taková formulace beztak stejně nepřišla na mysl. "A už vůbec nejsi kretén, Richardsi, to si vyprošuju. Jenom potřebuješ doktora," dodala a pokusila se zraněného dostat ode zdi - viděla totiž doslova světlo na konci tunelu. A vypadalo to, že Ádri ho vidí taky, ale očividně v astrální rovině, protože začal blábolivě tvořit závěť či co. Tember by to snad radši neslyšela - zvlášť tu část o hodně holkách, u které opravdu nevěděla, co tím chce básník říct. Ale řekl to takovým tónem, že by se s ním bez váhání pustila na cestu do slunce západu, kdyby jen měl toho koně a duhu. A kdyby se nepohyboval jako opilec před hromadnou šavlí. Ovšem sousloví "něco cítit" mělo předpokládaný účinek. Berry zrosolovatěla kolena - ačkoli to mohlo být i tím, že chvilku táhla pěkných pár kilo navíc. Ale spíš ne. A krásně osudová věta? September ztratila rovnováhu a po chvilce rozsypaného vědomí zakotvila u zdi vedle Adriana. Pak se jí paradoxně zvedl žaludek. Druhé setkání s ranní kávou se sice nakonec nekonalo, ale Tember i v tom šeru viditelně zezelenala. Anděl level tři tisíce šest set. Mlčela opravdu jenom symbolickou věcnost a jen zlomek toho času skutečně přemýšlela. Vlastně jí z toho hodně pomohlo ono promiň, na které už opravdu musela něco říct. "Omluva se přijímá - pojď, prosím, začínáš blouznit a... a pořád máš všude krev," prohlásila nakonec a bolestivě se jí stáhl žaludek a strachy taky ta další část těla, protože na ně divně zahlížel chlapík, který se rozhodně přibližoval.
Dotáhnout Richardse i své rozklepané nohy za světlem byl nadlidský úkol, ale díky adrenalinu (i bez něj jí srdce tlouklo rychleji nadopované veverce) se to podařilo. September na nic nečekala - a už vůbec ne na souhlas mozku - a přemístila se i s Drianem v náručí přímo k Mungovi. Nechala za sebou, krom Drianovy krve, deset odštěpených špiček nehtů na rukou, takže si je později večer ani nemusela stříhat.

>> Mungo

_________________

<<<
Někde přímo u vlezu do Obrtlé postává děsně nenápadná postavička...
Abyste věděli, Annie Frewová rozhodně nechodila po Obrtlé courat jen tak sama od sebe. Taková ona opravdu nebyla, ačkoliv trhlá na některé podobné kousky se mohla zdát dostatečně. Jenomže ona se sem šla podívat s velice, kucky kucky, důvěryhodnou osobou, kterou nebyl nikdo jiný než jeden z těch trhlejších kamarádů, Nebelvírák Darrel. Se kterým se, mimochodem, už pekelně dlouho neviděla, a na tuhle akci se těšila jako malé dítě na novou hračku. Za což ale asi mohla spíš ta Obrtlá, do které se, abychom byli upřímní, hodlala dnes odvážit poprvé v životě. Protože se prostě konečně našel ten správný(nebo prostě jediný dostupný) kumpán. A tak tu, prosím pěkně, díky tomuhle dnešnímu výletu už pět minut stepovala, tváříc se rádoby děsně nenápadně, což ve výsledku jenom budilo pozornost, na sobě samou černou (nejspíš si myslela, že splyne s podkladem, případně s obyvatelstvem pochybné uličky, o které slýchala takové děsivé věci), začínající černými botami, pokračující i přes vypasované kalhoty a končící na tílku, které dokonale odhalovalo její nejnovější módní výstřelek v podobě konečně dokončeného tetování fénixe přes půl ruky. Vlasy si stáhla do pevného drdolu a schovala je pod (kupodivu) černou čepici, nesoucí logo Beatles, kterou dostala už-ani-neví-od-kterého-kamaráda. Dokonce i oči si dneska pořádně zvýraznila černou barvou, takže nejspíš vypadala tak trošku jako rádoby-padoušská parodie sebe sama. Co jí ale rozhodně ani dnes nechybělo, byl široký úsměv, který se sice na okolí vehementně snažila nevrhat, ale moc to nevycházelo.
Tak kde seš, Galle, skenovala co dvě vteřiny okolí, aby jí snad náhodou neunikl sebemenší pohyb, a jak se tak rozhlížela, samozřejmě nezapomněla čas od času začít pochodovat sem a tam. Poněvadž tím se přece odedávna přivolávali spolupacha...ehm, spolužáci.

Mimo herně:
Šity post, pardon.
A ano, Ann na někoho čeká, ale to je nejspíš poznat z postu, ehm.

_________________

Darrel dorazil o patnáct minut pozdě. To se prostě občas stane, když chodíte s Donnou Osbornovou... celé léto chodil někde pozdě, v těch horších případech nechodil vůbec, což byl také důvod, proč tak rychle ztratil práci u Denního Věštce, za což se se svým otcem zase hlasitě pohádal - vlastně, menší rozpor v rodině nebyl vůbec na škodu, alespoň se mohl na dobro (tudíž do konce prázdnin) nastěhovat k Osbornovým a skrýt to za fakt, že se domů prostě nemůže a nechce vrátit. Ve skutečnosti se za tím hlavním faktem ukrývala skutečnost, že Donna měla za pár dní odjíždět a on s ní chtěl strávit co nejvíce času. Každopádně, za dnešním Darrelovým pozdním příchodem nebylo nic neslušného, jak se tomu stalo zvykem, dnešní ráno prostě pouze zaspal a vzbudil ho až ten skřítek s tím divným jménem francouzských panovníků.
"Kolikžejehodin?" zařval na skřítka tak, že Donně vedle skoro praskl ušní bubínek. Čehož si ona očividně nevšimla, protože se ze spánku ani nepohnula. Darrel se ušklíbl, vyhrabal na sebe z kufru nějaké to oblečení a vyklusal ze sídla, přičemž po chodbě to vzal obloukem, kdyby náhodou potkal rodiče Osbornovi, aby nepojali podezření, že nespí ve svém přiděleném pokoji pro hosty. Sice už to věděli určitě dávno, ale Darrel na své pověsti perfektního Darrela Galla ustavičně pracoval.
Po patnácti minutách Annieho čekání se rozcuchaný Darrel ve křiklavě růžovém tričku s postaveným límečkem, plátěných béžových kraťasech a modrých mokasínách konečně dostavil. Jako omluvu nenesl nic. Lepší pozdě než vůbec, ne? nedělal si z toho těžkou hlavu. Z čeho si spíš dělal těžkou hlavu bylo to, že Annie se dala na metal?! Vyděšeně se zastavil pár metrů za ní. A po pár vteřinách na dívčině odhaleném rameni spočinula Darrelova ruka. "Jsi v pohodě?" hlesl potichu starostlivým hlasem, jenž se k Darrelovi ani trochu nepodobal, "tobě někdo umřel?" v tu chvíli mu zacukalo v koutcích a po pár vteřinách už se rozesmál, jelikož vážně nepředpokládal, že by Annie držela smutek. Ale jestli ano... tak mu to fakt nedošlo. "Tývole, fakt slušnej vohoz. A seš nějaká dochvilná, ne? Sorry, já měl takový komplikace ráno..." pokrčil rameny s pobaveným úsměvem a pohlédl na ní. Sotva po pár vteřinách Darrelův hormony poblázněný pubertální mozek zavelel k okamžitému vyřčení dodatku na vysvětlenou... "Teda, nemohl jsem najít pásek, chápeš. A bez pásku nemůžu jít, by mi ty kalhoty spadly. Koukej," odtáhl kalhoty, které mu vážně byly v pase trochu větší, a pobaveně se zašklebil.
"Kecááááš! Ty máš tetování! Jako faktický tetování?" vytřeštil oči, když si všiml vytetovaného Fénixe na Annie ruce, naklonil se blíž, aby si ho prohlédl. "Peckový," ohodnotil to ještě a potom už stočil oči k Obrtlé ulici, na jejíž začátku se nacházeli. Darrel na tuhle ulici měl dost zvláštní vzpomínky, ale to už byl rok, co tu vyděšeně běžel a snažil se utéct před otcem do Švédska, a tak nakonec neohroženě vykročil vpřed, aniž by pomyslel na to, že v temné ulici mezi temnými hábity bude s křiklavě růžovým tričkem jako pěst na oko.
"Na co čekáš, Anastasie?" broukl přes rameno s provokativním úsměvem, protože věděl, že to nesnáší. "Nemáš snad strach? Vážně jsi tam v životě nebyla? To je strašný. Tak já tě tu provedu," zazubil se a počkal, až ho dojde, aby mohli pokračovat spolu.

_________________