---

Byl docela obyčejný pátek na začátku srpna, hodiny odbíjely osmou a Flann už byl nějakou dobu vzhůru a jenom civěl do stropu. Nebyl zhulený, jak se nabízí, nýbrž nervózní, a to tak, jak snad ještě nikdy nervózní nebyl.
Nezúčastněný pozorovatel by asi těžko uhodl proč: Počasí bylo optimální, venkovní teplota se poslední dny díky polárnímu poledni povážlivě blížila k rekordním čtyřiadvaceti stupňům a všude byl naprostý klid. Sopka byla už druhým rokem naprosto klidná, kozy a ovce pokojně vyčkávaly, než budou vypuštěny na pastvu, a Salám sice v rohu chlívku prorokovala cosi o bouřce, ale žvýkala při tom seno a nebylo jí moc rozumět. Z dvounohých obyvatel srubu byli vzhůru jenom dva, Finnian a výše zmíněný panikařící Zmijozel, což spolu možná trochu souviselo. Teta Árný, která včera nejspíš v předtuše brzkých událostí vygruntovala celý srub, ještě spala, stejně tak desetiletý Fróði, který se včera velmi neúspěšně učil zacházet s bumerangem, tříletý Fúsi a roční Flóra. O stavu skřítků neměl Flann nejmenší tušení a vlastně je v tuhle chvíli tak trochu vypustil, protože měl poněkud naléhavější problém – jaksi totiž strýčkovi zapomněl říct, že mu má dneska v devět přijít návštěva.
Možná na to měl skoro týden, ale teprve včera večer mu pořádně došlo, že se to fakt děje a že ten neskutečný hazard nějakým zázrakem vyšel. Když společně s obvyklým dopisem a nějakou tou básničkou posílal i onen nesmělý návrh, automaticky počítal s odmítnutím, ať už z důvodů zdravotních nebo jiných, a mírně opožděná, nicméně souhlasná odpověď mu tak trochu vypálila rybník. Tedy ne že by si stěžoval, to ani náhodou, ale kromě radosti mu od té doby ve spánku bránily i obavy o to, jak na to zareaguje Finnian. Protože jakkoliv si Flann nic nedělal z dědečkovy kletby, strýce měl podstatně radši a dělat mu cokoliv za zády se mu až tak moc nezamlouvalo.
Když tedy zaslechl vrzání prken na schodech o patro níž, vyskočil z postele, oblékl se, ustlal a šel se s tím porvat jako chlap. Svůj půdní pokojíček měl uklizený ještě víc než normálně a dokonce si tam na pár dní půjčil jednu z Finnianem ošetřovaných sov, aby co nejvíc snížil riziko výskytu myší, ale v hlavě si to začal rovnat až na schodech. Než došel do prvního patra, věděl, že nemá cenu to zdržovat. Prostě mu všechno řekne a hotovo. Při sestupu do přízemí ho ještě napadlo, že by před tím vyklápěním mohl udělat nějakou tu bezpečnostní snídani, ale jakmile pak Finniana zahlédl, začal tušit, že to nebude potřeba.
„Brýtro,“ pozdravil, ani nepředstíral ospalost a rovnou se udiveně zahleděl na strýce, respektive na dudy, které měl na zádech v pohotovostní poloze. „Nejdeš hrát hned teď, že ne?“
A tak se stalo, že byl Flann náhlým poryvem štěstěny dočasně zachráněn. Ukázalo se totiž, že Finniana zrovna včera zachvátila naléhavá potřeba jít si pořádně zahrát, ale teta mu to z obavy o duševní zdraví dětí zakázala, takže místo toho musel naplánovat trochu delší výlet někam mezi skály, kde to nebude tolik slyšet. A úplnou náhodou si řekl, že když už se bude courat tak daleko, zkontroluje těch několik březových lesů, které vysadil v rámci znovuzalesnění ostrova, a zpátky se tedy nevrátí dřív než za pár dní. Flann se musel napomenout, aby trochu maskoval své nadšení, popřál mu šťastnou cestu a docela dlouho strýce sledoval, jak kráčí k jezeru.
Asi by nebyl až tak nadšený, kdyby věděl, že pravda je tradičně poněkud šedivější a že to, jak si půjčil sovu, aby zbavil svůj pokoj jinak oblíbených myší, prostě jeho plány tak trochu prozradilo. Jinými slovy bylo Finnianovi víceméně jasné, že Flann tentokrát očekává nějakou trochu větší zásilku a že snažit se mu dohodit Briannu už v téhle fázi asi moc nemá cenu, protože on sám by se v jeho věku akorát zabejčil a všechno by bylo jenom horší. Radši tedy nakázal skřítkům, ať Flannovi v nestřeženou chvíli nenápadně podstrčí krabičku dost podobnou té, co tenkrát poslal Patrickovi, a vypadl, ať má na tu... poštu aspoň trochu soukromí.
Finnian by zase nebyl tak nadšený, kdyby věděl, že se toho za jeho nepřítomnosti nestane o moc víc než bez ní, ale dobře mu tak.

Než Finnian zmizel v dálce, probudila se i teta a jí už Flann něco málo naznačil. Výborně zahrála jak překvapení, tak jakési automatické očekávání, že za Flannem přijde kamarád, protože u Fróðiho to tak bylo prakticky pořád, a pak se uklidila nahoru k menším dětem a hromadě překladů pro islandské muzeum. Jenom jí musel slíbit, že vypustí zvířectvo na pastvu, s čímž neměl nejmenší problém.
Jakmile odešla, kouknul na hodiny, seznal, že do chvíle CH zbývá ještě skoro půlhodina, a jal se snídat. Nic velkého, jenom kozí mléko a půl plechu piškotové buchty s brusinkami, a ta katastrofa, která se přiřítila za deset minut devět, ho tedy zastihla už najedeného.
Byl to Fróði, chtěl po Flannovi pomoc s lepením funkční makety středověkého trebuchetu a nenechal si vysvětlit, že teď fakt není vhodná doba. Nepovedlo se ho odehnat dokonce ani lahví kozího mléka, což bylo vážné. Takže se Flann musel uchýlit k podlé lsti, která naštěstí vyšla na výbornou.

Pak už do momentu, kdy se v krbu objeví zelené plameny a něco málo navíc, zbývaly jenom vteřiny, takže se naposledy zkontroloval v zrcadle, jestli ho bratranec v nestřeženou chvíli neposypal sazemi, a čekal. A fakt moc doufal, že si nespletl den nebo tak něco, protože to by mu bylo docela podobné.

_________________

Aurora nemohla být nadšenější, než když jí přišel dopis od Flanna. Tedy, nadšená z něj byla vždycky, ale tentokrát, když ho s bušícím srdcem a nutným pravidelným dýcháním otevřela, na ni vykoukla kromě básně, které jako každá dívka s romantickým srdcem zbožňovala, a ty Flannovy si četla pořád dokola a měla je schované v tajné poličce, a tak vůbec, taky pozvánka. Aurora se málem rozplynula, což trvalo celých pár vteřin, než se jí žaludek stáhl obavami. Problém nebyl v jejím zdraví, i když ji od poslední hospitalizace matka hlídala mnohem více než dřív - ono to upřímně nebylo jenom tak mít jedno dítě bélovlasé a druhé zjizvené, v tom ji Aurora opravdu chápala, a co se jejích jizev týkalo, tak se celá rodina snažila, aby se jich přestala tolik děsit a tolik kvůli nim plakat, a docela se jim to pomalu dařilo - ale v tom, že nevěděla, jestli ji pustí rodiče. Upřímně řečeno byla šance jenom mizivá, vzhledem k tomu, že ani Septimus neměl takovou volnost, a to už mu bylo šestnáct.
Dost dlouho sbírala odvahu na to, aby se rodičů zeptala, a zároveň váhala, jestli se předem svěřit Septimovi nebo ne, vzhledem k tomu, že se s Flannem stále moc nemuseli a její bratr ji střežil jako oko v hlavě. Aurora si na jednu stranu přála, aby už se taky zamiloval, a na druhou se toho děsila, protože až mu někdo sebere Septima, bude kompletně sama. Jistě, měla kamarádky a měla Flanna, ale Septimus byl jistota, která ji provázela od narození, vždy tu byl pro ni, vždy jí přispěchal na pomoc a dokázal ji uklidnit. Nakonec mu to řekla odpoledne dne, kdy se rozhodla s tím vyrukovat na rodiče, protože i když pro ni zjizvená tvář a krátké vlasy stále byly hlubokou ránou a potupou, něco v ní se pohnulo, a dokázala si věci prosadit. Ne moc, ne často, ale poprvé v životě se za sebe dokázala postavit, a začít si věřit v tom, že se dokáže dostat na lékouzelnický program. Septimus nereagoval nejlíp, ale Aurora nechtěla, aby se to dozvěděl až u večeře spolu s rodiči, protože by to jistě bral jako zradu, a Aurora koneckonců taky.
Oba rodiče se tvářili zaskočeně a vyměnili si poplašené pohledy, protože Aurora nikdy takhle dlouho sama nebyla, a rozhodně ne na konci světa, jak to nazval táta. Tu noc Aurora brečela do polštáře tak dlouho, než ji přišel ukonejšit bratr a donutila ho u ní spát, protože Septimus u ní byl konstantou bezpečí. Druhý den večer, když se rodiče vrátili, matka Auroře oznámila, že se poradila s její hlavní ošetřovatelkou, podle které by na ni islandský vzduch mohl mít velmi blahé účinky a mohlo by jí prospět dostat se z Londýna, ke kterému se poutalo tolik vzpomínek na nemocnice. Aurora se nadšeně vrhla kolem krku mámě a pak tátovi, načež se oba začali strachovat, aby to nepřehnala a neuhnala si hyperventilaci, ale Aurora už to zvládala mít na uzdě mnohem lépe než dříve. Minimálně doma ano, nebo ve škole, když s ní byl Septimus, kamarádky nebo Flann. Knihovna byla taky v pořádku.
Vzhledem k tomu, že Aurora lpěla na tom, aby dobře vypadala, o to víc před Flannem, se kterým neoficiálně chodila, i když v téhle fázi už ani nebylo třeba to říkat. Navíc se mohla předvést v něčem jiném, než ve školní uniformě, i když se samozřejmě vídali i o víkendech, kdy byli v civilu. Tak jako tak v daný den snesla ke vchodu kufr do ruky, značně obdařený zlehčujícím a zvětšujícím kouzlem. Táta nezapomněl přidat narážku na Tardis. Septimus trucoval, ale i tak na ni zeshora vykoukla čupřina jeho sněhově bílých vlasů, což jí vykouzlilo úsměv na rtech, a pak už musela jenom obejmout rodiče a dát jim pusu, s čímž ani ve svém věku neměla problém, a pak už maminka nahodila krb a nabídla Auroře hrneček s letaxem, ze kterého si Aurora šetrně nabrala hrst a odhodlaně vkročila do zelených plamenů, načež zřetelně vyslovila místo doletu a hodila prášek na zem.

Inu a pak už se objevila v jiném krbu s kufříkem v ruce, v bledě modré košili s bílým límečkem, v tmavých kalhotách, čistých hnědých botách a ve světle hnědým pleteným cardiganem, protože na Islandu nemělo být takové horko. Nervózně si zastrčila pramínek vlasů, nyní už zase o kousek delších, za ucho, jak měla ve zvyku a tvář se jí rozjasnila hned jak spatřila vytáhlého Flanna, který na ni čekal na druhé straně. "Ahoj," řekla tiše, zatímco neskrývala úsměv, který se jí na rtech stále rozšiřoval, a snažila se pravidelně dýchat, i když jí přišlo, že se jí momentálně nedostává kyslíku, a výpary s letaxu to tak úplně nebylo.

_________________

Flann byl fakt strašně rád, že si nespletl den a že z krbu místo Aurory nevylezl Daniel Sherwood s tím, že potřebuje doprovodit k mluvícímu stromu a tříoké vráně. Protože to se mu jednou zdálo a dodnes z toho nebyl moc moudrý.
„Ahoj,“ pozdravil zpátky, usmál se taky a udělal nějaký ten krok blíž, a protože nejbližší zvědavé oči patřily tresce v mrazáku, bez většího váhání dal Auroře pusu. Čistě aby se přesvědčil, že se nejedná o halucinaci, samozřejmě, i když je pravda, že s jeho štěstím by se halucinace projevila spíš tím, že by z krbu vylezl Septimus. Naštěstí už od konce školního roku nepožil nic silnějšího než borůvkový čaj a očividně se to vyplatilo.
„Vítej na Islandu,“ pravil pak nadšeně, naznačil, že jí vezme zavazadlo, a trochu zbytečně rozhodil rukama po okolí. Zbytečně proto, že srub sice nebyl zapadlý sněhem jako v zimě, ale relativně malými okny toho z venkovní krásy stejně moc vidět nebylo a neznalý pozorovatel by si klidně mohl myslet, že jsou ve Walesu. Ani v přízemí domu nic nenasvědčovalo tomu, že se Aurora právě přesunula o nějakých osmnáct set kilometrů na sever až skoro k polárnímu kruhu, dokonce ani tituly knížek v knihovně u zdi, protože to byla pestrá směska několika desítek jazyků, co kdyby se někdy nějaká návštěva nudila.
Flann ji každopádně nechal rozkoukat a sám toho tak trochu zneužil, aby si ji po té strašně dlouhé době pořádně prohlédl. Navzdory tomu, že byl chlap, si všiml, že vlasy jí trochu poporostly, a teď už si byl docela jistý, že se mu to tak líbí trochu víc. Všimnout si jizev nebylo tak těžké, ale stejně jako kdykoliv dřív je naprosto ignoroval a celkově byl zase tak trochu očarován, za což výpary z letaxu nemohly. Teprve myšlenka na to, že se sice od té nehody trochu spravila, ale pořád byla nezdravě hubená, mu připomněla důležitou otázku a tak trochu ho restartovala.
„Snídalas? Jestli ne, teta upekla špicovou buchtu,“ ve které kupodivu ani nebyla sarančata nebo podobný bílkovinný doplněk, „a ještě jí kousek zbyl.“
Ať už pozvání na snídani dopadlo jakkoliv, Flann Auroru rozhodně do ničeho netlačil, ostatně na poznávání zdejší kuchyně bude dost času později, a s klasickým pikolíckým úklonem jí pokynul, ať ho následuje, že jí ukáže pokoj, kde bude spát. A pokud se nebránila, tak ji samosebou chytil za ruku, protože co kdyby mu ji cestou chtěl někdo ukrást.
Bydlet těsně pod střechou dvoupatrového srubu mělo samozřejmě tu nevýhodu, že se tam člověk nedostal bez pár schodů, ale zas to nebyla havraspárská věž a ani dvojí vrzání nevylákalo tetu z pracovny na výzvědy, takže se nakonec nejspíš dostali bez větších obtíží. A až nahoře Flanna napadlo, že když už na to má ty papíry, mohl je tam oba jednoduše přemístit, nicméně si nebyl tak docela jistý, jestli se z toho Auroře nedělá špatně nebo to nemá zakázané, takže nad tím prozatím mávnul rukou, že ji přinejhorším prostě ponese v náručí. Nebo postaví kladkostroj.
Půdní prostor neměl okna, na jeho dvou delších stěnách se projevoval sklon střechy a byl vybavený takřka spartánsky, ale tím líp se tam uklízelo: U té kratší stěny nedaleko schodů stála skříň na oblečení, truhla na krámy zatížená cihlou s věnováním od Ariany a malá knihovnička, v níž mohla Aurora kromě spousty učebnic a kolekce Verneovek poznat taky Atlas léčivých bylin, který dala tenkrát Flannovi k Vánocům. U té stěny nejdál od schodů pak stála vycentrovaná postel s dřevěnou bednou místo nočního stolku. U komína se už nacházel jenom pelíšek se spícím Šunkou, který přítomnost dvojice kvitoval pouze automatickým natočením jednoho ucha, načež spal dál.
Jedinými dalšími doplňky byl papundeklový erb sira Tristana pověšený nad Šunkou, pár snopů levandule zavěšených v okolí skříně (ne snad že by to Flannovi vonělo, ale byl to další způsob, jak nenásilně naznačit myší populaci, že si na nějakou dobu musí najít bydlení jinde) a zatím vyfouknuté nafukovací lehátko.
„Tady budeš spát,“ promluvil konečně, když se odpoutal od myšlenky, že i ve zdejším šeru jí to strašně sluší, a svým královstvím to nenazval jenom proto, že sem chodil hlavně spát, jinak radši trávil čas na zajímavějších částech hospodářství.
„Teda jestli to nevadí. Sice tu není moc světla, ale na přespání to stačí, je to nejbezpečnější část domu a já budu mít lehátko přímo tady,“ ukázal mezi postel a schody, někam do naprosto nezajímavého prostředku půdy, „takže i kdyby se sem náhodou něco zatoulalo, musí to nejdřív projít přese mě.“ Tím nenápadně narážel na fakt, že Finnian měl takový divný zvyk občas kurýrování raněných zvířat trochu přehnat a skutečně se občas stalo, že se člověk probudil s divným pocitem a zjistil, že mu z deseti centimetrů do obličeje čumí liška, které asi bylo v chlívku smutno. Teď to ale rozhodně nehrozilo, protože co si tak vybavoval, byla mezi hospitalizovanými zvířaty akorát ta nešťastná sova a jeden krkavec.
A že plánoval spát na lehátku? Inu, ne že by mu druidská krev nenašeptávala zajímavější alternativy, ale přeci jen byl gentleman a nechtěl kamkoliv jakkoliv spěchat. Minimálně do chvíle, kdy by se třeba Aurora tak strašně daleko bála nebo jí v těch dvaceti stupních byla zima, víme...
Teď každopádně položil kufřík na zem a začal plánovat další postup.
„Strejda tu není a zvědavýho bratránka jsem poslal hlídat ozónovou díru, ale asi bych tě mohl představit tetě a pak ti ukážu zbytek stavení, jo? Vypadá to, žes přivezla hezký počasí, tak se pak můžem projít se Salám, ať si pořádně užiješ ten zdejší čerstvej vzduch.“
V tu chvíli se zarazil, protože mluvil trochu moc a možná to mohlo vypadat, že trochu tlačí na pilu, což fakt nechtěl. Radši tedy počkal, co ona na to, a mezitím počítal, jestli je Salám uveze oba nebo ne.

_________________

Po puse se Aurora usmála ještě víc, a rozhodně se mnohem víc červenala, než mu stydlivě předala svůj kufřík. Nepatřila k dívkám, které trvaly na tom, že si svá zavazadla ponesou, hlavně proto, že ona je často sama neunesla a tu pomoc potřebovala jako sůl, i když v tomto případě šlo spíš o to, že Flann se chtěl vytáhnout a ona ho chtěla nechat, aby se mu obdivovala ještě víc.
Jako kdyby právě vylezla z kouzelného zrcadla, velkýma očima si prohlížela celou místnost, na jejíž vzezření jí sice Flann dopředu informoval, ale i tak to pro ni byl nezvyk. Vypadalo to tu trochu jako v Hagridově hájence, akorát že tady Flann bydlel natrvalo. Aurora měla tak trochu kulturní šok, vzhledem k tomu, že ona s rodiči bydlela celý život v prosluněném malém domku s předzahrádkou. Ale svým způsobem tu bylo útulno a nešla jí pára od pusy a navíc tu s ní byl Flann, a Aurora si uvědomila, že dům k němu tak nějak přirozeně pasuje. Pak už ji zaujala knihovna, ke které odolala skočit jako hladový pes, protože knížky byly tak trochu kolejní úchylka.
Když ji Flann vyrušil zmínkou o snídani, Aurora se vytrhla z lehkého knihomolího tranzu a stočila k němu pohled modrých očí. Samozřejmě, že nesnídala, protože ze samé radostné nervozity by nedokázala pozřít ani sněhovou pěnu. Na druhou stranu ale nechtěla vypadat nenažraně, a tak řekla: "Snídala. Ale určitě si ráda dám kousek později," Výhodou bylo, že jí prakticky nikdy nekručelo v břiše hlady, a pak zase tak hladová nebyla. A jakmile by začala cítit, že jí je nevolno a motá se jí hlava, stačilo říct, protože to už beztak určitě bude čas oběda. Nebo tu obědvali v jiných intervalech? Aurora se najednou vyvedla z míry, protože toho o Islandu načetla zcela zjevně méně, než by měla, ale nedokázala se na četbu faktů soustředit, když u toho pořád myšlenkami odlétávala k Flannovi a k tomu, že spolu stráví nerušeně týden. A že ji k sobě pozval. A co to všechno znamenalo, a tak vůbec.
Na jeho úklonu se zarděla a odpověděla malinkatým pukrlem, i když neměla sukni, takže musel posloužit cardigan, a pak už se za chlapcem opatrně vydala do schodů. Pokud srub vypadal o něco víc realisticky než ve zromantizovaných verzích, Flannův pokoj na ni zprvu působil jako půdní kobka. Ne, že by to někdy vyslovila nahlas. Ale byla zvyklá na něco úplně jiného, a netřeba zmiňovat, že nejen Flann s ní zacházel prakticky jako s princeznou. A jakkoli byla mírná a tichá, pečlivě si pěstovala svůj sebekriticismus, a taky trochu toho uvyknutí na jisté standardy. Pustila se Flanna, aby došla tiše pohladit Šunku, i když to s ním předpokládaně ani nehnulo, a pak se prošla kolem stěny až ke knihovničce, kde zlehka přejela konečky bledých prstů po knižních přehybech. "Oh," vydechla, když jí Flann oznámil, že tady bude spát, a v břiše se jí udělal uzlíček nervozity z toho, že ta místnost nemá okna a určitě tu bude strašná tma. "Dobře, beru tě za slovo," řekla, a uzlíček zase povolil, protože Flann prakticky slíbil, že ji bude v noci hlídat, a pak taky pocítila směsku vyhraněných pocitů, z nichž jeden kázal, že je dobře, že s ní Flann nebude v jedné místnosti, a druhý, že to je strašná škoda.
"Ozonovou díru?" podivila se a překvapeně na Flanna zamrkala, zatímco zamaskovala, jak moc se jí ulevilo, že se tu nebude vyskytovat Flannův strýc, který ji nemusel a Aurora se ho zcela oprávněně bála. Na jeho návrh nicméně s úsměvem kývla, a poslušně se ho šla chytit zase zlekla za ruku, která byla o tolik větší než ta její, že se v ní prakticky ztrácela, a snažila se, aby se jí napětí, které cítila, když ji tak chlapec prováděl sídlem, neprojevilo v obličeji. "Máte to tu zabezpečené teplotními kouzly, aby tu v zimě nemrzlo?" zeptala se zdvořile, aby mezi nimi nebylo ticho a odvedla Flannovu pozornost od toho, jak je z tohohle místa nervózní, zatímco sama sebe uklidňovala, že ji to po jednom dni přejde.

_________________

Kdyby Flann tušil, že Aurora nesnídala, nedostal by ho nahoru ani pár volů. Dost možná by naopak vyběhl ven, sehnat k té buchtě ještě něco dalšího, protože byl toho názoru, že pár kilo navíc by jí určitě neuškodilo. Bohužel však její bílou lež naprosto neprohlédl a cestě vzhůru tedy nic nebránilo.
To, že Aurora není z pokoje až tak nadšená, už trochu tušil, ale ani v nejmenším jí to nevyčítal. Ona to totiž zcela objektivně fakt nebyla ložnice hodná princezny a před Flannovým přistěhováním se tady vlastně jenom skladovalo krmení a lyže a nebyla sem ani zavedená elektřina. Jemu osobně to s pár úpravami vyhovovalo, ne že by měl moc na výběr – pokoj pro hosty byl ostatně už před nějakou dobou přestavěn na pokojíček dětský a jiná volná místnost ve srubu prostě nebyla, takže to pořád bylo lepší než spát na slámě ve vedlejší stodole. Navíc tady i Aurora bude jenom spát, jinak budou celou dobu trávit někde jinde.
Když se na chvilku vzdálila a sehnula, aby pohladila Šunku, napadly Flanna hned dvě věci. Za tu první se trochu styděl a okamžitě ji zahodil, tou druhou bylo zjištění, že s sebou Aurora nemá Olivera. Trochu nedůvěřivě si prohlédl její kufřík, jako by čekal, že z něj ten tygr vyskočí a bude jim dělat křena, ale prozatím se tak nestalo a on si tenhle poznatek prozatím nechal pro sebe.
„Jo,“ přikývl na ozonovou díru a úplně automaticky a úplně zbytečně ukázal palcem za sebe, skrz neprůhlednou střechu, kamsi do míst, kde tušil Kraflu, „od tý doby, co mu strejda vysvětlil, že lidma vypouštěný plyny z ledniček ničej zemskej štít proti kosmickýmu záření, je tím úplně posedlej. Nejdřív vyrazil do vesnice a všem tam ledničky slepil vteřinovým lepidlem, aby z nich ty plyny jakože neutíkaly, ale pak ho teta seřezala a Finnian mu vysvětlil, že to stejně nemohlo pomoct, tak teď občas chodí stanovat na druhou stranu sopky, sleduje oblohu, dělá si poznámky a vymejšlí, čím tu díru ucpat. Většinou mu to vydrží tak tři čtyři dny, když mu někdo donese jídlo.“ Takže pokud by mu třeba Flann po skřítkovi kromě oběda poslal i zaručenou zprávu, že v Reykjavíku bylo spatřeno UFO, možná z toho ten týden klidu i vytřískají.
To už se ale drželi za ruku a pěkně pomalu sestupovali po schodech, protože i ten další dotaz si zasloužil podrobnější odpověď a pak musela přijít krátká instruktáž ohledně jednání s domorodci.
„Kouzly skoro vůbec,“ pravil a znalecky při tom poklepal na nejbližší trám, „on to Finnian stavěl podle nějakýho tradičního postupu, s pořádným krbem, z bytelnýho dřeva a skoro půl metru tlustejch došek, nehledě na to, že když napadne sníh, často sahá až do prvního patra a izoluje líp než polystyren. Já tu teda v zimě ještě nikdy nebyl, ale kaktusy mi vždycky přežily bez problémů a zvířata taky netrpěj – což mi připomíná, že je pak musim pustit, než začnou nadávat.“ V tenhle šťastný den neměl tak úplně chuť poslouchat, jak mu stádo ovcí spílá do fašistů, víme? To už ovšem byli v prvním patře, takže Flann trochu ztišil hlas. Dveře do nejbližšího pokoje byly totiž jenom přivřené a ozývalo se z nich rytmické cvakání psacího stroje, takže teta očividně pracovala a nebylo záhodno ji moc rušit. Nehledě na to, že bude mluvit tak trochu o ní.
„Neboj, teta je děsně hodná,“ když ji zrovna Fróði nevytočí do běla, což on umí, „jenom se připrav na to, že po tobě bude chtít, abys jí tykala, to je tady běžná věc. Můžeme?“ Samozřejmě byl ochoten před těmi dveřmi stát třeba hodinu, ale tak nějak předpokládal, že teta je podstatně méně děsivý cíl než strýc, takže ihned po obdržení svolení zaklepal a strčil hlavu do škvíry mezi dveřmi.
„Teto?“ zašeptal, protože si včas periferním viděním všiml, že Flóra spí, a moc dobře věděl, že je sice zvyklá na kravál psacího stroje, ale jakýkoliv jiný hluk je docela rizikový, „tohle je Aurora, jak jsem ti říkal, že přijede.“ Árný se zastavila v půlce slova, odložila brýle na čtení a s úsměvem se po špičkách vydala ke dveřím, protože dřevěná podlaha má prostě svoje nevýhody. Díky nyní otevřeným dveřím mohla Aurora pozorovat nejen Finnianovu manželku a roční dceru, ale taky knihovnu podstatně větší než byla ta dole – tahle pokrývala celou jednu stěnu a sloužila mimo jiné jako zvuková izolace od pokoje Fróðiho, který si občas pouštěl hudbu poněkud nekompatibilní s vkusem jeho matky. Nutno ovšem podotknout, že ze všech těch knih byly anglicky jenom asi tři a pár slovníků; zbytek byl sice povětšinou psaný latinkou, ale kromě obligátní islandštiny, dánštiny a norského bokmålu se tam nacházelo například i několik kousků v inuitštině, která se Árný v práci hodila až překvapivě často.
Seznámení bylo rychlé, nikoliv však strohé. Árný se jednoduše představila svým křestním jménem, zadoufala, že se u nich bude Auroře líbit, a dokonce u toho ani jednou významně nemrkla nebo z nich netahala přiznání, že nejsou jenom kamarádi. Rozhodně bylo vidět, že ji Flannovi schvaluje mnohem víc než Finnian. Jakmile ale zmínila, že k obědu bude papuchalk na brusinkách, Flóra sebou začala šít a z tetina komentáře bylo tak nějak jasné, že je čas krmení. U čehož Flann fakt být nemusel.
„Mno, tak my půjdeme, na oběd jsme zpátky,“ ujistil tetu, pomalu vycouval zpátky na chodbu a čekal, co Aurora. Ne snad že by mu scéna v pokoji znovu nepřipomněla povinnost vypustit kozy a další zvěř na pastvu, ale ještě tu byla ta věc se snídaní a tak vůbec.

_________________

"Oh," ušlo již podruhé Auroře a podívala se na Flanna pohledem, který neměl daleko od děsu. "Není na to ještě malý, aby byl tak dlouho pryč sám?" řekla, než se stihla zarazit, se zcela upřímnou starostí. Septimus měl samozřejmě taky mnohem zajímavější a aktivnější dětství než ona, kterou musel prakticky neustále někdo hlídat, jinak hrozilo volání santiky, ale na noc vždy musel přijít domů, a Flannovu bratranci bylo tak málo!
"Oh," následovalo podruhé, když spolu scházeli ze schodů a Aurora se snažila si vybavit, co četla o islandských staveních, ale její pátrání a cílené studium se motalo převážně místní fauny, flóry, počasí, a trochu jazyka, ale spíš z lingvistické stránky. "Ty jsi vždycky trávil vánoční prázdniny ve škole?" zeptala se s nově nabytým údivem a očima se jí krátce mihla starost, než ji násilím vyhnala, aby si Flann nemyslel, že ho otevřeně lituje. Samozřejmě to bylo stokrát lepší, než ležet se silným zápalem na nemocničním lůžku, kde kolem ní místo koled pípaly různé přístroje, ale i tak jí to za něj bylo líto. Stejně jako fakt, že bydlel u příbuzných a ne v teple domova, navíc takhle na konci světa... Jistým způsobem to k němu patřilo stejně jako soustředěnost, se kterou pečoval o své rostliny nebo odměřoval přísady lektvarů, ale Aurora si nemohla pomoct před závslem náhlou něhou a láskou. Svorně mu lehce zmáčkla ruku a na rtech vykouzlila napůl omluvný úsměv, než honem dodala. "Zvířata?"
To, že jeho teta si s ní bude chtít tykat, Auroru neuklidnilo, spíš naopak, a když se pak s Flannem prakticky kradli k jejím dveřím, které byly pootevřené a bylo slyšet klapání a cvakání psacího stroje, Aurora s každým tichým krůčkem cítila, jak se jí v břiše znovu smotává klubíčko nervů. Možná si ten uklidňující lektvar přeci jenom měla ráno vypít. Nicméně tomuhle se nemohla vyhnout, a tak, jakmile Flann zaťukala, nasadila svůj nejlepší zdvořilý stydlivý úsměv, protože pořádně se uměla usmát jenom občas a na zcela konkrétně vyhraněnou skupinku lidí, než na ni byla uvedena pozornost, což bylo něco, co Aurora k smrti nenáviděla, o to víc od doby, co její tvář zdobily protáhlé jizvy, a stálo ji jistou dávku sebezapření, aby se neschovala Flannovi za záda. "Dobrý den," pozdravila polohlasně měkkým hlasem, než pod milým pohledem Árný přeci jenom trochu pookřála a malinko natáhla krk, aby viděla na miminko, aby ji vzápětí neodvratně uchvátil pohled na rozlehlou sbírku knih, z nichž některé byly určitě starší než ona nebo Flann, a dost možná než samotná Árný. Zakázala si byť jenom zhmotnit myšlenku na to, že ona taky upřímně doufá, že se jí tam bude líbit, a pak už se s tetou rozloučili a skončili zpátky na chodbě, kde k Flannovi Aurora znovu zvedla oči, napůl tázavě, a napůl poněkud vynervovaně, protože z nových míst a situací vždycky měla úzkost, a začínalo toho na ni být trochu moc. Nechtěla si ani představit, jaké by to bylo, kdyby se tu vyskytoval momentální ředitel Nebelvírské koleje. K jejímu překvapení se na ni Flann podíval zrovna tak, tedy bez té úzkostlivosti a Aurora pochopila, že se teď čeká reakce od ní, i když s tím absolutně nepočítala. "Provedeš mě venku?" zeptala se polohlasně, aby nerušili Flannovu tetu, se záchvěvem naděje v hlase. Čerstvý vzduch jí jistě udělá dobře, a až se znovu vrátí do srubu, bude už všechno v pořádku. "Tvoje teta k tomu všemu zvládá ještě péct?" dodala pak, snad už na cestě a kompletně z doslechu, obdivně. Nutno říci, že Flannovu ruku nadále nepouštěla a po schodech už se pohybovala jistěji.

_________________

Severská svéráznost Auroru zatím očividně moc neokouzlila, ale Flann s tím tak nějak počítal a zatím nepanikařil o moc víc než prve. Ještě měl pořád docela dost trumfů v rukávech a o kulturním šoku sám něco málo věděl, takže nehodlal tlačit na pilu a zatím jenom vysvětloval.
„Už je mu deset,“ pokrčil prostě rameny, ale než aby se pustil na vratkou lávku vysvětlování, že on sám v deseti letech prováděl ještě nebezpečnější věci, radši to zkusil trochu zjemnit. „Navíc to není daleko, chodí ho tam kontrolovat Žíža a největším zdejším predátorem je polární liška, která si s ním spíš zahraje na schovku než že by mu chtěla ublížit.“ Taktně pomlčel o tom, jak se bratránek letos k němu a Finnianovi přidal, ve třech vyrazili na Wrangelův ostrov a nejmenšího ze skupiny tam málem sežral lední medvěd. Ostatně to bylo irelevantní, když na Islandu žádní lední medvědi nežili.
„No… jo,“ přikývl pak, lehce zmaten tím dotazem na trávení vánočních svátků. Možná byl trochu ignorant, ale tady tu trochu lítosti postřehl a vůbec mu nedávala smysl. „Ale ono to tak bylo lepší, aspoň jsem si v Bradavicích užil klidu a taky… ples, víš jak,“ nadhodil nesměle, byl strašně rád za ten její nesmělý stisk ruky, ale aby se nezačal červenat nebo tak něco nechlapského, radši to po svém ještě zabil krátkým dodatkem. „Navíc se tady v zimě musí topit a to pak není úplně praktický používat letax, jestli mi rozumíš,“ usmál se, ale to už byli skoro u dveří a on tedy vysvětlení poslední, alespoň téhle etapy, musel trochu ztišit.
„Jojo, ovce, kozy a Salám, už chtěj určitě na pastvu.“ O tom, že od jisté hodiny Péče o kouzelné tvory rozumí řeči zvířat, už se před ní určitě nějak nenápadně zmínil, takže tohle snad jako vysvětlení zvířecího nadávání stačilo. A i kdyby ne, stejně přišlo představování a na něco dalšího nebyl čas.
Šlo to dobře, ne že by Flann očekával komplikace. Tetě se Aurora očividně líbila mnohem víc než Finnianovi, a protože byla s jizvami nenápadně obeznámena předem, ani se jich moc nelekla. Tedy ne že by ji Flann sledoval nějak pozorněji, protože využil příležitosti a po očku sledoval něco ještě lepšího než knihovna, to jest přímo Auroru. Konec jejich prvního kontaktu ho tedy zastihl poněkud zasněného a její návrh trochu nepřipraveného, ale rychle se vzpamatoval, horlivě přikývl a vykročil ke schodům. O tom, že jí čerstvý vzduch prospěje, neměl nejmenší pochybnosti, ostatně to byl hlavní oficiální argument pro to, aby přijela, a neviděl tedy nejmenší důvod to odkládat. Nehledě na to, že kozy bylo vždycky záhodno vypustit co nejdřív.
„Občas jo,“ přikývl na onen obdivný dotaz a vlastně poprvé se nad tím pořádně zamyslel, „on strejda vyrážel až dneska ráno, tak jí včera pomáhal, a když je Fróði pryč, tak zas tolik práce nemá, Fúsi i Flóra jsou zlatí. Prej.“ On sám byl pořád ve fázi „jsou to děti, dokud se mi to nemotá pod nohama nebo to nesmrdí, je to neviditelný“ a tenhle úsudek tedy zakládal vysloveně na zaslechnutých výpovědích adoptivních rodičů. A je pravda, že se spíš než dětský pláč se srubem mnohem častěji ozývalo Hotter than Hell na plné koule. „A skřítci jí občas oškrábou brambory nebo tak něco, ale ona je pořád nechce otravovat, že prej se při těch zdejších dlouhejch dnech stejně nudí, tak to dělaj tajně.“
Podobných historek ze soužití irského druida a islandské mudly měl Flann do zálohy ještě pár, ale teď už se nacházeli v přízemí, hned vedle dveří, a mohlo to počkat na večer. I tady chvíli počkal, až bude Aurora po těch schodech připravená náležitě se aklimatizovat na vnější podmínky, a pak už s úsměvem otevřel dveře.
Venku bylo fakt krásně, na zdejší poměry. Slunce svítilo na kamenitou zemi porostlou nízkou trávou, koruna onoho dubu uprostřed stavení se díky bezvětří ani nehnula a řev racků nad vzdáleným jezerem tu skoro nebylo slyšet. Teplota na sluníčku se pomalu šplhala k oněm rekordním čtyřiadvaceti stupňům a fakt, že bylo ještě ráno, na tom díky zeměpisné výšce moc neměnil. Tady to Flann vzal trochu rychlejším tempem, protože nechtěl Auroru unavit před tím nejzajímavějším a vůbec.
„Tohle jsou všechno jenom hospodářský budovy, stodola, dílna a chlívek,“ ukazoval na další srubovité přístřešky tvořící čtverec, do nichž nicméně neplánoval Auroru brát, pokud by vysloveně nechtěla. Přeci jen to tam bylo nezajímavé, špinavé a nejspíš by se tam už nevyhnuli setkání s přátelskými hlodavci. „Já skočím vypustit stádo, ty se tu zatím najez, jo?“
To už ji vedl pod onen centrální dub, pod nímž se nacházelo jakési jednoduché posezení. A protože tady šlo o blaho princezny, Flann s jejím zásobením jídlem neváhal ani vteřinu. Vlastně se jenom zeptal, jestli jí nevadí kakao z ovčího mléka, a zmizel, načež se o sekundu později na tom samém místě objevil s pekáčem již zmíněné buchty a termoskou s kakaem, pokud Auroře nevadilo, nebo s čajem, pokud ho zkoušet nechtěla. Přemisťování prostě mělo svoje výhody, stejně tak sdílení příbytku s několika trochu znuděnými skřítky, kteří se na návštěvu připravili snad ještě svědomitěji než Flann.
Položil to na stůl, ujistil se, že si princezna nesedá do mokrého nebo na nestabilní část lavice, a pak už se odporoučel do stájí, tentokrát pěkně po svých, protože dobytek si klidně mohl počkat. Sotva zmizel v budově, přidal se ke vzdálenému řevu racků mnohonásobně silnější řev ovcí, koz a oslice, na nějž Flann odpovídal sice bez skrupulí, ale v rámci možností slušně. Většinou se prostě spokojil s tím, že zvířecí nadávky vracel jejich matkám, přidal pár slabších omluv a pak už mohla i Aurora sledovat, jak se za viditelnou částí ohrady míhá několik natěšených zvířat. Většina jich rychle zmizela na východním svahu, ale jedna koza, nejspíš Levá, se rozhodla pást hned u ohrady a ty ostatní bylo ještě chvíli aspoň slyšet.
Flann se z kůlny vyloupl o chvilku později a nevypadal úplně nadšeně, nicméně to se rychle změnilo, když se dostal blíž k Auroře. Tam přešel z výraz nenadšeného k omluvnému a začal vysvětlovat, že mu právě trochu vybouchl jeden z plánů.
„Jsem tě chtěl vzít na projížďku po okolí,“ a možná až k Betlému, „ale Salám je naštvaná a prej dneska nikam nepůjde, tak to necháme na zítra, nevadí?“ Ovšem nebyl by to Flann, aby za tu chvíli nevymyslel něco náhradního, co dnes kupodivu ani nezahrnovalo konzumaci čehokoliv nelegálního. „Ale když je strejda pryč, můžu ti ukázat jeho třináctou komnatu.“
Možná zněl trochu moc spiklenecky, takže to znělo trochu jako by navrhoval sežrání jablka ze Stromu poznání, ale ono to Finnianovo podzemí vlastně až tak tajné nebylo a kromě tety Árný o něm věděl prakticky každý. Bylo vlastně docela pravděpodobné, že by Finnian proti takové návštěvě nic moc neměl, ale na něm teď stejně nezáleželo.

_________________

Když jí Flann vysvětloval, jak se to má s tetinou pracovní zahlceností, zvědavě na něj mrkala, než jí přes tvář přeběhl úsměv. Doma skřítka neměli, ale od všech slyšela, že to jsou dobrotivá stvoření. Snad až na těch pár, o kterých leccos slyšela i četla, a vcelku to vypadalo, že se jejich povaha promítá z jejich pána.
S touto myšlenkou následovala Flanna po schodech, a pak ven z příbytku, kde ji na pár okamžiků oslepilo slunce. Bylo tu nádherně, to městská dívka jako ona dokázala ocenit. Ostatně proto milovala Bradavice. Nemohla sice lány a jezero a stromy objevovat tak akčně jako všichni ostatní, ale v přírodě byla ráda a uklidňovalo ji pozorovat šustot listí a trávy nebo vlnky tvořící se na hladině vodní plochy. Na chvíli proto zůstala stát ve dveřích a sanažila se všechno pořádně vnímat, zatímco se jí na rtech ukázal malinký spokojený úsměv. Pak už ji ale chlapec vedl k mohutnému stromu, pod kterým se nacházel strohý, ale příjemně vypadající stolek s lavicemi, a jakmile se poslušně usadila, Flann mizel a zase se objevoval s tácy jídla a termoskami plnými horkými nápoji. Auroře zase začínalo bít srdce rychleji, a proto uvítala, že se Flann musel na chvíli vzdálit, a ona mohla pozorovat jak mizí ve stodole. Pak si ostýchavě prohlédla všechnu tu lahodu a její žaludek naléhavě zakručel. Rychle se podívala směrem, kde zmizel Flann, aby se ujistila, že to nemohl slyšet, a pak už si opatrně nandala na talířek dvě buchty, které voněly tak, že se jí z toho sbíhaly sliny, a nalila si hrneček kakaa, a spokojeně se pustila do jídla. Když byla v polovině druhé z buchet, začalo se ozývat hlasité mečení, a pak už se ze stájí vyhrnulo několik chundelatých ovcí spolu s kozou, která Flanna zjevně odmítala poslouchat, a Flannův výraz Auroru donutil se tiše zasmát. Nemohla z něj spustit oči, jak taky jinak, a tak se jenom malinko ošila, když byl dostatečně blízko na to, aby ji zaznamenal, a mezitím pečlivě kousala, aby se nezalkla pečivem, protože to by moc princeznovské nebylo.
"Ne, to je v pořádku," uklidňovala Flanna, který se tvářil provinile, zatímco pohledem těkla k nebohé koze. Nebyla si jistá, jestli by ona byla schopná jet na vyjížďku, a tak svéhlavé koze v duchu byla vděčná. "Je něco, co tu nemáte?" zeptala se po Flannově záložním plánu a láskyplně se na něj usmála, načež se pro jistotu usmála ještě víc, a tak trochu omluvně, protože se nechala malinko unést. Ale na Flannovi v jeho přirozeném prostředí ji jednoduše něco fascinovalo; možná proto, že ho takhle ještě neviděla a působil... bezstarostně? To nebylo úplně přesné slovo, ale jednoduše nasávala jeho bytost plnými doušky a doufala, že se čas na chvilku zastaví, aby nemusela odjet zpátky domů. "Nebudeme rušit tetu? Nebo to není přímo v domě?" přeptala se starostlivě, ale zároveň se v jejích očích probouzela těžce skrývaná zvídavost. "A ty už nechceš nic jíst? Nebo si aspoň sednout na čaj?" nadhodila poté a zamrkala na něj svýma bouřkovýma očima. "Mimochodem, už jsem ti říkala, že jsem toho bubáka nakonec zvládla a mám z Obrany véčko?" dodala a zase se usmívala na celé kolo. Samozřejmě, že o tom Flannovi napsala v dopise, ale tak jako tak se mu chtěla pochlubit osobně a navíc mu tím znovu poděkovat za pomoc, bez které by to nezvládla.

_________________

Usedlost byla skutečně klidná, když tedy zrovna neřvaly ovce a kozy, ale Flann ani tak Aurořin žaludek neslyšel, což bylo moc dobře. Už tak si totiž myslel, že ji doma trápí hlady, a nejspíš by jí pak do jídla tajně přidával nějaké ty proteinové přídavky z brouků, i když by z toho asi měl dost smíšené pocity.
Byl ovšem rád, že odložení vyjížďky na oslovi není až taková katastrofa, a vděčně se usmál. Byl možná paličatý až hrůza, ale na Salám by to nestačilo, to už moc dobře věděl.
„Včely,“ odpověděl rychle na její další dotaz, nad kterým nemusel moc dlouho přemýšlet. Stejně jako Finnian, i Flann by tu býval nějaký ten úl strašně rád měl, i když z trochu jiného důvodu. Jenže na některé věci byla i magie krátká. „A čmeláky. Strejda je v Irsku choval a já se mu nabízel, že mu s nima píchnu i tady, ale oni tu nemají moc co jíst a taky jsou tu dlouhý zimy, takže se jim tu vůbec nedaří.“ Zvířat, bezobratlých či vyšších, která mu na farmě chyběla, bylo samozřejmě víc, ale zmínil už jenom jedno, protože ta další byla tak trochu součástí otázky, kterou jí chtěl položit někdy později, až se trochu aklimatizuje a nají.
„A taky koně, ale čistě mezi náma,“ pronášel spiklenecky, načež se naklonil ještě trochu blíž a začal vysloveně šeptat, „on je takovej osel stokrát lepší než ten nejlepší plnokrevník, když zrovna poslouchá.“ Pravděpodobně nechtěl, aby to slyšela Salám, kterou by to mohlo utvrdit v rozhodnutí nespolupracovat, kdyby tomu tedy rozuměla, každopádně pak si docela rychle uvědomil jinou věc: že se tím nakloněním dostal docela dost blízko k Aurořině krásné tváři a nějak moc neví, co dál. Takže se rozpačitě usmál, stáhl se zpátky a nechal ji dojíst.
„Ne, ve sklepě,“ řekl pak, když přišlo na tajnou komnatu, a spokojeně sledoval, jak zvědavě se tváří. A to ještě ani pořádně nevěděla, co tam všechno je. Teprve když zmínila hlad, došlo mu, že ho vlastně trochu má, jen na něj díky ní vůbec nemyslel, ovšem to mohlo počkat. „Vezmeme si to tam,“ rozhodl v mžiku, protože dole nepanoval zákaz vnášení jídla ani v době Finnianovy přítomnosti a riziko, že tam něco zamažou, bylo přijatelně minimální.
Informace, která z ní vypadla pak, samozřejmě nebyla tak docela nová, protože už o tom věděl ze zmíněného dopisu, ale to ještě neznamenalo, že není k čemu gratulovat. Tuplem když na tom snad měl trošičku podíl i on sám, který bral doučování podstatně vážněji než třeba Spencer.
„Jsi skvělá, gratuluju,“ prohlásil bez váhání, usmál se a tak trochu zneužil situace k tomu, aby jí vlepil jednu oslavnou pusu na tvář, jako by mu nebylo sedmnáct, ale deset. A protože si nepřiměřenost té reakce nejspíš sám trochu uvědomoval, obratem to trochu zakecal. „A neboj, tady bubáci nejsou. Džema jsem schoval u zubařky dole v Reykjahlíðu a snažil jsem se vyhnat i většinu myší, ale tam si nemůžu bejt úplně jistej nikdy. Ale neboj se, ochráním tě před nima, slibuju.“
Nebylo to asi úplně taktické, vzhledem k tomu, že hned pak zavelel k odchodu do stodoly, kde těch myší obvykle bylo nejvíc, ale bez váhání při tom Auroru chytil za ruku a žádný krvežíznivý hlodavec se cestou neukázal, tak se tam snad dostali v pořádku. Jakmile se ocitli za vraty stodoly, Flann se zatvářil jako největší spiklenec, na chvíli princeznu pustil, aby volnou rukou chytil jeden z desítek ledabyle pohozených balíků slámy, a tou jednou rukou ho zvedl i s poklopem, který k němu byl zespodu přidělán. Panty udělaly svoje, udržely balík i dřevěnou zábranu zvednutou a před dvojicí se objevily kamenné schody o patro níž. Nebylo vidět, kam přesně vedou, ovšem to jenom kvůli zakřivení chodby, která byla jinak docela pěkně osvětlená skřítčími lucerničkami.
„Půjdu první, občas to trochu klouže,“ vypadlo z něj a vykročil. Schody občas skutečně klouzaly, ovšem to až v zimě s příchodem mrazíků, takže tohle byla obezřetnost vysloveně zbytečná a kohokoliv jiného by Flann dolů možná i postrčil.
Takhle se bez nehody a bez ztráty na jídle dostali o to jedno patro schodů níž a stanuli v chodbě vyhloubené v tmavém sopečném podloží. Geolog by vydržel pár dní i jenom v té chodbě, protože ty žíly a vrstvený sediment měly něco do sebe, nicméně Flann se tam zdržovat nehodlal, zatáhnutím za špagát zase zamaskoval vstup ze stodoly a pokračoval dál. Chodba nebyla moc široká, takže vedle sebe jít nemohli, ale ani dlouhá, takže se záhy ocitli v jeskyni přibližně o rozměrech obytné části srubu a Flann si mohl konečně odložit přinesené jídlo na příhodně umístěný stoleček hned vedle vstupu.
Na protější stěně byl otvor do další chodby, ale ten Auroru pravděpodobně zaujal ze všeho nejméně, protože obě delší strany obdélníkové místnosti pokrývaly od země až ke stropu police plné knih. Pravda, většina jich byla psaná více či méně obskurními runami, ale tím mystičtěji to celé vypadalo. Světlo luceren tu navíc doplňoval ještě jakýsi svítící mech, který některé části knihovny zbarvoval do bleděmodra, a Flann po chvíli váhání zapálil ještě oheň v krbu, čímž osvětlil i ty dosud trochu tmavší kouty.
„Pěkný, ne?“ usmál se pak a dá se předpokládat, že u toho nezůstalo. Protože ale nikam nespěchali a jídlo s sebou měli, mohl jí ukázat ty nejzajímavější kousky, z nichž většině tedy sám moc nerozuměl, ale to mu v ničem nebránilo. Vedle stolku s jídlem stál ještě stůl psací, kde Finnian tvořil většinu své publikované tvorby, a gauč, kde pravděpodobně skončili ti dva s nějakou tou knížkou, ale Flann se už nějakou dobu chtěl zeptat i na něco trochu důležitějšího a tady se poprvé odhodlal využít první pořádné příležitosti, která se naskytla.
„Už víš, kam půjdeš po škole?“ zeptal se ve chvíli, kdy to bylo nejméně nevhodné, a bylo vidět, že je z toho vyptávání trochu nervózní. Samozřejmě věděl, že chce studovat lékouzelnictví, ovšem nebyl si tak docela jistý, jestli v Anglii nebo někde v zámoří, a hlavně ten dotaz potřeboval coby můstek k jiné otázce ohledně budoucnosti.
„Víš,“ navázal na to trochu váhavě, „já už budu příští rok snad cvičit na bystrozora a budu potřebovat bydlet někde blíž, tak mě napadlo, že bych rozbil prasátko a koupil nějakej malinkatej kus pozemku v Prasinkách a nejdřív tam bydlel jenom ve stanu, ale pak bych skupoval další a další kusy a nakonec bych tam postavil něco jako má strejda tady, jenom místo koz a ovcí bych choval jednorožce a dikobrazy.“ Přemýšlel o tom už docela dlouho, takže to ze sebe dostal v celkem srozumitelné formě, ale to mohlo klidně být tím, že to byla ta snazší část.
„No a napadlo mě,“ polkl, protože teď přicházelo to horší, „jestli bys třeba, až to tam dám pořádně do kupy a tak, tak jestli bys… to, nechtěla tam bydlet se mnou.“
Byl si tedy docela dost jistý, že na něco zapomněl, ale hlavní bylo venku a to se počítá.

_________________

"Oh," vydechla Aurora, protože včely ani čmeláky ani omylem neočekávala. "A to se nebojíš, že by tě mohli pobodat?" dodala napůl úzkostně a napůl obdivně, protože Flann byl už dávno její hrdina, víme. Na zmínku ohledně koně a následného došeptání se Aurora tiše zasmála, aby spolupracovala v tajném spiklenectví proti Salám, než si trochu zkousla ret, protože jí došlo to samé, co jemu, a když se Flann zase odtáhl, stydlivě sklopila oči k zemi a na rtech jí pohrával sotva znatelný úsměv.
"Kolik poschodí že ten dům má?" zeptala se potom s fascinací, za kterou se hned zastyděla, a tak si přitiskla prsty na pusu a omluvně na Flanna zamrkala, nicméně v očích jí pohrával úsměv. Byla zvyklá na jejich dvoupatrový domek v Londýně, kde bylo pět místností a tím to končilo, žádné tajné komnaty, půdy nebo sklep. A tady bylo všechno! V Auroře se pomalu budil zvědavý a dobrodružný duch, který však musela hlídat, protože sem byla vpuštěna jenom kvůli tomu, že tu byl dobrý vzduch, jinak pro ni stále platil nařízený klid. "Dobře," souhlasila poté ohledně pikniku a znovu se na Flanna pousmála a připadala si jako blázen, protože se na něj nedokázala neusmívat, a zároveň ani nechtěla přestat. A tak nějak hodně se ho chtěla chytit za ruku, ale to muselo chvilku počkat, a jenom při tom pomyšlení a vzpomínce na to, jak k ní byl před chvilkou nakloněný, se zarděla.
Mnohem víc se však začervenala hned vzápětí, kdy dostala pusu na tvář, a to zrovna na tu s jizvami. Nechtěně sebou trochu cukla, protože se tvář snažila pořád skrývat a nechtěla, aby se na ni Flann musel koukat, o dotýkání, nebo dotýkání rty (!), nemluvě. Proto se znovu zatvářila omluvně a celkově byla složitým hostem, což si sama uvědomovala, a uklidňoval ji jedině fakt, že Flann nevypadal, že by mu to nikterak vadilo, a pak ji taky pochválil a udělal předopatření ohledně bubáků a myší. Statečně se na něj souhlasně usmála a snažila se na hlodavce nemyslet, protože o farmách něco věděla, ale Flannovi věřila stoprocentně, a tak mu pomohla dát něco z těch dobrot do košíku a podala mu packu.
Pak jej následovala do stodoly k balíkům sena, ale než stačila domyslet, proč ji zavedl zrovna tam, Flann už zvedal jeden z nich a pod ním se objevil otvor vedoucí dolů. Aurora se nezmohla na nic jiného než že jí malinko poklesla brada, protože myslela, že ta komnata ve sklepě bude uvnitř domu, ne pod stodolou. Tak jako tak pořád trochu nepřítomně Flannovi odkývala, ať jde první, a pak se nadechla a šla pomalu za ním, přičemž na posledním schůdku nechtěně malinko zakopla, a tak se jej přidržela za paži, kterou jemnými útlými prsty pustila až ve chvíli, kdy za nimi Flann zavřel poklop a vydal se vpřed. Geoložkou nebyla ani jí býti neplánovala, nicméně i tak si chodbu za chůze zvědavě prohlížela, nicméně pak už ji zaujal rozšiřující se otvor, a pak už se před ní rozprostřela celá ta nádhera.
Na prahu se pomalu zastavila a táhnuta kouzlem knih a magického světla došla do první třetiny místnosti, než překvapeně těkla pohledem k Flannovi, který právě zapálil v krbu, jako by ho do té doby nevnímala. "Nádhera," vydechla a zasněně se rozhlížela kolem p všech těch barevných hřbetech a ruce spjala v málem náboženském gestu na hrudi, protože ruce jí vyloženě svrběly, ale nebyla to její knihovna a ona tu byla jenom na návštěvě, a nevěděla, jestli se knih může dotknout, o prolistování nemluvě. Pokud ji Flann pustil z pomyslného vodítka, dost pravděpodobně trvalo ještě poměrně dlouho, než se vůbec dostali k tomu gauči, nicméně pak už Auroře došlo, že knížky jsou sice knížky, ale Flann je jenom jeden, a tenhle Flann ještě moc nejedl, a pak že ten gauč vypadá dosti pohodlně, a o to pohodlněji, pokud na něm spočívá její rytíř.
Proto se k němu přesunula a usadila se těsně vedle něj, ale zároveň tak, aby mezi nimi zbylo nějaké to místo, a slušně si stovnala kolínka pěkně k sobě, načež na Flanna zamrkala. Jeho otázka ji překvapila, především tím, že to nevypadalo na pouhé přeptání. Aurora z jeho tónu nedokázala rozeznat, na co právě myslel, nicméně mu svědomitě odpověděla: "Ke Svatému Mungovi na zácvik." V tomhle měla naprosto jasno a byla to jedna z věcí, za čím si Aurora storpocentně a sveřepě šla. Upírala bouřkové oči na Flanna, který zcela evidentně o něčem přemýšlel a Aurora tušila, že to bude něco vážnějšího, už podle toho, jak se trochu mračil, a věděla, kdy je vhodné mlčet a nechat ho se vyjádřit.
To, že chce být bystrozorem věděla, a zcela ho v tom podporovala, i když věděla, že se o něj bude k smrti bát a že by ho tam nejraději nepustila, jenomže pokud to byl jeho sen a cíl, kdo byla ona, aby mu bránila. Když řekl, že plánuje bydlet poblíž, u srdce ji zahřálo a dost možná si i trochu vydechla, protože to znamenalo, že Flann zůstane v Británii, alespoň na ten rok, co už nebude na škole, ale ona ještě ano. Pak už to ale začínalo být zmatené a Aurora zmateně nakrčila obočí, protože netušila, kam tím její chlapec směřuje, a jakmile došel k části o jednorožcích a dikobrazech, byla už v tom ztracena úplně a z její tváře to šlo zcela jasně vyčíst.
Flann však ještě neskončil a Aurora pozorovala jeho ohryzek a vnímala tenzi v jeho očích, z čehož se sevřely útroby i jí, jelikož přicházelo něco velkého, a mohlo to být buď strašně moc úžasné, a nebo ji to naopak mohlo zničit a Aurora nebyla připravená ani na jedno z toho. Když dořekl poslední slovo, Aurořin výraz se nezměnil a bezděky svírala ruce v klíně. Byla sice velmi bystrá, co se intelektu týkalo, ale tohle ji překvapilo natolik, že v prvních sekundách nebyla schopna na to jakkoli zareagovat, než se jí oči zaleskly a ona se vrhla Flannovi kolem krku, což vzhledem k její konstrukci a opatrnosti rozhodně neznamenalo, že by měl spadnout z gauče. "To myslíš vážně?" vydechla tiše a hruď se jí rozechvěle zvedala, než se od Flanna trochu odtáhla, aby mu viděla do obličeje; v tom jejím se stále zračilo zmatení spolu s tím, že nevěřila, jestli se jí to jenom nezdá.

mehm | +

_________________