"Budeš muset," zabručela líně a věnovala Archiemu úsměv. Hold teď byla línější než obvykle a navíc jí stejně nenapadalo moc pořádaných věcí, navíc se jí teď moc přemýšlet nechtělo - akorát jí pak napadali jiné věci.
Jordan rozhodně nesouhlasila s tím, že by byl Archibald sobecký, stejně jako on nesouhlasil s tím, že ta sobecká je JD. Jenže Jordan si uvědomovala, že tohle všechno mohla zastavit v čas, a taky měla, protože věděla, že to stejně nebude moci dál pokračovat. Pokud by se nerozhodla pro možnost vydědění či by se něco nestalo, aby otec změnil názor..´
Protože dorazily vafle, na které se popravdě Jordan opravdu těšila, usmála se a probodla Archieho pohledem, když vstal, aby pro podnos s jídlem došel ke dveřím. "Děkuju," pípla pak, když se Archibald vrátil zase hezky zpátky do vyhřátého pelechu a podal jí okamžitě hrnek s kávou. Bylo to od něj milé a na další dávku kofeinu se opravdu třásla. "Každá žena by byla šťastná, kdyby tě měla," broukla po chvilce a moc dobře si uvědomovala, že ona by chtěla být tou ženou. Vždyť jen jeho přítomnost jí uklidňovala.
JD se natáhla pro jednu vafli s javorovým sirupem. "Na tohle bych si dokázala zvyknout," zabručela po chvíli spokojeně, protože vafle byly stejně jako to kafe úžasné.

_________________

Archibald se polichoceně začervenal, když mu Jordan sdělila, že by každá byla šťastná, kdyby jej měla. Takovou lichotku ještě nikdy v životě neslyšel, asi proto, že zatím nepotkal žádnou ženu, která by jeho ochotu a starostlivost uměla ocenit. „Mně bude stačit, když budeš šťastná ty, Jordan,“ zamumlal, čímž nepřímo naznačil, že nechce každou ženu, ale že chce po svém boku ji.
„Klidně si můžeš zvykat, vaflí i kafe tu máme dost,“ ujistil ji vzápětí pobaveně a kromě toho, že si přivlastnil druhý hrnek s kávou, se natáhl i pro jednu vafli, kterou na tři čtyři kousnutí zlikvidoval, poněvadž mu vyhládlo.
Když se po nějaké chvíli najedli a dopili kávu, Archie, přes všechen ten kofein, zazíval a opět se přitulil blíže k Jordan. Chtělo se mu spát a to celý den prakticky nic nedělal, kromě... provádění Jordan po domě. Jenže odpoledne pokročilo, on byl příjemně najedený a v posteli bylo příjemné teplíčko, které ke spánku přímo svádělo. Pokud tedy JD vyloženě nechtěla vyrazit na průzkum zahrad, Archie nakonec usnul s rukou majetnicky přehozenou přes ní. A doufejme, že JD usnula taky, poněvadž sledovat, jak Archie začíná ze spaní slintat, asi nebylo to pravé ořechové.

_________________

<<<

Od té slavnostní večeře, kdy JD rodičům přiznala, že má nečistokrevného přítele, a taky že je těhotná, se s Archibaldem neviděla. Důvod byl jednoduchý - skloubit práci v nemocnici a ve škole bylo celkem těžké, takže na svého přítele a další věci neměla zas tak moc času. Což jí bylo samozřejmě líto, protože jí Archie chyběl, ale co s tím asi tak mohla dělat? Nic. To byl vlastně důvod proč se dneska vydala k němu domů - chtěla ho překvapit. Takže doufala, že taky Archie bude doma, protože bylo dost možné, že by mohl někde lítat. Proto dnešní den měla celý volný, aby na něho přinejhorším mohla počkat.
Přemístila se rovnou z Bradavic do zahrad Archibaldova domu v červených šatech. Nebylo sice nejlepší počasí, ale Jordan si chtěla takové oblečení užít do doby, než to bude muset přestat nosit. Bříško se jí pomaličku už rýsovalo a ona z toho měla strašný strach - že bude vypadat až moc tlustě.
Pomalu se blížila ke dveřím domu, a protože už měla klíče, nemusela čekat na to, aby jí někdo otevíral, jaké štěstí, že. Původně si plánovala odchytit skřítka, kterého by se zeptala zda je pán doma, ale to vlastně nepotřebovala - domem se linula hudba, a tak neomylně zamířila do knihovny. Tam také svého milého našla, sedíc u klavíru, což JD přinutilo k úsměvu. Chvíli postávala mezi dveřmi poslouchajíc jak její přítel hraje než pomalým krokem přistoupila za něj a opatrně mu položila ruce na oči.

_________________

Archibald pochopitelně neměl tušení, že se ho Jordan chystá navštívit, ale jeho přítelkyně měla to štěstí, že mladý pan Forsyth pracoval především doma a věnoval se svým výzkumům a psaní publikací, takže měla vysokou šanci, že tu na něj narazí. Navíc se dnes Archiemu do toho pošmourného počasí vůbec nechtělo. Zakotvil proto u klavíru, oblečen ještě stále do pyžamových kalhot a tmavě modrého svetru. Na odkládacím stolku vedle sebe měl položený hrneček s čajem a domácí sušenky, z kterých tu a tam ujedl. Jinak se ale plně soustředil na hraní na klavír a nechal se tou hudbou unášet, takže jednoduše nevnímal svoje okolí. Archie na klavír sice dlouho nehrál, ale ukázalo se, že se to nezapomíná, a tóny, které se z knihovny linuly, opravdu lahodily uchu.
Neměl ponětí, že se k němu zezadu blíží Jordan, a tak když mu zakryla oči dlaněmi, poplašeně sebou trhnul a vmžiku přestal hrát. Kdyby se mu do nosu nevloudila charakteristická vůně, jež Jordan vždycky doprovázela, možná by začal panikařit, ale protože ji poznal, ve tváři mu vykvetl široký úsměv. „Jordie,“ hlesl radostně, jelikož byl vážně moc rád, že si našla trošku volného času a rozhodla se jej navštívit. Chyběla mu a mrzelo ho, že na sebe neměli prakticky vůbec žádný čas - asi proto se tak zavrtal do všech svých výzkumů a rozepsaných prací a často zapomínal na to, že za zdmi domu existuje nějaký reálný svět. A taky vypadal trošičku zanedbale - měl přerostlé vousy a vlasy rozcuchané, říkající si o návštěvu kadeřníka.

_________________

Protože jí Archie poznal, JD se spokojeně usmála a spustila ruce z jeho očí dolu. Objala ho pak zezadu a vtiskla mu pusu na zarostlou tvář. "Nějak jsi nám zarostl," broukla pobaveně, když se narovnala a rukou mu prohrábla dlouhé vlasy. Rozhodně potřeboval ke kadeřníkovi, i když Jordan musela uznat, že mu to takhle i celkem slušelo. "Chyběl jsi mi. A omlouvám se, ale dříve mi to prostě nevyšlo," broukla s omluvným úsměvem, protože jí bylo opravdu líto, že si na svého přítele nedokázala najít alespoň pár hodin času. Když jí však zrovna nepotřebovali ve škole, byla zavřená v nemocnici. "Ale to se za chvíli změní," pronesla tajemně a popošla blíže ke klavíru. "Z nemocnice budu muset odejít, dávám tomu tak měsíc.. nemůžu tam běhat s břichem," ušklíbla se trochu pobaveně. Už takhle se opět začaly šířit drby - když si totiž na sebe vzala něco přiléhavějšího, už to celkem bylo poznat. Ne že by to Jordan vadilo, ale ty drby jí štvaly. Navíc se stále řešilo s kým si to asi tak uhnala, protože byla stále McLarkenová a všechny také zajímalo, jestli je stále s Forsythem a zda jí nevadí, že je o několik let mladší. Jordan to všechno sice ignorovala, ale trpělivosti už moc nezbývalo.
"Jak jsi se vůbec měl?" povytáhla tázavě obočí. Nechtěla mluvit jen o sobě, navíc jí zajímalo, co její drahý dělal od doby, co se viděli naposledy. Vždyť už to bylo něco přes měsíc a Jordan si uvědomovala moc dobře, že je to hrozná doba.

_________________

Archie měl pocit, že je v sedmém nebi, a k tomu stačilo obyčejné objetí a pusa na tvář. Hořce si uvědomoval, jak moc se mu po Jordan stýskalo, a nebylo tedy divu, že když ji teď měl konečně zase nablízku, cítil se jako v pohádce. „Nikdo nedohlíží na to, abych se o sebe staral,“ zkonstatoval pobaveně a pokrčil rameny. Ve skutečnosti mu už Alfred několikrát taktně naznačil, že pokud nechce, aby se z něj stal Tarzan, měl by vyhledat kadeřníka. A Archie to skutečně měl v plánu, jenom se k tomu zatím nezvládl dokopat - vždycky ho rozptýlily nové poznatky, na které natrefil během svých soukromých výzkumů, a jeho myšlenky od přerostlých vlasů rázem přelétly někam jinam, hodně daleko od všedních problémů.
„Tys mi taky chyběla, moc,“ přiznal potichu, ale usmíval se, aby dal najevo, že Jordan rozhodně nic nevyčítá. Nemohla přece za to, že měla hodně práce. „To nevadí... Hlavně, že tu jsi teď,“ zamumlal a zvedl k ní pohled. „Další měsíc bez tebe bych totiž asi nepřežil,“ usoudil a myslel to naprosto vážně. Archie se celou tu dobu docela trápil a teď, když měl svou přítelkyni u sebe, zářil zase jako sluníčko. „Zdržíš se chvíli?“ zeptal se prosebně a doufal, že odpověď bude kladná.
Když Jordan podotkla, že z nemocnice stejně bude muset odejít, protože tam nemůže běhat s bříškem, Archie se zatvářil starostlivě. „Hlavně se vyhýbej těm pacientům, od kterých bys mohla něco chytit,“ zamumlal. „A jak se mrňouskovi daří, hm?“ zeptal se zvědavě, otočil se k JD čelem a na bříško jí položil dlaň. Archie se na to mrně opravdu těšil a bylo to na něm vidět. Byl možná mladý a ano, měl z toho trochu strach, ale zároveň se těšil a stavěl se ke všemu zodpovědně a s upřímným zájmem.
Aby tu Jordan nepostávala jako trubka, posunul se Archie na klavírní stoličce a udělal tak své přítelkyni místo - stolička byla naštěstí dostatečně velká a oba se na ní pohodlně vešli. „Měl jsem se... Já vlastně nevím. Pracoval jsem. Hodně jsem pracoval,“ přiznal. „Abych nemyslel na to, že tě tu nemám,“ dodal potichu, ale pravdivě, a zadíval se na Jordan štěněcím pohledem. „A co ty? Jaké to je ve škole? Jak jde učení? Co studenti, nezlobí tě moc?“ vychrlil zvědavě hned několik otázek.

_________________

Jordan se pobaveně ušklíbla a natáhla se, aby svému příteli mohla prohrábnout dlouhé vlasy, které si o to ostříhání takřka říkaly. "To se změní, neboj," přislíbila pak s úsměvem. V nemocnici vlastně už oznámila, že bude brzy odcházet, tím pádem si byla jistá, že teď už bude mít na Archibalda mnohem více času než do teď. Sice musel uznat, že zarostlej vypadá taky pěkně, ale tohle bylo podle ní až moc.
I když jí Archibald nevyčítal, že si na něho dříve nenašla čas, JD to stejně mrzelo, ale s tím už nešlo nic dělat. Napravit se však hodlala, protože i jí samotné Archie chyběl, a moc. "Ale určitě jo," mrkla na něho s menším úsměvem sic si nebyla tak úplně jistá, jestli by to ona ten další měsíc přežila bez něho. Sice byla zahrabaná v práci jako obvykle, takže myslet na něco jiného zas tak dobře nešlo, ale chyběl jí, no. "Zdržím. Vzala jsem si na celý den volno a zítra učím až odpoledne," mrkla na něho s úsměvem. Sice to byla malá náhrada za jeden celý měsíc co se neviděli, ale alespoň něco to bylo a rozhodně lepší, než kdyby sem skočila jen na pár hodin a už zase musela jít.
"Vyhýbám, neboj." Dobře, tohle sice nebyla tak úplně pravda, pacienty si hold zas tak nemohla vybírat, ale pokud to šlo, dělala jen nějakou lehčí práci a hlavně papíry, u kterých mohla sedět a s ostatními se moc neviděla. "Velice dobře," sdělila pak co se prcka týkalo, a když jí Archie položil dlaň na břicho, spokojeně se usmála. Bylo na něm totiž poznat, že se těší a i ona sama se začínala těšit, i když jí to stále trochu děsilo. Na dítě podle svého ještě stále nebyla připravená, a to byla ještě starší než Archie.
Když jí Archibald uvolnil místo vedle sebe, s úsměvem se posadila a poděkovala další pustou na zarostlou tvář. Jeho další slova jí píchla u srdce, a proto se na Archieho omluvně pousmála. "Budu se ti to snažit vynahradit," šeptla nakonec a vzala ho za ruku. I pro ní to odloučení bylo celkem těžké, i když možná o něco méně než pro Archieho. "Ve škole je to dobré a stále stejné, mám čtvrťáky a musím říci, že jsou celkem šikovní a snaží se. Nezlobí, kdyby zlobili, srovnala bych je." Broukla kapku pobaveně ač to myslela vážně, kdyby se jí nelíbilo jejich chování, rozhodně by se s nimi nepárala. "Kolegové jsou taky fajn, i když jsem nečekala, že mezi nimi uvidím tolik známých tváří." Přiznala po chvíli se svraštěným obočím. Během několika prvních dnů se jí totiž podařilo zjistit, že krom Dereka a Minnie zná ještě Sheridana, Sincera a dvojčata Carterovy.

_________________

Archibald blaženě přivřel oči, když mu Jordan prohrábla už tak dost rozcuchané vlasy, a ve tváři se mu usadil široký úsměv. Byl naprosto spokojený, když ji měl nablízku, a rázem zapomněl na všechna trápení způsobená steskem po milované osobě. „To rád slyším,“ pousmál se. „A Alfred to určitě taky uslyší moc rád, myslím, že ho trošku štvu - pokoušel se o mě přehnaně moc pečovat,“ dodal s pobaveným úšklebkem ve tváři.
„Ne,“ zakroutil hlavou, protože si byl naprosto jistý, že další měsíc by bez Jordan nevydržel. To bylo prostě něco nepředstavitelného. Když ovšem JD pronesla, že si vzala volno a zítra učí až odpoledne, Archibald se rozzářil jako sluníčko a šťastně se na ni zadíval. „Výborně,“ vydechl potěšeně. „Takže tu přespíš?“ zeptal se pro jistotu a doufal, že s tím Jordan počítá.
Když se mu dostalo ujištění, že se vyhýbá pacientům s nakažlivými nemocemi, Archibald se úlevně pousmál, protože se mu ulevilo. Vážně se bál, že by v nemocnici mohla JD něco chytit - něco, co by ohrozilo i ten jejich malý poklad, který nosila pod srdcem. Archie si nebyl jistý, jak by přežil, kdyby se jim dvěma něco stalo. „To je dobře,“ zavrněl spokojeně, pohladil Jordanino bříško a pak ruku stáhnul zpátky k tělu. „Kdyby tě v nemocnici zlobili, tak mi to ale řekni, hm?“ Archie byl totiž odhodlaný tam naklusat a pohrozit rovnou samotné ředitelce, že se jim na sponzoring vykašle, pokud se k Jordan budou chovat jako ke kusu hadru. Tak nějak tušil, že by to byla mocná slova, která by zafungovala, i když samozřejmě nebyl jediným sponzorem nemocnice. Ale přispíval opravdu hodně a byl přesvědčený, že by Mungovi ty peníze chyběly.
Archie se opět uculil jako sluníčko, když dostal další pusu na tvář, a zadíval se na JD s jiskřičkami v očích. „To jsem rád, že tě nezlobí. Kolegové tě taky nezlobí?“ zeptal se pro jistotu, načež se na svou drahou polovičku zkoumavě zadíval. „Jaké známé tváře?“ broukl zvědavě.

_________________

"Ty a někoho štvát? Ale prosím tě," mrkla na Archieho pobaveně, protože podle ní byl sluníčko a nedokázal někoho štvát či otravovat. Těšila se však na to, že bude moct se svým přítelem trávit mnohem více času než do teď.
JD se usmála, když Archibald přesvědčeně odvětil, že by to bez ní rozhodně nepřežil. Ona sama si byla jistá, že by to bez něj dodala a musela říci, že tohle bylo strašně milé a těšilo jí to. "Přespím," přikývla souhlasně, protože to vlastně chtěla sama navrhnout - nechtělo se jí navečer vracet se zpět do Bradavic, chtěla být Archibaldovi nablízku co nejvíce to šlo. A ten jeden den byl podle ní strašně málo. "Vlastně jsem se tě chtěla zeptat, jestli bych tady nemohla přespávat nějak.. častěji. Když třeba ve škole skončím odpoledne a další den budu mít směnu v nemocnici, že bych zůstala přes noc tady," broukla po chvíli s menším úsměvem. Tím pádem by spolu mohli trávit více času, i když to pořád nemohlo nahradit to, že jindy by spolu strávili celý den. Jednalo se však už jen o měsíc, maximálně dva, protože JD opravdu z nemocnice odejít chtěla. Aspoň do doby než odrodí.
"Řeknu, ale jsou stále stejní, nic mi nedělají, neboj." Mrkla na něho s menším úsměvem. Jordan si rozhodně nehodlala stěžovat na to, že o nich v nemocnici koluje spousta drbů. Kdyby se tam Archie přihnal s tím, aby je tam speskoval, tušila, že by to bylo ještě horší. A JD byla zvyklá si řešit své problémy sama, no.
Zakroutila hlavou, jakože ne, opravdu jí kolegové nezlobí a na tu další otázku chvíli neodpovídala. Nebyla si totiž úplně jistá, jestli by měla Archiemu říci, že její bývalý snoubenec je zpátky. "Je tam kolega z nemocnice, bývalý kolega z nemocnice.. Kamarádka," krčila rameny a na svého přítele se pousmála. "Pamatuješ si na to, jak jsem ti vyprávěla o Peterovi?" nervózně se kousla do rtu. Zase lepší mu to říci hned než aby to zjistil třeba někdy jindy.

_________________

Archie se pobaveně ušklíbnul, zvedl k Jordan pohled a pokrčil rameny. „Nevěříš? Zeptej se Alfreda, potvrdí ti, že umím štvát lidi,“ podotkl. Faktem bylo, že když byl Archie mrzutý a bez nálady, lezl Alfredovi na nervy a dobře si to uvědomoval. A některé lidi štval prostě jenom proto, že byl chytřejší, než oni a ve svém věku taky daleko úspěšnější, než oni. I když to by se možná dalo nazvat spíš hloupou žárlivostí, než přímo zlostí.
Vypadalo to, že dneska už Archie nepřestane zářit, protože když mu Jordan sdělila, že tu dnes přespí a že by tu chtěla přespávat častěji, rozzářil se snad ještě více, než před chvílí. „Na něco takového se přece vůbec nemusíš ptát, Jordie,“ brouknul potěšeně, upíraje na ní štěněcí pohled. „Budu moc rád, když tady občas zůstaneš přes noc,“ ujistil ji. Ta představa se mu zamlouvala - bude mít Jordan nablízku a dům nebude tak prázdný.
Archieho uklidnilo, že jsou kolegové v nemocnici pořád stejní, a kupodivu ho ani nenapadlo přemýšlet o tom, že mu Jordan možná neříká všechno. On jí totiž bezmezně věřil a jestliže říkala, že je v nemocnici všechno v pořádku, tak snad všechno v pořádku skutečně bylo.
Když se dozvěděl, kdo všechno pracuje v Bradavicích, překvapeně zamrkal. „To je... opravdu hodně známých tváří,“ přikývl souhlasně. Při zmínce o Peterovi trošičku nakrčil obočí a přikývl. „Pamatuju... Co je s ním?“ zeptal se přímo, maje neblahé tušení. Ne že by na Jordanina bývalého snoubence měl důvod žárlit, jen by prostě asi nebyl nadšený, kdyby se opět objevil v Jordanině životě.

_________________