Dům na Příčné ulici vypadal působil zevnitř možná ještě nepříjemnějším dojmem, než zvenčí. Nebyla to však vyloženě špatná nepříjemnost - Alek se necítil být vyděšeným, a ani neměl iracionální strach, že se na néj něco vrhne ze stínů, kteŕych bylo kolem mnohem víc, než si pamatoval. Spíš měl jakýsi pocit teskné nostalgie, jako by se mu do života snažilo vrátit něco, co už v něm nemělo místo, ale co by si hrozně přál získat zpátky.
Will zapálil lampu a ztemnělé chodby obchodu zalilo světlo, které ho paradoxně nečinilo děsivějším, jenom smutnějším a osamělejším. Alek odmítal sentiment s razancí sobě vlastní, ale teď se nemohl ubránit nesmyslným emocím, které na něj útočily jako vlny na rybářskou loďku uprostřed bouřky.
Rozhodně ignoroval drobné pozůstatky jejich předchozího života, a aniž by Willovi věnoval víc než jeden pohled, vydal se napřed. Do pracovny to nebylo daleko, ale čím dřív se dostanou k poslednímu článku celého spletitého řetězce teorií a zamýšlené praxe, tím líp.

_________________

Držel jsem se za Alekem a jakmile jsem uslyšel typické zavrzání dveří do pracovny, otočil jsem se a rozhlédl se po zaprášené místnosti. Až ke stropu se tu tyčily dvě zaplněné knihovny, pracovní stůl. Shlédl jsem a u nohou jsem si všiml starého křídového kruhu skrytého zčásti pod kobercem.
Vehnalo mi to do tváře úsměv, ale hned jsem se zatvářil vážněji, když jsem si připomněl, proč tu jsme.
Položil jsem lampu na zem, přivřel dveře a jako předtím Alek jsem nejprve zcela cíleně zamířil ke knihovně vlevo. Půjčil jsem si židli, přistavil ji, natáhl se a začal lovit v úzké škvíře na vrchní straně knihovny. Bylo to mnohem snazší než posledně, určitě jsem povyrostl, ale nahlas mě ani nenapadlo komentovat výšku skrytého místa. Nechtěně jsem si stínil, ale netrvalo mi to dlouho.
Byl to jenom jediný list papíru a mě nikdy nenapadlo ho zmínit, ale teď jsem ho snesl dolů k bratrovi napjatě a se zatajeným dechem.
"Už asi jen poslední věc," zamumlal jsem s nervozitou, prodchnutou nezastřeným očekáváním. "Aleku, určitě je to dobře?"

_________________

Alek pomalu stoupal po schodech, v nose ho štípal prach a on měl nutkání kýchat, podobně jako z Flamelovy přítomnosti. Dobře, možná trochu méně. Na prach koneckonců alergický nebyl. Dřevo pod jeho nohama familiérně skřípělo, a pracovna se pomalu blížila. Alekovi se bůhvíproč zježily vlasy na zátylku, a nedovedl si to logicky vysvětlit. Byli ale už tak blízko! Za pár hodin bude všechno jinak. Lepší. Tak, jak to mělo být.
Dveře do studovny zaskřípěly, o něco jemněji než ty vstupní, a Faustové konečně vpluli do království knih, papírů a starého inkoustu. Will se okamžitě vydal k jedné z knihoven, ve které, jak oba dobře věděli, se skrývaly poslední potřebné poznámky, a Alek místo toho přešel ke stolu. Byla na něm usazená tlustá vrstva všudypřítomného prachu, jako ostatně všude jinde, a on zamyšleně přejel konečky prstů po jeho desce. Nechaly za sebou dlouhé stopy.
Pak před ním přistál papír, k jehož nalezení upírali posledních několik dnů všechny svoje naděje. Alekovi se po tváři rozlezl široký úsměv. "Skvěle, výborně," zadrmolil si sám pro sebe, a nepřítomně přejel pohledem poznámky, místy přeškrtané, místy trochu rozpité. "Je," uklidnil Willa sebejistě, což, jak se mělo ukázat, byla menší pravda, než by se komukoliv z nich líbilo. Alek ale nikdy nebyl známý pro svou skromnost nebo umírněnost, co se týkalo důvěry ve vlastní schopnosti.
"Teď už zbývá jenom ta špinavá práce," zamnul si ruce odhodlaně a sehnul se k zemi, aby vzal za lem koberce. Běhoun zavlál vzduchem jako drahá látka, když Alek odkryl zbytky křídou nakresleného kruhu na zemi, a při pohledu na něj nespokojeně mlasknul. "Budeme ho muset předělat. Potřebujeme křídu." Energicky se rozhlédnul po pokoji, a pak, jako by si vybavil nějakou zasutou vzpomínku, otevřel první šuple u stolu, aby z něj skutečně vylovil balíček kříd. O chvíli později už oba Faustové s největší pravděpodobností pilně čárali po zemi pavučinu čar, které by touhle dobou zvládli nakreslit i poslepu.

_________________

Semkl jsem rty a rozhodně jsem přikývl. Byl jsem rád, že Alek zvířil prach právě kobercem.
Vybavila se mi totiž možnost, na kterou jsme během sepisování potřebného narazili. Potřebovali jsem určitou pozůstalost, nesoucí totožnost. Aniž by někdo z nás cokoli vyslovil, vyměnili jsme si tehdy pohled a oba ten nápad zavrhli. Neuměl jsem si představit, jak se v noci krademe hřbitovem s lopatami...
Vytáhl jsem medailonek, v němž vězel pramen vlasů, a posunul ho blíž k plechovému nízkému lavoru. Čekalo nás hodně odvažování, chtěli jsme být co nejpřesnější. Jednotlivé studie se totiž lišily a my v tomto neměli jak ověřit udané gramy pro naši vlastní potřebu.
I křídový obrys musel být co nejpřesnější, ale v tom už jsme oba měli cvik, i když v Bradavicích se našemu zájmu žádný předmět určený prvním ročníkům nevěnoval. Pečlivě jsem několikrát nákres ověřil v poznámkách, poskládaných v několika listech. Nakonec se pevná bílá linie mé křídy setkala s posledním tahem té Alekovy.
Mlčky jsem si dílo prohlédl. Hlavou mi probleskovaly pochyby, ale nedočkavost naděje je zatlačovala do pozadí. Každou chvíli se mi v obličeji odrážel výraz, jako bych chtěl něco říct, ale vždycky se na poslední okamžik zarazil, ale i těchto výrazů ubývalo, jak jsme se blížili k vyvrcholení.

_________________

Alek byl schopen mnoha věcí, ale jít pod rouškou tmy vykopávat matčin hrob kvůli jedné stehenní kosti mezi ně nepatřilo. I on měl nějakou morálku, a ještě ke všemu žaludek dost slabý na to, aby mu jenom pomyšlení na něco takového nahánělo husí kůži. Na druhou stranu, věc, kterou se chystali provést, byla v mnoha ohledech možná ještě horší, a to ho nezastavilo. Jen málokdo se se vším přesvědčením o vlastní bezúhonností rozhodne přivést zpátky mrtvou matku.
Ne, místo toho měli pramen vlasů, který by měl být postačující. Nebo v to alespoň Alek doufal, a když v to Alek doufal, tak to tak určitě bylo. Netrvalo dlouho, než společnými silami dokončili kruh, dokreslili poslední znak, dopsali poslední latinské slovo a mohli si oprášit ruce zašpiněné od křídy. Do vzduchu se vzneslo nové hejno prachových částic.
Značnou část přípravy zabralo vážení jednotlivých přísad, což možná znělo trochu morbidně, vzhledem k tomu, že nevařili dýňovou polévku, nýbrž lidské tělo. Alekovi bylo jasné, že tady je potřeba být co nejpřesnější, proto všechno převažovali ne dvakrát, ale rovnou třikrát - kdyby se jim podařilo něco přepísknout, kdo ví, jaké následky by to mohlo mít. Alek nad nimi nepřemýšlel, protože si byl jistý, že mají zatím všechno správně. Proč se tedy znervózňovat myšlenkami na věci, které se určitě nemohly stát?
Všechno bylo připravené. Kruh byl nakreslený, pramen vlasů na místě - bez medailonku, protože ten by nedělal v celé rovnici dobrotu - všechny přísady také. Chyběla jediná věc, a Alekův pohled se setkal s tím Willovým v němé otázce. Takže začínáme?
Během chvilky se v tlumeném přítmí pracovny blýskla čepel nožíku, kterým se starší z Faustů říznul do ruky tak akorát, aby mu po dlani pozvolna stékala kapka krve. To dalo dost času Willovi na to, aby udělal totéž, a oba dva natáhli ruce nad kruh v tu samou chvíli, aby přidali tu jednu poslední přísadu, která měla celou reakci spustit. A taky že ano.
V dlouho opuštěných pracovnách by se rozhodně neměl zvedat vítr, ale ve chvíli, kdy bylo všechno hotovo a dokonáno, přesně to se stalo. Vzduch začal bzučet statickou elektřinou a podlaha se chvěla - i slepý by dokázal poznat, jaká síla se právě začínala rozvíjet. A světe div se, ono to fungovalo. Alek fascinovaně pozoroval, jak se jednotlivé složky líně dávají do pohybu a pomalu tkají něco, v čem by se dala s přimhouřeným okem vytušit lidská silueta. Zatím šlo dobře. Alek byl v euforii a nedovedl pochopit, proč kouzelnická veřejnost odvrhla tuhle větev magie, když stačil jenom rok snahy na to, aby se zadařilo. Bohužel pro Fausty, kouzelnická veřejnost pro to měla pádný důvod.

_________________

Kontrolu jsem provedl snad tisíckrát, než jsme se s Alekem beze slov shodli, že je načase začít s tím hlavním.
Cena krve se mi zdála bezvýznamná ve srovnání s tím, co jsme měli v sázce. Měli jsme na dosah všechno, o co nás nespravedlivě připravila hloupá, pitomá, prokletá náhoda...
Ani jsem nesekl, když mě v dlani studeně zasvrbělo, a natáhl jsem ruku nad kruh.
Technicky vzato jsme ani neporušili žádný zákon. Nebylo to totéž, jako když menší děti létají na košťátku. Tohle také nebylo vysloveně kouzlo, ale v žilách mi teď proudil ten pocit moci, který jsem měl pokaždé, když se něco dařilo. Jen... ve škole to bylo takové... hraní. Teď šlo o něco důležitého, napřahovali jsme k tomu veškeré naše síly, snahu i znalosti, co jsme jich jen nastřádali.
Fungovalo to.
Cítil jsem, že něco přichází. Potlačil jsem nutkání vrhnout po Alekovi zubatý vítězný úsměv a dál jsem s nadšeným výrazem zíral do středu malého prašného víru a sršící magie s očekávání naprosto nesrovnatelným s čímkoli, co jsem kdy zažil.
V uších mě zalechtal nádech, který nepatřil ani jednomu z nás. Už tehdy mi nejspíš mělo zatrnout, protože byl suchý, svíravý a chraptivý, ale to mi bylo jedno. Ani jsem nemrkl, aby mi neunikl první mámin úsměv.
Místo toho mě polil chlad a zježil se mi zátylek, když se celým domem rozlehlo nelidské, táhlé zavřeštění, které se vytratilo do srdceryvného doznívajícího jekotu. Žaludek mi udělal kotrmelec. Záblesky magie byly náhle nelibě cítit jako spálenina a místnost zahalil strašlivý puch, který nedovedu přirovnat k ničemu než ke tlející rašelině a roztavenému cínu. Drželo se to na patře a já najednou věděl, že se něco škaredě nepovedlo.

_________________

Celý kolos se dával do pohybu, a jak už bylo řečeno, na první pohled se zdálo, že náramně úspěšně. Alek i Will byli na vrcholu blaha, protože už koneckonců zbývalo jenom několik minut, než bude zase všechno tak, jak má být. Alek sám si byl naprosto jistý úspěchem, a vlastně už v duchu slavil. Tohle měla být ta největší věc, kterou kdy udělají. A taky že byla. Jenom trochu jinak, než se oba dva domnívali - dobře, úplně jinak.
Velká sláva a povyk jim vystačila tak na prvních deset vteřin, během kterých šlo všechno tak, jak mělo. Pak se cosi změnilo. Zlomilo. Pootočilo tak, že všechna magie bzučící kolem nich se začala měnit v něco zvráceného. Alek na patře ucítil síru, a netrvalo mu dlouho zjistit, že se zřejmě něco strašlivě pokazilo.
Víte, co je nejhorší na pokaženém kouzle? Že i poté, co se zvrtne, zůstává stejně silné. V Alekovi by se krve nedořezal, když vzduch, stále ještě praskající elektřinou, protnulo zasípění a poté ječivý nářek, který nemohl patřit nikomu z nich. Co jsme to udělali byla ta jediná myšlenka, která mu v té chvíli prolétla hlavou, a zřejmě na nějakou dobu taky ta poslední. Vřískot totiž spolu s pachem spáleniny a magie utrhlé ze řetězu stále sílil, dokud se všechno v jednom oslnivém záblesku nestáhlo doprostřed kruhu a po vteřině absolutního klidu - trochu jako ono pomyslné ticho před bouří - prakticky neexplodovalo. Kdybyste se Aleka zeptali, co se v těch několika vteřinách stalo, asi by vám nedovedl s přesností odpovědět. Výbuch jím mrštil o zeď, a dalších několik okamžiků bylo zahaleno v mlze přicházejícího bezvědomí, které se váhavě drželo na okraji jeho mysli, ale stále ještě nepřekročilo práh. Možná mělo.
Jakmile mu před očima přestaly tančit nejhorší hvězdičky, na jejich místo nastoupila stále sílící bolest, kterou zřejmě v prvních chvílích potlačil šok. Tohle nebylo správně. Tohle nebylo ani trochu správně, to si dokázal uvědomit i omráčený Alek, protože když tváří ležíte ve stále se rozrůstající kaluži něčeho, co smrdí jako sůl a měď, dojde vám to velice rychle.

_________________

Jenom na chvilku jsem si myslel, že se kouzlo jenom tak samo zruší, když došlo k implozi, jenomže fyzika byla neúprosná. Po něčem takovém muselo zákonitě následovat uvolnění vší té energie stlačené do jediného bodu.
O vědomí jsem přišel tak rychle, že jsem proti tomu nestihl nic udělat, ani zvednout ruce před obličej. Kéž by to bylo jenom tím výbuchem a nárazem do knihovny. Ani jsem nestačil pocítit bolestivě hranu polic. Tma před očima byla úplně jiného druhu než ta, která se vám rozlije pod víčky, když je zavřete.
Znáte ten pocit, když kráčíte po chodníku a lampa nad vámi zničehonic zhasne? Představte si to a přidejte pocit, že místo obrysů vaší čtvrti rozpoznáváte ve stínech úplně jiné věci, svíjející se věci. Věci, které tam určitě neměly být. Lampa se už nerozsvítila a já zadržel pomyslně dech. Několik okamžiků se protáhlo na celou věčnost.

_________________

Chtělo to až krev v puse, aby si Alek začal blíže uvědomovat své okolí, a především bolest. V tuhle chvíli bylo ještě těžké rozpoznat její epicentrum, protože ji Alekův omámený mozek vnímal tak nějak zevrubně a ještě se nedostal k bližší analýze, ale vyrážela dech a znemožňovala myšlení. Alek tiše zanaříkal a ani se nehnul ve snaze to celé neudělat ještě horším, na katastrofu, kterou napáchali, zapomínaje.
Pak ho ovšem dohnaly události předchozích minut, a skoro umřel na místě jenom samotným šokem, kterým ho vzpomínky naplnily. Šok je fascinující věc, protože bolest byla na chvíli zapomenuta - Alek se teď zběsile hrabal na nohy, aby se přesvědčil jednak o tom, jestli se experiment povedl, a jednak o tom, jestli je Will v pořádku. Tedy, hrabal by se, kdyby to šlo.
Automatický postup někoho, kdo leží na boku na zemi, je podepřít se rukou, kterou má pod sebou, a až potom se zvedat. To bohužel pro Aleka nefungovalo. Pod sebou totiž neměl žádnou ruku, o kterou by se mohl opřít.
Trvalo několik vteřin, které se zdály být dlouhé jako celé hodiny, než Alek zpracoval novou informaci. Najednou to všechno zapadalo do sebe - odkud se vzala krev, proč ta bolest. To ale neznamenalo, že tomu uvěřil. Stále ještě odmítal připustit, že tohle je něco jiného, než hodně špatný sen. Drtivá realita na něj měla dopadnout až později.
Vzduchem tančily chuchvalce dýmu a táhla jím spálenina; Alek si až teď uvědomil, že to co slyší, už nějakou dobu není jenom pištění v uších a zvuk vlastního srdce. Ne, tenhle kvílivý, kostidrásající zvuk vydávala... věc uprostřed kruhu. Nebylo to lidské. Ale zcela určitě to bylo při vědomí, protože se zdálo, že to nepředstavitelně trpí. Alek by byl zavřel oči a prosil všechny svaté, ať už tahle noční můra skončí a on se může probudit, kdyby ho nehnala starost o Willa.
Neobratně se zvedl na nohy, stabilitu narušenou ztrátou plus mínus dvou kil na pravé straně těla, a panicky se rozhlédl kolem sebe, protože bratra nikde neviděl. Točila se mu hlava a vidění mu na okrajích začínalo černat, ale nemohl, nemohl, ne dokud nenajde Willa. Věc v kruhu zasípala a natáhla se jeho směrem, ale nedosáhla by, ani kdyby Alek zůstal na místě. Nezůstal. Ležící siluetu svého bratra totiž spatřil ležet u knihovny, a teď už klopýtal k němu.
"Wille," skřípěl bezvýsledně, zatímco se snažil bezvládnou siluetu nějak probudit, nějak se přesvědčit o tom, že žije, dýchá. Viděl napůl černě. "Wille, ne- Ne," zatřásl z posledních sil bratrovým ramenem, než si ho vzala tma, a poslední věc, kterou zaznamenal, tak bylo, jak někdo silou vyrazil dveře do místnosti.
Věc pomalu umírala.

_________________

Levi Lovelace byl nadějným a také velmi ambiciózním bystrozorem. Nebýt toho, že ho jeho kolega Crowley požádal o pomoc, nejspíše by nehnul ani brvou, aby dohlédl na nějaké zakrslé caparty, ale záblesky za okny pro něj byly dostatečným důvodem, aby krátce odložil hrdost a vyrazil dveře.
Ty vchodové už zvaly dovnitř jen tím, že byly pootevřené, a totéž se daly říci o záblescích vycházejících z oken. Schody vyběhl po třech.
Nechal dveře do pracovny viset v pantech, shlédl jen koutkem oka na zčernalý kruh na zemi a znechuceně nakrčil nos. Víc starostí než s tím, že mu načichne uniforma, si ale dělal s nehybnými, bezvládnými dvěma těly. Jak se mu dech uklidňoval a on si srovnával situaci v hlavě, došel k závěru, že tady už není víc, co by mohl udělat.
Velice provizorně se postaral o nejhorší viditelnou škodu, což jistě nebyla krví prosáklá prkna podlahy, avšak tušil, že tady bude mnohem horší ta neviděná. Oba bratry si přehodil přes rameno, každého přes jedno, a s prásknutím se bez jediného ohlédnutí přemístil přímo do nemocnice svatého Munga. Dnes se nemínil obtěžovat ani s čekárnou, ani s tamní byrokracií.

>>> Nemocnice sv. Munga

_________________