„No, to se teda fakt nebojim,“ zasmál se Flann naprosto otevřeně, protože se do medojeda neměnil jen tak pro nic za nic, ale stejně to ještě doplnil krátkou obhajobou včel a čmeláků. „Jsou to úplně neškodný a děsně užitečný zvířata, když víš, jak se k nim chovat. To samý většina vos a sršni, kterejm lidi ubližujou jenom ze strachu a akorát si tim škoděj.“ Ano, objektivně vzato byla pravda, že sám za rok sežral hned pár kilo všech zmíněných druhů blanokřídlého hmyzu, na druhou stranu jim ale taky pomáhal, kde mohl, a fakt neměl rád to, jak je lidi zbytečně démonizují. Zrovna Auroře to ale nevyčítal, protože byla přeci jen trochu křehčí a z města, ale stejně přemýšlel, že by jí to možná nějak měl dokázat, až bude vhodná chvíle.
„Pořádně vlastně jenom přízemí a jedno nadzemní,“ mávl rukou, když se pak ještě ptala na dům, „ta moje půda se nepočítá a sklep je trochu stranou, takže ten taky ne.“ Ne snad že by se mu na rty nedralo něco ve smyslu „to já nám pak postavim něco většího,“ ale přeci jen by tím trochu předbíhal.

V podzemní knihovně ji Flann samozřejmě z pomyslného vodítka pustil a sáhnout si mohla, na co jen chtěla, ehm, nicméně dříve nebo později došlo na gauč a ten zásadní dotaz a tak vůbec. Někdo by se snad mohl pozastavit nad tím, že si Aurora i po těch letech pořád sedla trochu dál, než by klidně mohla, ale zrovna Flann za to v tu chvíli byl docela vděčný, protože se aspoň mohl soustředit na... budoucnost. Když mu navíc potvrdila, že se chce zacvičovat u svatého Munga, viditelně se mu ulevilo, i když na to jenom kývl a nic neříkal, a během koktání té následující otázky byl tedy relativně klidnější. Ne že by to moc pomohlo.
Ještě méně pomohlo těch pár sekund, kdy Aurora jenom koukala a nevypadlo z ní vůbec nic. Flann byl možná smířený s tím, že ho pošle do háje, protože princezna má přece bydlet na zámku a ne ve srubu někde na samotě u lesa, ale to ticho ho skutečně vyděsilo. Naštěstí se vzpamatovala dřív, než stačil provést nějakou blbost, jako to třeba celé přehodit na vtip nebo zjišťovat, jestli dýchá, a její reakce vypadala docela slibně. Tedy alespoň její neverbální část, kterou si Flann navzdory tradiční motýlovitosti užíval, jak se dalo. Mírně ji sevřel v objetí, jelikož jí nechtěl nic zlomit, a protože si byl v téhle poloze moc dobře vědom jejího zrychleného tepu, pokusil se ji trochu uklidnit pohlazením po vlasech.
Problém byl v tom, že slova, která z ní vypadla, nebyla tak docela jednoznačná a Flann si prostě potřeboval být jistý, protože už si párkrát špatně vyložil i mnohem jasnější zprávy. Takže ještě s Aurorou na krku jenom souhlasně pokýval hlavou, jako že on myslí vážně skoro všechno, ale když se pak odtáhla, radši se přeptal.
„Takže... chtěla?“ ujišťoval se opatrně a fakt moc si přál, aby ta odpověď byla tak kladná, jak si vyvodil z toho objetí. A pokud skutečně byla, nějakému tomu mimoherně naznačovanému fyzickému kontaktu se vůbec nebránil, naopak ho dost možná samým nadšením inicioval sám a ani nepospíchal na oběd, což už něco znamenalo.
Znamenalo to mimo jiné to, že když se ti dva objevili u jídelního stolu se zpožděním a Flann se culil jako pako, domyslela si teta všechno možné a celkem rychle je nechala o samotě, jenom se slíbeným papuchalkem na brusinkách, že prý musí ještě dodělat spoustu korektur. Flann jen dostal za úkol večer zase zahnat zvěř pod střechu, s čímž beztak už dávno počítal, a jinak mohli zbytek dne strávit zase s knížkami a tak podobně.

Ať už při tom fakt jenom četli, nebo i řešili důležitější věci, hodiny nad psacím stolem začaly dříve nebo později naznačovat, že večer už značně pokročil a slušní studenti by asi měli jít spát, nezájem, že jeden z nich už je plnoletý.
„Zbytek asi necháme na zítra, co?“ zívl Flann, ačkoliv se určitě nenudil, a pokud to jenom trochu šlo, opatrně doprovodil Auroru zpátky na povrch. Protože byl srpen a oni se nacházeli jen kousek od severního polárního kruhu, o nějakém soumraku nebo dokonce tmě se ani v tuhle hodinu nedalo hovořit. Flann se nad tím nepozastavoval, protože byl ze všech předchozích prázdnin zvyklý a tak nějak předpokládal, že Aurora tomu bude rozumět, doprovodil ji ke dveřím do srubu a dal se do mluvení. To, že měl ještě nějaké povinnosti, paradoxně ulehčilo docela dost věcí, ale stejně to na ni nechtěl moc vybafnout.
„Půjdu pozavírat zvířectvo, jo? Ty se zatím můžeš v klidu převléct a tak, bude mi to asi chvíli trvat, Levá a Pravá jsou jako pubertální nebelvírky a na kutě se jim nikdy nechce.“ Kozy jako kozy, řekl by v tu chvíli někdo; Flann při pohledu na Auroru maximálně sklouzl někam trochu níž než zamýšlel a pak už se pomalu odebral do ohrady, zahánět nezbednou zvěř do stájí.
Ve srubu panoval naprostý klid, ostatně Fróði se ještě nevrátil a zbytek už bezpečně spal, polohu koupelny v přízemí znala Aurora už od oběda a občasné protestní mečení následované tlumeným klením se tam přes bytelné trámy skoro nedostalo. Rozhodně se tam nedostalo venkovní světlo, chodbu i půdu osvětlovala stále jen elektřina, která jde snadno vypnout a spaní za polárního dne tak značně zjednoduší. A zatímco teplota venku už stihla docela výrazně klesnout, uvnitř bylo pořád tak akorát a postel, v níž měla Aurora spát, navíc trochu zahřál Šunka, který se tam někdy během dne prostě přestěhoval.
Teprve po nějakých dvaceti minutách, možná i déle, dole vrzly dveře a po dalších zhruba šesti bylo slyšet kroky na schodech. Flann si dole vyčistil zuby a převlékl se do pyžamových trenek a trička Black Sabbath (měl i Sex Pistols, ale po krátké úvaze ho zavrhl), oboje v rekordním čase, a na tom, aby byl slyšet, si dával docela záležet – přeci jen nechtěl Auroru vyděsit nebo nedej bohové zastihnout v nějakou nevhodnou chvíli. Neměl tušení, jak dlouho holkám přibližně takové převlékání trvá, takže se radši coural a poslouchal výčitky svého druidího já, že nic neuvidí a že Aurora možná už dávno spí.
Ty hloupé kecy umlčel, poklidně vyšel posledních pár schodů a pokud neměl k dispozici zajímavější podněty, bez větších prodlev si začal nafukovat to lehátko, ze kterého měl v noci princeznu strážit.

_________________

"Samozřejmě!" vyhrkla Aurora tak, jak nemívala zvykem, ale tohle chtěla tak moc, že v to ani nedokázala doufat. Flannova krku se nicméně nepustila, a vzhledem k tomu, že z jeho strany nepochybně pouštění taky dobrovolně neproběhlo, chvilku tam setrvali a Aurora se u oběda červenala jako rajče, což Flannově tetě nemohlo ujít a ona přemýšlela, jestli by nebylo lepší omdlít. Nakonec to však hrdinně ustála a Flannova teta znovu potvrdila svou taktnost a odešla za prací, takže se Aurora s Flannem mohla po chvilce zase v klidu najíst, a dokonce si k němu stydlivě přitáhla židli.

"Mhm," souhlasila pak dole v tajné komnatě Aurora a mocně zívla. Samotnou ji překvapilo, jak moc je utahaná ze všeho toho cestování, pobytu na vzduchu a vyznání lásky. Ospale na Flanna zamrkala, úhledně odložila knihu, se kterou celou dobu zacházela jako s pokladem z křišťálu, a pak se Flanna poslušně chytila za tlapku a nechala se dovést zpátky do domu. To, že venku nebyla tma Auroru prvně překvapilo, ale hned nato jí došlo, že to tady je normální. Tajně celý minulý týden usínala se zapnutou lampičkou, aby se na to připravila, ale i tak byla ráda, že v pokoji bude tma.
Tiše se zasmála, když jí Flann oznámil své povinnosti a přikývla na znamení, že se tu zvládne zařidit sama a že na něj počká, načež jej vyprovodila pohledem až ke dveřím, a pak snaživě ignorovala tísnivost neznámého prostoru a šla si otevřít kufr. S radostí zjistila, že jí postel okupuje Šunka (a jakmile to doma ucítí Oliver, udělá jí scénu). Flannova kocourka měla ráda, i když to bylo zvíře prakticky ve vegetativním stavu, a tak ho láskyplně pohladila a šla se za zavřené dveře koupelny převléci do pyžamových kalhot (v šortkách by se moc styděla) a trička, obojí v bleděmodré s krajkovým obrubováním. Pečlivě si vyčistila zuby a několik minut si dala péči s rozčesáváním vlasů, které pomalu, ale přeci rostly a teď je měla už skoro po ramena. Když to dobře půjde, za rok by je mohla mít po lopatky a být zase hezká. Zamračeně si v zrcadle prohlédla svou zjizvenou tvář a přejela po viditelných jizvách prsty, než se zhluboka nadechla a nechala svůj odraz v zrcadle o samotě. Se svým momentálním vzhledem nemohla nic udělat, protože na černou magii byl i Brumbál krátký, a naplakala se kolem toho už dost. Navíc Flann tvrdil, že mu to vůbec nevadí, a všimla si, že už k jejím vlasům a jizvám ani netěká pohledem, jako by byly její součástí odjakživa.
Jakmile zaslechla z chodby šramot, který značil Flannův návrat, honem si uhladila vlasy, posadila se na postel a začala Šunku drbat za ušima, jako už by tam seděla nějakou tu minutu, a když Flann vkročil dovnitř a voněl po přírodní zubní pastě, přivítala jej širokým úsměvem. Nafukování matrace pozorovala s lehce skousnutým spodním rtem a nakrčeným obočím, zatímco modrým pohledem sledovala Flannova záda. Chtěla říct, jestli by nešel radši spát k ní nahoru, ale přišlo jí to příliš troufalé a navíc si nevěřila, že by to zvládla říct aniž by u toho neomdlela. Proto nechala Flanna připravit si svoje lůžko, poděkovala mu za krásný den a za to, že mohla přijet, udělala lehký vtip o tom, že by sem ze zdravotních důvodů určitě měla jezdit častěji, a po puse na dobrou noc se uvelebila pod peřinou. I když Flann zhasl, a Aurora byla fyzicky vyčerpaná, pořád nemohla usnout, a tak to vydržela zhruba hodinu, kdy poslouchala Flannův dech a snažila se rozpoznat, jestli spí, než potichoučku vyklouzla zpod peřiny, kterou vzala s sebou, a do které se zamotala jako do kokonu, položila si polštář vedle Flannovy hlavy spočívající na lehátku, a stočila se po jeho boku do klubíčka. Na rtech se jí usadil miniaturní spokojený úsměv a po chvilce už tiše pravidelně oddechovala. Bylo jí jedno, že leží prakticky na zemi a že jí pravděpodobně bude zima a vzbudí se celá rozlámaná. Hlavní bylo, že ležela jenom kousek od svého milého rytíře, tak blízko, jak si přála celý rok a neměla k tomu možnost. A Šunka postel sám pro sebe jistě ocenil.

_________________

Flannovy domněnky se záhy potvrdily a šťastná vzpomínka pro patronovo zaklínadlo byla opět lehce aktualizována. Nejen že Auroru nadšeně objal a lehce majetnicky ji hladil po vlasech, taky si po nějaké době uvědomil, že není Patrick, a udělal něco, na co průměrní Irové do sedmnácti rozhodně nečekají. Jak se tak po nějaké době začali jeden druhého pouštět, prostě zavřel oči a políbil ji. Pravda, pořád strašně nesměle, ale konečně na rty a na první pokus to snad nebylo tak hrozné. Ani takhle zblízka si jejích jizev nevšímal, částečně proto, že měl zavřené oči, hlavně ale proto, že musel ovládat pudy, aby ji na ten gauč nepoložil a nepřišli tam o… návnadu na jednorožce. Stálo ho to tolik úsilí, že dokonce ani nemluvil, ale nutno podotknout, že i kdyby to dokázal, pravděpodobně by ze sebe ono přiznání, co z něj tenkrát po zvalchování profesorem Hulkem vypadlo tak nějak samo, nedostal ani tak. Naštěstí nebyl všem dnům konec a on odvahu sebral ještě téhož večera, ale o tom později.
Oběd se pochopitelně nesl ve znamení červenání a přiblblého usmívání, takže teta vlastně utekla docela ráda, a Flann pro všechen ten metaforický hmyz v žaludku nesnědl ani půlku papuchalka, ač by normálně potřeboval celého. Na hlad si ale nestěžoval, a to se pak do podzemní knihovny vrátili na docela dlouhou dobu a kromě prohlížení zajímavých svazků taky Auroře načrtl další detaily svého podnikatelského záměru. Patrně došlo i na nějakou tu narážku na loňský euforický den v Bradavicích, protože Flann hodlal kvalitními dikobrazími ostny zásobovat celý Londýn, a Auroře tak možná došlo, co znamenala ona tenkrát poněkud divná věštba profesorky McGrathové. V následujících hodinách se jí tedy kromě knížek dostalo i pár náhledů do zamýšlené konstrukce výběhů pro dikobrazy a jednorožce a Flann možná zmínil i to, že si s sebou do Prasinek bude brát i oslici Salám, která mu to tam pomůže pořádně zorat.

Když došlo na tu zajímavější část večera, s nafukováním lehátka a tak vůbec, byl Flann z toho nahánění ovcí a rozjívených koz do chlívku docela unavený, ale rozhodně si nedovolil to dát najevo. Pokojně si připravil spaní u komína, aby mohl hlídat proti nepravděpodobným, leč možným vetřelcům, pak přešel k posteli na druhé straně a v krátkém rozhovoru Auroru ujistil, že když je to pro její zdraví tak dobré, může tu klidně strávit celé prázdniny. Pak se ale usmál, protože pochopil, že to myslela spíš jako vtip, popřál jí krásné sny a po další, tentokrát trochu skromnější puse na dobrou noc se šoural do vzdálenosti, která by i puritánům přišla docela adekvátní. Zhasl, lehl si a pak zhruba hodinu přemýšlel o tom, jak se co nejnenápadněji a nejgalantněji zeptat, jestli třeba Auroře není zima nebo jestli se tam sama nebojí. V tomhle ohledu mu tedy Šunka spíš zavařil, protože s kočkou v posteli byla pravděpodobnost obojího poněkud snížená, a jeho prostě nic akčnějšího nenapadlo.
Kdyby věděl, že po té hodině navzdory divokým myšlenkám usne, asi by si kolem sebe narafičil ježčí kůži a koukal něco vymyslet trochu dřív, ale ono to vlastně nakonec tak špatně nedopadlo. Aurora byla očividně v některých věcech odvážnější než on, udělala první krok, pak pár dalších a než se Flann stihl probrat a pochopit, co se děje, spala vedle něho. A únava byla rázem ta tam, protože s něčím takovým absolutně nepočítal a musel to nějak vstřebat, což mu moc nešlo. Jednak se dostavil šok, který obecně myšlení moc neprospívá, druhak se mu onen šokovaný mozek z jistých biologických důvodů poněkud odkrvil, prostě to fakt nebylo lehké.
Po pár cyklech výpočtů došel k celkem nepřekvapivému závěru, že mu Aurořina blízkost vlastně vůbec nevadí a že hlavním problémem je to, jak se přesunula z pohodlné postele na tu ne moc pohodlnou matraci, z níž navíc může každou chvíli spadnout, protože na dva lidi stavěná nebyla, byť ani jeden nepatřili k největším. Horší to bylo s řešením onoho problému, protože si sice docela věřil, že by ji zvládl zvednout a odnést zpátky do postele, jenže jak tak na ni z pár centimetrů koukal, uvědomoval si možné komplikace. Tak předně by ji možná neunesl, kdo ví, jestli už nezačalo působit zdejší klima. Hlavně bylo ale dost pravděpodobné, že by se během transportu probudila a mohla by si myslet, že ji u sebe nechce, což sice nebyla ani trochu pravda, ale to riziko tam prostě bylo. A v neposlední řadě okupoval postel Šunka, kterého by náhlé omezení životního prostoru asi moc nenadchlo a mohl by celou noc parafrázovat Kierkegaarda, Františka z Asisi nebo něco ještě horšího.
Takže se nakonec smířil s variantou, že budou oba spát tady, alespoň dneska, ovšem ne bez několika drobných úprav, které musel promyslet a nesměl uspěchat. Ještě notnou chvíli zasněně pozoroval Aurořinu tvář a spokojeně poslouchal, jak pravidelně dýchá, načež k ní a jejímu kokonu natáhl ruku a lehounce ji překulil zády k sobě, aby jako správné lžičky zabírali méně místa a nepadali v noci na zem. A i když si nebyl tak docela jistý, jestli se mu povedlo Auroru nevzbudit, udělal i on ten pomyslný krok vpřed, dal jí lehkou pusu za nyní vhodně umístěné ucho a zašeptal již poněkud očividné „miluju tě“. Pořád mu to přišlo poněkud trapné, a to ani nevěděl, že to bude jediná přímá řeč v celém postu, takže si toho všimne úplně každý, ale jakmile to bylo venku, usnul během několika málo minut.
Když ho ráno probudilo vzdálené mečení koz, trochu se bál, že se mu všechny ty předchozí věci jenom zdály, ale stačilo jen pořádně zaostřit a viděl, že ty světlé vlasy před ním fakt nejsou Šunka.
Pokud Aurora ještě spala, po špičkách se vytratil, aby zdola přinesl nějakou tu snídani, pokud už byla vzhůru, udělal to samé, jen jí účel svého zmizení prozradil rovnou. K snídani bylo kozí kakao a chleba s borůvkovou marmeládou a když se pak Flann odebral převléct a vypustit zvěř, měli zase celý den pro sebe.

Finnianova farma byla ovšem v tomhle roce až překvapivě navštěvovaným místem a už o vánočních prázdninách sem měl přijet někdo další, tentokrát za pánem domu, a Flann to s Aurorou tedy musel trochu zkrátit. Tedy zkrátit ten popis, protože jinak si samozřejmě nenechal ukrást ani minutu a určitě si těch zbývajících pár dní náramně užili. Počasí vydrželo nádherné, Fróði setrvával na observatoři a jen po skřítkovi vzkazoval, že ozónová díra vypadá celkem v pohodě, Salám si dříve nebo později dala říct a mohli se na ní projet po okolí a pokud s sebou Aurora měla plavky, dost možná došlo i na nějaké to koupání v termálním pramenu. Ačkoliv však Flann ochotně a rychle vyfoukl a schoval matračku, rozhodně nedošlo na nic, co by nějak kompromitovalo vábničku na jednorožce, i když to tak mohlo vypadat. Nejen že se ti dva od sebe prakticky nehnuli a spoustu času trávili někde stranou, taky došlo k prokazatelnému posunutí postele na druhou stranu půdy. Finnian si to po návratu vyložil poněkud jinak, každopádně šlo fakt jenom o to, že se na oné druhé straně nacházelo střešní okno, po jehož otevření mohli oba bradavičtí studenti z pohodlí postele sledovat polární záři nad domem a držet se u toho za ruce.
Nic ovšem netrvá věčně, takže i tahle krátká rekreace s bonusem nakonec skončila a Aurora se musela vrátit domů, do smradlavého Londýna. Loučení nebylo snadné a Flann se přistihl, jak vymýšlí způsoby, jak ho odložit, ale nakonec uznal, že se přeci jen uvidí za pár týdnů ve škole, a byl v pohodě. Aurora přesně podle plánu zmizela v zelených plamenech letaxu, on se s těžkým povzdechnutím posadil na kuchyňskou židli a ještě dobrých pár minut zasněně civěl do uhlíků.

Z úvah o tom, kdy přesně by asi tak bylo vhodné ji požádat o ruku, když už se dostali takhle strašně daleko, ho vyrušily táhlé zvuky dud, které se prokazatelně blížily ke srubu. Netrvalo to ani třicet minut a na prahu se objevil pán domu, který se okamžitě po přivítání se ženou zajímal, jestli o něco nepřišel. A i když byl jak ženou, která k tomu přidala ne moc nenápadné pomrknutí, tak Flannem ujišťován, že rozhodně ne, stejně si neodpustil pár podivných připomínek, které Flann vůbec nepochopil a radši se šel učit, když měl na svůj poslední rok v Bradavicích nastoupit jako primus...

>>

_________________

Byla zima.
Tedy ona na Islandu byla zima tak nějak pořád, ale teď zrovna fakt stála za to. Začínaly vánoční prázdniny, takže o podzimu ani jaru se vážně mluvit nedalo, venku fičel vítr a mrzlo a Finnian navíc musel na chvíli uhasit oheň v krbu, což vnitřní teplotě taky moc neprospělo. Srub byl naštěstí výborně izolovaný, a to nejen stavebním materiálem, ale taky sněhovou závějí, která sahala až do prvního patra, a výrazný pokles teploty tedy nehrozil, pokud ovšem návštěva nechytne nějakou tu veselou letaxovou zácpu. Rovněž nehrozilo, že ho pro ono uhašení ohně přijde někdo vyplísnit – jednak byli všichni včetně nejmenší Flóry zvyklí, druhak byl Finnian, himbajz, hlavou rodiny a vyplísnit by se nenechal, neasi.
Prozatím si nasypal misku pražených borovicových semínek, sedl si na kanape naproti krbu a během čekání domýšlel detaily té legrace, co tu měla za pár chvilek začít. Všechno potřebné si nachystal už včera, teď už zbývalo jenom počkat na Briannu a mohli se pustit do dalšího pokusu o přeměnu. Ty předchozí, pokoušené výhradně v jejím hájku nedaleko Zakázaného lesa, možná zdánlivě nedopadly úplně nejlépe, ale Finnian po nich mírně optimalizoval podmínky, což obnášelo i cestu skoro k severnímu pólu a vůbec daleko od školy a rušivých gayů podnětů, a byl si skoro jistý, že teď už se to povede.
Jenom doufal, že si nezapomněla květináč se stromkem, protože toho nejspíš i byla schopná...

_________________

Abychom se v tom úplně neztratili, Bree v tuhle chvíli už věděla, že Sven chodí s Andym, že Flann chodí s Aurorou, měla za sebou Survival, a s většinou svých depresí už se stihla vyrovnat, takže výlet na Island, kam ji Finnian (ženatý Finnian, jak si Bree často připomínala) pozval, její náladu mohl jen výrazně vychýlit k obvyklému stavu její optimistické osobnosti. Pokud to nebylo všechno, co by vědět měla, pak se jí určitě rozsvítilo po tom, co byla přetáhnuta přes hlavu PMkou, ale rozhodit ji i tak mohlo snad jen to, že by jí Sven s Andym neposlali z té Paříže ani pohled.
Navzdory své roztěkanosti se Bree objevila ve Finnianově krbu celkem na čas, s úsměvem na rtech a s květináčem v náruči. Na zádech měla batoh s tím nejnutnějším k přežití a vlastnoručně vyrobenými vánočními dárky nejen pro náčelníka, ale i pro jeho ženu (když už ji teda měl) a pro potomstvo, o kterém se určitě taky nějak dozvěděla, což tedy suma sumárum čítalo dva obrazy malované podle fotek Islandu v encyklopedii, jeden vlněný svetr křiklavých barev (a pár uvolněných ok) pro Fróðiho, který nejenže sama upletla, ale taky obarvila tu vlněnou přízi, která měla původ u jejich ovcí než prošla zpracováním do použitelné podoby, a co se týkalo těch dvou mrňat, těm upletla alespoň podobně barevné ponožky. Z krbu vylezla s nadšeným: „Čau Finne!“ a hned se začala zvědavě rozhlížet po srubu.

_________________

„Nazdárek,“ pozdravil Finnian obratem, zvedl se a počkal, než Brianna vykročí z krbu. Květináč měla, to bylo pozitivní, tvářila se nadšeně, což taky, a jejímu přivítání na islandské půdě tedy nic nebránilo.
„Vítej na Islandu,“ pravil pak a rukama nerozhazoval, protože moc nebylo po čem. Přízemí srubu nebylo vůbec ničím výjimečné, snad jenom ten sníh za okny mohl Brianně přijít trochu nevšední, a vlastně jedinou zajímavou věcí byla ta miska semínek, která Finniana přivedla k nezbytnému dotazu. „Máš hlad?“ zeptal se a primárně jí sice nabízel obsah misky, ale byl připraven v případě potřeby sáhnout i po solené tresce nebo čemkoliv jiném.
Ať už byla odpověď jakákoliv, zachoval se podle toho, ale předně využil chvíle, kdy vystoupila z krbu, aby znovu zapálil oheň a poslal do okolí pár celkem užitečných Joulů. Jim dvěma to sice mohlo být ukradené, protože se s největší pravděpodobností co nevidět odeberou ven, ale otužování dětí se prý nemá přehánět.
Než se dřevo zase pořádně rozhořelo, měla Brianna dost času na rozkoukání a Finnian na přemýšlení. Upřímně řečeno si totiž nebyl jistý, na jak dlouho že ji vlastně pozval, ale soudě podle jejího zavazadla a podle naplánovaného programu to vypadalo aspoň na pár dní a to s sebou neslo otázku přespávání. Jak již bylo řečeno výše, srub sice původně pokoj pro hosty měl, ale to bylo ještě v době, kdy byl Finnian svobodný a nepočítal s tím, že bude mít svou ženu tak moc rád. Takže z pokoje pro hosty byl už nějakou dobu pokoj dětský a Brianniny možnosti tedy byly poněkud omezenější. A i když si byl hostitel celkem jistý, že by zvládla spát i mezi ovcemi nebo na slámě ve stodole, tuplem po všem tom zamýšleném tréninku, nakonec si uvědomil, že je na půdě jedna dokonale volná postel, jejíž majitel zůstal na prázdniny v Bradavicích a v létě už se sem nejspíš na moc dlouho nevrátí.
Vidina toho, že Briannu nakonec přeci jen Flannovi do postele dostane, ho přiměla se na oheň pobaveně zašklebit.
„Tak co, dáme se do toho, nebo máš ještě nějaké otázky?“ spustil po chvíli, když už oheň zase vesele prskal, a definitivně se otočil k ní. Těmi otázkami samozřejmě myslel dotazy ke zvěromagii, ale ty organizační zodpověděl stejně ochotně a pokud se nenaskytly větší komplikace, zavelel ke dveřím. To, jestli si věci nahoru hodila hned, nebo je zatím nechala v přízemí a byla odhodlaná jenom s květináčem vyrazit tam ven do mrazu, už bylo vysloveně na ní, každopádně vzhledem k těm dárkům, s nimiž naprosto nepočítal, se dalo čekat menší zdržení.

_________________

Island byl fajn a Bree doufala, že z něj uvidí víc než jen Finnianův srub, což nemuselo být nutně dneska, ale dlouho u nich doma taky oxidovat nehodlala. Jenže Bree měla ráda sníh a tady ho bylo hodně.
„Hlad?“ Bree nejdřív zaváhala, ale jakmile spatřila misku semínek, neexistovala jediná alternativní realita, kde by řekla ne. „No to mám.“ Odkývala jeho nabídku, i když si s sebou vezla zásobu oříšků a semínek, protože netušila, jak moc dobře je Finnian zásobený, a vyžrat ho nechtěla. A že Bree byla pažravec.
I kdyby ji Finnian nakonec uložil mezi ovce, Bree by to opravdu problém nedělalo, čehož si musel být po těch všech survivalech dobře vědom, nicméně Flannova postel byla nabídka, která se neodmítá, i když postrádala toho Flanna.
„Otázky? Hmm, ani ne.“ Zatvářila se podobně jako v hodinách, když jí někdo z profesorů položil nějakou otázku (a bylo jedno jak těžkou). Navíc vymýšlení otázek znamenalo zapojení mozku a to by byla práce navíc. „Ale než začnem, tak jsem ti něco přivezla. Teda tobě a plusjedničkám,“ poopravila se a vytáhla ze zavazadla ty dva obrazy Islandu, které byly míněny pro Finniana se ženou, a pak to pletení, které na sobě mělo dokonce cedulky, ale podle velikosti to mohl odhadnout i chlap. „Jakože k Vánocům.“ Dovysvětlila, načež si batoh nahodila na záda, aby ho odnesla do provizorního bydlení. „Tak já si to ještě hodím nahoru a můžem vyrazit.“ Zadívala se na něj čekajíc třeba i jen na zmatené pokývání hlavou, že teda jo.

_________________

Semínka sklidila přesně takový úspěch, jaký Finnian čekal, oheň hořel, všechno šlo podle plánu. Ovšem pak měl zase vesmír potřebu ukázat, že na nebelvíry jsou plány krátké, a na scéně se objevily dárečky, které náčelníka poněkud vyvedly z míry.
„Děkuju, teda děkujeme,“ vypadlo z něj, když si všechny ty věci prohlížel, a pohled mu při tom skočil i nad krb, kde se navzdory dřívějšímu nezmínění nacházel obraz od té samé autorky, jen z ranějšího období. „Obávám se, že pro tebe mi tady Jólasveinar nic nenechali, ale možná jenom čekali na tvůj stromeček,“ vysypal pak ze sebe něco jako omluvu a jenom chvilku přemýšlel, že by jí pak na cestu dal jednu ovci – naštěstí mu zavčas došlo, že dávat O'Malleyové ovci je jako dát Nelsonové fretku nebo Olssonovi kořalku.
„Já taky,“ souhlasil pak s odnesením věcí nahoru, protože teď už i on měl náklad, který bylo záhodno uložit na nějaké bezpečnější místo, a aspoň mohl návštěvě pořádně ukázat cestu. Až na půdu každopádně nešel, v prvním patře zahnul do ložnice a Brianna mohla s trochou pozornosti slyšet, jak tam ženě všechny ty zázraky ukazuje a jak ta je z toho bez ironie nadšená.
Flannova půda vypadala stejně jako vždycky, postel byla po tom prázdninovém stěhování zpátky v čele srubu, knihovnička byla s odjezdem majitele do Bradavic náležitě probraná a celkově to tam vypadalo až zbytečně uklizeně. Jenom ta rodinka myší, co se uhnízdila ve vnitřní stěně došek nedaleko postele, nevypadala předčasným návratem lidí do zdejších končin moc nadšeně.
Když se ti dva sešli dole u dveří, nebyl už důvod dál odkládat výpravu do hájku, leda snad že by Brianna měla zase hlad, v kterémžto případě Finnian ochotně sáhl po talíři s tradičními vánočními sušenkami. Pak už ale slavnostně otevřel dveře a nejspíš musel chvíli čekat, než se Bree vypořádá s přetížením mozku: dveře totiž nevedly na obyčejný dvorek, nýbrž do tunelu ve dva metry vysoké sněhové závěji. Na jeho konec nebylo vidět, protože se stáčel mírně doleva, ale světla v něm díky několika skřítčím lucerničkám bylo dost a dost.
Ve vhodnou chvíli do toho tunelu vykročil a pokynul Bree, ať ho i s květináčem následuje.
„Mimochodem, co Sven?“ nadhodil cestou víceméně aby řeč nestála (a aby se Bree měla na co soustředit a neházela na každém metru šipku do sněhu), přičemž ho samozřejmě zajímaly hlavně jeho pokroky stran zvěromagie, ale tak nějak počítal s tím, že se dozví i spoustu jiných věcí, z nichž některé třeba ani vědět nechtěl.
Po pár desítkách metrů mírného stoupání došli tunelem až do míst, kde končilo hospodářství a začínal hájek, což nebylo tak těžké poznat. Jednak část pravé stěny tunelu tvořila zeď kůlny, druhak tam tunel náhle končil a dvojice skrz jakousi bránu z menhirů prošla do lesa, který navzdory zimě bujel a ve kterém nebylo po sněhu ani památky. Důvod této klimatické anomálie bublal jenom pár metrů od vchodu, odkud pramenil jeden z mnoha termálních potůčků, a celý hvozd svou těžkou vůní zeminy a překvapivou vlhkostí vlastně dost připomínal vnitřek skleníku. Ani náhodou nebyl dokonale zelený, protože větší část stromů byla listnatá a přibližně polovina té většiny se rozhodla respektovat roční cyklus tím, že své listí alespoň přebarvila do podzimního módu, ale pořád by poskytoval docela solidní obrázky na pohlednice.
Finnian i tady nechal Brianně chvilku na rozdýchání, mávnutím pozdravil divokého králíka, který zpod lískového keře obezřetně sledoval neznámou tvář, a pak už neohroženě vykročil do svého království. Neomylně mířil k jednomu obzvláště velkému dubu přímo uprostřed, jehož listí se na zimu zbarvilo do ruda a vedle nějž se nacházel další horký pramen.
Jakmile k němu po barevném koberci z jehličí a opadaného listí došli, Finnian na něj položil ruku, zhluboka se nadechl a pokynul Brianně, ať si udělá pohodlí na malém prostoru mezi stromem a kouřící vodní hladinou. Sám ale zatím stále setrvával vedle kmene, s rukou na kůře a zavřenýma očima.
„Tak se do toho dáme,“ promluvil náhle, otočil se k ní a vypadal naprosto spokojeně a naprosto odhodlaně. „Postup je úplně stejný jako v Bradavicích, ale tady ti v případě potřeby můžu trochu pomoct.“ Nezabíhal do detailů, jak přesně že by toho dosáhl, a ani nerozebíral svoji teorii ohledně toho, proč se jí přeměna v jejím vlastním hájku moc nedařila, prostě se pohodlně usadil naproti ní a než se do toho dala, věnoval důkladnou pozornost její olši.

_________________

„To neva.“ pokrčila Bree rameny, když Finnian vyšpekulíroval nějakou tu omluvu. Ona jim přece nepřivezla dárky proto, aby dostala nějaké na oplátku, ale protože si s tím vším dal Finnian takovou práci, i když ji vůbec učit nemusel.
Bree si tedy odložila a omylem zaslechla nějaké ty náznaky nadšení Finnianovy ženy, což pro ni byl stejně ten nejlepší dárek, a chvilku se rozhlížela po Flannově půdičce, kde byla poprvé a zřejmě i naposledy. Moc dlouho ale tomu zkoumání nedala, protože měli práci, takže nakonec odhopsala s úsměvem zpátky do přízemí, aby se nechala uvést do sněhového ráje za dveřmi. „Vááááááu! No to je boží!“ zahlásila s očima navrch hlavy, když postupovali tunelem pryč od domu, a přidala ještě pár dalších obdivných povzdechnutí, óchnutí a áchnutí, a hodně se držela, aby do toho sněhu nezačala kutat díru, do které by mohla zaplout. Asi nějaká podvědomá potřeba vytvořit si útulnou noru v nehostinném prostředí. Bylo to boží. Strašně. Boží. Booooooooožííííííííí.
A ty lucerničky! Boží.
„Uhm, Sven?“ podrbala se na hlavě a ušklíbla se. Sice už se s jeho vztahem s Andym nějak smířila, ale to se asi nehodilo říkat zrovna před Finnianem, ačkoliv ho brala spíš jako respektovaného kámoše než kolejního ředitele. „Sven jel na Vánoce s Andrewem do Paříže,“ to bylo asi tak všechno, co Bree věděla, protože o zvěromágském postupu svého bratra neměla nejmenší informace. Jen možná to, že se na ty schůzky se svým mentorem těšil, ale tomu se Bree moc nedivila. Těžko říct, jestli to bylo rodinnou aurou nebo za to prostě mohly ty svaly (uhm), ale na Troie by se těšila možná o trochu víc než na Finniana. Ale fakt jen trochu. (Možná to bylo tím, že ho zatím neviděla dovádět ve sněhu, což byla škoda.)
Během Breeiných úvah o kvalitách chlapců Ó Fearradhaighových došli s Finnianem do hájku, což bylo další vau a ne jedno, takže ten čas na rozdýchání byl potřeba. „Tady je to prostě boží.“ Konstatovala nakonec, načež se usadila přesně tam, kam Finnian ukázal a chvilku pozorovala jeho verzi objímání stromů. No a pak došlo na věc, že. Tedy na tu jinou věc. „Fakt? A jak?“ zabrebentila ve chvíli, kdy zavírala oči, aby se mohla oddat meditaci a pokusit se vyvolat své vnitří zvíře.

_________________

Zatímco Brianna potřebovala chvíli na zpracování všech těch božích věcí, Finnian se zamyslel nad jejím výrokem o Svenovi. Sám o sobě byl možná naprosto neutrální, ale když se k tomu přičetlo chlapcovo chování a další věci, došlo by i někomu mnohem natvrdlejšímu, že tam asi nejeli jen tak a náhodou. Pravda, očekával poněkud jiné informace, ale když se to vezme kolem a kolem, zas tak moc ho to nepřekvapilo. Ne že by ho odsuzoval, kteréhokoliv z nich, jenom chvilku váhal, jestli bylo skutečně moudré posílat ho pod ochranná křídla Troightheachovi, který přeci jenom mohl působit dost rušivě.
Naštěstí měl dost rozumu na to, aby se nezeptal, proč taky s někým někam nejela, a radši popojel, což bylo záhodno, jestli to tu chtěli stihnout v nějakém reálném čase.
Že je to v jeho hájku boží, to zcela samolibě věděl, ale slyšet to od dalšího člověka jeho egu rozhodně neuškodilo. Ještě jednou se pořádně nadechl, nasál tu úžasnou vůni nejspíš až do jater a s výrazem krále, kterého v jeho rajónu nemůže ohrozit ani nukleární válka, poplácal dub po kůře. Kupodivu se však nerozpovídal o tom, kterak to tady skoro všechno vypiplal ze semínek, jimž jenom trochu pomohl magií, a jak je to jenom první krůček v dost megalomanském projektu na znovuzalesnění celého Islandu. To by totiž v podobné situaci nezajímalo asi ani Flanna, a to už bylo co říct.
„Starý trik dědy druida,“ vysvětlil jí, nebo vlastně spíš ani ne, způsob pomoci a pak už sledoval, jak zavírá oči. Sám učinil totéž, ale pochopitelně se nepřeměňoval – tak nějak tušil, že její zvíře by z něj v té podobě asi moc velkou radost nemělo a hlavně měl jiné starosti. Sahal totiž po staré druidské magii a svým způsobem se synchronizoval s lesem a hlavně s Brianninou olší, mezi nimiž chtěl vytvořit jakýsi komunikační most, který jí měl tu přeměnu v případě potřeby dost usnadnit. Taková metafora samozřejmě měla svoje mezery a rozhodně nebylo moudré ji používat před někým, kdo to taky umí, ale pro potřeby tohohle postu to určitě stačilo.
Finnianův dech se postupně zpomaloval, ten králík zpod keře s nechápavým výrazem mizel v noře pod kořeny a Bree se mohla v klidu snažit, aniž na ni kdokoliv spěchal.

_________________