Náš dům se nachází přímo na Příčné ulici, ale je velmi snadné ho minout. Stojí totiž dál od rušné zóny kolem nejznámějších obchodů, i když ne tak daleko, aby k nám občas nezabloudil zákazník. Dolní patro totiž zabírá mámin malý krámek s lektvary všeho druhu. V těch horních bydlíme.

Zvenku domek vypadá, jako by se tam musel smáčknout mezi ostatní. Je samá červená cihla, prasklina a zelený břečťanový lístek. Taky je trochu křivý. Možná se trochu rozpadá, ale cedule s nápisem, že jsme opravdu obchod, je nově namalovaná: minulý měsíc jsme se s Alekem chopili štětců.
Máma pěstuje v truhlících na oknech mech a skalničky, které se u zelených okenic hezky vyjímají a sahají až k okapu proděravělé střechy, ze které čouhá ještě křivější, pufající komín. Mezi okny jsou smáčknuté úzké, vysoké dveře s kulatým průzorem. I když domek vypadá úzký, uvnitř ve skutečnosti tak malý vůbec není.

Krámek v přízemí působí útulně a uklizeně. Máme tu parádní krb s letaxovým práškem, který máme zakázáno používat sami, a hned kolem vedou schody nahoru. Na chodbě leží spousta koberců, pod které se dá schovat, když si kreslíme křídou, ale je tam docela zima, takže nic zajímavého.
Ložnice je sice vždycky čistě povlečená, ale zamčená, pouští se tam jen návštěvy.
Mamka spí místo toho na pohovce v obývacím pokoji, což je zároveň kuchyně, jídelna, přípravna lektvarů a vzadu dokonce prádelna, protože je to blízko balkonu, který je na opačné straně domku, než je průčelí. Na dvorku máme malinkou zahrádku, kde si maminka pěstuje některé bylinky do lektvarů.
Ještě lepší na hraní než obývací pokoj, kde jsme nejčastěji a kde na nás máma odmala dohlížela, je ale tátova pracovna. Ta bývá taky zamčená, ale mamka tuší, že my klíče vždycky objevíme, ať je schová kamkoli. Tátova pracovna je docela strohá, je tu jen psací stůl, sekretář a knihovna, zato je tu na zemi spousta místa, rozhodně víc, než máme my dva s Alekem dohromady.
Náš pokoj je vytapetovaný a zanesený knihami. Mamka se nám to tu snaží zútulnit, ale většina jejích květin tady rychle uhynula, protože jsme je s bratrem zapomínali zalévat. Máme jednu větší postel dohromady, kterou jsme dostali, když už jsme byli oba moc velcí na ohrádku i na spaní u mámy. Víc se sem ani nevejde, na palandu není pokoj dost vysoký.

_________________

Alek otočil list.
Bylo slunečné srpnové ráno, hřejivé paprsky dopadaly skrz okenní tabuli na deku a líně po ní tančily. Bratři Faustovi, kteří se před krátkou chvílí probudili a listovali teď v knížkách, vypadali v jejich světle jako vyrobení ze zlata.
Alek se přitulil blíž k bráškovi, který ležel vedle něj, a ani nezvedl oči od stránek knihy. Tentokrát šlo o tenkou brožurku, která velmi čtivým způsobem pojednávala o mozkomorech, a Alek se dostal do jednoho z těch stavů, kdy knížku jednoduše musel dočíst co nejrychleji a bez vyrušování, s čestnou výjimkou pro chvíle, kdy se napil z hrnku kakaa, které leželo na blízkém stolku. Alek věděl, že v kakau je mléko. Kategoricky to odmítal připustit.
Zívnul a položil Willovi neobratně hlavu na rameno. Líná rána, jako bylo tohle, by měla podle jeho mínění trvat věčně. Alek se prohnul v zádech a spokojeně konstatoval, že mu v nich zapraskalo.
O něco méně příjemný už byl fakt, že když se natáhnul po hrnku, zjistil, že kakao se zjevně odpařilo a hrnek je tedy prázdný. Nespokojeně si povzdechnul, protože to znamenalo, že buďto vyleze z hnízda dek, které si v posteli zbudovali, a nebo bude bez pití. Zvolil první možnost.
Alek odložil knížku stranou a vysápal se zpod deky. "Wille, chceš taky čaj?" brouknul k bráškovi, který byl zřejmě stále ještě zabraný do svojí knížky, a jakmile dostal odpověď, odcapal bosýma nohama do kuchyně. Maminka ještě spala, a on si uměl čaj udělat sám - tak banální úkon rozhodně nebyl pro někoho jako Alek výzvou.
Zíval na celé kolo a rozpačitě se škrábal v už tak rozcuchaných vlasech, když se od dveří ozvalo váhavé zaťukání. Alek byl ještě moc rozespalý a zabraný do knížky o mozkomorech, aby přemýšlel dvakrát nad tím, kdo by asi mohl na dveře klepat takhle brzo ráno, a položil krabičku s čajem (neexistovala žádná situace, při které by Alek dobrovolně vyráběl cokoliv z mléka) na linku, aby šel neznámému ťukači otevřít.
Zmáčknul kliku, otevřel dveře a vzhlédnul, protože postava za dveřmi byla mnohem vyšší, než on sám. Po obličeji se mu přehnal šok, vztek a pak jeho umocněná varianta, která na obličeji desetiletého klučiny neměla moc co pohledávat. Zase dveře zabouchnul, a to s takovým gustem, že se domem ozvala rána jak z děla.

_________________

Já, William A. Faust, jsem byl pohlcený příručkou o chovu koček. Zabral jsem se s tím nejvážnějším a nejsoustředěnějším výrazem do odstavců, které se věnovaly výběru správného kočičího záchůdku, škrabadlu a učení hygienických návyků, a nic jsem nedbal toho, že mourek pojmenovaný Flamel se u nás už zabydlel.
Všechno jsem se naučil sám, ale i tak jsem trnul, jestli mu dávám správné množství jídla - Flamel se sám přikrmoval na kuchyňské lince, když se nikdo nedíval. V záležitosti záchodu spáchal dva atentáty na pokojových květinách, ale jinak poctivě sám od sebe navštěvoval k tomu určenou krabici.
Flamel si vedl tak, jako kdybych si neměl vůbec dělat hlavu s očkováním, odčervováním a nevyslovitelným, které se protivilo všem pravým kocourům, a často lelkoval u nás v pokoji. Už převrhl lampu a své mínění o příručce dal najevo tím, že jsem ji brzy ráno našel poškrábal a okousanou. Vychovával se sám.
Když na mě spadla Alekova hlava, naklonil jsem tu svou, abych mohl dál číst i přes jeho rozježené vlasy, a zasykl jsem, když zapraskal s potěšením páteří. Ne moc nahlas, protože jinak by začal křupat i rukama, koleny a vším, co v něm dokázalo zaskřípět, aby mě rozladil. Skoro mě to bolelo za něj.
Pak se ale vykutálel z postele a i mně došlo čtení. Dokončil jsem poslední kapitolu nepochybně moudřejší, ale o nic víc připravený na skutečný život s kočkou v domácnosti. "Nedělej si starosti dopiju po tobě to kakao," broukl jsem rozespale, ale neomylně, zavřel jsem příručku a ještě na chvíli si položil hlavu na deku, do které už se opíralo sluníčko a vyhřívalo ji. Nebylo divu, že se Flamelovi u nás líbilo, i když mamince se taky zkoušel vlísat do přízně a na lenošku.
Zezdola se najednou ozvalo pronikavé prásknutí a to mě dokonale probudilo. Poplašeně jsem okamžitě bosky vyrazil z pokojíku dolů a snažil se zaplašit myšlenku, že to znělo jako střela. Dole jsem byl během chvilinky a o ještě menší chvilinku za mnou se na schodech objevila i polekaná maminka.
"Aleku, co se to..." promnul jsem si oči.

Vysoký ramenatý čaroděj za dveřmi jen zamrkal za sluncem vybělenými skly brýlí, sklonil hlavu a zíral na místo, odkud na něj zasršel blesky z očí mladý Alexander. Nepohnul se ani nedal najevo rozladění, jen si sundal brýle, vyleštil si je rozvážně cípem rukávu a znovu zaklepal.

_________________

Kdyby byl Alek ještě o trošku vzteklejší, pískal by vzteky jako papiňák. Jak si to představuje, objevit se takhle na prahu, ráno, když ho tu nikdo nechce vidět? Takovou dobu se bez něj obešli, a on to teď musí celé pokazit. Když tedy přiběhl Will, kterého pravděpodobně třísknutí dveřmi vytrhlo ze čtení, začínal Alek pomalu hyperventilovat.
"Já ho tu nechci."
Víc ze sebe v tu chvíli nevypravil. Vypadalo to, že rána přilákala domácnost skutečně celou, vzhledem k tomu, že se mu o kotník otřel mourovatý kožíšek a vzhlédly na něj Flamelovy kulaté oči, které, stejně jako ostatní, nechápaly. Alek se otočil na mladšího brášku a zjistil, že probudil i maminku. To chtěl ze všech věcí úplně nejmíň, protože maminka vždycky pracovala dlouho do noci, a tohle byl jeden ze vzácných dnů, kdy se mohla trochu prospat. "Já ho tu nechci," zopakoval, tentokrát méně vztekle a o něco přiškrceněji.
Ozvalo se další, trpělivé zaklepání, a Alekovy oči šlehly s výrazem rozzuřené šelmy zpátky na dveře. Už teď se dalo dost dobře odhadnout, že až jednou vyroste, bude mít problém se vztekem.

Beatrice zachovala stoický klid. Někdo musel, a vzhledem k tomu, že znala svého staršího syna skrz naskrz, věděla, že to asi nebude tak strašné, jak se to na první pohled zdálo. Kromě toho, takhle silnou reakci z Aleka dokázal vyloudit jenom jeden člověk. S mrkáním, kterým vyháněla z očí poslední špetky spánku, se přesunula k chlapci, kterým zmítaly emoce, aby si dřepla a objala ho. "Klid, Aleku, klid," broukala světlovlasému klučíkovi, který pomalinku upustil z útočného postoje a přestal se chvět. "Wille, drahoušku, běžte zpátky do pokoje," upřela prosebně tmavé oči na mladšího syna a Aleka, který už viděl o něco méně rudě, než před chvílí, pustila. Počkala, dokud oba kloučci nezmizí za rohem, dokud za nimi nezaklapnou dveře pokoje, načež se otočila a vzala za kliku.
"Dobré ráno."

_________________

Mnul jsem si ospale oči a nechápavě jsem mžoural na Aleka. Musela to být roznáška mléka, na pošťáka takhle nikdy nevyjel. "Kdo to je?" ptal jsem se, ale to už mě maminka jemně tlačila, abychom se s bráškou na chvíli vypařili.
Neochotně jsem se vyšoural po schodech zpátky nahoru a přemýšlel, jestli by Alek souhlasil, když zůstaneme na chodbě a budeme se tajně dívat. Proto jsem také nejprve vykulil očka na něj, co se to tam dole stalo. Ukázal jsem na dveře, vymyšlenou znakovou řečí naznačil, jestli dveře nezavřeme tak, aby to jen vypadalo, že jsme u sebe v pokoji, a ještě jednou naléhavěji bratra zatahal za tričko. Chtěl jsem odpovědi, teď už jsem byl docela probuzený a zvědavost se znovu uspat nedala.
Poslouchal jsem maminku ve všem a nechtěl jsem ji zklamat, ale něco jiného bude, když se vůbec nedozví, že jsem poslouchal s uchem u běhounu nad schodištěm.
"Aleku," špitl jsem prosebně.

Mladý pan Greyburn s obočím vyklenutým do výše nahlédl škvírou ve dveřích a zjistiv, že jeho starší a právem nedůtklivý syn je pryč, vkročil do místnosti a rozhlédl se po domku. Zalévala ho nostalgie starých časů. Beatrice pro něj vždycky měla vlídného slova a ač čaroděj nedával city dobře najevo, pronesl: "Jsem zpátky." Nevyřčené "doma" se za tím oznámením vznášelo prchavě jako jepice, Beatrice musela poznat, že se tu nezdrží dlouho.
Přesto jí sotva věnoval hřejivý úsměv, jen prchlivé pozvednutí koutků, ve kterém nikdo jiný číst neuměl, svlékl si kabát a jako mnohokrát před tím, i teď s rozpaky vyčkával, jestli ho paní domu pozve na čaj.
"Chlapci rostou jako z vody," podotkl, odkašlal si a blýskl přes brýle ke stropu, jako by tušil, že by i tady mohly mít stěny uši. Tato zdrženlivost a mlčenlivost nebyla jen zakořeněná v jeho povaze, nemohl si dovolit nebýt opatrný.

_________________

No, řekněme, že Alek skutečně byl hysterický, a to nejen v tuhle konkrétní situaci, ale tak nějak celkově. Maminka ale vždycky věděla, co na něj platí, a tak starší z Faustů za chvíli zjistil, že je poněkud nedobrovolně - ten bastard si to nezasloužil! - o něco klidnější. Moc nedržkoval, když je maminka poslala do pokoje, protože to poslední, co chtěl, bylo další setkání s ním. Alek svému otci nikdy tak docela neodpustil.
Zato Will... Will byl zvědavý. Alek si moc přál, aby Will zvědavý nebyl, protože to zahrnovalo bratrovy psí oči, kterým nikdy nedokázal odolávat dlouho, a taky spoustu věcí, které by musel začít vysvětlovat, a které by určitě vyústily v rozhovor, co nebyl ani krátký, ani příjemný. Zavěsil se do Willova pohledu tím svým, skoro prosebným, kterým ho zkusmo žádal, jestli by to nenechal být. Jeho mladší bráška byl ale v tomhle stejný jako on, a jakmile vyčenichal předzvěst nějakých nových informací, nedal si pokoje, dokud nevyšťoural skutečně všechno. Alek se už kdysi dávno rozhodl, že Willovi nesmí říct o tom bastardovi, kterého by společnost nejspíš nazývala jejich otcem - protože který otec by opustil svoji rodinu bez toho, aby jim věnoval jenom prchavý pohled přes rameno? Tohle se mladší z Faustů nemohl dovědět. Alekovy růžové brýle byly v jeho deseti letech už dost popraskané, ale jestli mohl chránit ty Willovy, pak by to bez váhání udělal.

Beatrice o krok ustoupila a nechala návštěvu vstoupit do pokoje. Co Alek neviděl, a co by pravděpodobně odmítnul vzít v potaz, byl jemný úsměv, který jí pohrával na rtech. Ve svém jádru byl smutný, protože přesně věděla, že se zlatovlasý kouzelník nezdrží dlouho, a proč tomu tak také je, ale přítomnost je dar, a Beatrice byla vždycky ráda za to, co jí život dal - nezávisle na tom, jak dlouho to trvalo.
"Alek se ti podobá víc, než by si rád myslel," usmála se na mladého pana Greyburna vlídně. Měla opodstatněné nutkání uhladit roztrhané nitky, které dozajista přetrhaly dveře zabouchnuté před nosem. "Pojď dál. Mám postavit na čaj?"

_________________

Nerozuměl jsem tomu. Alek, který byl pro každou legraci, se na mě díval, jako kdyby mě žádal, abych tuhle návštěvu nechal být. Poznal jsem pošťáka i mlékaře, proč ne zrovna toho čaroděje, co si dole povídal s maminkou? Dnes jsme neměli otevřeno, nemohl to být někdo, kdo si přišel pro mamčin lektvar. Kouzelník s brýlemi se mi zdál povědomý a jestli ve mně něco vzbudilo ještě víc otázek, pak to byla Alekova zuřivost a prásknutí dveřmi.
Zatvářil jsem se schlíple, ale přistoupil jsem na nevyslovenou prosbu svého staršího bratra a oba jsme se tiše vrátili do pokoje. Dveře za námi zapadly velice tiše. Vyskočil jsem na postel a rozvalil se na zádech na pomačkané dece. Nebyl jsem tak dobrý v uraženosti, ale ve tváři se mi zračila otázka, co teda budeme dnes dělat.
"Nechceš mi aspoň něco prozradit? Kdo to byl?" zamumlal jsem rozmrzele. Byl jsem přesvědčený, že přede mnou Alek chce něco zatajit. Tohle se mu nepodobalo a jestli mne chtěl odvést od všetečných otázek, jistě se bude muset víc snažit. Odtáhl jsem se, schoulil se do klubíčka a pohladil Flamela, který mě na deku následoval.

"To bych rád," vydechl Greyburn a spojil před sebou na stole ruce. Seděl u stolu v kuchyni a pozoroval Beatrice ztracený ve starých vzpomínkách. Měl jen málo důvodů se usmívat, ale v domě Faustů by se našel aspoň jeden takový. Nešťastné bylo, že to byl tentýž důvod, který ho zrazoval od toho, aby to udělal.
Pan Greyburn cítil větší ulehčení, když si mohl říkat, že Beatrice Faustovou ničím neokouzluje a neláme jí srdce. Nevěděl, co na něm našla tak přitažlivého, aby s ním zůstala, i když o něm prve skoro nic nevěděla, ale byl jí za to vděčný a v jeho pohledu se odrážel nevyřčený cit a smutek. Čas od času poslal v obálce dost peněz, aby rodina nestrádala, ale ve vlastní osobě je nikdy nenosil a také se o tom nerad bavil. Beatrice to věděla a tichá setkání u čaje jí taky nebyla proti srsti.
Pan Greyburn se zdráhavě odvážil vést hovor o dětech. "Myslíš? To by asi nerad slyšel. Oba jsou podobou po mně," hlesl bez radosti. "Všechno ostatní ale snad budou mít po tobě. Jak se daří tvému obchůdku?"

_________________

Alek dopadl na postel vedle Willa a zhluboka se nadechnul. Věděl, že přijdou otázky, a když ne otázky, tak alespoň vyčítavé pohledy, a ani jednomu z toho se nijak zvláště netěšil. Nechtěl Willovi prozrazovat nic, protože by z toho zákonitě nemohlo vyplynout špetka něčeho dobrého, ale způsob, jakým se mladší bráška stulil kolem kotěte, ten Aleka přímo zabolel. Ne. Bylo lepší, když nic nevěděl. Dřív nebo později se to stejně celé provalí, ale jestli může Alek udělat něco pro to, aby se tak skutečně stalo spíš později, pak nebylo o čem diskutovat.
Obtočil se kolem Flamela z druhé strany a výjimečně nedbal na to, že ho s blízkostí kočky zase začalo šimrat v nose a krku, což muselo bezvýhradně vést k rýmě a kýchání. "Neptej se," brouknul k Willovi a opřel si hlavu o tu jeho. V Alekově tónu byla nevyslovená prosba, a to bylo co říct, protože Alek nikdy o nic neprosil - prosby byly pro slaboty, a on slabota přeci nebyl. Na otce byl právem rozzlobený; tohle začínalo jako skvělý den, a tím, že zaklepal na dveře, ho zdevastoval stejně dobře, jako by to udělala shozená jaderná hlavice.

Napustit do konvice vodu a zapálit pod danou konvicí oheň, to byla jenom otázka několika mála okamžiků. Za chvíli, která byla kratší, než by se zdálo, tak seděli u stolu ne jeden, ale oba z nich. Mohlo se zdát, že ve vzduchu bylo nepříjemné ticho, ale jak Beatrice, tak zlatovlasý kouzelník na něj byli zvyklí, a vlastně si v něm nějakým způsobem i libovali. Bylo to ticho mnohem poklidnější a mírumilovnější, než to, které panovalo u bratrů v pokoji.
"Netrap se kvůli Alekovi. Poslední dobou je pořád kvůli něčemu rozzlobený, vyroste z toho," ubezpečila mladého pana Greyburna Beatrice, a věnovala mu další ze svých vlídných úsměvů. "Will je... někdy mnohem vnímavější. Bojím se mu říct o tom všem," povzdechla si o něco ztrápeněji, "dovtípil by se věcí tak rychle, že bychom to ani nečekali."
Konvice zapískala.
O několik minut později už stály na stole hrnky s čajem, ze kterých se kouřilo. "Obchůdku se daří dobře," zářivý úsměv, "jeden by netušil, kolik lidí neumí pořádně míchat lektvary." Beatrice se odmlčela a kousla do rtu, jako by něco chtěla dodat, ale zastavila se dřív, než jí stihla myšlenka splynout ze rtů. Pak se zhluboka nadechla a světlovlasého kouzelníka pevně objala, jakkoliv nepraktické to bylo, když oba seděli u stolu. "Chyběls mi."

_________________

Zamračil jsem se. Pro Aleka bylo vždycky snadné dostat to, co chtěl, proč já jsem nemohl dostat odpovědi? Alek by dotíral tak dlouho, dokud by nedosáhl svého. Povzdechl jsem si a přitáhl si Flamela dřív. Terapie koťátek na mě zabírala jako nic na světě. Zabořil jsem prsty do mourovatého kožíšku a nechal se trošku pokousat.
"To není fér, já ti nic netajím," zamumlal jsem neoblomně, ale pak jsem přecejen ustoupil z trucování. "Nebudeme kvůli návštěvě zavření celý den tady, že ne? Flamel si chce taky hrát, vidíš?" ukázal jsem Alekovi výmluvně kotě zavěšené zoubky na mém prstu, jako by se nechumelilo.

"Jen jsem si jistý, že tu výbušnost nemá po mně," bránil se Greyburn a natáhl se po čaji. Rozvážně upil, vychutnávaje si vyhlášenou čajovou směs Beatrice Faustové. Když ho objala, chytil ji za útlou ruku a líbl ji na hebkou, ale upracovanou dlaň. "Ty mě taky. Vždycky budu mít jen jednu rodinu. Jestli se William neptá, nic mu neříkej, nemá smysl mu zatěžovat hlavu. Alexander se o tebe jednou postará, je hrdý jako lev." Zasmál se, i když moc veselé to nebylo. Mladý Faust už si hlídal své teritorium a Greyburn věděl, že on není vítán. Bylo to tak lepší. Jako otec za moc nestál.
Upadl znovu do mlčení a jen pokojně vnímal parfém Beatriciny přítomnosti. Každá minuta v domě mu byla drahá, ale ocenil ji spíše tichem. Znal tu každý detail, pomáhal domek opravovat. Schodiště opracoval sám mozolnatýma rukama. Na posledním schodu se vyjímala malá runa proti pádu, schovaná ve vyryté lišce. Povšiml si při svém příchodu, že hoši se ujali zvelebení vývěsního štítu, a to mu vehnalo na tvář mírný úsměv.

_________________

Alek moc dobře věděl, že Will mu nic netají, ale tohle - tedy informace o tom, kdo a co je ten kouzelník, co jim dneska zaklepal na dveře jako ukázková nezvaná návštěva - bylo něco, co nechtěl a vlastně ani nemohl vydat tak rychle, jak by byl rád. Existovaly jednoduše věci, které Willovi prozradit nechtěl, pro jeho vlastní dobro a pokoj. Jednoduše si tedy v odpověď na bráškovo obvinění povzdechl a dál celou věc nekomentoval, protože co tak asi mohl říct? "Neptej se, Wille, bolelo by to?" To znělo spíš jako výhrůžka.
"Určitě ne," odpověděl tedy Willovi oduševněle, jako každý správný revolucionář, "kvůli němu přece nebudeme mít zkažený den." V tuhle chvíli mu byla dokonce i kočka, na kterou měl alergii, přednější než vlastní otec, a jestli to neříkalo kvanta o jejich vztahu, pak se hned v příští vteřině nebe sesune s elegancí vyfouknutého pouťového balonku na zem. Jenom by byl radši, aby mu Flamel nekousal do bratra.

"Jen aby," usmála se Beatrice se zvednutým obočím. Věděla, že zlatovlasý kouzelník, který tak klidně upíjel čaj a vypadal naprosto spokojený se světem, je prakticky ztělesnění rozvážnosti, ale jaký byl, když mu bylo tolik, jako Alekovi? O tom mohly vést jenom dohady.
Přejela mu štíhlými prsty po hřbetu ruky. "O tom vůbec nepochybuju. Jsou po tobě, drahý." Beatrice si myslela, že ze všeho nejvíc budou bratři potřebovat najít podporu jeden v druhém, protože minimálně Alek byl prvkem značně nestabilním, to se ale oběma desetiletým kloučkům už teď dařilo na výbornou.
Beatrice byla ráda, že se zlatovlasý kouzelník zastavil, byť to znamenalo, že oba jejich synové trucovali v pokoji. Nebo alespoň Alek ano. S povzdechnutím položila mladému panu Greyburnovu hlavu na rameno a pozorovala páru, která stoupala z hrnků s čajem.

_________________