V Julianově případě vedro v zabíjení mozkových buněk naprosto selhalo, neboť Julek už neměl žádné buňky na zabíjení. Alespoň si to mnozí mysleli a on jim to nevyvracel, spíš to svými činy jen potvrzoval. Ostatně potvrzoval to i fakt, že se do kouzelnického akvaparku přemístil až na šestý pokus, protože se nemohl trefit na správné místo, a navíc už byl navlečen do plavek (modrých s kytičkami), kolem pasu měl nafukovací kruh s kachní hlavou a na rukách rukávky. Doma byli sice přesvědčení, že Julek plavat umí (minimálně čubičku), ale sám Julian nechtěl situaci podcenit a nevědomky tak zmařil bratrovy naděje, že se třeba utopí a domů už se nevrátí.
K Annie capkal bos, se širokým úsměvem ve tváři, a zářil jako sluníčko. Ve vlasech mu seděly potápěčské brýle společně se šnorchlem, ačkoliv bylo nereálné, aby se pokoušel šnorchlovat, když ho nad vodou bude držet nafukovací kachna a rukávky. „Ahoooj, Annie!“ volal už z dálky nadšeně a jakmile ke kamarádce dorazil, srdečně ji objal, div ji neumačkal. „Jfem fakt vád, žef mi napfala, doma je hvofná nuda,“ postěžoval si. „A k vodě fe mnou nikdo nechtěv jít, pvotofe fi vfichni myfví, fe bych fe utopiv,“ vysvětlil s úšklebkem ve tváři, ale nevypadalo to, že by si z toho něco dělal. Asi byl zvyklý, že většinu jeho nápadů doma zatrhnou ještě dříve, než je vůbec vysloví.

_________________

Juliánek nezklamal a Anniin den rozsvítil už svým příchodem. Slečně Frewové se rtíky samovolně roztáhly do širokého úsměvu, když ho viděla, jak se už řádně připraven na akci blíží. "Julísku, ahooj!" mávala na oplátku, a upřímně, i mačkat se nechala celkem dobrovolně, a to i přes to, že nafukovací věci byly cítit gumou a divně vrzaly při jakémkoliv neočekávaném dotyku s jiným povrchem. Protože to byl přeci Chuliánek, a Chuliánka musel chtít objímat každý, kdo nebyl nechutný studený čumák z nejmenované hadí koleje. A to Ann ani náhodou nebyla, a navíc zbožňovala úleťárny, kterých byl Julek prostě plný jako mrzimorská společenka lidí se sušenkami v ruce. Například neznala nikoho, kdo by si to tak vesele kráčel ulicí, oblečený do plavek a s kachničkovým kruhem na plavání a... a tak. "Však já jsem zas ráda, že tě můžu jen tak někam vytáhnout," zazubila se a následně učinila rozdrbání jeho vlasů, čímž tak trochu omylem srazila šnorchlobrýle kamarádovi do obličeje. A tak je zase upravila na původní místo. "Čupr kachnička," nadhodila ještě a kývla hlávkou směrem k nafukovacímu kruhu, "a mimochodem nevím, proč by ses měl topit, když máš na sobě tolik nafukovacího materiálu." Srdečně se zasmála, popadla Julečka za ručičku a vyrazila dovnitř do toho akvaparku.
"Jen chviličku jo?" požádala už vevnitř, "já si jenom dojdu tohleto svlíknout a tak, přece jenom nejsem takhle pěkně nachystaná jak ty." No a s těmi slovy zmizela někde v dívčích šatnách, aby se po chvíli objevila už patřičně v hufflepuffovských plavkách, které si od máti vysloužily ne zrovna lichotivé hodnocení, a s havraními vlasy spletenými do copu. Přicupitala si to k Julkovi. "Kam první?" zeptala se, očka jí svítila jak malému dítěti, které se chystá vtrhnout do nejbližší hračkárny a patřičně ji vyrabovat, "prej tu mají umělý vlnobití..."

_________________

Julian se pobaveně zubil, protože vrzání gumových přídavků na jeho těle mu přišlo neskutečně vtipné. „To fní, jako byfme mefi febou fmáfkvi kfečka,“ podělil se s Annie o svůj objev a zatvářil se nadšeně.
Když mu Annie rozcuchala vlasy a srazila mu přitom potápěčské brýle na nos, překvapeně zamrkal a málem se zadusil, jak si neuvědomil, že má začít dýchat pusou, protože nosem to nejde. Brýle mu sice na obličeji neseděly tak, jak by měly, ale stejně se v nich nedýchalo dobře. „Viď,“ zazářil, když mu Annie pochválila kachnu, načež pokrčil rameny. „To já taky nevím. Myfvím fi, fe mě doma ftvafně mof podfeňujou,“ sdělil kamarádce důležitým, spikleneckým tónem a zatvářil se přitom naprosto vážně, jako by odhalil nějaké temné rodinné tajemství.
Uvnitř akvaparku se Julian začal zvědavě rozhlížet kolem sebe, protože tu nikdy nebyl - navštívil párkrát jen obyčejný bazén, kde nebyly žádné vymoženosti jako skluzavky a tobogány a už vůbec ne divoká řeka a umělé vlnobití. Skoro ani nepostřehl, že Annie odběhla, takže když se kamarádka vrátila, našla ho, jak se váhavě prochází nedaleko vchodu a s očima navrch se tu rozhlíží. „Fo divoká řeka?“ nadhodil v reakci na její otázku. „Pak bychom mohvi fkufit to vlnobití,“ zazubil se nadšeně.

_________________

Ann vyprskla smíchy nad tím dokonale náhodným komentářem k vrzání umělých nafukovadel. "Doufám, že tam toho křečka fakt nemáš. By asi neměl moc radost," oznámila Julkovi s neustálým pohihňáváním. Chvíli se ještě bavila představou nakrknutého křečka, smáčknutého na placičku dvěma podlými lidskými potvorami, no a pak už tu byla kachnička a Chuliánkovo vážné podezření. "Nechápu proč," zakroutila hlavou. Jasně, Julek nebyl zrovna nejinteligentnější stvoření pod sluncem, ale Ann viděla jeho srdíčko na pravém místě jako mnohem důležitější než nějaké okázale šlechtické vyjadřování, či co že to vůbec po něm doma chtěli. Když si vzala třeba jeho bráchu, ač ho znala vlastně jen z dálky, přišlo jí, že je Julís rozhodně ve spoustě směrů lepší.
I přes tohle všechno, když se vrátila z šaten patřičně připravená, musela si Annie přiznat, že je ráda, že Montpellier zůstal v neporušeném stavu. Takže nakonec nebyl sám sobě a okolí tak nebezpečný, jak to všichni říkali. Věděla to! Mimochodem, sama tady byla také poprvé, takže oči navrch hlavy víceméně měla taky, i když nejspíš nevypadala na první pohled tak vykuleně jako její kamarád a dnešní doprovod v jedné osobě. "Hmm, proč ne?" odkývala s úsměvm Julianův návrh a popošla k mapce areálu, kde se jala hledat příslušné místo. Tedy jako první divokou řeku. "Ještě abych se v tomhle vyznala," povzdechla si, protože ne, rozhodně ani náhodou nevěděla, kudy že mají jít. A bylo toho tady moc, plus davy, no a vůbec. Orientační smysl byl zřejmě něco, co Annie postrádala. Nebo minimálně smysl pro orientaci v mapách a pláncích.

_________________

„To uf by afi nefil,“ zkonstatoval Julek naprosto vážně, protože z vlastní zkušenosti věděl, že když křečka zmáčknete, nepřežije. Jako malý jednoho křečka měl, zmáčknul ho... no a křeček nepřežil. Julian to samozřejmě neudělal schválně a nechtěl mu ublížit, prostě to nějak nevyšlo. Proto si pak pořídil kočku, protože kočka má přece devět životů. A Jacqueline těch životů měla zřejmě nekonečně mnoho.
„Já taky ne,“ povzdechl si Julian, trošičku posmutnělý z toho, že ho doma tak strašně podfeňujou. Ale už jenom Annina přítomnost mu zvedala náladu, takže se truchlivě netvářil moc dlouho. Ono to v přítomnosti dalšího mrzimorského sluníčka moc nešlo.
Když se Annie vrátila, Julek se na ni zeširoka zazubil. „Máf mof hefký plavky,“ pochválil její úbor, což samozřejmě nebral jako nějakou lichotku či flirt, protože to kamarádsky zkonstatoval. Společně s kamarádkou pak přešel k mapě, na kterou zmateně zamžoural. „To je ale divnej obvaf,“ zkonstatoval, protože tohle abstraktní umění mu přišlo vážně divné a neviděl na něm nic krásného. A už vůbec nechápal, proč se Annie na ten obraz tak zamyšleně mračí. Vždyť měli jít přece do divoké řeky, ne se tu kochat uměním.

_________________

"No to asi ne, no," připustila. Ona vážně pravděpodobnost, že chudák hypotetický křeček přežije takové vrzací mačkání, byla docela maličká. Naštěstí se ale hlodavec mezi nimi skutečně nenacházel, takže ani odklízení mrtvého tělíčka nehrozilo. A mohlo se jít plavat. Nebo teda spíš zkoumat nepřehlednou mapu. A ještě předtím utěšujícně objímat Chuliánka, protože se tvářil jako smutné štěně. I když jenom na chvíli.
"Dík," zazubila se v reakci na kompliment k plavkám, než se vydala hledat tu difokou řeku na plánku aquaparku. Upřímně, nebrala to nijak jinak než přátelské konstatování, protože to byl Julek, no a... byl to Julek. Tečka. I když, a to si přiznat klidně mohla, vlastně pod vším tím Chuliánstvím vypadal dost pěkně, zrovna kolem něj ji nikdy nenapadaly myšlenky jako u ostatních kluků. A proto přesně ho měla tak ráda. Bylo to uklidňující a uvolňující, kolem někoho se na chvilku nemuset starat, že jste vlastně holka, a máte se podle toho chovat. Ne že by to nějak často dělala, ale poslední dobou minimálně se hormony prostě začínaly ozývat. No a v případě Juliana to právě vůbec nedělaly. Což bylo hrozně boží. Tak.
Zpět k nerozluštitelné mapě. "Tenhle divnej obraz by nám měl ukázat kudy jít," povzdechla si a začala si nevědomky rozdrbávat svůj super copan, když tak přemýšlivě zaryla ruku do svých ebenových vlasů. "Hmm, asi tudy," pokrčila nakonec rameny a následně popadla Chuliána za packu a vydala se směrem, kde tušila tu řeku.
"Tohle bude asi ono, co?" ukázala na vinoucí se řeku, která se ztrácela někde v dáli (nebo minimálně na druhé straně aquaparku), a po níž pluli lidé, sedící ve velkých nafukovacích kruzích, připomínajících trochu miniaturní rafty pro jednoho, dva až tři cestující. Ty se zřejmě daly zapůjčit hned u startu celé dráhy, ehm, řeky, minimálně podle toho, že jich tu bylo vyrovnáno hned několik. "To vypadá dost zajímavě," naklonila Ann hlavu na stranu a zadívala se na plavidla, analyzujíc v duchu, jestli je bezpečné nechat Julka jet samotného, nebo raději ne.

_________________

Julian se zatvářil jako Indiana Jones větřící poklad, když mu Annie sdělila, že by jim ten divný obraz měl ukázat, kudy jít. „Něfo jako Fifva miftva Leonavda?“* zeptal se zaujatě a neměl daleko k tomu, aby začal nadšeně vyšilovat, že najdou nějaký prastarý poklad, nebo rozluští nějakou složitou šifru. No, daleko od pravdy nebyl, protože luštění map občas bylo jako luštění šifer. Julek v tom navíc viděl jen nepřehlednou změť čar, písmenek a obrázků.
Když ho Annie vzala za ruku, Julian se usmál jako sluníčko. Ne proto, že by k ní snad něco cítil (on miloval Emifku), ale proto, že to zkrátka bylo... boží. Mít takovou skvělou kamarádku, jakou byla Annie. Bez nehod a průšvihů s ní docapkal až k té divoké řece, kde se projevilo jeho difoké já.
Julek se na Annie zadíval, s úsměvem na tváři na ni mrknul a vzápětí se jí vysmekl ze sevření a s výkřikem „Jfem dyfokýýý!“ žbluňknul jako dělová koule do vody. Na chvilku se ponořil pod hladinu, přestože byl obalen nafukovacími proprietami, ale hned se zase vynořil. Nepotřeboval člun, aby ho nadnášel, jeho nadnášela kachnička. Nadšeně plácal rukama kolem sebe, když se ho zmocnil proud, hlasitě výskal a očima visel na Annie, alespoň dokud se řeka nezatočila tak, že zmizel za ohybem. „Pojď taky, Annie, honem!“ zahulákal, než zmizel za zátočinou.

*Julian ve snech nahlíží do budoucnosti

_________________

Annie svraštila obočí. Ne, netušila ani náhodou, o čem že to Julian mluví. "Přiznám se ti, nemám ani ponětí, co to je," povzdechla si. Byl to trochu zvláštní pocit. Teda, ne že by bývala nejlepší ve třídě nebo tak něco, obvykle se její známky pohybovaly tak nějak na přibližně přijatelné úrovni, ale byla zvyklá, že aspoň u Chuliánka víceméně chápe, o čem mluví, i když to mnohdy tolik nesedí k situaci. No a najednou, když to pochopení chybí... byl to převelice zvláštní pocit. Ne že by nad tím musela tak nutně přemýšlet. "Je to spíš jako mapa k pokladu, teda spíš k umělý divoký řece," zazubila se nakonec.
Když o několik chvil později Juli udělal monsterskok přímo do víru řeky, vykulila Annie oči, a buďme upřímní, chvíli si myslela, že se snad Montpellier rozhodl utopit, nebo tak něco. Naštěstí byly její obavy celkem brzy rozptýleny, a tak se z šoku na její tváři stal úsměv, který brzy přešel v uvolněný smích. "Letííím!" oznámila, popadla nejlepší nafukovací aparát, a za chvíli už byla ve vodě s Julianem, na kterého zcela přátelsky dopadla vlna, způsobená jejím skokem. Ann mu věnovala široký úsměv a se slovy "tak jedéém!" ho strčila do kachničky, aby jako vyrazili po proudu, nebo tak něco.

_________________

Julian nebyl zvyklý, že říkal něco, o čem ostatní nic nevěděli, takže se zatvářil taky dost zaraženě a po chvilce už neměl daleko k pohledu nakopnutého štěňátka. „Já taky ne,“ přiznal - nejen proto, aby se Annie necítila špatně, ale také protože opravdu netušil, co to ta Šifra mistra Leonarda je. Měl jen velmi matnou a dost zmatenou představu. A v mapách se vůbec nevyznal, takže jen přikývl, ale zrovna chápavé přikývnutí to nebylo.
V divoké řece to bylo... no, divoké. Julianovi se do očí dostala voda, takže zuřivě mrkal, aby alespoň něco viděl, a přitom asi dvakrát nebo třikrát narazil do stěn dráhy. Naštěstí se nepraštil - gumová kachnička, kterou měl kolem pasu, ho vždycky odpinkla zpátky do proudu. Jednou díky tomu dokonce vrazil do Anniina vozítka. „To je huftýýý, viď?“ zahulákal nadšeně k Annie a jejího nafukovadla se chytil, aby po divoké řece pluli tak nějak spolu. „Jak myflíf, fe je ta veka dlouhá?“ zeptal se, přičemž se málem zadusil, protože ho proud nějak divně strhnul a Julek se nalokal vody. Valnou část ale naštěstí vyplivnul.

_________________

Pousmála se. Že by Juliánek říkal i věci, o kterých sám nic neví? Upřímně? Byla doteď přesvědčena, že má mrzimorský spolužák alespoň nějakou představu ve vlastní hlavě. A on zřejmě o některých věcech prostě neměl ani ponětí. Otázka, proč že to tedy vlastně říkal, už jí ale na mysl nepřišla. "To nevadí," oznámila své stanovisko a přátelsky do Chuliáška drcla. Ale dost už vyprávění o tom co bylo, přesuňme se k difoké řece a dál.
Julian sebou zřejmě v zajetí říčních proudů mlel jako šílený, a Annie by se mu i smála, kdyby po prvním takovém pokusu nezjistila, že při tom polyká vodu, což se jí ani trochu nelíbilo. Takže se jen pohihňávala a snažila se nějakým způsobem řídit vlastní nafukovací plavidlo, aby chudáka Montpelliera ještě nerozmáčkla o stěnu, nebo tak něco. Protože mít na stěně umělé řeky rozmáčknutého Juliana jako mušku na čelním skle auta, to by nejspíš nikoho z personálu ani návštěvníků nepotěšilo. I přes jisté obavy si ale nemohla odpustit veselé výskání, protože, přiznejme si to, tohle byla prostě paráda. "Rozhodně, absolutně!" kývala vehementně a hulákala taky, aby ji vůbec přes hučení difoké vody slyšel. Úchop plavidla provedla taky, poněvadž Julka prostě nechtěla ztratit a tak. Jako mezi vlnami, chápejme. "Nevím, třeba vede kolem celýho aquaparku," poznamenala ohledně toho, jak že ta řeka má být dlouhá a začala se rozhlížet, zda neuvidí její konec... no a pak přestala dávat pozor na řízení a místo toho, aby se překlopil a utopil Julian (ne že by se tak chvílemi netvářil), to byla ona, kdo tak nějak vypadl ze svého povozu a začal lokat vodu. Ne že by se topila, plavala ráda a dobře, ale tak nějak se jí povedlo, že jí Julek s plavidly začal mizet za zákrutou. "Počkéééj!" vřískla a jala se věnovat veškeré síly tomu, aby je zase dohnala...

_________________