Netřeba snad rozebírat, s jakým nadšením jsem se vrhla po jídle, které mi bylo nabídnuto - podívejte, ono by to doopravdy nebylo slušné, navíc ta cesta byla dlouhá a tak... znáte to. Ráno je vždycky nejhladovější část dne a je zdravé snídat, přece. Píšou to v každém časopise, tak to přece musí být pravda. Nehledě na to, že jsem ve vývinu.
"Klid, hodnej Cass taky dostane. Vzala jsem jeden balíček i pro vás," zablýskla jsem úsměvem a hodila jsem po klucích jedním balíčkem - střelec/brankář/odrážeč a chytač to přeci museli chytit, aspoň tedy jeden z nich. "Kdybys nebyl morální potvora, tak tu přece nejsi, ne?" zazubila jsem se na Cassidyho - ne, že bych nebyla ráda za jeho přítomnost. Až budeme na velkého krvežíznivého vlka dělat ťuťu a budeme mu před očima mávat kostičkou nebo pískací kačenkou, bude se nám určitě hodit, že jsme dva. Ten druhý by mohl držet vodítko.
Když Arsen ztišil hlas a začal o vážných věcech, automaticky jsem se k němu víc naklonila a trochu jsem se zakabonila - i když to šlo přes neúnavný úsměv jen těžce poznat. "Souhlas s Cassem. Já jsem se pokusila něco málo načíst, ale většinou se knížky, dokonce i mudlovské, shodnou jen na stříbře," a na tom, že vlkodlak má nejraději lidi. K jídlu, pomyslela jsem si, nahlas jsem to ale samozřejmě neřekla. To by rozhodně nikomu nepomohlo a ještě by mě někdo poslal šupem domů. "Ale v jedné knize jsem četla, že když dáte dohromady dva vlkodlaky tak... no, chvíli se zabaví spolu a pak začnou organizovaně lovit, ale...! Asi neznáte nějakou vlkodlačí holku, co?" pokusila jsem se o já-ani-sama-nevím-co, načež jsem se omluvně pousmála. Dobře, tohle byla blbost. "Každopádně jsme na to minimálně tři, takže se nemůže nic stát. Škoda jen, že nejsem vlk, to by asi bylo bezpečnější."

_________________

Jídlo neustále přicházelo bez ohledu na to, kolik ho do sebe Cassidy nacpal. Arsenova maminka měla pro některé věci zvláštní maminčí cit, který byl někdy až nebezpečný.
"Neměl jsi v červnu narozeniny, zlatíčko?" ozvala se zničehonic a maminčí myšlenkové pochody byly následující: datum pokousání rovná se Cassidyho narozeniny. Nebyl čas pořádně oslavit. Lynn by se musela hanbou propadnout, kdyby něco takového nechala jen tak být u nejlepšího kamaráda jejího syna, přičemž i na kamarády January (aka malého Alwulla) se vztahovala trvalá nabídka zajít kdykoli k nim domů na odpolední čaj.
Tudíž kromě Gwenina rozdělování čokolam se najednou před všemi třemi objevila sklenička naplněná hustou fialovou limonádou, ve které jakoby probleskovaly hvězdičky. Arsen vrhl opatrný pohled na otce, který po příjezdu domů objevil jeho schovanou láhev (polo)plnou pochybné vodky jakožto sibiřský suvenýr a samozřejmě ji zabavil, ovšem ukázalo se, že tenhle přípitek je jenom lehce pichlavý na patře a jinak chutná jako směs levandule a jiného koření (a teoretického malého procentíka alkoholu).
Poté, co mrkla paní Quinnová i na Gwen (což mohlo věštit cokoli, od nacpání svetru na rozloučenou, protože její narozeniny už nestihne včas zachytit, po další nevyřčené otázky na variace "už máš kluka? ... tak aspoň holku?"), odebrala se převážná část rodiny o pokoj vedle, kde se i s Bartimeem Gatewalkerem začal probírat malý přístroj, s nímž se mámin dobrý přítel vytasil a ze kterého se vyklubal lunoskop, a o chvilku později už se odtamtud začaly dokonce ozývat i rozhořčené názory, když Barty navrhl, že by vzal Arsena do Turecka mezi derviše, aby se naučil tak dokonalému sebeovládání, že se vyhnou tomu nejhoršímu.

Arsen s kamenným obličejem předstíral, že jeho rodina je naprosto normální, a zatímco jedním uchem zachytával útržky konverzace, tím druhým ji okamžitě zase pouštěl ven.
"Není ti v tom šátku horko?" nadhodil ke Cassovi a u Gwen se zastavil delší, pátravým pohledem. "Dobře, čekám, když zpod trička vytáhneš nějaký ten stříbrný žabikuch."
Upřímně se mu málem zastavilo srdce, když Gwen udělala v řeči pauzu, pokusil se o něj infarkt u slova "zabaví" a pak napjatě čekal, co přijde, ale když se ukázalo, že měla na mysli "organizovaný lov", paradoxně se trochu uklidnil.
"Podívejte, oba dva... Vám asi uchází, že vlkodlaci jdou především po lidech. Jasně že by ti jako vlkovi bylo líp, stejně jako Cassovi by bylo líp jako salamandrovi, jestli se náhodou nechal nějakým pokousat. Už tak jsem měl strach o Janny - tři není bezpečnější počet, tři znamená, že si můžu vybírat ze švédskýho stolu," zaúpěl a nechtěně trochu uhodil do stolu (v tomhle okamžiku mu navíc i trochu unikalo, kdože by měl být ten třetí, když on bude dost možná indisponován). Potřeboval nutně, aby jim tohle došlo. Jestli byli oni ochotní riskovat tolik... on to riskovat nechtěl!
Jen aby bylo jasno, Arsen kupodivu taky četl. Za poslední měsíc prošel letmo úplně každou knížku o vlkodlacích, kterou našel, a nikde nebyla ani zmínka o tom, jak to efektně zastavit.
"Dobře, tak teď co vím já. Při přeměně má vlkodlak nejspíš mnohem větší sílu než člověk. Nemá nad sebou kontrolu. Gwen, nevíš, jestli mám nějaké stříbro sníst, nebo jak to funguje...? Až půjdeme uložit košťata, půjčíme si v tátově dílně řetězy, zámky na kola," plácal zoufale. "Prostě před setměním potřebujeme plán, jestli tu vážně chcete zůstat. Když se nebudu moct pohnout, tím líp. A žádné morální potvorování," sekl po Cassidym a Gwen vážným pohledem, i když mu trochu zacukaly koutky. "Nekousat," upozornil Casse ještě zvlášť, ukázal na oba dva střídavě ukazováčkem a zkrátka a dobře se ujišťoval o tom, že opravdu vědí, do čeho se to hodlají namočit. Tak či tak ho pomaličku zachvacovala čím dál větší panika a pokud náhodou Cass a Gwen přišli s jiným návrhem nebo nějakým vylepšením, dychtivě nastražil uši.

Timeskip~...

_________________

Zahýbal jsem lascivně obočím v reakci na Gwenin příslib, že taky dostanu čokoládovou lamu. Nedalo se přesně určit, kdy jsem dospěl do fáze, ve které jsem za vším viděl dvojsmysl, faktem ale bylo, že se to den ode dne zhoršovalo.
"Tak trochu," přiznal jsem paní Quinnové, která se se zájmem tázala, zda jsem náhodou někdy teď neměl narozeniny. Docela mě štvalo, že jsem byl z našeho ročníku jeden z nejmladších, protože to vůbec nebyl fakt, který by působil dobře na moje ego. Ne, že bych ho potřeboval ještě zvyšovat.
Zvídavě jsem se naklonil nad sklenici, která mi přistála pod nosem. Vířila v ní fialová tekutina, a v ní... vypadalo to jako kondenzovaná mléčná dráha, a já fascinovaně hvízdnul. "Panejo, co to je?" Žil jsem sice v kouzelnickém světě od svého narození, a něco takového mě tedy nemohlo zas tolik překvapit, ale stejně - jen málokdy se vám stane, že můžete vypít hvězdy. Pohnulo se ve mně něco mrzimorského, co mi radilo, že všechno na světě je jedlé a hodno ochutnání.
Limonádu jsem do sebe kopnul povážlivě rychle a konstatoval, že je vážně mrtě dobrá, a že bych docela snesl ještě. Na patře se mi totiž táhla chuť koření a levandule, což sice nebyla kombinace, kterou bych si ještě před chvílí vybral dobrovolně, ale teď bych takové nerozumnosti upřímně litoval.

Když se Arsenova rodina přesunula a začala diskutovat něco, co s naším tématem souviselo jen velice okrajově, přisunul jsem si židli blíž k oběma kamarádům. "Co takhle oměj?" vzpomenul jsem si na bylinu, která se naskýtala na několika stránkách učebnice lektvarů pro třetí ročník, té, co jsem ji tak zoufale studoval minulý rok, ale stejně mi to bylo kulové dobré, jelikož jsem nebyl schopný umíchat kloudný lektvar nezávisle na tom, jak moc jsem se snažil. "Dokonce se to i jmenuje 'oměj vlčí mor', to by možná mohlo pomoct," zamyšleně jsem okusoval lžičku. Když nám Arsen sdělil svoje nápady, zašklebil jsem se jako ukázkový had.
"Tak to je představa. Můžu tě k tomu topení přivázat já? Gwen, jdeme pro ty řetězy," chechtal jsem se potutelně a po očku koukal na Arsena, jestli vyletí jako čertík z krabičky, nebo ne.
"Hele, já ti nevím, ale jestli budeš přivázanej," následovala významná pomlka a pohled, který nenechával nic představivosti, "tak si moc vybírat nemůžeš. Zkoušel ses někdy vůbec dostat k švédskýmu stolu, když je daleko, a ty jsi k něčemu přikurtovanej? A neříkej mi, že jako vlkodlak dokážeš vybírat zámky. A teď, topení, nebo strom?"
Večer se blížil rychleji, než by se komukoliv z nás zamlouvalo, a ačkoliv jsem neměl strach, obavami by se už moje pocity nazývat daly.

~asi nějaký timeskip

_________________

Na Cassidyho, ze kterého se rázem stal tak nějak oslavenec, jsem se zazubila - bylo zřejmé, že v koutku duše jsem si oddychla, že moje narozeniny jsou v listopadu, tedy hora dárků nehrozí. I když, ty dárky by mi zrovna dvakrát nevadily, nějak bych se přes to přenesla...
Fialové pitivo mě zaujalo stejně, jako Cassidyho, ne-li víc, protože vířivé věci byly něco pro mě. Do astronomie jsem sice blázen nebyla, ale pořád jsem byla taky holka, ne, a hvězdičky v pití mi připadaly hrozně hezoučké. Ne, že bych se ubránila lehce pochybovačnému pohledu k Arsenovi, když jsem nahýbala sklenku k ústům. Zas tak úplně poživatelně to totiž nevypadalo. Nakonec samozřejmě zvítězila důvěra k paní Quinnové, která pro mě představovala ztělesnění bezvadné tetičky, přestože moc dlouho jsme se taky neznaly, a já se napila. Levandulová sice nikdy nepatřila mezi mé oblíbené chutě (popravdě jsem ještě nikdy žádnou levandulovou věc, svíčku, cokoli v puse neměla - nebo možná ano, ale to jsem si rozhodně nepamatovala), ale v kombinaci s tou zvláštní kořeněnou chutí to světe div se bylo docela dobré. Docela dost.

"No, ona je to teorie, že jo... a já jsem tak nějak neměla to srdce brát na tebe doma vidličku, tak doufám, že máte něco vy," usmála jsem se - byla to vlastně i pravda, nejen vtip. Představa, že bych se měla před Seníkem bránit příborem mi byla silně proti srsti, a tak jsem raději rychle dodala "co lžíce?" Bylo jasné, že Smrt lžící byla v roce 1976 nepředstavitelná a rozhodně tenkrát nevisela na internetu.
Když se Arsen podělil o nebezpečí švédských stolů, dala jsem mu najevo svůj postoj založenýma rukama a protočením očí. Sice jsem se necítila úplně bezstarostně, ale rozhodně jsem to nehodlala dát najevo. "To, že je nás víc, znamená jen jednu věc, a ta je rozhodně pozitivní. Je mnohem větší šance, že přežije víc lidí než kolik jich umře. Kdyby tu byl jeden člověk, tak to má padesát na padesát. S počtem se pravděpodobnost zmenšuje," rozjela jsem pusu dřív, než jsem stihla přemýšlet, což mi došlo asi tak půl minuty poté, co jsem tu nebetyčnou blbost, která Aršovi určitě zvedla náladu, vypustila na světlo boží. "Promiň. To byl vtip."
Každopádně se mi úsměv na tvář vrátil rychle.
"Proboha, hlavně ho nejez! Chci říct... když budu mít stříbrnou lžíci a dám jí před sebe nebo tě nějak donutím dostat se do její přítomnosti, tak ti z toho bude špatně. Jako když máš alergii. Prostě ti to nebude příjemné. Akorát nevím, jestli by tě to nemohlo zabít při vnitřním užívání. Četla jsem, že při dlouhodobém nošení můžeš dostat otravu stříbrem, takže je to jen taková krajní možnost. Jo a vyhýbej se svěcený vodě. Ta by tě taky asi mohla zabít. A sůl v jídle. To nevím jak funguje a doufám, že to je jen, když si proměněněj," rozvedla jsem to s omluvným úsměvem. Samotné se mi to dost blbě poslouchalo, protože na můj vkus mému kamarádovi hrozilo až moc smrtí najednou. "A vlčí mor zní taky dost... umrtvovačně, nemáte ten pocit? Probohy Aršo, nešel by třeba upír?" zazubila jsem se zvesela, což byla pořád věc, co mi šla nejlépe, i když jsem se momentálně hrozně bála o svého nejlepšího kamaráda.
"Já ti to vázání teda ráda přenechám, Cassi. Potřebu Arsena přivazovat řetězy k topení jsem kupodivu nikdy necítila. A volím strom, tam to bude mít přece mnohem hezčí," zakřenění. Ani na chvíli jsem nepochybovala o tom, že vše vyjde v pořádku a nic zlého nehrozí.

~asi nějaký timeskip

_________________

Bylo o několik hodin později. Venku se stmívalo a Arsen začínal být v nepohodlí přesvědčený, že mohli ještě chvíli počkat. Maledikt se za nimi během poledne stavil s tím, že "něco namontoval u okna a u dveří", z čehož se dalo jasně usoudit, že co se jeho týče, nechat vlkodlaka uvnitř dávalo větší smysl, než nechat ho venku, kdyby to nevyšlo, venku už by nezbývalo moc šancí, jak ho zastavit, a jak sám podotkl, byl zvědavý, jestli zkusí Arsen ve změněné podobě vůbec použít kliku.
Arsen vzal přeměnu svého pokoje v dočasné vězení skepticky a nenadšeně, ale co se dalo čekat, když na okně objevil mříž a na dveřích hodně komplikovaný zámek. Oba rodiče strávili na začarovávání dveří celý den, takže Maledikt Cassidymu i Gwen doporučil, aby se víc než včas koukali vytratit. Celá situace teď vypadala tak, že "včas" zatím nenastávalo a Arsen s cynickým výrazem seděl přikurtovaný na vlastní posteli.
"Připadám si jako ve středověké léčebně," zamumlal, ale v rámci možností se snažil udržovat konverzaci, dokud si ji mohl užívat. "Co takhle sázka? Když to dneska proběhne dobře, připojím k tomu toho upíra, abych náhodou nepřišel zkrátka," zavtipkoval. "Máte u sebe aspoň něco na obranu?" ujišťoval se neustále, protože kouzla se o prázdninách pořád ještě používat nesměla, i když jeho případ by tvořil možná docela zajímavou výjimkou při nějaké sebeobraně. Nicméně, radši ať se na ministerstvu žádný hlídáček nespustí.

_________________

Nebál jsem se. Ne. Ani trochu. Cassidy Finley se přeci nebude bát svého nejlepšího kamaráda, který se mohl a nemusel za chvíli proměnit ve vlkodlaka... až na to, že se bál. Podívejte, odpoledne jsem byl obezřetný. Ve chvíli, kdy slunce začínalo zacházet za obzor, už mi tak hej nebylo. V tuhle chvíli jsem měl pocit, že se mi tep zrychlil až moc, a že přehnaně reaguju na každý hlasitější zvuk nebo rychlý pohyb.
Arsen seděl na posteli a byl tak trochu přivázaný. To jsem nakonec neměl na svědomí jenom já, ale my všichni, za což jsem byl docela rád. Lepší sdílet kolektivní vinu, až se utrhne, než aby šlo všechno na moji hlavu. Taky jsem byl rád, že tak kolem přivazování kamaráda k posteli bylo mnohem víc rozruchu, ve kterém se docela dobře ztratil fakt, že se mi začínaly malinko třást ruce.
"Nedivím se ti," zabručel jsem k Arsenovi, který si začínal stěžovat na svoje nedobrovolné uvěznění. "Za chvíli přijde ta trepanace lebky, připrav se." Dobře, ani strach mě nepřinutil, abych si z celé věci nedělal legraci, protože podívejte, co jiného mi zbývalo? Mohl jsem zalézt do koutku a kývat se, nebo jsem mohl dělat vtipy. "Prosím, hlavně už nic nepřipojuj, to je to poslední, co bychom potřebovali. Víš co? Jestli mě dneska zvládneš nezabít, slibuju, že investuju čas do zvěromagie a budu po lese běhat s tebou," zasmál jsem se, i když bylo poznat, že je můj smích napjatý a tak trochu neupřímný.
"Mám hůlku," pokrčil jsem rameny. "Myslíš, že by v případě nouze stačilo petrificus totalus? Já vím, že ještě nesmíme kouzlit mimo školy, ale tak... radši půjdu na kobereček na Ministerstvo, než abych se nechal zabít - nic ve zlém, Quinne. Jestli jsi chtěl, abychom si oba dva opatřili nějaký ten... jak jsi to říkal? Stříbrný žabikuch? Měl jsi to říct dřív."

_________________

Já jsem měla obavy. Tak zaprvé o Arsena, protože to on byl tady (zatím) ta oběť, zadruhé pak o mě a Cassíka. Poněvadž my jsme se tou obětí mohli celkem brzo stát. Ani takováhle nemilá situace mě ale nemohla zbavit vrozeného optimismu, nehledě na to, že jsem se musela usmívat už jen kvůli těm svým dvěma klukům, kteří by jinak určitě každou chvíli začali panicky ječet a pak to uklidňujte, že jo.
Když však trochu pokročil čas, musela jsem přiznat, že i mé obvykle tak vytrvalé světýlko začíná maličko zlobit. Obzvláště citelně moje nálada poklesla, když jsem Arsena viděla tak… no, připoutaného k posteli, jako by byl nějaké zvíře. Což vlastně byl, ale i tak to nebylo příjemné na pohled. Arsen sám ten divný pocit shrnul dokonale, čímž mi vykouzlil úsměv na tváři. „No jo,“ přitakala jsem na Cassidyho slova, „jen tu nevidím skalpel, ale třeba je ještě na cestě.“ Zatímco Cass pokračoval, já se usmívala a prohlížela si mého malého (no dobře, tak velkého) statečného kamaráda, kterak leží a vtipkuje o vlčí nemoci a upírství – kdyby to bylo ve filmu, už bych bulela dojetím, jenže v tu chvíli se to prostě nehodilo. „Upíra už bys nedal, člověče,“ zazubila jsem se poťouchle, načež jsem rychle dodala „ale pro jistotu se taky nesázím, všichni víme, co s tebou soutěžení dělá,“ vyplázla jsem jazyk a zakřenila se. Tak on by přibral ještě upíra!
Jakmile řeč přešla na obranu, uvědomila jsem si, že jsem v tomhle směru zoufale nevybavená – hůlku jsem totiž nechala doma, protože co s ní, že. Ehm. Dobře, to bylo trochu hloupé, přiznávám. „Já mám připravenou tu vidličku,“ broukla jsem tedy raději, aby si Arsen nedělal moc starostí. „A mám přece koště, ehm, co se může stát?“

_________________

Příslib toho, že by na něj Cassidy dohlédl, jestli má tohle přijít každý další měsíc, vykouzlila Arsenovi na rtech krátký, mizivý, nicméně upřímný úsměv. "Četl jsem, že od některých kouzelných bytostí že ty kletby víceméně odrážejí, nechtěl bych zkoušet, jestli to bude stačit," hlesl a na Gwen se zazubil. "Neříkej. Nechala by sis mě ujít, jak zvracím další haggis?"
Nepatrně si povzdechl a tragicky smířeně Cassidyho poučil: "Stříbro nefunguje, tu práci udělá ten hrot - no, i vidličky, dejme tomu. Jestli ti ale zničím koště, Gwen, až to budu mít za sebou, půjdu si lehnout na koleje pod bradavickej expres," zabrblal a pak se následující dvě hodiny proměnily v rozmazané šmouhy, které zdánlivě trvaly jen chvilky, protože si na ně zpětně moc nevzpomínal. Přitom ale během proměny všechny vnímal, ostře, až moc citlivě... A rozhodně se nedokázal dovolat sám sebe.
První provizorní údržba vlkodlaka se vydařila, i když většina kovu byla zprohýbaná a Arsenův psací stůl byl na třísky. Asi se na něj nějak ošklivě podíval nějaký suk.
Jakmile přišel k sobě, maličko vyděšeně se doplazil ke dveřím, na které civilizovaně zaťukal.
"Mami? Tati?" zachrčel a doufal, že nezačne plivat kousky Cassidyho a Gwenina oblečení. Vůbec si nevzpomínal, jestli stihli odejít, kdy, jak...
Zámek cvakl a dovnitř úzkou škvírou za galaxií řetízkových bezpečnostních opatření mírně konsternovaně nakoukl Maledikt, za zády celý zbytek rodiny plus volitelně hráči eventu, kteří se v další hře objevili, takže byli naštěstí nanejvýš přežvýkáni za límec a vyplivnuti.
"Vypadáš hrozně," pípla January, která před sebou držela svého oblíbeného starého plyšáka jednorožce skoro jako štít.
"No jo. Teď nevím, jestli to tvoje tričko mám prát a zašít, nebo rovnou vyhodit," ozvala se praktičtější maminka sešle.
Arsen všechny bleskově zkontroloval pohledem a oddechl si.

_________________

Arsen se krátce usmál, ale to samotné v kombinaci s poznatkem, že jinak vypadal spíš jako klubíčko nervů, způsobilo, že jsem se v tu chvíli rozhodl se vší vážností pro zvěromagii. Vem čert, že se to mohlo zvrtnout, tohle už se zvrtlo. "Nevadí. Aspoň bych byl menší cíl. Lykantropie je lidská nemoc, ne?"
Co přesně to ta lykantropie je, to jsem se dověděl hned vzápětí, a od té doby jsem ji už vůbec nebral za nemoc, spíš za prokletí. Arsen se velice rychle proměnil v... něco, a já byl upřímně vděčný za toho, kdo navrhl, že bychom ho měli přivázat, protože mi něco říkalo, že já ani Gwen bychom nepřežili první minutu, kdybychom neměli náskok. "Běž, běž, běž!" hulákal jsem vyděšeně po spolužačce, zatímco jsem ji poslepu tlačil ke dveřím a kontroloval, jestli je ne-Quinn stále ještě omezen v pohybu, nebo už po nás skáče v touze po krvi.
Jakmile se za námi zabouchly dveře, otočil jsem klíčem v zámku a svezl se po zdi na zem. Do téhle chvíle jsem stále ještě napůl věřil, že se Arsenovi nic nestalo, a že se v žádnou zrůdu z hororu nepromění, ale teď... Říct, že jsem se klepal jako osika, by asi bylo na místě.
Rány, skřeky a praskání dřeva, které se ozývalo z pokoje za mými zády, taky na všeobecném klidu moc nepřidávaly.

Trvalo to nějakou dobu, než jsem se dostal z šoku, a delší dobu, než ustaly rány a nelidské zvuky, po kterých jsem sebou vždycky trhnul. Lidstvo shromážděné za dveřmi Arsenova pokoje se na sebe podezřívavě zahledělo. Pak se ozvalo klepání a Arsenův hlas, což bylo znamení, že je z vlkodlaka zpátky v normálu a že se tedy můžou otevřít dveře.
Vlastně jsem ani nebyl v šoku, protože podle zvuků se Arsen po dvě hodiny věnoval systematickému ničení nábytku, ale stejně jsem zasyčel, když jsem tu pohromu viděl. Nehledě na to, v jakém podrchaném stavu byl sám Quinn, že ano.
Nadechl jsem se. "Ty..." zapíchnul jsem Arsenovi ukazováček do hrudi, načež mi došla slova. Uchýlil jsem se tedy k ryze mrzimorskému řešení problému a jednoduše nešťastného lykantropa obejmul. V tuhle chvíli mi bylo jedno, že jsem se měl zítra nebo pozítří vrátit domů a čelit velice rozlícené rodině, byl jsem jenom rád, že to odnesl stůl a ne já, a že byl Arsen v pořádku. V rámci normy.

_________________

"No, vlastně haggis... pouvažuju nad tím," zazubila jsem se veseleji, než jsem se popravdě cítila a... no, najednou tu bylo Cassidyho "běž", Arsenovo divný obličej a můj výkřik, který byl naštěstí jenom preventivní. Zrzek se nemusel ani moc snažit, vyletěla jsem ze dveří jako blesk a snad ještě rychleji jsem se přitiskla ke dveřím, jako by si snad Arsen mohl zevnitř odemknout, když klíč měl Cass. A Arsen měl tlapy, takže by si asi stejně neodemkl, nevadí. Trvalo sakra dlouho, než se mi podařilo zklidnit dech a řekněme to na rovinu - zvuky z Arsenova pokoje tomu nepomáhali, nakonec jsem se dokonce odstěhovala ode dveří, protože mě napadlo, zda by je přeci jen nemohl rozštípat.
A pak byl najednou konec. Ticho... a pak se ozval Arsen. Jako správní hysterka už jsem skoro začínala mlátit na dveře, aby se samy otevřely - jak by se snad mohlo kamarádovi samotnému něco stát - ale udržela jsem se. Aspoň do chvíle, kdy se objevil jeho obličej. Cassidy mě předběhl jen o setinu vteřiny a Arsen pak musel mít značné problémy s odlepením mé osoby, kterážto měla docela na krajíčku a jen silou vůle se snažila nepromočit mrzimorovi už tak dost zničené tričko.
Později jsem zhodnotila projekt jako "vlastně velmi úspěšný" a celý zbytek pobytu jsem měla tendence kolem Arsena běhat a opečovávat ho. Jen těžko mě chudák lykantrop přesvědčoval, že ho opravdu nemusím krmit jako malé dítě.

_________________