Ve ztichlém domě, kde jako by se dávno zastavil čas, a kde nebylo slyšet nic než šepot podobizen z druhého patra a občasné šourání nohou starého domácího skřítka, či podivné zvuky ze zamčené místnosti, se dnes konečně mělo něco dít. Už jen skřítkova výjimečná aktivita a snaha dům alespoň trochu zútulnit, která se dnes začínala projevovat, naznačovala, že se nejspíš brzy vrací momentální pán domu, a že si nejspíš s sebou přivede i návštěvu. A skutečně. Poté, co starý Filly celé dopoledne (merlinžel bez valného výsledku) statečně cídil každý centimetr čtvereční, který mu přišel pod drobnou ručku, se v obývacím pokoji, v krbu pod obrazem Xaveria Notta, několik minut před polednem zažehly snad samy od sebe zelené plameny, znamenající jediné - někdo v nejbližších vteřinách přicestuje pomocí letaxové sítě.
První se z krbu vymotala zrzavá dívka, a začala si vehementně oprašovat oblečení, které měla na sobě - obyčejné jeansové kalhoty a zelené tričko. Obojí, stejně jako dívčina tvář a vlasy, spletené do dvou copů, neslo určité známky této cesty, jinými slovy, popel kam se podíváš. Jako druhý se (snad úspěšně) z krbu vynořil její kamarád, který dost možná dnes cestoval poprvé, to si nebyla jistá, a jako poslední vylezl vysoký zrzavý mladík, jehož tváře pokrývalo lehké strniště a vlasy jevily nutnou potřebu nůžek. Plameny ještě několikrát zeleně zablikaly, a pak vyhasly.
Tito tři jsme byli já, můj bratranec Eric, a Andy Brown, Mrzimor, o němž jsem se nedávno dozvěděla, že je mudlovského původu, a kupodivu jsem se s ním i přes to dál bavila. Dobře, ani ne tak kupodivu, já totiž do Andyho byla tak trochu zakoukaná, ale to všechno není třeba tady omílat. Důležité bylo že operace únos se nám povedla, Ethel Howellsová nás nenachytala, a já teď byla tady, ehm, ani nevím kde přesně, jenom s Ericem (Opravdu trochu sešel, co není doma) a s Andym. A měli jsme tu strávit dva týdny božích prázdnin.
"Vítejte, pánové a slečno," objevil se vedle nás stařičký skřítek, a ihned z nás začal ometat slze a popel. "Pane, mám podávat oběd hned, nebo až později?" otočil se poté s otázkou na Erica. "Co myslíte, špunti?" zazubil se nebelvírský absolvent na mě a na Andyho, "máte hlad?", načež mu odpovědělo moje zakručení v břiše ještě dřív, než jsem stihla odvětit: "Já už docela jo, co ty, Andy?" a mrknout na spolužáka.
Až pak jsem se začala rozhlížet po místnosti. Vypadalo to tu, eh, jak to říci. Sešle? Ano, to bylo to pravé slovo. Loupající se tapety, starý lustr, na němž ještě zbylo několik pavučin, medvědí kožešina, viditelně prošlapaná, a staré sametové závěsy vedle okna, které snad ukazovalo tu nejděsivější zahradu, jakou jsem kdy viděla. Na obraz nad krbem jsem se ještě nepodívala, ale už teď jsem cítila, že mě kdokoliv, kdo je na něm vymalovaný, propaluje nenávistným pohledem. Tak silným, že mi nakonec nezbylo, než se otočit. Pokud jsem si tu tvář spojila dobře, tak tohle byl muž, po němž jsem měla svoje druhé jméno. A zřejmě tady někoho neviděl rád. Mohla jsem jen hádat, kdo to byl, a věděla jsem jediné - na mě koukal s nenávistí jen proto, poněvadž viděl, v čí společnosti se tu nacházím. Nedala jsem ale na sobě znát nic negativního. Ne, ani děsivě vyhlížející zahrada, ani omšelý nábytek, ani nenávistný praděda, ničemu z toho jsem nechtěla dovolit, aby mi to zkazilo dva týdny s Andym. A s Ericem. A i když se mojí čistokrevné části pokoj nezamlouval, rozhodla jsem se, že nebudu nic říkat. Eric tady musel žít a nějaká kritika z mojí strany by ho určitě nepotěšila.
"Jak se ti cestovalo letaxem? Děs, co?" zazubila jsem se proto na Mrzimora, jako by se nic nedělo. Poněvadž, chápejte, ono se vážně nic nedělo. To, že všechno v tomhle pokoji, a jak jsem měla brzy zjistit, i v celém domě, působilo jako z nějakého špatného hororu, přeci neznamenalo, že si to tu nemůžeme užít!
"Filly, připrav oběd tak za deset minut," ozval se po chvilce Eric, ať už Andy řekl ohledně jídla cokoliv, "a já vám zatím ukážu, jak si žijou Howellsovský vyděděnci," obrátil se k nám. Jeho hlas zněl uvolněně, jako by to všechno bral s nadhledem. Což klidně docela mohl. Jak jsem ho znala, těžko by se nechal zlomit něčím jako nehezkým bydlením. Každopádně jsme během chvíle byli vyexpedováni i s Andym ven z obýváku na chodbu. Eric měl zřejmě v úmyslu nás nejdřív provést domem a ubytovat...

_________________

Popravdě jsem se docela bál cestovat krbem, protože krb byl přeci na to, abychom si zatopili když nám bude zima. V tomhle případě to asi zas tolik neplatilo, protože mi Eric společně s Anabelle začali vysvětlovat jak se cestuje s letaxem, a protože jsem se kapku bál jít první, rozhodla se má zmijozelská kamarádka, že mi to ukáže. Tak jo, nevypadalo to zas tak složitě. Pro jistotu mi to, ale ještě jednou vysvětlil Eric načež jsem tedy vlezl krapet nedůvěřivě dovnitř..
Abych o pár vteřin později vylezl z jiného krbu úplně někde jinde. Raději jsem rychle vylezl, protože chvíli na to se v domě objevil i bratránek Anabelle. Podobně jako před chvilkou má kamarádka, i já jsem se snažil ze svého oblečení(džíny, triko a mikina) dostat popel, což za mě nakonec udělal skřítek, který se tady zničeho nic objevil. "Taky mi docela vyhládlo," zamumlám s širokým úsměvem a rozhlédnu se kolem sebe. Nevypadalo to tu zas tak špatně, ale nějaké věci by se dali určitě změnit. Obraz, visící nad krbem mě krapet děsil. Samozřejmě, že jsem si zvykl na to, že se obrazy hýbají, a tak jenže.. Ten chlápek na obraze vypadal naštvaně? A díval se na mě a Andu nenávistně, jakoby přesně věděl, že nejsem čistokrevného původu. "Kdo to je?" Zeptal jsem se šeptem Belle a povytáhl jsem zvědavě obočí. Sice mě děsil, ale zajímalo mě kdo je na obraze vyobrazený. A pokud byl někde nějaký popisek, prostě jsem si ho nevšiml.
Můj pohled jsem chvíli poté přesunul k oknu, ze kterého bylo vidět do zahrady. I ta byla děsivá a docela jsem začínal doufat, že ostatní místnosti domu vypadají lépe než ta, ve které jsme se nacházeli. Hanit jsem to tady však nechtěl, přeci jen Eric tady žil, že. A podle všeho ne dobrovolně. "Rozhodně lepší než přenášedlo," sdělil jsem po chvilce s menším úsměvem Andě a pokrčil jsem rameny. Zas tak hrozný cestovat pomocí letaxu nebylo, protože mi nebylo třeba vůbec špatně jako když jsem posledně cestoval pomocí přenašedla.
To už jsme byli vyhnání z obývacího pokoje na chodbu s tím, že nám bratránek Xav ukáže kde budeme spát a hlavně co tady všechno je. Popravdě jsem byl dost zvědavý na to kde budeme ubytování a jak to v ostatních místnostech vypadá. "Tak jaký byl večírek?" Pohledem jsem zabloudil k Belle a věnoval jsem jí rychlý úsměv. Od té cesty vlakem jsme spolu neměli možnost si promluvit, a že bylo o čem mluvit, že.

_________________

Skřítek brzy přestal oprašovat naše oblečení a jakmile zaslechl pokyn, s uctivými úklonami vycouval ven z místnosti, aby nám začal připravovat něco k snědku. Eric se nejspíš rozhodl, že nám nechá čas na prohlídku tohoto pokoje, než budeme pokračovat na chodbu. A i kdyby ne, tak pohled muže na obrazu dokázal člověka dokonale přikovat na místě. "To je můj praděda Xaverius Nott," odpověděla jsem šeptem Andymu, "radši na něj nezírej. Pak ti o něm klidně něco řeknu," dodala jsem rychle, a sama uhnula pohledu Xaveria Notta, který teď nesouhlasně vrtěl hlavou a propaloval Mrzimora takovým pohledem, až bylo s podivem, že Andy ještě nevzplál a neproměnil se v hromádku neškodného popela. Doufala jsem, že Andy pochopí, proč muže nechci zrovna teď popisovat nebo nedejmerline pomlouvat, když jsem na něj dost významně pokývala hlavou. Prostě jsem nechtěla vyjadřovat svoje názory na svého předka, zavřeného v Azkabanu, přímo před ním - navíc jeho druhá podobizna visela už roky v babiččině sklepní místnosti v našem hlavním sídle. Takže mluvit v jeho přítomnosti asi nebylo moc bezpečné. Andy dost možná i jako mudlovský kouzelník mohl o Nottových slyšet, o nějaké té děsivé historii a tak, přeci jen byli docela známí i jako vymírající rod, ale tušila jsem, že o jejich příbuznosti s mou osobou do dnešního dne nevěděl.
"Já mám pocit, že to přesouvání jsme jako kouzelníci nedotáhli k dokonalosti," pousmála jsem se ohledně letaxu a přenášedel, "buď je člověku zle, nebo se celý zmaže." Následně nám ale už bylo pokynuto, abychom Erica následovali ven z místnosti. A Andy se mě zeptal na ten zatracený večírek. Už jsem chtěla odpovědět něco velice inteligentního a trochu kousavého směrem k čistokrevným sešlostem, jenže to bychom nesměli vyjít na chodbu, oproti které ten trochu děsivý obývák vypadal vlastně docela útulně. Pruhované tapety se odlupovaly ještě víc než ty v obýváku, světla blikala, odněkud se ozýval šepot (ještě jsem netušila, že se jedná o obrazy v druhém patře) a kamenné dlaždice pod nohama zlověstně klapaly, když jsme kráčeli chodbou. "Už se tě pokusili provdat?" přerušil nakonec tíživé ticho Eric v návaznosti na Andyho předešlou otázku, a potutelně se zazubil. "Ne, to teda nepokusili," odsekla jsem a vyplázla na něj jazyk. Bylo to, jako by mi zase bylo pět, a my si spolu někde hráli. Akorát teď tu byl i Andy, který zřejmě měl to privilegium mě naposledy vidět bez čistokrevné masky, takovou, jaká jsem měla původně být. "Byla to hrozná nuda," pokrčila jsem rameny, "no a pak se objevil Ministr se synem, což jsem teda moc nečekala. Normálně je to trochu děsivý, když vám v domě pochoduje Ministr kouzel se sklenkou šampusu," rozpovídala jsem se trochu ohledně onoho večera. A kupodivu se divil i Eric. "To musela být teta Tamarah ve svým živlu, co? Mít Tremletta na návštěvě. A ten jeho syn je asi pořád studenej čumák, co?" poznamenal, ale to už jsme se blížili k prvním dveřím.
"Takže, prcci, tohle je knihovna s pracovnou," otevřel prostě dveře a nechal nás nahlédnout, načež jsme za hovoru prošli znovu chodbou k dalším místnostem, které nám taky ukázal (ne že bychom měli moc času se tam porozhlédnout), než jsme se přesunuli ke schodišti, kde jsme byli upozorněni, že pozor, je ošlapané, a za neustálého vrzání jsme vyšli do druhého patra.
Kde mi uteklo tiché "tak tohle je děsivý" směrem ke zčernalým, šeptajícím portrétům na zdech."Co jsou zač?" Eric to nijak nekomentoval, ani nevysvětlil, jen nám ukázal, kde se nachází koupelna, kde je jeho pokoj, kam se samozřejmě nechodí bez dovolení, kudy na půdu (a tam bychom taky neměli lézt), a že ty dveře, za nimiž se ozývaly snad ještě podivnější zvuky než šeptání kolem, vážně nemáme radši ani otevírat, že na to sám neměl odvahu. Až pak nás dovedl do našeho pokoje a s tím, abychom se za chvíli dostavili do kuchyně, že bude oběd, nás opustil. Celou dobu jsem se na chodbě snažila být co nejdále od obou stěn, poněvadž ty podobizny, které ani pořádně neukazovaly tváře, jak byly staré, a jen dokola cosi šeptaly, mě opravdu děsily.
"No, tak tohle jsem nečekala," svěřila jsem se Andymu a plácla sebou na jednu z postelí, kde už se rozvaloval Sunshine, který zřejmě přijel na návštěvu taky. "Jakože, věděla jsem, že vyděděnci bydlí v nějakém takovémhle domě už od doby Nottů, ale tohle je...děsný," dovolila jsem si ulevit. Tenhle pokoj ale působil docela v pohodě, tedy, rozhodně lépe než zbytek domu. Jen za oknem by nemusela být zahrada a za dveřmi chodba plná šeptajících obrazů, že. Pohlédla jsem na Andyho. Netušila jsem, jak moc hůř mohl dům působit na něj - přeci jen, na staré domy já byla zvyklá, i když naše sídla byla obvykle více...udržovaná.

Mimo herně:
som líná znovu psát popisy většiny místností, poněvadž tam do těch místností se kdyžtak půjde v průběhu, takže to beru spíš jako krátký pohled dovnitř a tečka.

_________________

Nevím co jsem očekával, že mi na mou otázku Anabelle odpoví. Ale asi to nebylo zrovna to co mi odpověděla. "Praděda?" Vykulil jsem na ní očka a ať jsem byl upozorněn ať na něho radši nekoukám, nemohl jsem od obrazu odtrhnout očka. Jestli takhle podobně vypadá i její babička, měl jsem se na co těšit. Podvědomě jsem totiž tušil, že na náš útěk nakonec stejně přijde a jen tak to nenechá. Jenže to co se stane jsme ani jeden z nás neočekával..
"Tak jo, to beru," kývl jsem po chvilce hlavinou a konečně jsem pohled od obrazu odtrhl. Byl jsem zvědavý co všechno se o pradědovi Xaveriovi dozvím. Sám jsem se divil, že už nejsem dávno mrtvý, protože ten dědek šedivý určitě už vymyslel sto způsobů, jak mě sprovodit ze světa. No ještě štěstí, že je tady jen jeho obraz. Kdybych ho potkal ve skutečnosti, asi bych se sám oběsil. Nebo něco jiného, protože o Nottových jsem něco málo slyšel. A rozhodně to nebylo nic hezkého.
"Sice to není úplně dokonalé cestování, ale rozhodně je to lepší způsob dopravy než ten po.. mudlovsku," šeptl jsem po chvilce s menším úsměvem směrem ke své kamarádce a chvíli na to už jsme všichni tři spěšně opouštěli obývací pokoj. A já si tak trochu oddychl, že mě už nepropaluje nenávistný pohled Xaveriuse Notta. No, jestli jsem si myslel, že by to mohlo vypadat v jiných místnostech lépe než v obývacím pokoji, mýlil jsem se.
Uměl jsem si představit jaká nuda byla na večírku, pořádaná Bellinou rodinou. Ale to, že se tam objevil i Ministrův syn(dobře, teprve teď jsem zjistil, že Ministr má syna) mě kapku překvapilo. "Fakt nechápu, jak může některé bavit něco takového pořádat," stále jsem trval na svém názoru, který jsem pronesl ve vlaku, ale nechtěl jsem to více rozebírat.
"Budeme si moc potom nějaké knihy půjčit?" Zeptal jsem se s menším úsměvem jakmile byla možnost nahlédnout do knihovny/pracovny, ale to už jsme pokračovali všichni společně dále. V každé místnosti co byla dole na patře jsme se zdrželi jen na chvíli, což mi moc nevadilo, protože na prozkoumání jsme měli spolu s Andou času dost, že.
Obrazy v druhém patře jsem raději nekomentoval. Jen jsem na ně vyvalil oči a kývl jsem na slova Andy, jakože s ní souhlasím. Bylo to děsivé, a taky mě zajímalo co jsou zač. Eric nám to však neřekl, a tak jsme pokračovali dále v prohlídce. Byli jsme upozorněni kam nechodit(i když jsem chtěl třeba takovou půdu prozkoumat) a nakonec jsme skončili s Belle v našem společném pokoji. Jakože fakt společném.
"Ani já ne," a s těmito slovy jsem se rozplácl na druhé posteli. "A toho třeba nenapadlo.. Utéci? Změnit si jméno nebo tak? Já bych se tady asi zbláznil," dodal jsem po chvilce a pohledem jsem zabloudil k Anabelle. Tenhle pokoj vypadal asi nejlépe ze všech místností, ale i tak jsem se tady možná krapet bál. "Půjdeme po jídle prozkoumat zahradu? Nebo máš nějaké jiné plány?" Vesele jsem se na Xávu zazubil a byl jsem zvědav zda už má nějaký plán co tady dělat vymyšlený.

_________________

K pradědečkovi Xaveriovi jsem se raději nevracela, ostatně, jeho pohled mluvil za vše a Andy souhlasil, že mu bude stačit, když mu bližší informace povím později. Za což jsem mimochodem byla opravdu ráda, poněvadž by vážně nebylo moc moudré rozebírat pradědovy činy a nedejmerline naše postoje k nim, když je dotyčný poblíž. Ne že bych toho o něm tolik věděla, ale chápejte. V tomhle jsem trochu záviděla mudlům - jejich obrazy se nehýbaly, nemluvily, a nemohly vás slyšet.
"Hm, po mudlovsku zase většinou člověk zůstane čistý," pokrčila jsem rameny nad dopravou. Ne že bych snad někdy cestovala jiným mudlovským dopravním prostředkem než vlakem (do Bradavic a zpět), poněvadž asi těžko budu počítat cestu lodičkami v prváku, ale i z těchto cest jsem si zvládla udělat obrázek o tom, že mudlové asi nekladou tolik důraz na rychlost, ale na druhou stranu zůstávají čistí, a po cestování nehází šavli do nejbližší škarpy. Tedy obvykle.
"Zřejmě může, jak už říkal Eric, je to prostě proto, poněvadž se někde ty sňatky domlouvat musí. No a tohle je příležitost," pokrčila jsem rameny nad tím hrozným večírkem, kde mě vystavovali jako nějakou roztomilou panenku v bleděmodrých šatečkách.
"Nejsi ty v duchu Havraspár, že tě zajímají zrovna knížky?" zazubil se Eric na Andyho, když se v pracovně zajímal zrovna o tohle,"jasně že můžete, když je pak vrátíte zase na místo."
Když Eric mou otázku na osoby na obrazech ignoroval, pokrčila jsem nad tím rameny - blesková prohlídka zabírala veškerou mou pozornost. No a brzy už jsme byli v našem pokoji. A když říkám našem, myslím to opravdu tak, že ten pokoj byl společný. Ne že by to vypadalo, že je tady v domě nějaké další místo ke spaní, krom Ericovy ložnice, kterou by rozhodně nikomu nezapůjčil ani na noc, jak jsem ho znala, ale stejně mě to překvapovalo. A buďme upřímní, cítila jsem z toho tak trochu nervozitu. K té puse ve vlaku jsme se sice s Andym nevraceli, ale teď, když tu spolu budeme zavření v pokoji jak dlouho, jako by se vzpomínka na ni zhmotnila ve vzduchu místnosti, a já tak nějak věděla, že se mi prostě bude připomínat.
"Myslím, že se bojí," povzdechla jsem si, když už byl Eric dávno pryč, a my leželi každý rozplácnutý na své posteli, načež jsem se vytáhla do tureckého sedu, "jaké by mělo následky, kdyby neposlouchal, co mu babička nařizuje. A navíc, i když je ten dům fakt děs, má tu skřítka, co mu všechno obstará, a pokud se nebojí, což u Erica nehrozí, asi to tu nebude tak hrozné. Je to o zvyku," uvažovala jsem. Věděla jsem totiž, že babička Ericovi vyhrožuje, že něco provede Emily Halfmoonové (té mudlovské kouzelnici, se kterou se na sílu rozešel minulé léto, a kterou měl určitě pořád rád), pokud jí nebude poslouchat. Pohlédla jsem na Andyho, a přemítala, jak moc šíleně musí celá naše prohnilá rodina na něj působit. Bylo mi z toho trochu smutno, ale fakt, že i přes neshody s původem byl Mrzimor pořád tady, mi dělal takovou radost, která chmurné myšlenky (prozatím) úspěšně zaháněla. A ten pohled, no, víte. Asi jsem si ho neměla dovolit, poněvadž se jako kruhem moje myšlenky zase stočily k té puse. A já se cítila tak trochu zmateně, poněvadž... poněvadž. Proto jsem byla ráda, když Andy po chvíli přerušil ticho otázkou. Rychle jsem sklopila pohled, přičemž se mi po tváři přehnala jemná růž (vážně, kdo by se nečervenal, že si vzpomíná zrovna na tohle...), a odpověděla jsem: "Já bych to tu chtěla pořádně prozkoumat celé, takže klidně můžeme začít zahradou," odkývala jsem Andyho nápad, "ono asi vážně bude lepší být venku, dokud je světlo. V noci by mě tam asi nikdo nedostal," dodala jsem po pravdě. Ne že bych se bála tmy, ale celé okolí domu na mě při pohledu z okna působilo trochu pochmurně, a i když dům sám o sobě byl děsivý, poskytoval alespoň určitou formu bezpečí. A Erica v pracovně, při nejlepším.

_________________

"Ale zase je cestování po mudlovsku více nebezpečné," prohodil jsem s pokrčením ramen a věnoval jsem Andě menší úsměv. Sice jsem asi stejně raději cestoval vlakem než přenášedlem, ale přenášedlo bylo mnohokrát bezpečnější než právě vlak, že. Sice mi po cestování přenášedlem bylo šíleně špatně, ale rozhodně lepší než nějaká nehoda.
"Možná, že jo," vesele jsem se na Erica zašklebil a přislíbil jsem, že půjčené knihy vrátím na své místo. K večírku už jsem se radši nevracel, protože by to asi byla delší debata. Zbytek prohlídky domu proběhl krapet v tichu. Sice nás bratranec Belle občas na něco upozornil, ale já už jsem k tomu žádné poznámky neměl, takže jsem jen tak kýval hlavinou jakože rozumím.
"Já bych tady asi nevydržel. Jistě je to o zvyku, ale já prostě musím mít kolem sebe lidi," promluvil jsem po chvilce zamyšleně a posadil jsem se na posteli, opírajíc se zády o zeď. "Ale chápu ho, že to neudělá," dodám s menším úsměvem a pohledem zabloudím od zmijozelky k oknu. Možná jsem se cítil krapet divně, protože to bylo poprvé od té pusy co jsme byli spolu s Andou někde sami. Což mi samozřejmě nevadilo, já jsem byl vždycky velice rád v její společnosti, ale my jsme měli společný pokoj! Společný. A i když to vypadalo, že tady žádný jiný pokoj(krom ložnice Erica) na spaní není, připadalo mi to krapet divný. Tedy mně to nevadilo, právě naopak byl jsem i docela rád, že nemusím spát třeba v nějakém pokoji sám(to bych se asi zbláznil), ale..
Z myšlenek mě vytrhl hlas Anabelle. "To já taky. Jsem docela zvědavý co všechno tady můžeme najít," kývl jsem hlavou na souhlas a věnoval jsem kamarádce široký úsměv. "Rozhodně. V noci by mě na zahradu nedostal nikdo," znovu jsem souhlasně přikývl ohledně zahrady, protože venkovní prostory byli prostě na prozkoumávání lepší přes den než v noci. Už takhle to tam působilo strašně strašidelně natož, abych to prozkoumával přes noc! "Myslíš, že se dostaneme i na tu půdu?" Zeptal jsem se po chvilce s menším úsměvem, protože na půdu jsem se prostě chtěl podívat. Jenže jako mnoho dalších místnosti, i půda pro nás byl zakázaný prostor. Jenže o naší tajné návštěvě půdy Eric vůbec nemusí vědět, když budeme dostatečně potichu.

_________________

Trochu jsem nakrčila obočí, když Andy prohlásil, že cestování po mudlovsku je nebezpečnější. A to nikdy neslyšel o odštěpu? Nebo létání na koštěti, kdyby třeba nějaký trouba spadl? napadlo mě a byla bych se hádala, ale neměla jsem to zapotřebí. Andy přeci jen zažil mudlovskou nehodu, a tak měl plné právo si to myslet. Nebyl smysl v tom, abychom se o podobných věcech dohadovali. A tak jsem držela jazyk za zuby. Ostatně, celá celkem rychlá prohlídla proběhla potichu.
"Věř mi, radši bys bydlel tady, než bys měl kolem sebe naší rodinku," ušklíbla jsem se kysele v reakci na Andyho prohlášení. To už jsem seděla a trochu zkoumavým pohledem jsem Mrzimora pozorovala. Vlastně mě teď pálila na jazyku otázka, kterou jsem si tak trochu kladla už od té pusy ve vlaku. Poněvadž, chápejte, tehdy mi přišlo, jako bychom už byli něco víc než jenom kamarádi. A teď? Teď to vypadalo, jako by se za tu dobu rozmyslel, a zase se vrátil jen k tomu přátelství. Na kterém samozřejmě nebylo vůbec nic špatného, jen... Byla jsem zmatená. Hodně zmatená. A navíc mi tenhle pokoj připomínal, že prostě budeme spolu sami v jedné místnosti, a já prostě netušila, jestli být ráda, nebo nervózní. A tak jsem nesledovala jeho pohled do zahrady, nýbrž jsem zůstala koukat na chlapcovu tvář. Snažila jsem se vykoumat, co přesně se mi na něm líbilo. Samozřejmě, rostl z něj moc hezký mladík, to jsem viděla. A čím víc jsem se dívala, tím víc jsem chtěla Andyho obejmout, snad z vděku, že mě nezapudil, snad ze strachu, že si nakonec přeci jen vybral půvabnou blondýnku.
Nakonec mě ale od podobných myšlenek alespoň na chvíli zachránil konec náhlého ticha a rozhovor o zahradě. "Dobře, odpoledne zahrada, večer navrhuji průzkum knihovničky. Nebo můžem jít na pokec s pradědou, ale nejsem si jistá, že bychom z toho měli my nebo on nějakou radost," navrhla jsem, a z hlasu bylo slyšet, že tu druhou nabídku myslím opravdu jen z žertu. Kdo by se, krucimerlin, chtěl bavit zrovna s Xaveriem Nottem? Dobře, já chci. Chci zjistit, jestli jsem tu hnusnou poruchu s krví zdědila vážně po něm. Ale tahat do toho Andyho? přemýšlela jsem zatím, než mladík navrhl průzkum půdy. "Tam určitě bude ghúl nebo něco podobného, jako na té půdě," nadhodila jsem, "mně by zase vážně zajímalo, co je v té místnosti naproti přes chodbu. A proč ty obrazy pořád šeptají," uvažovala jsem.
Než jsem ale stačila vůbec nějak své myšlenky rozvést dál, ozvalo se nesmělé zaklepání na dveře, a do pokoje vstoupil Filly. "Slečno a pane, oběd je na stole, prosím následujte mě do kuchyně," pokynul stařičký skřítek, a tak nám nezbývalo, než znovu kolem šeptajících podobizen a po rozvrzaném schodišti sejít do přízemí, kde se v sice staře a děsivě, ale uklizeně působící kuchyni, u jídelního stolu už rozvaloval Eric a ládoval se porcí pečeného kuřete. V mísách na stole bylo kromě masa nesčetně příloh a nějaká ta zelenina, stejně tak tu stály tři džbány plné různobarevných tekutin. Tu rudou, o které jsem předpokládala, že je červené víno, popíjel bratranec, takže jsem se rozhodla jí vyhnout a nalít si něco, co působilo vhodněji pro můj věk.
Usedla jsem na jednu židli a počkala, až se Andy taky posadí, abych si naložila, nalila dýňovou šťávu a s úsměvem oběma popřála "dobrou chuť," než jsem se spokojeně pustila do jídla. To, že moje porce byla o mnoho menší, než jakou bych si za normálních okolností dala, jsem naprosto ignorovala v myšlence, že si toho stejně nikdo nevšimne.
Jedli jsme v tichosti, a cinkání příborů rušily jen šouravé kroky skřítka, který se co chvíli přišel zeptat, zda něco nepotřebujeme, zřejmě nadšený z návštěvníků, jaké dost možná tento dům ještě neviděl. Eric dojedl jako první a se zazubením a slovy, abychom si to tu pořádně užili, brzy opustil místnost.
"Tak co? Zahrada, nebo hodláme ještě chvíli trávit tohle pohoštění?" zeptala jsem se nakonec Andyho, načež jsem dopila zbytek dýňové šťávy ve svém pohárku.

_________________

"Dobře, tak v tomhle máš asi zrovna pravdu," s tímhle jsem vážně souhlasil, protože já bych prostě nezvládl zažít to co zažila Xáva. Za to jsem jí prostě obdivoval. Podvědomě jsem přitom tušil, že na tento tajný výlet její rodina přijde a tušil jsem, že jí znovu ublíží. Už jen to pomyšlení bylo hrozné a já na chvíli krapet zalitoval, že jsem s tímhle souhlasil. Avšak tohle byli naše poslední společné prázdniny a třeba se nakonec nic nestane. Alespoň jsem se tím uklidňoval, protože tomu jsem prostě nevěřil. Určitě si všimnou, že jim jeden člen rodiny chybí. A nebo jsou natolik divní, že by si chybějící Anabelle nevšimli? I taková možnost byla i když jsem se k ní tolik nepřikláněl. Snažil jsem se alespoň uklidnit tím, že kdyby tohle nebylo bezpečné místo, Eric by nás sem nevzal. To jsem ještě nevěděl co přijde..
Mé myšlenky se po chvíli vrátily zpět k oné puse. Podobně jako Anda, i já jsem byl z toho zmatený a nevěděl jsem jak se mám potom chovat. Možná proto jsem zvolil mód kamarád, nemluvili jsme spolu něco málo přes měsíc a já tak měl mnoho času o všem přemýšlet. Stále tady byla jedna nejmenovaná plavovlasá Zmijozelka, na kterou jsem v přítomnosti Zrzky vždycky zapomněl. Jenže ono to bylo i opačně, když jsem byl s Janičkou, zapomínal jsem na Anabelle. Prostě jsem byl strašně zmatený a nevěděl jsem co si s tím počít, protože obě dvě jsem měl převelice rád.
"Dobře s tím souhlasím. A myslím, že pro dnešek pradědu vynecháme, setkání s ním mi zatím stačilo," úsměv se mi o něco rozšířil při pomyšlení na prohledání knihovničky. Pokecání s pradědečkem Xav nepřipadal rozhodně v úvahu. Už jen z toho důvodu, že další porci nenávistných pohledů bych už asi nezvládl. A ještě se s Xaveriem pokoušet o rozhovor? Nikdy v životě. Ten starý páprda už určitě musí mít pro mě vymyšlených spoustu způsobů smrti. No, ještě že je to jen obraz, že.
"Myslíš? Tak tu místnost můžeme taky zkusit pokusit prozkoumat, jen aby nás u toho nenachytal Eric či ten skřítek. To by mě taky zajímalo," ty šeptající obrazy na chodbách byli vážně krapet strašidelné a podobně jako Andu, i mě zajímalo proč stále šeptají. Náš rozhovor byl přerušen ťukáním na dveře a náhlým vstoupením skřítka Fillyho, kterému jsem věnoval menší úsměv. Na jídlo jsem se vážně těšil, takže jsem společně s Belle následoval skřítka kolem šeptajících obrazů až do kuchyně.
Jídla na stole bylo dost a všechno působilo strašně chutně. "Dobrou chuť," nalil jsem si kaktusovou šťávu a hned na to jsem se s veselým úsměvem pustil do masa a brambor. Můj talíř byl plný jídla a já sám jsem začínal přemýšlet o tom, jestli všechno nandané jídlo se bude do mě vejít. No, snad jo.
Jídlo probíhalo v tichosti což mi krapet vadilo, ale nehodlal jsem ono ticho narušovat. Eric s Belle asi nebyli zvyklý u jídla mluvit, takže krom občasného hlasu skřítka bylo slyšet jen cinkání příborů. Z mého talíře kupodivu zmizelo všechno jídlo, takže jsem se jen vesele zazubil na odcházející bratrance Andy, ke které jsem se hned na to otočil. "Tak zkusíme tu zahradu?" Povytáhl jsem zvědavě obočí, protože mi bylo celkem fuk co teď budeme dělat.

_________________

O tom, jak je naše pošahaná rodina i přes svou "dokonalou čistokrevnost" taky dokonale divná, jsem se raději už bavit nehodlala. A pochybovala jsem, že by o něco takového měl zájem Andy. Samozřejmě že jsem věděla, že celý tenhle výlet nakonec praskne a já budu mít vážně problém, až tatíček zjistí, že ve skutečnosti nejsem v tom zaplaceném pokoji nad Kotlem a netoulám se ve volném čase jen tak po Příčné, jak jsem mu to nakukala. A co hůř, možná na to přijde babička. A to pak bude vážně hodně velký problém.
Ale tohle všechno, problémy a pochybnosti, mi teď stejně připadalo na míle vzdálené. Byla jsem někde v nějaké díře v Rusku, v děsivém domě svého bratrance, ale hlavně, byla jsem tu s Andym. A ať jsem chtěla nebo ne, v téhle situaci se na něco tak hrozného jako babička a otec prostě myslet nedalo. Zato se dalo dost s přehledem vracet k, no, puse. Kterou jsem stále nevěděla jak si vyložit, nehledě na to, že se mi do mysli vždy na chvíli vracela Edwardsová jako připomínka toho, že si nemůžu být vůbec ničím jistá.
"Praděda je trochu poděs, no, takže ho odsuneme na někdy jindy, až se bude prozkoumávat obývák," odsouhlasila jsem předběžný plán našeho dne ještě předtím, než nás Filly donutil opustit nejpozitivnější místnost v celém domě a jít se najíst.
...
"Jasně, jdem," vstala jsem od stolu po obědě, zatímco skřítek už začal uklízet nádobí. "Filly, připrav nám prosím s sebou láhev kaktusové šťávy, ano?" obrátila jsem se ještě na malé stvořeníčko, které s radostným výrazem ve tváři samozřejmě prosbu uposlechlo a za chvíli se vrátilo i s kýženou lahví. "Ještě něco, slečno Anabelle?" zeptal se pisklavým hláskem, jako by mu vykonávání příkazů dělalo největší radost na světě, a když jsem zavrtěla hlavou, vrátil se zase k uklízení stolu a umývání nádobí. "Tak, tohle by nám mohlo na odpoledne stačit," zatřepala jsem lahví v ruce a následně jsem pokynula Andymu, abychom teda šli.

Poté, co jsme prošli onou děsivou chodbou, ne tak děsivou jako tou o patro výše, ale stále rozhodně ne zrovna útulně vyhlížející se svými loupajícími se tapetami, jsme se ocitli v čemsi, co připomínalo malou vstupní halu. V jednom rohu stál podivný věšák na hábity, který jako by byl vyrobený z nějaké zvířecí nohy s pařáty, a na kterém visel už notně sešlý, původně nejspíš smaragdově zelený hábit. Na druhé straně dveří od nohatého věšáku se nacházel stejně nohatý svícen, který zřejmě zaregistroval naši přítomnost a vzplál jasným plamenem, aby v šeru malé haly bylo lépe vidět. "Fuj," ulevila jsem si, když jsem si na stěně, ozářené náhlým světlem všimla jakési vysušené hlavy, přibité na dřevěném plátu, která se předtím i se svým šklebem ukrývala v temných stínech. Souběžně jsem taky trochu polekaně uskočila a málem bych popadla Andyho snad za ruku, ale nakonec jsem si to stihla rozmyslet a vydala jsem se ke dveřím. Které se, k mojí úlevě, se zaskřípěním otevřely a pustily dovnitř závan čerstvého letního vzduchu. Otočila jsem se na kamaráda a pak jsme snad už společně vyšli na zahradu.
"Vypadá to tu...pustě," okomentovala jsem, jakmile jsme sešli několik schůdků a ocitli se na neudržované cestičce, která vedla k brance v plotu. Rozhlížela jsem se po zahradě a nakonec se můj pohled zastavil na skleníku. V očích mi blýsklo něco, co jsem tam za normálních okolností nemívala - zvědavost, a teď už jsem naprosto bez okolků Andyho za tu ruku popadla a začala jsem ho táhnout směrem ke skleníku. "Třeba tam budou nějaký super přísady, a z nich si můžem zkusit něco uvařit," odůvodnila jsem svoje počínání, jak jsem tak s náhlým širokým úsměvem rázovala mezi kopečky hlíny směrem ke skleníku. "Hm, a k tomu pradědovi," začala jsem najednou, jak jsem si tak vzpomněla na to, že jsem předtím Andymu slíbila informace. Souběžně jsem pustila jeho ruku a trochu zčervenala ve tvářích, a zvolnila jsem krok. "Nevím jestli jsi už o něm slyšel, je to takové veřejné tajemství v kouzelnickém světě," úsměv se mi na tváři na chvíli zarazil a zmizel, "Xaverius Nott, teda jako všichni Nottové, byl hodně mocný čaroděj a lidi se ho báli snad ještě víc než mojí babičky. Navíc se ani neobtěžoval tajit, že nesnáší mudly a jejich potomky, no a volné chvíle si krátil jejich vražděním, nebo mučením. Babička říká, že ten svůj problém s krví mám po něm. Jenže on se za to nestyděl, vyžíval se v tom. A babička chce abych já taky, proto mi dala druhé jméno po něm," následoval dlouhý pátravý pohled do Andyho tváře, abych viděla jeho reakce. Vůbec mě nenapadlo, že celé tohle povídání může vyznít, jako by byl praděda Xaverius dávno po smrti.
To už jsme ale pomalu dorazili ke skleníku, jehož některé skleněné tabulky byly dávno rozbité a který obecně působil stejně zuboženě jako celá zahrada. Teď se jen zbytek skla v některých tabulkách leskl v paprscích slunce brzkého odpoledne, ale ani to mu na kráse moc nepřidalo. Porostlý, rozpadlý skleník prostě dvakrát nelákal, pokud jste nebyli někdo, kdo tak hrozně tožil po nějakém tom vzrůšu do života. "Jdem?" kývla jsem na kamaráda a úsměv na tvář se mi vrátil, načež jsem se celkem bez pobízení vrhla k vyskleným dveřím, vedoucím dovnitř do skleníku.

Těch několik kachlí, které zřejmě dříve sloužily jako cestička mezi záhonky s rostlinami, tam stále bylo, jen prorostlých plevelem, a nad hlavami nám zelený baldachýn popínavých rostlin, nahrazující část střechy připomínal, že se alespoň nemusíme bát padajícího skla, poněvadž v konstrukci střechy už opravdu žádné nezbylo. V tom, co kdysi dávno byly záhony, se nyní válely třpytivé střepy, mezi nimiž si však statečné rostlinky neznámého původu hledaly cestu k životu, bujely a divočely. "Fajn, tady bych se nevyznala asi ani s učebnicí bylinkářství," rozhodila jsem rukama a zarazila se v krocích, abych se sehnula na zem a podívala se na rostliny blíž. Žádná z nich mi ale opravdu nebyla povědomá. "Nepoznáváš náhodou něco z toho plevele?" zvedla jsem hlavu k Andymu s malou nadějí, že třeba bude mít lepší rozlišovací schopnost co se zeleného podrostu týká.

_________________