Název: Midnight Blues
Místo: Quinnovic domek, víska mudlů někde za Londýnem
Čas: Přibližně na začátku prázdnin
Poznámky a účast: Eventík, v němž si nikdo nevdává, nežení, neprovozuje s tím spjaté i nespjaté povinnosti a taky necestuje, ale který přesto zvládá být bravurně egoistický, napínavý a soapoperoidní. Tedy, skoro. Je založený hlavně proto, že proměnu v cukrošce ve špičce si nechám na jindy a taky mám v sobě dvě kafe a za půl hodiny se chci jít učit, takže totální prokrastinace a rozžhavená klávesnice.
Co se týče účasti, předběžně se asi staví Cassidy Finley a event je otevřený, takže je možný vpadnout a zas zmizet kdykoli a pro kohokoli... kromě ministerskejch, ou jé. No, asi tak.
Působivou průvodní grafiku si domyslete.

_________________

Bylo dost snadné uhodnout, že na nádraží po příjezdu bradavického expresu se na peróně v první řadě bude tísnit Lynn a Maledikt Quinnovi. Arsenovi málem zacukaly koutky, když si uvědomil, že mamka se snaží tvářit jako nic a kouše se do tváře, zatímco táta stál až moc jako solný sloup. Nenápadnost sama, ale naštěstí tomu ve šrumci kolem výstupu studentů nikdo nevěnoval pozornost.
Arsen zašel ještě vyzvednout do vedlejšího vagónu January, které pak pomohl táhnout kufr, dokud si ho nepřevzal Maledikt, který si ho na rameno hodil, jako by nevážil skoro nic. Arsen musel v duchu zasmušile zkonstatovat, že do těhle svalů má ještě daleko. Ale jako chytači se mu pořád ta lehčí stavba hodila...
Radši zapomněl i to, jak snadno zvedl Cassidyho do vzduchu, a protože momentálně ho nikdo neprovokoval a byl takříkajíc mezi svými, váhavě se zazubil, pak rozzářil a nechal se z obou stranu drtivě obejmout i s January uvízlou někde uprostřed. Až když zamávala bezmocně rukama, Lynn se smíchem pustila a dala se do toho, čím prudila Arsena celý rok v dopisech.
"Už to máš zase hrozně dlouhé," komentovala a projela mu rukou vlasy. Arsenovi se to nevysvětlitelně líbilo, ale pro zachování dojmu obrátil oči v sloup.
"Mami, jsou to moje vlasy, dovol ať si rozhodnu sám, co s nimi," zapýřil se a poukázal se nejlepší obranný důkaz. "Táta má taky dlouhé vlasy."
"Jenže táta je nosí v culíku, miláčku, všude ti to padá," opečovávala Lynn kriticky.
"Mně se to líbí," vložila se do toho Janny a zatahala mamku za rukáv. "Mami, můžu se ostříhat jako loni v létě Gwen?"
"Ne!" vyděsila se Lynn okamžitě, sama majitelka mikáda. "Chci říct, Gwen to moc slušelo, drahoušku, ale už máš konečně tak dlouhé vlásky, nepřijde ti to škoda...?" Arsen si s otcem vyměnil pohled a po chvilce i pár slov v ruštině, což mamku nadzvedlo. Rozuměla slušně, ale rychlé brebentění místo domácí angličtiny ji popouzelo.
"A dost! Nástup, jedeme domů!" zavelela nesmlouvavě a jako malá velitelka odkráčela v čele rodiny, zatímco ji následovali dva nosiči zavazadel a jedna budoucí třeťačka, která se mohla nést vpravdě hrdě, protože jako jediná domů dovezla ty nejlepší známky.
"Ono ti to dlouho nezůstane, počkej až budete mít těžší lektvary," rýpl si Arsen, protože Januařino sebevědomí stoupalo znepokojivou křivkou. Jako kdyby se dal srovnávat druhák a páťák...

Domů je odvezlo vypůjčené auto, světle modrý brouk, který řídil Maledikt se svou málem vrozenou obezřetností a podezíravostí. Seděl nad volantem rozpačitě a nahrbeně, jak se snažil mít co nejlepší rozhled, zatímco Lynn se coby čarodějka z mudlovské rodiny pokojně rozvalila na předním sedadle spolujezdce a frekventovaně se otáčela, aby vyzpovídala svoje dvě děti. Jako kdyby se to muselo stihnout během cesty domů.
"Mami, tati, pojedeme letos na mistrák? Bude hrát Egypt," vybafl Arsen, aby obrátil tok otázek nazpátek.
Lynn se zatvářila zaraženě, Maledikt udělal neurčité "hmm". "Barty by se snad mohl po lístcích podívat," zamumlala nejistě. Maledikt zavrtěl hlavou. "Letos to nemůžeme riskovat. Navíc, maminka už nepracuje na ministerstvu, to víš. Teď je pro nás nemožné sehnat lístky," promluvil s hrdelník přízvukem a ve zpětném zrcátku probodl Arsena významným pohledem.
No jasně, Janny ještě nic netušila. Arsen vytušil naopak moc dobře, proč byla jeho prosba zavržena, a zamračeně zapadl do sedačky s rukama křížem. Vzhledem k tomu, že jeho pokoj byl polepený hieroglyfy a pohledy z Egypta, musel táta dobře vědět, jak moc by tam chtěl být.

Než zaparkovali před domem, stačila Lynn samozřejmě dojít až k otázce, jestli se jim někdo líbí, s takovou přesnou adresností, že se jen špatně dalo uhýbat. January růžověla a pištěla, že nikdo, zatímco Arsen stoicky poznamenal: "Pořád Finley." Což logicky znamenalo, že když sám před stejnou otázkou uhnul hlavou a zadíval se z okýnka, January okamžitě napráskala hned několik jmen. Arsenovi to naštěstí nahrálo, jen zvedl jedno obočí a hodil na mámu úspěšně pohled "podívej se, jak si vymýšlí", takže Lynn jen zadumavě a zklamaně našpulila pusu a mohla se jen v duchu domýšlet, které z těch jmen ve skutečnosti padlo na úrodnou půdu. Arsenova momentální bledost mu výrazně nahrála v tom, že dokázal u těch správných výsledků udržet naprosto stejný výraz, aniž se prozradil. Pecka!

Pokračování zatím sólo písečku po zkouškách (nebo tak někdy)

_________________

Vybalování proběhlo v tom duchu, že pračka jela celý zbytek dne a Lynn Arsena i January komandovala, aby si koukali vyklidit bágly a dali všechno tam, kam to patří. Arsen se nedokázal zbavit pocitu, že na ty dva měsíce to ani nemá cenu, nicméně když si ramenem rozrazil dveře do pokoje, zadíval se roztržitě na stěnu polepenou pohlednicemi od strejdy Bartyho, plakátem s velkou pyramidou a sfingou a čistě ustlanou postel, kterou Lynn vždycky připravila těsně před návratem svým dětí starším povlečením, aby si připadali jako doma. Tohle seprané bylo zkrátka něco jiného než ložní povlečení v Bradavicích.
Arsen nechal spadnout kufr (těsně vedle palce) a otřel si oči do rukávu. Tak trochu tu čekal mříže na oknech a těžký zámek na dveřích... Zabloudil očima ke skříni, kterou se mu v srpnu nechtělo spravovat, takže jedno křídlo dvířek viselo na jediném pantu, a než si tam přeskládal poslední čistá trička, která při balení zmuchlal jen trošku, dal to trochu do kupy. Prach nikde, na koberci ani drobeček a na parapetu trůnilo malé kapradí.
Arsen se zašklebil. Na čistotu moc nedal, ale tohle doslova vyzývalo k tomu, aby to tu zase rychle zabydlel, čemuž dostál tím, že stáhl tričko, hodil ho před židli, ponožky skopl na zem a vyběhl na chodbu s řevem: "Zabírám si koupelnu!"
"Nééé!" ozvalo se z Jannina pokoje, pak přišlo buchnutí a Arsenova mladší sestra vyběhla na chodbu a nepřátelsky zírala přes zábradlí na zamykající se dveře koupelny. Špulila u toho pusu úplně jako máma, která o chvilku později prošla chodbou s košem prádla. Maledikt Quinn si unaveně natáhl nohy na židli a u kávy si v kuchyni rozprostřel nemožně velké noviny, za kterými se ovšem dalo důsledně schovat před zbytkem světa.
Zkrátka a dobře, rok navíc byl znát a dva puberťáci v domě, kde byl pár posledních měsíců klid, dům smrskli na pár čtverečních metrů a spoustu hlasitých projevů.
January trvala na tom, že chce ject na Příčnou koupit nový hábit, Arsena k nákupu delších kalhot nabádala zase Lynn a Maledikt vypadal, že si raději do kafe přisype rohypnol.
Večer byla skromná, protože Lynn neměla čas vyvařovat (a logicky se nikdo moc nenabídl k výpomoci, s výjimkou Maledikta, který oškrábal kouzlem brambory a dál četl). Stejně ale zvládla tři chody, jako slavnostní uvítání zpátky doma.
Arsen vycítil, že po polévce a hlavním jídle se při dezertu něco chystá. Bylo to v tom, jak si táta s mámou vyměňovali pohledy, a Maledikt se občas podíval i na něj. Maličko tušil, že nemůžou nechat Janny nevědomou... Arsena netěšila představa, že si jeho sestra pořídí kufr plný přiostřených kůlů.
Nakonec už se kuchyní neslo jen cinkání lžiček nebo prťavých vidliček a Arsen ucítil naléhavou potřebu to ticho vytěsnit.
"Janny? Musím ti něco říct," ozval se a máma s tátou jako na povel zvedli hlavu. "Pokousal mě v lese vlkodlak, proto jsem byl tak dlouho na ošetř-"
"Co blbneš?" vybafl Maledikt, ještě pobledlejší než obvykle, a mírně nejistě přeskočil očima mezi svými dětmi. Lynn do něj drcla loktem. Asi ji taky napadlo, že se to ještě dalo uhrát na hloupý vtip, jenže to by Arsen nesměl pokračovat.
Quinn mladší se tvářil upřímně nechápavě. "Co je? Myslel jsem, že jí to stejně chcete říct...?"
"Bavili jsme se o tom famfrpálu," utrousil Maledikt a pozorně sledoval January. Ta totiž teď mezi všemi skákala pohledem jako vyjukaná srnka a zjevně nevěděla, jak si to přebrat.
Arsen zamrkal. Lžička Lynn se zastavila kousek od jejích rtů, jak zapomínala jíst. Janny popotáhla.
"Já mám bráchu vlkodlaka?"
"Hmm," přisvědčil Arsen nenadšeně.
Janny si skousla ret a chvíli vypadala, že začne brečet.
Pak práskly dveře a dovnitř napochodoval Bartimeus Gatewalker, jako by se nechumelilo. "Tady je můj kluk ušatej!" zahřměl a objal Arsena tak, že ho zároveň zvedl ze židle, do vzduchu a ještě ho přiškrtil. Arsen měl pocit, že mu ruplo pár žeber.
"Čau, strejdo," vymáčkl z něj Barty dušně a nechal ho svézt se zpátky na židli, kde se Arsen hned nadechl jako kovářský měch a snažil se odmodrat v obličeji. Janny zatím vyběhla od svého místa sama a zabořila obličej Bartimeovi do bundy, která byla ještě zaprášená kdovídkud. Nejspíš se těsně před chvilkou přemístil.
Postupně se přivítal i s Malediktem a Lynn, která výjimečně nedělala narážky na to, jestli nemá Barty další přítelkyni, jen se kousala do rtu a těkala k Janny. Sestřička byla pořád ještě v šoku. Vyřešila to tak, že do sebe naházela zbytek dortíku, jako by se bála, že i každou chvíli přejde chuť, pak přerázovala k Arsenovi a píchla ho do prsou.
"Efvi -e -oufnef, vabiju -e!" prohlásila prudérně (volný překlad: na noc si zamykám dveře) a málem se chystala odkráčet k telefonu, aby neprodleně zavolala Jamesi Alwullovi a řádně si mu postěžovala, ale naštěstí Arsena napadlo, k čemu se chystá, a zoufale ji drapl za rukáv.
"Nesmíš to nikomu říct!" zopakoval už potolikáté, že stejně nevěřil tomu, že se to nedonese k někomu, kdo by mu kvůli tomu mohl udělat ze života peklo. Což bylo být každý druhý spolužák - možná i každý první...
Janny se zostra otočila a pomaličku, neochotně se uvolnila, zatímco na Arsena zírala. Ne vystrašeně, jak si všiml. Spíš naštvaně.
"Seš totální kretén!" prohlásila s takovou převahou, že překvapeně mrkl, vyškubla se a pak krátce zaváhala. Než odešla do svého pokoje, kde plánovala patřičně uraženě prásknout dveřmi, vrátila se ke stolu a beze všeho si vzala Arsenův netknutý dezertní talířek. Arsen se nechápavě otočil. Lynn jednoduše vyhlížela, že je ráda, že to mají za sebou, Maledikt pokrčil rameny a Barty zářil, jako kdyby ho to těšilo. Arsen povytáhl na strejdu jedno obočí.
"Na žádný experimenty se mnou nepočítej," hlesl rovnou.
"Neboj, vzorek krve už jsem si vzal," zubil se Bartimeus a zamával v prstech malou lahvičkou s temně červenou tekutinou. To objetí, blesklo Arsenovi hlavou a zatvářil se právem namíchnutě.
"Nejsem žádný pokusný morče," zavrčel.
"Zlatíčko, potřebujeme něco, s čím začít," ozvala se Lynn nesměle, přicupitala blíž a věnovala mu na kolenou další objetí, čímž ho odzbrojila a taky posadilo na židli. Z téhle pozice se hodně špatně sesílal hněv na okolostojící partu břídilů.
"Já nechtěl," málem vzlykl, každopádně už se mu hodně zadrhával hlas, což ho dost omezovalo ve srozumitelném zvukovém projevu. Zazmítal sebou, ale Lynn ho držela za ruce a tiskla ho s takovou náklonností, že se z toho začínal dusit.
"Jestli se chceš vybít, můžeme si potom zahrát basket. Ještě kapitánuješ, nic neskončilo, kamaráde," zahlaholil Barty, který si navzdory romu prohlížel lahvičku proti světlu a pak ji schoval do náprsní kapsy, přes kterou rázně klepl dlaní, jako by tím chtěl říct: Tak, to bychom měli.
"Jestli existuje lék, musíme začít hledat teď, nebudeme čekat na každý úplněk," prohlásil Maledikt vyrovnaným hlasem. Jako kdyby přesně věděl, co se bude dít, a měl všechno pevně v rukou. Arsen zatnul zuby. Nikdo nedokázal vynalézt vlkodlačí lektvar celá staletí, proč si u Merlinových gatí myslel, že zrovna... "Vlkodlaci jsou většinou nespolečenští a moc nechtějí dávat vlastní krev," přečetl mu Maledikt myšlenky. "Ty jsi pořád ty. Stig Snailer zrovna tak. Čím rychleji zvládneme něco najít..."
Nemusel to dokončovat. Arsen si byl jistý, že jestli něco opravdu chce, pak je to co nejrychlejší vynález té správné receptury... "Můžu s tím pomoct," hlesl.
Maledikt zavrtěl hlavou. "V Rakousku už na to mají laboratoř. Barty tam má přátele. Tihle chlápci se lektvarům věnují i šedesát a víc let, garantuju ti, že napřed jen tak nebudeš."
Arsen si povzdechl, opřel se do židle a zamžoural na mamku. "A co budeme dělat, než se to stane?" zeptal se. Měl tušení, že tomuhle se ještě dnes ani náhodou nevyhnou.

Ztěžka se doploužil do pokoje a padl na postel. Slyšel, jak January vedle zuřivě tříská do kouzelného rozkládacího piána a vyhrává jí do toho hlasitě rádio. Tuhle její dívčí skupinu se sladkými hlásky nesnášel, ale nějak došel k závěru, že dneska jí to brát nebude. Převrátil se na břicho a začal se šťourat v Krňanových magických baterkách. Nefertit byla venku na lovu a Bastet jako každý rok nechali v Bradavicích.
Zaskřípal zuby. Ona v Zakázaném lese dokázala přežít jako nic. Občas se vrátila s trochu natrženým uchem, ale vlkodlaka nejspíš nikdy nepotkala... Co to bylo za pitomou náhodu? Snažil se vzpomenout si na některou z hodin černé magie, kde se o tomhle mohlo mluvit, ale většinou se mu vybavilo jen prázdno. Obvykle si čmáral karikatury profesora Tyerse a dokresloval jim knír. Praštil čelem do polštáře a napruzeně zavrčel.

_________________

Zatímco Arsen ležel na posteli a pravděpodobně začínal mít existenční krizi, něco, nebo spíš někdo, se sápal po jeho okně. Nakonec se někdo spokojil jenom s tím, že na tabuli skla zaťukal, a pevně věřil, že Quinn zrovna nespí, nebo něco takového. Přece by mě tu nenechal viset až do rána, ne? I neznalý čtenář jistě pochopil, že ten někdo jsem byl já.
Události vedoucí k tomu, že jsem se objevil v devět večer pomlácený, špinavý, unavený a hladový Arsenovi v okně, byly jedny z těch, které se jenom těžce vysvětlují, když máte omezený čas. Ve zkratce, po návratu od Lucinky mě rozhodně nečekala otevřená náruč milující rodiny, protože se konečně provalilo to, že jsem skoro propadnul z lektvarů.
Abych řekl pravdu, tatínek zuřil. Nebylo běžné vidět tatínka zuřit, protože byl flegmatik, až to bolelo, ale tentokrát byl vzteky bez sebe, a to mě asi vyděsilo nejvíc. Mamka, které by to za normálních okolností bylo docela jedno, v tomhle držela s tatíkem, a mně tak začala kromě zakoušení života vězně i tichá domácnost. Bylo mi zabaveno koště, zakázány vycházky a navštěvování kamarádů, a měl jsem se učit. Před třemi lety by to nejspíš skvěle fungovalo, jenom, no, už mi bylo čtrnáct, a měl jsem vlastní hlavu. Neskončilo to tudíž dobře.
Jedna z velkých výhod studia na internátní škole je to, že rodiče nemají moc dobrý přehled o tom, co jste si osvojili za umění, a co ještě ne. Kdyby tedy tušili, že jsem se od jisté Ginger Olssonové naučil velice dobře otvírat zamčené zámky i bez pomoci hůlky, asi by v mém okolí nenechávali ležet pinetky a svorky na papír.
Důvod mého útěku byl velice jednoduchý - Arsen byl vlkodlak, a já od určité doby velice dobře věděl, kdy má být úplněk. Nemohl jsem v tom přeci kamaráda, nechat, nebo? A tak jsem se jedné noci s pinetkou v kapse a batohem s tím nejnutnějším na zádech vydal pro koště, které bylo zamknuté v kůlně, a po chvíli tichých nadávek a šťouráním pinetkou v zámku jsem mohl zmizet v tmavých dálavách. Až na to, že jsem neměl ani tušení, jak přežít v džungli na vlastní pěst.
V závěru to skončilo tak, že jsem místo do Londýna doletěl jenom do Oxfordu, přespával v tamním parku na lavičce, aby mě ráno našla početná skupinka mudlovských mladistvých pochybného původu, kteří mě z jakéhosi neurčitého důvodu docela přijali mezi sebe. Nejspíš měli zkušenosti s utíkáním z domova. Ten týden, který jsem se s nimi flákal po městě a pokoušel se sehnat dost peněz na vlak, protože koštěti se úplně nelíbila noční cesta z Glasgow až do Oxfordu a posledních pár mil krapet zlobilo (což jsem nehodlal riskovat), byl jeden z těch nejzajímavějších v mém životě.
Mít kamarády, ač jen krátkou dobu a ještě ke všemu nekouzelnického původu - ani nevíte, jak jsem si musel vymýšlet, když se mě ptali na to, proč s sebou tvrdohlavě táhnu koště - se ovšem vyplatilo, a tak jsem ke konci týdne frčel vlakem do Londýna. Jakmile se totiž ostatní dověděli o tom, kam mám namířeno, nechal se kolovat klobouk a drobné se jednoduše vybraly. K Arsenovi jsem to tedy stihnul tak akorát.
"Hej, Quinne! Otevři už, sakra!" zasyčel jsem tiše zpoza okna, kde jsem se vratce vznášel ve vzduchu na koštěti, kterému se do dalšího fungování moc nechtělo. Z Londýna samotného k Arsenovi domů jsem totiž musel vzdušnou čarou, a na koště, kterému se asi mírně porouchalo proutí, to bylo prostě trochu moc. Pro dobro vlastní i cizí jsem doufal, že je Arsen stále ještě vlastníkem té opravářské sady, protože tohle chtělo víc než jenom trochu poštelovat.
Já sám jsem vypadal podobně smutně, jako koště. Co pod tím číst? No, měl jsem obličej podobně špinavý, jako když jsem tenkrát spadnul Lucy do krbu, hladový pohled a tolik modřin, kolik bych ani nedokázal spočítat. A na krku, velice takticky, uvázaný šátek. Lepší je se neptat.

_________________

Příchod mě, totiž Gwen, byl kupodivu mnohem prozaičtější, než Cassovo entrée. Jednoduše jsem se prostě jednoho dne podívala do kalendáře a vida, že je v políčku bílý měsíc, seběhla jsem dolů do kuchyně s řevem "ať na mě Gid počká mamí! Chci zaletět k Arsenovi." Kouzelnický svět měl někdy sakra něco do sebe, zvláště bydleli-li vaši kamarádi někde úplně v prčicích (ačkoli, čistě pro pocit, mimo civilizaci jsme žili spíš my, v tom našem zadku světovým).
Klasicky maminkovskou otázku, zda mě kamarád očekává, jsem taktně přešla a radši jsem se běžela převléknout z sloníkového pyžámka. Ve chvíli, kdy jsem si zapínala knoflík u kraťasů (ohnuté po kolena, kostkované a hnědé, prosím pěkně) a v puse si při tom přidržovala lem světlého tílka, už na mě zezdola řval bratr, že počítá do deseti. S kartáčkem v ústech jsem zdolala schody (stylem 'o co, že se nedotknu země') a při spěšném utahování culíčku jsem ve dřezu dokončovala ranní hygienu. Jen tak tak jsem si s jablkem v zubech a koštětem na zádech stihla zavázat tkaničky u martensek, a už u mě nedočkavě stál Gideon a významně se díval na hodiny. "Jo, a možná se uvidíme až zítra nebo tak nějak, však maj telefon, si zavoláte a me, že jo, neboj mami, jen kamarádskej slez, nic nebezpečnýho tatí, fakt se nikam nechystáme" zavolala jsem ještě na zbytek rodinky (Jamie byl na návštěvě u kamaráda z Bradavic, a když se dozvěděl, že v době jeho nepřítomnosti nejspíš skočím ke Quinnovým, hrozně se naštval, že nemůže jet taky a aspoň mě donutil vzít jedny bonbóny za něj i pro Janny, která pro něj byla opravdová kamarádka, Matyas se po týdenní návštěvě i se svou snoubenkou - aww - předevčírem vrátil do Peru a Fellix spal) a nechala jsem se přemístit. Asistovaně. Jako vždy to byl humus. Stokrát horší než přenášedla, čestný slovo.
Brácha mě vysadil v Londýně, že těch pár kroků to znad zvládnu. Mohla jsem jen děkovat taťkovi, že mi v záchvatu prozřetelnosti připevnil ke Kometě košík na kolo, do kterého putovaly dva balíčky Čokolam (Matyas je z Peru vozil každou chvíli, takže jsem jich měla na rozdávání. Nemluvě o tom, že ty milióny pytlíčků s poškozeným zbožím jsme si doma syslili jen pro sebe). No, cesta nebyla úplně tak v pohodě, jak bych byla bývala ráda, ale díky tréninků mě zadek nebolel ani zdaleka tolik, jak mohl, když jsem smykem brzdila u vstupních dveří Arsenova domu. Bez jakéhokoli zaváhání jsem s rázností sobě vlastní zaklepala na dveře. Nebylo třeba nasazovat sluníčkový úsměv, protože ten mi trůnil na tváři už od chvíle, kdy jsem dochroustala jablko, a tak zbývalo jen čekat.

_________________

Arsen byl zvyklý pouštět dovnitř Nefertiti, takže když uslyšel lomoz, nejdřív bezelstně zašátral naslepo po okenní kličce. Až když si uvědomil, že na sklo se málem lepí obličej Mrzimora jménem Cassidy Finley, o odřené uši ukončený třetí ročník, upřímně se lekl, zacouval a žuchl neřízeně z postele dolů na druhou stranu. Asi o půl sekundy později už se sápal zpátky přes postel, aby otevřel. Skromně si myslel, že by ani nemusel být génius, aby poznal dosluhující koště, které si právě vybírá poslední minuty života.
"Jak ses sem dostal?" spadla mu brada, nicméně duchaplně ještě stačil pomoct Cassovi vtáhnout se do okna a chytit se alespoň tak, aby se po břečťanu nezřítil mámě na zahrádku. Konkrétně pod jeho oknem se nacházelo sice měkký, ale nevábný kompost.
Až když bylo okno zase zavřené a Arsen ve vší tichosti Casse odbavil (koště zasunul dočasně pod postel), ukázal s pokrčením ramen, ať si sedne, kam chce (Arsenův pokojík byl vybavený jen jednou židlí u psacího stolu), a začal lovit bez otázek svůj brašničku s výbavou na košťata.
"Nemáš žádný zavazadla. Ty jsi tu tajně, Finley," obvinil zrzka a tázavě se zastavil u šátku. Tohle byla většinou jeho parketa. Šátky, ne cokoli, co se z toho mohlo vyklubat jiného. "Seš pěknej pitomec, zítra je úplněk, víš? Aspoň myslím že zítra," huhlal vyčítavě, zatímco vytáhl náhradní proutí, nůžky a famfrpálový jistící kotouč na upevnění. Na to, aby Cass pěkně vyklopil, jak to všechno bylo, měli docela dost času.

Popravdě, Arsen byl odhodlaný poslat Cassidyho zase pryč, jenže spravování koštěte mu zabralo málem celou noc. Venku začalo svítat, ani se nenadál, a zezdola se ozvalo zaklepání. Zbytek rodinky u snídaně dole byl toho rána tak zamlklý, že klepání nikdo nemohl přeslechnout - Arsen ztuhl a koukl po Cassovi. Automaticky ho napadlo to nejhorší, totiž že je to venku a přišel pro něj někdo z ministerstva.
"Gwen! To je překvapení! Arsen nám nic neřekl," rozzářila se Lynn, která tak negativní nebyla a šla otevřít. Janny začala poskakovat a hned sebrala ze stolu talířek s croissantem, aby Gwen nabídla. "Je tu s tebou James? Gid? Fellix? Jak bylo?" švitořila January. Maledikt schovaný za novinami utrousil taky pozdrav a Barty byl sice nezvěstný (pouze z pokoje pro návštěvníky se ozývalo chrápání), nicméně právě díky doléhajícímu uvítání se Arsen teprve odvážil vystrčit nos přes zábradlí.
"Je tu Gwen," informoval překvapeně a poněkud zbytečně polohlasem Cassidyho, který se určitě nejmíň vyplížil společně s ním z pokoje na průzkum, a záhy ho zpražil pohledem. Bylo to, jako kdyby se na něj domluvili. "Jestli začnete chodit jako ty trpaslíci v Hobitovi..." varoval a rozhodl se ještě v pyžamu ukázat, když už ho od kamarádky dělilo jen zatočené schodiště.
"Co ty tu tak brzo, Gwen?" pozdravil a na rodinku se zaškaredil s dalším dodatkovým "bréráno" plus uzmutím dvou topinek a hrnku kakaa.
Nechal na Cassovi, jak naloží s tím, že je tu tajně, ale v nejhorším mu hodlal vzít nahoru do skrýše něco k zakousnutí a naznačit o něm něco málo Gwen, protože je koneckonců teď musel na vlak posadit oba. Významně po Gwen zašilhal.
"Já myslel, že návštěvy budeš plánovat spíš podle toho, kdy úplněk není," prohlásil víc než maličko vyčítavě, aby to moc dobře slyšel i Cass.

_________________

"Jak asi," syčel jsem se zaťatými zuby, "na koštěti, vypadám snad, že bych šel z Glasgow pěšky?" Velice nedůstojně jsem se z okna svalil na koberec a skoro hystericky svíral v rukou zubožené koště, které nutně potřebovalo nějakou údržbu, jinak jsem se s ním mohl rozloučit. Podezíral jsem, že na tom má nějaký podíl ta dešťová přeháňka, do které jsem vletěl někde nad Liverpoolem, protože ve vzduchu byla safra zima a ta voda mohla a nemusela zmrznout v proutí.
Prakticky jsem se zřítil na židli a matně zvážil, že bych usnul na místě v sedě. "Zavazadla jsou pro slabý," usmál jsem se slabě a přimhouřenýma očima sledoval brašnu, kterou Arsen lovil ze skříně. "Naši o tom můžou a nemusí vědět," připustil jsem nakonec a trochu se zavrtěl, protože tohle sice úplně v plánu nebylo, ale co jsem měl říct, když jsem se objevil večer v okně na polomrtvém koštěti. "Podívej, vzal jsem roha. A možná jsem pitomec, ale je to první úplněk, nemůžu tě v tom nechat," vrazil jsem všechnu energii do toho, abych se vesele zazubil. Vyznělo to spíš mírně bolestně. Ono mě taky všechno bolelo, ale Arsen na tom byl určitě hůř, takže jsem si pro jistotu nestěžoval. "Máš tu někde sprchu?" Evidentně se z toho stávala tradice, zabrat hostitelskou koupelnu těsně po příjezdu, ale vzhledem k tomu, že jsem vypadal jako jugoslávský partyzán, jsem to považoval za nutnost.

Noc proběhla ve znamení tichého opravování koštěte. Kometa nebyla za hranicí pomoci, to jsem věděl, ale bylo na ní práce jako na kostele, protože jí taky moc neprospěl čas, kdy byla zamknutá v kůlně. Když se za okny ozvalo první prozpěvování ptactva a horizont olízly rané sluneční paprsky, vlastně jsem ani nebyl zas tolik unavený. Prvotní vyčerpání z cesty jsem ze sebe sklepal po chvíli ve sprše, a vzhledem k tomu, že jsem byl zvyklý na ponocování, no... Byly i horší noci.
To už ovšem ráno bušilo na dveře... moment. Tohle nebylo ráno. Potichu jsem se vyplížil za Arsenem z pokoje a zvažoval, jestli prozradit svoji přítomnost jeho rodině, nebo radši držet jazyk za zuby a hrát si na mrtvolu. Za dveřmi mohl být prakticky kdokoliv, od ministerských vyslanců přes podomní obchodníky až po rozlíceného tatíka, který mě přišel odtáhnout domů po dobrém, nebo po zlém (ale preferovaně po zlém, protože jsem zdrhnul), takže jsem si docela oddechnul, když se ukázalo, že je to vlastně Gwen.
Když se Arsen vydal dolů po schodišti, stále ještě jsem bojoval s krizí vítání versus dělání mrtvého brouka, ale nakonec se ozval hlad a já seběhnul schody chvíli po Quinnovi. "Brý ráno," zazubil jsem se na nejspíš trochu vykulenou rodinu, "já dorazil dneska v noci, protože se mi rozbilo koště a nechtěl jsem spát na lavičce." Podrbal jsem se ve vlasech a hladově zašilhal po jídle na stole.
"Ahoj, Gwen," zamával jsem pak kamarádce, která stále ještě byla někde v okolí dveří, a pravděpodobně mě nečekala o nic víc, než samotní majitelé domu. "A za jaký kamarády nás to pokládáš?" houknul jsem po Arsenovi, který už zase začínal bručet, že jsme si vybrali takhle nevhodný termín pro návštěvu. Naopak. Tenhle byl vhodnější než kterýkoliv jiný. Nedokázal jsem si představit, že bych se měl dneska v noci proměnit na chlupatou, krvelačnou bestii a být na to sám.

_________________

"Dobrý den, paní Quinnová! No, já si myslím, že o mé návštěvě asi ani netó... nevěděl," zazubila jsem se zvesela na Arsenovu maminku a nahrnula jsem se dovnitř, kde už skotačila Janny s jídlem - croissant jsem samozřejmě neodmítla, protože by to nebylo slušné, znáte to. "Ahoj Janny, děkuju moc, jsi zlatíčko, dobrý den, pane Quinne," laskavě jsem se usmála na noviny, než jsem pokračovala k malé mrzimorce, "James moc chtěl jet taky, ale merlinžel je teď na návštěvě u Lassieho. Ale posílá ti tohle," se zářivým úsměvem jsem vytáhla jedno balení Čokolam, "Gid je v práci a Fellixovi se vůbec nechtělo vstávat, tak jsem tu jen já. A bylo hezky, ale to je doma vždycky," usmála jsem se a pocuchala jsem Jannince vlasy - přeci jen, ještě pořád jsem byla větší já. "A co ty, jak si užíváš prázdniny?" A pak už se objevila hvězda dne, které jsem na pozdrav jen zuřivě mávla, protože jsem měla jako na potvoru zrovna plnou pusu. A mluvit na návštěvě s plnou pusou nebyl můj styl, tak jsem radši napřed polkla. "Chtěla jsem tě vidět v pyžámku," pokrčila jsem bez rozpaků rameny a znovu jsem si ukousla - asi jsem to možná neměla dělat, protože když se pak odnikud vynořil Cass, málem jsem se udusila, a to i když jsem svým způsobem tušila, že tu bude (jak mi přirozeně došlo poté, co se skutečně objevil, protože... to přeci dávalo smysl, ne?). "Nazdárek, Cassí!" pozdravila jsem zvesela a oba kluky poctila nefalšovaně vědoucím pohledem. Arsen přídavkem dostal nadzvednuté obočí. "Blázníš? Naopak, teď je právě ten čas, kdy tu máme oxidovat. Jsme morální potvory, ať se ti to líbí nebo ne," zašklebila jsem se a pro změnu si vyčítavě založila volnou ruku v bok- naprosto jsem souhlasila s naším zrzkem. Co bychom to byli za kamarády, kdybychom zůstali doma, zatímco náš Seník by prožíval nejhorší dny svého života? No, rozhodně bychom nebyli mrzimorčata.
V tom jsem se ale nechtěla moc nimrat, protože velký debaty o ničem často zdržovaly člověka od důležitých věcí. Tak předně jsem dojedla croissant a zeptala se, jestli bych mohla dostat něco k pití. Pak následoval dotaz vskutku veledůležitý. "Kam si mám dát koště, kluci?"

_________________

Když se pominou legrácky, jako když se Arsen během Cassovy sprchy připlížil za závěs s pastou na zuby nakloněnou tak, že vypadala v stínově siluetě jako nůž, ráno vlastně nebylo tak hrozné. Arsen si sotva uvědomil, že Cassidy zase nespal, když sám probděl tolik hodin nad nimravou prací na poničeném proutí, a Quinnovi reagovali až podivně klidně na to, že se z pokoje jejich syna vybatolil utajený kamarád.
Ke cti nutno připsat, že Lynn ani nenapadlo se zlobit a něco z toho vyvozovat. Maledikta možná napadlo, jestli v tom není pití, ale ani tak se neozval, jen zabručel další "dobré ráno". Lynn se zářivě usmívala a okamžitě Cassidymu podstrojila vlastní talířek naložený snídaní.
"Dá si někdo vajíčka se slaninou?" Zvedlo se několik rukou.
"Co třeba za kamarády, co se přišli najíst, protože jim nedají nic doma?" rýpl si Arsen na Finleyho řečnickou otázku. Lynn udělala ukázkový výraz starostlivé mámy a na Cassově talířku se okamžitě ocitly dvě koblihy navíc. S plamennýma očima se Lynn obrátila ke Gwen, jako kdyby taky měla projevit známky podvýživy a zanedbání.
Ani tak si ale Janny (která se věšela na Gwen a pořád štěbetala, když zrovna neměla pusu ucpanou čokolamou) ani Maledikt nenechali vzít chuť k jídlu. Zatímco Arsen se v talíři provinile šťouchal vidličkou a sžíralo ho svědomí, ostatní z domácnosti měli pocit, že to nejhorší je od včerejška za nimi - nebo tak to aspoň vnímal navrčený Arsen, který si z pánve uzurpoval čtyři kousky slaniny.
"Viděla jsi mě v pyžamu ve společence asi tak stokrát. A já tebe," zašklebil se a odstrčil talíř. V duchu si povzdechl a těžce začal uvažoval o tom, co bude dělat. "Já ti koště ustájím, hned vedle toho Cassidyho, jestli není ta rozpadavost nakažlivá. Mimochodem, jak přesně jste morální potvory?" ztišil hlas, když si zbytek jeho rodiny začal halasně povídat spíš mezi sebou a Lynn se občas ozvala s tím, jestli si někdo nedá džus nebo další čaj. "Vzali jste s sebou růžový chlupatý pouta z obchodu s ptákovinami? Protože já fakticky nevím, co se v noci bude dít," vybafl a přiblížil obličej ke kamarádům blíž. Jestli měli plán, moc rád by si ho poslechl, protože s každou hodinou se to blížilo a Arsenovi se zdálo, že jeho vlastní rodiče snad žádná opatření nepodnikli - nebo o nich nevěděl. Ten klid a obvyklost dne ho vyváděly z míry, popouzely... ale lhal by, kdyby tvrdil, že ho vskrytu nepotěšilo, že tu Cassidy a Gwen jsou.

_________________

Výjimečně mi nebylo líto sežrat snídani někomu cizímu. Ha, komu to vyprávím, nikdy mi nebylo líto sežrat snídani někomu cizímu, ale mohl jsem se alespoň tvářit jako empatická lidská bytost. Ochotně jsem k sobě přitáhnul nabídnutý talíř se snídaní a zářivě se usmál na Arsenovu mamku, kterou už asi se synem vlkodlakem nemohli překvapovat ani jeho spolužáci, kteří se spontánně objevovali během noci.
"Hej! To není pravda, najíst mi ještě dávali," bránil jsem čest své rodiny srdnatě, ale dvěma koblihám navíc jsem se rozhodně nebránil, protože sakra, co bych to byl za mrzimora. Jídlo se neodmítalo, ani když jste byli z jiné koleje než byla ta žlutá, to věděl každý student.
"Dostanu taky čokolamu?" hodil jsem psí oči na Gwen, a doufal, že po té dvoutýdenní cestě vypadám patřičně zvalchovaně a vyhladověle, abych tu čokoládu fakticky vyfasoval.
Koblihy ve mně zmizely rychlostí blesku, tedy ještě o trochu rychleji, než za normálních okolností. Podívejte, měl jsem vážně moc velký hlad.
Souhlasil jsem sice s Gwen v tom, že Arsen v pyžamu byl vtipný pohled - zvažoval jsem, že bychom se mu mohli složit na nějaké s potiskem psích tlap - ale nemohl jsem už přijmout nálepku morální potvory. "Já nejsem ani morální, ani potvora," bránil jsem se srdnatě a trochu provinile zatahal za šátek, který jsem měl stále ještě takticky uvázaný na krku. Za ten jsem byl ochotný bojovat do roztrhání těla, šátek prostě dolů nepůjde.
"Růžový plyšový pouta? Arsene, a ty se ptáš, co je to morální potvora," zavrtěl jsem hlavou na oko a zatvářil se zhrzeně jako papež, který se dověděl, že středem Vatikánu bude procházet duhový pochod. "Myslím, že nikdo z nás neví, co se bude dít," zakoulel jsem nakonec očima a spolknul poslední kousek koblihy, kterou jsem zapil kakaem. "A právě kvůli tomu jsme na to tři, abych to tak řekl. Vždycky je lepší, když je na něco víc lidí."

_________________