Zarazím se a nadzdvihnu tázavě obočí. "Léčba šokem?" Chvíli si ji přeměřuju pohledem, přemýšlejíc, jestli je Jane stále psychicky v pořádku, nebo už jí také hráblo. PO chvíli se ale usměju a přikývnu. "To jako ho vyděsit tak, až by mu něco cvaklo v hlavě a on se přestal bát? To je..." Zase se zamyslím a zakoukám do zdi, takže moc nepřemýšlím, jen koukám a koukám, duchem nepřítomná... "dobrý nápad..." Doplním větu po chvíli ticha, načež zamrkám a zatřepu hlavou. "Jak to chceš provést? Tedy... já osobně bych nadělala hrozně moc hluku, ale nějak mi to nikdy nešlo." Svěsím poraženě ramena. "Hele a nebude nás za to Vall potom nenávidět?" Zamračím se na chvíli a koukám před sebe, uvažujíc, jestli je to tak dobrý nápad jak jsem si myslela, nebo ne... ale spíše ano.

"Co dělá tvůj táta? Jako za práci. Ty nerybaříš?" Nahodím pár otázek i když si nejsem jistá, jestli to pro Jane není moc osobní.
"Myslíš jako s Darrelem? Uhm..." Zakroutím hlavou. "Jen na vlastní nebezpečí..." Zahrabu mezi pár knih a vytáhnu jednu relativně novou se zlatým nápisem Bradley. Otevřu ji od konce a chvíli listuju. Zaculím se. "To je pravda. Takže smrdutý lektvar se očividně nekoná, nechceme přece táhnout jako tchoři. Nebo ano?" Zaculím se na ni a zamávám knížkou. "Bráchovy pokusy. Jen sem tam něco vyšlo, ale myslím, že kdyby jsme trochu taky experimentovaly, mohly bychom pak ve škole něco úspěšně namíchat. Uvažovala jsem o něčem... lepivém a hlavně barevném, aby pak po škole běhal třeba fialový Darr- totiž fialová lvíčata." Navrhnu, načež si vyslechnu zase to, co má Jane na srdci a chvíli uvažuju. "Ducha by jsme mohly něčím vyčadit, nebo tak něco. Nebo ducha můžeme ignorovat, pokud tam nějaký je." Prohlásím s úsměvem a pak z ničeho nic šťouchnu loktem opatrně do Jane. "Ale musíš uznat, že to tvoje splašené maso bylo vážně komické..." Popíchnu ji s až mírně zářivým úsměvem, který ale zase rychle vyhasne.

"Slečny mé nejdražší? Za chvíli bude oběd!" Ozve se zezdola Vallabh a o chvíli později se dostaví i hlasitá rána, jako když někdo někoho přetáhne po hlavě paličkou na maso. "Au! Sakra! Ariano jídlo bude za čtvrt hodinky!" Ozve se brácha a pak se ozve ještě jedna rána, tentokrát jako by někoho přetáhli pokličkou a pak hrobové ticho. Zašklebím se na Jane. "Jako staří manželé..." Prohodím pobaveně nad tím, jak se dole Vall a Bradley pomlátili.

"Myslíš, že tento rok vyhrajeme?" Prohodím tiše, spíše zamyšleně směrem k Jane, i když opravdu aktivita mého mozku je napříč mému zamyšlenému výrazu nejnižší, co to jen jde.

| +

Mimo herně:
To je bobře dobře, bučas Trochu jsem napsala dopředu, nevím, jak tady teď zase budu

_________________

Ari se po Janině nadhozeném nápadu o vyděšení Vallabha poněkud zarazila. Chvíli to dokonce i vypadalo, že vážně pochybuje o mém duševním zdraví… A teď kouká do zdi. Že já radši nebyla zticha! Nadávala si Jane v duchu a nejradši by se zakopala pod zem. Nejlépe někam hóódně hluboko. Ale když se jí zeptám, jestli mi nechce půjčit rýč, tak už mít totálně psychicky odepíše... Upadala Janina hloub a hloub do depresí…
„…Dobrý nápad…“ Tak tuhle větičku Jane málem přeslechla, ale nakonec bylo dobře, že se tak nestalo. Tvář se jí rozzářila úsměvem. Bylo to možná hloupé, ale byla hrozně ráda, že jí Ari neřekla to, co by udělal každičký racionálně uvažující člověk (tedy dospělý, rozumějme). Tedy že jí neposlala s praštěnými nápady do kytek…
Jenže vzápětí Jane svěsila ramena. Tohle ji v návalu nadšení (a samozřejmě soucítění s chudáček Vallabhem) nenapadlo. Jistěže by je potom nenáviděl…
„Máš pravdu.“ Souhlasila a vykřesala úsměv, i když ten byl maličko posmutnělý. „Tak já mu dám tu zvonkohru… Ale pošlu ji jako dárk na vánoce, bez podpisu.“ Rozhodla se rychle. To, aby Vallabh neztratil smysl života…

„No… pracuje přímo pod jedním ředitelem. Nic zajímavýho, nebýt toho rybaření, spadal by pod označení ‚kancelářská krysa‘.“ Jane pokrčila rameny. „A ne vážně nerybařím. Hodiny musíš čekat, než se nějaká rybka smiluje a spolkne háček a pak stejně zjistíš, že je na jídlo moc mrňavá… Ale táta rybaření miluje. Říká, že prej má vodu v kostech. Jako... že ji má rád.“ Připojila vysvětlení a vyhnula se tak případnému anatomickému rozboru svého otce.
Pak se hovor stejně stočil na smrduté lektvary, takže to vlastně bylo jedno. Při pohledu na malou knížečku se Jane rozzářili oči. U bábi měla dostupné jakékoli knihy, výměnou za své služby (mytí oken podlahy a regálů… a pak že dětská práce ve vyspělých zemích není, že…). Jenže obyčejné studentské pokusy tam nebyly. Jane se v očích objevilo nadšení. Vzápětí jí po tváři přelétl úsměv s lehce škodolibým podtextem.
„Myslím, že fialová by Darrelovi moc neslušela to máš pravdu.“ Toho, že se Ari lehce podřekla Jane využila, ale nemyslela to zle. „Ale spíš než z fialové by ho kleplo ze zelené. No jen si to představ. Musel by chodit v barvách koleje, kterou zrovínka dvakrát nemiluje…“ Janin úsměv přešel do velice škodolibého… „A ta barva by musela být namíchána tak, aby nešla smýt pěkných pár dnů… Nejlíp týdnů.“ Přisadila si ještě Jane. Jestli se nám něco takového podaří namíchat, no… pak chudák Darrel.
Vzápětí si na oplátku rýpla Ari do Jane. Moje večeře… Jane zrudla.
„J- Já za to nemohla!“ Vyhrkla. „To ten rudej pavián O'Callaghan!“ (Jane si dokonce zjistila i jméno!) Zašermovala vztekle rukama. „No řekni, jak takovej nezodpovědněj člověk sakra může získat post prefekta, když ze srandy blbne s cizíma hůlkama??“ Jane prostě a jednoduše nechala emocím volný průběh… „A pak se ani nepřijde omluvit!“ Odfrkla si nakonec. „A vůbec… zelenej nebelvírskej by taky nebyl špatnej nápad.“ Zamračí se a po vzoru italské krve (a své matky) z ní vztek vyprchává jako vzduch z píchnutého balonku.
Vzápětí se ozval nejdřív Vallabh a hned vzápětí po něm následovala hlasitá, zvláštní rána, Jane ji nemohla k ničemu připodobnit. A pak se ozval Bradley…
„…po padesáti letech.“ Doplní Arianinu větu, když pochopí, co se stalo v kuchyni a zakření se.
„Myslíš školní pohár?“ Jane se na chvíli jakoby zamyslí, ale pak roztáhne rty do úsměvu. „No jasně, přeci ho nenecháme lvíčatům.“ Prohlásí a doplní svá slova o zářivý úsměv… Jistěže letos vyhrajeme školní pohár. My jsme koneckonců ti nejlepší, no ne?

_________________

(Stieg Larsson)

"Ale. Kdyby jsme ho vyděsily těsně před odjezdem, neměl by čas po nás křičet a za pár měsíců by se přestal zlobit..." Zauvažuju nahlas a zdá se, že se mi Janin nápad dokonce i trochu líbí, ale muselo by se to dobře naplánovat. "A nebo, kdyby jsme mu to poslaly z Bradavic domů!" Dodám nadšeně a usměju se. Dál už se tím ale nijak nezaobírám, koneckonců, je to nápad Jane, ne můj a jestli ho bude chtít uskutečnit, určitě se ozve.
"Chápu... tak ale zase alespoň pracuje, na rozdíl od některých, jako je třeba můj bratr, že. Po dvacítce už dávno má, ale že by pracoval, to ne. Tedy, tváří se, že pracuje, ale podle mě nic nedělá..." Postžuju si ještě rychle a pak se už téma mění na naše záškodnické plány, což je pro mně všeho všudy zajímavější, než rybaření a tak. Ne že by mě to nezajímalo, to ano, Jane není z těch, kteří by mi byli tak nějak u pozadí, ale prostě tohle je záživnější... no to je jedno.
"Takže Darrelovi a O'Callaghanovi nabarvíme hlavu na zeleno... ale chtělo by to takovou více zářivou zelenou, aby to nebylo moc tmavý a bylo to dobře vidět, víš.. ale aby to pořád byla zmijozelská zelená..." Zapřemýšlím nahlas a pak se vydám na oběd a Jane pravděpodobně táhnu s sebou.

U stolu sedí jen Bradley a ony dvě, i když stůl je pěkně dlouhý a velký, pravděpodobně u něj kdysi bývalo plno, teď ale zejí ostatní židle prázdnotou. "Brácho? Jak se dá nabarvit někomu hlava tak, aby to pěkně dlouho vydrželo?" Nahodím v půlce oběda směrem k bratrovi a spiklenecky mrknu na Jane. "No... řekl bych, že nějaká ta mudlovská barva na vlasy co používá Britt, ale to jde určitě Colovariem přebarvit, tak nevím..." Pokrčí lhostejně rameny, já jen hodím nechápavý pohled na Jane jakože to jsme nedomyslely a zamračím se. "To mě nenapadlo, co když mu tu hlavu někdo odbarví na jeho původní?" Nadzdvihnu zamyšleně obočí, otázka je směřovaná na Jane, protože Bradley ignorantsky složí příbor a odnese ho do kuchyně a pak zase do svých komnat. "Co z rudého paviána udělat vážně paviána? Dobře to je špatný nápad..." Zakroutím hlavou.

Když doobědváme, vrátíme se zase na půdu, tentokrát si ale vezmu s sebou dva polštářky, jeden pro mě a jeden pro Jane. Na ten svůj si sednu na zem a přitáhnu si k sobě pár tmavě zelených knih, trochu starších, pravděpodobně strýčka nebo někoho jiného, dospělého. "Víš, na co jsme vůbec nemyslely?" Zamumlám se zamyšleným výrazem když koukám na zápis o nepovedeném pokusu hromadně polepit kouzlem všechny lavice lepivou hmotou, aby všichni museli zůstat ve škole na hodně dlouhou dobu a zvednu pohled k Jane. "Když se to povede, nebude nás to náhodou stát nějaké ty body? Co když nás vyloučí?" Zamrkám zmateně a otočím na další stranu, pohled ale stále upírám na Jane. "Leda, že by jsme to zaobalily jako nehodu při nějaké hodině, třeba při obraně, nebo lektvarech nebo při formulích, tedy lektvary bych neriskovala, ale kdyby jsme náhodou něco "špatně" namíchaly, a pak to omylem vylily nebo nějak dostaly na záškodníky, určitě by nás nevyloučili, né?" Čím déle mluvím, tím více se můj nudný a klidný tón mění v nadšení a i na tváři se mi objeví úsměv.

| +

Mimo herně:
Trochu jsem přeskočila, ať to stihneme, neva? :3 A promiň že to trvá, nestíhám teď už snad zase chvíli ano

_________________

Nakonec nápad vyděsit Vallabha byl přijat s určitým a zvláštním nadšením… Ale já nechci, aby mě nenáviděl… Přemítala ještě Jane. Já od něho koneckonců něco potřebuji…
„Poslat mu to z bradavic jako vánoční dárek bez podpisu… Jo, to není špatný nápad.“ Zvažuje Jane a už v duchu plánuje jakouže barvu bude mít ona zvonkohra a jak bude vypadat obal, ve kterým to bude zabalený…
Vyslechne si Arianino stěžování na nedělání svého bratra. Ne, že by něco takového znala, všichni z rodiny jsou tak nějak… ee… čilý, alespoň co se práce týče. Ale na sourozence si člověk postěžovat musí, i kdyby to měla bejt prkotina (a ani tomuhle Jane nemůže rozumět, protože sourozence, prozatím, nemá…).
„Jo… pravá zmijozelská zelená…“ Jane se na chvíli těší představou zeleného O'Callaghana, ale pak ji napadne ještě i něco jiného. „Nezdá se ti, že ta pravá zmijozelská má nějak moc odstínů?“
Načež je tato filosofická myšlenka odsunuta do pozadí lahodně vonícím obědem…

Cestou dolů Jane s Ari doslova zakopne o Vallabha. Jane se k němu šikovně přitočí a tiše ho poprosí o jistou laskavost (o tygříka, že ano…) a pak…
„No já nevím.“ Zatváří se Vallabh poněkud nepřístupně. Asi jako každý dospělák, který je postaven před šílený nápad svých dětí. Jane na něj upřela psí pohled svých ledově modrých očí…
„Nejdřív než za měsíc to nebude…“ Přemýšlí nahlas Vallabh a Jane div nevyskočí do stropu nadšením. A máš to bábi! Nadšeně s díky obejme chudáka inda a nadšeně vtančí za Ari do kuchyně. Obří stůl vévodící místnosti připomíná doby, kdy se u něj scházeli všichni členové rodiny a debatovali…
Jídlo bylo dokonalé. Vallabh byl dokonalý kuchař a pan domácí zároveň. No řekněte, kde jinde seženete chlapa, který rozumí ženským (manikúra atd.), umí vařit a ještě navíc vás osloví ‚slečny mé nejdražší‘…?
Až budu dospělá tak indii asi osobně navštívím. Slíbila si v duchu Jane.
A pak se rozhořela debata na téma: ‚barvení vlasů‘.
„Já Colovario nevedu.“ Zamumlala Jane. Místo toho uměla Snufflifors. Ale to při barvení hlavy nepomůže. A mudlovská barva! Barva na vlasy! Jak je možný, že mi to nedošlo?? Sakra.
„To by šlo jen to tam nějak pro-“ Jane zamrká očima. Málem se prořekla a zkazila tak překvápko… „Prodat, bábi si potrpí na přírodní barvu.“ Zamluví to Jane okamžitě.
„To se klidně může stát, ale to už by tak nevadilo…“ Důležitý prostě bylo se jen… pomstít ne? „I kdyby to chtěl dát dolů, tak by si s tím musel dát práci… A o to přeci jde, ne? Aby si toho všiml…“ Pošeptala Jane Arianě.
„Tak špatný nápad by to nebyl, ale… myslím, že je to kouzelnicky… složité, nehledě na to, že pavián se chlubí odznakem.“ Zavrčela ke konci Jane a nadhodila kyselý obličej. Na mysli samozřejmě měla prefektský odznak, který zaručoval, že změna z homo sapiens na paviána by neprošla jen tak…

Když se Jane usadí znovu na půdě na velice pohodlném polštářku začne debata o možných následcích. „Už jsem nad tím přemýšlela.“ Přizná se Jane a zlehka se zamračí. „A máš pravdu, nehoda bude nejlepší, to v Bradavicích nikdo řešit nebude…“ Mávne nad tím rukou. „Kouzelnické nehody jsou v Bradavicích absolutně normální…“
Jenže jak to zařídit, aby se zelená mudlovská barva dostala k nebelvírskému prefektovi…? Tuhle až téměř filozofickou otázku si Jane nechala na potom. Nějak měla pocit, že zná řešení, ale teď si na ně prostě nemohla vzpomenout.
„Vyloučení??“ Jane vytřeštila oči. Tak na tohle vážně nepomyslela. „Přeci by nás nemohli vyloučit kvůli takové prkotině… ee… nebo mohli?“

Náhle se zezdola ozve tlumená rána. A pak…
„Sarito! Sestřičko nejdražší…“

| +

MH: Tak je tu sestřička Vallabha… Její řízení, chování nechám ve tvých rukou, Ari. (Je to jen na urychlení a následně rychlejší skončení eventíku… nezlob se )

_________________

(Stieg Larsson)

"Jistě že to je dobrý nápad, snad jsem to vymyslela já." Prohlásím najednou strašně sobecky a sebestředně, ani se to ke mně zatím nehodí, ale nevadí, no. "To je... hlubokomyslná myšlenka... Já nevím hele. Asi hodně, víš, zelená sama o sobě má plno odstínů. Asi proto zmijozel založil chlap. Salazar. Mamka vždycky říkala, že chlapi vidí jen zelenou a žádnou světle zelenou a hráškově zelenou a tak." Zasměju se potichu a ještě chvíli nad tím uvažuju.

Oběd. Upřímně nechci vědět, co Vallabh řekl Jane na toho tygra, ale prosím, jen do toho, proč ne, že.

Ohledně barvy se nakloním k Jane a nahodím takový vážný, velmi, velmi seriously výraz. "Dostat tam barvu, to je to nejmenší, co po mě můžeš chtít. Věř mi. Maličkost." Zazubím se na ni, moc dobře vlastně vím, jak tam zelenou barvu na vlasy propašovat.

"Možná že ano, co já vím... když to bude nehoda, tak nás maximálně tak seřvou a strhnou nám body. Takže - dostaneme do školy zelenou barvu - to obstarám já. Co dál? Mě napadlo..." zalistuju v jedné knížce, "tady tohle prý mělo být bůh ví co, ale pak to vybuchlo. Takže kdyby jsme to trochu upravily a pak omylem namíchaly na lektvarech, nenápadně do toho přidaly zelenou barvu a pak nějak šikovně nechaly vybuchnout v blízkosti paviána a Darrela - nebo jen Darrela, když tedy pavián bude paviánem - mohlo by ho to šikovně ošplíchnout víš, tou tekutinou a tím dostat i zelenou barvu ne jen na vlasy, ale i na kůži a pokud vím, tak i z kůže se to blbě dostává... chápeš? Prostě... zelená nehoda. A výmluva? Špatné dávkování a až moc velká láska ke zmijoze- odpálíme to kouzlem? Víš, při tom jak se nad tím míchá hůlkou? Ale to by se to muselo povést... to bych neriskovala..." Zamyslím se nad tím zase na chvíli a dám prostor mluvit zase Jane.

Mezitím se dole rozpoutá peklo, dům se otřásá v základech jak se Sarita a Bradley hádají jako o život. Protočím nad tím jen oči a snažím se je nevnímat.

"Kdo to je, hm? Nějká angličanka? Nebo američanka?"
"Divila by ses! Indka! Našel jsem prostě lepší než si ty!"
"Ale nikdo takový není!"
Ozve se další rána a jejich divný rozhovor pokračuje, Vallabh se do toho chvílema jen vloží alá klid a mír, ale není mu to vůbec nic platné.

"Slečny mé nejdražší? Myslím, že budete muset co nejdříve opustit dům, menší rodinná krize." Oznámí nám Vallabh smutným tónem, já se vyhrabu na nohy a podám Jane ruku, jakože jí pomůžu se taky vyhrabat na tlapky.
"Za tohle promiň, to bratr..." Omluvně se na ní usměju a zvednu polštář ze země. "Hlavně o tom nesmíme mluvit v Bradavicích, víš, stěny mají uši a Nebelvír má všude své špehy, jeden by si řekl, že tam tajemství prostě není tajemstvím, nemluvě o obrazech. ale určitě to vyjde." Zlověstně se mi zableskne v očích, když scházím dolů ze schodů z půdy, v rukou třímám jednu knížečku a polštáře.
"Ještě ale jak vyřešit paviána... Víš, O'Callaghan je hlavně tvá pomsta, mě maso neoživil," rýpnu si do ní, i když už to snad ani není vtipné, no pro mě ano, to je jedno, "ale tobě, nějaký nápad jak ho proměnit v paviána?

| +

Mimo herně:
Úplně v pohodě, já s tím tak nějak počítala, že prázdniny budou prostě moc krátký, však to nevadí, tedy mě ne. Uhm. Vidím to tak na ještě jeden tvůj, jeden můj, tvůj a můj závěrečný? Nebo jen tvůj, a můj závěrečný a pak rychle na nádraží, jak ti to vyjde, jdu si teď ještě na hodinku a půl něco zařídit, tak teoreticky bych stihla ještě dneska odepsat

_________________

„Vážně je to tak snadné?“ Pochybovačně nadhodím, ale velice vážný výraz mě přesvědčí, že asi ano. „Díky.“ Zamumlá a dále se již věnuje obědu, skvost, který Vallabh připravil k obědu, by se urazil, kdyby se i nadále mluvilo o barvení vlasů…

Jane si pečlivě vyslechla víceméně geniální plán na zbarvení vlasů Darrela. Ale jak správně odhodla Ariana, dostat O'Callaghana bude těžší. Nehledě na to, že zasáhnout hyperaktivní červené je těžké samo o sobě…
„Myslím, že asi tak nějak tuším, jak se míchá hůlkou…“ Zahučí. „Vždyť jsme měli lektvary a tam jsme sice jen hůlkou nad lektvarem mávali, ale míchat nemůže být o nic těžší…“
Rudá, rudá, rudá. Jo to leželo Janě v žaludku dlouho. Pitomej prefekt…
Od chvíle kdy se z obýváku ozval hlas Vallabheha uplynulo již poměrně dost času, ale klid rozhodně nebyl…
"Kdo to je, hm? Nějaká angličanka? Nebo američanka?"
"Divila by ses! Indka! Našel jsem prostě lepší než si ty!"
"Ale nikdo takový není!"
Jane se zlehka probírá papíry v knize. Pár podobných vystoupení už za život slyšela, takže ji tohle nemůže vykolejit. Jo, za to může matčina horkokrevná povaha… I Ari se zdá být tím svým typicky apatickým způsobem v klidu.
Jediný koho Jane lituje, je s největší pravděpodobností chudák Vallabh. Ten se totiž snaží zabránit (alespoň dle linoucích se zvuků) katastrofě.
Poznámka pod čarou: Moc se mu to nedaří…
„Bude to v pohodě?“ Nadhodí Jane, když se ozve další, jakási neidentifikovatelná rána. Jane sebou trhla protože tak hlasitou nečekala, ale nu což. Vzápětí se jí Ari začala omlouvat.
„To je v pohodě.“ Zamluvila to Jane. Byla zvyklá, když se její rodiče začali hádat, prostě jen zalezla někam do koutku a počkala až se bouře přežene, koneckonců za ni nikdy nemohla, to byl jejich problém…
Při zmínce o špehování jen zamžiká očima, protože si okamžitě vzpomene na svůj neuvážený slib jedné starší nebelvírské… Nezbývá doufat, že na to zapoměla. Prolétne hlavou Jane, ale zmińovat se o tom Ari nehodlá. Nějak má pocit, že by s tím nesouhlasila…
„Říká člověk, kterému někdo ukradl hůlku.“ Vrátí rýpnutí Jane. „Neboj, já to už nějak vymyslím…“ Jane se pomalu začíná rýsovat řešení, které se ale někomu nebude líbit…
Pak už je scházejí dolů po schodech.
„Přeci to nemůže být tak zlé…“ Nadhodí Jane ve spásné vteřině ticha.

Jak se ukázalo, zlé to bylo dost. Tedy alespoň natolik, aby Jane stála před krbem (ze kterého před několika hodinami vypadla) a byla připravená na svoji druhou cestu letaxem v životě.
Kufry měla sbalené během několika minut stejně jako Ari. Vallabh si máknul a zároveň stihl uklidňovat rozvášněné manžele.
Jane zírala do zmijozelsky zelených plamenů. Mrkla na Ari, která měla letět po ní.
„Bude to dobrý.“ Broukla. Ari ve světle plamínků nevypadala nejlíp. „Žádný borůvky tam nebudou.“ Dodávala jí odvahu. „Uvidíme se u vlaku.“ Podala do budoucna nakonec slib (který ani nevěděla, jestli je možná zvládnout) a s hlubokým nádechem vstoupila do plamenů a odříkala si zpáteční cestu k bábi.
Jak já nesnáším loučení...

MH: Tvůj bude závěrečný… Uvidíme se u vlaku.

_________________

(Stieg Larsson)

Protočím oči. "Jo, ale tu hůlku mi vzal... Já už ani nevím jak se to tomu paviánovi menšímu povedlo!" Zaprotestuju, ale vím, že je mi to k ničemu.

O pár chvilek později už Jane mizí v zeleném ohni a já zůstávám doma sama s Vallabhem a Bradleym a Saritou, ne že bych o to nějak stála. Dům se otřásá v základech, ale ještě, než vlezu do ohně, předám Vallovi dopis pro Bradleyho, aby řekl Brittany, aby s sebou koupila do bradavic kromě červené a hnědé barvy i zelenou, což by mělo tedy zajistit převoz barvy do Bradavic.
Nakonec tedy ještě zařídím pár posledních věcí tkeré potřebuju do Bradavic a hurá! Pryč. Letaxem. Fuj.

Samozřejmě Bradley dostal vynadáno, Sarita se i s malou dcerou přesunula do vlastního pokoje a odteď má jaksi s Twisterem utrum, čemuž se samozřejmě nikdo nediví, že.

_________________