"Dobře," kývl jsem hlavou a vstal jsem od stolu, natahujíc se ještě pro kousek papriky, než stačil Filly talíř se zeleninou odnést pryč. Rád bych skřítkovi vypomohl, protože jsem byl zvyklý to dělat i doma, jenže Filly vypadal šťasten, že může tuhle práci vykonávat. "Určitě bude. Ukaž, vezmu jí," nabídl jsem se ochotně a následně jsem flašku s kaktusovou šťávou převzal. Chtěl jsem se na hoře v pokoji stavit ještě pro sušenky, které mi mamka zabalila sebou, ale nakonec jsem se rozhodl, že si je s Anabelle sníme jindy. Nechtělo se mi totiž jít samotnému kolem šeptajících obrazů.

I ta chodba dole byla děsivá i když ne tolik jako ta horní. I tak jsem byl velice rád, že jsme jí měli brzo za sebou. Předsíň, ve které jsme se ocitli, vypadala poměrně dobře. Tedy až na nohatý věšák a svícen, který se sám od sebe zapálil a odhalil tak vysušenou hlavu přibitou k dřevěnému plátnu. To bylo vážně fujky, ale na rozdíl od Anabelle jsem to na hlas nekomentoval. S přimhouřeným pohledem jsem dále sledoval hlavu, jako bych snad čekal, že se pohne a promluví. Vlastně bych se tomu ani moc nedivil a nutno podotknout, že kdyby se to fakt stalo, asi bych sebou sekl. Naštěstí Belle otevřela dveře a já tak odtrhl pohled od vysušené hlavy a vydal se ven na čerstvý vzduch.
Zahrada vypadala přesně tak jak z okna. Tedy strašidelně a pustě a já doufal, že na nás něco odněkud nevyskočí. Opatrně jsem sešel těch pár schůdků rozhlížejíc se kolem. Ani mě neunikl pohledu krapet rozpadlý skleník a podobně jako Xávu, i mě strašně zajímalo co by v něm mohlo být za byliny. Stiskl jsem tedy Anabellinu ruku a nechal jsem se táhnout ke skleníku. "To bychom mohli," kývl jsem na její nápad s širokým úsměvem. "Jestli o tom nechceš mluvit.. Tak nemusíš," pokrčil jsem rameny i když byla pravda, že informace o muži z obrazu mě dost zajímali. Už jen z toho důvodu, že to byl Andin praděda. Byl jsem tedy nesmírně rád když Belle pokračovala i když mé nadšení trvalo jen chvíli a podobně jako dívčin úsměv, i můj na chvíli zmizel. "To je hrozné," vypadlo ze mě krapet šokovaně a tím jsem v tuhle chvíli nemyslel onen problém s krví jako ono vyvražďování a mučení mudlů. Naštěstí to vypadalo, že Xaverius Nott je dávno mrtvý, nebo to tak alespoň vyznělo. O něco pevněji jsem sevřel dívčinu ruku a na tváři se mi objevil opět úsměv. "Ty nejsi jako on," a snad ani nikdy nebudeš.. Vážně jsem v to doufal, jenže její rodina měla na Belle obrovský vliv a já se bál toho dne kdy je bude poslouchat úplně ve všem.
Mezitím jsme došli k onomu skleníku, který vypadal vážně hrozně. O to víc jsem byl, ale zvědavý co najdeme uvnitř polorozpadlého skleníku. "Jdeme," kývl jsem hlavinou jakmile jsem si prohlédl to co kdysi asi byl moc hezký skleník(ostatní dříve to určitě musel být krásný dům s překrásnou zahradou) a s úsměvem jsem tedy následoval Anabelle dovnitř vysklenými dveřmi a byl jsem velice zvědav co na nás uvnitř čeká.
Cestička z kachliček tady stále byla i když pěkně zarostlá plevelem. Střecha byla na půl nahrazena baldachýnem a tam kde byly dříve záhony jsme teď mohli se Zmijozelkou najít spoustu třpytivého skla, plevele a spoustu neznámých rostlin, které i přesto všechno tady stále rostly. "Tak to jsme dva. Myslíš, že by se tady vyznala Dawsonová?" Pozvedl jsem tázavě obočí když jsem se kousek od Zrzky, abych se také sklonil a prozkoumal ony rostlinky. "Vážně nemám ponětí," zakroutil jsem hlavou stále zkoumajíc rostlinky i když žádná mi nepřipadala povědomá. "Můžeme si potom vypůjčit nějaké knihy od Erica a zkusit najít ty rostliny tam. Určitě tam nějaké knížky o rostlinách bude mít," dodal jsem následně když jsem si vzpomněl na obrovské množství knih, které měl Eric v pracovně. Určitě alespoň jedna z nich by mohla být zaměřená na rostlinky, a takové další věci. A já si přislíbil, že další školní rok se budu bylinkářství věnovat více.

_________________

Když mě Andy ujistil, že rozhodně nejsem jako praděda Xaverius, věnovala jsem mu jeden ze vzácných opravdu širokých, vděčných úsměvů, a kdybych neměla tolik naspěch do skleníku, asi bych ho samou radostí i objala. "Děkuju, vážně, tohle jsem potřebovala slyšet," řekla jsem ale aspoň s oním širokým úsměvem, zatímco jsme se blížili k našemu cíli v podobě toho, co dříve nejspíš bylo nazýváno skleníkem, a do čeho jsme o několik chvil později vlezli.
Netrvalo dlouho a já už klečela v podřepu a zkoumala jsem, stejně jako Andy, všemožné spletité rostlinky a přemýšlela jsem, jestli má Eric v knihovničce nějakou příručku na určování druhu plevele. "Jak tak na nás koukám, kdyby nás viděla Dawsonová, nepustí nás k NKÚ z Bylinkářství," poznamenala jsem a probírala jednotlivé lístečky rostlinek, jak jsem se snažila zjistit, jestli mi některá z nich není povědomá. Nevědomky jsem se přitom nakláněla čím dál víc nad staré záhonky, už dávno neplnící úplně zcela svou původní funkci. Když vtom jsem támhle vzadu zahlédla něco, co se třpytilo trochu jinak než všechna ta skleněná drť, a tak jsem se pro to natáhla. "Ale myslím, že ta by se tu možná i vyznala, za což by si ode mě zasloužila pořádnou poklo...auvajs!" nedokončila jsem větu, poněvadž přesně v tu chvíli jsem překročila hranici rovnováhy a rozmázla se do skleněné drti v bývalém záhonku. Čímž jsem dokonale vyignorovala poznámku o knížkách, jenže teď jsem měla přeci jen trochu závažnější problém. Jasně jsem totiž cítila, jak se jeden ze střepů na zemi vyřádil na prostředníčku mojí pravé ruky, zatímco tou levou jsem sevřela zlatý předmět, po němž jsem se předtím natahovala. Znovu jsem se vytáhla do původní pozice a ve snaze se hlavně nedívat na tu zatracenou ranku na prstu, která určitě krvácela, jsem upřela trochu poděšený pohled na Andyho. "Nemáš kapesník nebo něco?" vyhrkla jsem, "potřebuju to...zakrýt, nebo, víš co se stalo minule a..." Dobře, klepal se mi hlas. A asi jsem musela působit notně vyděšeně. A přitom by stačilo odvést mojí pozornost od té děsné věci, která mi krvácela na prstu, a která pro většinu lidí musela působit jako děsná prkotina, poněvadž se jednalo opravdu jen o minimální ranku, která by se brzo sama zatáhla a vůbec. Já ale doufala, že Andy pochopí, a že mi nějak pomůže, poněvadž tohle zavánělo tak trochu blížící se tragédií.

_________________

Byl jsem rád, že se Anabelle opět usmívá, protože mi bylo velmi líto když jsem jí musel vidět smutnou nebo brečet. Široký úsměv jsem jí tedy oplatil a vesele jsem pokračoval v cestě do skleníku, do kterého jsme o pár minutek také vstoupili.
Zamyšleně jsem se poškrábal na hlavě a snažil jsem se přijít alespoň na jeden název nějaké z rostlin. Vždyť jich tu bylo tolik! Aspoň na jeden název jsme přeci přijít museli.. "No to by nás tedy nepustila," souhlasil jsem se slovy Xávy a podobně jako ona jsem byl i já zabrán do zkoumání jednotlivých rostlinek. Vážně by se nám tady hodili nějaké knihy, takže jsem se sem plánoval vrátit pokud nějaké knihy s rostlinkami najdeme. Celou dobu jsem si dával pozor, abych se náhodou neřízl o nějaký střep, kterých bylo v záhoncích plno. Avšak nevšiml jsem si, že se Xáva naklání pro něco co se třpytilo v záhonku kousek od nás, takže jsem zareagoval krapet pozdě a nestihl jsem Zrzku chytit, aby do záhonku nespadla. "Jsi v pořádku?" Zeptal jsem se, i když podle jejího "auvajs" asi něco v pořádku nebylo, že.
Pomohl jsem Belle posbírat se zas ze země kontrolujíc jestli někde není zraněná. Byla. A i když by nad krvácejícím prostředníčkem každý mávl rukou, něčím si to zavázal a mohl by pokračovat dále v činnosti, kterou do teď vykonával, Anda nemohla. Tedy mohla avšak jen v tom případě pokud by svou krev nespatřila, protože já věděl co se stalo minule a rozhodně jsem nechtěl, aby se to opakovalo. Protože to jak se na mě dívala jsem z hlavy dostat nemohl i když jsem se o to snažil. Vážně. Protože když na vás někdo kouká jako by vás snad chtěl zabít, tak to z hlavy prostě nedokáže dostat."Ukaž zavážu ti to jen.. se na to nedívej," opatrně jsem vzal její ručku a ovázal jí prstí látkovým kapesníkem, který jsem našel v kapse. Jakmile jsem byl se svým dílem hotový poodstoupil jsem kousek stranou. "Pro co jsi se tam vůbec nahýbala?" Optal jsem se zvědavě s menším úsměvem.

_________________

"Takže je dobře, že nás nevidí," zazubila jsem se ještě ohledně Dawsonové a našich šancí se dostat, respektive nedostat k NKÚ z Bylinkářství. Cítila jsem dnes takovou pohodu, jakou už dlouho ne, mohla jsem se smát a být taková, jakou bych být měla, kdyby mě samozřejmě nečekal úplně jiný osud, o které jsem zatím měla jen dokonale mlhavou, nekonkrétní, zamlženou a nedostačující představu. Kdepak, na tohle jsem vlastně v tento moment vůbec nemyslela. Poněvadž jsem tady byla s Andym, bylo mi skvěle a byla to Mrzimorova zásluha.
A pak se stal ten menší problém se střepem a mým drahým prstem. Dobře, ne moc malý problém, o dost větší problém, chápejte. Já a krev. Krev, která na mě z vlastního prstu volala, vybízela mě, ať se jejím směrem podívám, ať se poddám, že tak to přeci má být. A já tvrdošíjně držela hlavu a ruku v takovém úhlu, abych pokud možno na tu trochu červené, tekoucí po mém prstu, nemohla vidět. I tak ale v tu chvíli i vědomí existence krvácející ranky vyvolávalo v mých očích onen krvelačný pohled a myšlenky se mi ze sluníčkové radosti začaly samovolně stáčet ke krveprolití, bolesti a utrpení, a ačkoliv to byl jen slabý odvar toho, co se se mnou dělo, když jsem krev skutečně viděla, mohl si toho Andrew všimnout, a kdo ví, třeba se polekat. Naštěstí ale zareagoval dříve než se cokoliv stačilo stát.
"Děkuju," špitla jsem pořád trochu roztřeseně k chlapci, když se o ranku pohotově postaral, aniž bych se na ni musela podívat. "Člověk by řekl, že si budu dávat větší pozor, co?" zasmála jsem se trochu nervózně, načež jsem v chlapcově obličeji začala hledat známky nějakého znechucení nebo něčeho podobného. Naštěstí byl prst zavázaný dostatečně dobře, abych neviděla ani kapičku své krve. A Andymu jsem za to byla moc vděčná.
Až Andyho otázka mi připomněla, proč jsem to vlastně mezi střepy skončila, a já rozevřela druhou, nezraněnou ruku. V její dlani ležel zlatý pečetní prsten se symbolem dvou kober, propletených s písmenem N, jak syčí jedna na druhou. "Pro tohle," ukázala jsem svůj nález Mrzimorovi, načež mi došlo, kde jsem tenhle znak viděla dříve, a dodala jsem: "tohleto je Nottovský pečetní prsten, nejspíš ho tu nechal někdo, kdo se ještě o ten skleník kdysi staral," rozvedla jsem dokonce svojí teorii. Otáčela jsem prsten v ruce a zkoumala ho ze všech úhlů. Nebyl rozhodně na malou dívčí ručku, takže jsem odhadovala, že ho nosila hlava rodu, což byl obvykle muž.
Po konzultaci nálezu jsem se vydala, snad i s Andym, a mnohem opatrněji ještě dál do útrob starého skleníku. Sice jsem už žádné prsteny neobjevila, ale bývala bych si přála najít aspoň jednu rostlinu, o které vím, co je zač. Asi marně. Všechno to vypadalo stejně, jako plevel. Během našeho pobytu v džungli podobné, staré, prorostlé konstrukci, jsem se samozřejmě několikrát napila z naší donesené lahve, a dokonce jsem se párkrát i sklonila k něčemu, co mi připomínalo některou známou bylinu. Nic ale nemohlo být jisté. Kdo ví, jakou dobu jsme v tom skleníku strávili, je ale jisté, že vzduch se po nějaké době začal trochu ochlazovat, jako by snad přicházel večer. "Tak si říkám, jestli by nebylo moudřejší se obrátit k odchodu," pronesla jsem tišše, jakmile jsem si změnu uvědomila, "netuším, kolik je hodin, a nerada bych, aby se nám tady setmělo nebo tak něco." Čekala jsem, co na to Andy. Kdyby chtěl mermomocí zůstat venku i v noci, nebránila bych mu, ani bych ho tu nenechala samotného, ale chápejte.

_________________

Bellina slova jsem odsouhlasil přikývnutím a věnoval jsem jí úsměv. NKÚ se mi už tolik řešit nechtěli, přeci jsou prázdniny a škola šla v tuto dobu mimo mě. A taky ty zkoušky budeme skládat až za rok, to je přeci dost času na to, abychom se všemožné rostliny naučili. A nebo u zkoušek z Bylinkářství proletíme no. Jenže rozhodně teď jsem nechtěl myslet na školu, protože jsem si chtěl užívat tu dobu co jsem mohl s Anabelle strávit. No a pak se stalo to říznutí, krev a další věci..
Měl jsem štěstí, že jsem se snažil dívat se hlavně na její krvácející prst a ne do jejích očích, protože mě děsila jen ta představa, že se na mě bude dívat jako by mě chtěla zabít. Do teď jsem se ještě tak úplně nepřenesl přes první příhodu a hned by tady byla druhá. A já jsem tušil, že bych to asi jen tak nezvládl a musel bych někam odejít. Jenže taky tady byla potom otázka kam, protože domů jsem nechtěl a trávit čas sám v tomto domě či v okolí domku by byla asi moje smrt. Naštěstí prst jsem jí stihl zavázat dříve než se Xáva stihla na prstík podívat a naštěstí jsem se jí do očí podíval až pár vteřin potom, takže jejího pohledu alá zabiju tě jsem si už nebyl vědom. Protože její sluníčková nálada se jí zas vrátila.
"Nemáš zač a.. stane se," pokrčil jsem rameny a věnoval jsem jí úsměv. Nic se naštěstí nestalo, takže všechno co se týkalo krve jsem se rozhodl pro tuto chvíli hodit za hlavu. Ještě předtím jsem však zkontroloval jestli je prstík dobře zavázaný a po zjištění, že vážně ano jsem se konečně dostatečně uklidnil.
Objev v podobě Nottovské pečetního prstenu byl hezký a mě docela zajímalo kdo by ho tak mohl nosit. "Můžu?" Povytáhnu tázavě obočí, a pokud mi má kamarádka dovolí, prsten si od ní převezmu, abych si ho mohl prohlédnout pořádně zblízka. "To tady musel ležet asi hodně dlouho," prohodil jsem poté a vrátil jsem své kamarádce zas prsten na zpět. Napadlo mě, že by jsme s tím prstenem mohli jít poté za pradědečkem Belle, ale na hlas jsem to neřekl. Tak za prvé, pochyboval jsem o tom, že se s námi(tedy se mnou) bude bavit a za druhé nevím jestli bych už ty jeho vražedné pohledy přežil.
Ještě chvíli jsme se bavili o prstenu, ale nakonec jsme se rozhodli prozkoumat zbytek skleníku. Ne, že bychom přišli na něco nového, protože ani teď mi nebyla povědomá žádná z kytek, takže jsem byl rozhodnut vrátit se sem třeba hned příští den i s knihou. Tedy pokud nějakou knihu o rostlinách v Ericově knihovně najdeme.
Žádný další drahocenný nález jsme už bohužel nenašli, ale také už se nikdo z nás nezranil což jsem bral taky jako plus. Na rostliny už jsem raději nesahal, protože některá z nich mohla být klidně jedovatá, že jo. Některé květiny mi začínali připadat povědomé, ale to možná bylo kvůli tomu, že už jsme tady tvrdli nějakou dobu, takže jsem některé už asi viděl. Samozřejmě jsem se párkrát napil z naší lahve a i já jsem po nějaké době začal pociťovat, že se začíná připozdívat. "Máš pravdu, asi bychom už měli jít," kývl jsem hlavou a pousmál se. Vážně byl dobrý nápad se vrátit, protože já jsem tady nechtěl v noci trávit čas, a to i přesto, že bych tady nebyl sám. Jenže zahrada byla strašidelná už přes den a co teprve v noci? A ještě když si představíte co všechno za zvířata může vylézt ze svých úkrytů! "Tak vyrazíme? Mám už i docela hlad," broukl jsem poté ještě s úsměvem a jakmile mi to Xaveria odsouhlasila, pomalu jsem se vydal směr dům.

| +

Mimo herně:
Dávám Andě povolení k zrakvení Andyho

_________________

K NKÚ a podobným věcem jsem se už raději nevracela, stejně jako jsem se odmítala myšlenkami nebo slovy stočit k tomu mému problému s krví. Pečetní prsten jsem stále otáčela v ruce a prohlížela si ho, trochu fascinovaná dvěma propletenými hady, což bylo jen dobře, poněvadž i kdyby byl prst zavázaný nějak nesprávně, nejspíš bych si toho ani nevšimla. A on byl obvázaný pečlivě, ne že ne. Každopádně jsem si chvíli užívala pocit nálezce pokladu, než se mě Andy zeptal, jestli by si mohl prsten půjčit. "Jasně, jen se koukni," přitakala jsem a vložila kus zlata do Mrzimorovy dlaně. Samozřejmě, že mě taky napadlo, že se zeptám pradědečka Xaveria na větší informace o tom prstenu, ale ani ve snu mi na mysl nepřišlo to, že bych tam snad promerlina vedla Andyho. Ne, když si spolu nepadli do noty. Ne tedy že by bylo vůbec možné si padnout do noty s někým, kdo vás nesnáší jen proto, jaké máte rodiče, že. "Vypadá docela staře," přitakala jsem ohledně prstenu, převzala si ho zpátky a zastrčila do kapsy.

Mimo herně:

Soundtrack pro atmošku xD | +

skupina Midnight Syndicate
především Darkness Descends, Lullaby,Unhallowed Ground, Sinister Pact, Sleep Tight či Dark Forest
...ale cokoliv od nich se dá na atmošku použít.

Prozkoumávání skleníku zabralo delší dobu než bych čekala, a tak jsme se ani nenadáli, a začalo se stmívat. Nechtěla jsem to dát najevo, ale začínala jsem se trochu bát. Poněvadž i teď v létě se spolu se soumrakem začaly pomalu ale jistě dostavovat chomáče bílé mlhy, plazící se před námi dlouhou alejí, povalující se líně mezi kmeny dávno mrtvých stromů a svými dlouhými, chladnými prsty objímající kopečky hlíny, které teď, za nastávající tmy, začínaly čím dál více připomínat neuměle navršené mohyly lidských hrobů. A to prosím ještě ani nebyla úplná tma, která se však blížila až podezřele rychle.
"Jdeme," odsouhlasila jsem a začala se prodírat skleníkem zase zpátky ven. Během odpoledne mě ani na kratičký okamžik nenapadlo, že ten zatracený rozpadlý skleník je tak velký. S odchodem slunečího svitu odcházel i příjemný pocit dobrodružství. A úponky rostlin, plazící se po rozpadlých zbytcích kachličkové cesty, začínaly ve vzkvétajícím světle luny působit jako malí hádci, připraveni kdykoliv uštknout kohokoliv, kdo by se opovážil tudy procházet a narušovat tak jejich království. Kráčela jsem čím dál tím rychleji, doufajíc, že se co nejdříve ze zeleného bludiště vymotáme, a že to na volnějším prostranství nebude tolik...no, děsivé, že se ve stínech přestanou skrývat žhnoucí oči, které mi ukazovala má náhle se probouzející fantazie, a které tam jistojistě vůbec nebyly. Ve tmě ale hledat východ se ukázalo poněkud problematické, zvláště když světlo měsíce pableskovalo jen místy mezi ve dne tak zeleným baldachýnem rostlin, opřádajícím rozpadlou střechu. Střepy na zemi se přízračně leskly, jak tak mě a Andyho doprovázely celou cestu až k východu ze skleníku, a když už jsme byli skoro venku, ozvalo se za námi podezřelé zašustění. Trhla jsem sebou a instinktivně popadla Andyho za ruku. "Co to bylo?" vydala jsem ze sebe přidušeným hláskem, a pokud jsem se předtím snažila postupovat rychle, tak teď se můj pohyb změnil v poněkud zběsilý sprint.
Netrvalo dlouho a ocitli jsme se před skleníkem. Smutné však bylo, že oproti mému doufání, se můj drahý strach po uniknutí ze skleníku neotočil na patě a nezmizel. Při pohledu na plazící se mlhu, na zohýbané kmeny stromů, kolem nichž už padla tma, a které teď osvětlovalo jen mdlé světlo měsíce, při pohledu na vrcholky mohyl, čnějících kolem, a hlavně, na tu vzdálenost mezi námi a zadní stranou Ericova domu, na mě strach padl snad ještě víc. Zatřásla jsem se, a nebylo to zimou. Ale přiznat Andymu, že se bojím? Kdepak. A to i přes to, že se mi strach odrážel v pobledlém obličeji. "Navrhuji rychlý ústup, tohle se mi nelíbí," vypadlo ze mě a když se v tu chvíli za námi znovu ozval ten šustivý zvuk, jako by se něco uvnitř onoho skleníku dalo do pohybu, a zvuk vytvářelo rozhrnováním listů zbujelých rostlin, nikdo mě nemusel pobízet, abych se dala do běhu.
Utíkala jsem kolem kmenů stromů a mlha se mi vlnila kolem kotníků. Ani jsem nevěděla kdy, a Andyho ruka vyklouzla z té mé. Netušila jsem, že se právě pod jeho nohy připletl zlovolný kořen, a pravděpodobným pádem zpomalil jeho postup. Zastavila jsem se a dovolila si otočit se směrem, kudy pravděpodobně běžel i kamarád. "Merline!" vypadlo ze mě, poněvadž ze směru, kterým jsme se ubírali my dva, se v té chvíli ozvaly další šustivé zvuky, a ze dveří skleníku zažhnuly ony žluté oči, které jsem předtím v pološeru považovala za výplod své fantazie. Kdo ví, třeba jsem si je stále představovala, ale bylo poněkud nereálné tvrdit, že bych byla schopna si k nim vymyslet i shrbenou postavu, mající ve tmě podobu pouhého černého stínu, a šouravě se pohybující ven ze skleníku. Postavu, o níž jsem dle shrbeného obrysu nebyla schopná říci, zda patří člověku nebo zvířeti. I z mé vzdálenosti jsem slyšela neidentifikovatelné mručivé mumlání, které si už rozhodně mé adrenalinem napuštěné smysly nevymyslely. Nato se obrys začal nejprve pomalu, a pak čím dál rychleji, pohybovat směrem ke kamarádovi. "Andy, poběž!" vyhrkla jsem jeho směrem, a jakmile mě dohnal, znovu, naprosto samozřejmě, jsem popadla jeho ruku, a vyrazila k nejbližším dveřím, tedy těm do sklepa, ke dveřím, které se už teď zdály děsivě vzdálené.
"Alohomora!" ječela jsem už z dáli a fanaticky mávala hůlkou, jako by na otevření těch starých rezavých dveří závisely naše životy. Což se nedalo vyloučit. A zatím se za námi svižným, avšak stále šouravým krokem za neustálého mumlání plížilo ono stvoření, působící mezi mlhou jako nějaký přízračný odraz děsu v očích umírajícího nebožáka...

Mimo herně:
Na první odstavec není nutné reagovat

Hod na Alohomoru -2 stres, +1 talent, +1 ročník, tudíž bez bonusu

Anabelle Xaveria Howells rolled 1d10:
8

_________________

Koho by napadlo, že prozkoumávání skleníku zabere takovou dobu. No očividně mě a Anabelle ne. Snažil jsem se nerozhlížet se moc kolem sebe, protože všechno teď vypadalo úplně jinak než když bylo světlo. A to prosím ještě nebyla úplná tma. O něco více jsem se přiblížil k Xávě a snažil jsem se, aby mi z tváře nezmizel úsměv. Zrzka sice byla má nejlepší kamarádka, ale stejně jsem nechtěl dát najevo, že se tohohle bojím. I tak jsem si oddechl když zavelela k odchodu, protože jsem se už tady nechtěl dále zdržovat.
Dostat se ze skleníku nebylo zas tak jednoduché jak jsme si oba mysleli. Měsíční světlo totiž prosvítalo dovnitř skleníku jen některými místy a my díky tomu neviděli dobře na cestu. Úponky rostlin připomínající hady mi začínali nahánět strach podobně jako žluté oči, které nás sledovali celou tu dobu ven ze skleníku. Samozřejmě, že jsem si myslel, že je to jen můj výmysl. Kdybych však věděl, že žlutě žhnoucí očka viděla i Anda, asi bych se dal už dávno do běhu nechávajíc strašidelný skleník a zahradu daleko za sebou.
"Nemám ponětí.." neklidně jsem se ošil a rozhlédl se kolem když se ozvalo ono zašustění a já si začínal strašně moc přát, aby to byl jen nějaký pták či něco takového. Andinu ruku jsem odmítl v této chvíli poštět a podobně jako ona i já jsem přidal do kroku. Nechtěl jsem tady zůstávat ani o vteřinu déle, protože tady určitě něco muselo být. A já stále doufal v nějaké noční zvířátko.
Konečně jsme se vypotáceli ze skleníku ven, ale zas tolik k jásání jsem se neměl, protože zahrada vypadal snad ještě více strašidelněji než samotný skleník. A vchod do domu byl tak daleko! "Nápodobně," vypadlo ze mě když se šustiví zvuk ozval znovu a v mých očích se v onu chvíli zračilo zděšení. Něco tady bylo a to něco si šlo pro nás. Tedy ne že bych chtěl myslet hned na to nejhorší, ale jinak to prostě nešlo. A hlavně se také ukázalo, že mám pravdu, a že to něco jde vážně po nás..
K běhu mě nic nemuselo pobízet, protože jsem se chtěl vážně dostat co nejrychleji ke dveřím. Štěstí mi však nepřálo a několik vteřin potom co mi vyklouzla Andina ručka jsem zakopl o kořen, který v té tmě nebyl vůbec vidět. Samozřejmě, že jsem se natáhl na zemi jak široký tak dlouhý, naštěstí jsem však žádné křupnutí neslyšel. Obě kolena mě však strašlivě pálila a já tušil, že je budu mít pěkně sedřená nemluvě o tom, že to samé potkalo i mé dlaně. Pomalu jsem se začal sbírat ze země, ale další šustění mě donutilo krapet přidat. A nejen za šustění, protože se na scénu vrátili ony žhnoucí oči a.. postava, která mohla patřit jak člověku tak zvířeti, protože byla zvláštně shrbená. K dalšímu běhu mě donutilo až Bellino "Andy, poběž!" což jsem měl samozřejmě v plánu i bez jejího pobídnutí jen.. oči, postava, tma a tak mě prostě přirazili na místě, takže nebýt jejího pobídnutí, asi bych zůstal napospas onomu něčemu. I přesto jak hodně jsem se bál mě strašlivě zajímalo co to může být a jak to, že jsme si toho stvoření nevšimli už uvnitř. Vždyť jsme prohlédli celý skleník. Třeba.. třeba to byl jen výplod naší fantazie a zrovna jsme s Belle viděli úplně to samé. Šlo něco takového vůbec? Raději jsem nad tím dále nepřemýšlel a dohnal jsem svou zmijozelskou kamarádku doufajíc, že už mě(a ani Andu) žádné další kořeny nepotkají, protože další zpomalení by pro nás klidně mohlo znamenat smrt. Zoufale jsem si přál, aby se odněkud vynořil Eric nebo ten skřítek Filly a zachrání nás. Nic takového se však nestalo, ale Belle naštěstí stihla odemknout dveře, které vedli do.. sklepa? No snad tam nebudou nějaké další žhnoucí oči. Dveře sklepa se za námi zaklaply a já si na chvíli oddechl. Že by jsme byli konečně v bezpečí? "Lumos?" Dobře zněl jsem stále ještě krapet vyděšeně, protože ani jeden z nás nemohl vědět jestli náhodou tady nečeká ještě něco horšího než tam venku. A já si zoufale přál, aby se mi kouzlo povedlo. Pokud ne, byla tady ještě Xáva, která by to mohla zkusit.

Mimo herně:
Lumos (+1 ročník, +1 talent, potřebná hodnota 10)

Andrew Brown rolled 1d10:
4

_________________

_________________

Naštěstí jsme se do sklepa dostali, k mému překvapení totiž má Alohomora zafungovala a dveře se otevřely. Nikdo mě nemusel pobízet, abych se dala znovu do zběsilého běhu, a zatímco potvora za námi, vida, že už máme kam utéci zrychlovala, aby nás dostihla, jsem už zase s Andyho rukou ve své vběhla do sklepa, kde se za námi dveře zavřely... a my, poněvadž Andyho kouzlo Lumos se nepovedlo, jsme se zřítili z už beztak dost chatrných zrezivělých železných schodů. Dveře se za námi zabouchly a já jen doufala, že ta věc nahoře neumí používat kliku, a vážně mi v tu chvíli bylo úplně fuk, že po tom pádu jaksi ležím přímo pod Andym, a že mi do levé ruky vystřeluje bolest, poněvadž jsem asi nějak hodně chytře upadla.
Kdybychom se nacházeli v jiné situaci, nejspíš by se moje myšlenky točily kolem té nenadálé Andyho blízkosti, doslova tělo na tělo, jenže my byli po tmě v děsivém sklepě, kde to páchlo plísní a venku za dveřmi hlídkovala příšera se žlutýma očima. Dostalo se ze mě přidušené uchechtnutí. "Tak. Můžeme jen doufat, že ta věc neumí otevřít dveře," vydechla jsem, zatímco jsem si začínala uvědomovat, v jaké pozici to vlastně ležíme. Kdyby bylo světlo, mohl by Andy vidět, jak se mi v tváři rozlil ruměnec. Také jsem si ale uvědomovala, že jsme oba asi trochu zmlácení, a co hůř, že při pádu ze schodů mi někam spadla hůlka. A že v té tmě kolem může být cokoliv jiného děsivého, co jen čeká k výpadu. Něco, co páchne jako hora plísně.
"Andy? Jsi v pořádku? Potřebuju najít hůlku," vyhrkla jsem a jakmile jsem se dostala z té prapodivné pozice, začala jsem šmátrat všude kolem, čímž jsem po chvíli skutečně na svojí drahou hůlku dosáhla. Čekala jsem, co kamarád odpoví, v levé ruce mi tepala bolest, a já se děsně bála rozsvítit hůlku, poněvadž bylo vysoce pravděpodobné, že je aspoň jeden z nás někde odřený. A to znamenalo krev. Nakonec ale strach z neznámého ve tmě převážil, a já s vysloveným "Lumos!" rozsvítila světélko na špičce hůlky...

_________________

Nejen, že se mi kouzlo nepovedlo. Ještě ke všemu jsme se docela nešikovně skutáleli ze schodů, které do sklepa vedli. Pád jsem zkoušel, alespoň krapet zpomalit, ale protože kolem nebylo nic čeho bych se chytil, dopadl jsem na zem.. Vlastně jsem dopadl krapet lépe než Anda, protože jsem spadl na ní což mi docvaklo až ve chvíli kdy se můj obličej ocitl nebezpečně blízko tomu jejímu. Na několik vteřin jsem zapomněl na příšeru na hoře, na kotník, který mě začal příšerně bolet a i mé tváře se zbarvili do červena, protože jsme byli vážně moc blízko. Vzpamatoval jsem se až ve chvíli kdy Xáva promluvila. "Jak se odsud dostaneme?" Položil jsem otázku nad kterou musela určitě přemýšlet i má kamarádka. Jestli tam ta příšera pořád je tak jak odsud budeme moci odejít? Jak dlouho tady budeme muset zůstat? Přál jsem si, aby se tady objevil Eric nebo prostě někdo kdo nás zachrání.
Hůlku jsem už v ruce také neměl, protože mi vypadal při pádu ze schodů. "Jsem.. asi.. co ty?" Překulil jsem se na stranu a posadil jsem se. Vstát jsem v tuhle chvíli raději nezkoušel, protože můj kotník protestoval už při přetočení se na stranu. "Asi mám něco s kotníkem," dodal jsem a doufal jsem, že ho nemám zlomený. Naštěstí brzy Anda našla svou hůlku a už podruhé za dnešní večer se jí kouzlo povedlo. Sklep byl.. plný plísně. Doslova. Krom ní se tady nacházela spousta flašek, sklenic a plechovky od jídla. Rozhlédl jsem se po zemi, abych našel svou hůlku, protože jsme pořád nevěděli co se to děje tam venku a jestli to náhodou neumí otevírat dveře. Což by byl podle všeho náš konec. Opřen o zeď jsem nakonec vstal, snažíc se nedošlapovat na pravou nohu. "Myslíš, že tam pořád je?" Otočil jsem se na chvíli k Belle než jsem pomalu dopajdal ke své hůlce. "Mohl bych si půjčit ten kapesník?" Pozvedl jsem tázavě obočí. Ten kapesník jsem vážně potřeboval, abych si alespoň utřel krev ze svých rukou. Na kolena jsem se radši ani nedíval, protože jsem tušil, že tam té krve bude o něco více. Což vlastně i bylo, protože kalhoty se v onom místě začali zbarvovat do ruda. A já tiše doufal, že zrovna v tuhle chvíli krev Anda neuvidí, protože.. protože já bych tady prostě zůstat nemohl. Ale na horu jsem taky jít nemohl, protože tam byla ta příšera. Na společní prázdniny jsem se sice těšil, ale tohle bylo prostě.. hrozné a já se nemohl dočkat až to všechno skončí a já zas budu doma.

_________________