Zvídavě na něj přimhouřila oči a pousmála se na chlapce vedle sebe. Tak nějak si celý ten školní rok myslela, že ho zná přinejmenším dobře. Najednou jako by vedle ní stál úplně někdo jiný, někdo veselý, vyzývavý a odvážný a to jí v jistém smyslu imponovalo. „To bezpochyby.“ Připustila nakonec a rezignovaně pokrčila rameny. Na to už nic jiného snad říct nešlo. „Ale budu si na tebe muset dávat pozor. Mám totiž dojem, že tě vůbec neznám.“ Prohlásila během chvíle jen tak okrajově a usmála se, čímž pouze naznačila, že se jedná o malý kompliment. Dnešní večer je vlastně jedno překvapení za druhým a dost pochybovala, že by něco přebilo dojmy z jejich společného polibku. A možná se taky mohla mýlit… Nicméně kráčela dál vedle Kennetha bez sebemenších obav a vědomí, že je pozorovala nějaká silueta ještě předtím, než se vydali na toulky po pozemcích.
Její bezstarostnou chvilku navíc vyplnil její spolužák imitací Waltera Van Helmonta, kterého sice tak dobře neznala, ale byla přesvědčená o tom, že je to téměř autentické se skutečností. Hlasitě se rozesmála, dokud její pobavení nevyprchalo při pomyšlení na to, že by tomu chlapec musel skutečně čelit. Najednou se jí to už tak vtipné, jako na začátku, příliš nezdálo, ale nijak to více nekomentovala a zachovala tak chvilce onu uvolněnost a mírnou drzost. Jen co ale přišla řeč na její obavy, znovu si přišla hloupě a ne příliš sebejistě. Bavili se tu přeci o jejím strachu. Ve vyprávění jí však nezastavilo ani Kennethova věta o tom, že mu nemusí nic říct. Jenže ona chtěla, hodlala k němu být upřímná, jako na začátku, protože on dělal vesměs to samé. Navíc bylo příjemné vědět, že má vedle sebe člověka, kterému může věřit a počet jejích tajemství se čím dál víc snižoval s uplývajícím časem. Tak trochu tiše doufala, že jednoho dne před ním nebude tajit vůbec nic. Ani si tak velkou důvěru nedokázala reálně představit, i před Zackem měla sem pár tajemství. Aidric byl jeden z mála, který jí znal od skořápky po samotné jádro. Teď se to ale mělo změnit. Protože měla zase o jedno tajemství víc ve své sbírce. Kdo ví, zda někdy vypluje na povrch nebo jednou vyzní v tichosti a upadne do zapomnění… „Sama bych si asi netroufla, nejsem tak odvážná, jak někdy vypadám. Hlavně, když přijde na vodu.“ Naklonila hlavu mírně na stranu, držíc se tentokrát ne jeho rámě, ale přímo ruky. Tiše si s ním propletla prsty a naslouchala jeho hlasu, který zpíval o symbolické naději, zatímco melodie nebyla vůbec tak melancholická, jako spíše energická a trochu veselá, zahánějící pochybnosti. A přece jí v hlavě stále dokola i po skončení písně zněla ona poslední věta – We’ll come home. Pohlédla chlapci zpříma do očí, stále svírajíc jeho ruku. Ačkoliv byl blízko ní, tušila, že dnešní večer se pomalu chýlil ke konci a tím i jejich setkání. Pomalu se do její mysli vkrádal stín, na chvíli zazděný Kennethovým hlasem, v jehož reakci na něj se usmála. Pustila jeho ruku a paže mu obtočila kolem pasu, zatímco si užívala dnes poslední polibek a nechala chlapcovy prsty pohrávat si s jejími rozpuštěnými kadeřemi. Se značným sebezapřením se od něj po chvilce oddálila a tiše přikývla, že by se měli vrátit. „Souhlasím. Už tak budeš mít asi dost velký průšvih.“ Zatvářila se trochu provinile, nicméně popadla chlapce za ruku a spolu s ním se vydala opět k mostu. Jakmile ale minuli clonu lesů, jeho dlaň pustila a chytila se znovu jeho rámě. Nechtěla riskovat, že by je takhle někdo viděl. Když minuli v tichosti most, loupla očkem po svém společníkovi a rozhodla se mu sdělit pár slov, ještě než se dostanou opět do hlučného sálu plného zvědavých očí. „Kennethe…“ Oslovila ho tlumeným hlasem, a pokud si získala jeho pozornost, znovu se dala do řeči. „Díky. Za všechno.“ Původně měla v plánu mu sdělit, aby byl takový, jaký byl dnes, pořád, protože přesně takového ho měla ráda, jenže to on musel vědět sám i bez toho. A zatímco se dostávali blíže a blíže k sídlu Helmontů, neunikla Jocelyn postava stojící venku. Z její tváře se vytratily všechny předešlé pozitivní dojmy a dovolila si krátký pohled na Kennetha „Ehm, je tohle ten průšvih, o kterém jsme celou dobu mluvili?“ Prohodila k němu tiše, zároveň dost jasně na to, aby její slova zachytil. Tohle se jí totiž příliš nezamlouvalo.

_________________

Pomalu kráčel vedle ní a byl podezřele potichu. Nevěděl, co na to říct. Že měla pocit, že ho vůbec nezná? Netušil, zda to má chápat dobře nebo špatně, a tak nad tím chvíli tiše přemýšlel, zatímco se rozhlížel po potemnělém okolí. Byl to zkrátka on, rozhodně už si nedával tak moc pozor na svá slova a chování, než když se s Jocelyn skoro vůbec neznal. Ale to bylo normální u všech lidí, ne pouze u něho. A že se mu během dneška zlepšila nálada, což se odrazilo i v chování, za to mohla také ona. Zlehka pozvedl koutek rtu v menší uculení a stočil k ní své hnědé oči. "To se pleteš," prohodil nakonec s nesouhlasem, protože dle něho byl právě on docela lehce k přečtení. Nebyl to intrikář, ani pokrytec. Mnohem radši upřel pozornost k té imitaci svého otce, která se mu docela povedla, a tak se i on nad tím pobaveně zasmál. Zakroutil nad tím hlavou, protože ač se tomu oba smáli, ve skutečnosti to zase tak vtipné nebylo. V duchu doufal, že se v životě nic takového nestane a on nebude muset také situaci čelit, byl schopen udělat cokoli, aby se tomu vyhnul. Od svého otce myšlenkami sklouzl rovnou ke strýci a znovu úvaze, jakého má Demarcus bubáka. Bylo to stále k tématu, protože ač to dívce asi nebylo dvakrát příjemné, trpělivě s ním rozebírala své tajemství, čehož si neuvěřitelně vážil. Nedokázal si to představit, v životě se v takové situaci neocitl a nečelil smrtícímu nebezpečí, takže mohl v duchu pouze odhadovat své chování. Ale i on se některých věcí bál, ač to nebyli zrovna hrůzostrašní ďasovci. "Teď už ale nejsi sama," shlédl k ní po chvíli s lehkým úsměvem, protože chtěl, aby si uvědomila, že na něho se může pokaždé spolehnout, ať už to bylo cokoli. A pokud jí mohl nějak pomoci překonat strach z vody, byl připraven to udělat. "V životě jsem ďasovce na vlastní oči neviděl, vlastně z těchle podivuhodných tvorů jsem viděl na vlastní oči pouze mozkomora... a to byla docela síla," svěřil se hned vzápětí, aby znovu rozvinul konverzaci aktuálního téma. Rozhodně se ale jeho zkušenost s mozkomory nedala srovnávat s tou Jocelynou s ďasovci. Však před rokem byl pouze se strýcem v práci, v kanceláři a měl možnost je na dálku zahlédnout, to nebylo nic, co by ho ohrožovalo na životě a mělo mu to učinit doživotní trauma. I tak to v něm ale zanechalo hluboký dojem, protože ta atmosféra, která se kolem Azkabanského vězení vznášela, mu zmrazovala krev v žilách. Absolutně nechápal, kdo může dobrovolně pracovat na takovém místě. A často měl nutkání zeptat se Demarca na spoustu zajímavých věcí, ale v životě k tomu nesebral odvahu.
Když se začali vracet zpět k mostu, držel Jocelyn zlehka za ruku a nepatrně se pousmíval. Navzdory všem očekáváním si tento večer opravdu užil, a to žil v domnění, že toto bude další z těch mnoha nudných večírků, které musí absolvovat. Nakonec byl mile překvapen, a když si to v hlavě za tiché chůze všechno tak rekapituloval, myšlenkami zabloudil k prvnímu září a chvíli až naposled nastoupí do vlaku směrem do Bradavic. Dopadala tím na něho mírná nervozita, protože vidina posledního školního roku mu sympatická vůbec nepřišla. Avšak úsměv na své tváři stihl vyloudit dříve, ne si toho zamyšlení dívka vůbec všimla, a tak nechal Jocelyn, aby se mu zavěsila do rámě a vydal se po mostu směrem k mramorovým schodům. "Nemáš přece vůbec za co," usmál se odlehčeně, když mu začala děkovat. Neviděl k tomu důvod, i tak se mu ale úsměv o něco rozšířil. Pokud byla ona šťastná, byl on také. I když věděl, že ji určitě trápí spoustu věcí jako každého normálního člověka. Zamžoural na člověka, jenž postával na schodech, a když se k siluetě začali přibližovat, mohli v něm rozeznat vysokého Demarca v černém obleku, s dlouhými tmavými kotletami a dýmkou v ruce. "Nevím," pronesl bezbarvě Kenneth k Jocelyn, když se ho zeptala a v duchu si snad oddechl, že pokud tu takto postává Demarcus, nebude to určitě tak zlé, než kdyby tu byl otec nebo Amelinda. Vysoký muž k nim stočil pohled, akorát když vydechoval dým, načež se na Jocelyn i Kennetha zlehka pousmál - asi přesně tak zdvořile, jako to uměl Kenneth. "Hledal tě Walter, Kennethe," pronesl vzápětí vážným hlasem.
Kenneth si odpustil pohlédnout tázavě na Jocelyn a lehce povytáhl obočí směrem ke svému strýci. "A cos mu řekl?"
Demarcus bez mrknutí oka odpověděl. "Že se slečně Thornton udělalo nevolno a rozhodl ses jí doprovodit na čerstvý vzduch," shlédl na Jocelyn, jako by se chtěl přesvědčit o tom, že svému bratrovi nezalhal, ač menší pousmání naznačovalo, že předpokládal, že slečna Thorntonová byla a je naprosto v pořádku. Neměl ale v úmyslu svému bratrovi tento výjimečný večer kazit a Kennethovi navíc přidělávat problémy. To, že ho kryl, ale neznamenalo, že si o tom s ním nepromluví. "Máš se za ním stavit, až se vrátíš," promluvil znovu, a tak se Kenneth stočil k Jocelyn a lehce přikývl i s úsměvem na rozloučenou, ač ona sama mu musela vidět v očích, že se mu nikam samotnému nechce. Nakonec ale nezavdal Demarcovi důvod za něco je podezírat, protože se už bez dalších slov otočil a vešel zpět do sálu, kde se ztratil v davu. Hned na to se Demarcus otočil k Jocelyn, na kterou se mile usmál. "A pokud se vám už udělalo lépe, mohl bych vás požádat o tanec?" galantně se uklonil a natáhl k ní ruku, samozřejmě připraven vyslechnout i odmítnutí...

| +

Mimo herně:
Pokud chceš napsat ještě poslední post, klidně můžeš. A jinak děkuju za hru, hrálo se mi fakt dobře. :-)

_________________

| +

Kráčejíc vedle něj k němu upřela naposledy za tento večer svou pozornost a pokusila se o vřelý úsměv. Fakt, že se pomalu blíží k vysoké postavě, si na moment dovolila hodit za hlavu, sevřela v dlani jeho paži, které se držela a tiše promluvila. „Já vím.“ Věděla, že tu pro ní bude, když ho bude potřebovat a to jí zároveň činilo neskutečně silnou. Jak malý důvod, jediná věta stačily k tomu, aby se jí v očích rozžehlo odhodlání. „Stejně bych tě ráda ještě před začátkem školního roku viděla. A taky ti dlužím předat všechny neodeslané dopisy, co mám doma v obálce.“ Semkla rty k sobě a zatvářila se jako nevinnost sama. Když jí tvrdil, že mu nenapsala, bylo to skutečně tak, ale zároveň také ne. Napsala mu přibližně tři listy a to všechny v době, kdy byla se Zackem v Rumunsku. Ale ani jeden se neodvážila poslat. Osobní setkání nemohl kus papíru a inkoust nahradit, byl to jen jeden z mnoha romantických způsobů, jak zkontaktovat jeden druhého.
Nic dalšího však neprohlásila, protože se přiblížili k tmavé siluetě u skleněných dveří. V muži nakonec poznala Demarca, což nevěděla, zda má považovat za dobrou nebo zlou zprávu. Proto se pokusila tvářit neutrálně a nechala všechno na Kennethovi, aby situaci vyřešil, když už byl oslovený, zatímco se stále držela jeho rámě. Střídavě klouzala pohledem mezi oběma muži a připadala si jako omyl, jakýsi hřib posazený mezi dvěma plně vzrostlými borovicemi. Jeden kolos ve své přítomnosti snesla, ale dva? Jakmile zachytila obsah slov, na poslední chvíli v sobě potlačila překvapeně pozvednuté obočí a pouze přešlápla na místě. Nechtěla zavdávat Demarcovi jakoukoliv příležitost myslet si něco jiného, než původně tvrdil, i když… Když se na dospělého muže podívala, v očích se mu nezračila ani trocha naivity a tuposti, jako spíš bystrost. V první chvíli měla chuť mu spíše poděkovat, ale naštěstí se toho zdržela. Hodlala hrát tuhle hru, ačkoliv musel starší Helmont tušit, že tu byli sice kvůli ní, ale ne proto, že by se jí udělalo nevolno. Tiše se pustila Kennetha, když se loučili a on měl v plánu zamířit dovnitř za svým otcem. „Ještě jednou děkuji, že jsi mě doprovodil.“ Poděkovala chlapci zdvořile, než ho nechala zmizet v budově.
Najednou s Demarcem osaměla před budovou a trocha nervozity se vloudila do jejího podvědomí. Muž před ní mohl sice působit mile, zároveň si k němu uchovávala značnou dávku respektu a ostražitosti v jeho přítomnosti. Snad čekala, že si s ní ještě o tom náhlém úprku promluví, ale zachoval se skutečně tak, jak jeho pověst pravila. Gentleman do poslední tečky. Nepochybovala ani na chvíli o tom, že by tanec odmítla. Dlužila mu to, za to, co pro ně s Kennethem udělal. „Bude mi potěšením.“ Opětovala mu úsměv tím svým a chopila se jeho nabízené ruky a společně se tedy vydali dovnitř. Cestou na taneční parket zachytila matčin potěšený a snad trochu překvapený pohled, který přešla s mírným pousmáním. Po zbytek večera ale nebylo možno ji zastihnout s jiným výrazem než se zvláštně zamyšleným…

| +

Mimoherně:
Postík poslán a taky děkuju za suprovou hru! Snad brzy dáme další takovou

_________________