_________________

| +

Velká síň se pomalu začínala naplňovat pozvanými známými a přáteli, kteří se pohybovali ve vyšších společenských kruzích mezi čistokrevní smetánkou kouzelnického světa. Seznam hostů čítal něco kolem devadesát pozvaných kouzelníků, což nebylo vůbec zanedbatelné. A protože rodina Van Helmontových brala ať už malou či velkou událost ve svém sídle smrtelně vážně, protože tím dávala důraz na svou vytříbenou pověst, i dnes tomu bylo podobně.


Demarcus Van Helmont postával u otevřených dveří, kterými hosté vcházeli do sálu, a každého osobně vítal za celou svou rodinu, která už byla roztříštěná po sále a bavila se svým způsobem. Byl to kouzelník, kterému se v kouzelnickém světě už dostalo uznání. Pracoval v Azkabanu, kde měl na starosti určitou sekci, a proto se z pracovních důvodů velmi často z takových společenských akcí omlouval, o to více bylo ceněné, že teď osobně postával ve dveřích a každému muži potřásl rukou a ženě lehce naznačil políbení na ruku. Svou výšku - sto devadesát sedm centimetrů podtrhl střídmým černým oblekem, ve kterém měl světle béžovou košili a šedivou kravatu se zlatými ornamenty. Někde v sále byla i Demarcova žena Suzanne, která byla oblečená v bílo-zlatých šatech.


Walter postával u kulatých stolů potažených bílým ubrusem se svou ženou a rodinným přítelem, s kterým o něčem velmi zaníceně diskutoval, a to ve Švédštině, takže se dalo usoudit, že do Helmontovského sídla zavítala minimálně i jedna švédská čistokrevná rodina. Oblečen byl také v černém obleku, ve kterém měl sněhově bílou košili doplněnou vínovou kravatou, v jejíž barvě měla i Walterova žena - Amelinda dlouhé, rozevláté šaty.


Kenneth dorazil na ples mezi posledními, čímž si od svého strýce u dveří vysloužil pár nepěkných pohledů, ale nakonec se vší vážností proklouzl dovnitř a pozdravil se se všemi, kteří se u něho tak znenadání ocitli a už mu třásli rukou. Zdvořile se pousmál a nakonec se nachomýtl ke své babičce, která dnes byla oblečená v černých šatech a posedávala se skleničkou vína u volného stolu. Kenneth byl tentokrát v tmavě zeleném matném obleku, v němž měl bílou košili a světle zelenkavou kravatu. V tentýž barvě měl vestičku, která ale při zapnutém saku nebyla vidět. Pobaveně se usmál na Theressu, která mu něco vyprávěla, dokud k jejich stolu nedošel Walter i s Amelindou, takže Kennethovi zamrzl úsměv na rtech. Než se stačil Walter pořádně nadechnout, Kenneth už se od stolu zvedal a mířil k hostům, kteří byli v jeho věkové kategorii. O pár minut déle si už odbýval svou premiéru na tanečním parketu.

_________________

| +

Jak se zdálo, dnešní večer se jako jeden z mála během prázdnin měl točit kolem večírku čistokrevných. Malou předzvěstí byla pozvánka s pozlaceným písmem hlásající, že Thortonovi jsou zváni do sídla Helmontů. A Jocelyn by se na tuhle akci poměrně těšila, kdyby si závěr školního roku nepokazila svou prostořekostí, nehledě na to, že z nádraží po příjezdu do Londýna doslova utekla hned po tom, co se rozloučila se Zackem a jeho malou sestřičkou, která ho přišla přivítat. První dny prázdnin se tedy nesly v jistém duchu nervozity a její pozornost neodpoutala ani návštěva Aidricovy nové přítelkyně. Teprve výlet do Rumunska udělal své, a jakmile se znovu ocitla ve vlaku na evropské koleji, nechala své starosti klidně odvlát daleko nad dým dračího dechu. Bylo neuvěřitelné, co takový malý dvoutýdenní výlet udělal s její náladou. A musela uznat, že si to opravdu užila. Návrat do Londýna jí ale brzy vrátil zpět a moc hezký návrat to nebyl, neboť na ní opět dolehly nervozita a zvláštní vztek na sebe samou. A tak se nebylo čemu divit, že když obdržela pozvánku od Helmontů, dosáhly její negativní pocity bodu maxima. Kdo by mohl odmítnout takové pozvání? Snad jen někdo, kdo se ponížil před jedním z příslušníků rodu Helmontů. Tohle byla jen dorážka, třešnička na dortu. Nicméně bylo pozdě couvnout, když byly karty od obou stran dávno vyloženy jasně na stůl. Chytila se, takříkajíc, do vlastní pasti.
Ale snad tím, že právě se svou rodinou stála na kamínkové cestě a kráčela k velkému honosnému sídlu vážené rodiny, dokazovala to, že je alespoň částečně smířená s tím, co jí tu čeká. Pevně svírala otcovu levou paži, aby tolik na nerovném povrchu neklopýtala v v bílých otevřených botách na podpatku, které jí na noze držely pomocí řemínku obtočeného kolem kotníku. Boty nebyly tolik vysoké, ale nezvyk je nosit se přeci jen trochu projevil. Na sobě měla bílé sněhově bílé po kolena krátké šaty s volnou nadýchanou sukní, vrchní část oděvu byla zdobená jemnými zlatými výšivkami květin a postrádala ramínka. Vlasy o dva odstíny světlejší díky slunci měla na hlavě smotané do složitějšího drdolu, v němž měla zapíchnuté malé lesklé kamínky, obdobně, jako na Vánočním plese v Bradavicích. Na krku se jí houpal jednoduchý stříbrný řetízek s drobným jednoduchým kamínkem, obdobně vypadaly i její náušnice.
Jocelyn si dovolila krátký pohled na své dvě malé sestřičky, které byl jednolitě oblečené do tmavomodrých šatů, a na hlavě s rovně rozpuštěnými vlasy jim seděly tenké bílé čelenky. Danelea (matka) byla oblečená do rudých pouzdrových šatů doplněných černým koženým páskem kolem pasu. S elegantním účesem se pohybovala po pravici svého muže na černých lodičkách a čas od času se jí na levém zápěstí zahoupal stříbrný náramek, který dostala darem od svého muže. A aby ani otec Jocelyn nezůstal mimo, byl oděn v klasickém černém obleku s jednoduchou krémovou košilí a rudou kravatou, aby ladil ke své ženě. Aidrica tu dnes Jocelyn velmi postrádala, ale věděla, že stejně jako ona si ta tyhle akce nepotrpěl, a tak se zdvořile omluvil z dnešního večírku.
U dveří se Jocelyn konečně svého otce pustila, aby se její rodiče mohli jako hlavy rodiny uvítat s Demarcem. Když tak učinila i dívka, ocitla se v naprosto jiném světě plném světel, hudby a tance. Svět venku za dveřmi se najednou zdál být tmavý a nehostinný oproti společnosti, která panovala všude kolem a každou vteřinou se jí snažila stáhnout víc a víc do svých útrob. Úplně v tom údivu ztratila z očí matku se sestrami, které se vypařily téměř v okamžení, a ona se octla na okraji tanečního parketu spolu s otcem. Frederick vědom si nervozity své dcery pozvedl laškovně obočí, zavlnil se v bocích, čímž dost jasně naznačil, že by mohli jít tancovat. V první chvíli se ale Jocelyn spíše zasmála a než se nadála, octla se brzy ve víru tance mezi ostatními tanečními páry.

_________________

Kenneth se se svou taneční partnerkou a dcerou významného ministra z Ministerstva čar a kouzel utápěl ve víru tance. Zcela nenuceně s ní plul napříč tanečním parketem a sem tam prohodil i pár zdvořilostních a konverzačních vět. Sice se na svět kolem sebe usmíval, teď i celou dobu od začátku prázdnin, avšak sám moc dobře věděl, že bezstarostné vzezření s upřímným úsměvem ukrývá opak. I během dnešního tance bylo těch úsměvných záblesků v hnědých očí pramálo upřímných. Od začátku léta si tu zpáteční cestu vlakem z Bradavic několikrát promítal v hlavě, nemohl se těch myšlenek zbavit, až nakonec dospěl k pochybám, zda se náhodou nerozhodl špatně. Co když před svým štěstím pouze přivíral oči? Ovšem, tato domněnka mu moc dlouho nevydržela a když už ubyla i dostatečná doba, kterou považoval za vhodnou, že by hnědovlasá dívka poslala sovu s dopisem, rozhodl se přestat na to vše myslet. Dospěl k závěru, že možná Jocelyn svým chováním ublížil více, než si dokázal představit. Občas ho přepadalo i pár výčitek svědomí, zda se k tomu neměl postavit čelem a nebo vůbec hledal variantu, která ho v tom překvapení tenkrát ve vlaku vůbec nenapadla. Tohle polemizování ale už bylo zbytečné. Co se stalo, to se stalo. Nešlo to vrátit zpět. A tak se smířil s realitou a i s faktem, že marně čekal na zprávu od někoho, na kom mu během předposledního ročníku začalo záležet více, než si vůbec dokázal připustit. Čas ale letěl neúprosně dál, každou hodinou, každým dnem, až si skoro myslel, že na něho ono děvče zapomnělo. Naštěstí zase neměl tolik volného času na přemýšlení, byl v neustálém kolotoči svých povinností či večírků čistokrevných, ale občas se mu do mysli vloudila myšlenka, co asi právě Jocelyn dělá. Věděl o té cestě do Rumunska, kam měla v plánu vydat se se svým kamarádem a možná v něm byl i někde hluboko ukryt osten žárlivosti, zda má Zackaryho opravdu pouze za kamaráda. Vždyť si s ním tak dobře rozuměla, na rozdíl teď od něho... vlastně ani nemohl posoudit, zda se mezi nimi něco potom Jocelyn přiznání změnilo, protože spolu nebyli ani v kontaktu. To se však dnes mělo změnit. Kenneth neměl sebemenší tušení, že se na tento večírek má dostavit i rodina Thorntonova. Protentokrát si všechno zařizování vzal na starosti osobně Demarcus, a tak Kenneth sem opravdu došel v roli pomyslného hosta. Počet pozvaných kouzelníků se pohyboval na tak vysokém čísle, že na poprvé zahlédnout známou osobu, o které ani nevěděl, že zde má být, bylo téměř nemožné. A tak nenuceně tančil s blonďatou, zelenookou kouzelnicí, která se mu pohledem vpíjela téměř hypnoticky do očí, až to Kennethovi začínalo být nepříjemné. Proto využil volné chvíle, když se od něho tanečnice vzdálila v záměru udělat na vysokých podpatcích otočku, a rozhlédl se po celém tanečním parketě, tudíž mu padl zrak i na profil více než dobře známé tváře, která tančila s vysokým mužem kousek od nich. Jako by se kolem něho v tu chvíli zastavil svět, anebo se alespoň výrazně zpomalil. Nevěřícně hleděl směrem k tančící Jocelyn se svým otcem, přičemž se do ní zabodával pohledem a s vyraženým dechem stíhal sotva kontrolovat tok svých zběsilých myšlenek. A i přesto měl pocit, že v tu chvíli omámen skutečností, že mladá slečna Thorntonová dorazila na jimi pořádaný ples, nedokáže dát dohromady jednu souvislou myšlenku či dokonce něho říct a upozornit na sebe. Zničeho nic mu náhle spadla do náručí taneční partnerka, kterou naprosto přestal vnímat, ač v tanečních krocích pokračoval bezmyšlenkovitě dál, a tak, když se dívka dotočila, přišlápl ji smolně konec dlouhých šatů, čímž dívka škobrtla a sotva se stihla zachytit Kennetha."Můžeš mi říct, co děláš?" vyjela ostrým, nepříjemným hlasem téměř okamžitě, když se ho sotva stihla chytit za paži. Kenneth rychle stočil pozornost ke své partnerce, které hned vzápětí zmateně a naprosto rozhozeně stihl šlápnout i na špičku lodičky, čímž si zasloužil další zlověstné zasyčení."Naučili tě vůbec tančit?!" pokračovala dotčeným a pohoršeným hlasem, když už stála na místě a truchlivým pohledem si prohlížela konec svých šatů, zda je Kenneth nějak nepoškodil. "Já... omlouvám se, to jsem nechtěl. Nedával jsem pozor," začal na poslední chvíli zachraňovat situaci, když už se k nim začínala stáčet pozornost ostatních a sem tam si něco pošeptali. Mladá dáma to nepochybně přeháněla, ale zkrátka se snažila využít důvodu být důležitá. "To jsem si všimla," odvětila chlapci a střelila pohledem směrem, kde zahlédla Jocelyn. Počastovala ji jedním z těch méně příjemných pohledů, než pohlédla zpět na Kennetha, ke kterému se dle jejího pohrdavému výrazu již nehodlala vyjadřovat, a tak se otočila a rozešla se svým směrem, nechaje tanečníka uprostřed tanečního parketu za sebou, ať už se to na takové akci slušelo či ne. Kenneth pár vteřin konsternovaně postával na svém místě a hleděl dívce do zad, protože to se mu stalo vůbec poprvé, než se otočil směrem, kde byla Jocelyn. Krátce na ní vážně pohlédl, než sklonil hlavu a vydal se opačným směrem, než šla ta nevděčná cácora. Zastavil se u prvního stolu s občerstvením, vzal si skleničku šampaňského a během chvíle ji zase odložil prázdnou na tác. Takže Jocelyn dorazila na ples? S tím nepočítal.

_________________

| +

Zatímco pod vedením svého otce dívka proplouvala mezi ostatními páry na tanečním parketu, zabloudila Jocelyn pohledem kolem sebe, snad jako by někoho hledala. Když se jí tak po pár vteřinách nezdařilo najít svůj cíl, stočila zpět pohled na Fredericka a pokusila se vyčarovat úsměv na starostlivé tváři. Tohle už však nemělo nic společného s nervozitou z plesu. Od začátku v tom ples nehrál žádnou roli. Jen osoba, která na něm jistojistě měla dnes být. Otec se na svou dceru podezřívavě podíval a po zralém uvážení se nadechl k otázce. „Děje se něco, o čem bych měl vědět a matka ne?“ zašeptal směrem ke své dceři, když se k ní krátce sklonil, načež se od ní vzdálil, aby pod jeho vedením mohla udělat otočku a rozmyslet si odpověď.
Vlastně ani netušila, zda by to měla říct otci, nikdy by jí to předtím nenapadlo. Možná by si dovedla představit, jak o tom mluví s Haldenem, ale se svým otce, sourozenci nebo Zackem… To bylo nad rámec její fantasie. Víš, tati, tak trochu se něco stalo s mladým Helmontem ve vlaku a teď kolem sebe hodíme jako dvě šelmy a čekáme, kdo udělá první krok. Po delším uvažování se tedy rozhodl, že si tohle milionkrát raději nechá pro sebe, než něco takové vypustí kdy z úst. A tak rozpačitě mlčela, utápěna ve vlastních myšlenkách o tom, jak nelhat otci. Když však dlouho neodpovídala, ujal se slova opět starší Thornton. „Nějaký malér? Urazila jsi někoho z vyšší vrstvy nebo mu nějak ublížila?“ Vysoký muž se při posledních slovech mírně zamračil a sevřel dceřinu ruku, než s ní proplul o pár metrů dál a upíral na dívku naléhavý pohled.
„Počítá se psychická újma za upřímnost jako ublížení?“ Prohodila suše Jocelyn směrem k otci a vysloužila si od něj rezignované povzdechnutí. Když hudba pomalu gradovala, octla se dívka ve vzduchu při jednoduché zvedačce. Využila oné příležitosti a zároveň chvilkové přehlednosti a rozhlédla se po sále. Trvalo jí jen chviličku, než se střetla zcela neskrývaně s pohledem Kennetha Van Helmonta. Strnula ve své pozici, protože přesně takhle nějak si nepředstavovala, že by mělo proběhnout jejich první setkání po příjezdu do Londýna. Možná mu přeci jenom měla napsat. Pravdou bylo, že mu napsala několikrát, ale nikdy žádný dopis neodeslala. Proč? Jaký blázen, který se už jednou ponížil, by absolvoval stejnou cestu? Stálo jí to vlastně za to? Měla chlapce opravdu tak ráda, že by před ním sklonila hlavu ještě jednou a víckrát, bylo by to potřeba? Ten znepokojující fakt kladné odpovědi jí děsil. Nesnesla pomyšlení, že by jí měl někdo konečně v hrsti a zaryl se jí hluboko pod kůži.
Dívka sevřela otcovo rameno a trochu zpomalili, když pár před nimi začal sledovat Helmonta a blonďatou dívku, které Kenneth nejen přišlápl šaty, ale také špičku boty. S velkým úsilím potlačila pobavený smích, nikoliv nad chybou mladého Helmonta, ale nad výrazem té rozmazlené holky. A pak se střetla s jejím nenávistným pohledem, který ji měl vyvést z klidu. Jocelyn na sobě ale nedala nic znát, na netečné tváři se nepohnul ani jediný sval, snad proto, aby ji ještě více vytočila. Avšak co jí na tváři vykouzlilo mírné znepokojení, byl fakt, že zanechala Kennetha uprostřed sálu napospas všem pohledům a šepotu. „Takového povyku.“ Prohodil tiše Frederick a dotančil s dcerou ke kraji taneční parketu. „Jdu najít matku. Předpokládám, že se zabavíš.“ Pousmál se na Jocelyn, krátce očima zbloudil k mladému Helmontovi, který svíral skleničku s šampaňským. Možná mu dívka nic neřekla, ale z náznaků pochopil dost na to, aby včas vyklidil pole. Aniž by řekl cokoliv dalšího, vmísil se do davu a ztratil se v něm.
Jocelyn ještě chvíli postávala na místě a zvažovala pro a proti ohledně setkání s Kennethem, nakonec se ale přeci jen otočila na podpatku a zamířila klidnou, vyrovnanou chůzí za svým cílem. Přistoupila k chlapci zezadu a mírně se prsty dotkla jeho loktu, aby ho upozornila na svou přítomnost. „Myslela jsem, že bude těžké najít, ale je to spíše naopak.“ Zvesela se pousmála na chlapce, aby snad odlehčila situaci a pohlédla mu po dlouhé době do očí. Snad jako by ho sem přišla zachránit.

_________________

Když Kenneth na svém lokti ucítil něčí dlaň, tak se v prvním okamžiku zarazil. Nakonec se s menšími obavami otočil k osobě, která ho na sebe chtěla upozornit, a hned co za sebou spatřil Jocelyn, vážnou tvář mu prosvítilo mírné pousmání. Mohl si oddechnout, že se k němu nepřihnala další namyšlená a rozmazlená dívka a on se nemusel znovu vydávat na taneční parket, v nemilosti cizích zkoumavých pohledů. Na druhou stranu, Jocelyn sebou také nepřinesla žádnou bezstarostnost, dokonce ho i trochu překvapilo, že za ním přišla sama. Pokud by to však neudělala, měl to v plánu on sám, ač by si dal asi trochu na čas. Hleděl dívce zpříma do očí, dokonce si ani nedovolil sklouznout svým pohledem po jejích bílých šatech, aby mohl usoudit, že ji to neskutečně sluší. Místo toho vyčkával na první slova, a když přišla, s odlehčeným úsměvem odvrátil zrak k tanečnímu parketu a zakroutil hlavou. "Asi jsem ti to hledání dost ulehčil," prohodil s mírným absurdním úsměvem, mysle právě ten okamžik, když své tanečnici omylem přišlápl lem šatů a ona z toho udělala pohromu. Když už se vrátil k Jocelyn pohledem a na chvíli sklouzl zrakem i ke stolu s občerstvením, přičemž už měl znovu vážnou tvář, kterou si momentální situace dle něho zasluhovala, protože k úsměvům opravdu nebyl důvod, přemýšlel, kam zavést rozhovor dvou blízkých a vlastně vzdálených lidí. "Dáš si něco k pití? Víno?" zeptal se a pokud souhlasila, natáhl se po bílém či červeném vínu, které jí poté podal. Měl v záměru ten okamžik alespoň trochu protáhnout, aby měl chvíli čas na rozmyšlenou. I tak ale musel usoudit, že vyhýbat se něčemu nebo se tvářit, že se vůbec nic nestalo, nebylo zrovna Helmontovské, a tak, když už se znovu díval na svou spolužačku, zmínil věc, která ho celé léto trápila. "Nenapsala jsi," spíše zkonstatoval do náhlého ticha. Zlehka si povzdechl a promnul si kořen nosu, protože chtěl zůstat nad věcí a nebrat si to příliš osobně, i tak ale cítil, že ho to dost mrzí - nebo spíše ho to dost zaskočilo. To však neměl v plánu navenek ukazovat, proto si asi i v dalších slovech zachoval tón pouhé netečnosti, jako by mluvili třeba o počasí. "Pokud to souvisí s tím vlakem... opravdu se ti chci omluvit. Bylo to ode mě necitlivé. Mrzí mě to," zvedl k ní pomalu pohled a lehce pozvedl obočí, zda se tahle omluva setká s pochopením nebo ne. Tohle byl zkrátka on. Ať už něco udělal špatně nebo ne, pokaždé v tom hledal vlastní chybu a byl připraven vzít všechnu vinu na sebe, popřípadě se omluvit, jako tomu bylo právě teď. On nad tím ale přemýšlel opravdu dlouho, měl to tenkrát vyřešit lépe. Měl na to lépe odpovědět, avšak popravdě ani po několika týdnech, ani dnes nevěděl, co na tu skutečnost říct. Pokud už se dívka nadechovala ke slovu, pohybem dlaní naznačil, že to není všechno, co chtěl říct. "Byl bych nerad, kdyby se to mezi námi kvůli takové věci všechno zkazilo. Já si totiž ten předposlední rok v Bradavicích s tebou opravdu užil," zablesklo se mu snad poprvé s pobavením v očích a zeširoka se na dívku pousmál. Musela přece vědět, že on by pro ní byl schopen udělat cokoli. Tak moc mu na ní záleželo, v životě by nedopustil, aby téhle dívce někdo ublížil. "Stýskalo se mi po tobě," dodal ještě, když se pohroužil do krátkého, zamyšleného ticha a nechal na své tvářit usídlit úsměv, protože byl neskutečně rád, že ji vidí. Nejraději by ji objal, ale v takové společnosti se to moc neslušelo, a tak se musel spokojit alespoň s pohledem na ní a s její přítomnosti.
Pak už se k tomu nechtěl vracet, a tak se na Jocelyn mile pousmál a doufal, že snad všechno zapadne do starých kolejích, ač podvědomě tušil, že tak se úplně nestane. "Doufám, že sis užila - užíváš alespoň hezké léto, když se ten návrat do Londýna nevydařil. Byla jsi se Zackarym v tom Rumunsku nebo se teprve chystáte?" pozvedl zvědavě obočí, očividně rozhodnut, že minulost nechá minulostí a zase bude většinu svých myšlenek a pocitů ignorovat, protože to dle něho zkrátka bylo snazší. Když ne teď, v budoucnosti své nynější chování určitě ocení. On i Jocelyn. Upil znovu ze sklenky, když si před chvíli vzal už novou a podíval se po sále, aby měl přehled o tom, kde se pohybují ostatní. Babička byla s Amelindou pohroužená do vážné diskuse merlinví o čem, Walter zase se svým pracovním kolegou a Demarcus se svou ženou tančil Waltz napříč tanečním parketem. Kenneth se zlehka pousmál, když si všímal, jak jsou jeho strýc a teta tak perfektně sehraní, že na to byla krása koukat. "Myslíš, že bys mi pomohla napravit reputaci a zatančila by sis? Bylo by to pro mě ctí," otočil se zpět k Jocelyn a odložil sklenku na stůl, už s menším úsměvem k ní natahujíce svou dlaň. "Smím prosit?"

_________________

| +

Pousmála se o něco víc, když si chlapec uvědomil její přítomnost a úsměv jí opětoval. Tak trochu se obávala, zda před ní spíše neuteče nebo jí nevěnuje jeden z těch nečitelných pohledů, které umí na své tváři vykouzlit, ale nic takového se nestalo. Jen tak před ní stál a se špetkou humoru se jí pokoušel odpovědět. Po svém způsobu si spojila ruce za zády, jako malá školačka a rozhlédla se kolem, dokud pohledem nezachytila onu nevrlou blondýnky, dceru váženého ministra kouzel. Akorát si se svými vrstevnicemi vyměňovala jakési názory a prsty bez ostychu ukazovala na lem, šatů, které jí Kenneth pišlápl, přičemž se u toho nezapomněla tvářit přemíru tragicky. Zkrátka citlivka. „Ty ani tolik ne, jako tvoje taneční partnerka.“ Kývla směrem k blondýnce, jejíž jméno ani neznala a znát nechtěla. Ale nepochybovala o tom, že dívka Jocelyn dobře znala, jinak by si nedovolila ten povýšený pohled. „Je dost… Hlučná.“ Odpověděla po chvilce, zatímco pro ni hledala vhodné označení a to takové, aby ji vystihlo a nebylo urážlivé. Její odpověď byla dokonce i nad její očekávání, proto se spokojeně pousmála a znovu pohlédla na Kennetha.
Chvíli se Jocelyn zdálo, že mohl její kamarád být z toho nezvedeného tance stále trochu konsternovaný, sama ale věděla, že na tom neměl tak docela podíl jenom Kenneth. Během tance jí jeho pohled neunikl, dobře tedy věděla, že jeho chyba nevyplynula tolik z neznalosti tance jako z nedostatku pozornosti. Sama nevěděla, zda by jí to mělo lichotit nebo cítit část viny na té nehodě. Dřív než se stačila rozhodnout mezi první nebo druhou možností, znovu k ní její spolužák promluvil. „Ne děkuji, dám si později.“ Odmítla zdvořile jeho nabídku, jelikož by odtud docela ráda odešla ve střízlivém stavu, navíc opíjet smysly jí právě teď nepřišel jako moc dobrý nápad k uskutečnění. Dobrá sebekontrola byla dneska na místě.
Popošla kousek blíž ke stolu, když se kolem ní prodrala skupinka mladších kouzelníků a postavila se vedle Kennetha. On byl momentálně její bod záchrany, příliš lidí tu neznala, a když už, tak pár ministrů, otcových pracovníků a s těmi se příliš do hovoru o vývoji kouzelných tvorů zaplétat nechtěla. Takové diskuze většinou končili u teorií „Coby kdyby“ a nemohla se s nimi shodnout na rozumném závěru, protože obě strany si tvrdošíjně trvaly na svém. Proto bylo jasné, že zůstala právě zde, vedle osoby, ke které měla nejblíže. S dalším konstatováním se její přesvědčení o dobrém výběru společnosti začal pomalu měnit, protože jí Kenneth znovu namočil do situace podobné před příjezdem do Londýna. Ano, nenapsala mu, už byli u toho… Tiše mu pohlédla do očí a nadechla se k odpovědi. „Já vím a mrzí mě to, ale snad pochopíš, když ti řeknu, že jsem nemohla.“ Pokrčila omluvně rameny a zkřivila nejistě obočí. Co mu na to mohla víc říct? S tolika lidmi kolem nebyla schopna říct nic dalšího. Zvědavé uši byly pořád ve střehu. „Nešlo to.“ Odsekla tiše a odvrátila znepokojený pohled zpět k parketu, kde tančil Demarcus se svou ženou a zahlédla i svého otce a matku. Dvě malé sestřičky postávaly na druhém konci sálu, popíjely ze skleniček punč a s úsměvem si cosi povídaly mezi sebou.
Upírala pohled jejich směrem, zatímco k ní její spolužák mluvil, ale momentálně nebyla v situaci, ve které by se žena chtěla nacházet. Věděla, na čem je, pořád jí to připomínal, ale vzápětí to pokaždé vyvrátil opačnými slovy, snad jakoby chtěl zvrátit blížící se apokalypsu mezi nimi. Chyběla mu. Poznala to i bez toho aniž by jí o tom musel ujistit, ale přesto to udělal. „Mě taky, ale… Neulehčuješ mi to.“ Hlesla potichu, aby její slova dolehla jen ke Kennethovi a nakonec se otočila ke stolu, aby se porozhlédla po něčem k snědku. Její volbou byla čokoládová trubička plněná šlehačkou. Kousla do ní a s tím jako by padlo i předešlé téma, protože přišla řeč na její prázdniny. „Už jsme tam jeli, hned z kraje prázdnin.“ Prohodila ke Kenovi, když spořádala první sousto. „Ta cesta vlakem byla nezapomenutelná, cestovali jsme několik dní, než jsme dojeli k Transylvánským horám. Byli jsme tam skoro dva týdny a ani mi to tak nepřipadalo, když jsem zase odjížděla domů. Ale draci byli nádherní, akorát jsme přijeli, když se líhnuli Trnoocasí. Vypadají hrozně nemotorně, když se snaží chodit.“ Zasmála se, jako by nakonec taky hodlala předchozí debatu nechat za sebou a znovu se krátce porozhlédla po sále. Na takovou působivost dosahovaly už jen zdi Bradavic a její domov, jinak nic, co doposud znala. „Co tvé prázdniny? Máš vůbec nějaké?“ Optala se ho zvědavě, ale sama tušila, že to byla od prvního dne asi samá povinnost a pramálo zábavy.
Čokoládovou trubičku dojedla akorát ve chvíli, kdy jí Kenneth požádal o tanec. Překvapeně se na něj podívala a pozvedla obočí. Nebylo to ani tolik z obav, že ona nebo on neumí tancovat, ale z toho, aby na ní náhodou pak nebylo poznat víc než chtěla o sobě prozradit. O tom, co cítí k chlapci před ní. „Smíš prosit jen tehdy, když se zapřísáhneš, že mi nepošlapeš nohy.“ Přijala tedy jeho nabídku v žertovném duchu a nechala svou ruku vklouznout do té jeho. Když se spolu se spolužákem zařadili mezi ostatní taneční páry zmítající se ve waltzu, odvážila se po chvilce promluvit. „Víš, mrzí mě, co se stalo ve vlaku, ale chci, abys věděl, že… se za tu dobu nic nezměnilo.“ Rozpačitě uhnula pohledem stranou přemýšlejíc, jak z téhle situace pohodlně vyklouznout. „Čímž pádem je jasné, že bych měla dodržet slib a unést tě.“ Dodala, čímž mohla i nemusela dojmy z předchozí věty zabít. Tah to byl ale z jejího pohledu docela ucházející. Teď už jen vymyslet, jak odtud vytancovat…

_________________

Nepatrně se při Jocelyných slovech zamračil a také se podíval směrem, kde stála blonďatá dívka a stěžovala si svým kamarádkám. S mírným povzdechem od ní odvrátil pohled. Dneska ten ples nezačal zrovna ukázkově a když už se podíval znovu na hnědovlasou dívkou před sebou, musel si připustit, že vzhledem k momentální situaci to možná už ani lepší nebude. V tuhle chvíli byl opravdu skeptik, i tak ho ale rozesmálo, když Joc pro tanečnici našla opravdu přesné pojmenování. Zakroutil nad tím hlavou s úsměvem na rtech, než se zase vžil do situace, ve které se oba ocitali. Nechtěl to znova vytahovat a připomínat to, ale přidalo mu zbabělé tvářit se, že se nic nestalo. Hodně nad tím přemýšlel a párkrát i uvažoval o tom, co se bude asi dít, až se s Jocelyn tváří v tvář potká. Ovšem dělat v té chvíli, že se nic nestalo, se k němu vůbec nehodilo. Byl by mnohem radši, kdyby si to vysvětlili nebo se alespoň přesvědčili o tom, že se k sobě budou chovat normálně a ne se přehlížet, jako tomu bylo o prázdninách, když si nenapsali ani dopis. A přitom během školního roku bez sebe málem neudělali ani krok - hodně přehnaně myšleno. Ale byli dost často spolu a o prázdninách mu zkrátka přítomnost člověka, kterému se naučil věřit a kterému se často svěřoval, chyběla. Pevně semkl čelisti a nepatrně přikývl, když mu odpověděla na tu skutečnost, že nenapsala. "Chápu to," odpověděl nakonec bezbarvým tónem, protože neměl v úmyslu se v tom více rýpat a snad za to dívku trápit. Prostě se tak stalo, také nemusel čekat a mohl vzít list papíru a napsat dopis on. Ovšem, mužská ješitnost mu něco takového nedovolila udělat, obzvlášť když podvědomě tušil, že Jocelyn bude v Rumunsku se svým kamarádem. Slabě se na dívku pousmál a sklonil na okamžik pohled k zemi, snad aby unikl přímému pohledu z očí do očí, kterému by musel nepochybně čelit. Nepatrně na ta slova přikývl, ale už nic nedodával. Co měl vlastně dělat a tím to Jocelyn ulehčovat? V tu chvíli se v tom neskutečně ztrácel. Měl to přehlížet, měl se snad otočit a Jocelyn už do svého života nepočítat nebo naopak přistoupit na to, co cítila ona a pravděpodobně i on, ač si to nechtěl přiznat? Nakonec debatu o prázdninových plánech uvítal, protože tušil, že kdyby dostal prostor k odpovědi, tak očekávaného ulehčení by se Jocelyn rozhodně nedočkala. Možná byl gentleman, možná se choval podle společenských zásad a dbal na dobro ostatních, ovšem v takové situaci se ocital vůbec poprvé životě a podle toho také bylo poznat, že se chová trochu nemotorně, ať už chce či ne. "To jste tam cestovali opravdu tak dlouho?" podivil se nad tím, upírajíc pozornost už pouze k tomuhle tématu. "Jsem rád, že vám to takhle vyšlo. Muselo to být super vyrazit takhle někam sami," usmál se, když se nad tím tak zamyslel, jak by to asi vypadalo v jeho podání. Zatím to nebylo možné, ale těšil se, až se bude moci podívat někde po Evropě a nebude mít nikoho z rodinných příslušníků v patách. Na tváři se mu usadilo menší uculení, které pouze podtrhovalo Kennethův pohled, kterým se na Jocelyn díval. Tahle chvíle byla přece jenom vzácná, viděli se po tak dlouhé době a on už to více kazit nechtěl. Rozhodl si to dneska zkrátka v Jocelyny přítomnosti užít a nemyslet na to, co se stalo nebo co se má stát. "Takže už jste tam naplánovali další cestu, když se vám tam tak líbilo, nebo máte v plánu procestovat jiná místa?" zeptal se zvědavě, odložil skleničku a založil si ruce za záda. "Moc ne, ale nemám si na co stěžovat. Byl jsem týden doma ve Švédsku, a pak jsem se vrátil sem, protože se vrátila babička z Austrálie," odpověděl a při těch slovech zabloudil i pohledem k tančícím párům, než se podíval na Jocelyn, už vyčkávaje, zda jeho návrh o tanci přijme.
Když se tak stalo s pobaveným úsměvem přikývl a vydal se společně s ní k tanečnímu parketu. "Přísahám," pronesl zcela vážně, připraven dávat si opravdu pozor, protože nechtěl zopakovat chybu, kterou udělal dnes při prvním tanci. I tak ale tančil s lehkostí a dokázal Jocelyn správně vést, i když v prvních okamžicích ve svých krocích trochu váhal a v duchu se na ně soustředil, což klidně mohl, když se na okamžik oba ponořili do ticha. Zhluboka se nadechl, čímž nasál i dívčinu vůni a úsměv na tváři se mu o něco prodloužil. Rád tančil a pokud si dobře vzpomínal, s Jocelyn měli v tomhle premiéru. Zlehka dívce sevřel dlaň, když nastala chvíle otočky a tak, když se od něho vzdálila, mohl si i konečně prohlédnout její šaty a vůbec se pokochat pohledem na ní. Úsměv mu však trochu opadl na rtech, když se k němu dostala zase na blízko a vytáhla znovu tu věc, kterou myslel, že už vyřešili - respektive se nějak nevyřčeně shodli na tom, že bude lepší o tom nemluvit. Náhle, jako by si i uvědomil tu blízkost mezi nimi, která snad v životě nebyla větší. Zhluboka se nadechl a zahleděl se jí do očí, měl při tom lehce přemýšlivě semknuté rty a v očích možná mohla rozpoznat, že nad tím znovu a znovu přemýšlí, stále dokola a kalkuluje s tím, co všechno smí říct, aby jí nijak neublížil. "U mě také ne," prohodil nakonec polohlasem, čímž si vlastně stál naprosto za vším, co řekl tenkrát ve vlaku. Možná to opět vyřešil trochu nešťastně, ale co měl na takovou věc říct? Pravdou bylo, že se dnes cítil mnohem hůř než tenkrát. Bylo to mnohem horší. Přes léto se přesvědčil, že bez ní opravdu nemůže být, tak mu chyběla, a přesto všechny ty city zatloukal a snažil se je potlačit, což se zdálo být skoro nemožné, až měl nemálokrát chuť to vzdát. Lehce nad tím pokroutil hlavou a na chvíli přivřel oči, jako by si potřeboval utřídit své vlastní myšlenky, než zaslechl znovu Jocelyna slova. Její hlas a obsah těch slov byl jako lék na Kennethovu vážnou tvář, která se ihned rozzářila pobaveným úsměvem. "Opravdu na tom stále trváš?" zasmál se pobaveně. "Unáší se přece na svatbách, a to nevěsta... nejsme ani na svatbě a já nejsem ani nevěsta," odpověděl s pobaveným smíchem, protože ta představa byla docela komická. On a být nevěsta... Co o to, v tomhle ruchu všech lidí by se vytratit problém nebyl, ale důsledky by už byly asi horší. "A kam bys mě chtěla unést?" pozvedl stále s pobavením v očích obočí, zvědav, co mu odpoví.

_________________

| +

Neunikl jí jeho soustředěný pohled, který na ní chvílemi upíral, když spolu tvořili první kroky tance. Vlastně si ani nestihla jakoukoliv nervozitu uvědomit, jako spíše fakt, že mají spolu taneční premiéru. To jí vyloudilo na tváři veselý úsměv a aby rozlomila ticho, navázala na předchozí rozhovor, snad aby odvedla Kennethovy myšlenky dál od tanečních kroků někam daleko. Dokud jí povede, tak se neobávala ani té trochy improvizace. Už jen proto, že jí jako taneční partner jí seděl. Netiskl si jí násilně k sobě, ale ani se jí nebál dotknout, což ocenila, protože pro tanec měl cit jen málokdo. Zatím mezi sbírku jejích nejlepších tanečníku patřil její otec, bratr a překvapivě i Zackary. No jistě, nezdálo se to, ale i ten pocuchaný lev dovedl tančit, když chtěl. „No, přemisťování to nebylo, bolely nás záda, protože jsme nespali v pořádné posteli, ale užili jsme si to. Pobyt i cestu, takže snad za nás za oba můžu říct, že jsme si to užili. Jedno malé dráče dokonce Zackovi připálilo vlasy.“ Zasmála se tlumeně při té vzpomínce, kousek se od Kennetha oddálila a provedla pod jeho vedením jednu ladnou otočku, než se bezpečně vrátil zpět do jeho sevření. „Zatím nás napadl Nový Zéland jako další cíl cestování, ale to bude o mnoho náročnější než Rumunsko. Bojím se, abychom na to stihli do dalšího léta našetřit.“ Pronesla tiše svou obavu a mírně nad tím zkřivila obočí. Moc se jí nelíbila představa, že by trávila další léto doma v Londýně. Jediný její záložní plán, jak vycestovat, byl Island nebo návštěva Zackaryho. Ale předpokládala, že někdo jako on, kdo má toulavé boty jako Jocelyn, doma taky nezůstane. Ale jako obvykle nepochybovala o tom, že by vymysleli něco, jen aby se zabavili a trávili kus času společně. Trochu jí děsilo, že se ke konci školního roku jejich cesty rozejdou. Nevěděla, co bude, co je čeká a kam se vydají. Třeba začne Zack víc cestovat bez ní. Třeba se Kenneth ožení a odjede do Švédska… Ne, určitě se ožení. A Zack bude určitě cestovat. Sama nevěděla, co v ní vyvolává větší pocit paniky a chaosu. Ztráta kamaráda nebo chlapce, co jí přitahuje? Sevřela Kennethovu ruku, když si sama u sebe uvědomila vážný výraz a trochu se pousmála, aby sama pro tento okamžik zahnala obavy z budoucnosti. Raději znovu navázala na předešlý hovor ohledně únosu. On jí odpřísáhl, že jí nešlápne na nohu a to se mu také dařilo. Teď byla řada na ní „To je sice pravda ale tohle to… Stav nejvyšší nouze. Únos prostě bude, ať chceš nebo ne.“ Dětinsky se na něj zamračila a probodla ho odhodlaným pohledem „A kam? No… to se domyslí cestou.“ Prohodila k němu, ale pohled mu už nevěnovala, namísto toho se rozhlédla kolem a přimhouřila oči. Z jejího výrazu bylo skutečně poznat, že plánuje šílenou kulišárnu a její samolibé a zlomyslné já se v ní doslova natřásalo radostí z toho, že může konečně zase něco vyvést. Pohledem zkontrolovala Demarca s jeho ženou, Walter, poté Amelindu a na závěr svou rodinu. Nikdo je nesledoval, alespoň prozatím. Jakmile dotancovali k nejbližšímu východu, pohlédla na Kennetha. „Útěk!“ Kývla hlavou k východu, čapla ho za ruku a procpala se s ním davem lidí, kteří k nim stáli ve skupinkách otočení zády a sotva si mohli všimnout, že kolem nich někdo proletěl. Ven vystřelila jako dělová koule a zastavila se teprve za rohem domu. Tam pustila Kennethovu ruku a doufala, že ho neuvláčila nebo mu ji nevykloubila. „Nesleduje nás nikdo, že ne…“ Našpulila podezřívavě rty a vyklonila se zpoza rohu, aby se přesvědčila, že za nimi nikdo nešel. Nikdo ale nepřicházel. Tiše si oddechla a opřela se o zeď domu. „Prchat na podpatcích je pomalu nejhorší věc na světě.“ Ukázvala na své otevřené boty a sklonila se k nim. Prsty uvolnila řemínky na kotnících a boty si bez okolků zula, zatímco se rozhlížela kolem. Němě zůstala hledět na to, co jí stálo přímo před očima. „Vy máte vlastní most?“ Ukázala nevěřícně prstem na jednoduše vypadající stavbu a rozešla se tím směrem. „A pak že tu není kam utéct. Je to tu velký jako přírodní rezervace.“ Seběhla schody, sama si neuvědomujíc, že skoro běží. V dlaních sevřela své boty, proběhla vyznačenou cestou vysypanou kamínky, dokud pod nohama neucítila hladké dřevo. Posadila se na kovové zábradlí mostu a podívala se směrem, odkud přišla, ujišťujíc se tak, že Kennetha neztratila. Šimrající prameny vlasů ale vzápětí odvedly její pozornost. Vztáhla ruku směrem ke své hlavě, aby dlaní zkontrolovala svůj účes… který už v podstatě neexistoval. Jediná kouzelná sponka, která jí držela všechny vlasy nahoře, byla v čudu. „Doufám, že jsi můj plán ocenil, rozpadl se mi účes.“ Usmála se na svého spolužáka, nehodlala z toho dělat větší tragédii. Prsty si projela lokty a hledala tak lesklé kamínky, které do nich byly vpletené. „Mám pro tebe perfektní výmluvu, až se vrátíme zpátky.“ Pronesla k němu, a když se jí nedařilo ani jeden z vlasových okras vydolovat z vlnitých vlasů, nechala je nepokoji. „Ty za nic přirozeně nemůžeš, já jsem trvala na tom, abys mě tady provedl, pak tě vychválím do nebe, jaký jsi úžasný společník, v čemž nebudu ani trochu lhát a všechno bude v pořádku.“ Položila na zem svoje boty, nohama zamávala volně ve vzduchu, zatímco se dlaněmi přidržovala zábradlí a hleděla vzhůru k nebi, zda nezahlédne nějaké pro ní známé souhvězdí.

_________________

Po celou dobu tance se Jocelyn zabodával intenzivním pohledem do očí. Během chvíle ze sebe zvládl setřást prvotní nervozitu, a tak už mohl tančit zcela uvolněně a lehce, jak jen to uměl. Nebylo žádnou novinkou, že Kenneth se na tanečním parketě pohybovat uměl, což bylo znát v sebevědomých krocích, kterými svou taneční partnerku vedl. Nechal hnědovlásce další prostor pro otočku, přičemž se stále pobaveně usmíval, protože vidina útěku mu připadala opravdu bláznivá. Nemohl se přece odtud jen tak vypařit a nikomu nic neříct! Ovšem, přesně tohle na Jocelyn zbožňoval. Tu bezprostřednost, když nemyslela na budoucnost a konala prostě tak, jak chtěla. To on zkrátka neuměl, nezvládl se chovat dle sebe a hodit své povinnosti za hlavu, a možná proto mu to tak imponovalo. Byla zkrátka svá, i když měla v žilách čistokrevnou krev a jméno ji zdobilo vážené příjmení. S pobavením zakroutil hlavou, když zmínila, že Zackovi dokonce drak podpálil i vlasy a pomyslel se něco o tom, že to se k tomu bláznivému Nebelvírovi hodilo. "Nový Zéland, to už je ale docela dálka, tam byste vlakem asi nedocestovali," usmál se nad vidinou prázdnin strávených ve vlaku, kterým by tam ani přesto nedojeli. "To zvládnete, alespoň máte motivaci se snažit a máte se na co těšit. Snad už se příští léto také někam podívám," prohodil s milým úsměvem, když už se vedla řeč o cestování. Sice neměl nikoho jako doprovod, ale to ho prozatím netrápilo. Mnohem radši přemýšlel nad tím, kam se vydá a že toho měl v plánu opravdu hodně, protože finance naštěstí nemusel řešit. Sice to nebylo takové jako v případě Jocelyn a Zacka, že si na cestu našetří a budou si toho více vážit, ale on byl zase celých sedmnáct let v Londýně nebo ve Švédsku a nikdo mu v životě nedovolil vycestovat někam dál, těžko říct proč, proto nebyl pochyb, že zrovna Kenneth si takového cestování bude vážit jako zlata, i když na něho nebude dlouho šetřit. "Už abych to začal pomalu plánovat," zasmál se nad tím, protože se pochopitelně nemohl dočkat, až se někam vydá. Zhoupl se znovu v bocích do rytmu písně, která se nesla prostorným sálem.
I on trochu zvážněl, když si všiml, že se dívčino pousmání na tváři vytratilo. Mohl se pouze domýšlet, nad čím přemýšlí, ptát se totiž nechtěl. Byla pravda, že on o své budoucnosti přemýšlel hodně často, takže si také uvědomoval, že dříve či déle nastane chvíle, kdy ztratí lidi, na kterých mu moc záleží. Ať už tím, že se jejich cesty rozejdou díky ukončení studia v Bradavicích, nebo že se zkrátka něco pokazí, anebo zkrátka vinnou osudu. Snažil se ale každý den žít přítomností a ač si velmi reálně uvědomoval svou nalinkovanou budoucnost, ani to mu nebránilo užívat si každý den. Tenhle život mu vyhovoval, vyrůstal tak od mala a navykl si na to, ani mu to moc nepřipadalo divné, právě naopak. Občas přemýšlel nad tím, jak ztraceně by si připadal, kdyby si mohl dělat, co by chtěl. "Opravdu si zahráváš," pronesl už znovu s úsměvem, když děvče promluvilo, a potlačil přicházející smích. Nedůvěřivě se na ní podíval, když se začala rozhlížet s přimhouřenýma očima kolem, takže znejistěl, protože mu došlo, že to myslí opravdu vážně. Snad ve snaze dívce zamezit v jejím plánu se k ní o něco více natiskl, to už ale bylo pozdě. "Joce-" už nedořekl, protože ho zkrátka popadla za ruku a pelášila ke skleněným dveřím, které vedly ven na zahradu. V prvním okamžiku ho málem strhla na zem, jak konsternovaně zůstal stát, pak už ale na nic nečekal a rozběhl se za ní, ještě kontrolujíce ostatní, zda se na ně někdo dívá. Naštěstí si všichni hleděli svého, a tak během mžiku zmizel nepozorovaně za rohem, přičemž už se pobaveně smál a nevěřícně kroutil hlavou. "Thorntonová, ty jsi se opravdu zbláznila!" smál se od ucha k uchu, když ji tak pozoroval, jak se tváří spokojeně, zároveň ale trochu nejistě, protože si nebyla jistá, zda si jich někdo nevšiml. "Ne, nikdo si nás nevšiml. Doufám," odpověděl a vykoukl ještě zpoza rohu, ovšem dění v sále pokračovalo, jako kdyby tam stále byli. V tu chvíli mohl stěží vědět, že jejich útěk jako jediný zpozoroval Demarcus, který to přešel nepatrným úsměvem, víc to však neřešil. "Jestli tohle děláš pravidelně, docela se divím, že nechodíš na ples v teniskách," shlédl na ní pobaveným pohledem a úsměvem od ucha k uchu, což se změnilo hned v momentě, když si začala boty sundavat. V první chvíli úplně zkoprněl, protože nevěděl, jak se zachovat. Ona se prostě zula? Okamžik na ní koukal, jako kdyby právě přiletěla z Venuše a opravdu si pohrával s pokušením, vyřešit tuhle situaci nějak po džentlmensku, protože se zkrátka nehodilo, aby tu dívka chodila bosa. Tohle by si v životě nikdo nedovolil a kdyby tohle viděla Amelinda - čistokrevná dáma do poslední erytrocytu, co ji běhal v žilách, asi by omdlela. "Opravdu tu chceš chodit bos? Nenachladíš se?" podíval se na ní už s vážnou tváří a pomalu k ní přistoupil. Napadalo ho pouze jediné řešení, ale přece ji tu nebude nosit, to se vzhledem k jejich situaci nehodilo víc, než že by tu chodila bez bot, a tak se zdálo, že tuhle skutečnost bude muset vydýchat a moc se na ní nesoustředit. "Přirozeně. Jak bychom se asi dostali na druhou stranu?" usmál se už trochu uvolněně, když ji překvapilo to, že mají most. "Do téhle podoby ho nechal předělat Elmor Van Helmont v polovině 18. století, když tohle sídlo vyženil a přestěhoval se sem za svou ženou z Holandska," zadíval se směrem, kde stál most, jenž vedl přes řeku. Neubránil se dalšímu zakroucení hlavy, když se bosá Jocelyn rozběhla, jako by vůbec nebyla venku ale někde doma u sebe v pokoji. I tak se mu ale na tváři rýsoval šťastný úsměv, protože přesně tohle na ní obdivoval. Vydal se rychle za ní. "Jako přírodní rezervace ne, ale velké to je. Na projížďku na koni je to tu ideální," usmál se, když jí doběhl a zastavil se kousek za ní, hledě na to, jak si sedá na okraj mostu. Neuniklo mu ani to, že se jí rozpustil drdol, na což ho hned vzápětí upozornila. Pomalu se k ní zezadu přiblížil a na okamžik vztáhl ruku k jejím rozpuštěným vlasů, jejichž pramínky sevřel na pár vteřin v prstech, aniž by měla možnost to cítit. Tak moc ji to slušelo. Chtěla od něho ale, aby ji to ulehčoval, a tak si kompliment na její osobu ušetřil, i když ho to stálo zatraceně přemáhání, protože s těmi rozpuštěnými vlasy vypadala ještě krásněji. Rozepnul si tmavě zelené sako, čímž dal na obdiv světle zelenou vestičkou i s kravatou, a posadil se opatrně vedle ní. "Vypadá to, že tvůj plán nemá jedinou trhlinu. Nechtěla by ses tím živit?" zasmál se a sklouzl pohledem k řece, která jim protékala pod nohama. "Takové únosy by možná nebyly na škodu častěji," nahodil v nadsázce, protože takové společenské akce většinou nebyly zrovna dvakrát zábavné, obzvlášť, když se jich účastnil několikrát do měsíce.

_________________

| +