Účastníci: Scarlet & Atticus
Místo: Avebury, Wiltshire
Čas: srpen 1977

Scarlet si možná tehdy na ministerstvu myslela, že by za Atticovu společnost při jednom výletním dnu za kamennými kruhy byla moc ráda, ale zřejmě ji nenapadlo, že by se lehce neurčitá domluva mohla přece jen nakonec stát skutečností. A jak se tak blížil den D, Scarlet pomalounku začala svírat lehká nervozita. Jako by snad mělo jít o nějaké rande. Romantika mezi kameny, ahaha. Craneová, blázníš. Scarlet se loudavým krokem blížila k domluvenému neutrálnímu místu setkání u nádraží King's Cross, odkud se dalo ze skrytého přemisťovacího bodu snadno přemístit do cíle, tedy do Avebury. Respektive poblíž kamenným kruhům, kousek museli dojít pěšky, ale pořád to byla lepší volba než mudlovská doprava, kterou se Scarlet nechtělo promotávat a zdržovat.
Nebyla si jistá, jestli se těší nebo ne, pořád mělo jít o den strávený s… no dobře, už ne tak úplně neznámým člověkem, ale pořád šlo o člověka, se kterým absolvovala jen pár hovorů, jakkoliv příjemných, a pár kratších dopisů v posledních dnech, aby se domluvili na dnešním výletu. Dobře, asi se těšila víc, než si sama přiznávala, poněvadž se jí po chvíli objevil na tváři uvolněný výraz. Ještě než ale došla k přemisťovacímu bodu, zastavila se nejprve ve stánku s čerstvým pečivem, poněvadž se v ranním shonu zapomněla nasnídat (jen aby se rychle zbavila mladších sourozenců a jejich všetečných otázek) a potřebovala doplnit energii. A ta z ještě teplých skořicových taštiček byla nejlepší, ne že ne. Bez přemýšlení vzala Scarlet pár taštiček navíc, kdyby měl chuť i Atticus, a nic dalšího ji už nezdržovalo od cíle, který byl jen pár kroků vzdálený. Vzhledem k celkem šikovně vybrané době se nemusela proplétat množstvím lidí a brzy byla za rohem. Scarlet napůl doufala, že tam Atticus ještě nebude, aby si stihla upravit rozlétaný drdol, který byl stažen hodně nedbale a vypadávaly jí z něj pramínky, a napůl doufala, že ho tam již uvidí, aby se náhodou nemusela ukousávat nejistotou, že nakonec přece jen nedorazí.

_________________

Beru si volno – to Atticus řekl svému nadřízenému, což bylo asi tak to jediné, co k té události pronesl. Otci se nezmínil vůbec a matku neinformoval jen proto, aby nemusela před otcem lhát, že to nevěděla, protože do takové pozice ji dostat nechtěl. Na otce měl vztek, který za poslední měsíc vystoupal do závratných výšin a Atticus pochyboval, že se kdy vytratí. Kdo vlastně byla Alaska Osbornová?
Atticova hlava div neexplodovala vzteky, když se tu radostnou novinu tehdy u rodinné večeře dozvěděl, ale protože byl synem svého otce, nedal to na sobě znát. Jeho otec se tak dočkal jen vlažného souhlasu z jinak bezvýrazné tváře. Ačkoliv se to Atticovi nelíbilo, neprotestoval. Bylo to tak, věděl, že to jednoho dne přijde, a že se mu to nebude líbit. Sice neočekával tu vlnu vzdoru, kterou při otcových slovech pocítil, ale přít se s ním nehodlal. Doufat, že to celé přijde mnohem později, asi opravdu bylo bláhové.
Toho rána, kdy zoufale a nutně potřeboval zmizet mimo realitu, se zjevil na nádraží King’s Cross v pohodlném tričku modré barvy s koženou bundou přehozenu přes ruku, a docela zapadal mezi cestující mudly, kteří se proplétali nástupišti ke svým vlakům. Jeho cíl byl však mnohem poetičtější a nepovažoval za něj megalitický útvar v Avebury, kam se dnes měli se Scarlet podívat. I kdyby jejich cíl ležel na druhém konci světa, Atticovo pátrání by skončilo právě u čekající Scarlet. „Dobré ráno, Scarlet,“ broukl a do jeho zachmuřeného výrazu se dostalo trochu toho jasného světla. „Nečekáte dlouho?“

_________________

Scarlet nakonec přece jen dorazila jako první, tudíž si ještě stačila stáhnout ty uvolněné vlasy, ale nečekala dlouho, než se u ní objevil její společník pro dnešní den, Atticus. Chtě nechtě se Scarlet musela usmát, nemohla si pomoct a v Atticově společnosti tak činila poněkud automaticky. „Dobré ráno,“ pozdravila s neuvadajícím úsměvem, přičemž neodolala tomu, aby si ho zkoumavě neprohlédla. Sluší mu to, no. Scarlet zaplašila vtíravou myšlenku, aby náhodou nezčervenala hned takhle z rána, načež zlehka potřásla hlavou v reakci na otázku, zda nečeká dlouho. Asi nečekala… Nebyla si jistá, ale to bylo celkem jedno, pro ni bylo hlavní, že nečekala nadarmo. „Myslím že ne. A pokud náhodou ano, tak to rozhodně rychle uteklo,“ odpověděla i nahlas, aby nebyla nezdvořilá. A když už je řeč o zdvořilosti… „Dáte si?“ otázala se Scarlet a Atticovým směrem naklonila papírový sáček se skořicovými taštičkami. „Ještě by mohly být trochu teplé. Dobrá by k tomu byla káva, ale tu jsem už nestihla koupit, bohužel,“ nepatrně svraštila obočí, ale zase tak moc jí k tomu to kafe nechybělo, aby si kvůli tomu dělala vrásky. Počkala, zda si Atticus nabídne a v tom případě si též jednu taštičku uzmula, ale jinak pak sáček schovala do plátěné tašky, kterou měla přehozenou přes rameno.
„Tak… asi se můžeme přemístit? Pokud si to tedy nechcete na poslední chvíli rozmyslet…“ Scarlet mírně nadzvedla obočí a tázavě se na Attica zadívala, aby náhodou neřekl, že mu nedala možnost úniku. „Jinak… pokud si nejste jistý, kam přesně to přemístění nasměrovat, tak bych vám mohla asistovat, abychom každý neskončili na opačných stranách,“ dodala posléze. Ona si to pro jistotu třikrát ověřovala, kam přesně že se lze přemístit, ale netušila, jestli to zkoumal i Atticus, a bylo lepší si vypomoct, než se pak nahánět na opačných stranách komplexu. Pokud tedy neodmítl, Scarlet k Atticovi trochu ostýchavě natáhla ruku a s posledním „můžeme?“ se tedy mohli společně přemístit k Avebury, na místečko ze stran kryté vzrostlými stromy a jen několik metrů vzdálené od cesty, která vedla skrz celé posvátné místo. A ačkoliv mnoho původních kamenů v dnešní době chybělo a všechny tři kamenné kruhy byly už jen stínem své bývalé majestátnosti, něco tu bylo. A Scarlet nedokázala zabránit nadšenému a zároveň zvědavému výrazu, který se jí vkrádal do tváře.

_________________

Atticus věnoval jejímu ujištění lehké pousmání, protože byl rád, že nečekala dlouho, a pokud ano, že jí to alespoň rychle uteklo. Asi by si neodpustil, kdyby tu naštvaně stepovala ze strany na stranu po delší dobu, ale to se nestalo, takže to vlastně mohl pustit z hlavy. Naštěstí. Když mu Scarlet nabídla taštičku, zaváhal, ale nakonec si vzal. Sice snídal, ale co se skořice týkalo, té nikdy nebylo dost. „Děkuju. Nerad bych vám ujídal, tak doufám, že jich máte dost i pro sebe,“ cukl mu koutek do úsměvu. „A kávu jsem měl,“ ujistil ji, nicméně jí hned vzápětí věnoval tázavý pohled. „Leda, že byste ji chtěla vy, protože to bych vám ji milerád obstaral.“ Atticus by neměl problém dojít kamkoliv, kde by mu kávu nalili, ačkoliv by po kapsách asi horko těžko hledal mudlovské peníze.
Skořicová taštička byla právě tím nejlepším, co si mohl dát na uklidnění svých pocuchaných nervů, a vůbec v předzvěsti hezkého dne stráveného po Scarletině boku jeho nálada pomalu stoupala z ledových končin, kam ji odeslal jeho otec. „Za vaši asistenci budu vděčný. Nerad bych vás ztratil hned na začátku…“ zamumlal a na chvilku se na ni zadíval, přemýšlejíc o tom, jak by se ta slova dala vyložit i jinak. A Atticus si byl jistý, že by se mu ani ta druhá varianta nezamlouvala. Zatímco ona svou ruku nabízela jen ostýchavě, Atticus ji zachytil ve své dlani pevně, ale zároveň citlivě. „Můžeme,“ odsouhlasil, a když je vzdušný vír vyplivl nedaleko jejich cíle, věnoval Scarlet o něco širší úsměv, než se té její ruky vůbec pustil. Pomalu, jakoby se mu ani nechtělo. „Já myslím, že můžeme jít klidně o něco blíž. Snad nás nic neukousne,“ mrkl na ni a tentokrát to byl on, kdo k ní vztáhl ruku v očekávání, jestli se ho zachytí nebo nikoliv. Mohl vlastně podvádět svou budoucí ženu, když ji ani neznal? A co se klasifikovalo jako podvádění? A proč o tom vůbec uvažoval?

_________________

„O to se nebojte, já jich vzala víc. Skořicových dobrot člověk nikdy nemůže mít dost,“ broukla s úsměvem, aniž by tušila, že něco podobného se Atticovi při rozhodování, zda si vzít či ne, také honilo hlavou. „A ne ne, to je dobrý, zase tolik po tom kafi netoužím. Ale děkuju za ochotu,“ dodala Scarlet hned vzápětí, protože si nabídky vážila, a přidala k tomu další úsměv. Těmi se snažila nešetřit, protože ačkoliv Scarlet netušila o Atticově trápení s domluveným sňatkem neměla ani potuchy, neměla citlivost pařezu a lehko vycítila, že od okamžiku, kdy ho uviděla, se jeho nálada minimálně trochu na pohled vylepšila. Po příčině se zatím rozhodla nepátrat, ale pokud mu mohla pomoci tu náladu zlepšit alespoň úsměvem, tak proč ne. Scarlet popravdě trochu zaraženě zamrkala, jakmile uslyšela tu větu o (ne)ztracení, ale nakonec si to přebrala tím primárním významem. Pro jistotu. Aby se nestalo, že by skončili někde v tramtárii, kdyby o tom přemýšlela hlouběji.
Jakmile se Scarlet ujistila, že se přemístili na správné místo, kapku neochotně se pustila Atticovy ruky, protože by se asi neslušelo, kdyby se ho držela i nadále. Pohledem zakroužila kolem nich, než se pak vrátila očima ke svému společníkovi, na jehož pobídku přikývla. „A i kdyby ukouslo, rozhodně by to byl lepší zážitek než tu jen stát, ne?“ zaculila se, ale pak mírně znejistěla, to když pro změnu natáhl ruku Atticus k ní. Nicméně aniž by se nad tím více zamyslela, nakonec vklouzla ručkou do té jeho. Na vteřinu pak k jejich rukám sklopila zrak, ale pak jej odtrhla a zadívala se dopředu, kam poté pomalu vykročili. Nebylo kam spěchat, měli na to prakticky celý den, ale brzy se přece jen ocitli na hlavní cestě, která je po chvíli dovedla blíže k západním sektorům. „Věděl jsi, že původně se tu nacházelo možná až tři sta padesát menhirů? Teď je z toho vidět sotva zlomek a ještě jsou položené… a pár jich je i pohřbených pod zemí.“ Scarlet možná nikdy nezářila v přeměňování nebo lektvarech, ale dějinami nejen magie žila a bylo to i poznat z jejího tónu a rozzářených očí. „Stejně je to hrozná představa, že valná většina těch kamenů, co tu stály po tisíce let, byly prostě a jednoduše rozdrceny jako stavební materiál. Náboženští fanatici… když se jim to nehodí do krámu, tak to prostě zničí, ať to má jakoukoliv historickou hodnotu,“ zachmuřila se, protože podobné věci Scarlet prostě hlava nebrala. Byla to zkrátka nepředstavitelná škoda, ale aspoň že už doba pokročila a podobné katastrofy se nedějí na denním pořádku. Scarlet se jejich tour rozhodla začít jihozápadním kvadrantem a pokračovat po směru hodinových ručiček po vyšlapané cestičce. Nebyli tu jediní návštěvníci, před nimi se už několik tuuuristů také loudalo. Tedy… ne že by Scarlet vnímala cokoliv jiného než Attica a kameny. „Vidíš… ehm… vidíte? tamhleten megalit? Tomu se říká Holičský kámen. Protože pod ním v třicátých letech Alexander Keiller našel kostru středověkého holiče, dokonce s v podstatě netknutými nůžkami.“ Scarletino předchozí nadšení se na chvíli trochu vytratilo, když si uvědomila, že v zápalu pro věc začala Atticovi bez dovolení tykat a že nejspíš na vykání zapomněla i chvilku předtím. Zbytek věty tedy dokončila poněkud nejistě a hlavně s omluvným pohledem věnovaným právě Atticovi.

_________________

Atticus se chtě nechtě musel při jejích slovech znovu pousmát, zatímco pohledem se ujišťoval, že je tu vážně nic nepřepadne a neukousne, což byla síla bystrozorského zvyku. „Kdyby vás něco ukouslo, byla by to docela škoda, a asi bych si to neodpustil,“ zamumlal pak v odpověď, kterou vypustil z pusy tak nějak bezděčně, aniž by jí tím zamýšlel lichotit. Atticus byl prostě jen zvyklý říkat to, co si doopravdy myslel.
Když Scarlet přijala jeho ruku, Atticus tu její sevřel ve své, a bez většího zaváhání nebo komentáře, byť jen mlčenlivého, vykročil společně s ní na cestu kolem kamenů. „Vážně? Popravdě, moc jsem zrovna tenhle konkrétní útvar nezkoumal, spíš jsem… četl jsem si něco o keltské mytologii a rituálech. Nechtěl bych tu narazit na cokoliv, co tu kdo mohl vyvolat nepovedeným zaříkáním,“ zamumlal téměř omluvně, protože zatímco ona se nadšeně vyjadřovala o historii toho místa a jeho současném stavu, on v něm hledal jiné významy. A možná nebezpečí. „Nechápu, jak někdo může ničit kulturu starou stovky nebo tisíce let. Je pravda, že doba jde kupředu, a nějaké změny se provést musí, ale oboje přece může existovat vedle sebe. Proč ničit něco, co nikomu neubližuje?“ Atticus se zatvářil nechápavě, aniž by tušil, že jeho slova se dají aplikovat i na současnou situaci v kouzelnické společnosti. A on by neodpověděl jinak, kdyby na ni došla řeč. Ve svém rozhořčení si navíc ani nevšiml, že mu Scarlet začala tykat, takže když se pak opravila, překvapeně zamrkal a pohlédl na ni s úsměvem. „Vidíš bude stačit, Scarlet. Nemusíte mi vykat,“ ujistil ji a bezděčně přejel bříškem palce po hřbetu svírané ruky.
Atticus se zamyslel nad Holičským kamenem, který si prohlédl, jakoby tam snad ten nebožák ještě ležel i s těmi nůžkami, a mírně svraštil čelo. „Četl jsem něco o tom, že takovéhle kruhy byly zřejmě dějištěm nejrůznějších rituálů. Dokážu si představit dost kouzelníků s nečistými úmysly, jak se tu pokoušejí vzývat černou magii. Popravdě by mě překvapilo, kdyby se tak nedělo, tahle místa na to mají ideální energii i polohu,“ zauvažoval pro změnu o něčem, čemu rozuměl on sám.

_________________

Scarlet na Atticova slova přikývla, protože i ona by tu nerada narazila na něco nekalého. Na druhou stranu napůl pochybovala o tom, že by tu existovalo reálné nebezpečí, vždyť jak dlouho tu už probíhaly archeologické práce a nezdálo se, že by se tu někde schovávala zbloudilá zaklínadla. Leda že by je někdo mistrně ukryl, kdo ví. A ačkoliv se Scarlet na rozdíl od Attica zajímala více právě o tu historickou stránku, neznamenalo to, že by nebyla alespoň trochu ve střehu.
„Inu, evidentně to bylo dílo Ďábla, poněvadž to pocházelo už z doby před křesťanstvím. Kdyby je v tom čtrnáctém století, kdy poprvé začali tohle místo ničit, nezastavilo to, že na jednoho z nich se ten obrovský kámen svalil, tak bychom se asi už neměli kde procházet. Ale protože si mysleli, že jde o boží trest, tak si dali pár století pokoj… aby to pak začalo nanovo.“ Scarlet se musela ušklíbnout, protože byla s Atticem zajedno. Není přece potřeba ničit něco, co nikomu nevadí a za nic nemůže. Což se samozřejmě dalo vztáhnout i na plno jiných věcí, nejen na věc křesťanů versus pohanů. „On to pak v osmnáctém století dobře okomentoval jeden antikvář, který byl nad stavem Avebury zděšen. 'Tato ohromná konstrukce po tisíce let čelila útokům počasí, a kdyby byla ponechána o samotě, stejně jako pyramidy v Egyptě by vydržela tak dlouho jako naše zeměkoule, leč padla za oběť bídné ignoranci a chamtivosti malé vesničky, jenž byla naneštěstí umístěna uvnitř ní.' Prostě škoda mluvit,“ zamumlala Scarlet a s povzdechem potřásla hlavou. Co všechno by asi dnes existovalo, kdyby nebylo lidské omezenosti?
Scarlet se sotva viditelně začervenala, když ji pak Atticus pobídl k tomu, že mu nemusí vykat. Ona většinou s tykáním ani problémy neměla, ale u něj jí to působilo lehce nepatřičně a… řekněme, že to bylo něco, co jí pomáhalo udržet si jistý menší odstup. Který se beztak bortil každou další chvílí, kterou s Atticem strávila, tudíž nakonec trochu váhavě přikývla. „Ale v tom případě ani ty… vy… ty mně,“ broukla a na tváři se jí vyrýsoval už opět jistější úsměv. I když se zdálo, že jí bude asi chvíli trvat, než přestane plést tykání a vykání dohromady.
Na Atticova slova musela Scarlet přitakat. „Já bych se tomu taky nedivila. On koneckonců kruh jako takový je magický a ten správně udělaný byl brán jako neviditelná hranice mezi naším světem a těmi jinými. Jenže o Avebury se toho bohužel ví snad ještě méně než o Stonehenge, má se za to, že tu veškerá aktivita ustala ještě v době, kdy byly všechny kruhy kompletní… no a pak to stejně šlo do kopru, když byly ty kruhy narušené. I když kdo ví, jestli právě tím se neusnadnil průchod těm, hm, temným silám.“ Scarlet v samém zamyšlení svraštila obočí a na chvíli se odmlčela, aby si mohla soustředěně prohlédnout těch pár kamenů, které míjeli. Pak jí pohled opět na chvíli zabloudil k Atticovi a ona si v duchu musela přiznat, že je za jeho společnost ráda. Ani ne tak proto, že by si dělala hlavu s tím, co za případné nebezpečí by tu mohlo číhat, ale proto, že podobné výlety obvykle konala sama a mít někoho s sebou, s kým by si mohla nejen o daném objektu podiskutovat, to bylo k nezaplacení.

_________________

Atticus měl co dělat, aby si všechna ta data a události zapamatoval, a v duchu Scarlet za její nadšení i vědomosti obdivoval. Jen málokdy potkal někoho, kdo se dokázal pro určitou věc zapálit natolik, aby o ní tolik věděl, a Scarlet nevypadala, že by se svým výkladem byla u konce. Jen škoda, že ho její přítomnost rozptylovala mnohem více, než si byl ochoten přiznat. Skoro vůbec nic si tak z výkladu neodnesl, vlastně jen poznatek o tom, že jí to z profilu velmi sluší.
„Dobře,“ odsouhlasil pak to tykání, které mu nikterak nepřekáželo, a byl rád, že smazalo tu neviditelnou přepážku mezi jejich světy, jakkoliv se toho sama Scarlet děsila. Bylo by mu líto, kdyby si měli vykat do konce světa. „Právě o to mi jde, Scarlet,“ pokýval pak Atticus hlavou, když zmínila porušené kruhy a začal zamyšleně obcházet jeden kámen. „Ty kruhy mohly poutat magii uvnitř sebe, mohly dokonce sloužit i jako magické vězení! Existuje hned několik rituálů, při nichž se využívají krystaly soustředěné do kruhu, aby ve svém středu zapečetily nejrůznější formy magické energie nebo dokonce démony.“ Jestli se Atticus uměl pro něco zapálit, byla to pro změnu tato oblast. Bohužel mu toho opuštěné kameny moc neřekly. „Ale je dost možné, že se tu nic takového nedělo, a že tu nikdy žádná pravá magie nezapustila kořeny,“ připustil nakonec a pousmál se na ni, jakoby to ani nebyl on. Magie tu možná cítit nebyla, ale něco jiného tu určitě vzduchem poletovalo.

_________________

„Anebo dělo, jen už to všechno za ta staletí stačilo vyprchat. I když teoreticky by tu nějaká stopa mohla zůstat, ale i magická historie podléhá běhu času,“ zamumlala Scarlet v odpovědi Atticovi a pokrčila rameny. Klidně si dokázala představit, že v Avebury, potažmo jiných kamenných kruzích se dělo něco, z čeho by středověké mudlovské vesničany trefil přinejmenším infarkt, ale tady jim asi nebylo souzeno najít žádné stopy po něčem podezřelém. Nicméně to neznamenalo, že by o to dnešní výlet byl méně zajímavým, spíše naopak.
Jakmile skončili prohlídku této části komplexu, nastal čas přejít přes hlavní silnici, která se stoupající denní dobou začala získávat na rušnosti, ale pořád to nebylo nic hrozného. Scarlet se tázavě zadívala na Attica, jestli můžou, a pokud se náhodou nechtěl kvůli něčemu vrátit a doprozkoumat, společně s ním se opatrně přepravila na druhou stranu cesty do dalšího úseku, který byl neméně zajímavý jako ten první.
„Tak tomuhle se říká Čertova židle,“ oznámila Scarlet, když se přiblížili k dalšímu neopominutelnému kameni, odkud se zrovna někdo zvedal a pokračoval opět svou cestou. „Prej to je největší kámen tady v Avebury a váží kolem šedesáti tun, asi. Ale to na něm není to nejzajímavější.“ Scarlet se na chvilku odmlčela, a když se před Čertovou židlí zastavili, ukázala prstem na menší římsu uprostřed. „Prej že když se tam člověk posadí, tak si může něco přát a vyplní se mu to,“ pronesla posléze s rádoby důležitým a tajemným výrazem. „Těžko říct, jak moc se na to lze spolehnout, ale… vyzkoušíš to?“ Scarlet stočila pohled k Atticovi a s úsměvem na něj tázavě zamrkala. Možná se to mohlo zdát trochu dětinské, poněvadž se dalo dosti úspěšně pochybovat o tom, že se tu přání skutečně plnila, ale v myšlenkách byla síla a navíc šlo hlavně o zážitek, no ne?

_________________