Patrick jakoby zdálky zaslechl spolužaččino kouzlo. Strach, který se mu zakusoval hloub a hloub do mozku s vytrvalostí žíraviny, si uhryzl ještě větší sousto ve chvíli, kdy chlapec pochopil, že se Riley snaží jeho bubáka zneškodnit sama. Na moment v něm hrklo, že by se jí to vážně mohlo povést - a to by asi nepřežil.
Ne že by tedy existovala nějaká možnost, která by jeho přežití umožnila. Tohle prostě nemohlo dopadnout jinak než příšerně. Zesměšněním. A v ten moment bylo jedno, který z obou Patricků by mu padl za oběť; pro toho pravého to totiž vyšlo nastejno.
Na(ne)štěstí Rileyin Riddikulus na bubáka neúčinkoval, a ten se jen zasmál.
Dobrý pokus... zasyčel, aniž by mu spadl výraz přičinlivého dobroděje, který se tak často skvěl na Patrickově tváři při hodinách Přeměňování. Riley si nicméně vůbec nevšímal, oči neustále upíral na zmijozelského, který se, jak se zdálo, pod jeho pohledem zmenšoval.
Nezkusíš to znova? navrhl mu, zatímco bezespěchu vytahoval hůlku. Nebo jsi vážně tak ubohý, že tě bude zachraňovat holka?
Patrickovo zachraptěné kouzlo mu nemohlo nijak ublížit, už jen proto, že přesně v tu chvíli do chlapce vrazila spoluzmije, aby ho zachránila před potupným osudem.

Náraz nečekal, takže zavrávoral, zakopl o vlastní nohu a jen záhadou se mu nakonec povedlo udržet rovnováhu. Nebylo pochyb, že tohle ho spolehlivě dostalo zpět do reality, nicméně jinak byl vystaven dost protichůdným pocitům. Byl samozřejmě Riley víc než vděčný, že ho dostala z té paralýzy strachem a de facto mu zachránila jeho zelené pozadí, jenomže.. on měl toho bubáka přemoct sám! A Riley byla holka.
Ne že by bylo na holkách něco špatného, jenže chlubit se tím, že ho jedna zachránila před obyčejným bubákem, tedy rozhodně nemohl. Pro jeho hrdost to byla rána jak hrom, ale téměř ihned se rozhodl, že tohle s Riley probírat nebude. Věřil, že má spolužačka tolik taktu, aby jeho slabou chvilku nepřipomínala.
Stejnak na to teď nebyl čas, protože jeho odrazu stačila jen chvilička na aklimatizaci, a po pár vteřinách zmatení už na sebe bral novou formu. Zřejmě byl dlouho o hladu, že je tak.. čilý, stihlo napadnout stále ještě lehce dezorientovaného Patricka, než se v místnosti objevil - vlkodlak.
U někoho konstantně hodnoceného v Péči o kouzelné tvory jako "vynikající" nehrozilo, že by zvíře (nebo spíš člověka v zvířecí podobě) nepoznal, i tak ho to ale zarazilo. Možná že strach přece jen nebyl tak abstraktní záležitostí, jak si doposud myslel..

Netrvalo dlouho, a Riley bubákovi ukázala, kde je jeho místo. Zmijozelský s němým údivem přihlížel, jak se z něj (z bubáka, samozřejmě - představit si v tom šíleném úboru sebe by ho ani nenapadlo, přestože by to dozajista fungovalo skvěle) stává vlkodlačí babička. I přes vypjatou situaci mu unikl úsměv. To bylo tak naprosto.. nechutně roztomilé a absurdní, tak odlehčené... tak.. jednoduché.. Riley bezesporu tohle kouzlo šlo, a Patrick opět pocítil ten osten, který do něj stihl jeho bubák zasít.
Ale tohle přece byla Riley! Nemusel se před ní stydět prohrávat! Co tohle koneckonců bylo za prohru? On se to kouzlo neučil, bylo přeci jasné, že ho hned napoprvé nezvládne! Trošku hořce se mu v mysli vybavil počet neúspěšných pokusů, což ve výsledku vedlo k tomu, že pevně stiskl zuby a opět pokročil v před, s hůlkou tentokrát sevřenou v odhodlaných prstech. On to dokáže, tím si byl jistý. Musel, pokud se nechtěl zbytek studia nenápadně plížit ve stínech, aby nebylo vidět, jak se červená hanbou.
Jakmile pokročil vpřed, bubák, zjevně velice nesvůj z formy, kterou mu Riley přiřkla, se s povděkem opět aktualizoval.
Tentokrát druhý Patrick povstal z něčeho, co ze všeho nejvíc připomínalo obří louži inkoustu, do které se rozplizla jeho předchozí forma, a vypadal naštvaně. A zjevně si to hodlal vybít na někom méně obranyschopném - což byl momentálně kdo jiný než Patrick.
Nastal čas se důkladně zamyslet nad tím, jak se zároveň zesměšnit a nezesměšnit. Tím "důkladně" bylo samozřejmě myšleno extrémně rychle, protože bubák se neodvratitelně blížil a opět sahal po hůlce. V Patrickovi opět hrklo - odhodlání jako by se zmenšilo a v nepřímé úměře s ním bubák opět sebejistě vzrostl.
A právě v tom okamžiku ho osvítil spásný nápad. Nezabýval se polemikou, zda to bude fungovat, prostě natáhl hůlku a vykřikl: "Riddikulus!"

Bubák se zarazil a chvíli se zdálo, že se neděje nic. Postava opět nabrala na výšce, nicméně tentokrát se Patrick netvářil jako přišlápnuté králíčí mládě, naopak napjatě sledoval, co se bude dít.
Pak se mu ústa prohnula, jak se zdvořilostně snažil nezasmát, když se jeho odrazu prodloužily vlasy i uši, a místo druhého studenta stál za pár chvil v zapřášené místnosti elfí král Thranduil s korunou z rudých listů a bobulí, tak, jak ho Patrick znal z kresby v knize, a místo hůlky třímal dubovou berlu - ale zmijozelská uniforma mu zůstala.
Bylo to podruhé, co se bubák zatvářil zmateně, a poté, co svůj nový outfit zhodnotil překvapeným pohledem, zatvářil se na culícího se Patricka ještě rozzuřeněji: Ty se mě budeš bát!! zavřískl a vrhl se vpřed.
Nesmát se už bylo jednak nemožné, dvak hloupé. Zmijozelský vyprskl a bubák zakvílel znovu. Začal se zmenšovat, uniforma na něm divně plandala, načež se najednou změnil v černavou dýmovitou hmotu, která se s podivnými kvíkavými zvuky za zmateného tetelení sama zabouchla do šuplete.
Stále se nervózně pochichtávající Patrick sklonil hůlku a zhluboka se nadechl. Uvědomil si, že má úplně propocená záda a košile se mu k nim nepříjemně lepí. Nohy jako by měly konzistenci rosolu... ale dokázal to, a nehodlal dát před Riley najevo žádné ovlivnění bubákovým výstupem.
"To šlo docela dobře," oznámil. V učebně bylo najednou nějak ticho a hlasitý zvuk mu zněl trochu nepatřičně, nicméně na spolužačku se usmál na znamení, že je vážně všechno v pořádku. Působilo to unaveně.

_________________

Riley se spokojeně usmála, když spatřila, že se vlkodlak začíná měnit přesně podle jejích představ. Netrvalo to ani minutu a nebezpečně vyhlížející tvor byl oblečen v růžovém babičkovském kompletu na spaní. Tvářil se doopravdy zmateně. Riley se celému výjevu před sebou musela srdečně zasmát. Inu takhle ten vlkodlak vypadal opravdu - opravdu - absurdně.
Po chvilce se ohlédla po svém zmijozelském parťákovi. Patrick zrovna zatínal zuby tak, že se Riley skoro začínala bát, aby mu následkem silového působení nevypadaly, a tvářil se velice odhodlaně. To ji překvapilo. Nečekala, že se vzpamatuje tak rychle. Přeci jenom je od okamžiku, kdy se do něj otevřeně pouštěla jeho bubákovitá projekce, dělilo jen několik málo minut a... Naposledy, co se po Patrickovi Riley dívala, vypadal vážně mimo...
„Nejdeš na to trochu zhurta?“ optala se, protože jí to zkrátka nedalo, ale... To už se Patrick postavil před bubáka a zrádný tvor se toho dne začal už poněkolikáté měnit. Riley nezbývalo než jen podmračeně sledovat, jak se před nimi scéna s nepravým Patrickem a jeho chvatem po stejně nepravé hůlce opakovala.
Tentokrát však bylo Patrickovo zaváhání sotva znatelné. Namísto postávání a čekání na zásah shůry se chopil činu a Riley plná napjatého očekávání, zda-li se jejímu kamarádovi povede bubáka přemoct napotřetí, takřka nedutala.
A opravdu... Falešnému Patrickovi se znenáhla začal měnit obličej a hlavně ušiska k nepoznání. Riley se hodnou chvíli tvářila podobně zmateně jako bubák sám. Když ovšem na první pohled elfí stvoření se řádně směšným účesem vykročilo vpřed a vykřiklo cosi, co mělo patrně působit hrůzostrašně, se ušklíbla. Pak už jen Patrickovi stačilo se rozesmát a... Bubák byl zahnán zpět do své skrýše v šupleti.
Jakmile byl bubák pryč ze scény, Riley se otočila k Patrickovi čelem a přelétla si ho očima od hlavy až k patě. Úsměv mu při pohledu na jeho znavený obličej oplatit nedokázala. „No,“ začala pomalu, „nebylo to zrovna nejhorší.“ Krátká odmlka, kdy si Riley trochu odkašlala. „Vlastně to vcelku ušlo,“ dodala. Z jejího tónu bylo jasné, že většího uznání se od ní Patrick prostě nedočká, ale... Ono už jenom tohle se u Riley klasifikovalo prakticky jako poklona.
Když se učebnou rozhostilo ono nevídané ticho, zmijozelka mimoděk koukla směr šuple. „Něco mi ale budeš muset vysvětlit,“ oslovila spolužáka a rukou, v níž stále třímala hůlku, letmo máchla směrem k přemoženému bubákovi. „Co to bylo?“ zeptala se přímo a zapíchla zkoumavý pohled přímo do Patricka. „Přeci se nebojíš sám sebe,“ pronesla pomalu.
„A toho podivného elfa s vlasy po pás jsem taky nepochopila, i když... Uznávám. S tím kompostem na hlavě vypadal fakt komicky,“ nechala se pak ještě slyšet Riley.

_________________

Patrick se zhluboka nadechl a vydechl, čímž se pokusil nastolit ztracenou rovnováhu (Síly), a prohrábl si vlasy ve snaze navrátit svůj účes do původního stavu. Momentálně mu bylo jedno, jaký názor má Riley na jeho výkon, nejradši by se totiž roztekl úlevou. Poslouchal ji jen napůl ucha, takže dokud nemetala z očí blesky nebo neskákala nadšením až do stropu, což byla obojí činnost vysoce podezřelá, nehrozilo, že by si její slova vzal nějak výrazněji k srdci.
Její další otázka nicméně díky možná příliš hustému tichu přeslechnout nešla a zmijozelský se trochu začervenal studem. "Zapomeň na to.." zamumlal nepřesvědčivě a pak honem mnohem přesvědčivěji dodal: "Nejsem si sám jistý. Ten bubák tam musel být strašně dlouho."
Byl to jeden z těch okamžiků, kdy neříkal úplně celou pravdu a cítil se při tom jako špína, nicméně donutit se Riley vyklopit svoje domněnky o tom, co měl jeho bubák představovat, se nějak neodhodlal. Sice mu možná někde v hloubi duše lichotilo, že se ho nepokusil utáhnout na vařené nudli laciných lekaček a vytasil se impozantně s promyšleným psychickým terorem, nicméně i tak by Patrickovi nějaká nižší úroveň pro začátek rozhodně nevadila.
"Jaký kompost? To byla koruna," zaškaredil s jedním okem pobaveně přimhouřeným, vděčný za možnost změnit téma. "Vážně by sis to měla přečíst. Aspoň Hobita," zkusil spolužačku přemluvit už spíš z principu, neb očekával, že odpověď se za ty čtyři roky nezměnila. "A ten elf byl král Thranduil," doplnil mechanicky. Nebyla v tom ani tak snaha poučovat, jako spíš informovat.
"Nevěděl jsem, že ti vadí vlkodlaci.." nadhodil pak taktně a s konečnou platností sklidil hůlku a tiše doplnil: "Asi bychom měli jít..."
Zůstávat se mu v téhle špinavé učebně nechtělo a účel jejich přítomnosti už byl stejně beze zbytku splněn.

_________________

Riley nespokojeně našpulila rty, když ji Patrick odmítl svého bubáka řádně vysvětlit. Přeci jenom na sebe vzal velice zajímavou podobu a zmijozelskou slečnu prostě zajímalo, co bubák vlastně představoval. Na jeho následnou snahu zamést celou věc pod pokličku se proto zaškaredila a složila si ruce na hrudi. V jedné stále třímala ebenovou hůlku. „Chceš snad říct, že to byl nějaký senilnější bubák, který na sebe vzal nevysvětlitelnou podobu?“ optala se ho a z jejího prohlášení doslova odkapával sarkasmus. „Kdepak.“ Riley zavrtěla nesouhlasně hlavou. „I ten bubák, co ho sehnal Tyers na hodinu obrany, se dokázal přeměnit v naprosto nesmyslnou... Věc.“ Riley si nechtěně vzpomněla na Arsena a jeho strach... „A i kdyby bubáci mohli být nějak pokažení a nefunkční, ten Tyersův prostě nemohl.“
Zdálo se však, že Patrick se o bubákovi bavit nehodlal. Riley tak alespoň usuzovala z toho, jak se hned chytl zcela jiného tématu. Ne že by to zmijozelku zrovna těšilo, ale na druhou stranu... To dávalo smysl. Ačkoliv totiž nepatřila mezi ty empatické osoby na hradě, chápala, že na projednávání nejhlubšího strachu pár minut po jeho zjištění bylo brzy. Rozhodla se tedy svou zvědavost přejít. Alespoň pro teď. „A ty by sis měl předem pořádně pročíst kapitolu deset v učebnici lektvarů,“ odbyla Patricka a ušklíbla se. „Ten recept se ti bude fakt líbit. Je to samá špetka a přidávání ingrediencí podle oka.“
Ohledně vlkodlaků pak jen pokrčila rameny. „Spíš mi ukaž člověka, kterému vlkodlaci nevadí,“ oznámila a na jeho následující tvrzení, že by měli z učebny raději zmizet, přikývla. Automaticky se vydala ke dveřím, které Patrickovi podržela. Když kolem ní procházel, optala se: „Neznáš někoho, kdo trefí do kuchyně? Slyšela jsem, že ti tam totiž skřítci naservírují, co si zamaneš... Taková vanilková zmrzlina by se teď docela hodila...“ Následně se spolu s Patrickem vydala z opuštěné učebny pryč.

_________________

Když se do něj Riley, sice ne příliš vehementně, ale přeci jen pustila, Patrick zaváhal. Koneckonců by bylo fér jí vysvětlit, proč se jeho bubák změnil v to, v co se změnil. Byla to přece Riley - u té nehrozilo, že by to snad někomu vyžvanila, nebo to snad proti němu použila.
"Jen.. jsem myslel.." zamumlal a tváře mu mírně zčervenaly, "že.. měl prostě asi hlad, a tak.. já nevím," vzdal to a vzápětí se rozhodl, že jí to tedy osvětlí - aspoň maličko, aby se necítila ukřivděně. "Prostě.. měla jsi někdy pocit, že nejsi.. dost dobrá - a ani nikdy nebudeš?" zkusil a pečlivě se díval stranou, aby se náhodou s Riley nestřetl pohledem. Samozřejmě že toho bylo víc, ale to už bylo opravdu moc osobní i na to, aby se to vysvětlit vůbec pokusil.
Raději honem přesedlal na téma "kompost na hlavě". Bohužel mu nebylo dáno se ho držet dlouho, protože ho spolužačka setřela Lektvary; zašklebil se a utrousil: "Mno, tobě by se zase líbil ten výsledek. Vsadím se, že by se tím pak určitě daly moc pěkně čistit brnění..."
Ačkoliv správně měl držet dveře on Riley, ani nemukl a pro tentokrát to prostě nechal být i přes svou snahu se tvářit, že byl ten bubák dokonalá brnkačka a že se vpodstatě vůbec nic nestalo.
"To abychom našli někoho z Mrzimoru," nadhodil na zmijčinu otázku a při představě zmrzliny se mu mihl obličejem blažený výraz. "Nebo karamelová.. nebo.. karamelové dortíčky..." zasnil se a představou čehokoliv s karamelem zatlačil bubáka někam do pozadí, aby mu nestrašil v hlavě aspoň do večera.
Ačkoliv mu bylo naprosto jasné, že jakmile se dnes v ložnicích zhasne, nezamhouří do rána oko...

_________________