Aidric byl na nohou už od brzkého rána, pohroužen do příprav na celodenní výlet po Londýně, o němž neměla Pandora sebemenší tušení. V podstatě ji nalákal tím způsobem, že jí slíbil příjemný výlet s historickým a tak trochu naučným nábojem, aniž by si dovolil říct cokoliv konkrétního, ačkoliv tím ženu jistě moc nepotěšil. Nicméně samotným úspěchem bylo, že souhlasila! A to mladému Thorntonovi dokonale stačilo k tomu, aby vymyslel celodenní program. Samotné plánování mu ale zabralo mnohem více času, než je pár dní, protože se rozhodl zabrouzdat v anglické historii lidí, aby měl zhruba přehled o významných osobnostech a událostech v dějinách Velké Británie. A to koneckonců nebyla tak úplná nuda, jak si zpočátku myslel. Na to, za jak nicotné považovala kouzelnická společnost mudly, připadali Aidricovi lidé poměrně snaživí a vynalézaví, hledající vlastní způsob přežití bez pomocí kouzel. O to víc si jich cenil.
Když se muži podařilo hodit do bezedného batohu poslední věc, zavřel ho a klidným, nenuceným krokem se přesunul do předsíně svého bytu, kde popadl svou koženou bundu a na chvíli přede dveřmi semknul rty do trochu vážné linky přemýšlejíc, zda nic nezapomněl. Zmocnil se ho zvláštní, trochu úzkostný pocit, když za sebou zamykal dveře, zda je vhodné v této složité době, kdy je záležitost mezi čistokrevnými a mudlovskými kouzelníky téměř vyhrocena, brát Pandoru, dívku z jedné z nejvýznamnějších kouzelnických rodin, právě mezi lidi a po jejich památkách. Aidric byl vždy tak trochu provokatér, který zkoušel, kde jsou skutečné hranice, protože věděl, že i některá pravidla se dají šikovně obejít. A upřímně, kde dneska hrál fér? Tak nějak ale cítil, že by tohle mohla být poslední dobrá příležitost, jak vniknout do světa lidí a zažít dobrodružství s ženou, které si nesmírně vážil.
Seběhl tedy schody do přízemí a hned naproti vchodu u chodníku na něj čekala jeho zaparkovaná Honda CB750, jejíž klíčky cinkaly v Aidricově kapse. Motorka se na letním slunci leskla jako ranní rosa, když na ni muž odložil svůj batoh a rozhlédl se po ulici. Nikde ještě nebyla ani noha a londýnský vzduch byl zvláštně čerstvý, jako by v sobě nesl poslední nádech chladnější noci. Aidric se na chvíli bokem posadil na motorku a chvíli v dlaních převaloval helmu, než ji zavěsil k té druhé na řídítka a krátce zavadil pohledem o mustanga vyobrazeného na pravém boku černě nalakovaného plechu. Nebyla náhoda, že na ní byl právě divoký kůň, když ho měl i za patrona. Krátce pohlédl na hodinky na levém zápěstí. Do srazu zbývalo deset minut. Založil si tedy ruce na hrudi a mírně zaklonil hlavu, nastavujíc ji tak trochu slunci. Oči ale nezavřel, jak by se dalo očekávat. Jako v zrcadlech se mu v nich odrážel zvláštní klid a architektura domu, který si nyní detailně prohlížel. Byla to jedna z těch chvil, kdy si dovolil se zastavit. V posledních dnech skoro neznal slovo jako odpočinek.

Zdálo být se velmi složitým si vymyslet vhodné omluvení pro tuto zvláštní příležitost, která se na první pohled mohla zdát zcela všední a obyčejnou, ale i Pandora si musela chtě nechtě přiznat, že to prostě zvláštní bylo. Nicméně musela ze všeho nejdříve vymyslet něco, aby nikdo nepojal podezření, že se čarodějka jejího postavení v kouzelnickém světě rozhodla pro návštěvu toho mudlovského… a protože nechtěla nic riskovat, raději o celém výletování pomlčela, nikomu nic o tom neřekla a jediné, co vyzradila, tak akorát něco o tom, že se musí více vložit do příprav do svého zaměstnání. Gael měl naštěstí plno starostí a moc se doma nezdržoval, v momentální době byl pryč mnohem častěji, než tomu bylo dříve, takže to Pandoře nakonec všechno prošlo. Stejně však neponechala nic náhodě a hleděla si toho, aby měla dostatečné alibi, kdyby se náhodou něco pokazilo; zkrátka v dnešní době nechtěla nechat nic náhodě. A třebaže se jí líbilo, že tak riskovala, uvědomovala si, že má i své povinnosti pramenící ze skutečnosti, že je z opravdu hodně významné rodiny. Ale pro dnešek tohle všechno chtěla jednoduše hodit za hlavu a užít si volné chvíle, kdy mohla volně a svobodně dýchat a nedívat se na to, jak se kouzelnický svět mění… k horšímu?
Nejdříve si říkala, že by možná měla využít nějakého toho maskování, aby jí nikdo nepoznal, ale tuhle myšlenku takřka vzápětí hodila za hlavu s tím, že by to asi ještě podezřelejší, ale stejně se kolem sebe ostražitě koukala, kdyby měl někdo v plánu za ní přeci jen jít. K tomu naštěstí nedošlo a zanedlouho proklouzla do ulic Londýna, které i v momentální době žily svým životem. Již věděla, kam má přesně jít, protože se jí Aidric nezapomněl zmínit, kde přesně jeho byt leží, ale stejně si Pandora předem něco málo zjistila. Ne že by svému kamarádovi nevěřila, ale měla ráda jistotu a koneckonců byla bývalou studentkou Havraspáru! Když už byla o notný kus dál od Děravého Kotle a byla si mnohem jistější, tak své kročeje zvolnila a dopřála si zkoumavý a zvídavý pohled na okolí, které se zaujetím a s očima navrch hlavy nadšeně sledovala, přičemž se jí v jasně modrých očích zajiskřilo. Takhle pokračovala dál, dokonce si sem tam energicky poskočila při své chůzi, až se kolem ní rozvířil kobaltově modrý vodopád vlasů, čímž na sebe nejspíše strhávala pozornost kolemjdoucích. Co se týkalo jejího oblečení, to mohlo být kupodivu v rámci možností považováno za normální – jen kraťasy a tričko na ramínka. Sám Aidric se nad ní nejspíše opravdu slitoval, když jí pověděl, že by bylo nejlepší, kdyby si pro dnešek nevzala šaty, ale něco sportovnějšího… a vlastně, i kdyby jí něco takového neřekl, tak Pandora už po tom, co jej znala, prozíravě odtušila, že šaty by nebyli dvakrát nejlepší volbou (ale nepochybovala o tom, že zrovna mladému Thorntonovi by to nevadilo).
Pomalu se blížila k místu, kde měli sraz a ani ne po chvilce se jí před očima vyrojil obraz mladého muže, jenž se opíral o motorku, nastavoval tvář letnímu slunci a působil, jako kdyby si prohlížel stavbu před sebou, ale Pandora odhadovala, že nad něčím přemýšlí. Chtěla si ten výjev před sebou vrýt do paměti, protože v takových okamžicích, kdy o ní nevěděl, si ho mohla potají se vší zaujatostí prohlížet. Modrovlásce se na rtech objevil potutelný úsměv a své kročeje o poznání zpomalila, snad aby mladého muže nevyrušila, když už se zabýval něčím jiným, než tím, aby se podíval jejím směrem. Pomalu ale jistě se přibližovala, než se zastavila a odešla na druhou stranu, aby se záhy objevila za Aidricovými zády. Nejraději by mu dala dlaně přes oči a zeptala se, aby uhádl kdo to je, ale to by vzhledem ke skutečnosti, že je dělila jeho motorka, asi moc nešlo. A možná jí taky předem prozradil neudržitelný tichý chichotající smích, než utichla s rukou na jeho zádech. „Ani hnout, ty holomku neposlušná!“

Zatímco Aidric čekal na Pandoru, která měla přijít každou chvíli, přemítal čas od času nad událostmi posledních několika měsíců. Ač měl volno a myšlenkami se měl ubírat dávno směrem, který měl mířit od jeho starostí, bez Pandory jako by zase o trochu zvážněl. Zhluboka se nadechl, aby do plic nasál trochu toho městského vzduchu a zbavil se tak obav o svou rodinu, které se stále méně líbilo, čeho se ministerstvo dopouští. Ale museli mlčet, všichni do jednoho. Zatím. Natáhl se trochu ztrápeně k batohu a ponořil do něj celou ruku, dokud nenahmatal věc, kterou hledal. Když vytáhl z ruksaku pilotky, nasadil si je už s větším nadhledem na nos a založil si ruce na hrudi přemýšleje, kde se asi jeho úchylná firma schraňující čepice zase courá. Ani ho nenapadlo, že by Pandoru mohlo napadnout se k němu přiblížit zezadu. Ještě ke všemu, když už byl teď kvalifikovaným bystrozorem a byl cvičený na podobný styl útoku – přímo zezadu. A třebaže ho ženin smích upozornil, co se k němu blíží, nehodlal jí kazit radost a zůstal do poslední chvíle stát opřený o motorku. Jakmile ho Pandora oslovila a položila mu dlaň na rameno, jako kouzlem z něj spadla zvláštní tíha zodpovědnosti a starostí, které ho doposud trápily. Mnoho lidí se mohlo naučit mnoho kouzel, ale Pandora McLarkenová ovládala jedno konkrétní, které nezvládal nikdo, koho kdy poznal. Bylo neviditelné, nedalo se provést hůlkou. Byla to záležitost čistě lidského srdce.
Trochu prudčeji se otočil k dívce, naklonil se nad motorku a pilotky si stáhl skoro až ke špičce nosu, aby mohl modrovlasé ženě pohlédnou zpříma do očí. „Jeden by si myslel, že žena tvého postavení bude mít vytříbenější slovník,“ rýpnul si do ní zcela nezdvořile, zatímco mu na rtech pohrával ten známý záludný úsměv. „Divoženko,“ neodpustil si, než se začal ženu zcela bez ostychu lechtat. Koneckonců si to zasloužila, když ho chtěla vylechtat. Byla to přímá provokace a pobídka k tomu, aby na ní byl spáchán atentát. „Já ti dám holomka,“ prohodil pobaveně, zatímco se i on sám smál. Nebylo šance, aby mu Pandora utekla, i když je od sebe dělila jeho motorka. Po chvilce se nad ní ale přeci jen slitoval a objal ženu kolem pasu na uvítanou. Zvláštním způsobem mu celý ten čas chyběla, a i kdyby se jí to pokoušel říct těmi nejkvětnatějšími větami, nebrala by to tak vážně, jako gesto, které si vůči ní dovolil. Rukou, kterou měl ovinutou kolem jejího pasu, přitáhl k sobě, čímž dívku vysadil na motorku, takže nyní byla mašina rovnoměrně zatížená z obou stran. Aby snad Pandoru neuváděl do rozpaků, svou ruku stáhl a z batohu vylovil mapu Londýna. „Takže…“ zazubil se na dívku, sundal si pilotky z nosu a zasadil je Pandoře do kobaltových vlasů. „Můžeme začít tady,“ podsunul Pandoře mapu a ukazoval na tečku, pod kterou byla napsaná katedrála svatého Pavla. Na mapě bylo ještě několik dalších teček, což znamenalo, že toho za den asi objedou hodně, případně jen to, co si oba dva vyberou. „Rozhodně se musíme podívat do Toweru a do Westminsterského opatství,“ dodal zapáleně, zatímco hleděl nadšeně do mapy. Jako by ani nebyl bystrozorem, ale malým klukem, který se těší, až vyrazí za dalším dobrodružstvím. Když se znovu podíval na Pandoru, zda ji tím spíš víc nevyděsil, koutky se mu zvedly do lišáckého úsměvu. „A jeden malý nepodstatný detail,“ ještě záludněji se pousmál, až poodkryl horní řadu bílých zubů, což jen znamenalo, že to bude de facto jen horší. „Pojedeme na téhle krásce,“ pozvedl Aidric lákavě obočí a podal Pandoře helmu. Vzhledem k tomu, že byl výlet především v jeho režii, nechtěl ochudit ženu o žádný z mudlovských zážitků. A silně pochyboval, že někdy předtím na motorce seděla.

Neměla v úmyslu Aidrica tolik vyděsit, ale možná, že kdyby mu krapet pocuchala nervy, samozřejmě v dobrém slova smyslu, tak by to tak špatné nebylo a ještě k tomu by se ze srdce rozesmála… Jenže on zřejmě o její přítomnosti už dopředu věděl, nebylo se koneckonců čemu divit, když se sama nevědomky prozradila typickým pobaveným smíchem, ale ve výsledku za to byla ráda. Nevyděsil se, ale na druhou stranu si procvičil reflexy, i když to lechtání si mohl odpustit stejně jako tu nevybíravou poznámku. Ba ne, nemohl! Ačkoliv se Dora pro začátek zatvářila značně uraženě, tak jí to moc dlouho nevydrželo. Chyběly jí jeho přidrzlé poznámky, to jeho popichování a provokování, kdy využíval každé příležitosti a předně, což si najednou uvědomila ve větší míře, tak jí chyběl i on sám. Nicméně se mu nechtěla jen tak lehko dát, a jakmile po ní vystartoval a začal jí lechtat, tak se přirozeně začala bránit, třebaže měla jako dívka menší sílu a hlavně se u toho bezděčně rozesmála nahlas. Kdyby je v tu chvíli někdo viděl, s největší pravděpodobností by si myslel, že jsou oba šílení.
A nebyla ona šílenost to nejlepší? Ve světě, kde se všechno bralo až příliš vážně, protože nadcházely zlé časy, a nebylo tedy místo pro žádnou radost, byla za toto šílenství opravdu ráda. Po dlouhé době, skutečně po dlouhé době, se mohla ze srdce rozesmát zvonivým smíchem, což bylo nesmírně uvolňující, že jestli měla do té chvíle ještě sem tam vážnější myšlenky, tak se právě rozplynuly jako mlha nad ránem. „Máš pravdu, ty nejsi holomek, to může být kdekdo, ale ty jsi přímo ten nejdrzejší a nejprovokativnější drzoun ze všech,“ vyplázla na něj komicky jazyk v celé své kráse, ale jakmile se jeho dlaně ocitly ovinuté kolem jejího útlého pasu, tak zkoprněla a zrudla až po špičky uší. Dívala se mu s nadzvednutou hlavou neochvějně do očí, a třebaže se jí začaly nezadržitelně chvět dlaně, které samovolně dopadly na jeho hruď, necítila žádnou potřebu se od něj odtáhnout ve snaze si chránit svůj osobní prostor. Bylo to zvláštní vzhledem k tomu, že obyčejně si nikoho tak blízko nepouštěla, měla pro to koneckonců své důvody, ale Aidric, jako by se zkrátka dokázal vplést do jejího života, do jejího osobního prostoru tak snadno a lehce, jako by tomu tak prostě mělo být. Ale bylo pravdou, že se v jeho blízkosti cítila nervózně a rozpačitě, což jí činilo ještě větší problémy přemýšlet nad jinými věcmi, než nad tím, že… on tak krásně voní. A v tu chvíli, co se jí přesně tato myšlenka objevila v hlavě, tak měla sto chutí se plácnout do čela. A určitě by to udělala nebýt toho, že jí ruce snad zkameněly, nebo co. Překvapeně vydechla, když ji vysadil na motorku, přičemž se pevněji chytla za lem jeho oblečení a nakonec byla ráda, že sedí. Dost možná by se jí v další chvíli podlomila kolena. U všech Skotů, Doro, vzchop se, snažila se uklidnit, než se oba zakoukali do vytažené mapy. To už bylo i snadnější se uklidnit a soustředit se na něco jiného, než na jeho vůni a objetí, nebo si to aspoň Dora pokoušela nalhávat, protože myšlenky byly jednoduše svině. Ale Dora taky uměla být pořádná potvora, když se jí chtělo. A to bylo celkem často, zvláště s ohledem na to, že jí to zkrátka bavilo a ani teď nehodlala nevyužít naskytnuté příležitosti, když si sundal pilotky, které mu rychle a obratně tak trochu vytrhla a sama si je důležitě nasadila na nos a ještě s důležitějším výrazem pokývala uznale hlavou, jak se tak koukala po zvýrazněných místech, na které se dnes vydají. „Tolik míst a tolik památek, to se mi opravdu líbí. Musíme to obhlédnout všechno, ale jak chceš… Eh… Dle tvého širokého úsměvu usuzuji, že to myslíš opravdu vážně. A já… jsem samozřejmě pro! Nemám žádný strach a víš proč? Protože budu s tebou a… taky mám napsanou závěť, kde všechno odkazuji svému oblíbenému Máslovému ležáku,“ Rozpovídala se překotně, sem tam se i zadrhla s překvapeností, ale předně s velkou dětskou radostí, přičemž jí zajiskřilo v očích. Měla ráda dobrodružství a sama byla pro každou špatnost a Aidric to moc dobře věděl. „Jak vypadám?“ Otázala se, když si nasadila helmu, se kterou měla zpočátku trochu problém, ale nakonec to tak nějak zvládla, takže se na něj zazubila a objala ho kolem pasu. Ano, uvědomovala si, že opět krapátko červená, ale bylo to pohodlnější takhle, než ho za jízdy škrtit kolem krku.