Kdy: 20. 12. 1977 ve 12.00
Kde: Forde Abbey
Kdo: Atticus A. Tremlett & Alaska R. Osborn (+kdokoliv z významnějších čistokrevných rodů, kdo má chuť se zjevit)

_________________

Svatba.
Zatímco matka posledních pár dní s ledovým klidem ve tváři pomáhala chystat výzdobu na jeho vlastní popravu, Atticus sedával zavřený ve svém pokoji a četl si cokoliv, co se mu zrovna dostalo pod ruku. Zprvu se pokoušel ignorovat, že se ta svatba týká jeho maličkosti, ale postupem času už to nešlo. V jejich sídle se vystřídalo hned několik kouzelnických krejčíků a švadlenek, aby mladého pana Tremletta přeměřili, obkreslili, probodali špendlíky a nakonec na něj navlékli cosi, co mělo být jeho svatebním oděním. Atticus s vděčností přijal fakt, že se jeho slavnostní oděv podobá uniformní dokonalosti kruvalských hábitů, ačkoliv látka, ze které byl ušitý, nebyla červená ale stříbřitě modrošedá s lemy z tmavě šedé kožešiny na plášti, který mu měl v onen slavnostní den viset přes rameno. Když neprotestoval, nikdo ho už víc neotravoval, protože kdo byl, aby sám navrhoval výzdobu vlastní svatby. Nebo aby se nedejmerlin snad ptal na to, jak jeho budoucí žena vlastně vypadá.
Když nadešel den D a Atticus byl navlečen do slavnostního hábitu, při pohledu do zrcadla se mu stáhlo hrdlo. Jeho kamenný obličej byl snad ještě kamenější než obvykle, když si zapínal knoflíčky na rukávech kabátu, a snažil se z hlavy vytěsnat všechny myšlenky na Scarlet, které se s chutí zahryzávaly do jeho svědomí. Hlasy z haly jeho náladě ani trochu nepřidávaly, protože to znamenalo, že se začali trousit příbuzní jak vosy na dýňovou šťávu, a všichni zněli tak vesele, až se z toho Atticovi chtělo křivit pusu znechucením. Jak rád by zůstal v salonku před zrcadlem, ale brzy ho opustil i ten poslední pokorný služebníček pana ministra, aby ho zanechal o samotě jen s vlastním odrazem v zrcadle a černým svědomím ohledně zlatovlasé slečny Craneové.
„A jak to zvládá Atticus?“
Strýček Isaiah zněl opravdu upřímně, jako by snad měl vážně zájem o synovcovo blaho. Atticus si dokázal představit, že otec přejde takovou otázku mlčením, a matka se diplomaticky chopí neutrální odpovědi.
„Co by měl zvládat, prosím tebe? Děláš, jak kdyby proti té svatbě něco měl!“
A to byl pro změnu druhý strýček, jak milé od něj.
Atticus si dlouze povzdechl a naposledy se na sebe podíval do zrcadla, než se odebral k jámě lvové, tedy do hlavní haly, aby se s příbuznými pozdravil. Samozřejmě tu pár lidí chybělo, ale u tety Amelindy předpokládal, že dorazí až na obřad se svou rodinou, a stejně tak to očekával od všech vzdálenějších příbuzných a dalších pozvaných i nepozvaných.
Jen co se ukázal ve dveřích, celá společnosti utichla a upřela svoje pohledy přímo k němu. Ne, že by Atticus nebyl na pozornost zvyklý, ale v téhle situaci by možná raději splynul s okolím. Matka se tvářila ledově jako obvykle, otec upíjel whisky a stejně tak oba strýcové a Lavinius Tinkerbell, kterého Atticus ze salonku neslyšel. Pan tajemník se na něj usmíval, což mu možná přišlo ještě děsivější než nijak se netvářící otec. „Měli bychom vyrazit. Nebylo by vhodné nechat všechny čekat.“ Nač prodlužovat svou vlastní agonii.

Atticus se společně s ostatními přemístil na bezpečné místo nedaleko Forde Abbey, kde na ně čekaly vyzdobené sáně, neboť zem pokrývala vrstva sněhu. Sotva nastoupil, saně tažené bílými koňmi se rozjely, aby o nějakou dobu později zastavily před místem, kde se měl uskutečnit obřad. Když Atticus shledal, že tu jsou mezi prvními, mlčky pokýval na pozdravy všech dosavadně přítomných, což zahrnovalo i zbytek Tinkerbellových, pana McKaye s ozdobou ve formě Payton Aldwinckleové na ruce, minimálně jednu Van Helmontovou a suitu ze strany Ravensdaleů. Atticus očekával, že se už tak početná společnost ještě rozroste a raději se vydal hledat někoho, kdo měl během obřadu způsobit otcův infarkt – svého svědka.

_________________

O tom, že se na svatbu chystá i Charles Queen, pravděpodobně věděl jenom sám Atticus, který ho pozval a požádal ho, aby mu šel za svědka. A Charlie tu nabídku s nadšením přijal, když si uvědomil, že dost možná oddělá ministra kouzel infarktem. Romulus Tremlett totiž neměl nejmenší tušení o tom, že se jeho dva synové stihli jakž takž poznat a víceméně se spolčili za jeho zády. Charlesovi se tohle spiklenectví nadmíru zamlouvalo.
K Forde Abbey dorazil včas, možná dokonce s lehkým předstihem, protože nerad chodil kamkoliv na poslední chvíli, obzvlášť jednalo-li se o tak důležitou událost, jako byla svatba jeho bratra... s jeho spolužačkou.
Protože tu moc lidí neznal - respektive znal některé tváře, ale osobně neznal skoro nikoho - motal se Charlie mezi lidmi a jednoduše se pokoušel splynout s davem. Docela se mu to dařilo - vždycky dobře věděl, jak se chovat ve společnosti, a navíc na sobě měl drahý oblek šitý na míru, který mu vážně ohromně slušel. Že sem tak úplně nezapadá, protože nevyrůstal mezi čistokrevnou smetánkou, prozrazoval snad jen jeho chvílemi dost nejistý výraz, který se ale snažil maskovat falešným úsměvem.
Upřímně doufal, že ho brzy vyhledá Atticus a dá mu nějaké rady, jak to tady úplně nezvorat. Ne že by Charlie nevěděl, co svědci na svatbách dělají, ale tohle přeci jen nebyla žádná vesnická veselka. A navíc tu byl jejich otec.

_________________

Atticus, nemaje co jiného na práci, svého bratra vážně vyhledal a to dokonce dřív, než stihla svatba skončit. Už tak se mu zdálo, že se táhne bezúčelně dlouho, a to ani pořádně nezačala. „Charlesi!“ zvolal, když bratra v davu zahlédl, a propletl se k němu s několika „dovolte, prosím“ nebo „cestu pro ženicha“ skrz početný dav. „Jsem rád, že jsi dorazil.“ Atticus zněl upřímně a upřímně to i myslel. Zatímco zbytek společnosti by pro dobro světa mohl jít klidně do háje, Charles mu připomínal, že svět existuje i tam venku a ne jen v jejich perleťově dokonalém živoření vyvolených. Viděl si otce? Ne to nebyl dobrý začátek konverzace, která měla být příjemná, navzdory zvědavým a mnohdy nepříliš spokojeným výrazům přítomných snobů. Atticus ale zalitoval jen na chviličku, že svého bratra požádal, aby mu přišel za svědka, a vystavil ho tak jako jehňátko před smečkou hladových tygrů. „Jak se cítíš?“ V podobné situaci byla taková otázka určitě na místě a Atticus nepochyboval, že odpověď bude veskrze negativní, protože ani on sám se tu necítil dvakrát dobře. A pak tu byly ty pohledy.
Charlie s Atticem se teď snad víc než kdykoliv jindy jeden druhému podobali a o jejich příbuzenství nemohlo být pochyb, což zvědavým očím všetečných dam nemohlo uniknout, a začaly spřádat své sítě, jimž nemohla proklouznout ani moucha, natož takový úlovek jako skandál na ministerském podnose. „Usmívej se, budeš slavný,“ sykl Atticus k bratrovi a nervózně se rozhlédl po hodinách, které by mu ukázaly, kolik času mu ještě zbývá, než poprvé spatří svou nastávající.

_________________

Svatba.
Atticus se možná kdesi na opačném kraji Londýna značnou dobu srdnatě tvářil, že se ho nic takového netýká, Alaska však tohle privilegium neměla. Šití svatebních šatů byla dlouhá práce, i když Osbornovi povolali do boje ne jednoho, ale docela značný počet krejčích a švadlen, kteří Alasku obletovali tak dlouho, že měla pocit, že jí z toho vypoví službu minimálně jedno koleno. Výsledkem však byly šaty, které vypadaly, jako by vypadly ze zasněžené pohádky.
Kdykoliv se na ně Aljaška podívala, bylo jí do breku.
Všechno bylo dokonalé, všechno bylo bílé, všechno se půvabně třpytilo - ne moc, přesně tolik, aby to zapadlo do vkusných mezí. Všechno bylo pečlivě naplánováno tak, aby se svatba zapsala mezi nejvýznamnější společenské sešlosti roku - všechno až na to, že se svatebčané dosud neviděli, minimálně jedna polovina budoucího páru ani náhodou nechtěla vdávat a měla pocit, že je zahnaná do kouta jako štvaná zvěř. Mohla od oltáře utéct, ale copak by se pak dokázala rodině podívat do tváří? Jediný, kdo by ji pochopil, by byla Donna - a ta měla v plánu zůstat v Americe. Alaska ji nemohla následovat.
Když přišel den, kterého se tolik bála posledních několik měsíců, byla Aljaška na pokraji nervového zhroucení. Samozřejmě, dařilo se jí držet zdvořilou fasádu, usmívat se, když to po ní bylo vyžadováno a celkově se chovat tak, aby z každé sociální interakce vyšla se štítem slušně vychované mladé dámy, v očích ale měla hluboce vepsanou paniku a ruce se jí třásly. Jaké štěstí, že to nikoho nezajímalo.
Hodnou chvíli se na sebe dívala do zrcadla a připadala si v bílých šatech s tuhým živůtkem nepatřičně. Byly to krásné šaty - bílé jako padlý sníh, těžké, pokryté pavučinou krajky. Na krku se jí blýskal diamantový náhrdelník, ve vlasech měla tiáru, která vypadala jako z ledu, kolem ramen přehozenou bílou kožešinu. Aljaška ale kromě na první pohled předražené nádhery viděla také kostnatá ramena, která vystupovala nad krátkými rukávy, kruhy pod očima, které se jí stále ještě nepodařilo pořádně zakrýt, a nešťastný pohled v očích, který by se jí nepovedlo smazat, ani kdyby se snažila, seč mohla. Připadala si jako dítě navlečené do matčiny róby jako dort.
Pak ovšem řečená matka dotančila do místnosti, a nedbajíc zřejmého zoufalství své dcery, začala nepřetržitě cvrlikat o tom, co by se ještě mělo doladit. "Podívej na ty kruhy, to tak nemůžeme nechat, máš volný živůtek, musíme to utáhnout, a Aljaško, co ty boty?" Aljaška na sobě neměla boty. Odevzdaně si pomyslela, že tohle je stránka její matky, kterou dosud nepoznala. Jakou by asi měla radost, kdyby se vdávala nejen ona, ale i Donna?
Netrvalo dlouho, než Alaska nemohla přes sešněrované šaty skoro dýchat, na nohou měla takřka popelkovské střevíčky, a pod očima žádné kruhy - smutný lesk v očích jí však přesto zůstal, a dělat s ním nikdo nic nemohl.
Když sešla schody do haly, a zvládla si u toho nesrazit vaz o lem šatů, které ji táhly k zemi, jako kdyby byly z kamene, čekal na ni otec s otázkami, na které nemohla docela dobře odpovědět. "Jak se cítíš? Velký den, viď?" Měla mu snad říct, že by se nejradši propadla osm stop pod zem, a tam také zůstala? Pokusila se tedy vsadit na mužský způsob uvažování, a s křečovitým úsměvem jednoduše přikývla. Že to asi vyšlo, zjistila na tom, jak se otec spokojeně zatetelil a dceřinu odpověď si evidentně vyložil jako víceméně kladnou.
Čas nastoupit do kočáru, který na ni čekal před sídlem, nastal až moc brzy. Sice málem nevylezla po schůdcích, byla jí ovšem včas podána pomocná ruka v podobě Rodericka Osborna a Robyn, která se sice tvářila podobně nenadšeně jako Aljaška, ale pomohla jí s řečeným lem šatů, který dělal takové problémy.
A pak se kočár rozjel vstříc Forde Abbey a Alaska začínala stále více a více propadat panice. Teď ji koneckonců nikdo neviděl, a ona si to mohla dovolit.

_________________