"Möchtest du Schokolade?" nepatřilo zrovna mezi věty, které bych toužil slyšet od pochybného Němce ve vlaku, a mírně mi to připomínalo něco, co by člověku řekl Mengele těsně před tím, než ho připoutal k operačnímu stolu. Čokoládu jsem tedy navzdory všemu svému přesvědčení o tom, že jídlo se neodmítá a sladké už vůbec ne, poslal posunky a zuřivým vrtěním hlavy do háje, a upřímně doufal, že se nás už na nic nezeptají, protože jinak budu skákat z okna a doufat, že nedopadnu do Buchenwaldu.

Když jsme konečně zastavili v Praze, byl jsem unavený, nevrlý a všechno mě bolelo, protože jsme cestovali zatraceně dlouho. Během poslední půlhodiny se mi podařilo usnout, což taky nebyl úplně slavný nápad - dunění vlaku o koleje mi bylo tak cizí, že se mi zdála tak maximálně další noční můra, a já se vzbudil dobře před příjezdem na hlavní nádraží. Člověk by řekl, že mi to mělo stačit k tomu, abych se probral. Omyl. Na svět jsem koukal jako ospalá sova a přemýšlení mi trvalo mnohem déle, než by mělo. Možná taky proto jsem na Arsenovo ruské brebentění chvíli zíral jako tele na nové vrata, než jsem váhavě zakýval a pro změnu se tvářil, jako že všemu rozumím a jsem totální rozený Rus, děkuju pěkně.
"Čím dřív budu moct mluvit, aniž by mě někdo chtěl zastřelit, tím líp," zabručel jsem potichu zpátky, protože jakmile mi došlo, že komunisti, cítil jsem se trochu jako Pražák v Karlových Varech a neustále se bál, že šlápnu vedle. Neměl jsem tušení, jak tenhle mudlovský výmysl funguje, jenom jsem na něj slyšel fakticky špatné reference, a nechtěl skončit pět stop pod českou zemí, domovem rozhodně ne mým.

_________________

Cassidy vyhlížel jako sova za slunného poledne. Arsen si povzdechl, chňapl kufr a rozhodl se, že nejdřív si někde složí věci a ujistí se, že večer budou mít kam složit hlavu. Řešit, jestli Cassidy neprozradí nešikovně, že jsou ze Západu, čímž by přitáhli nevítanou pozornost, může až potom. Stát se to mohlo kdykoli, i když brebentění se skotským přízvukem někdy znělo jako úplně cizí jazyk. Arsen si vybavil Gladstoneovou z ošetřovny, a s očima zabodnutýma do rozhlížejícího se zrzka se v duchu téměř modlil, aby to byl kdyžtak ten případ.
Nedaleko se v jedné z historických budov nacházel hotel dost zastrčený, aby se nemusel bát o StB ani o to, že v ubytování nechá zbytek úspor. Bylo to trochu zašlé, ale našly se tu pozůstatky zlaté secese. Majitel hotelu zřejmě neměl motivaci se tu o to starat, ale i přes malou vrstvičku prachu byl pokoj celkem čistý. Jen tak pro upřesnění, byl to ten jeden pokoj. Pokud Cassidy nevytáhl z rukávu další překvapení a nezaplatil si vlastní.
"Mám pocit, že tu nefungují ani taxíky, ale možná bychom si mohli odmávnout bryčku," zabrblal Arsen sžíravě na účet místního prostředí, které se mu zdálo mírně... opožděné. Dokonce i s tím, že byl zvyklý na kouzelnické poměry, které se v tom obzvlášť vyžívaly. Paradoxně o chvilku později vytáhl starobylou mapu, kterou si rozložil na kolenou. Byly v ní magickou fixkou označená místa, která lehounce zářila a pohybovala se, šipky a poznámky.
"Hm, hm. Fajn, tady je městská knihovna - kouzelnické oddělení to během okupace pěkně odneslo a teď se dost těžké se tam dostat k těm zbytkům svazků. Slyšel jsem, že co nemají pod palcem komunisté, to zase drží Olšenkové, nebo nějaký jejich vazal... ale podle jiných zvěstí se ke knihovně právěže nedostali, i když o to usilovali. Nikdo neví, kde přesně by měla být, tohle je vstup do normální mudlovské. Hádám, že ta kouzelnická bude někde poblíž. Tady," ukázal prstem o něco dál, "je Zlatá ulička. V šestnáctém století tam prý nějakou dobu bydlel jeden podivínský alchymista, než se odstěhoval kvůli Rudolfu II. Byl prý pěkně namíchnutý, že si na dvůr tahal šarlatány a skutečné umění upadalo, ale podle jedné knihy o bádání ve starých dobách tam schoval nějaké poznámky, které by se mi mohly hodit. Bohužel údajně zemřel při nehodě u míchání lektvaru, takže si nejsem tak jistý, že to vůbec k něčemu bude, ale... Jestli tam na to ještě nepřišel jný šťoural, trochu se bojím, že nenajdeme nic," uzavřel a ostatní zlatavé kroužky a škrtance zatím nechal bez poznámky.

_________________

Bylo jenom štěstí, že mě při poslouchání vší té ruštiny napadlo veskrze totéž, co Arsena - skotskou angličtinu často nerozklíčuje ani množství Londýňanů, jaká je pravděpodobnost, že ji správně odhadnou tady v té díře? Veškeré další poznámky, které jsem mohl mít, byly tedy natahovány do podivně hopsavé intonace, a vlastně bylo docela možné, že mi v tuhle chvíli pořádně nerozuměl ani sám Arsen. Neserte Skoty, dokážou vás pomluvit ve vašem vlastním jazyce, aniž byste na to přišli.
Hotel, který Quinn našel, vypadal už o něco bezpečněji, než samotné hlavní nádraží. Tedy, rozhodně nepůsobil tak, že by se měl zpoza rohu každou chvíli vynořit někdo, komu by se naše cizokrajné drmolení nemuselo vůbec líbit. To, že tady byl prach, to stálo na samotném konci žebříčku mých problémů.
"Neříkej mi, že se budeme muset naučit... čím to tu mluví? Čečenštinou?" odhadoval jsem, stále ještě nesrozumitelně a nekompatibilně s normálními Angličany. "Bryčku ani omylem, ten tým jsem za tebe nepřevzal proto, aby ses mohl začít flákat. Pěšky, jinak budeme všichni běhat kolem jezera," pohrozil jsem Arsenovi taktikou Patricka Caydena, a bez keců se odebral do toho jednoho pokoje, na který jsme se složili. Překvapení se nekonalo, všechny moje peníze putovaly do Arsenova nápadu, takže jsem na utrácení za vlastní ubikaci zrovna neměl - a ostatně, jednou jsem už do toho Mrzimoru chodil. Pro něco to být muselo, i kdyby jen kvůli mojí schopnosti spát na libovolném povrchu a schopnosti sežrat obrovská kvanta jídla. Na postel jsem ale skočil prakticky šipku, a klouby křupaly, když jsem se po dlouhé cestě vlakem protahoval a od srdce nadával na železnici.
"Takže nebude dojemné rodinné setkání?" převalil jsem se na břicho a zašklebil se, konečně ochotný věnovat Arsenovi trochu té pozornosti, která předtím padla na srovnávání krčních obratlů. "Rudolf druhý byl ten s tím zeleninovým portrétem?" zajímal jsem se, protože jsem zvládnul před odjezdem něco málo načíst, i když toho vážně nebylo moc. "Fajn, kde začneme? Hledáním kouzelnický knihovny, nebo půjdeme do tý Zlatý uličky? Oboje bude o hubu, když nás někdo najde lézt oknem na soukromý pozemek," mínil jsem a uhnízdil se uprostřed postele v tureckém sedu.

_________________

"Česky," opravil Arsen Casse netrpělivě. "Je to trochu jako ruština, až na to, že tady mají asi sedm pádů v mluvnici a většinu jazyka si vymysleli někdy v devatenáctém století těsně před tím, než by přirozeně zanikl, nebo něco takového. Je to skoro tak hrozné jako islandština..."
Na pohrůžku běhání se pobaveně zazubil. "Zapomněl jsi na to, že při tom běhu se chceš nechat nosit. Škoda, tohle jsem já po vás chtít nemohl, holt když jsem měl v týmu samé nedomrlé mřenky..." protáhl naoko zklamaně obličej a pak se rošťácky zaškaredil, aby bylo jasné, že si jenom utahuje.
Při zírání do mapy si nepatrně povzdechl a začal mapu skládat, dokud se mu nevešla do náprsní kapsy kabátu. Opřel se lokty o kolena a zamyšleně se poškrábal na bradě.
"Ani nevíš, jak rád bych zjistil, že mezi Olšenkovými je někdo, kdo mi nechce natrhnout půlky, víš. Jsem prakticky chodící hanba a zostuzení rodu, kterej si libuje v tom, že je čistokrevnej, zazobanej a mocnej... Jo, to byl on," zamumlal zaskočeně, když ho Cassidy přerušil v následujícím výkladu. Rozpačitě se zatahal za ucho. "Knihovna zní líp. Klementinum se tomu říká, nebo tak nějak? Fešácká. Protáhnu se tam s tím správným kožichem a hučkou, když ty si vezmeš něco slušného a budeš dělat, že jsi patolízal. Měli bychom mít nerušeě spoustu času na to to tam omrknout a zkusit nějaké tajné vchody."

Jak se o pár hodin později ukázalo, s tajnými vchody neměli dostatek zkušeností. Arsen už ze sebe stáhl naprosto nevkusné sešité polární lišky a zkoušel oťukávat jednotlivé hřbety knih, nebo za ně tahal. Tak nějak to vždycky mělo být, ne?
Nacházeli se v naprosto opuštěném křídle. Na překrásné leštěné dřevo se snášela tenoučká vrstvička prachu, který každý týden někdo setřel, ani knihy byly evidentně už roky nedotčené. Světla sem pronikalo skromně, ale plně to nahrazovaly obrovské přebujelé lustry. Na chodbičce mezi policemi, které sahaly až ke stropu, se vyjímaly starodávné glóbusy, astroláby a další obdobné ozdůbky. Vlastně to tu trochu připomínalo Brumbálovu pracovnu, jen tu bylo až útlocitně čisto.
Nacházeli se v oddělení, kdy se teoreticky z fáze "mudlovská knihovna" mohli nejsnáze dostat do té kouzelnické, alespoň v to Arsen doufal - tohle bylo oddělení okultních pavěd a ezoteriky, tedy věcí, ze kterých se mu upřímně zvedal žaludek. Nad nimi se točilo schodiště s malou vyhlídkou, přesněji provizorní okrouhlou lávkou se zábradlíčkem, kde se dalo dostat k výše uloženým knihám. Několik sloupů, mozaiky v oknech, vykládaná podlaha...
Arsen pečlivě pročítal všechny vazby a tituly knih, kterých tu bylo požehnaně. Asi tak několik tisíc. Cítil, jak se mu v žaludku usazuje těžko a úzkost - tady mohli strávit i několik dní a nebude jisté, jestli něco objeví...
"Vzal jsem nějaké sendviče, až budeme mít hlad," povzdechl si a rezignovaně se prostě pustil do první řady.

_________________

"U Merlina, kdo se podívá na sedm mluvnických pádů a řekne si, že to je dobrej nápad?" brblal jsem nad čečenštinou a kategoricky přehlédnul fakt, že to je ve skutečnosti čeština. Koho to zajímá. Znělo to podobně divně. "Bezva, takže umělej jazyk. Nezkoušeli náhodou mudlové něco podobnýho s tím... jaksetomu, esperantem?" Konkrétně tuhle kapitolu mezinárodního fiaska jsem považoval za docela zábavnou. Kdybych byl býval věděl o čistonosopleně, kterou se pokoušel prosadit v sedmnáctém století Rosa, asi bych se docela dobře bavil.
Na oko jsem šokovaně zalapal po dechu. "Tak, půlhodina běhání navíc, Quinne. Tohle je podrývání autority kapitána!" zamával jsem ve vzduchu zdviženým ukazováčkem, ale nedařilo se mi držet plechový obličej, takže jsem se zeširoka žulil. "Až se tohle doví Tamsin, jen počkej. Všichni Olšenkové dohromady se jí nevyrovnají," hrozil jsem se smíchem.
Pak jsem trochu zvážněl. Většinou se mi to tak stávalo, když jsem zrovna přemýšlel. "Ty, hele? Přemýšlel jsi někdy nad tím, co by se asi dělo, kdyby ses narodil... hm, ne úplně jako skvrna na čistotě rodu?" Tohle byla chvíle, kdy se úsměv přiloudal zpátky, líný a široký jako kočka Šklíba. "Nosil bys beranice? Kožichy? Byl bys podobně nesnesitelný, jako je Taren Hart? Obnovil bys nevolnictví? Zapaloval si cigarety bankovkama? To jsem chtěl mimochodem vždycky zkusit. Teda, zapálit si cigaretu desetilibrovkou, ne nevolnictví."
Sice jsem měl chvíli chuť omlátit Arsenovi patolízala o hlavu, ale nakonec jsem i já musel uznat, že to asi bude nejlepší způsob, jak se dostat do knihovny, na kterou neustále někdo dohlížel. Pokud jsme tedy nehodlali zkoušet tu zásobu lektvaru neviditelnosti, který jsme umíchali na konci školního roku.

A tak jsme tedy byli jednou nohou v knihovně, zabalení do těch absolutně nejpříšernějších kožichů, jaké jsem si dovedl představit, a tvářili se jako delegace z Kremlu. Měl jsem pádný dojem, že jsem asi na něco alergický, protože jsem měl hrozné nutkání kýchat - nebo to možná bylo tím, že kožichy nebyly z těch nejnovějších. Tak či tak jsem se tvářil jako boží umučení - jak se mi mělo koneckonců podařit udržet snobský výraz, když jsem příšerně potřeboval kýchnout?
"Ježišikriste," zavrčel jsem, jakmile se nám povedlo odlézt z dohledu a najít si příhodně prázdné křídlo, kde bychom mohli... hm. Kde bychom si mohli svléknout ty kožichy. Připadal jsem si jako člen výpravy do Narnie. "Kdo tohleto vymýšlel?" Sešité lišky okamžitě putovaly do nejbližšího rohu, a já se oklepával jako zmoklý pes, protože proboha, fuj. Nošení zvířat nepatřilo úplně k mým nejoblíbenějším kratochvílím.
"Fajn, tak jsme tu," oznámil jsem nakonec, jakmile jsem se jakžtakž zbavil příšerného pocitu, který jsem z kožichu měl, "jde se do práce." Upřímně, tou dobou jsem ještě netušil, co mě čeká. Předpokládal jsem, že přijdeme, najdeme a zase vyfičíme. To, že jsme museli každou knihu projít, mi trochu udělalo čáru přes rozpočet.
"Myslím, že bych sežral slona," postěžoval jsem si u knihy, která už musela mít pořadové číslo minimálně milion. "Kolik těch sendvičů máme?" Rychle jsem zvážil, jak by se dala nezáživná práce prohlížení knih udělat trochu veselejší, a podobně rychle zamítl nápad házet na vazby šipky, protože by mi tu asi nikdo nepoděkoval. "A co vlastně hledáme? Mám se porozhlédnout po kresbách, symbolech, nebo tak něčem? Latinu neovládám, to jen tak mimochodem."

_________________

Timey wimey...

Arsen se pobaveně zaškaredil. Byla to dost zvláštní představa, že by Cassidy svého nejlepšího kamaráda a bývalého kapitána měl nutit pobíhat po famfrpálovém hřišti. Většinou si udržel prostě ten tajnůstkářský a trochu pobavený úsměv, jen u zmínky u Tamsin si odfrkl a totál nadutě dodal: "Tamsince by se nevyrovnali v ničem, i když doufám, že ve vzteku nebudu muset porovnávat. Jo, tak asi... bych měl jinou mámu." Trochu se zamračil a roztržitě si odhrnul tmavé vlasy z čela. Zrovna se skláněl k nižší poličce a zkoušel rozluštit nápis na zašlém, koženém hřbetu knihy. "Hádám že jo. A taky bych nebydlel v Anglii a nechodil do Bradavic. Umíš si představit sebe, že by ses narodil jinam, než kde jsi teď?" popíchl Casse a cukl mu koutek úst.
Najednou se otočil a přehodil si přes rameno kus přečuhující kožešiny, nejspíš nějaký liščí ocásek. Dramaticky zahýbal obočím, které mu společně s očima jediné vykukovalo zpozda té huňaté hrůzy.
"Cassidy Finley, čistokrevný a nafrněný. Oheň?" nabídl jakoby k připálení "bankovku" z jednoho salátového vydání snáře (což mu moc líto nebylo). K tomu nevolnictví se jen víceznačně zašklebil. "Myslel jsem, že tým teď vedeš ty," odtušil nevinně a hodil poněkud netrpělivě snář přes rameno.
Kožich taky během chvilky putoval dolů. Arsenovi vůbec nevadilo, že si Cassidy udělal přestávku, ale sám neustával. Bylo to několik tisíc svazků... Cassidy v tu chvíli už trousil přebytečný zelený salát z galerie někam jeho směrem, dolů.
"Latina je tak 75 % zaklínadel, hlavně ty na přeměňování a formule," odpověděl napůl úst mírně nesoustředěně. Další zahozená kniha. "Ale jinak taky neumím. Hledáme asi... tajný vchod, knihovnu za knihovnou, zrcadlo, možná se tu dá pohnout nějaký obrazem. Znáš tu sochu jednooké čarodějnice naproti staré učebně obrany proti černé magii? Ehm, zjistil jsem, že tam někdo hladový prokopal nejspíš tunel až do Prasinek, přímo do sklepa Medového ráje..." O tajné chodbě u vrby mlátičky se nezmínil jednoduše proto, že Casse pořád ještě nechtěl vystavovat zbytečnému nebezpečí, když se každý měsíc odklízel na noc na samotku.
Najednou se zarazil, zvedl oči ke Cassovi na galerii a vyběhl za ním po točitých dřevěných schodech. Shlédl dolů.
"Hmm. Tohle vypadá skoro jako..." Naklonil hlavu, opřel se o zábradlí a zamyšleně zkoumal mozaiku na podlaze. Kdyby odtáhli támhleten glóbus a posunuli výkladní skříň s mapami... Na dlaždicích se rýsovaly velice nenápadně insignie hůlek a jisker. Je fakt, že zrovna v oddělení okultismu se celkem ztrácely a pro mudly byly rozhodně dost nenápadně...
Seběhl zase dolů a s Cassovou pomocí si udělal prostor. Jednu dlaždicí obalenou pro ztlumení kožichem rozbil stojánkem od glóbusu. Rozdrobila se - pod ní se vinulo kamenné schodiště někam do hlubin.
"Dojíš ten sendvič?" prohodil ke Cassovi a zhluboka se nadechl. Stoupala sem dost nepříjemná zatuchlina a jakési studené, štiplavé sucho, ze kterého měl žízeň už teď. Mírně rozechvělýma rukama vylovil hůlku.
"Lumos."

_________________

"Myslíš k lepšímu, nebo k horšímu? Protože jo, dokázal bych si představit, že se válím v penězích. Občas se mi o tom i zdá," pokrčil jsem rameny a nevinně se zašklebil. "Čistě teoreticky bych mohl být i ze Španělska, kdyby se něco hodně pokazilo." O tom, že mám u moře docela slušnou odnož famílie, jsem nemluvil často, protože jsem je taky moc neznal, ale občas se z toho dělala docela slušná legrace. "Ale radši ne. O tom se mi totiž někdy zdá taky, většinou se budím děsem."
Se smíchem jsem si nechal od Arsena připálit pomyslnou cigaretu ještě pomyslnější bankovkou. "¡Fuego!" zaparodoval jsem jižanský přízvuk, "a než se zeptáš, ne, neumím, tohle je spíš náhoda. Když jseš s Leslie na lektvarech, dřív nebo později se pokusíš přeložit si z dlouhé chvíle slovo "oheň" do co nejvíce jazyků, protože máš pocit, že to někdy budeš potřebovat. Možná vedu, ale skutečný nevolnictví jste ještě neviděli. Si zkus zajít na výměnnej pobyt ke zmijím, Cayden je prý každý ráno a večer nahání kolem jezera." Netušil jsem, co je na drbu pravdy. Moc se mi nechtělo to zjišťovat.
Svačina byla sice fajn pauza, bohužel však vyšla trochu vniveč - jeden pracuje, tři se dívají v mém případě úplně nefungovalo, jelikož jsem byl většinou bytost činorodá. Když Arsen prohrabával police, nedalo mi, a musel jsem taky. Třebaže se sendvičem v ruce.
"Já se neptám na to, co kouzla znamenají, většinou mi jde jenom o to, co dělají," podělil jsem se o svůj postoj, zatímco jsem listoval něčím, co mohlo být asi německy, a fakt se hrozně moc snažil do toho nezavřít salát. "Když teda nepočítám to přeměňování. Občas je to vtipný. Jako například všechno, co končí na -fors." Otočil jsem další stránku, shledal, že tomu nerozumím o nic víc, a ometl z prastarého papíru drobky. "Proč listujeme knihama, který neumíme přečíst, když hledáme tajnej vchod?"
Chodbu za sochou jednooké čarodějnice jsem neznal, protože se o ní někdo neobtěžoval zmínit. Probodl jsem Arsena vyčítavým pohledem. "Neznám." Znělo to, jako kdyby vyluxoval plechovku sušenek a nechal na dně papírek s nápisem "pozdě". Pak ovšem začal Quinn energicky poletovat kolem, a vypadalo to, že z galerie, na které jsem trůnil já, se mu povedlo dole něco zblýsknout. Nechal jsem německou knihu německou knihou a seběhl za Arsenem schody dolů. "Fajn, co se děje? Trocha vysvětlivek?"
Nemusel jsem čekat dlouho. Jakmile se nám povedlo vyklidit prostor, Quinn roztřískal dlaždici glóbusem, až jsem soucitně zasyčel, protože jedna věc byla drobit na knihy a druhá rozbíjet podlahu stojanem. Nedal se mu ale upřít výsledek, protože pod dlaždicí byla...
"Chodba. Panejo. Snědeno, jdem," zahlásil jsem a do tmy pod podlahou skočil nohama napřed jako první, čehož jsem po chvíli trochu litoval - skoro jsem ze schodů sletěl. Vypadalo to, že jdou fakt hodně hluboko, což jsem po chvíli klesání vyjádřil i nahlas, a postěžoval si na velký nedostatek pochodní, na které jsem se vážně těšil.

_________________

Arsen se u představy Cassidyho - španělského granda jen pobaveně zazubil a plácl ho přes rameno. Jestli byla zmínka o tajných dveřích prázdná plechovka, tak ji právě převrátil a odhalil druhé patro. Casse čekaly ve škole ještě nějaké ty roky a mohl by chodbu kliďánko ještě využít.
Právě teď tu ale byla chodba docela jiná, neprozkoumaná. Arsen by taky nejspíš dal přednost efektním pochodním, ale pravda byla, že když bylo někde takhle vlhko, musely by sehnat malou ropnou skvrnu na podlaze, aby případná pochodeň řádně fajrovala. Zatím si tedy museli vystačit s kouzlem Lumos, které se Arsen snažil uzpůsobit tak, aby moc neoslňovalo a neházelo do stěnách zbytečné stíny navíc, kterých by se děsili. Kdokoli šel někdy se zdrojem světla před sebou, věděl, že to je ten nejspolehlivější způsob, jak se připravit o veškeré vidění, a tak držel hůlku při zemi a spěšně dohnal zrzka, který si to štrádoval o dost sebevědomi, než se on cítil.

Chodba jim tak nějak ztratila pojem o čase, který tam pochodovali, ale nakonec pod pavučinkami došli dost hluboko a točivě, že se Arsen musel zastavit, protože se mu motala hlava.
Nakonec se ale přecejen narovnala a před nimi se objevily dveře. Dveře by byly určitě mnohem přátelštější a zvoucí, kdyby se před nimi netyčil kouzelník s dalšími pavučinkami na klobouku. Vypadal dost mrtvě: vpadlé tváře, oči, asi neměl dost zubů, aby zbaštil těch pár sucharů, co tam měl na tácků. U stolku, kde nejspíš posedával při hlídání, měl rozehrané šachy. Musela tu být příšerná nuda, třeba umřel na to...
Arsen udělal krok dopředu, že bytost obejde, a upřímně ho zaskočilo, když se kouzelník pohnul, aby jim kostnatou dlaní s ne zrovna pěstěnými nehty zabránil v průchodu.
"Vážně jsem myslel, že je mrtvý," pošeptal Cassidymu omluvně. Bohužel se tu každé slovo neslo dost hlasitě. Kouzelník nelibě mlaskl.
"Nějakej chytrej," zasípal a Arsen musel uznat, že to nebylo moc taktní. Teď už si přeskládával myšlenky - možná byl chlapík prokletý a musel tu hlídat tak dlouho, že ani nemohl v klidu umřít. Okamžitě zostražitěl, kdyby se náhodou o něco pokoušel. Na hodinách si vyslechl dost varovných příběhů o džinech a hlídačích, kteří si obecně moc rádi prohazovali lstí pozice s nějakým blbečkem, který nevěděl, do čeho jde.
"Můžeme projít? Chceme jenom do knihovny," nadhodil nevinně to, co už zkoušel na knihovnici v Bradavicích, když chtěl, aby ho pustila do oddělení s omezeným přístupem. Nakonec dostal jenom na kousek povolenku kvůli vlkodlačímu lektvaru.
"Do knihovny vejde jen ten, kdo je hoden," zavrhl zaprášený stařík.
Aspoň jsme tu dobře.
Arsen se snažil nenápadně postavit před Casse, kdyby se ukázalo, že je stařík chce něčím zapíchnout. "A to můžeme dokázat jak?" Nechtěl hned začít z rukávu sypat srdceryvné důvody, proč by je měl nechat vejít. Stařík vypadal dost zásadově. Navíc měl hůl, o kterou si sice opíral, ale člověk nikdy neví. Hmm, velmi středověké...
"Kde vždycky včerejšek přichází až po dnešku?" spustil stařík praskavým hlasem a povytáhl jedno huňaté obočí výhružně tak, že měl Arsen co dělat, aby se nezačal smát. Maličko zoufale při tom pohlédl na Cassidyho.

_________________

Bylo štěstí, že jsme měli lumos, protože jinak bychom si na příkrém schodišti vylámali zuby. Nebo alespoň já. Protože jedna věc byla koordinace na rovném povrchu za denního světla, a druhá věc lezení po chcípáckých kamenných schodech v absolutní tmě. Liščí instinkty jsem tou dobou taky ještě neměl, takže bych byl bez kouzla docela v koncích.
Nelehké klesání na dno náhle skončilo, když se před námi bez většího varování objevily dveře. No, někde to končit muselo, ale samotné zjevení dveří mi zas takové starosti nedělalo - to už spíš to, co stanovalo před nimi. Nemělo by to být protizákonné, dosahovat takovéhohle věku? Chlap vypadal, jako by se už třikrát zrodil z vlastního popela a pokaždé to na něm nadělalo vrásek jako na staré rozince. A byl, navzdory veškerému zdravému rozumu, stále ještě živý, jak se ukázalo, když po Arsenovi vyjel zhruba stejně příjemně, jako nová bota.
"Možná je, a tohle je jenom nějakej tik, něco podobnýho, jako když bezhlavý slepice běhají po dvorku," šeptnul jsem Arsenovi a změřil si stařičkou téměř-mrtvolu obezřetným pohledem. Celá ta záležitost "buď hoden a vstup, nebuď hoden a vypadni, sic se se zlou potážeš" se mi ani trochu nelíbila, a nebyl jsem si jistý, jak máme téhle relikvii dokázat, že jsme velice hodni, děkujeme pěkně.
Ukázalo se, že dostat se do prastaré pražské knihovny je zhruba stejně složité, jako infiltrovat se do havraspárské věže. Stařík na nás vybafnul hádanku, a já se zadíval na Arsena podobně bezradně, jako on na mě. Tohle mi něco říkalo jenom okrajově, a já se spíš než filozofickou odpovědí začal zabývat přepočítáváním časových pásem, abych poměrně rychle seznal, že takovouhle bejkárnu nikde na světě nevedou. Nezbývalo než se zamyslet abstraktněji.
Bylo jenom dílem štěstí, že mi v tu chvíli příhodně vytanula podobná hádanka, se kterou na mě někdo vyrukoval před pár lety, a já se tehdy nachytal dost podobně, jako by se mi to stalo teď. "Slovník," vybafnul jsem, než jsem pravděpodobné řešení hádanky stačil zase zapomenout, protože co si budeme říkat, se vzpomínkami starými ne týdny, ale rovnou roky to jde velice snadno.

_________________

Hádanky naštěstí nepokračovaly ve smyslu "kdo to projede, ten bude sněden, milášku", a stařík jenom ustoupil stranou. Zašustil při tom jako starý papír a stejně nebezpečně zasípal. Arsen měl podezření, že buď mele z posledního, nebo tu posledních pár set let hýčká zárovek tuberkulózy, která jen čeká, aby mohla přepadnout nového hostitele, takže se s jakousi uhýbavou úctou protáhl kolem tak, aby mezi ním a staříkem byla co největší mezera. Nezdálo se, že by si to stařík bral osobně.
Vzhledem k tomu, že výsledek pátrání v knihovně už je tak nějak touto dobou jasný, nebudeme zastírat, že Arsen i Cassidy přežili i následující brodění se mělkou, smradlavou vodou, kam neviděli na dno, i když jim voda sahala nejvíc do půli lýtek, pár těch pištících krys a ošklivé slizké breberky na stěnách. Arsen během pár minut popravdě litoval, že ten odporný kožich zůstal nahoře, protože už mu cvakaly zuby. Podzemní prostory nikdy neprosluly zrovna tím, že by v nich bylo kdovíjaké teplo, a Arsen navíc začal ztrácel smysl pro orientaci.
Už několikrát si museli vybrat chodbu, když se ta větší rozdvojila, ale drželi se prostě té větší a menších "bočních" tunýlků si nevšímali. Celé to zavánělo kanalizací, a když už nic jiného, to byla sakra velká motivace vyšplhat zase zpátky na čerstvý vzduch.
Nakonec ještě posledních pár metrů a opravdu se to povedlo - stačilo zatlačit do velkého kulatého poklopu přímo před jejich očima (podezřele připomínal vstup do hobití nory... nebo mrzimorské společenky) a oba dva lezli z vlhka rychle do jakéhosi interiéru, ze kterého se nejprve dalo povšimnout právě znatelné... nevlhkosti.
Arsen se rozplácl na zemi a chvíli vydýchával ten hnus tam dole. Kyslík! lapal lačně po dechu. Sundal si z rukávu poněkud přátelštější krysu a bez cavyků ji vyhodil zpátky ke svým, než poklop zavalil s Cassidyho pomocí aspoň trochu zpátky, aby sem tolik netáhlo. Nechali to pootevřené, protože se ukázalo, že z druhé strany jsou to dveře poměrně tajné (zeď a jakýsi portrét) a ani jeden z nich si nebyl jistý, jak spustit otevírací mechanismus, kdyby se chtěli toutéž cestou vrátit.
"Žiješ mi?" zkontroloval si zrzka, protože dost pochyboval o tom, že by si Cass nechal narůst žábry nebo filtr na smrad a tam dole si to užíval. Moc ho netěšilo, že nejspíš se budou vracet stejnou cestou zpátky, nicméně bohatě mu to vynahradil pohled po místnosti.
Musel hodně zaklonit krk.
Jestli tohle byla tajná knihovna, tak muselo dát sakra práce ji skrýt, protože byla obrovská a o nic méně nádherná než všechno to leštěné dřevo a intarzie tam nahoře... Nebo tak nějak. Arsen si uvědomil, že nemá tušení, jestli jsou pořád v podzemí, nebo vylezli zpátky nahoru (ta cesta podzemím mu zamotala hlavu). I když tu nejspíš nikdo nebyl celé věky, nedržel se tu prach. O tohle místo se někdo důkladně postaral kouzly... Jenom doufal, že to tu není opatřené kouzlem proti zlodějům.
Na druhou stranu...
"Accio kniha o vlkodlačích lektvarech... nebo cokoli podobného!" vykřikl a mávl hůlkou. No, žádná kniha nepřilétla, aby ho praštila do nosu, nicméně v odezvu na ta slova se vedle rozevřela dunivě obrovská bichle přikovaná řetězem k menšímu čtecímu stolku, který se pod její vahou víc než mírně prohýbal. Nalistovala se stránka s rejstříkem, slova od V.
Pod příslušnou kolonkou "vlkodlaci" nebo "vlkodlačí lektvar" byl výčet všech knih, které jen obsahovaly zmínky, společně s číslem poličky i případnou kapitolou. Tohle celé prohledávání obrovské tajné knihovny bez svačiny legitimně urychlilo.
Arsen se zrovna nadšeně probíral stařičkými zažloutlými stránkami pojednání o jednotlivých ingrediencích, o kterých se uvažovalo při vaření dryáku "proti chlupacení" (vše psáno v sympaticky nesrozumitelném jazyce starém asi tak dvě stě let), když se najednou ozvalo zadunění, ne nepodobné tomu s pohárkem želé a dinosaury.
Z podzemní chodby škvírou dolehlo vzdálené cachtání vody, které najednou způsobilo napjaté ticho, a o chvíli později se z dálky ozvaly i hlasy. Další chvilka a dalo se rozpoznat, že to bude čeština trochu jiná, než jakou tu zatím slyšeli, nebo o něco východnější slovanský jazyk. Arsen za dalších pár okamžiků rozpoznal i nadávky ve své druhé mateřštině.
Vrhl rychlý pohled směrem ke Cassidymu a aniž potřeboval cokoli vyslovit, začal si pod bundu cpát co nejvíc knih, které ještě nestihl projít. Bylo načase se zdejchnout.
Problém spočíval v tom, že věděli o jedné únikové cestě, a ta byla právě používána k opačnému postupu.

_________________