Holly snad jako by se ani nesnažila poslouchat, co jí chce Jerry povědět. Proč? Poněvadž on pro ni přestal existovat jako spojenec v momentě, kdy se zeptal, zda si to dítě chce nechat. Proč musel vyslovit takovou otázku? Vždyť po něm absolutně nic nechtěla, a kdyby si to on sem sobecky nenakráčel, nikdy by nedovolila, aby se něco takového dozvěděl. A teď to byla ona a to malé, které rostlo v jejích útrobách a vlastně za nic nemohlo, kdo mu ničí život? Tak moc zklamaná v někom se ještě necítila, a to bolelo o to víc, že šlo o muže, kterého opravdu ze srdce milovala. Byla tak slabá, že tu před ním slzela, ač věděla, že on neudělá absolutně nic pro to, aby ji utěšil. Už ne, už pro něj představovala jen šerednou skvrnu, šmouhu na životě, kterou by nejraději vymazal, zbavil se jí. Ona i její malé. A teď se jí snažil uplatit penězi? Merline, jak mu měla vysvětlit, že vzít si od něj jediný galeon, co galeon, svrček, cítila by se tak hrozně, že by sama se sebou nemohla nikdy žít? Copak to neviděl? Nechápal?
Setřela si slzy z tváře rázným gestem. Musela být přesvědčivá. A ne, nechtěla ukázat, jak moc ji mrzí, že se vlastně tenhle muž hned na místě nesebral a neopustil rodinu kvůli ní. Poněvadž ona takováhle nebyla, a jakékoliv toto přání musela pohřbít uvnitř sebe. Navíc, sáhněme si na srdce, nebyla by schopna takto žít, ne s vědomím, že něco opravdu rozbila na maličké střípky jen kvůli vlastní pošetilé sobeckosti. "Nechte si ten šek, pane Van Helmonte, ani jako od dobrého přítele a dobrodince našeho sirotčince od vás nemohu takové peníze přijmout," opáčila znovu už pevnějším hlasem, přičemž si odhrnula pramen vlasů, který jí předtím spadl do tváře, a zastrčila ho za ucho. "otec mého dítěte zemřel za okolností, které by všemu jménu nijak neprospěly, kdyby vyšly na povrch. A tak bude lepší, pokud vás s námi nebude nikdo spojovat." Ne, nebyla to tvrdohlavost, byl to způsob, kterým se Holly snažila zachránit to, co Jeremiahovi zbývalo z manželství. Copak to nechápal? Nikdo se nemusel nic dozvědět, pokud by na to šli chytře. A že proti ní používal její vlastní minulost? Příčilo se jí to. Vrhla po něm pohled takového znechucení, které jako by snad ani do její tváře nepatřilo. Odmlčela si. "Uvědom si laskavě, Jerry," oslovila ho tentokrát schválně takto, "že to dítě není tvoje od momentu, co jsi dal najevo, že nechceš, aby existovalo, a tudíž nemáš povinnost se o něj nijak starat. Ber to, jako bych ho skutečně čekala s někým jiným."
Pohledem ho provázela ke dveřím. "Sbohem, pane Van Helmonte," dodala prostě, jako by se prostě loučila s nějakým známým, v jejím pohledu nebyla stopa po předchozích slzách, ani po žádné jiné emoci, a i Jeremiahovi v tu chvíli muselo být jasné, že až dole ve schránce najde hozený šek, tak ten skončí roztrhaný v koši, nebo ještě lépe, v krbu. Protože ona to, co řekla, myslela vážně. Nechtěla už s tím mužem mít nic společného. Tedy, nic, kromě malého života, který rostl uvnitř ní, a který hodlala milovat jako svůj celý svět.

***part 1: the End***

_________________

Byl začátek září a Jeremiah tentokrát do Bradavic nenastupoval, namísto toho si ve svém diáři pročítal své naplánované akce na září a hořce si uvědomoval, že to jsou většinou akce Moreen a on dělá pouze doprovod. Což neznamenalo, že by svou ženu nerad doprovázel, ale rozhodně ne dvakrát týdně. Každopádně, nemohl si stěžovat, protože se do toho namočil sám, nejen tím, že ve snaze získat si Moreeninu důvěru zpět se vzdal místa v Bradavicích a slíbil, že na chvíli s prací přestane a bude se věnovat rodině, ale pokud se to vezme úplně od základů, tak také tou samotnou nevěrou. A i když slíbil, že s Holly Beckettovou už nebude mít v životě kromě toho dítěte nic společného, že s ní nebude udržovat žádný kontakt, ani dokonce ten korespondenční, i tak se v něm posledních pár srpnových dnů hýbalo svědomí, když přemýšlel, zda to matka - samoživitelka všechno zvládá. Zda má vůbec kde bydlet, ale především, zda je zdravotně v pořádku a všechno jde tak, jak by mělo. Jistě by pro něho bylo snazší, kdyby to tak nešlo, ale v životě nikomu nepřál nic zlého.
Nakonec, když Moreen odcestovala do Paříže na svou další přehlídku a on se k ní měl přidat až o den déle, až předá Meredith svému otci k hlídání, rozhodl se v podvečer poprosit sousedku, aby dcerku pohlídala a vydal se do malého podkrovního bytu. Vlastně ani nevěděl, z jakého důvodu to dělá. Chtěl se přesvědčit, že mu nelhala? Že je v pořádku? Že nepotřebuje jeho pomoc? On chtěl pomoc, měl černé svědomí, že to zůstalo všechno na ní a že nemůže být nikterak nápomocný. A také tu byla ta myšlenka, že možná čeká syna... Jeremiah se během cesty do Londýna několikrát zastavil a upřímně uvažoval o tom, že se vrátí domů a na tenhle nápad zapomene, ale nakonec to nedokázal. Zastavil se v obchodu a nakoupil pár věcí, měl zkušenosti s Moreen a asi nikdy nepochopí fungování chuti těhotných žen, které byly schopny zajídat kyselé okurky šlehačkou. Takže místo kytice nakoupil něco k jídlu a vzal to opravdu rozmanitě, aby si Holly opravdu mohla vybrat, a doufal, že dneska v podvečer bude doma, ač - kde jinde by byla? Do hospod snad těhotná nechodila, takže o tom ve výsledku nepochyboval.
Za těch pár měsíců prošel proměnou, která z něho opět udělala Van Helmonta, jak se sluší a patří. Oholeného, se světlou ofinou hozenou do čela, značně ramenatého v čokoládovém obleku, v němž měl modrou košili. Rozvážně zaklepal.

_________________
>> J. N. Van Helmont

Holly se už od rána snažila nemyslet na to, že vlastně začíná září, a že Bradavice se letos budou muset obejít bez ní. Nebo spíš ona bez nich. Už teď jí její práce neskutečně chyběla, a ona doufala, že s narozením malého dárečka trochu změní. Dále bychom mohli klidně vyvracet, že se jí stýská po otci onoho drobečka. Stýskalo. A stejně tak jí trošku mrzelo, že se opravdu držel toho, čeho měl, a ani jednou za celé prázdniny ji nijak nevyhledal. Tedy, možná ano, v době, kdy byla doma u Beckettových, o tom ale nevěděla, a ani si to nepřipouštěla. Každopádně od rána zobala oříšky v čokoládě a četla si Chrám matky Boží v Paříži, u nějž střídavě slzela a střídavě se zlobila na všechny postavy, že snad nemají rozum či co. Vlastně byl dnešek docela klidný den, děťátko v břiše nijak extra nezlobilo, a Holly se zdálo, že snad ani žádná větší pohroma nehrozí.
Nemohla se více mýlit. Když se ozvalo zaklepání na dveře, samozřejmě ji nejprve napadlo, že to asi bude některý z rodičů, že si u nich doma něco zapomněla. A nebo zase mamka něco malému koupila. V poslední době totiž paní Beckettová s oblibou nosila Holly různé miniaturní oblečky a botičky, aby snad chlapeček po narození nebyl neošacen. Takže ano, v rusovlásčině mysli nebyla ani jiná možnost, co se návštěvníků týkalo. Proto se taky bez obav dokolébala ke dveřím... no a když je otevřela, zůstala naprosto ohromeně zírat na muže, který se před ní zjevil. Nejen že to Jerrymu neskutečně slušelo. Nejen že vypadal tak zatraceně...čistokrevně, až si před ním Holly v domácím oblečení a s vlasy jen tak halabala staženými do neumělého drdolu připadala nepatřičně. Prostě to byl Jerry, ten, o němž byla přesvědčena, že ho už nikdy znovu neuvidí. Prohlížela si ho chvíli, jako by snad byl halucinace, výplod její bujné fantazie a šílících hormonů, snad přání synka vidět otce. Až pak jí došlo, že tu asi vážně stojí přede dveřmi, takže o krok poodstoupila a dokonce ze sebe dostala nějaká slova. Asi zřejmě v reakci na to, že touto dobou musel zákonitě Van Helmont aspoň pozdravit. "Em... pojď dál," víc prostě přes rty neprošlo, ač měla spoustu otázek a vůbec. S těmihle jedinými slovy nechala muži místo, aby prošel dovnitř. Jestli něco nese, a nese něco jí? Toho si fakt nevšímala, protože, no, protože si pisatelka nebyla úplně jistá, jak to je nebo není zabalené, a Holl stejně byla vyvedená z míry už dostatečně.

_________________

Možná si nakonec na chvíli přál, aby mu neotevřela. Protože až se zítra přemístí za Moreen do Francie, nebude moc o dnešním večeru mluvit a tím se to stane další Jeremiahovou lží, u kterých velmi důrazně slíbil, že už se nebudou opakovat. A i tak tu teď stál a když slečna Beckettová otevřela, zpříma se jí zadíval do očí.
"Dobrý večer," pozdravil a počkal, až ho pozve dál, takže dlouhým krokem překročil práh a zatímco v ruce držel menší tašku, která byla opatřená zvětšovacím kouzlem, rozhlédl se po útulně zařízeném bytě. Připadal si špatně při myšlence, že zatímco on bydlí v sídle, několik dalších vlastní, Holly má pro sebe tři místnosti a své nově narozené dítě bude muset tahat několik pater až do podkroví. Zastavil se u stolu a nehnul se ani o kousek, jako kdyby stál v tomto bytě vůbec poprvé, a pomalu se otočil za Holl. "Proč ses nepřestěhovala do něčeho většího?" zeptal se a odložil tašku pomalu na stůl. Toho unaveného a hlavně asi neupraveného vzhledu si ani nevšímal, co však mnohem víc přikovávalo Jeremiahovu pozornost, bylo Holly zvětšené bříško, které se rýsovalo pod tričkem. Když si uvědomil, že na ní chvíli zamyšleně zírá, ačkoli si před pár minutami na chodbě přikázal, že to dělat nebude, otočil se rozpačitě k tašce a otevřel ji.
"Nakoupil jsem ti nákup. Dáš si sýr? Sušenky? Med? Ančovičky? Hermelín? Gumový medvídky?" vyjmenovával, zatímco se probíral taškou a uvědomil si, že nenakoupil pro těhotnou ženu zrovna zdravé suroviny. Spokojeně se pousmál, když konečně narazil taky na ovoce a zeleninu. "Jahody, pomeranče, kiwi - okurku, kedlubnu, rajčata?" vyjmenovával a loupl po ní pohledem. Ať už si vybrala cokoli, on si rozhodně nedal nic a potom, co se zeptal, zda se může posadit a Holly mu to (snad) dovolila, si sedl ke stolu a zamyšleně na ní pohlédl. (Ještě před tím všechen nákup uklidil, ať už protestovala nebo ne.) "Tak jak to vypadá?" dostal se konečně k tématu věci, promluvil možná mírně neosobním tónem, nýbrž hned na to opatrně dodal: "myslím, kdys byla naposled u lékaře? Všechno v pořádku?" zajímal se starostlivě a pozorně si ji prohlížel, protože působila opravdu unaveně a Jeremiah se bál, aby se nevyskytly nějaké komplikace. Protože to znal ze svého okolí a jediné, co se mohlo v tuhle chvíli pokazit ještě víc, bylo, kdyby to všechno mělo vliv i na Holly zdraví.

_________________
>> J. N. Van Helmont

Chvíli nechápala smysl Jeremiahových slov, když se zeptal, proč se nepřestěhovala jinam. Kdyby byla opravdu velká herečka a chtěla by ho nějak citově vydírat, zřejmě by sklopila teatrálně oči k zemi a dostala by ze sebe cosi jako protože pak už bys nevěděl, kde bydlím. Jelikož se ale pořád jednalo o Holly Beckettovou, která sice někdy přesně tuhle myšlenku v hlavě i měla, ale nikdy by ji takhle nevyužila, pokrčila prostě rameny. "Určitě sis všiml, že ty peníze ti nikam nezmizely, tudíž jsem tamten šek logicky musela roztrhat a zničit," odpověděla místo toho a pousmála se. Chtěla aby viděl, že po něm skutečně stále nechce ani ň, a že si opravdu myslela, že nadobro zmizel z jejího života. "Vždyť to tu není zas tak hrozné," namítla následně v obraně svého bytečku. Nu co, tak jednou udělá z ložnice dětský pokoj, a sama bude spát na pohovce. Stávají se horší věci.
Nevšimla si, že ji pozoruje. Protože sama byla moc zaměstnaná tím, aby koukala pokud možno kamkoliv jinam, jen ne na něj. "Čaj si nedáš? Bohužel tu asi ani nic jiného nemám," nabídla trochu opožděně alespoň to málo, co nezkonzumovala a zatvářila se omluvně. Chtě nechtě se ale musela pousmát, když začal vyjmenovávat veškeré jídlo, které jí evidentně s docela dobrým úmyslem donesl. "Tys snad přivezl rovnou celý obchod, ne?" nadhodila a zdálo se, že dnes má náladu o dost lepší. Možná jen byla prostě divná z celého toho těhotenství, poněvadž ano, při pohledu na Jerryho byla v duchu opravdu nešťastná, ale nedokázala se před ním tak tvářit. Chtěla vypadat prostě v pohodě a v pořádku, aby necítil povinnost se o ni starat. "Tos vážně nemusel, díky," rozhodla se alespoň tohle tedy přijmout. Jen to. Opravdu. A že se po chviličce bezmyšlenkovitě natáhla pro pomeranč a začala ho loupat? No co. Byla těhule, měla na to právo. Posazení mu samozřejmě odkývala, a to ať k hrnku čaje, nebo jen tak, a sama si i s pomerančem sedla na druhou volnou židli. Stát s tím břichem bylo totiž lehce nepříjemné. Snažila se mermomocí vyhnout kontaktu s tím zamyšleným pohledem, ale nakonec přeci jen na krátkou dobu o Jeremiahovy oči zavadila. I teď, po té době cítila, jak jí poskočilo srdce. Ale na to myslet nechtěla. On si zvolil, a už tahle návštěva byla něčím nadstandardním, co by měla brát jako dar. "V naprostém pořádku, u doktora jsem byla před pěti dny. Malý by se měl narodit začátkem prosince, pokud tě to tedy zajímá," opáčila naprosto vyrovnaně. A že se jednalo zrovna o syna? To víte, krutý osud. A pokud náhodou žena působila unaveně, bylo to spíš tím, že toho poslední dobou moc nenaspala. A ne ani tak kvůli dítěti, jako proto, poněvadž měla podivně děsivé, zmatené sny. Ale o tom se s Jerrym bavit nehodlala. Vlastně, ona ani pořád nevěřila, že tu vážně sedí. Bylo to nemožné... a přeci. Uloupla jeden plátek pomeranče a vložila si ho do pusy. Ne, tohle vypadalo naprosto reálně. Ač to původně neplánovala, svaly v obličeji se jí uvolnily, a i když byla neupravená, zdála se být v naprostém klidu. Jako by opravdu přítomnost otce dítěte pomáhala.

_________________

Jeremiah si toho pochopitelně všiml, ale nechtěl se o tom šeku bavit, protože se cítil trochu zahanbeně a zároveň trochu naštvaně kvůli tomu, že to od něho odmítla a nevyužila to na věci, které bude potřebovat pro své dítě, ani pro nový domov a vůbec, aby si vynahradila ten pocit, že tu zůstala úplně sama, opuštěná s dítětem. Doufal, že se mu těmi penězi podaří vykoupit své černé svědomí, ale bylo to úplně k ničemu a byl si vědom toho, že by mu to nepomohlo, ani kdyby ty peníze využila. Ačkoli věděl, že by se možná cítil o kapku lépe a měl by pocit, že se o Holl postaral. Protože přesně tohle teď chtěl, nezáleželo mu na ničem jiném, než zařídit té ženě takovou budoucnost, aby se v životě nemusela o nic strachovat a mohla se věnovat pouze dítěti, které si zasloužilo všechnu lásku a péči, kterou Holly Beckettová v sobě ta léta v sobě nosila a obdarovávala jimi cizí děti.
Zamyšleně se rozhodl po bytě a zakroutil hlavou. "Je to v posledním patře, je to ve městě, nebudeš mít vlastní ložnici," vypočítával postupně, co se mu na tomhle bytu nelíbilo, "myslel jsem, že by sis mohla pořídit něco za městem. Něco v přírodě, kde budeš mít klid a děcko bude mít zahradu. Nemusí to být velké, stačí dvě místnosti na víc a starat se ti o to může skřítek," promlouval k ní naprosto klidným hlasem, protože doufal, že to alespoň zváží, jelikož mu opravdu záleželo na tom, aby pro ní všechno bylo příjemné a pohodlné. "Jestli chceš, pomůžu ti to všechno zařídit. A ta částka samozřejmě trvá," dodal hned vzápětí a zamyšleně se na ní podíval, než dovyndal nákup a odkýval, že čaj si dá.
"Nebyl jsem si jist, na co bys přesně měla chuť, takže... mohl bych ti i něco uvařit, pokud bys byla vážně hladová," vzhlédl k ní po chvíli od kuchyně, když uklízel nákup a pozvedl obočí. Teď to byla ona, kdo měl být opečováván a Jeremiah to hodlal vzít vážně, i když by se to Moreen nelíbilo. Ale v jeho chování, slovech, ani pohledu nebylo nic po té vášni a touze, která z něho vyzařovala na začátku jejich společného vztahu, byla tam pouze starost a péče. Něha k člověku, kterého měl rád, o kterého se chtěl postarat a na kterém mu záleželo. Prošel se hodně těžkým obdobím, aby si uvědomil, že svou rodinu nechce ztratit a že Moreen, ta žena, která je po jeho boku dvacet let, je opravdu ta správná, ale Holly... to byla kapitola sama pro sebe, udělal chybu a teď se k té chybě hodlal postavit. Ať už doma nesouhlasili, měl další dítě a nechtěl se tvářit, že to tak není. "Tak co, dáš si něco?" zeptal se potom a na chvíli si tedy sedl ke stolu, případně byl připraven vařit a převzal si od Holl hrneček s čajem.
I když se to snažil spočítat, stejně měl trochu zmatek v těch datech, takže se v duchu připravoval, že se dneska dozví zásadní informace o tom, kdy se to malé narodí a co to bude za pohlaví. Ale i tak, když se dozvěděl, že bude mít syna - konečně po všech těch letech snažení syna, zůstal na ní chvíli oněměle koukat a než se spustila hotová lavina myšlenek, v nichž se střídalo nadšení se zoufalství, v jeho hlavě se na pár vteřin ocitlo naprosté prázdno.
"Kluk... on to bude kluk?" zopakoval, zda se nepřeslechl a dlouze vydechl. To přeci znamená, že bude mít dědice. Že ten kluk bude postavený nad všechny dcery, které měl s Moreen, ačkoli byl nemanželský. Protože Moreen také nebyla čistokrevná. Ale kluk byl v čistokrevných rodech vždy víc, po něm pokračovala linie... "proboha, tohle se Moreen nesmí dozvědět," promnul si zamyšleně bradu. Bylo vidět, že neví, co má říct, jak na to celé zareagovat, protože se v něm mísila strašná radost a hrdost a zároveň bezmoc. Slíbil Moreen, že ho nepřijme, že z něho neudělá Van Helmonta, protože tím by ho nadřadil nad své manželské děti, ale teď tak strašně moc chtěl... vždyť to měl být kluk. A jakou radost by měl Richard.
"Už si přemýšlela nad jménem?" zeptal se a zatočil zamyšleně hrnečkem, zcela očividně nad něčím uvažoval a hledal ta správná slova, kterými by celou tu věc mohl podat, aby to správně pochopila a zbytečně se na něho nenaštvala. "Pořád si stojíš za tím, že jeho otec zemřel? Chci říct... je to syn. Můj první a pravděpodobně jediný syn. Mohl bych se k němu přiznat, i když by to strhlo lavinu nevole, v mé rodině, ostatním to bude ukradené a tebe by se to ani nedotklo, a dát mu mé jméno... " musela vědět, kam tím míří. Získal by výhodu, prestiž, o které se ostatním může jen zdát, i když by nebyl čistokrevný. Ale to Jeremiahovy dcery kvůli Moreen nebyly také. Jeho linie už nikdy nebude čistokrevná, doteď to ale vypadalo, že jeho linie už nebude potom, co své dcery ožení, ale teď se tu objevila nová naděje a i když Jeremiah Moreen něco vysloveně slíbil, když se to teď opravdu dělo, měnil názor.
"Nechci být anonymní. Chci být součástí jeho světa," asi to bylo pokrytecké, že kdyby to byla dívka, tak by takto nemluvil, ale to už bylo chování člověka, jemuž od malička bylo kladeno, že musí a musí mít syna a on si ho vždy přál, ale nikdy se mu to nesplnilo. Kdyby na synovi Jeremiahovi nezáleželo, pravděpodobně by měli maximálně dvě děti, takhle měli čtyři a nebýt téhle krize, třeba by došlo i na páté. Teď se však věci měnili a Jeremiah doufal, že Holly ho pochopí.

_________________
>> J. N. Van Helmont

Zírala střídavě do země, střídavě na toho muže, jehož přítomnosti zde stále nedokázala uvěřit. "Je to ve městě, tudíž je blíž k doktorům, obchodům, všude. A určitě nejsem jediná svobodná matka, kdo bude takhle žít," namítala však docela tvrdohlavě. Ne, nehodlala si od něj vzít ani ň, protože on žádné dítě nechtěl, a byli pro něj jen jako nepříjemná koule na noze. "A stejně tak trvá i to, že od tebe žádné peníze nechci." Nezněla teď ale nijak nazlobeně, vlastně se mírně usmívala a vypadalo to, že prostě konstatuje hotový fakt.
Nu a pak se zasmála upřímně. "Ne, vařit fakt nic nemusíš, díky," opáčila, no a nebudeme to protahovat, protože od těchto nepodstatných slov se samozřejmě i oni ve svém hovoru museli dostat k tomu, o co tady taky celou dobu šlo, a proč se tu asi Jerry vůbec prapůvodně objevil, i kdyby třeba jen podvědomě. A ano, viděla v tom všem prostě jediné. Povinnost. Jistě, že tu byl z pocitu povinnosti, proč jinak, ale ani tak nedokázala potlačit tu radost, i když z toho všeho cítila zmatek a věděla, že až se za Jerrym zase zavřou dveře, bude akorát znovu smutná a ztracená. Jelikož ačkoliv pro něj byla nějaké to zkrácení dlouhé chvíle, povyražení, povedlo se jí tak zamilovat, jako do nikoho před ním, a věděla, že to tak cítí pořád. Proto taky ta nebezpečná radost z celé téhle chvíle. No, nebudeme dlouho zůstávat v těhulčiných myšlenkách a vrátíme se do reality. "Vážně, v klidu seď," usmála se na muže mírně. Teď přeci museli mluvit o důležitých věcech, ona byla povinna aspoň mu podat informace, když už sem vážil cestu a přes všechno byl malého biologickým otcem.
"No...ano," opáčila potichu na otázku, zda to opravdu bude kluk. Dost možná se jednalo jen o řečnický dotaz, ale ona byla v tu chvíli tak fascinovaná Jeremiahovou reakcí, že ji to ani nenapadlo, nějak přemýšlet, jestli se odpověď očekává nebo ne. Sledovala ho, čekala na reakci, a to, co řekl, si samozřejmě vyložila tím horším způsobem. "Jak jsem říkala, nikdo nikdy nemusí vědět, že je tvůj. Nechci se ti dál míchat do života," polkla a zamrkala, z nějakého důvodu s ní začínaly cloumat emoce sem a tam, "pokud ti v něm já a malý máme být akorát přítěží."
A pak sklopila pohled k zemi, protože už se nevydržela na Jerryho dívat. Nechtěla vidět to odmítnutí v jeho obličeji, nechtěla si všimnout náznaku, že mít chlapečka je ještě nějaký horší prohřešek, než už celé tohle stejně bylo. Bublinka prchavé radosti z Jeremiahovy přítomnosti pomaličku začínala splaskávat. Jenže tu byla podivná maličká její část, která jako by odolávala. Část, které se celou dobu Holly snažila vzdát. Naděje. Doufání v pohádku, o níž racionálně věděla, že nikdy nemůže nastat.
V reakci na otázku o jméně zvedla hlavu, ale neodpověděla. Nezdálo se, že by Jerry přímo hned odpověď očekával, spíš vypadal, jako že ještě něco dodá. A ve chvíli, kdy z něj začala plynout ta další slova, zelené oči rusovlásky se rozšířily překvapením. Ach, jak by si bývala přála, aby raději nic podobného neřekl. Ta zrádná bublinka naděje se začala rozpínat, a chtě nechtě ukazovala Holly před očima představy toho, jaký život by její syn mohl mít, kdyby se podvolila. To, že až po zmínce o synovi Van Helmont obrátil, už neviděla. Nebo nechtěla. "Když budeš mluvit takhle, ještě tomu uvěřím," opáčila, a její úsměv byl tentokrát smutný, "tomu, že chceš být součástí našeho světa..." A pak to byla ona, která spustila vodopád slov. Slov, které nikdy nechtěla vyslovit nahlas, a přesto jako by to teď dlužila sama sobě. "Podívej, nikdy jsem ti nechtěla takhle zasahovat do života a i to, že si raději budu hrát na to, že malému tatínek zemřel, než abych tě vystavila dalším problémům, bylo rozhodnutí čistě proto, že jsem chtěla odčinit vlastní nepozornost..." Ne, nedokázala to, nedokázala mu říci, že ano, že si přeje, aby maličký svého tatínka poznal, aby měl lepší život, než ona sama, dokud si ji nenašli Beckettovi, že chce právo na to, aby jednou byl hlavou rodiny, že chce, aby nosil jméno svého otce... nedokázala to. Připadalo jí to až příliš sobecké, až moc, více než co si jako úlet může dovolit chtít. Zavrtěla hlavou. "Bylo by lepší to nechat tak, jak to je. Pro dobro tvého manželství, pro jeho záchranu..." Ta slova jí bodala do srdce víc, než by chtěla. Věděla moc dobře, že ten muž, který tu sedí, už se přes to celé jistě dávno dostal, a nebýt té povinnosti, nebyl by tu. Jenže jeho slova jako by ji nutila ignorovat cokoliv, k čemu se zavázala sama sobě, a jednat nerozumně. Milovala ho, a to byl to nejhorší na celé situaci. V odmlce, která následovala, by jen absolutně hluchá a nechápavý člověk nezaslechl to ale, důkaz, že její vůle může být nalomena i pouhými několika správně zvolenými větami. "A jmenuje se Jacob, chtěla jsem něco na J, aby mi připomínal svého otce," přiznala nakonec. A znovu sklopila oči k podlaze, protože koukat do země bylo prostě v celé téhle situaci jednodušší.

_________________

Jeremiah s dlouhým povzdechem svěsil kroutivě hlavou, protože se prostě nedokázal smířit s tím, že na své dítě nedá ani galeon. On. Van Helmont. To dítě mohlo být vychováváno v královských poměrech, i když by o svém otci nic nevědělo.
Stále nad tím nevěřícně kroutil hlavou a přemýšlel, co říct. Očividně nic nefungovalo, nechal tu šek, teď se s ní snažil komunikovat po dobrém a vše racionálně vysvětlit, ale ona míst toho hodlala své dítě uvrhnout do průměrného světa, z kterého se mu bude šplhat hodně těžce jako smíšený kouzelník z neúplné rodiny. "Řekl bych ale, že mám do toho také co mluvit, když to dítě je i mé," ozval se po chvíli a stočil k ní hlavu, protože když to nešlo po dobrém, musel přirozeně trochu přitvrdit. Jistě, ještě na začátku to dítě naprosto odmítal, ale za těch pár měsíců se mu to rozložilo v hlavě. Navíc měl jistotu, že se s ním Moreen nerozvede, protože ačkoli to mezi nimi bylo velmi napjaté a téměř spolu nemluvili, o rozvod nezažádala a neviděl důvod, proč by čekala pět měsíců. Nějak se vedle sebe naučili žít, aniž by spolu přehnaně mluvili, ulehali spolu do postele a zajímali se o záležitosti toho druhého. Jistě, že to nikomu z nich nevyhovovalo, ale i když se Jeremiah snažil, Moreen na něho zkrátka neměla žaludek. Ne, že by se tomu divil. Nicméně, změnil názor a o to víc, když se dozvěděl, že bude mít syna. Chtěl hrát v životě toho dítěte roli.
"Výživné je beztak stanovené zákonem," odtušil a řekl něco, co vlastně neměl vůbec v plánu, jen se pokusil Holly zastrašit, "takže pokud si ode mně nebudeš brát peníze dobrovolně, budu to dítě muset oficiálně přiznat, abych ti na něho mohl přispívat," vysvětlil a odvrátil od ní hlavu, protože vařit prý nepotřebovala.
Sedl si zpět na své místo, ale nepůsobil příliš klidně, obzvláště když došla řeč na to, že bude mít syna. Hlavu měl tak plnou myšlenek, že nedokázal Holly hned odpovědět. Ustaraně si promnul tvář, zatímco mu v tyrkysových očích hořelo nadšení z toho, že bude mít konečně vytouženého kluka.
"Tak to ale přece vůbec není!" zvýšil lehce hlas. Doslova ho vytáčelo, že Holly se stále snažila být taková chudinka. Nabízel tu všechno, co měl, s otevřenou náručí. Peníze, svou přítomnost v životě toho kluka, svou pověst... dával všanc svou rodinu, své děti, svou manželku, svou kariéru všechno jen proto, aby mohl být součástí světa toho malého.
"Nemůžeš přece pykat za svou nepozornost dalších dvacet let tím, že budeš vychovávat dítě. Byla to i má chyba. Neměl jsem tohle vůbec dopustit... ale teď už to nemůžeme vzít zpět, můžeme se pouze spojit a pokusit se dát tomu malému takový život, jaký si zaslouží. Dát mu co nejvíce lásky, co nejvíce pozornosti, co nejvíce zaopatření. Přece mi v tomhle nemůžeš bránit. O mou rodinu se starat nemusíš, nikdy se s Moreen nepotkáš, nemusíš vědět nic, co se děje u mě doma. To je má věc, o kterou se postarám sám," zakončil svůj menší proslov a pozorně se na ní podíval, co ona na to. Protože pokud znova řekne, že nechce, aby se mu motala do života, tak si snad hůlkou probodne hlavu. Už tu větu nemohl slyšet víckrát. Podělal to, nesl si následky. Nedokázal by žít někde s vědomím, že má někde dítě. Ať už syna nebo dceru. Možná, kdyby to byla dcera, nestaral by se tak očividně a spíše by se snažil pouze posílat peníze, ale syn měnil naprosto všechno.
Pomalu se ze svého místa zvedl a došel k Holly. Ať už seděla, nebo stála, došel klidně až před ní a klekl si na kolena - ano, v tom svém drahém, vyleštěném hnědém obleku si před ní klekl a pokud ho neodkopla nebo ho nepraštila, s rty stočenými do nervózního očekávání se zadíval na Holly břicho. "Můžu?" zeptal se, i když na takovou otázku už asi bylo pozdě, tudíž opatrně položil svou velkou dlaň na Holly břicho, v němž měl svého dalšího potomka. Nahánělo mu to trochu hrůzu, když si uvědomoval, že bude mít páté dítě. Ale naštěstí to nebylo u čistokrevných nic nenormálního. "Jacobe..." zopakoval zamyšleně a nechal si krátkou pauzu na promyšlenou, než dodal, "Beckette," což byl první ústupek, který vlastně udělal. Ne však natrvalo. Měl jasno v tom, že jednoho dne se jeho syn svého správného příjmení dočká.
Chvíli jen tak klečel, měl ruku na Hollyině břiše a čekal, zda se malý pohne. Tiše přitom přemýšlel a ani nic neříkal, protože v takový moment těžce hledal slova. Až když se pomalu zvedl, podíval se Holly do očí. "Pokud bude po tobě, budeme mít po dlouhý době v rodině zase zrzka," usmál se odlehčeně a natáhl se pro své věci, které ležely na stole, což byla vesměs pouze peněženka a hůlka, kterou si před chvílí vyndal ze saka.
"Musím se vrátit domů. Klidně můžeš napsat dopis, pošta chodí přímo mně," sdělil ještě a to už se měl pomalu na odchodu.

_________________
>> J. N. Van Helmont