John vesele zamával každému novému příchozímu a dařilo se mu při tom záhadně nerozlít přípitek. Dokonce se ani nepozastavil nad tím, že Ebenezar Rodwell není nenaložený jako obvykle, a krátký proslov k věci přetrpěl, aniž by měl potřebu něco dodávat. Eris bylo hezké jméno a to jediné si také zapamatoval jako důležité. Pozvedl s úsměvem sklenku a trochu upil - trochu ne proto, že by mu šampaňské nechutnalo, naopak bylo skvostné, ale John alkoholu ve větším množství neholdoval. Nejspíš by pak týden neusnul.
Mrkl na Coralii i s jejím zabaleným dárkem, na který byl náramně zvědavý, a protáhl se kolem ní zpátky k Lorelei a Erasmovi předtím, než se Rory stáhla do koutku s Fionou.
"Vážně myslíš? Tobě taky, pokud se tě nedotkne pochvala v době, kdy nosíš kilča navíc. Něco tu pro tebe mám," dodal částečně i směrem k Erasmovi a najednou bylo vidět, že pod záhyby košile na opasku visí trs banánů. John dva z nich Lorelei vtiskl do ruky a přebral si od Erasma uzlíček, když na něj došla chovací řada. "Ne že bych měl pocit, že se někdy vyčerpá téma o dětech, ale je to záložní munice. A vitamíny!" dodal skoro vítězoslavně a poodešel k malou Eris a kousek dál.
Upřeně zíral do zavinovačky, jako kdyby měl s děťátkem nějaký vážný rozhovor, a pomaličku tak za roztržitého pohupování paže s uzlíčkem přešel ke skupince blízko pohoštění. Dámy se ze záhadných důvodů začínaly houfovat k tématům, o kterých možná ani John nechtěl vědět zbytečně moc.
Pak se ovšem Eris začala neklidně vrtět a John se zatvářil trochu zoufale.
"Ale no tak, já myslel, že moje miminkovština není tak špatná! Asi jsem dlouho necvičil... Na co by ti byl banán? Tvoje mamka taky jeden dostane, neboj," konejšivě broukl na Eris a rozhlédl se po nejbližší oběti, která by mohla zkusit utěšit vzpouzející se holčičku. Erasmus by měl určitě začít cvičit, ale z druhé strany si toho později užije habaděj. Ebenezar už si chování užil a John si nebyl jistý, jestli si to chce zopakovat. Sám nevypadal, že by se maličké chtěl urgentně zbavit, ale nenápadně se přesto začal rozhlížet po Coralii nebo po někom, kdo by se tvářil vysloveně hladově po chování Eris.

_________________

Coralie sa potešene zaškerila, a nad tým, že nemusela nič nosiť, len rozpačito pokrčila plecami. Aj keď maličká Eris celú procedúru mohla ešte kľudne ignorovať, novopečená mama vyzerala nadšene. Jej reakcia však aj tak mnohonásobne prekonala očakávania. S prekvapeným smiechom sa za Fionou obzrela, keď sa odišla zvítať s ďalšími prichádzajúcimi. Zrejme hormóny, uškrnula sa. Keď ju sledovala pohľadom, všimla si aj nových návštevníkov. Očividne pár. Prevrátila očami, ale s priateľsky opätovala Eryho gesto vykonané so značným odstupom. Rovnako pozdravila aj Lei, po ktorej rýchlo prebehla pohľadom. No páni, to aby sa škola čoskoro rozšírila aj na škôlku, zasmiala sa v duchu. Ale myslela to v dobrom.
Keď sa spoločnosť začala formovať do uzavretejších skupiniek, znova sa poobzerala po Johnovi. Keď ho konečne zbadala, v prekvapení nad tým, že na rukách drží ten malý krehký uzlíček, sa jej otvorili ústa. Rýchlo ich však zavrela a tak rázne, ako to zhromaždenie dovoľovalo, sa k nemu prešmykla. Súdiac podľa jeho výrazu s prvým stupňom zúfalstva už bolo načase. Usmiala sa a načiahla ruky. "Môžem?" vypýtala si opatrne bábätko. Keďže s takými drobcami mala zrejme oveľa viac skúseností dalo sa predpokladať, že Johnovi touto prosbou ponúkla vyslobodenie zo zapeklitej situácie. Hoci jej prišlo vtipné, ako si tu Eris všetci rad radom podávajú, tušila, že Fione padne oddych na malú chvíľu vhod.

I když to na Ebenezarově tváři nebylo poznat, potěšilo ho, že ho Fiona tak mile přivítala. Takové přivítání nečekal a opravdu se trochu zdráhal sem dorazit, protože se obával reakcí ostatních profesorů. Nakonec k němu ale nikdo neupínal moc pozornost, což dovolilo Ebenezarovi si trochu oddechnout a věnovat se pouze Fioně, která už došla k němu i s malou holčičkou v náručí. Oběma to moc slušelo, to nemohl popřít. A i když se stále tvářil vážně a neusmíval se na rozdíl od ostatních, v očích mu mohla zahlédnout určitou pohodu nebo snad vyrovnanost, která neznačila žádné pohrdání. Překvapeně zamrkal, když mu Fiona bez čekání na odpověď vložila Eris do náručí. Vůbec netušil co má dělat, protože si žádné dítě v životě nechoval a ta malá dívenka vypadala tak křehce, že se bál byť jen pohnout. Ruce naštěstí dal správně, alespoň v to doufal, ale neodvažoval se pohnout z místa. Napnutě až křečovitě držel tělo, chodidla jako by měl přilepené k podlaze. Bylo s podivem, že hnul alespoň trochu hlavou, když k miminku pomalu sklonil pobledlou tvář. Nahlas to neřekl a ani se nezdálo, že by se k tomu v přítomnosti či budoucnosti měl, ale... byla opravdu roztomilá. Hleděl na ní světle zelenýma očima a bál se cokoli udělat, zašklebit se nebo snad pousmát, aby se dívenka nelekla a nezačala plakat. Toho se Ebenezar opravdu obával, proto na ní hleděl zcela vážně a ona mu to zplna vracela podobnou měrou. Byla opravdu kouzelná, a tak se Ebenezar na chvíli zamyslel, zda by tak na něho působilo kterékoli miminko - tak, že by začal přemýšlet nad roztomilostí těchto malých tvorů - nebo či to bylo osobní kouzlo samotné Eris. Asi k překvapení všech si ji nechal v náruči docela dlouho, a to ne pouze z důvodu, že se na moment ztratil ve svých myšlenkách právě o malých dětech a o téhle slečně, ale také proto, že tuhle chvíli považoval za velmi vzácnou a zároveň zvláštní. Nakonec malou Eris předal dál, pravděpodobně tatínkovi, a rozhlédl se po volném křesle, kam se chystal posadit. Před tím si vzal skleničku šampaňského, které mu nabídl Samuel. I on si připil na novou obyvatelku hradu, a poté už se posadil do volného křesla, aby mohl pozorovat okolí. Nehodlal se zdržovat dlouho, ale přece jen když už dorazil, chystal se alespoň chvilku zdržet.

_________________

| +

Banány? To jako fakt? zamrkal Samuel překvapeně, když spatřil Wellsíka s trsem banánů. Nějak nechápal, proč je sem donesl. Pochopil by hodně, ale banány? Žeby chtěl udělat banánové daikiri? Nebo koktejl? Ale to by si měl říct spíše u skřítků v kuchyni než tady. Každopádně, raději to nechal být. Moc by mu to užíralo mozkové závity.
Jak se zdálo, Eriska putovala odevšech a zase zpět. Když dokolovala, Samuel přešel k poslední osobě, co jí měla (fakt už jsem ztratil přehled komu všemu prošla rukama) a jakmile si jí ten dotyčný dostatečně užil, tak jí prostě znárodnil. Vzal si jí k sobě do náruče a nehodlal jí chvilku někomu vydat. Chudinka malá, určitě měla z těch lidí už guláš. Raději se na ní zašklebil a vypustil pár slovíček, za které by nejspíše v normálním životě skončil v blázinci. Ale u lidí v dosahu dítěte se to prý dovolovalo.
Vzhledem k tomu, že se debaty různě rozdělovali. Spolek maminek v podobě Fí a Lei se bavili spolu a podobně, přešel Samuel k pánské části párty a ukázal na stůl s ohnivou whiskey. "Pánové, nalejete mi prosím někdo?" požádal a sám se věnoval mimču, které dnes zachovávalo klid, dokonce sem tam podřimovalo. "Co myslíš? Může tatínek pít?" zašeptal jí do ouška. Samozřejmě nečekal odpověď, dočkal se jen šťouchnutí malinkou pacičkou, jak se malá trochu protáhla. On si to vyložil jako souhlas. Docela ho zajímalo to, jak se k pití jednou bude stavět ona. jestli bude po něm, tak to bude doma docela veselo.
"Tak co, Erasme, jak si zatím vedeš v učitelování?" zeptal se nejmladšího učitele.

_________________