Kdy? jarní prázdniny, 1979
Kde? byt Holly, Londýn
Kdo? Holly a Jerry
O co jde? ...tajemství děsně tajný, ehm.

Hollyin byt:
Malý podkrovní byteček, nacházející se v jedné z postranních ulic u jednoho z Londýnských předměstí. Ačkoliv je jeho prostor opravdu spíše žádný než nějaký, Holly má tohle své útočiště moc ráda. Byt se skládá z menší předsíňky, která však je znázorněna jen tím, že je kousek za dveřmi snížená podlaha, určená po východním způsobu k zutí bot, k čemuž také slouží botník, v předsíňce umístěný, dále z průměrně velké místnosti, tvořící drobný obýváček, kde se nachází menší gaučík a křeslo, doplněné knihovnou, krbem a dalšími potřebnými věcmi, pracovní stůl s židlí a svítilnou, a který je také spojený s maličkou, pultem oddělenou kuchyňkou. Nad malými dveřmi, které vedou do maličké koupelničky, stoupá několik schodů do horního patra bytu, které tvoří improvizovanou ložnici, kterou prakticky celou zabírá manželská postel, přiražená jednou stranou ke zdi, pelíšek pro kocoura, a noční stolek s lampičkou. Šatní skříň se nachází dole, vedle knihovny, a zrcadlo pokrývá celou jednu stěnu v koupelně. Ač je tedy byt opravdu maličký, má ho ale Holly zařízený tak, aby už od prvního okamžiku budil pocit domova. Dominují tu rozhodně světlé, teplé barvy, a nechybí tu ani několik květin, které celý prostor jen oživují. Na jedné poličce zmíněné knihovničky stojí fotografie Holly s kamarádkami ze školních let, a návštěvník, který se sem chystá, a o němž ještě slečna Beckettová ani netuší, pravděpodobně ví, že než ji strčila do šuplíku, měla tu i v malém rámečku fotku Jerryho, vystřiženou ze stránky nějakého časopisu.


Holly seděla ve svém oblíbeném měkkém křesle a četla knihu, jejíž název ani obsah není pro děj nijak důležitý. Možná, že nebylo přímo záhodno, říkat onomu civění na jednu jedinou stránku přímo čtení. Ve skutečnosti už kdoví jak dlouho Holly ani text v knížce nevnímala, a myšlenky se jí stáčely stále jedním jiným směrem. Byla v průšvihu, a to v celkem slušném. Od doby, kdy se rozešla s Jeremiahem Van Helmontem, dle svého názoru pro lepší věc, uběhla už nějaká doba, a ona musela zrovna pak zjistit, že si zřejmě nedávali pozor tak, jak by bývali chtěli. Rozhlédla se kolem sebe, jako by snad světle, útulně zařízený maličký byteček, čítající jen kuchyň, spojenou s obývákem a pracovnou v jednu větší místnost, malou, útulnou ložničku a koupelnu, vinila z vlastní hlouposti a neobezřetnosti. Kdepak, nic, ani světlý koberec pískové barvy, na němž momentálně spočívaly její bosé nohy (ano, Holly doma chodila bosá), ani nábytek ze světlého dřeva a malý jídelní stůl, doplněný nestejnými židlemi, ani k prasknutí napěchovaná knihovna, nic z toho nemohlo za to, že ona, nána jedna pitomá, se nechala unést pocity. A proto teď... teď pro změnu nosila pod srdcem něco úplně jiného. Už si to stihla potvrdit nejen magicky, ale dokonce i mudlovským testem, protože opravdu chtěla mít jistotu. Protože nevěřila vlastním očím, vlastnímu úsudku, signálům vlastního těla. Jenže to tak opravdu bylo. A Holly, nucená ten fakt pomaličku zpracovat a přijmout, momentálně prostě nevěděla, co si počít. Tušila jen jediné - ať to dopadne jakkoliv, chtěla dodržet to, co Jeremiahovi řekla toho dne v nepoužívané, prázdné učebně. Už se mu nechtěla plést do života, a to i přesto, nebo možná právě z toho důvodu, že si byla stoprocentně jistá, že k němu stále něco cítí. Protože on měl svou rodinu. Rodinu, na které mu opravdu záleželo. A Holly neviděla jediný střípek pravomoci mezi ně zkoušet znovu vstoupit.
Maurice, Hollyin kocour, snad vycítil její rozpoložení, a po chvíli konečně vyskočil paničce na klín. Slečna Beckettová odložila knihu, a začala kocoura bezmyšlenkovitě hladit po jemném kožichu.

_________________

Jeremiah moc dobře věděl, že tenkrát v učebně překročil hranici. Hranici, kterou mezi sebou měli nastavenou a kterou v životě nepřekročili, protože se báli odhalení a následků, ale rovněž hranici, která představovala morální a lidské chování profesora vůči studentům. V životě neměl důvod přemýšlet nad tím, zda se vůči studentovi provinil přísným hodnocením, přehnaným pokáráním nebo neadekvátní reakcí. Vzdělal se a následně několik let učil na Kruvalu, tam panovala naprosto odlišná atmosféra, odlišné chování profesorů a také jiné vyhodnocování situací, teď byl však v Bradavicích a nad svým řešením té hloupé situace musel neustále přemýšlet. Nejen z důvodu, že zcela očividně poklesl v očích Holly Beckettové.
Ve skutečnosti o něm nevěděla zase tolik. Znala Jeremiaha Van Helmonta, džentlmena a profesora, ale neměla tušení o té práci, které se věnoval od svých dvaceti let. Studování černé magie, chování ďasovců ve svém vlastním domě, skoro o smrti jeho malého dítěte kvůli nepozornosti, blízkého zkoumání mozkomorů na územích, kde se mohli pochybovat volně a nespoutaně. O téhle stránce nevěděla vůbec nic, ve skutečnosti Jeremiahova reakce v učebně na Saiphův příchod nebyla tak překvapivá, jak to vnímala ona.
Sám nevěděl, zda se má smířit s tím, co mu tenkrát pověděla a nechat to vše plavat, nebo se rozhodnout to zachránit. Pral se v něm rozum s citem a dlouhé večery tak unaveně seděl nad písemkami svých svěřenců, prázdně se do nich díval a v prstech svíral sklenici dobrého vína. Mohl si zachránit kůži, nikdo se o tom nedozví. Pochopitelně neměl nejmenší tušení o dítěti, které Holly čekala. Nebo se mohl vydat to napravit, vrhnout se do toho znovu a poučit se z chyb, které za poslední dobu nadělal. Svým způsobem mu chyběla Moreen, jeho manželka, která mu pokaždé rozuměla, obohacovala ho svým pohledem na svět, pomáhala mu a radila, od níž se dobrovolně pod záminkou práce distancoval, protože měl příliš černé svědomí, než aby si hrál na pozorného manžela. Jenže mu chyběla i Holly a tam nastával problém.
Nakonec situaci vyhodnotil zcela pragmaticky. Omluva byla naprostou samozřejmostí, ať už to dál bude probíhat jakkoli. Nezáleželo na tom, co se bude dít další týdny a měsíce, zda Holly bude vídat ve svých komnatách, nebo pouze v bradavických chodbách, za své chování musel přijmout následky a musel se za něho omluvit. Proto, na začátku prázdnin roku 79´, se vydal do ženiných komnat. Nikdo mu neotevřel, dokonce ani další den. Usoudil, že Holly se vrátila na jarní prázdniny k sobě domů, kde párkrát byl, takže neměl problém se jednoho chladného jarního večera přemístit na ulici před domem. V ruce svíral kytici několika rudých růží, oblečen v padnoucím světle modrém obleku s čistou košilí a červenou kravatou působil jako vždy elegantně, vznešeně a důstojně. Nikdy nezapomněl na to, jaké jméno reprezentuje. Ať už ve svém vzhledu, nebo ve svém chování. I proto tam teď stál a šel se omluvit, ačkoli tušil, že to pro něho nebude příjemné.
Otevřel si dveře hůlkou a vešel do baráku, pomalu stoupal po pečlivě známých schodech. Byt v podkroví mu připadal jako přesně místo, které se k osamocené slečně profesorce hodilo. Její útočiště, malý kousek vlastního života v pár místnostech, ukrytého v nenápadném domě pod nenápadnou střechou. Když tudy kráčeli spolu poprvé, byli značně omámeni vínem. Vzpomínal si, jak se Holly přidržovala zábradlí, on spěchal za ní a zvedal tyrkysové oči k jejím rozevlátým, zrzavým vlasům, která měla až na záda. Byla vtipná, nespoutaná, veselá. Ten obraz se mu z mysli pomalu vytrácel. Čím více se blížil k dveřím, tím více si uvědomoval, že Holly s ním vůbec nepočítá. Třeba nebude ani doma, pomyslel si, když se zastavil před dveřmi a narovnal se v zádech. Tvář měl dohladka oholenou, do čela mu spadalo pár špinavě blonďatých vlasů a v očích se na pár vteřin mihlo pochybení, než zvedl ruku a zaklepal.

_________________
>> J. N. Van Helmont

Ani náhodou Holly nenapadlo že ten, kdo stojí u dveří jejího bytu, by mohl být Jeremiah. Byla přesvědčená, že se prostě sebral a šel si dál za svým životem, a celou tu pošetilost, které se s ní dopustil, nechal daleko za sebou. Vstala z křesla, položila kocoura na zem, a následována jeho nevrlým pohledem se vydala ke dveřím. Bylo to jen pár kroků, ani si nestihla za tu dobu promyslet, kdo by tak mohl venku stát. A když otevřela, a spatřila Jerryho, kterému to neskutečně slušelo, Jerryho s květinami, Jerryho, který přišel za ní... na chvíli strnula v jakémkoliv pohybu. Několikrát zamrkala. "C-co tady... děláte?" vypadlo z ní, a z celé její osoby vyzařovalo nefalšované překvapení. Jestli si instinktivně sjela rukou na břicho? Možná, všechno v tuhle chvíli bylo podivně rozmazané. Její oči se soustředily jen a jen na mužovu tvář, a Holly docházelo, že si celou dobu mohla možná lhát o tom, jak to bude v pořádku, jak zapomene, ale ve skutečnosti se jí to prostě nemělo šanci povést. Nejhorší však na tom všem bylo, že s tím, jak se tady Van Helmont objevil, objevily se i v její mysli nepravděpodobné scénáře, v něž si zakázala doufat už v momentě, kdy zjistila, že se tam plíží.
"Ehm... pojďte dál," ustoupila nakonec po chvíli, která snad jen jí kvůli milionům myšlenek připadala neskutečně dlouhá, po chvíli, věnované zkoumání každého milimetru milovaného obličeje, který si tak přála sama sobě znenávidět, ač to nedokázala. "Posaďte se, dáte si čaj nebo kávu?" vyzvala teď už kolegu, a jakmile vstoupil, zavřela dveře bytu. Už se pomalu vzpamatovávala z toho šoku, že se tu objevil. Pořád se jí však vracely různé vzpomínky na chvíle, které spolu prožily, a nakonec i na to, že pod srdcem nosí jeho dalšího potomka. Mlčela však a byla rozhodnutá si držet odstup, který oba potřebovali. Ačkoliv, bylo jasné, že toto rozhodnutí může být tak směšně jednoduché zlomit...

_________________

Jeremiah na svém místě nervózně přešlápl a dál vyčkával. Mohlo se stát, že mu nikdo neotevře a on bude čekat zbytečně, ale zcela upřímně, za těch několik měsíců stačil Holly detailně poznat a věděl, že ona neměla moc dalších míst, kde by mohla trávit volno. Poslední možnost, kde mohla být pokud ne zde, bylo u rodičů a tam pochopitelně Jeremiah neměl v úmyslu chodit. S Beckettovými se v životě nesetkal a ani by to nebylo vhodné vzhledem k celé té situaci, která vygradovala špatným směrem.
Čišela z něho vůně drahé kolínské, kterou dostal od Moreen k Vánocům, oblečen v perfektním obleku, jenž mu jeho manželka navrhla, a s kytkou, kterou koupil v květinářství pár bloků od tohoto domu, než se sem přemístil. Zžírala ho nervozita, přitom byl vychován k tomu stres a těžké situace zvládat bravurně. Umět se chovat jako džentlmen za každé situace, nedat najevo vnitřní emoce. Vztek, zklamání, bolest.
Aniž by nad tím záměrně přemýšlel, mysl se mu stáčela ke svému dětství a přísné výchově svého otce, jenž ho poučoval o morálních věcech a stejně svou matku podvedl. Sice jednou, ale vzešlo z toho nemanželské dítě a Jeremiah se nad tím musel ušklíbnout. To už se mi stát nemůže. Věděl, protože nepředpokládal, že by se k sobě s Holly vrátili. A stejně, když otevřela dveře a překvapeně zamrkala, cítil, že se mu srdce sevřelo. Záleželo mu na tom, zda budou v pořádku a bez nenávisti, víc, než si chtěl připustit.
Pohled na ženu před sebou ho odzbrojil, stál na proti ní stejně zaraženě jako ona na proti jemu, co se mu však mnohem více vrylo do kůže byl tón, kterým promluvila. Vykala mu. "Mohu s tebou mluvit?" odmítl hrát tu trapnou hru na vykání, když spolu před pár týdny ještě spali.
Nikam nespěchal. V klidu čekal, až vstřebá fakt, že se zastavil až za ní domů s kyticí a výrazem, v němž se možná odráželo drobné provinění. Myslel si, že chybu nesou oba, každopádně to nemínil prezentovat a přišel se prostě omluvit. Tak to chodilo, když si někdo chtěl usmířit ženu, k níž něco cítil. Když ho pozvala dovnitř, pomalu překročil práh.
"Můžeš mi klidně dál tykat, myslím, že tohle není potřeba," otočil se za ní, když zavírala dveře a upřeně na ní pohlédl. "Ne, nezdržím se," reagoval hned na to, co se týkalo kafe nebo čaje, a následoval svou kolegyni do kuchyně. Po bytě se moc nerozhlížel, protože tu už párkrát byl, nicméně vnímal příjemnou atmosféru malého, útulného podkrovního bytu, v němž prožili pár spokojených hodin a jenž považovali za své malé, ale vděčné útočiště.
Počkal, až mu Holly začne věnovat plnou pozornost, protože zatím se zdála roztěkaná, nervózní a především se snažila starat o vše, od zavírání dveří po nabízení kafe, pouze ne o jeho osobu. Když ho vyhledala pohledem, konečně se zlehka nadechl. Stál vzpřímeně s kyticí růží. Nikdy nebyl ten typ, co by nad svými slovy přemýšlel dopředu a něco si plánoval, teď toho však zalitoval, protože se k prvním slovům odhodlával trochu déle, než by se od sebevědomého džentlmena čekalo.
"Zasloužíš si mou omluvu. Neuvěřitelně mě to mrzí," začal klidně s pohledem upřeným do jejích očí. "Mám černé svědomí kvůli své rodině a v té učebně jsem zpanikařil. Nezasloužila sis být toho svědkem a vím, že mě to stálo možná všechnu důvěru, kterou si ve mně chovala, ale pokud mi, prosím Holly Beckettová, můžeš alespoň částečně odpustit..." shlížel na ní uhrančivýma modrýma očima. Srdce mu tlouklo, zachovával si však vážnou tvář i klidný hlas.
Jen jeho oči prozrazovaly, jak moc celé věci lituje. A kromě toho i to, že se zpotil pod košilí a teplým sakem, ale to neměla Holly možnost vědět.
"Nezachoval jsem se k Saiphovi fér a nechoval jsem se tak ani k tobě. Nikdy jsem neměl dovolit, abys ke mně něco cítila. Abych tě vystavoval situacím ponížení, ukrývání se a lhaní. Ohromně si to vyčítám, v životě nebylo mým záměrem někomu takto ničit život a omezovat ho. Jenže tys mě úplně uhranula, vím, že to není omluva toho všeho, ale já na tebe nemůžu přestat myslet, i když vím, že by nám oběma bylo lépe, kdybychom na sebe zapomněli. Neřeknu ti, zda to je opravdová láska nebo částečné poblouznění, mám doma ženu a čtyři děti, nemusela bys mi v životě věřit, ale teď ti do očí můžu říct se stoprocentní upřímností to, že v tuhle chvíli bez tebe nechci žít," sypal ze sebe slova, nad kterými po pár vteřinách ztratil moc a řekl věci, které vůbec neměl v plánu. Nepočítal s tím, že by mu Holly dala novou šanci, vlastně byl smířen s tím, že by pro ně oba bylo lepší v tom nepokračovat. Už by nebylo žádné riziko, že je někdo odhalí. Už by se nemusel strachovat, mohl by se pokusit zapomenout a žít dál. Moreen by se o tom nemusela v životě dozvědět.
Jenže pak stál před ní a díval se Holly do očí. Žaludek se mu stahoval a srdce zběsile tlouklo. Byl takový sobec, že kvůli pár chvil radosti a doslovného pubertálního poblouznění, ničil život ženě před sebou a zrazoval svou manželku. Nedokázal to však zastavit, ve svých očích klesal stále níž a níž. Holly mu úplně zastínila mysl, nebyl schopen to ovládat. Sklonil pomalu hlavu a napřáhl k ní ruku s kyticí, kterou přinesl. Rty měl semknuté a pohled tentokrát skláněl, protože toho už řekl dost a i očního kontaktu bylo dostatek. Teď zbylo pouze čekat na odpověď a smířit se s odmítnutím.
"Pochopím, pokud v tom nebudeš chtít pokračovat. Máš možná poslední šanci zachránit sebe i mě, nemohl bych ti to vyčítat," dodal ještě a pozvedl k ní modré oči.

_________________
>> J. N. Van Helmont

Bylo absolutně jasné, jak je šokovaná a vyvedená z míry Jeremiahovou přítomností. I když ho pustila do bytu, snažila se jasně říci, kde teď se svým vztahem stojí, i tou hloupoučkou hrou na vykání. Ne, nemohla mu tykat, pokud si myslel, že snad ano, že by to bylo něco jednoduchého, něco, co přeci nemá takový význam, na čem nezáleží. Nedokázala si tykání dovolit. Nešlo to, poněvadž... poněvadž by to znamenalo nebezpečí, přiznání té podivné blízkosti, a možná i následné si uvědomění, že cokoliv cítí hned tak nezmizí. A Holly si nechtěla připouštět, jak moc jí na tomhle muži záleží, nechtěla slyšet vlastní myšlenky, které se tak pro ni netypicky stáčely k možnosti, že vše třeba oznámil Moreen a rozhodl se pro ni, a proto tu je. Ne. Tuhle pošetilost jako z dívčího románu musela odložit stranou, a i taková drobnost jako právě vykání jí to mělo usnadnit. Tedy, aspoň si to myslela. "Není, ale ukazuje to na hranice, které jsem se rozhodla obnovit a dodržovat," dostala ze sebe v odpověď co nejchladnějším tónem, na který se zmohla. Škoda jen, že se jednalo pouze o chabou náhražku - Holly nebyla ten typ, co by se uměl přetvařovat, a všechno na ní ukazovalo, jak se ve skutečnosti cítí, a že ji vlastně i celá ta jedna věta stála velké úsilí. Bylo to všechno tak neuvěřitelně průhledné. Jenže ona už nechtěla, ne, nesměla si dovolit stát Jerrymu v cestě, šlapat mu po štěstí. Nesměla si, a ani jemu, dovolit opakovat stejné chyby, kterých se dopustili v minulých měsících.
Využila chvíle, kdy ještě mohla soustředit svou pozornost na něco jiného, než na tu nečekanou návštěvu, a mimo jiné strčila mudlovský těhotenský test, který ještě před chvílí ležel jen tak odložený na jedné z poliček, jak na něj znovu nevěřícně zírala, honem do nejbližší zásuvky, přičemž jako by předstírala, že něco hledá. Však on si Van Helmont klidně mohl myslet, že předstírané uklízení nepodstatných věcí je jen záminkou pro to, aby se na něj ještě chvíli nemusela dívat. A možná, že nic neviděl, možná ano, kdo ví, ostatně, jednalo se o mudlovský předmět, nebyla ani záruka, že by ho poznal... a navíc, ona vážně potřebovala ještě aspoň chvíli, aby se zkusila vzpamatovat. Až pak se otočila na Jerryho.
Jakmile delším pohledem spočinula na muži, který jí tak změnil život, nejraději by sama sebe zaklela třeba v kámen, ten by totiž alespoň nic necítil. Takhle nemusel ještě ani promluvit, a všechny ty emoce, které v sobě potlačovala, se začaly hnát na povrch, a ačkoliv se Holly zatím dařilo tvářit se tak nějak nijak, v zelených očích se zračila každičká z nich. Ani nedutala a poslouchala, a cítila, jak spolu s jeho hlasem, s pohledem uhrančivých očí, které si jí znovu připoutávaly jako tenkrát, propadá všemu tomu kouzlu, od něhož se rozhodla utéci.
Chtěla říci, že se přeci nezlobí, že bylo jen otázkou času, kdy to všechno skončí, že si s tím nemá dělat hlavu a prostě se vrátit k rodině, vždyť ona k němu nechovala absolutně žádné negativní pocity. Teď, když se na tu situaci dívala s odstupem, pominula prvotní zloba, a ona začínala alespoň částečně chápat, že některé jeho kroky, které podnikl, mohly být prostě výsledkem.... toho, že chtěl ochránit rodinu. Ač mu tedy vlastně neměla co odpouštět, pořád si v duchu byla jistá, že se rozhodla správně, když ho nechala jít...
...jenže to by nesměl Jeremiah mluvit dál, říkat věci, které tak protiřečily všemu racionálnímu a rozumnému. V jednu chvíli už ho málem přerušila, drala se jí na jazyk slova jako ze špatného románu, když jsem tě neměla milovat, tak proč? Co teď udělám s naším dítětem? Zlobu střídal šok a opětovné okouzlení, a Holly zjišťovala, že ač chce říci spoustu věcí, není schopná slova. Jen tam stála, oči jako přilepené k muži, kterého stále přes všechna logická proti milovala, myšlenky jí vířily hlavou, ale neříkala absolutně nic. Jakkoliv se předtím snažila nějak se od muže držet dál, teď samovolně, aniž by si byla vědoma co dělá, pomalu udělala několik kroků jeho směrem, což v malém prostoru podkrovního útočiště znamenalo dostatečný rozdíl. Podvědomě věděla, že těch pár krůčků vede ke ztrátě rozumu a rozbití života jediného muže, k němuž kdy něco podobného cítila, a nakonec ji právě tato myšlenka zastavila, ač už blíž, než si chtěla dovolit se k němu kdy znovu ocitnout.
Jenže si nedokázala pomoci. Pohled jeho očí, vlastně pouhá jeho blízkost, to stačilo, aby se rudovlásčino pošetilé srdce rozběhlo jako o závod. Povzdechla si. "Není co bych odpouštěla, zachovali jsme se oba pošetile," vypravila ze sebe, a dávala si dobrý pozor, aby neřekla jediné slovo tykání či vykání, snad jí vykat po takovém vyznání připadalo opravdu nevhodné, ale zřejmě se zároveň chtěla držet té pomyslné hranice. Nicméně pro tu nádhernou kytici natáhla ruku. "Ale myslím... že oba moc dobře víme, že by nebylo rozumné, abychom v tom celém pokračovali..." Ne, její hlas nezněl přesvědčeně. Říkala pravdu, ale bylo nad slunce jasné, že si kdesi pod tím kouskem duše, který myslí nejprve na ostatní a pak na sebe, zcela sobecky přeje vrátit věci tam, kde byly před událostí v opuštěné učebně.
"Neměl jsi sem vůbec chodit," vypadlo z ní náhle, zřejmě tím překvapila i sama sebe, od náhlého tykání i tím, co vlastně říká, co přiznává, "vždyť já kvůli tomu dala i výpověď Brumbálovi, jen abych se ti nepletla do života... ale takhle? Najednou nevím, co je správné..." Sklopila konečně pohled k zemi. Tohle neměla v plánu říci, nechtěla, aby věděl, jak jednoduše by se vlastně dala znovu zlomit, jak moc na ni pořád působil. A co na tom, že to stejně muselo být viditelné i slepému? Tohle si v tu chvíli Holly opravdu neuvědomovala. A ne, že z Bradavic odešla spíš kvůli tomu dítěti, které se jí mělo narodit? To říkat nechtěla ani náhodou.

_________________

Šokovala ho ta chladnost v najednou cizím hlase. Ta bezcitnost a vážnost, kterou by Holly Beckettové v životě nepřisoudil, teď se však zdála naprosto sebevědomá a přesvědčená, ačkoli ve skutečnosti byla plná zmatků. To však Jeremiah nemohl prohlédnout, jemu před očima stála hrdá a (pravděpodobně) naštvaná žena.
Tu odpověď přešel s klidem. Pokud byla tak rozhodnutá a měla se cítit lépe, nemínil více protestovat. Když se ve spěchu věnovala uklízení a otočená k němu zády natáhla ruku po těhotenským testu, Jeremiah neměl možnost nic poznat nejen z důvodu, že takový test viděl pouze jednou v životě. Přišlo mu naprosto zbytečné věnovat se svému okolí, když tento byt tak důvěrně znal. Mnohem více visel pohledem na ženě, které se přišel omluvit a která se zatím ze všech sil snažila vyhýbat jeho uhrančivému pohledu. Když se k němu Holly konečně otočila, Jeremiah se na ní dlouze zadíval. Měl pár verzí scénářů, které by mohli po této omluvě nastat, Holly totiž nebyla moc temperamentní typ a nepředpokládal, že by ho s křikem z bytu vyhnala ven na ulici, každopádně pokud nechtěl být překvapen, musel být i na tuhle verzi částečně připraven. Nakonec však nenastala a stalo se přesně to, v co doufal a s čím tak trochu počítal.
"Ne, byla to má chyba," stál si za svým, když promluvila a krátce se na ní zadíval. Když však pokračovala, Jeremiahovi se před očima rozplýval obrázek toho, že dostane druhou šanci. Ve výsledku to pro něho bylo pouze dobře a on to moc dobře věděl, jenže srdce tomu chtělo jinak. Stál přikovaně na svém místě a protože si byl vědom toho, že nemůže Holly ke změně názoru přinutit, pouze nepatrně přikývl. Učinila takové rozhodnutí a on ho musel respektovat, i když měl pocit, že mu všechna tíha dopadá na ramena a to nevěděl, že Holly čeká dítě. Možná bylo na čase vrátit se zpět na zem, věnovat se své rodině a své manželce, s kterou momentálně nebyl téměř v kontaktu. Nedokázal to, protože myslel pořád na Holly.
"Pokud to je tvé finální rozhodnutí," promluvil nakonec tiše, ale Holly mluvila dál. Užuž se chtěl nadechovat, že sem rozhodně chodit musel, protože omluva bylo minimálně to, co si od něho zasloužila. Nemohlo to skončit takovým způsobem, rozhádaní v zapadlé a zaprášené učebně. Jenže to, co přiznala hned vzápětí, Jeremiahovi doslova vyrazilo dech.
"Holly..." vydechl a udělal k ní krok blíž, když i ona k němu přešla a nevěřícně, s očima dokořán se nad ní skláněl, s rukou pozvednutou, jak měl sto chutí chytit ji jemně za paži. "Cos to udělala," roztlouklo se mu vyděšeně srdce. Podala kvůli němu výpověď? Opustila Bradavice? Ona, která děti milovala, udělala by pro ně všechno a sama pravděpodobně v životě nebude mít vlastní? Zaplavila ho taková vlna výčitek, až se mu z toho zamotala hlava. Pochopitelně tohle nemohl nechat být. Ať už se mezi nimi stalo cokoli, ať už ty city byly sebevětší a muselo to být řešeno tím, že jeden z nich se vzdá Bradavic, nemohla to být ona. On byl muž, on to celé započal a on si musel odžít následky.
"Nepřipadá v úvahu, abys v Bradavicích končila," promluvil, když se konečně vzpamatoval z toho šoku a mysl se mu trochu projasnila. "Můžeš těm dětem toho tolik nabídnout. Tolik názorů, myšlenek, poznatků a zkušeností. Máš o ně takovou upřímnou starost, vždyť práce s dětmi je náplní tvého života," vypočítával postupně, aby si uvědomila, že dělá obrovskou chybu. Tohle nemohla myslet vážně. Ještě než vůbec domluvil, věděl, co bude muset udělat. Vzdát se svého místa on. Jeremiah v té rychlosti neměl čas nad tím přemýšlet, ale kdyby dostal pár vteřin na rozmyšlenou, krvácelo by mu z té myšlenky srdce. Svou práci miloval, věnoval se téměř pouze ní a ať už to bylo vyučování, zkoumání nebo vynalézání, nedovedl si bez toho představit den svého života. Teď se toho musel vzdát kvůli ženě, která se zachovala unáhleně a pošetile... jenže v tuhle chvíli, ač svou práci miloval sebevíc, nebylo co řešit. Žena se nemohla obětovat kvůli muži. Nemohl si zůstat spokojeně na svém místě, zatímco ona se všeho vzdá. To se nesmělo stát.
"Bradavice opustím já. Hned zítra ráno napíšu Brumbálovi a podám výpověď místo tvé, vysvětlím mu to, nemusíš se bát, že to prohlédne," řekl, i když měl pocit, že tohle dvojpodání výpovědí bude průhledné ažaž a zrovna Brumbál si to dokáže dát do souvislostí. Ale to teď nebylo podstatné. "Nebudu s tebou o tom víc mluvit, nemůžeš kvůli mě zahodit to všechno, co máš. Já tam ani nestudoval, ani tam neučím dlouho," mluvil rozhodně a hlasem, který za žádné okolnosti nebere v potaz, že by měl někdo námitky. Nehodlal o tom diskutovat. Pokud mu chtěla zmizet ze života, chtěla se od něho odpoutat, protože sejde z očí, sejde z mysli, ten krok opustit školu musel udělat on. Neměl z toho ani trochu radost, žaludek měl z toho rozhodnutí sevřený a pod košilí se nepříjemně potil, ale nedalo se to vyřešit jinak. Byl vychován k tomu dělat těžká rozhodnutí jako opravdový muž a vzhledem k tomu, že se tak poslední měsíce nechoval, teď to vzal celé na sebe a rozhodl i za ní. Nevypadal, že by byl schopen změnit názor.

_________________
>> J. N. Van Helmont

Svíralo jí u srdce, když ho takhle viděla. Bolelo to, jako by sama sobě dobrovolně drtila srdce znovu a znovu na malé kousíčky. S každým pohledem, který si dovolila mu věnovat, s každým okamžikem, kdy zachytila jeho výraz tváře, se jakákoliv logika a smysl pro správné rozhodnutí stahovaly hloub a hlouběji v ženině duši. Stále ještě však v Holly zůstávalo přesvědčení, že odchod z Jeremiahova života bude pro ně oba prostě to nejlepší, stejně jako fakt, že se rozhodla mlčet o tom malém srdíčku, které pomalu rostlo kdesi pod jejím vlastním, a u nějž v koutku vlastní duše doufala, že až se narodí, bude podobné otci, aby jí ho připomínalo, jako by snad celá jeho existence nestačila.
Byli blízko sebe, blíž, než kdy jindy od té události v učebně. A rusovláska viděla, že její slova, ta, která neměla v plánu a ani nechtěla říci, ale přesto řekla, na muže před ní zapůsobila. Šokem. Že by si teď kvůli ní dával za vinu i tohle? To přeci vůbec nechtěla. Ani si nepřála, aby kvůli ní opouštěl svou práci, promerlina!
"Nikam odcházet nemusíš, budu pracovat v sirotčinci jako předtím, nedělej si starosti," pokusila se zamezit mu v takových plánech jako to, aby vyměnil své místo za její. Ale zřejmě nic takového nestačilo, protože Jeremiah mluvil dál a dál, a nezdálo se, že by se měl nechat v nejbližším okamžiku přesvědčit, nebo že by snad sám od sebe mohl změnit názor. Holly se na něj dívala, jak se před ní vzdává vlastní práce, ač to znělo třeba pro něj logicky. Nevěřila například, že by Brumbál byl takový hlupák, aby si nedokázal sečíst jedna a jedna, a nakonec dojít k jedinému správnému vysvětlení toho, proč by asi najednou oba chtěli opouštět školu, jenže Jerry vypadal tak... přesvědčeně. Holly pomalu ale jistě začínala ztrácet barvu v obličeji, a znovu si instinktivně přitiskla ruku na břicho, ačkoliv jen těžko mohlo být takhle brzy cokoliv poznat. To, že se takhle prořekla, pro ni ještě před chvílí neznamenalo žádnou změnu v plánech, ale teď? Najednou měla pocit, že se jí povedlo zahnat sebe sama do kouta. V očích, které se stále ještě z Jeremiaha neodtrhly, měla výraz laně, zahnané do pasti. Nemůžu mu to říct, nesmím mu zbořit rodinu! slyšela sebe sama ve své hlavě, a zároveň jí jiný vnitřní hlásek našeptával, že má vyjít s pravdou ven. Polkla, a udělala další malý krůček Jeremiahovým směrem. Teď už byli tak blízko, že by stačilo jen maličké úsilí, aby se ho dotkla. A v tu chvíli měla Holly na chvíli pocit, že by se nejraději svěřila, rozplakala, a nechala se ukonejšit v náruči, která jí tak moc chyběla. Jenže to by se nestalo. Byla si jistá, že pokud by se přiznala, jediné, čeho se dočká, bude, že se bude ten muž, teď nabízející, že se vzdá celé práce kvůli ní, snažit docílit toho, aby si to maličké nechala vzít. Jakmile jí hlavou prošla tato myšlenka, měla pro změnu chuť se nefalšovaně rozkřičet, vmést mu do tváře to, že s jeho dítětem na krku stejně nebude moci dál učit... ale mlčela. Pokud se jejím směrem díval, vyhledala vážným pohledem jeho oči, a na krátký moment si dovolila se v nich topit. V jejím vlastním pohledu byl vidět ten jediný cit, který nedokázala odhodit, ačkoliv se stále snažila. "Nemyslím, že to by bylo moudré. I kdyby se Brumbál nechal přesvědčit... brzy by si někdo jedna a jedna sečetl a všechno by mu došlo," promluvila tichým hláskem a věnovala Jerrymu úsměv tak nešťastný, že mohlo vypadat až nemyslitelné, že se jí vůbec povedlo pozvednout koutky, natož se opravdu usmát. Ne, nemůžu mu to říct. Nezničím mu život. Nerozbiju jednou hloupou větou jeho štěstí. "Ať už odejdeš nebo ne, já se do Bradavic nevrátím... minimálně nějaký čas ne. Není třeba abys kvůli mému rozhodnutí cokoliv měnil... protože..." Ne. Nedokázala to vyslovit. Nechtěla. Měla strach. Tohle bylo něco, co se jim nemělo přihodit, a kdo byla ona, aby tím zatěžovala muže, kterého milovala? Nebyla nikým. A nikým musela zůstat. "Nemohl bys, prosím, zůstat v práci, jako by se nic nedělo... a věřit mi, že tak to bude nejlepší?" Bylo evidentní, že se snaží na poslední chvíli něco tajit, chytá se posledního stébla. Chabě, nedostatečně. Holly se v duchu připravovala, že nakonec stejně bude muset vyjít se vším ven, ale ta myšlenka ji tak děsila, že byla ochotna zkusit se z toho na poslední chvíli vyvléknout. Ač se tehdy zachoval jako cizí, milovala Jeremiaha Van Helmonta, a nenáviděla se za to, že by měla být tou, kdo má definitivně rozbít jeho život. Sklopila pohled dolů, na svou ruku, která stále v podivně ochranném gestu spočívala na místě, kde se už teď vyvíjel nový, maličký život.

_________________

Jeremiah rozhodně nehodlal změnit názor. Bylo nemyslitelné, aby kvůli němu opouštěla Bradavice. Něco takového nehodlal připustit, i kdyby měl na rovinu říct Brumbálovi celou pravdu. Albus nebyl zrovna člověk, co by se rýpal v soukromých záležitostech svých podřízených a Jeremiah nepochyboval o tom, že od profesora by se to nikam dál nedostalo. Pokud to byla jediná možnost, kterak zabránit slečně Beckettové opustit školu, byl schopen to podstoupit.
Ona se však nezdála ani trochu nadšená, ačkoli Jeremiah předpokládal, že by tohle řešení uvítala. Mohla zůstat tam, kde to milovala. Neviděl v tom žádný problém. Ona si nemusela hrát na čestnou a vznešenou. To on si tu musel uchovat poslední střípky své hrdosti a zachovat se jako džentlmen, když už tu nebohou ženu zatáhl do takové situace.
"Nebudeš pracovat v sirotčinci. Nebudeš kvůli mě chodit z Bradavic pryč, rozumíš? To nedovolím." Zadíval se na ní vážným pohledem s přísně semknutými rty. Neměl ani tušení, co dalšího před ním ukrývá a popravdě, ani na okamžik ho to nenapadlo. Ne pouze teď, za celých šest měsíců ho myšlenka na nějaké společné dítě s profesorkou přeměňování ani nenapadla. Samozřejmě, že nebyli hloupí a používali antikoncepci, neměl tudíž nikdy důvod podezřívat Holly z toho, že mu něco neřekla. Teď už nevypadal tak provinile a omluvně, spíše vážně a neústupně, protože zkrátka nehodlal ustoupit ze svého názoru.
"To není pravda," vydechl, když k ní shlížel modrýma očima, "nikdo se o tom nedozví. Možná si to Brumbál dá dohromady... ale k čemu by mu tahle informace byla? Není člověk, co by se vyžíval v neštěstí ostatních. Nemá důvod vytahovat na nás nějakou špínu, možná bude něco tušit, ale neudělá nic. Zůstaň prosím v Bradavicích. Ty nejsi člověk, co by si tohle zasloužil... vzdát se věci, kterou miluješ," myslel tím práci a ani na vteřinu nepomyslel sám sebe, ač zpětně to slova měla trochu víc významů, to musel uznat. Jenže potom znovu promluvila a on byl nucen od ní trochu postoupit, protože drobnými kroky se k němu pořád přibližovala. Nechápal, co tím sledovala, ale v dalších pár vteřinách nechápal víc věcí.
Nedokončená věta mu v hlavě spustila varovný alarm a on se na ní pár vteřin s kamennou tváří bez mrknutí oka díval. Měl sice geniální mozek, ale teď začínal mít pocit, že mu tu něco hodně podstatného uniká a on to nedokáže pochytit. Na nějaký čas ne... opakoval si v duchu stále dokola. Je nemocná? položil si otázku ohledně věci, která ho napadla a napadla by snad každého, než tu myšlenku o nemoci prohloubil a jemu se skoro zastavilo srdce. Těhotná. Nahradil slovo nemocné a byl přesně tam, kde být měl. Nemohl tomu uvěřit a také, že nevěřil, stále se domníval, že se ve svých dedukcích spletl a že tohle nemůže být pravda. Jenže stačilo pár dalších vteřin a Holly si položila ruku zlehka na břicho, což stvrzovalo všechno to, co stále nahlas nebylo vyřčeno. Zatmělo se mu před očima. Měl pocit, že omdlí. Tohle se nemohlo dít... to nemohla být pravda.
"Ty jsi těhotná," promluvil s prázdným pohledem hlasem, jenž ani nezněl jako Jeremiahův. Vypadal, že se každou chvíli odporoučí k zemi a protože si náhle rozmazaný svět kolem sebe až silně uvědomoval, po paměti se natáhl po židli vedle sebe a oněměle se do ní sesunul. "Prosím, řekni, že ti není pravda. Že se pletu," pozvedl k ní po pár vteřinách oči, ale pohled, jenž se mu naskytl, pouze všechno stvrzoval. Už to začínal pomalu chápat. Proto chtěla zmizet z Bradavic, proto byla poslední dobou tak divná. Netušil sice, jak dlouho dítě čekala, ale dokázal si to přibližně spočítat, protože poslední dobou to už mezi nimi nebylo úplně ideální a kvůli hodně práci se nevídali. To však teď nehrálo roli. Bylo mu ukradené, zda tomu vetřelci byl měsíc nebo dva, dělalo se mu špatně z pomyšlení, že udělal přesně to, za co odsoudil svého otce. Nenáviděl ho za to, že měl nemanželskou dceru, a teď udělal to samé. Víc už klesnout nemohl. Zklamal se. Tak strašně se v sobě zklamal. A tak moc ublížil všem okolo. Holly... a co Moreen?
"Chceš si to nechat?" musel se zeptat, ač odpověď znal už dopředu. Stále tu byla naděje, i když pokud Van Helmontovi neuznávali rozvod, nemanželské dítě, potrat... za to už by ho snad popravili. Tohle se zkrátka nesměl nikdo dozvědět. Nejhorší však bylo, že mu hrozily minimálně dvě věci z třech výše zmíněných. Nedokázal rozumně myslet, cokoli dalšího říct. Přál si probrat se z tohohle snu, přísahal by, že po takové noční můře už by v životě nezavadil pohledem ani o ženu na druhé straně ulice. Už nikdy.
Předklonil se v pase, opřel se lokty o stehna a vklouzl si rukami do blonďatých vlasů, protože se nevydržel na Holly nadále dívat. Mohla opustit Bradavice, mohli přestat být v kontaktu a vše by se vyřešilo, ale teď? Měl za ní zodpovědnost, měl zodpovědnost za to malé a nemohl dovolit, aby byli vystaveni nebezpečí, ať už to znamenalo ve společnosti, nebo finančně nebo cokoli dalšího. Zkrátka měl další rodinu, o kterou se musel postarat, ať už mu z toho bylo špatně sebevíc. Zničil ji život, přesně to udělal. A pravděpodobně ho zničil i sobě, protože tohle, pokud se to vynese ven a ostatní se to dozví, ho rozdrtí.
"Budu to muset říct Moreen," nadechl se, když se zvedl a hřbetem si rychle střel slzu na líci, "nemůžu riskovat, že se to dozví od někoho cizího nebo že za pár let narazí na moje dítě," zamračil se a opřel se v židli, "bylas na kontrole v nemocnici? Ředitelkou je má sestra, chodit tam nemůžeš. Zařídím ti soukromého lékaře," přemýšlel nahlas a zcela očividně ho názor matky prvorodičky nezajímal. "Dám ti peníze na dům a na vše, co budeš potřebovat. Nevím, jaká by to mohla být částka," zavrtěl hlavou zmateně a rozhlédl se po uklizeném bytě, jako kdyby hledal nápovědu. Nakonec sáhl o saka, protože šekovou knížku a propisku u sebe nosil pořád. Chtěl to mít vyřešené hned a snížit počet budoucích setkání na minimum, především v době, kdy bude mít Holly viditelné břicho. "Teď ti můžu napsat osm tisíc galeonů, víc takhle dostupně nemám," zamračil se a rychle vyškrábal číslici na papírek, přidal podpis a ani radši nepřemýšlel nad tím, jak bude manželce vysvětlovat, že mu v mudlovských librách z banky zmizelo čtyřicet tisíc liber, což mimochodem na české peníze v dnešní měně činilo milion dvě stě osmdesát tisíc. Odtrhl šek a položil ho ženě na stůl, za celou dobu k ní nezvedl pohled. Choval se čistě pragmaticky. Bezcitně a chladnokrevně, protože mu způsobila takový šok, že ho to pravděpodobně trochu zamrazilo namístě a on nebyl schopen projevit jakoukoli další emoci. Byli v pořádném maléru a nedokázal si představit, co budou následující měsíce dělat, teď se však chtěl pouze sbalit a zmizet z tohohle světa. Nic víc si nepřál.
"S tím bys měla chvíli vystačit. V Bradavicích končíš až na konci školního roku?" zvedl k ní oči a společně s tou otázkou, pozvednuté obočí naznačovalo, že ho zajímá, zda do června bude vidět, že s někým čeká dítě. Snad nemusel říkat, že se o něm jako o otci, nikdo nesmí dozvědět. Částka osm tisíc galeonů byla koneckonců dost výmluvná, Holly to muselo být jasné a pokud ne, klidně byl schopen za tu částku na šek připsat ještě jednu nulu. Van Helmontovi byla jedna z nejbohatších a nejvlivnějších rodin v kouzelnické Británii a ačkoli Jeremiah nepatřil do hlavní linie a měl děti s nečistokrevnou ženou, neznamenalo to, že k Van Helmontovým nepatří. Nárokoval si vše jako oni, sám měl čistou krev a i on zodpovídal za jméno a pověst, u které byl povinen udělat všechno proto, aby v žádném případě neutrpěla.

_________________
>> J. N. Van Helmont

Jestli si Holly předtím byla jistá tím, že Jerryho už nikdy raději nechce vidět, vstupovat mu do života a vůbec se jakkoliv hlásit k jeho osobě, každým okamžikem, co se nacházel poblíž ní, tohle přesvědčení ustupovalo do pozadí. Ona si přála být sobecká, chtěla... nu, to vlastně bylo úplně jedno, co chtěla. Jednou se rozhodla, že nebude rozbíjet Jeremiahovo manželství, tak to hodlala dodržovat.
Hleděla jeho směrem jako malý králíček, lapený v pasti, jak jí tak začínalo docházet, že vlastně nedokáže zabránit tomu, aby se pomyslně bil za její kariéru, aniž by vyzradila tajemství, které nesměl vědět, poněvadž mu absolutně zničí život. "Nevrátím se do Bradavic," hlesla pouze a zavrtěla hlavou. "Nevzdávám se věci, kterou miluji. I v sirotčinci mě práce baví, a... prostě to tak bude lepší, opravdu." Dobře, byla si jistá, že spolu se všemi těmi gesty to Jerrymu stejně za chvíli všechno musí dojít, a upřímně se toho děsila a přála si, teď snad poprvé za celou dobu, co muže znala, aby nebyl natolik inteligentní, prostě a jednoduše aby ho to ani nenapadlo, a odešel odtud jako šťastný člověk, vracející se k rodině. Ale ne, on to musel zjistit, a slečna Beckettová to věděla už předtím, než se tak skutečně stalo. Poněvadž Jeremiah Van Helmont nebyl idiot, vždyť i to na něm tak milovala.
Takže když pak onu pravdu, evidentně pro něj naprosto nepřijatelnou vyslovil, nezmohla se na víc než na přikývnutí. Možná v tuhle chvíli měla zalhat, všechno zapřít, ale jednoho dne by se to stejně dozvěděl. A to by bylo mnohem, mnohem horší. I tak ale... v tenhle moment si připadala jako ten největší zloduch. Do očí se jí hrnuly slzy a nejraději by sama sebe proklela některou nepromíjitelnou kletbou. Jak mohla? Jak mohla vůbec dopustit, aby se to dověděl? Jak mohla být tak pitomá a lépe celou věc neututlat? Bez jakékoliv barvy v obličeji na něj hleděla, pocit bezmoci jí prostupoval zcela a neústupně, a když tak zoufale (nebo minimálně tak se jí jevil) žádal, aby celou věc popřela, trvalo chvíli, než se zmohla na další pípnutí. "Je to pravda... promiň, já..." nedořekla, poněvadž se zeptal na tu otázku, která ji samotnou celou dobu ani nenapadla. Bylo to podivné. Ani jedinkrát za dobu, co o svém těhotenství věděla, Holly nepomyslela na to, že by si Jerryho dítě nechala vzít. Nebyla to pro ni alternativa. Protože ona čekala potomka s člověkem, kterého milovala. Jistě, byla smířená s životem svobodné matky, s tím, že svého pravého otce její dcera nebo syn nikdy nepozná, ale nedokázala ani připustit alternativu, že by to malé neexistovalo. Už teď jí děcko přirostlo k srdci a nechat si ho vzít pro ni bylo, jako by ho měla nechat zavraždit. "Nenechám si ho vzít," hlesla znovu, a rvalo jí srdce, když viděla, jak hrozně moc to vlastně Jerryho sebralo. Ano, počítala s tím, že se mu to nebude nijak zamlouvat, pokud to zjistí, ale vidět, jak moc velká noční můra pro něj celý ten malý uzlíček, který ještě dlouho nepřijde na svět ve skutečnosti je? To bylo, jako by jí někdo trhal duši na maličké kousky, cupoval ji znovu a znovu v nekonečném cyklu. Ubližovala mu. A ubližovala i sobě. A celé to byla jen její chyba, že se stala jeho milenkou, že nenechala vlastní pocity hned ze začátku někde odumřít.
S tím, že to řekne manželce, nemohla než souhlasit. K doktorovi se právě pro jeho bezpečí rozhodla jít k mudlovskému, a bývala by mu to i řekla, ale Jeremiah najednou mluvil, mluvil a mluvil. A čím více mluvil, tím hůř se zadržovaly slzy, které se Holly draly do očí. Smutek a náhlý nával vzteku, který nechápala, iracionálního a hořkého, se mísily dohromady... až se najednou přistihla, že stojí přímo u něj, v ruce drží onen šek, který ani nevěděla jak sebrala ze stolu, a hlasem tak zvláštního tónu, že by snad bylo nemožné ho popsat mluví. "Nechci tvoje peníze," oznámila a prostě napřáhla ruku s tou nechutně velkou částkou s tím, že pokud si ty galeony na papíře nevezme zpět, tak je prostě upustí, a nechá spadnout muži k nohám, "nechci od tebe vůbec nic. A pokud někdy někdo bude mít otázky, zapřu, že by to malé bylo tvoje. Otec je mrtvý, nehody se stávají, zvlášť v dnešní době. Nemusíš si dělat starosti, já do dokonalého života rodiny Van Helmontů už déle zasahovat nechci. A ani moje malé nebude chtít mít s vámi nic společného, o to se neboj." Ne, nezněla zdaleka tak chladně, zněla spíš ublíženě. Protože ano, bolelo ji, že si tenhle člověk, tenhle muž myslel, že je nějaký problém, který zamázne penězi a všechno bude v pořádku. Nebo snad že všechno tohle zosnovala, aby po něm mohla vymáhat výživné či co. Ne, ona o nic nestála. Chtěla teď už jen, aby ji prostě nechal v klidu, samotnou, s dítětem, ale samotnou. Aby si mohla prostě žít svůj život, a on aby si žil zase ten svůj. "Ano, v Bradavicích končím s koncem školního roku, malé se narodí někdy koncem listopadu," přikývla, a následně ještě jednou zopakovala své stanovisko: "a nepřijmu od tebe jediný svrček. Nic. Protože proč bys taky měl platit na cizí děti, že?" Bylo jí naprosto jasné, že už s ní tenhle člověk nebude mít nic společného, a vlastně jí docela uráželo, že si Jerry myslí, že by si za mlčení nechala platit. Ne, každá mince, kterou by přijala, by z ní dělala něco, čím být nechtěla, a ona prostě hodlala tvrdit, že to dítě je někoho úplně jiného. Udělat to tak, aby se skutečně nikdo nedozvěděl, kdo je jeho otcem. A finanční injekci k tomu opravdu nepotřebovala. Že bude žít víceméně na pokraji chudoby, že škvrněti obětuje skoro vše, co si v sirotčinci vydělá, a časem bude muset vzít i druhou práci? To jí bylo jedno. Nedokázala přenést přes srdce, že by si od pana Van Helmonta měla vzít byť jediný galeon.

_________________

Chápete, byla to pro něho těžká situace, tak těžko pochopitelná a zároveň vlastně uchopitelná, že tomu nemohla ani trochu uvěřit, že se to právě odehrává. Vždyť on by takto své rodině v životě neublížil. Miloval svou rodinu, své dcery a svou ženu, která ho podporovala za každých okolností, v každé minutě, v každém aspektu jeho práce. A teď tam prostě jednoduše seděl a myslel pouze na to, že Holly má uvnitř svého břicha vetřelce, dítě, které poroste, které se narodí, které bude žít jako všichni ostatní. Bude žít jako jeho žena, jako jeho děti. Bude to normální osoba s pocity, emocemi a myšlenkami, což ho děsilo tak moc, že měl chvílemi pocit, že se nedokáže ani nadechnout.
Taková zrada. Zrada jeho rodiny ale také sebe samotného, že už snad ani nechtěl vidět svou tvář v zrcadle. Nenáviděl se a to tu informace o dítěti věděl teprve pár vteřin. Ale tak to bylo, čekal další dítě, bude otcem dalšímu člověku. Ten fakt s ním otřásl tak silně, že si v jednom okamžiku dokonce myslel, že omdlí. To by asi nebylo příliš mužské, ani džentlmenské, ale nikdy si nedokázal pomyslet, že by se mohl ocitnout v této situaci. A najednou si uvědomil, že ji řekl, zda si to dítě chce nechat, a cítil se ještě hůř. Jak to vůbec mohl vyslovit? Kdy se stal takovým zbabělcem? Samozřejmě, že měl strach, nenáviděl se a nechtěl to dítě, ale neměl žádné právo to říct. Říct to ženě, která chtěla to dítě tak moc, jako on ho nechtěl. To bylo zakázáno v jeho životě, v jeho světě, ve kterém žil, pro Van Helmonty, kteří byli kavalírští a pokorní muži. Ale on nebyl. Už ne.
Zatímco Holly tiše plakala, on seděl na svém místě a přemýšlel o svém životě, který se stočil špatným směrem. Uvědomoval si to tak silně. Udělal chybu a teď byl čas nést následky.
Když upustila ten šek, pouze ho sebral a pozvedl hlavu jejím směrem. "To není fér. To dítě je stejně tak moje jako tvoje. Musíš si ty peníze vzít," podíval se do její vážné tváře. "Nemusíš mít s námi nic společného, ale i tak si můžeš ode mě nechat pomoc. Buď k sobě upřímná, Holly, nejsi připravená starat se o dítě. Nebudu čekat, až moje dítě skončí v sirotčinci jako ty," a tohle zase nebylo férové od něho a moc dobře to věděl. Ale i tak to řekl, protože to byla pravda. "Protože bych to nikdy nedopustil. Musel bych si ho vzít k sobě a v tu chvíli by všichni věděli, že to je moje dítě," pokračoval.
"Prosím, vem si ty peníze. O nic víc tě nežádám. Nemůžeš mě nechat se cítit jako zbabělce, který ti udělal dítě a zmizel ze života," pozoroval pozorně Hollyinu tvář a doufal, že změní svůj názor. Pokud to tak bylo, nechal šek ležet na stole, pokud ale ne, vzal si ho sebou a zkrátka dole ho hodil Holly do schránky.
Nakonec se pomalu zvedl k odchodu, ačkoli měl pocit, že se neudrží na nohách a že bude muset na pár dní zmizet z tohohle světa, protože nebyl připraven podívat se své rodině do očí a tvářit se, že se nic nestalo. "Takže... tady jsme asi skončili," zkonstatoval se zamyšleným pohledem a pomalu přesunul oči k Holly. Neměl sílu říct něco víc, něco hlubšího nebo něco, čím by tu nebohou křehkou ženu, po které vlastně planul touhou, utěšil. Nebyl tu prostor pro žádná slova. Ačkoli věděl, že to nevydrží, že jeho starostlivá a ochranitelská stránka se stejně projeví a bude chtít vědět, jak Holly všechno zvládá, musel se teď tvářit, jako kdyby se viděli naposled. A tak nakonec i odešel, jen se vydal ke dveřím a na zlomek vteřiny se otočil přes rameno, aby si zapamatoval ten pohled ženy, které ublížil. Aby se mu ta bolest vryla hluboce do paměti a nikdy už tuhle chybu neopakoval.

>>

_________________
>> J. N. Van Helmont