DATUM: 21. dubna 1976
ÚČASTNÍCI: Van Helmontovi, Morganovi, Kingovi
MÍSTO: Do rozlehlých pozemků Van Helmontových kolem sídla patří i menší mudlovská vesnice, s kterou Van Helmontovi po čase museli začít spolupracovat a řešit s ní určité záležitosti ohledně pozemků a podobných formálních věcí. Z pohledu bezpečnosti a koneckonců i zákonu o utajení to bylo pravděpodobně to nejrozumnější, co Van Helmontovi mohli udělat. Žádná podezření po kouzlech a magii kolem nich nikdy nevyvstala. Díky tomu jsou Van Helmontovi obyvateli vesnice po několika století vnímáni jako ta bohatá, aristokratická rodina, která ochotně pomůže, když se někde vyskytne problém. Dá se říci, že za tu dobu se mezi Van Helmontovými a obyvateli vesnice ustálil vztah vzájemného respektu. Nemíchají se do svých záležitostí a spolupracují pouze v případě, je-li to vážně nutné.
Jedna věc však malou vesnici a kouzelnickou rodinu spojuje. Všechny svatby i pohřby se konají ve vysokém kostele, který je chloubou a dominantou celé vesnice a ke kterému je to od Helmontu po kamenité cestě pouze několik set metrů.

POPIS: Všem čistokrevným rodinám se jednoho únorového večera donesla zlatá, úhledně zalepená obálka, v níž bylo dané bílé oznámení s pozlacenými hranami tvrdého papíru. Černým, psacím písmem bylo na papíře oznámeno zasnoubení Kennetha Van Helmonta a Isabely Morganové, které proběhlo sice už na začátku ledna, avšak teď k tomu byl připojen i datum té velké slavnosti, 21. dubna 1976.

Měla to být sláva nevídaných rozměrů. Svatba, která svou velkolepostí měla překonat všechny předešlé a na dlouhá léta se stát nepřekonatelnou a nedotknutelnou pro další. Van Helmontovi ženili během roka druhého syna, ovšem v Kennethovi všichni viděli zářnou budoucnost, víru v lepší zítřky a osobnost, která bude schopna během pár let vést rodinu tak svědomitě, jako to do teď dělali jeho předci. Pouze hrstka Van Helmontových potají podléhala obavám, že ten chlapec se svou dobrotu nezvládne odolávat těžkému a zkaženému světu, že by radši viděli na Kennethově místě staršího Brentona, z něhož už sice chuť po rebelanství vyprchala, ale stále to nebyl ten synáček, co plnil všechna otcova přání. To Kenneth ano a Walter v něho maximálně důvěřoval.

Pozvání dostali opravdu všichni, i z důvodu, že Van Helmontovi byla jedna z předních čistokrevných rodin. Ovšem u nikoho nebyla účast povinná, i tak přední místa v kostele patřila pouze vyvoleným a významným osobám, kteří měli své pevné místo v kouzelnické společnosti, nebo v srdcích Van Helmontových. V těch desítkách hostů bylo i několik nečistokrevných kouzelníků, třeba takoví Van Helmontovi z druhé linie, ovšem nevraživost brala pořadatelská rodina na vědomí a bylo stoprocentně zařízeno, aby se takoví lidé nedostali do kontaktu s rodinami, kteří nečistokrevnými pohrdali, a třeba se nestalo, že by takoví lidé seděli vedle sebe u stolu. Ovšem žádná lehká práce to nebyla, hostů bylo téměř přes dvě stě padesát a spousta lidí se chystala jít podívat pouze na obřad, protože o Van Helmontových se tradovalo a všeobecně vědělo, že to jsou rození džentlmeni a kavalíři. Jak asi musela vypadat svatba v jejich podání?

_________________

| +

U Morganů doma bylo všechno vzhůru nohama, a ačkoli se všichni snažili působit maximálně šťastně a uvolněně, jakési "cosi" viselo ve vzduchu. Něco depresivního. Smutného - a přitom všechny čekala tak ohromně radostná událost. No. Jak pro koho. Pro tu šťastnou to zatím moc dobře nevypadalo.
I když se vyspala dobře (Mrzimor jí dobře zpracoval), vstala ještě před úsvitem, aby se svým odrazem v zrcadlem definitivně rozloučila, než se sluncem přiběhne rodinný konvoj a začne jí tahat za vlasy a šťouchat do ní hůlkou. Pravou rukou si podpírala bradu a nezaujatě na sebe mrkala - otřela si zbloudilé slzičky a potichu prohlásila: "Nebuď depresíva, Isabel. Člověk se vdává jednou za život. S Kennethem to bude sranda." Pak si vzpomněla na vždy přátelského Kennetha a popotáhla. Když pomyslela na to, jak má svého kamaráda ráda, zpravidla se dostavily slzičky, a tak toho raději rychle nechala a šla do koupelny, než jí tam budou chtít i s pohovkou odtáhnout domácí skřítci. Ve vaně si zodpovědně pobrečela, než se začetla do časopisu se zajímavým článkem o jachtách slavných. Tak jí tam také nalezla ženská část rodiny s křečovitými úsměvy na rtech - poslední dobou bylo v Elderberry poměrně dusno.
Ačkoli bylo všechno předem ozkoušeno, nastal hrozný zmatek - diadém po merlin-ví-kolikrát-prababičce nebyl na svém místě a než někoho napadlo použít Accio, skřítka Feeley ho našla na příborníku (nikdo se už nikdy nedozvěděl, že ho tam odložila Ali, když si minulého večera hrála na nevěstu), šaty se najednou nezdály být dost honosné a kytka byla moc malá. "Něco starého - tady je, díky Feeley - diadém, něco nového, to jsou šaty - mělas pravdu Isabel, vážně v nich vypadáš jako perníček, to je rozkošené. Něco půjčeného, na ten náramek buď opatrná, zlatíčko a něco modrého - není na té kytici málo modré? A svrček do boty... No dobře, nejdřív oblečeme šaty, pravda..." švitořila Ylva Morganová se slzami v očích a mávala hůlkou jako jedenáctileté škvrně. Toto nadšení bylo úsměvné a Isabel jednoznačně zlepšilo náladu.
Po nejdůležitější části přípravy se dámy odebraly vyřešit sebe (babička Laerke si samozřejmě nezapomněla postěžovat na to, jak se jí cuchají vlasy) a zcela nezbytně se tedy musel dostavit Alexander, otec nevěsty. Ten byl dojat na nejvyšší možnou míru a zároveň si dával za vinu skutečnost, že se jeho malá holčička tváří jako kaktus, co ho nezalívají ani jednou za rok. Ztěžka si oddechl a opřel se o židli, na které Isabel seděla a pokoušela se cucat si vlasy. "Beruško, jen jsem... Jak se cítíš? Ne... Zlobíš se na mě?" vyloudil ze sebe tak, jak to dokáží jenom otcové a zmučeně na svou dcerunku pohlédl. Vždyť byla ještě tak mladá! Jeho sluníčko... Oba dva si vzpomínali, jak jí jako malé slibovával, že jí nikdy nikomu nedá, protože je jeho malé zvířátko - a teď? Svatba z donucení. "Ale tati. Samozřejmě, že se nezlobím. Bude to zábava, taková velká svatba, ne? Snad budu moct sníst půlku dortu, i když jsem nevěsta, ne?" zavtipkovala - pravda, trochu nuceně, ale rozhodně to nemyslela zle. Vždyť, jak by se mohla zlobit na tatínka, který to s ní vlastně myslel jen dobře? Kdyby to nebylo tak důležité, určitě by jí do ničeho nenutil - ale Van Helmontovou se člověk může stát opravdu jen jednou za život.
Ještě chvíli s otcem probírala důležité věci (z "mám tě ráda" se později plynule stalo "viděls ten nový model"), načež i on jí s maskovanými slzami v očích opustil. Isabel si v té vzácné chvíli volného času alespoň natruc vzala jeden z perníků, které jí skřítkové napekly ku příležitosti svatby. O jeden míň nebo víc...

Když tedy bylo všechno připraveno - se sestrami si vyměnily rady do života (od Mall stylu "bude mít asi dost práce, tak hrozné to tedy nebude", od Alistair naopak "budeš princezna a budete žít šťastně až do smrti - ale musíš mu dát pusu z pravé lásky. Řeknu Kennovi, ať ti dobře vaří, protože srdce k žaludku... Víš, jak se to říká."), a každý problém, který by se snad mohl vyskytnout byl rozebrán - celý rodinný konvoj se seřadil a nacvičeně se přemístil do pryč. V tomto případě do bezpečné vzdálenosti od kostela, kde na ně čekaly překrásné kočáry tažené bílými koňmi. Isabel se klepala jako ratlík a jen stěží přemáhala pláč.

Mimo herně:

Šaty a tak... | +

_________________

Už několik minut stál o pootevřeného okna pouze v kostičkovaných, pyžamových kalhotách a šedivém tričku s krátkým rukávem a díval se skrz perfektně vyčištěné sklo na zelenou, kvetoucí zahradu. Stál tam už tak deset minut a stále dokola přemýšlel nad tím, co ho dnes čeká. Nechtělo se mu. Taková obrovská sláva, ta toho možná byla hodná, ale kdyby to byla oprávněná svatba a ne svatba z donucení, na které se domluvili dva otcové. To mu na tom připadalo absurdní a jeho do morku kostí děsil fakt, že na něm všichni uvidí to hluboké zklamání, že si k oltáři nevede Jocelyn Thorntonovou, že si všichni budou říkat, že s tímhle neprofesionálním přístupem to nemá šanci nikam dotáhnout. Že když se dokáže emocemi tak snadno ovlivnit, nebude mít v dnešním světě šanci. A on si to myslel také a bál se chvíle, až se mu to někdo odváží říct do očí. Představa, že se budou na svatbě všichni usmívat, veselit a gratulovat mu, zatímco on se bude vnitřně hroutit a myšlenkami ubíhat opačným směrem, ho neskutečně užírala a on se přistihl u myšlenky, zda není možné nalézt způsob, jak se z toho všeho vymluvit. To cukavé nutkání v konečcích prstů, chuť změnit něco nezměnitelného, chuť mít svět u nohou a žít podle svých rozhodnutí, to ho teď lákalo. A pak mu pohled padl na vlastní tvář v odrazu skla a on si uvědomil, že více cest není. Nepostává na žádném rozcestí a nemá se rozhodovat, kterým směrem jeho život půjde. Byl na rovině a před ním byla jedna jistá věc, jistější, než všechno ostatní, svatba, vlastní rodina. Jak ho píchlo u srdce, když si uvědomil, že tahle cesta v životě žádné rozcestí neměla, že byla od jeho narození rovná jako pravítko a nebylo z ní útěku. A pak se od skla prudce otočil a vydal se obléct, aby mohl dorazit na společnou brzkou snídani.

Snídalo se ticho pouze za cinkání příborů, i když otcův triumfální úsměv zářil do všech světových stran a příjemně naladěná Amelinda obdarovávala svého manžela několika letmými dotyky. Že poslední rok a půl byl v Kennethově životě téměř peklo a v Helmontu bylo takové dusno, že se tam nedalo ani svobodně dýchat, zaznamenala i malá Kennethova sestra a stejně tak si i dnes všimla, že nálada všech členů se překvapivě pozvedla a nikdo už se nedovolil na mladého, budoucího manžela zamračit. Všichni ho podporovali a dodávali mu sebedůvěru. Někteří falešně, někteří upřímně, ale stále tu byla ta silná podpora, kterou Kenneth ve svých ramenech cítil a nad kterou přemýšlel, zda by dostal, kdyby si bral Jocelyn. Vzhledem k tomu, že kdyby si bral svou první opravdovou lásku, v životě by to nebyla taková obrovská sláva, ale bylo by to spíše někde v soukromí a na útěku, o podpoře se nedalo mluvit. A čím více se blížila svatba, tím na ní myslel více a více. Těžko říci, zda to podpořilo ono setkání v Obrtlé ulici, ale i tak ta špetka zadostiučinění a souhlasu s rodinou v něm byla. Změnila se a on byl přesvědčen, že by si už nerozuměli, ostříhala se a byla víc bystrozorem, než ženou, to byla hlavní osa argumentů, která měla Kennethovi tu holku dostat z hlavy.

Ozvalo se krátké zaklepání na dveře, Kenneth otupěle vzhlédl k vysokým, bílým dveřím. Už zase se ztratil ve svých myšlenkách k ní, posedával v křesle ve světle modrých společenských kalhotách s bílou rozepnutou košilí a přemýšlel, jaký život by ho čekal, kdyby mohl volit podle sebe.
"Můžu, Kennethe?" vykoukla ze dveří tetina hlava s úchvatným drdolem, z něhož se spouštělo pár pramínků na ramena, a s úsměvem, jenž by okouzlil snad každého muže. Ne náhodou Demarcus řekl, že kdyby to bylo možné, vzal by si Suzanne i po druhé. Kenneth si při těch slovech zoufale pomyslel, že by tohle své manželce také rád jednou řekl.
"Samozřejmě," usmál se drobně a zvedl se z křesla a došel ke dveřím, které Suzanne otevřel a poté za ní zavřel. "Moc ti to sluší, ještě jsem ti to neřekl," zadíval se na ní s upřímným úsměvem.
"Komu to má dnes slušet jsi ty a Isabel, tak nech těch lichotek, i když vím, že vy Van Helmonti byste bez nich nemohli žít," řekla nadneseně a došla k vysokému zrcadlu, i když jiskra v oku naznačovala, že každá lichotka ji nesmírně těžší. I ten úsměv tomu nasvědčoval a Kenneth se s rukami v bok musel skrz tetino rameno zadívat na její odraz a zapřemýšlet nad tím, zda se mu s Isabel jednoho dne také podaří vybudovat takové pevné, harmonické manželství, jako měla Suzanne s Demarcem. "Měl by ses začít oblékat, nemáme tolik času, jak se zdá," zadívala se na mladého muže přes rameno a rukou ho pobídla, ať přistoupí k zrcadlu. Když se Kenneth zadíval do vlastního odrazu, zatímco mu Suzanne pečlivě zapínala košili a rovnou límeček, zamračeně krčil čelo. Oblek měl světle modrou barvu, pro někoho možné kýčovité a výstřední, pro tuhle čistokrevnou rodinu, která si v módě poměrně libovala, normální. Zastrkal si košili a utáhl pásek, natáhl ruce, aby mu Suzanne zapnula manžetu na jedné a na druhé ruce.
"Ten oblek se Moreen opravdu povedl, i když bych si sám od sebe takovou barvu nevzal," sklouzl pohledem ke své tetě, která se pobaveně s jiskřičkami v očích zasmála, "ale nepodcenili jsme tu zlatou barvu?"
Suzanne se soustředila na svou práci s drobným úsměvem, než ke Kennethovi skrz zrcadlo pozvedla zrak a došla pro bílou vestičku. "Říkala, že to pro tebe bude výzva," uculila se, když sundala vestičku z ramínka, "a nemyslím si. Máš zlatě lemovanou košili, vnitřek saka, ta zlatá nemusí být nutně vidět," pokusila se ho vysvětlením uklidit, protože viděla, že Kenneth se z toho netvářil vůbec nadšeně. Nerad porušoval tradice a v jeho očích právě něco takového dělal. Van Helmontovi se odjakživa ženili ve světlých oblecích, nebyl nikdo, kdo by měl svou svatbu v černém, a pokaždé byla na obleku alespoň trochu vidět zlatá barva, zkrátka něco, co poukazovalo na výjimečnost a bohatost rodu, kterou bude manžel se svou ženou sdílet, a všeobecně světlá barva měla symbolizovat čistý úmysl, což se u Van Helmontů nedalo zpochybňovat, ale určitě by to mělo větší hloubku, kdyby to nebylo obchodně sjednané. Kenneth nakonec zamračeně přikývl, zapnul si vestičku, nandal motýlek a přetáhl si přes to světle modré sako.

Když sešel mramorové schodiště, cestou si od skřítka převzal Denního věštce a odtrhl pohled od všech příbuzných, kteří na něho pod schodištěm netrpělivě čekali a dokončovali poslední přípravy. "Kde je otec?" zeptal se trochu rozladěným tónem, když pozvedl oči od novin a rozhlédl se po ostatních.
"Už v kostele," odpověděl bez mrknutí oka Demarcus a oblékl se do tenkého, jarního kabátu. Poté kabátek podal i své manželce a spokojeně se pousmál.
"Myslíte, že je vhodné v téhle době pořádat svatbu?" podíval se po všech přítomných Kenneth a pozvedl věštec, aby věděl, co přesně myslí. "Píšou, že našli spoustu dalších mrtvých a další jsou pohřešovaní," pokračoval, aniž by si všiml toho, že ho Amelinda probodla nespokojeným pohledem a zadívala se směrem k Demarcovi, jehož celá rodina považovala za rodilého diplomata. Ten se také pochopitelně chopil situace, ovšem s diplomacií to mělo pramálo společného.
"Mudlovští, Kennethe," sykl zamračeně, jak ho většina neznala, "a teď to nebudeme řešit. Právě naopak, v těchto temných časech se musíme umět radovat z maličkostí a tvá svatba žádná maličkost rozhodně není, o to víc bychom toho měli využít," usmál se prozřetelně a tleskl rukama, míře k východu, i když všichni viděli za těma hnědýma očima tu škálu emocí, tu hloubku Demarcova trápení, které kvůli společenské situaci prožíval.
"Jsou to lidé jako já, jako my všichni zde... a oni je vraždí," zahlásil tak rázně, až se Demarcus uprostřed kroku zarazil. "Někde tam venku pobíhá Jocelyn a pere se za lidskost, za morálnost, která k nám vždycky patřila, a za spravedlnost, na které si tak moc zakládáš, Demarcu, tak proč to musíme teď přehlížet?" už skoro vrčel, což na ostatní působilo přesně tak, že zůstali konsternovaně stát a pouze zírat na scénu před sebou. Demarcovi se mělce zvedla hruď.
"Myslím, že můžete vyrazit. Drahá, dohlédni na všechno," políbil ladně svou ženu na tvář a otevřel dveře, aby všichni mohli vyrazit ven, než se s Kennethem ve vstupní síni zavřel. Pomalu se vydal ke svému synovci a v duchu přemýšlel nad tím, jaké má ten chlapec štěstí, že tuhle debatu nevede s Walterem. Protože facka by mu na tváři přistála už minimálně, to věděl. "Myslíš, že to pro mě není těžké? Den co den se s tím setkávám, chodím do Azkabanu, kde nevinní lidé sedí vedle několikanásobných vrahů... Pro nikoho to není lehká doba-"
"Ale-"
"Ale nemůžeme s tím udělat nic, Kennethe. Pouze bychom si uškodili a věř, že kdyby šlo pouze o tohle, možná bych se pral za spravedlnost a nehledě na krev, ale nechci vystavit riziku ani tebe, ani svou ženu, ani nikoho dalšího, rozumíš?" povytáhl obočí, když už mluvil klidným hlasem, snaže se chlapce trochu uklidnit, protože věděl, že Kenneth má empatie přes příliš, což mu občas škodilo. "Chci ochránit svou rodinu, na té mi záleží," dokončil, zatímco se do sebe dva páry hnědých očí zabodávaly. Kenneth po chvíli přemýšlení sklonil hlavu. "Ale nesouhlasíš s tím, že ne? Nejsi na jejich straně?"
Demarcovy koutky úst vyletěly o pár milimetrů výš. "Nikdy nebyl a nikdy nebudu," poplácal ho po paži, "jsi nervózní, viď? Pojď, dáme si něco ostrého k pití a pak se vydáme za nimi."
A tak se také stalo, když si dal Kenneth s Demarcem panáka na posilněnou a poté zamířil klidnou chůzí ke kostelu, přičemž se jejich rozhovor stočil už k příjemnějším tématům, jako především vzpomínky na dobu, když si Demarcus bral Suzanne.

_________________

| +

Nervózně jsem postávala před pokojem, kde probíhalo strojení Isabel. Žmoulala jsem v ruce lem sukně temně modrých šatů, jednoduchých, jak se slušelo, abych nezastiňovala nevěstinu krásu (ne že by to v mém případě snad bylo možné) a nohy v lodičkách na vysokém podpatku se mi klepaly. Momentálně jsem si zcela sobecky nadávala, že jsem se na ty jehly nevykašlala a nevzala si třeba baleríny nebo něco jiného, v čem si nevyvrtnu nohu, až půjdu podepisovat ty papíry, nebo co to svědkové vlastně dělají. Před tolika očima, Merline, na co jsem to kývla?! Těžko říct, jestli v tuhle chvíli byla nervóznější nevěsta, nebo já. Vlastně jsem měla pocit, že každou chvíli omdlím, a že nakonec Isabel za svědka půjde někdo úplně jiný. Dýchej, Morganová. Dýchej. Dneska tady nejsi kvůli sobě, máš být svojí sestřenici oporou! nabádala jsem sama sebe v duchu. Navrch ale moje nervozita znát nebyla. Nacházela jsem se totiž přesně v té společnosti, kde bylo předepsáno určité chování, a tak jsem mohla navrch působit mnohem víc...ehm, Zmijozelsky, nebo chcete-li čistokrevně, než jakou byste mě potkali ve škole. Vlastně jsem mohla být Isabel s Kennethem vděčná. Tahle svatba byla jako zkouška na mojí vlastní, i když jsem doufala, že pro mě to nepřijde takhle rychle, a že, což bylo ode mě značně naivní, to třeba bude svatba z lásky, nikoliv z rozumu.
Původně jsem myslela, že bych šla nějak pomoc s přípravami, ale teta Ylva se zdála být ve svém živlu, a já měla takový ten vtíravý pocit, že kdybych se snad pokusila byť trochu přiložit ruku k dílu, bude mi spíš ukousnuta nebo tak. Kdepak, bude mnohem lepší si počkat, až se všichni přesunou ke kočárům a tak. Doufala jsem totiž, že si aspoň v kočáře urvu chvíli s Isabel. Měla jsem dívku totiž moc ráda a chtěla jsem jí být oporou. Aspoň trochu. "Jak to vypadá, potřebujete s něčím pomoci?" zeptala jsem se, když se teta a další vyhrnuli z pokoje, aby na jejich místo mohl nastoupit strýček. Nezdálo se ale, že bych byla nějak potřebná, a tak jsem se raději na chvíli přesunula s nimi, nešetříc uznalými komentáři k jejich vlastním svatebním modelům.

S Isabel jsem se skutečně viděla až u kočárů, kam jsem, s jistou dávkou pro mě nezvyklé drzosti, nastoupila taky. "Moc ti to sluší," usmála jsem se na sestřenici mile. Vypadala opravdu jako vystřižená z té mudlovské pohádky o princeznách, kterou jsme si kdysi dávno tajně čítávaly. Jen se nezdála, že psychicky je na tom tak dobře jako vzhledem. Využila jsem toho, že v kočáře ještě chvíli nikdo není, a opatrně, abych jí neponičila perfektní vzhled, jsem dívku objala. "Uvidíš, bude to dobré," řekla jsem jenom, nevěda, jak ji utišit. Viděla jsem už sebe na jejím místě, jak si taky budu muset vzít někoho, kdo má v srdci někoho jiného, a bolelo mě to za ní. Nebo možná s ní. Ještě chvíli jsem ji objímala, než jsem se konečně usadila naproti ní. Pokud by mě chtěl někdo vyhodit, byla jsem rozhodnutá se za to místo prát - nechtěla jsem Isabel nechávat samotnou.

_________________

Kigovi na tu velkou slávu dorazili s časovým předstihem a s precizností sobě vlastní: všechny dámy byly oděny do luxusních šatů, přičemž Ivaine už se pod nimi rýsovalo těhotenské bříško, k nesmírné žárlivosti Glorie, která se tvářila jako vždycky velmi pyšně, a o které si byl Jayden skoro stoprocentně jistý, že Kennetha co nevidět prokleje za to, že měl dědit místo jejího muže, prvorozeného Brentona Van Helmonta. Jayden se divil, že si nakonec celkem sedli, dokonce se zdálo, že ho Gloria nepodvádí, a věděl, že mít levobočka by si nedovolila. Aspoň ne prozatím, koneckonců to pořád byla jeho nejstarší sestra s bohatou historií milenců. Georgiana k Jaydenově smutku chyběla, protože jí už týden nebylo moc dobře, a nechtěli riskovat, že se něco stane jejich budoucímu potomkovi, stejně tak chyběli dva nejmladší Jaydenovi sourozenci, kteří byli v Bradavicích. Svateb si za poslední rok užili až až, takže na účasti netrvali, a rodiče je nechtěli vytahovat ze školy, poněvadž se stejně nejednalo o Kingovic svatbu. Navenek to oběma dětem však bylo nesmírně líto, že neuvidí krásnou nevěstu a mužného života, jak jinak. Muži měli dle Kingovic tradice všichni tmavé, draze šité obleky, s vestičkami a lesklými kravatami.
"Vypadá to tu hezky," začal odměřeně pantáta Gerald.
"Nechápu, proč mají obřad v mudlovských prostorách, to je tak nemístné," ušklíbla se jeho manželka Jordan. Zatím je totiž nikdo z jiných hostů nemohl slyšet, na přetvářku a chválení lokality mělo teprve dojít.
"Moje svatba byla rozhodně lepší," prohlásila pyšně Gloria.
"Ale to sbližování se vám s Brentonem moc nedaří..." opáčila Ivaine a sladce se na starší sestru uculila, když Gloria zrudla vzteky.
"Však ono se zadaří, že, Glorie, drahoušku?" nadhodila přísně matka, a nebýt ledové jiskry v očích, byl by její úsměv milý a mateřský. Gloria už se jenom uraženě ušklíbla, a zatímco Jayden s bratrem Charlesem si tajně vyměnili pobavené pousmání, Gerald přejel své dcery pohledem, a ty zmlkly, načež se všichni pomalu vydali ke kostelu, občerstvení a starým známým, aby se jak se patří přivítali a očekávali příjezd novomanželů.

"Mallory přijede s Morganovými?" zeptal se Jayden Charlese, když spolu kráčeli na konci jejich rodiného chumlu, a těkl k němu pohledem. Mallory s Charlesem se taky nebrali z lásky, nýbrž kvůli nesmírné výhodnosti spojení dvou významných rodů, jejich vlivů, a jejich financí. A to jim měl především zajistit jejich potomek, kterého už pár měsíců nosila Mallory v břiše. Jaydenovi se občas zatočil svět, když si uvědomil, že jemu, Mallory i Georgianě je teprve devatenáct, a už byli vrženi do světa dospělých, museli se tak chovat, a mít na veřejnosti bezchybné vystupování. A že to nebylo jednoduché. Pokud Jayden věděl, tak ale Mallory alespoň sňatek s jeho bratrem neobrečela, a dokázali se spolu nějak zžít, i když to zatím nebylo tak milující a vřelé manželství jako to jeho s Giou. I když... Jayden si dělal se spoustou věcí starosti a často jej opouštěla dobrá nálada, a i když mu to bylo vůči Georgianě líto, nemohl si pomoct. S momentální světovou situací, a s prací, která jej nenaplňovala.
Dnes měl jít Kennethovi za svědka, což ho na jednu stranu těšilo, ale na druhou stranu byl u toho, když spolu Kenneth s Jocelyn chodili, vídával je na škole, viděl, jak moc se milovali, a taky dobře věděl, jak na tom teď Kenneth je, a že se kvůli tomu trápí i jeho nastávající. Jenomže byli čistokrevní, navíc potomci jedněch z nejmocnějších rodů, a tak neměli na výběr.
"Jo, chtěla ještě pomoci sestře... však víš," řekl Charles a zlehka pokrčil rameny. Jayden věděl, a tak jen lehce přikývl, protože už se dostali ke skupince jiných kouzelníků, kterým se museli patřičně dle výchovy věnovat, než ho z toho chumlu možná vytáhne Kenneth.

_________________

Pokud byla Isabel za někoho kdy opravdu ráda, pak to byla Stargazer teď. "Tobě taky, sestřeničko." usmála se na ní, vděčna i za přítomnost a nejistě zažmoulala kapesníčkem, který si s sebou pro jistotu do kočáru vzala. Jen co ale Star projevila snahu ji obejmout, plavovláska se jí okamžitě vrhla kolem krku a rozeštkala se, přičemž si zapomněla dokonce i utírat slzy. "Nebude! Já si Kennetha brát nechci, Star. A on mě taky ne." zašeptala své sestřenici do ucha celá nešťastná, a teprve když jí Stargazer pustila, popotáhla a rychlým pohybem kapesníčku si setřela slzy z tváří. Chvíli to trvalo, než ze sebe dostala: "Promiň, jenže... poslední dobou to je prostě peklo. Mallorka se mnou soucítit nedokáže, snaží se, ale... ona je tak necitlivá, když se to týká tohohle. Ona se se svým manželstvím smířila úplně klidně! A věřila bys, že očekává malého Kinga? Já nechci mít děti s Kenem. Děti bez lásky..." Celou dobu šeptala, protože nedokázala říct jediné hlasité slovo. Cítila se hrozně, ačkoli to, že se ze všeho může vymluvit jí viditelně pomáhalo. Kapesník používala spíš automaticky, než že by bylo tolik co utírat. A vypadalo to, že si chce pořádně popovídat. "Jsme kamarádi, víš? Dobří kamarádi. Kdysi mě takhle utěšoval on. A teď na mě ten samý člověk čeká v kostele s nacvičeným úsměvem. To nemůžeme nikdy zvládnout!" postěžovala si, načež se smutně pousmála a konečně to vypadalo, že její pohled vážně patří Stargazer. "A co ty... ty a kluci?" zeptala se zrovna ve chvíli, kdy se do kočáru naskládala Mallory vmodrých šatech, pod kterými se už začínalo rýsovat bříško, a vmáčkla se vedle Star. Nemohla nechat svou sestřičku bez své přítomnosti. Cítila s ní, ačkoli ona sama by to tak asi nikdy nehrotila. "Ahoj Star. Obě jste kouzelné - ne, že bych vám to už neříkala," zacvrkala, skoro jako kdyby už byla na veřejnosti s maskou dokonale spokojené těhotné ženy. Popravdě, těhotenství bylo krásný čas, své dítě už teď milovala a tak dál, bla bla, ale Mall ho po většinu času bytostně nesnášela - a v poslední době začala tloustnout. Fuj. Teď ale nešlo o ní, koneckonců si na to malé Kingátko ztěžovala už týdny, a tak se obrátila na sestřičku a úsměv šťastné maminky vystřídal výraz starostí. "Jsi v pořádku, Is?" Isabel nestihla ani kývnout, a už za ni bylo odpovězeno. "Nejsi, já to poznám. Ach, perníčku! Ale to bude dobrý, vážně. Manželství není tak těžké. Navíc... jste přátelé, nemusíte se hned zhostit všeho, co tenhle svazek znamená. Kenneth je dobrý muž. A už neplač." pohladila sestru po hřbetu ruky a pohodlněji se uvelebila. Pak se kočár rozjel. "Vypadám vážně jako perník?" pousmála se Isabel a kriticky si prohlédla rukávy. Šaty byly krásné, ale upřímně, radši by je neměla. "Počkat, já vlastně zrovna zpovídám Stargazer ohledně bradavických hochů." prohlásila a věnovala sestřenici úsměv, který v sobě, ač smutný, pořád měl nádech Mrzimoru.

_________________

Klapot Walterových podpatků se rozléhal obrovským kostelem, v němž už bylo všechno přichystáno na obřad. Zvenku kostel sice nepůsobil tak monumentálně, i když své osobní kouzlo a charisma měl a rozhodně nepatřil k těm průměrným, vesnickým kostelíčkům, kam se chodili mudlové každou neděli modlit, ovšem uvnitř se i za pomoci Van Helmontových a ostatních pomocných kouzelníků naskytovala přenádherná, pohádková síň, která člověka uchvacovala a srážela ho myšlenkami na kolena, připomínala mu, že on o proti vysokým, několikametrovým zdem zdobeným zlatým nánosem a vysokým, překrásně vypracovaným sochám neznamená v tomhle světě vůbec nic. Chladno bylo všudepřítomné, řady několika desítek lavic byly vyskládány ve dvou řadách, mezi nimiž se táhla ulička, kterou za pár desítek minut půjde Isabel se svým otcem. Ovšem teď tam s rukami založenými za zády kráčel přísným, ale pomalým krokem Walter ve svém šedém obleku se sytě modrou košilí a kravatou a vedle něho, stejně zamyšleně a vážně šel starší ze synů, Brenton, jehož oblek měl pro změnu tmavě modrou barvu a košile měla čistě bílou.
Nad něčím potichu diskutovali, dolaďovali poslední drobnosti a věci, které se mohli pokazit a celou událost zkazit. Zastavili se až před oltářem, Walter promnul v ruce kus papíru. "V prvních pěti řadách budou sedět příbuzní, až potom dál budou sedět ostatní," poukázal rukou a prstem přejel po plánku kostela, jenž byl na úhledném pergamenu.
"Rozumím, Abraham se o to všechno postará. Zařídil nám dvanáct bystrozorů, dnes ráno mi psal, že to definitivně rozhodli, to bude stačit, aby všechno proběhlo v pořádku, nemyslíš?"
Walter se zamračil o něco víc, i on měl trochu strach z toho, aby se celá svatba nepokazila. Koneckonců, byla tu veškerá významná čistokrevná smetánka a mezi nimi i několik smíšených kouzelníků, ale to byla věc Van Helmontových. Svou rodinu, ač nečistokrevnou nehodlali zapuzovat, stejně tak se některým lidem nemuselo líbit, že se svatba konala na takovém místě, ale Van Helmontovi měli pro tradice cit, nehodlali nic měnit. Ani Brenton s Glorií neměli výjimku.
"Rozhodně, pouze mu řekni, aby Jeremiaha s rodinou posadil za nás dopředu," poklepal prstem na list, než ho složil a otočil se směrem k oltáři. Stál přesně na místě, kde před několika desítky let, když si bral svou první ženu, matku obou chlapců. Brenton si všiml náhlého stínu ve tváři muže, z něhož většinou sršela autorita a vzbuzoval v ostatních respekt, teď se ale ztratil v dávných myšlenkách. "Co by na to asi řekla Rosemarie?" hlesl po chvíli zamyšleně, čímž potvrdil Brentonovu myšlenku.
"Nesouhlasila by," odpověděl bez váhání mladý muž. "Chtěla, aby si vzal Jocelyn. Víš, jaká byla, tati," dal si ruce za záda stejně tak jako jeho otec a sklonil zrak k místu, kde za pár okamžiků bude postávat kněz a bude požadovat slib po budoucích novomanželech.
I když to na zamyšlené tváři nebylo téměř poznat, Walter se s ironií ušklíbl. Věděl, že má Brenton pravdu, a že kdyby tu jeho první žena stále byla, mohlo to všechno dopadnout úplně jinak, ale v životě se na kdyby nehrálo, s tím se museli všichni smířit, stejně jako on. "Tohle téma už sem nepatří," odpověděl mu zase odtažitě a tvrdě, jak od něho byli všichni zvyklí, i když i Brenton věděl, že Waltera tahle myšlenka začala sžírat a on si možná až teď uvědomil, že mít v sobě alespoň trochu filosofie své ženy, nemusel by tu teď tak stát a s obavami na ní vzpomínat, a tak Brenton svého otce pouze chlácholivě poplácal po rameni, než se rozešel z kostela pryč.
A hned si venku všiml příchozích Kingových, kteří se zastavili u občerstvení a dalších rodin, které si hodlali dát něco na chuť, než se půjdou usadit do chladného kostela. Brenton si s několika rodinami a známými vesele a vřele pozdravil, potřásl si s nimi rukou, přičemž se nezapomněl usmívat, než odchytl Abrahama, aby mu sdělil poslední instrukce a nakonec se energicky přitočil ke své ženě. "Netvař se tak kysele, vždyť jsi na svatbě," usmál se svým typickým optimistickým úsměvem, protože očekával namísto úsměvu od Glorie další ušklíbnutí, na což si koneckonců za těch několik měsíců stačil zvyknout. Ale k dobrovolným láskyplným projevům se neměl, rozhodně nebral svou manželku kolem pasu, nebo ji nedal alespoň krátkou pusu, tak zamilovaně se vážně necítil. Choval k ní respekt, dělal pro ní první poslední a opravdu se, pokud se to řekne nadneseně, k ní choval jako ke královně. To měli všichni Van Helmontovi vštípeni výchovou v krvi, ale láska v Brentonových očí vypadala zkrátka jinak. "Dobrý den, pane Kingu. Paní Kingová, vypadáte úchvatně v těch šatech, určitě na zakázku, že ano?" políbil Jordan náznakem hřbet dlaně a mile se pousmál.
"Charlesi, už víte, co to bude?" ptal se Brenton opět, jako pokaždé, když Charlese viděl, protože byl u vytržení z toho, že bude v rodině malé miminko. Hrozně se na něho těšil, i když s ním nemělo nic společného, ale i tak se pokaždé bavil nad tím, jak bude strýček Brenton. A v takových chvílích si ani neuvědomoval, že Glorie po jeho boku musí pukat vzteky. Ovšem jemu to maximálně vyhovovalo, nechtěl děti, necítil se na to být otcem a někoho vychovávat, i když už mu bylo třicet let. Za to jeho manželka měla jiný názor, toť vše k tématům domácích hádek.
"Chlebíček?" usmál se a nabídl Glorii a sám se do jednoho zakousl.

Kenneth dorazil se svým strýcem ke kostelu pár minut potom, co se Van Helmontovi rozprskli v davu a začali se vítat s přáteli a dalšími známými, kteří byli na svatbu pozváni. I Kenneth musel absolvovat povinné kolečko a pozdravit se s každým, kdo se mu připletl do cesty. Což bylo únavné a téměř nekonečné, ale času naštěstí bylo zatím dost, a tak se mohl na okamžik zastavit u stolu s občerstvením a napít se, než se vydá do kostela, kam se už pomalu trousili i první hosté.
"Jaydene," usmál se, když se otočil od stolu, kam vrátil kelímek, a zahlédl svého bývalého spolužáka a rovněž i svého svědka, "všechno v pořádku? Máš prstýnky?" zajímal se trochu nervózně, rozhodně ne se svým typickým nadhledem a úsměvem. Rozhlédl se po ostatních, než kývl směrem ke kostelu. "Nepůjdeš kousek se mnou?" zeptal se a pokud Jayden souhlasil, tak se pomalu vydal dovnitř kostela, směrem k oltáři, kde měl čekat na svou budoucí ženu.
"Asi bych to neměl přiznávat, ale mám trochu strach..." začal nakonec po chvíli, když měl jistotu, že ho nikdo kromě Jaydena neuslyší. "Nechce si mě vzít, viděl jsem ji to na očích. Vždyť se kvůli tomu přede mnou rozbrečela," zamračil se a sklopil hlavu, "netvrdím, že z tohohle mám všeho radost, ale dneska ráno mi došlo, že už se z toho nevykroutím. Znáš to, když po něčem toužíš, pokaždé si snažíš uchovat naději do poslední chvíle," pokračoval zamyšleně s rukami v kapsách, "ale i ta už zmizela. Jen, prostě mám strach, že mě bude nesnášet... byli jsme vždy dobří kamarádi, ale paradoxně mi připadá, že je mnohem horší přepnout z toho na vyšší level, než kdybychom se nenáviděli," pohlédl směrem k Jaydenovi s povytaženým obočím. Nevěděl, co mu na to řekne, vždyť on si bral Giu z lásky, byl v tom takový rozdíl. Zamyšleně se zahleděl k oltáři, ale co on věděl o situaci, když by se namísto přátelství nenáviděli. Nedovedl si to představit, a tak nad tím pouze zakroutil hlavou. "Mám strach, že si ji nedovedu získat. Přetáhnout na svou stranu, víš. Aby mi důvěřovala, aby mě respektovala, aby mě... měla ráda," pokračoval s pohledem upřeným do dálky. Měl v sobě spoustu obav, jedna se prala s druhou, což bylo zrovna u Kennetha, takového rozeného džentlmena, poměrně úsměvné, ale i to celé pouze poukazovalo na chlapcovu pokoru, kterou měl. Drobně se pousmál. "A co ty? Jak se vám daří?" poplácal Jaydena po rameni, ať mu vypráví a odvede ho na chvíli na jiné myšlenky.

_________________

| +

Nechala jsem Isabel, aby mi plakala na rameni, a dokonce jsem se pokusila ji pohladit po vlasech, opatrně, abych nezničila její dokonalý účes. Bylo mi nesmírně smutno z toho, že plakala, a připadala jsem si dokonale nemožná, protože jsem nevěděla, co přesně říci. Zmohla jsem se jen na přiškrcené "Já vím," přičemž dodatek, který se mi zformoval v hlavě a zněl asi jako ale to už merlinžel k našim životům patří, jsem raději spolkla ještě dřív, než bych ho vyslovila. Byla jsem si totiž jistá, že tohle jí říkají všichni, a snad ještě jistější, že to nijak nepomáhá. A já chtěla pomoci, nebo jsem si aspoň přála tu bolest cítit za ní. Chtěla jsem, aby Isa byla šťastná, aby se mohla vdát z lásky. Bylo to tak moc? Bezradně jsem na chvíli ještě Isabel sevřela v náručí, aby cítila, že sice jako odpovídající nejsem k ničemu, poněvadž mlčím, ale i tak jsem tu pořád pro ni. A pak už jsem si odsedla, kdyby někdo náhodou přišel. Jenže ze sestřenice se slova hrnula dál, jako by to prostě ze sebe potřebovala dostat, a já nemohla dělat nic, než poslouchat. "Zvládnete to, uvidíš," řekla jsem nakonec jen a moc jsem si přála, aby se tak skutečně stalo. Vždyť Isabel byla moc hezká a moc hodná, neviděla jsem jediný důvod, proč by se do ní Kenneth neměl časem zamilovat. Snad jen kdyby hodlal prodlévat v minulosti a truchlit pro tu, kterou nechal za sebou.
Málem jsem šokovaně nadskočila, když Isa najednou změnila téma na Bradavice a jejich osazenstvo mužského pohlaví. Ve vztahu ke mně. "Já?" vyjevila jsem se, Ty čekáš spokojeně a pokorně, koho ti vybere tatínek, že jo? napovídal mi ironický vnitřní hlas, ale já věděla, že tohle nemá smysl teď říkat, takže jsem se chtěla spokojit s prostým nikdo mě nechce, ale to už do kočáru nastoupila Mallory. "Tobě to taky moc sluší," opáčila jsem s mírným úsměvem, a z ohledů na Isabel jsem raději nepřidala ani oslovení paní Kingová, kterým bych ji a její rostoucí bříško jinak určitě obdařila.No a pak se Mall dala do utěšování své sestry. Pochybovala jsem, že to bude nějak platné, ale kdo ví? To ona byla její dvojče, ne já. A určitě uměla víc mluvit s lidmi, když už nic jiného. A taky mě zachránila od mluvení o klucích, že ano. Což, jak jsem brzy měla zjistit, nebyla tak úplně pravda. "Perník ne, perníček. Takový ten moc hezký, který je všem líto sníst," skutečně jsem to myslela hezky. Isabel vypadala pohádkově. Sladce. A nebýt těch slziček, byla by to jistojistě ta nejkouzelnější nevěsta, jakou kdy svět poznal. Když se hovor zase stočil tam, kde jsem ho mít nechtěla, sklopila jsem oči k zemi. Co jsem jim měla říct, když se mi nikdo ve škole nelíbil, a před každým klukem jsem se poroučela k zemi jako McTreeové mladší kopie? Už zase lžeš sama sobě, že jo? Co Rose? Co ten praktikant? A Queen? A co to bylo v tom kabinetu s Rodwellem, co? Co tenhle, co tamten, začal mi v duchu hlásek opakovat snad každou osobu mužského pohlaví, se kterou jsem se za posledního půl roku potkala, a když mezi nimi zaznělo i jméno profesora Astronomie, měla jsem co dělat, abych na povrch nedala nic znát a nevyprskla třeba smíchy. Rýpej si do mě a používej k tomu koho chceš, ale Rodwella? To už mýmu vlastnímu vnitřnímu hlasu tak přeskočilo? obořila jsem se v duchu sama na sebe a rozhodla se tu ukecanou hlupačku ve vlastní hlavě pro dnešek radši vypnout. Odstavit. Na svatbách se přece nevybuchovalo smíchy. "Však to znáte, ti dobří jsou zadaní, a pokud některý z hezkých zadaný není, tak je to naprostý idiot," pokrčila jsem rameny v naději, že takhle z celé té situace vybruslím. Navíc se mi vážně nechtělo rozebírat v duchu to, proč si ten hlásek vzpomněl zrovna na tahle jména. Zatím se dal kočár do pohybu a já už zase najednou byla nervózní z toho, co se blíží.

_________________

Vida svého manžela, Gloria se lehce pousmála svými pyšnými růžolícími rty, ale úsměv z její tváře zmizel hned, jak Brenton promluvil. Nejen, že mu věnovala očekávané ušklíbnutí, z očí jí šlehaly blesky. Jak ji mohl takhle schazovat před její vlastní rodinou?! Před sourozenci, se kterými od narození soupeřila a mezi nimiž chtěla být tou nejlepší, i když Charles byl miláčkem obou rodičů a všichni její mladší sourozenci byli opěvování láskou a všeobecnou náklonností víc než ona. Ona musela své postavení budovat sama, proto ji tolik štvalo, že si sice vzala prvorozeného Van Helmonta, ale dědit měl mladý a naivní Kenneth. A i to víc ji štvalo, že s Brentonem nemohla otěhotnět, ať už za tím stálo cokoli. Uráželo to její pýchu, dělalo to z ní nicku, a Brenton se navzdory tomu pořád dokázal miloučce usmívat, jako by se nic nedělo. Jako by jí neničil život. Stejně jako právě teď, kdy věděl, jak moc jí záleží na tom, aby před svou rodinou vypadala důstojně.
"Dobrý den," opětoval Brentonovi pozdrav Gerald a zdvořile mu pokývnul hlavou, zatímco Jordan se mile usmála a nabídla mladému muži svou ruku k náznaku políbení. "Stále ještě ne, ale už brzy by to mělo jít zjistit. Pevně věřím, že v sobě Mallory právě chová našeho dědice," řekl Charles a vřele se na Brentona usmál - byli si přeci jenom věkově nejblíž. "Ta svatba vypadá opravdu velkolepě, jsem si jistý, že dámy o ní budou hovořit celé týdny," dodal a potutelně se usmál ke svým sestrám, z nihž Ivaine se přezíravě pousmála, a Gloria kysele ušklíbla. "Ne, děkuji, drahý," odvrkla Brentonovi a i když se usmívala, působilo to lehce křečovitě a z očí jí stále šlehaly blesky. Myslela, že pukne vzteky.

Kennethův příchod všichni přivítali se zdvořilými úsměvy a přivítáním, popřípadě poznámkami, jak mu to sluší, a že se na dnešní obřad velmi těší. Ne všechny tyto poznámky byly myšleny upřímně, ale tak už to v životě smetánky chodilo. Jayden odolal nutkání ohledně prstýnků trochu zavtipkovat, ale zaprvé Kenneth nevypadal zrovna v náladě, a jednak by ho otec zabil. Proto jenom lehce přikývl a zkoumavě Kennetha probodl pohledem, načež dodal: "Samozřejmě," vyměnil si pohled s otcem, a následoval Kennetha kus stranou.
"Po něčem, nebo po někom?" nadhodil Jayden, když byli uvnitř prozatím prázdného kostela, a upřel na Kennetha povzbudivé oči, i když věděl, že teď se mu kamaráda moc povzbudit asi nepovede. Ale musel se o to aspoň pokusit, rozhodně by nebylo dobré, kdyby šel Ken k oltáři vyklepaný nebo zarmoutilý. To si prostě nemohl dovolit, ať to bylo kruté jakkoli. "No... přijde ti, že by se Brenton s Glorií měli líp? Jsem si totiž jistý, že ho má sestra nenávidí, jako zbytek světové populace," podotkl a lehce se pousmál. "Tak toho bych se kamaráde vůbec nebál. Ty aby sis nedokázal získat dívčí srdce? Někoho takového, jako je Isabel? U Mallory bych možná měl obavy, ale Isabel si jistě uvědomuje, že hodnějšího manžela by si přát nemohla. O věku nemluvě... ze začátku to asi bude trochu divné, a tak, ale zvyknete si, uvidíš," prohlásil, a v očích mu hrál nevyřknutý dodatek. 'Budete muset.' "A co ty? Líbí se ti? Řekl bych, že Isabel je v našem okruhu jednou z nejlepších možností," nadhodil poté, ale bylo mu jasné, že Jocelyn v Kennethově srdci nikdo nenahradí. Chtěl se na ni zeptat, ale neudělal to, protože Ken na ni stejně určitě myslel, a to dnes nesměl. A Jayden ho v tom v jeho zájmu nehodlal podporovat, protože Kennethova budoucnost byla nyní jasně nalajnovaná, a on nesměl zklamat svou rodinu. Tak to prostě bylo. Kdyby se Jayden nedal dohromady s Giou, která byla jak čistokrevná, tak z velmi dobrého rodu, byl by si touto dobou bral svou bývalou snoubenku, Olivii Prattovou, a dokázal tedy s Kennethem soucítit. Narozdíl od Isabel však Olivia byla sice krásná, zato duši měla černou.
"Nám... dobře. Gia měla lehké potíže, proto dnes nepřijela, ale vzkazuje, že vám oběma gratuluje, a že ji mrzí, že vás neuvidí vyšňořené," odvětil poté, ale jeho úsměv měl neveselý dojezd, který se dal v lepším případě považovat za únavu. Před Kennethem neměl proč se tolik hlídat v přetvářce, ale dnešek nebyl jeho dnem, a on nehodlal Kennetha zatěžovat svými starostmi, se kterými mu stejně nemohl nijak pomoci.

_________________

Na začátku toho pekelného manželství by se Brenton zatvářil trochu rozpačitě a stáhl se do ústraní, protože tenhle pohled nevěstil nic dobrého a dnes už věděl, že v takových chvílích kolísá na tenkém ledě, ale za těch několik měsíců se zvládl otrkat a Glorie ho svým způsobem vycvičila, takže se ani teď nezalekl, pouze se pobaveně a potutelně s jiskrou v očích uculil a pohlédl na paní Kingovou.
"To by bylo skvělé, hned na poprvé, že?" zazubil se s povytaženým obočím a sklouzl pohledem ke Glorii. "Mám strýčka a ten má čtyři dívky. Jen si to představte. Ale já bych si holčičku přál. Co říkáš, Glorie?" otočil se ke své ženě, od níž chtěl vědět názor a nebylo pochyb o tom, že k ní svou pozornost stočil úmyslně, protože věděl, že tohle téma je u Van Helmontových doma velmi citlivé a oba se kvůli tomu několikrát pohádali, zároveň ale věděl, že si teď na veřejnosti nic nedovolí a proto si to náležitě užíval. Ostatně, jako dodatek, jenž měl Gloriin vztek vyšvihnout do nejvyšších pater... "vždyť chlapce nepotřebujeme, beztak bude dědit ten Kennethův," zablesklo se mu v očích a zakousl se do chlebíčku, jenž Glorie ledově odmítla. Pousmál se nad tím, ale víc k tomu neříkal a ještě chvíli naslouchal debatě v kroužku, zatímco se kolem nich mihl Kenneth a Brenton ho pouze doprovodil zamyšleným pohledem ke vstupu do kostela, kde s Jaydenem zmizel.

Kenneth mezitím kráčel pomalu vedle svého bývalého spolužáka a zahloubaně přemýšlel nad tím, co ho za pár okamžiků čeká. Pobavené uchechtnutí se v tichém kostele vytratilo rychlostí světla, i když ho způsobila Jaydenova odlehčená poznámka a Kenneth byl tím donucen k němu zvednout zrak a usmát se. "Takže ten pocit nemám sám?" zajímal se, vděčen, že mu Jayden odvedl tok myšlenek k něčemu, co mu stále připomínalo, že nedopadl tak strašně. Brenton s Glorií totiž nebyli dokonce ani ti typičtí čistokrevní, kteří si v manželství nerozuměli, ti dva vytvářeli zcela novou skupinu manželů a mohl za to především Brenton, který si z Glorie dost často utahoval a zkoušel, zda ta ledová maska náhodou nepovolí. "Ale občas mám pocit, že si to Brenton vůbec nebere k srdci, ba naopak... připadá mi, že si to dokonce užívá," zacukalo mu v koutcích nad tou myšlenkou, protože nikdo z nich nemohl vědět, co se odehrává za zdmi sídla, ovšem na veřejnosti si jeho bratr počínal více než troufale.
"Myslíš?" podíval se na něho naprosto vážně, protože na rozdíl od Jaydena o sobě dost výrazně pochyboval a to nebylo zrovna u Kennetha obvyklé. Nepřekypoval přehnaným sebevědomím, ale také o sobě neměl špatné mínění, ovšem teď se v něm spousta obav mísila a on si představoval scénáře, ve kterých tohle všechno dopadne špatně. Hodně špatně. "Když to říkáš," dodal nakonec s krčením ramen, protože čas do obřadu se krátil a on vlastně nemohl nic udělat. Musel se s tím pouze smířit, o nic jiného nešlo. Ovšem další otázka ho upřímně zaskočila, dokonce tak, že se na Jaydena o něco déle zadíval a v první reakci pouze na prázdno otevřel pusu, než jen němě zakroutil hlavou. "Já nevím, v životě jsem o tomhle nepřemýšlel..." na chvíli se zarazil, než neochotně změnil svou odpověď, "tak dobře, přemýšlel. Je milá... a hezká, vím, že chceš slyšet tohle," usmál se odlehčeně ke svému kamarádovi a protočil nad tím očima. Jayden musel vědět, že Kenneth jakožto Van Helmont tohle nerad rozebírá, ale jistě se to do budoucna zlepší, když budou spolu trávit víc času, rodina je rodina. "Ale to nemění situaci," dokončil rychle, aby si to snad špatně nevyložil.
I když byl myšlenkami neustále mimo kostel a přemýšlel nad různými věcmi, Jaydenův tón hlasu, ani pohled mu neunikl. Překvapeně mu stouplo obočí, ale nakonec pouze mírně přikývl a rozhodl se to teď před obřadem nerozebírat. "Pozdravuj ji. Mohli bychom se za vámi někdy zastavit, i Isabel by Giu ráda viděla," usmál se, ovšem to už se za ním ocitl Brenton, jenž mu krátce poklepal na rameno. "Už je čas," sdělil mu opět vážně, kdo ví, třeba se pobaveně culil pouze v přítomnosti Glorie, a když se Kenneth otočil, všiml si, že se kostel začíná plnit lidmi, kteří vchází dovnitř. "Popovídáme si ještě večer," střelil pohledem k Jaydenovi, protože teď už nebyl čas a Kenneth měl pocit, že není jediný, koho něco trápí. Byli přátelé, troufal si říct, že velmi dobří, a na Jaydenovi i Gie mu záleželo. Ovšem teď, když spatřil plné lavice kouzelníků, příbuzných a známých tváří, žaludek se mu pomalu nervozitou stáhl. V životě takové obecenstvo neměl, při ničem, nebyl ten typ, co by se vyžíval v pozornosti. A té měl teď více než dostatek.
Na místo dosedl poslední člověk, dění v sále se začalo pomalu uklidňovat, až nastalo hrobové ticho. Pár lidí se zmohlo na šeptání, když hodnotili fantastickou výzdobu, prohlíželi si ženicha před oltářem, jak postává ve světle modrém obleku a pohledem stočeným přes rameno se dívá ke vstupu, od něhož šlo zaslechnout klapot koní. Nevěsta v kočáře dorazila.

_________________

| +