,,Jo, dobrý. Ne, neboj. Jsem v pohodě. Nedělej si starosti. A promiň, jestli vypadám nějak.. divně, nebo jinak než si na mě zvyklý. Já,.. poradím ti. Prostě to neřeš. To jsou moje problémy, jo? " a chabě jsem se na něj usmála. Tohle, nebyla jeho věc a já jsem si jí potřebovala vyřešit sama. Sama. Ostatně, jako téměř všechno co dělám. ,,No, popravdě všimla, no. I když jenom okrajově." a to je pravda. Když jsem vystoupila z kočáru měla jsem oči jenom pro zahradu a pro dům. Nic jiného jí v tu chvíli nezajímalo. A teda pak Léandre. Léandre. Vroucně, velmi vroucně jsem doufala, že se na venek nečervenám. To byla jedna z těch chvíli, kdy jsem nevěděla, proč něco dělám, nebo to dělám automaticky. No jo.. V podstatě jsi pořád ta samá holčička, kterou nemá nikdo rád. Už bych se s tím měla asi smířit, no.. Najednou mi hlavou blesklo, jak daleko je asi město. Kdyby mě pan Blanc vyhnal, tak abych věděla, kudy se dát. ,,Jako,.. Je to těžký. Jako alience.. To jsem asi řekla špatně. prostě, děti ze sousedství si společně udělali takovej hodně těsnej kroužek. A mě tam prostě nevzali. Ale neboj, jsem zvyklá na to, že jsem sama a kromě mamky mě nikdo moc nemá rád. Jelikož tátovi jsem šumafuk tak už mi zbyla jenom mamka." Nad tím jsem jen bezmocně pokrčila rameny. opravdu už jsem si na to zvykla a nebylo to pro mě nic moc nového. tentokrát jsem nechtěla a ani nemohla být tak slabomyslná jako předtím. A to ze dvou důvodů, za prvé: Sakra, už bych se konečně měla začít ovládat a za druhé: nechtěla jsem se znemožnit ještě víc, než už se mi to podařilo. ,,No, pamatuju a nepamatuju. Ale spíš nepamatuju. Vlastně si pamatuju jenom, jak se naši často hádali a otec na mamku křičel. Nic víc, nic míň. Takže máš v podstatě pravdu. Ano,.. Naštěstí. A zase jsem se pohroužila do svých myšlenek. Snažila jsem se vzpomenout si na jakýkoliv detail ale nic. Vybíleno. V mozku ohledně tohoto tématu jsem měla čistě bílo. Nic. ,,Hm,.. Asi. Máš pravdu." pak jsem se chtěla zase pohroužit do svých myšlenek, ale vtom mě Léandre naprosto nečekaně obejmul. Bylo to pro mě mnohem lepší než kdyby začal říkat něco ve smyslu: To bude dobrý. Je mi to líto, nebo To se spraví. A tak jsem mu objetí rozpačitě opětovala. Nad tím, co řekl potom jsem se musela prostě usmát. Jinak to nešlo. ,, Tak koukám, že důvodů je teda spousta." a zazubila jsem se na zmijozeláčka.

V zahradě.

,,Jasný, schovku už jsem hrála." prohlásila jsem , ale stejně jsem byla ráda, že mi to kamarád oživil. Bylo to už dlouho. Pak mi Chandelle vrazila svou malou ručku do mé a táhla mě kamsi do zahrady. Neprotestovala jsem a zároveň jsem pustila všechny starosti z hlavy. Tohle, si chci užít. Chandelle mě dotáhla až ke krásnému růžovému keři. Neodolala jsem a přičichla jsem k jednomu z květů. Pak jsem však pospíchala za Chandelle do vnitra keře, aby nás Léandre pokud možno nenašel. Ale jak jsem tušila, stejně nás Chandelle za chvíli prozradí. Ale vůbec mi to nevadilo. ,,Panenky mám doma a plyšáky taky. Vzala jsem si sem akorát svého mini-plyšáčka, kterého mi dala mamka dala pro štěstí." A nato jsem ťukla holčičku bříškem prstu do nosu. Pak jsem pokud možno aby se keř moc nerozhýbal utrhla jeden růžičku a dala jí Chandelle do vlasů. ,,Tak a teď vypadáš jako opravdická slečna!" a usmála jsem se na ní. Byla moc fajn. Pak jsem slyšela jak Léandre zavolal. Slyšela jsem to slabě, ale slyšela. A tak jsem zvedla prst k ústům, udělala jsem jakoby "Pššt!" a zazubila jsem se na Chandelle. Doufám, že Chandelle bude jednou patřit mezi mé nejlepší kamarádky.

V zahradě:

"Ukážeš mi toho plyšáka potom, že jo?" prohlásila Chandelle toužebně a udělala na Pat psí oči pro případ, že by byla Pat nerozhodná. Když měla Chandelle růžičku ve vlasech skoro vypískla radostí. "Děkuju." řekla potom pyšně. Tohle jí ještě nikdo nikdy neřekl. Pat je tak milá. Když Pat naznačovala pšš, Chandelle si dala prst k ústům taky a řekla skoro tiše "Pšš." Pak se zasmála, jak mohla a nasadila nevinný výraz. Chytla Pat za ruku a pak už jen v klidu seděla, což u ní bylo docela kupodivu.
Rozhlédl jsem se kolem sebe a dokonce i za sebe. Na chvilku jsem se zastavil a pozorně poslouchal. Obyčejně bych se vydal hned za dům, ale myslím, že tam nebyli. Navíc tam jsem se chtěl schovat s Pat příští kolo. Musí pykat Chandelle. Kdyby pykala Pat, a pak nás šla hledat, mohla by se ztratit. Patricia je sice inteligentní, ale jistota je jistota. Vydal jsem se nejdřív hledat k tulipánovému záhonu. Ten byl celý krásně rozkvetly, ale jen díky kouzlům. Normálně už tulipány samozřejmě nekvetou. Rozhlédl jsem se a pořádně se zaposlouchal. Nikde nikdo. Nic jsem neslyšel. Vydal jsem se tedy do jiného koutu zahrady.
V keři z růží zatím tiše seděla malá Chandelle a poslouchala všechno okolo. Bráchu nikde neviděla. Zahleděla se na Pat. Byl to obdivný pohled. Přeje si být tak hezká a milá jako ona. Chandelle je moc hezké malé děvčátko, ale takové jako Chandelle potřebují vzor. A Pat pro ní byla ideální. Je ezká, milá a jí se zamlouvá moc. Bylo by fajn, kdyby Pat třeba byla její teta, říkala si. Kdyby si vzala Léandreho. Ale to po něm chtít nemůže. A ani nechce. Je to jeho život. Nejradši by ho vůbec nikomu nedala. Nechala by si ho jenom pro sebe do konce života. Je tu bz něj taková nuda... Odprostila se od dalších myšlenek a znovu se rozhlédla. Zahlédla Léandreho jít směrem od nich. Neudržela se a vykřikla: "Cha, jde pryč!" Pak se ale zarazila. Tohle přehnala. To musel slyšet, a taky že ano.
Zaslechl jsem Chandellin hlas. Vycházel z toho keře, co mi tak nadšeně ukazovala hned ten den, co jsem přijel. Že mě to nenapadlo dřív. Pomalu a se samolibím úšklebkem jsem se vydal k jejich schovce. "Tak už vás mám." řekl jsem a hodil posměšný sourozenecký úšklebek směrem k Chandelle. Ta vylezla z keře a posmutněla. "Já nechtěla, promiň." řekla smutně a zmučeně pohlédla na Pat. "Tak se vrátíme na začáteční stanoviště a teď budeš pykat ty Chandelle. Stihnem ještě tak tuhle jednu hru. Pak už bude oběd. Táta tam nebude, neboj, už odjel." při poslední větě jsem se otočil k Pat. Můj otec jí sice vůbec nevadil, ale já prostě nechtěl žádné zbytečné další rozbroje. Přeci jen ta nevraživost z otcovi strany tam je.
"Tak pykej, do toho ségra." pobídl jsem Chandelle. "Dobře, tak já du pykat. Jedna.... Dva... Tři...." chytl jsem Pat za loket a táhl ji za dům na své vlastní schovávací místo, tak aby se jí nic nestalo. Když jsme byli za domem, ukázal jsem na strom. "Vylezem sem, jo? Je to tam nahoře docela nenápadný. Chandelle bude chviličku trvat než nás najde a ty mi zatím můžeš říct, jak sis užila prázdniny." prohlásila jsem a pomohl Pat na strom. Následně jsem se vyškrábal za ní. Na strom se lezlo poměrně dobře, a tam, kde to moc nešlo pomáhaly uměle vytvořené stupačky - jedna z posledních věcí které pro mě otec udělal. Jsou tu už od mích čtyř let, ale pořád jsou spolehlivé. Když jsem se usadil nahožře na větvi, spustil jsem znovu. "Takže, jak sis užila ty tři týdny prázdnin?" Opatrně jsem sáhnul někam nad sebe a sundal krabičko. Otevřel jsem jí a v ní byli dva balíčky čokoládových žabek. Jeden jsem vzal a zavřenou krabičku vrátil zpátky. Budu muset doplnit zásoby. "Dáš si?" optal jsem se mile Pat a v tom jsem polohlasně uslyšel, jak Chandelle křičí, "Už jdu." a pak následné dusání. Asi se někam rozběhla. Zvuk se ztrácel, takže asi neběžela k nám. "Tím se nevzrušuj. Klidně mluv dál, ale šeptej. Chandelle nás neuslyší." ujistil jsem jí a nacpal si do pusy čokoládovou žabku. Kartičku, která po ní zbyla jsem pečlivě uschoval do kapsy. "Jestli si vzpomeneš, tak mi připomeň, abych jsem donesl nějaký sladkosti. A když budeš něco sladkýho chtít, tak si řekni. Máme toho doma speciálně kvůli tobě spoustu." řekl jsem polohlasně a čekal, zbytek konverzace už je na Pat.

_________________

Mimo herně:
Trochu kratší, ale alespoň něco


,,Jasně že jo.." Co bych to byla za zrůdu, když bych odepřela malému dítěti plyšáka? A ještě holčice? A ještě Chandelle? To bych se rovnou mohla jít zahrabat. Nejspíš by to mělo stejný efekt. Pak na mě ukázala Chandelle psí oči a to mě absolutně odrovnalo. Sedla jsem si na zadek. Doslova. Jauva. Moje kostrč bude za chvíli trpět, ale to mi bylo jedno. Pocuchala jsem jí její krásné vlasy a řekla jí: ,,Jsi strašně roztomilá." A doufala jsem, že si to nevezme nijak špatně. To bych opravdu nerada. Pak jsme čekali až nás Léandre najde, nebo nenajde. Bylo to prostě buď a nebo. Ale mě to nevadilo. I kdyby jsme prohráli, vůbec by mi to nevadilo. Našla jsem si místo mezi dvěma větvemi. A koukala se na dění v zahradě. Léandra jsem neviděla. Zatím. Hned jak jsem si to pomyslela, vynořil se odkudsi a rozhlížel se po zahradě. Věděla jsem, že Chandelle na mě trochu visí pohledem, ale rozhodla jsem se tomu nevěnovat příliš velkou pozornost. A tak jsem začala viset pohledem na Léandrovi. Byl milý. Byl přátelský, hodný. A já nevím, co všechno. Byl prostě super. Bylo mi líto, že nebydlíme někde blíž sebe. Chodily by jsme se navštěvovat. Teda alespoň já bych ho pořád otravovala. Ale nechci si ho znepřátelit. To zas ne. Chtěla jsem být co nejvíc času s ním. Nemůžu myslet na něco takového. Přece! Ovládej se. Ale teď se mi rozlil po těle nejlepší pocit, jaký může být. Takové to hřejivé teplo, když zjistíte, že vás má rád někdo jiný, než matka. A tím jsem nemyslela jen Chandelle,.. Snad mě teda má rád ještě někdo jiný. Ale v tom Chandelle vykřikla. V tu chvíli mi bylo jasné,že jsme prohráli a tak jsem s úsměvem čekala, až k nám Léandre přijde a otevře keř a řekne... To co řekl. Chandelle se mi omlouvala, ale já jsem se jen rozesmála. Seděla jsem tam jen tak rozplácnutá na zadku, s rukama opřenýma, abych se nepřekotila a smála jsem se. Pak jsem zvolna přestala. Sakra, co si o mě teď ty dva pomyslí? A sakra.. A tak jsem se fofrem uklidnila. A tak jsem se zvedla a šla s Chandelle a Léadnrem. Léandre mi všechno vysvětlil a tak jsem přikývla. Šli jsme ke stromu. Vylezla jsem na strom a tam jsem na Léandra spustila. ,,No, ty tři týdny byly docela dobrý. Ale povídej spíš ty, určitě sis to užil mnohem víc, než já." A dala jsem si pěsti pod bradu a koukala jsme na Léandra. Když mi nabídl bonbón, slušně jsem odmítla. Nechtěla jsem ztloustnout, i když vím, že v Bradavicích mě to stejně čeká. ,,To jsem fakt takovej žrout? Že kvůli mě kupujete bonbóny? " A přidušeně jsem se zasmála, i když jsem to kdesi hluboko v sobě myslela smrtelně vážně. Ale Léandre by mi to do očí stejně nikdy neřekl.

"Jsi moc hodná." s tím nejzářivějším úsměvem kterého byla schopná. Byla nadšená, že ji má taková velké holka (sice jen o dva roky starší, ale Chandelle to připadalo hrozně moc), no prostě, že jí má takováhole holka ráda. Obyčejně by se na takové děvče ani nepodívalo, ale Pat se s ní chtěla kamarádit. Chandelle z ní byla naprosto nadšená. Všichni jí určitě musí mít rádi je milá a veselá. Jednou chci být taky taková. Rozhodla se Chandelle. Kdyby se s tímhle svěřila bráškovi, řekl by jí, že je to hloupost, ale to by nebyla Chandelle.
"My sme byli především doma a ono ikdyž člověk chce, tak se toho moc zajímavýho dělat nedá. Dvakrát sme byli ve městě, ale tam se se mnou nikdo nebaví. Všichni se mě bojí." prohlásil jsem a při vzpomínce na to, jak jsem chodil do školy jsem se chtě, nechtě musel zakřenit. Jednu doma jsem měl fakt velký respekt. Možná i větší než naše učitelka a to byla teda pořádná fúrie. "Ne, žrout nejsi, to vůbec, ale u nás je zvykem, že když má někdo přijet, tak se prostě nakoupí nějaké sladkosti jako na uvítanou, ale stejně toho vždycky nejvíc sníme my s Chandelle." vysvětloval jsem zatímco Chandelle bloudila po zahradě a usilovně nás hledala. "No a nemáš ráda bonbóny, nebo všeobecně sladký? Já teda myslel, že jo." prohlásil jsem. "Mít rád sladký není nic špatnýho, ale nesmí se to přehánět." uculil jsem se a pomyslel na piškotový dort. Něco bych si dal. Doufám, že nás Chandelle najde brzy.
Chandelle se vůbec nedařilo nás najít, tak jsem to po čtvrt hodině vzdal a pomohl Pat slézt ze stromu. Přikrčil jsem se za keřem a počkal až bude procházet okolo. Pak jsem na ní skočil a pořádně ji zlochtal. "Páni, ty si teda hledač!" neodpustil jsem si kyselou poznámku. "Když ty máš vždycky takový dobrý schovky." obvinila mě Chandelle rozesmátě, ještě po tom zlochtání. "No nic, tak půjdeme večeřet ne?" prohlásil jsem lehce panovačně a vydal se směrem k domu.

V domě:
Ukázal jsem Pat volnou židli na kterou by si mohla sednou a pak jsem sám usedl. Matka už u stolu seděla a Chandelle zasedla hned po mě. Služebná přinesla velkou mísu plnou amerických brambor a hned poté velký tác na kterém trůnils pečená kachna. Pak se služebná odebrala zpátky do kuchyně a nechala nás o samotě. Nandal jsem si na talíř pár brambor stejně jako zbytek mojí rodiny. Pak se máti jala nože a začala tak nějak porcovat tu kachu. Sobecky jsem si vzal hned druhou porci, ta první byla pro Pat. "Tak Patricie, pověz nám něco o sobě." řekla matka noblesně. "Třeba kam si chodila do školy a jak dobře si se učila, nebo jaké to je se najednou ocitnout v jiném světě. Myslím přechod ze světa mudlovského do toho kouzelnického. Musí to být jistě velký zvrat, že? A jak na to probůh reagovala tvá matka?" moje máti prostě taková je. Začala se vyptávat. Jestli ji někdo nezarazí, zachvilku se zeptá v kolik chodí spát, jakou má ráda vůni a jaké používá mýdlo na mytí. Atejně je ale fajn. Až na tu zálibu v mužích. Kdyby se to alepspoň snažila tajit. Díky bohu, že to nechá když je tu Pat. Je to tu takový čím dál tím dusnější. Asi se do Bradavic i těším. Najednou jsem byl nějaký naštvaný. Moji rodiče mi vyberou, co budu dělat po škole, koho si vezmu a kam se odstěhuju. Možná my nadiktují i jména dětí které někdy budu mít. Je to hrůza. Na štvaně jsem si strčil kousek sousta do úst.
"Už jsem dojedl. Bylo to dobré." řekl jsem a vstal od stolu. Čekal jsem, jak na to zareaguje Pat, ale Chandelle byla samozřejmě zase rychlejší. Zvedla se a chytla mě za ruku. "Já už mám taky dost." řekla vesele. "Dobrá, ale jděte brzy spát. Zítra bychom mohli vyrazit do města a ukázat ho Pat. Přeci jen je velice krásné a staré. Určitě stojí za zmínku." rozhodla matka. Pomalu jsem šel nahoru a doufal, že Pat jde taky. Chandelle byla jako na trní. Očividně se těšila až Pat bude moct uplést copánky. Dotáhla mě k sobě do pokoje. Posadila mě na židli a vytáhla ze šuplíčku gumičky. "Brácha, já vím, že tu chceš být taky, tak tě nevyháním." prohlásila odměřeně, ale pak se usmála. "Patricie? Můžu tě teda učesat? Umím hezkej rybí copánek. Pak si ho můžeš nechat přes noc a ráno budeš mít zakroucený vlasy, nebo ti můžu udělat francouzskej a budeš mít vlnitý vlasy. Je to jenom na tobě." upřímně jsem netušil, že Chandelle zvládně vyprodukovat tak dlouhou větu směrem k někomu, kdo není z rodiny, ale dokázala to a ještě připojila zářivý úsměv. No jo účesy. To je její.

_________________

,,Ale prosimtě, ty trdlo" reagovala jsem hned na Chandelle. Opravdu jsem si nemyslela, že by byla Chandelle nějak hloupá, nebo praštěná, ale.. Ale. Nedokázala jsem to popsat, ale brala jsem Chandelle jako svoji mladší sestru. Asi bych si jí neměla takhle přivlastňovat, ale co. Trochu toho neuškodí. Snad tedy. Chandelle byla jedním slovem: boží. Měla jsem jí moc ráda. Pak už jsem byla zase s Léandrem v boudě na stromě...
,,Já bych řekla, že se dá dělat spousta a spousta věcí.." odpověděla jsem mu zadumaně. No fakt! Dalo by se: Plést, malovat, modelovat z hlíny, nebo bahna,.. i když to by bylo asi už pod Léadnrovo úroveň. A navíc, plést byla spíše ženská práce a plácat si bábovičky z hlíny.... Moc dětinské. A tak jsem mu nesmělě navrhla: ,,Hele, tak bys mohl třeba malovat.. Mě to třeba nikdy neomrzí.. Tebe? Bojí?" měla jsem co dělat abych skryla úsměv, ale nakonec jsem to zvládla. Ale pak jsem se zamyslela a podmračila. Pohlédla jsem na Léandra. Když bych Léu neznala, tak bych z něj možná, ale jenom fakt možná měla taky strach. byl takovej,.. nadřazenej a když jste ho neznali tak taky chladný. Teda, já jsem to moc nemohla posoudit, já jsem si z něj udělala kamaráda téměř okamžitě. ,,Pff, tak to jsem ráda, že mě nemáte za zas takovýho žrouta. Já si teda jako na sladkým taky ráda pošmáknu, jo, ale snažím se držet alespoň částečnuo dietu. nechci jednout být jako koule.."Při představě, že ležím na posteli, okolo sebe rozvalené své špeky, srkám limonádu a jím čokoládu, se mi vůbec nelíbila. Vůbec. ,,Já to chápu. Co je doma to se počítá." a mrkla jsem na kamaráda. ,, Já mám ráda všechno sladký. Ale nej jsou sušenky a takovýhle ty buchty. Nebo Muffiny. A nebo palačinky. Ale máš pravdu! Všeho s mírou!" načež jsem rázně přikývla. Pak jsme čekali v tichosti. Nevěděla jsem, co mám říct. A tak jsem jen koukala z provizorního okýnka v budce. Pak se Léandre zvedla a já jsem poznala, že už nemá nervy čekat na Chandelle, trochu jako já. A tak jsem se se zmijozeláčkovo pomocí pokusila slézt dolů. Jasně, to bych nemohla bát já, abych z posledního stupínku neslítla. Oprášila jsem se a kradla jsem se za Léandrem. Když vybafnul na Chandelle, musela jsem se smát. Nas Chandelliním výrazem. Když jí začal lochtat, neodolala jsem a taky jsem se přidala. Pak na Léandrovo otázku jsem pokrčila rameny. Neměla jsem nijak zvláštní hlad, ale sytá jsem taky nebyla. Rozhodování za mě vyřešil Léandre se setrou. Oba se vydali k domu a tak já šla za nimi.

Dům:
Léandre mi ukázal židli a tak jsem si sedla. Byla jsem nervózní. Co když pan Blanc opravdu neodešel? Ale já jsem Léandrovi věřila. Pak přinesla služka kachnu a mísu brambor. Brambory naprosto úžasně voněly. Paní Blancová mi nandala maso i brambory. Chtěla jsem začít opatrně jíst, ale pak se mě paní Blancová začala vyptávat. ,,Já, jsem chodila do školy v městě Lifford. Na té škole jsem měla samé jedničky, sem tam ale opravdu jen vyjímečně nějaká dvojka. .. Když mi přišel dopis do Bradavic, nejdřív jsem to nechápala. Ale postupem času, jsem tomu opravdu začala těšit a do Bradavic jsem se zčala strašně těšit. A mamka,.. ta to měla asi stejně jako já. Nejdřív pochyby, ale nebyla vůbec proti tomu, abych rozvíjela svůj talent. Už párkrát si všimla, jak se projevuji." Čekala jsem, jestli se paní Blancová ještě nezeptá, ale když otázky nepřicházeli, tak jsem začala jíst. Bylo to výborné. Opravdu. Brambory akorát kořeněné, krocan hezky propečený. Když jsem dojedla, utřela jsem si ústa do ubrousku. Řekla jsem: ,,Děkuji paní Blancová, bylo to výborné." Když se zvedla Léandre, zvedla jsem se taky. Na další slova paní Blancové jsem přikývla. Tak do města. Fajn. Pak jsme šli k Chandelle do pokoje. Byl takový... růžový. A moc hezký. Takový něžný a roztomilý. Teda alespoň na mě to tak působila. ,, Mamka mi občas dělá francouzskej. Nebo si ho dělám sama. Takže... Zkusíme ten rybí?" vznesla jsem otázku a koukla na Chandelle. Už jsem se těšila, jak se ráno zbudím a budu mít kráasně zakroucený vlasy. Pak jsem nechala Chandelle, aby dělala, to co umí a to, co jí baví.

"Jo maluju moc rád." řekl jsem zadumaňe. Ukazoval jsem Pat vůbec svůj náčrtník? "Ukazoval jsem ti svoje náčrtky zvířat. Já jen jako pro představu, abys viděla jak kreslím..." no, a pak chtěla odpovědět ještě na to s těmi bývalými spolužáky. Celé to bylo dost zamotané, ale Pat je ta největší kamarádka jakou jsem kdy měl, má právo to vědět. "No ono to je dost zamotaný. Asi je na mně prostě poznat, že jsem čistokrevný. Nemám moc v lásce mudly, co neumí kouzlit. Já nevím, nemůžu si pomoct. Oni se mě báli. Nevím kvůli čemu. Možná kvůli našemu velkému domu, nebo kvůli schopnostem, které se u mě čas od času objevovaly, ale prostě ze mě měli respekt. Dokonce i dospělí se mi raději vyhýbali. To už bylo ale dřív. Už jim nenadávám, nevyužívám je, ale moji bývalí spolužáci to asi nevidí. Přeci jen, byli malí..." zamyslel jsem se. Byly to divné časy, když jsem chodil do školy. Nesnášel jsem to tam, ale stejně jsem chtěl chodit do školy a ne se učit doma...
"Dieta je blbost, ale upřímně? V tomhle směru jsem jako holka. V jídle se mírním a dokonce jsem začal i cvičit." usmál jsem se. Otec si možná myslel, že jsem fiflena, ale kdybych byl tlustý, vadilo by mu to víc. "Nejlepší jsou sušenky s čokoládou. Ale palačinky taky miluju, hlavně když jsou s karamelem a šlehačkou..." je to těžký, hlídat se v jídle, obzvlášť, když máte všeho dostatek.

V domě:
"Jo rybí, ten dělám moc ráda." prohlísila Chandelle s úsměvem a začala Pat poctivě česat. Vyběhl jsem s pokoje. Nechám je tam chvilku o samotě, to nebude vadit. Chandelle lidi nejí a Pat už se přece najedla. Doběhl jsem do svého pokoje. Zašátral jsem v noční stolku, vytáhl jsem z něj svůj bloček na kreslení zvířat. Šuplík jsem zavřel a znovu jsem se vrátil do pokoje, kde byla obě děvčata.
"Tady jsou nějaký obrázky, který jsem kreslil. Myslím, že to neni úplně marný, učila mě kreslit babička..." na to, že mi bylo dvanáct jsem kreslil opravdu poměrně dobře. Moje zvířata měla tělo, které vypadalo jako tělo a jako balónek ze kterého trčí buřtíky. V každém případě to ale nebylo žádné mistrovské dílo. Žádnej Rembrant ze mě nebude, ale mohl bych se něčím takovým v budoucnu živit, třeba architekt, nebo návrhář oblečení...
Po nějaké té době, co jsme si s Pat tak nějak povídali a Chandelle pletla, dokud nebyla úplně spokojená, zavelel jsem: "Už je docela pozdě, měli bysme jít už spát, ráno se vstává brzy." Přinutil jsem Chandelle, aby se zvedla, a pak jsme se s Pat jednohlasným "Dobrou noc!" rozloučili a šli jsme do svých pokojů. Rychle jsem se umyl, zalehl jsem a teměř okamžitě jsem upadl do snového světa.

Ráno:
Vstal jsem opravdu poměrně brzy. Umyl jsem se, oblékl a vyrazil jsem vzbudit Chandelle. Zatvářila se nepříjemně, ale jakmile si vzpomněla, že je u nás Pat, urychleně se oblékla a vyrazila za ní do pokoje. Bez zaťukání rozrazila dveře a vlezla k ní do pokoje. "Vzbuď se, vzbuď se. Půjdem do města rychle." začala křičet a skákat vedle Pat na posteli. "Tak já počkám dole." prohlásil jsem nejistě a slezl jsem dolů.
Matka se zrovna vášnivě loučila s nějakým svým amantem. Už jí táhně na čtyřicet a ona se prostě nemůže chovat jako dospělá. Jakmile mě uviděla, urychleně mu dala sbohem. Hodila po mě omluvn úsměv, ale já nevím, nedokážu se na ní za to zlobit, ale nemůžu jí odpustit.
Usedl jsem ke stolu a začal snídat. Chandelle přišla o chvilku později a pustila se taktéž do jídla. Teď už se čekalo jenom na Pat.

_________________

Vykulila jsem na Léu oči ,,Ty rád kreslíš? Si děláš srandu, ne? Vždyť já miluju kreslení... Ses mohl někdy pochlubit!" pak jsem se zaposlouchala do kamarádova vysvětlování. On jim nadával? Využíval je? Doufala jsem, že jsem se přeslechla. A navíc. Dieta není blbost! Co je špatnýho na tom, že chce být člověk hezkej a hubenej? Vždycky jsem chtěla být hezký a hubená. To už se mi sice asi nepodaří, ale stejně. ,,Cvičit? A jak cvičíš? Já běhám. Fakt hodně. A baví mě to a moc!" přiznala jsem se. Vážně. Běhání bylo moje nejoblíbenější sportování. Škoda jen, že v Bradavicích není něco jako atletické závody, nebo tělocvik, nebo tak. ,,Já mám ráda všechny sušenky. My s mamkou pečeme domácí, někdy tě pozvu. Teda jestli tě táta pustí k mudlům.." zadumala jsem se na chvilinku. Jo .. s karmalem a šlehačkou a třeba ještě banánem,.. To je nejlepší!" začaly se mi zbíhat sliny. Takhle ta dieta moc dobře nedopadne.

V domě:
Když Léandre odešel z pokoje začala jsem se Chandelle vyptávat, jaká je její nejoblíbenější barva, zvíře, jídlo, jestli se těší do Bradavic. A naví jsem měla pocit, že začnu slastně bručet. Protože jsem milovala vískání ve vlasech. Bohužel netrvalo dlouho a už tu byl zase zmijozelák. Zvědavě jsem koukla po bločku, který měl Léandre v rukou. začala jsem v něm listovat. Nejdřív jsem si myslela, že má akorát panáček velké sebevědomí, ale nakonec jsem musela uznat, že uměl malovat docela hezky a tak jsem pokývala hlavou a řekla jsem: ,,Máš to moc hezký." Když už měla Chandelle účes hotový zahnal nás Léandre do postele. Než jsme se úplně rozešli řekla jsem : ,,Dobrou noc Chandelle. Hezky se vyspi." a pak jsem mrkla na Léandra: ,,A ty taky. Brou!" Načež jsem se zavřela do pokoje pro hosty. Měla jsem chuť naložit se do vany, ale už jsem byla docela utahaná a tak jsem si dala teplou sprchu, vyčistila jsem si pleť, převlékla jsem se a došla jsem k posteli. Následně jsem se zabalila do teplé a příjmené peřiny a usnula jsem.

Ráno:
Byla jsem z včerejšího cestování a setkání s panem Blancem tak utahaná, že jsem spala velice klidným a hlubokým spánkem. Zbudila jsem se asi o třičtvrtě hodiny dříve, než ke mně vrazila Chandelle. Hned jak jsem se probudila, protáhla jsem se, a šla jsem si dát sprchu. Studenou sprchu. Pak jsem se převlékla. Zrovna když jsem si chtěla začít rozmotávat rybí copánek vrazila ke mě Chandelle. Začala skákat po posteli jako divá. Já jsem vyšla z koupelny, opřela jsem se o futra a začala jsem se smát. Byla srandovní. Pak jsem opět zaplula do koupelny, rozvázala jsem si copánek, který mi z vlasů udělal krásné zakroucené vlasy. Takové trochu do prstýnků. Vzala jsem si sovičku od Léandra na krk a vyrazila jsem dolů. Všichin už seděli u stolu a tak jsem se k nim přidala. Když jsem dojejdla snídani, počkala jsem na Léandra a Chandelle, pak jsem se zvedla, poděkovala jsem za snídani a odešla jsem v těsném závěsu za nimi ven.