Na jeho otázku značnou chvíli nic neřekla, protože viděla příchozího Toma, který si ji s máslovým ležákem v ruce také krátce prohlédl. Cassandra se na něj překvapivě mile usmála, aby ho zbavila jakýchkoliv obav o její osobu, přeci jen se znali, ale koho tady Tom neznal… o koho tu neměl starost? Až když před ní položil máslový ležák a odešel, obtočila prsty kolem sklenice a zahleděla se na pěnu napovrch nápoje. Moc se jí o tom nechtělo mluvit, ale byl to Takashi, žádný podvraťák z postranní ulice. „Jedna známá, zkoušela nové kouzlo, které mělo dobré výsledky, takže mi chtěla de facto pomoci. Tak mi pomohla… a výsledek vidíš,“ mávla rukou směrem k oku, které bylo zakryté páskou. Napila se trochu se sklenice a jazykem si slízla z horního rtu pěnu, jak to měla ve zvyku. Bylo zvláštní, jak se některé věci, některá gesta neměnila. „Naposledy se to zhoršilo před pár týdny a teď už je to zase v pohodě,“ odtušila ledabyle, ale sama tušila, že by se na to měl podívat někdo znalý. To by ale znamenalo vyptávání se a tím by prakticky musela tu svou známou napráskat, čímž by její kariéra lékouzelnice pravděpodobně nabrala rychlý a prudký spád. A taková svině zase nebyla. Stačilo, že jí pořádně naložila. „Ta známa skončila s obočím na šití, když jsem jí vrazila, můžeš být v klidu,“ dodala po chvilce. Nebyla přeci jen tak někdo, kdo si nechá všechno líbit. Kdo by byl za její situace nadšený, když měla oko v takové stavu?
„Snídani? Nejsem si vědoma toho, že by sis nějakou objednal,“ vrátila se pak ke konverzaci o placení, kterému se chtěla samozřejmě taktně vyhnout. Byla mazaná jak liška, jen co je pravda.
Jakmile jí vrátil nevrlou poznámku ohledně zdraví, křivě se pousmála a znovu se napila ležáku. Jako by jí až teď došlo, jak jsou si v mnoha věcech podobní. Snad proto si rozuměli, i když se jejich podivné přátelství mohlo na první pohled jevit jako jasné nepřátelství, téměř až nevraživost. „Jistě, jistě, tvoje plíce, tvůj kouř, tvoje choroby, chápu,“ mávla nad tím dnes již po několikáté rukou a mírně se ušklíbla, aby dala najevo, že tenhle jeho stav jí je ukradený, třebaže to bylo přesně naopak. Kdoví, proč Cassandra stále tak úpěnlivě potlačovala všechno dobré, co chovala k ostatním, tak hluboko uvnitř. „Moc bych to nedramatizovala. A nekaž mi laskavě plány, toužím po tom tě chodit navštěvovat do nemocnice, nosit ti kytky a balonky... A plyšové medvídky,“ dodala a komicky se nad tou představou usmála. Mimoděk si také představovala, jak ho otravuje a poskakuje mu na posteli, zatímco on polochcíplej cosi rozmrzele mručí. To by se mu podobalo.
Několikrát protočila sklenici v ruce a sem tam vzhlédla k Takashimu kterému se téma vyhazovu z práce očividně nelíbilo. A komu by to taky sympatizovalo, že… „To mě mrzí,“ hlesla po delší chvíli zvláštně kajícným hlasem… Že by Cassandra přeci jen dokázala projevit trochu toho soucitu nad někým jiným? Ten moment ale zmizel ještě dřív než by se nad tím jeden nebo druhý stačil hlouběji zamyslet.
Poděkovala Tomovi, když jí přinesl její palačinky a nadšeně se dala do jídla. „Já? Nic moc. Létání ve skotské lize jsem zavrhla už dávno, když se ukázala politická situace a na lékouzelníka se mi jít nechtělo, i když na to mám schopnosti znalosti. Napadlo mě něco s bylinkářstvím, taky něco s výrobou jedů, ale pak mi došlo, že tak jako tak své okolí otravuju víc než dost. Kdo ví, co bude dál. Prozatím jsem si sehnala byt v kouzelnický čtvrti v Londýně. A to nepovažuj zase za až tak špatný začátek,“ prohodila nad snídaní trochu zachmuřeně, ale v závěru její život nevypadal ještě až tak bledě. Nežila na smeťáku, peníze nějaké ještě měla, vědomosti také… Tak trochu doufala, že by se její status zlepšil, pokud by se konečně politická situace dala do pořádku. Ale to zatím nevypadalo.
Po chvíli, kdy si dovolila zvednout oči k bývalému spolužákovi a zběžně ho přejela pohledem, než se jediným okem zastavila na té jizvě na rameni. Upustila příbor do talíře, prudce se k němu přisunula a trochu nemotorně ho chytila za ruku. „Bože, cos dělal? Zase ses porval?“ zamračila se na něj káravě, zatímco svírala jeho ruku. To by se mu podobalo, aby k tomu přišel během rvačky. Klasika.

_________________

Když mu začala vypravovat, co se jí vlastně stalo s okem, jen nevěřícně kroutil hlavou. Jakmile něco začínalo ~Jedna známá~, bylo jasné, že to dopadne dobře. Jemu taky jeden známý povídal, že sympatizanty s mudlovskýma najde v jedné uličce. Našel tam však jen parchanty, kteří chtěli sejmout každého mudlovského šmejda. A od té doby na známé, které neměl fakt potvrzené zapomněl. Cassandra měla tu smůlu, že patřila k těm prověřenějším. Ale i v řadách bývalých se nacházeli tací, kterým by nesvěřil absolutně nic. A nevěřil by jim ani za milion galeonů. No, za ty možná jo. Ale jakmile by měl prachy na ruce, okamžitě by zmizel. Raději poslouchal její osudovou léčbu zraku. "Zhoršilo? Takže mám předpokládat, že pomalu ztrácíš zrak kompletně?" povzdechl si a lokl si whiskey. Pomalu už docházela, ale naštěstí mu přišli palačinky ke snídani a tak mohl pomalu ujídat ty. Když zmínila, že ta ženská skončila na šití, přes rty mu proběhl krátký úsměv, aspoň něco s tím udělala. I když asi byly lepší možnosti než násilí. A on o tom něco věděl, protože inu... násilím už vyřešil, respektive nevyřešil spoustu věcí. Byl to smutný příběh.
"Ano, tuhle snídani," kývl k palačinkám, jenž měli oba a trochu se nad tím ušklíbl. Bylo fakt hnusný, že byť jen zkoušel, aby za něj jídlo zaplatila, ale ona ho k tomu navedla. Obyčejně by jí moc rád pozval, ale to by musel smýšlet trochu jinak. A ne furt volit mezi jejím zabitím a políbením. Raději chaoticky zavrtěl hlavou, aby si takovéhle myšlenky vyhnal z hlavy, vůbec na to nesměl myslet. K tomu si lokl vody, která patřila k jeho objednávce. Doma mu přišla chutnější, ale z toho nemohl vinit chudáka Toma, že. "S tvým štěstí budu já brzo v nemocnici navštěvovat tebe. I když, já tě raději navštěvovat nebudu, rovnou pošlu kondolenci," odpálil jí rovnou "do obličeje". Opět se zachoval hnusně, ale zasloužila si něco jiného? Nejspíše ano, určitě ano, ale on to nemohl tušit... nebo spíše si to nechtěl připustit. "A mimochodem, ty medvídky jedině růžové, ano?" pokusil se odlehčit konverzaci menším vtípkem, protože on a růžová... to fakt ne. Nemluvě o tom, že on by z té nemocnice zdrhl při první příležitosti. Stačil mu doktor v rodině.
Další překvapení z její strany! Ono jí to... fakt mrzelo? Takashi nevycházel z úniku. Netvrdila a nechovala se spíše v tom způsobu, že jí je naprosto ukradenej a že ho nepotřebuje už nikdy vidět? Jestli do teď nebyl zmatený, tak teď už trochu ano. Možná víc. Co si o ní měl myslet?! Tohle ho ani ve škole čar a kouzel nenaučili! A tak raději upustil od přemýšlení a poslouchal její vyprávění o tom, co vlastně dělala. Létání zavrhla, což nechápal. Milovala létání, ale když zmínila politickou situaci, už mu to bylo jasný. "Furt aspoň můžeš dělat něco, co je v tvých možnostech, já se bojím, že mě by nedovolili ani zametat na veřejných prostorech," zabručel a raději poslouchal dál. Vypadalo to, že teď bydleli ve stejném městě, jen kus od sebe. Zajímavé. "Tak byt?" řekl spíše do větru, aniž by to nějak hlouběji promyslel. Což možná měl.
Hned na to si všimla jeho jizvy a už věděl, že je v průse... průšvihu. "Já myslel, že se o mě nezajímáš," zkusil nejprve, ale když ho tak držela, jen pokrčil rameny a vysvětlil to: "Inu, jeden známý povídal. Jsem tam zašel, dostal se mezi několik týpků a když nestačily hůlky, vytáhl jeden z nich dlouhý nůž. Stihl mě říznout dřív než jsem se proměnil." Detaily snad nevyžadovala a pokud ano, bude to jen popis normální rvačky.

_________________

Cassandra se napřímila na židli a trochu rozmrzele přejela Takashiho pohledem, když se zase zmínil o tom jejím nepovedeném oku. Byla pravda, že byl docela hnus se na to po ránu dívat v zrcadlu, bylo to jako za trest. Vypadala jako poloviční démon, nebo přinejmenším jako démonem posedlá. Kdo kdy viděl černou duhovku se světlou zorničkou? To by vyděsilo na první pohled asi každého. Důležité ale bylo, že bělmo bylo stále bílé, což byl přinejmenším úspěch. I tak její oko vypadalo jako napůl odumřelé. „Zase tak bych to nepopsala. Prostě se mi zhoršoval, zřejmě jen poslední účinky kouzla, taková malá dohra účinků. Teď je to docela dobrý,“ podotkla důležitě s pozvednutým ukazováčkem a znovu se raději věnovala svým palačinkám. Pravdou bylo, že k doktorovi nechtěla. Vlastně se jich tak trochu bála. Ale představa, že oslepne, byla ještě horší. Věčná, daleká tma všude kolem. Ta zranitelnost… Možná tam přeci jen zajde. Jak bylo o Cassandře známo, dokázala velmi rychle přehodnotit jakýkoliv názor, pokud měl logické kořeny.
Když přišel ke stolu Tom a položil před Takashiho také talíř s palačinkami, překvapeně pozvedla obočí a těkala okem z jídla na svého bývalého spolužáka. To jí snad dělal schválně! „Musel sis objednat to, co já?“ prskla instinktivně směrem ke Kogamimu, až samým rozčílením v dlaních sevřela příbor. Chvíli to vypadalo, že ho přímo na místě propíchne a zaživa vykuchá tou vidličkou a tupým nožíkem, nakonec se ale nic takového ke štěstí mladého kouzelníka nestalo.
„Cyniku,“ utrousila suše, když si cpala do úst další sousto. Prej kondolence… Sám by měl vědět, jak tuhý kořínek má. A on na ní vytahuje přání s (ne)upřímnou soustrastí. „Jak chceš, řekl sis o ně,“ namířila na chlapce vidličkou, když se rozhodla se chytit jeho slov o růžových medvídcích. V očích se jí odráželo jen to, že toho byla skutečně schopná.
Jen, co dojedla svou porci, odstrčila talíř stranou a trochu šokovaně pohlédla na Kogamiho. Nechápala tu jeho náladu, absolutně žádná víra v lepší zítřek. A třebaže se ani tato slova na Cassandru nehodila, neznamenalo to, že třeba v hloubi duše, tam ve skrytém koutě v něco takového nevěřila. Věřila. Dost na to, aby s nad tím pozastavila. „Já tě nepoznávám. To už jsi kompletně rezignoval nad celým světem?“ neodpustila si malé rýpnutí, popadla vidličku a chvíli s ní šermovala ve vzduchu. „Nevzdávej to tak snadno, ať tě situace a lidi dožírají sebevíc. Nějaká práce se najde, zkusím se někde poptat,“ pronesla zcela klidně, načež využila příležitosti, ukrojila mu kus z jeho palačinky a vítězoslavně se zakřenila, když se jí povedlo její úlovek sníst. Koneckonců ona dnes platila, že…
Co se té jizvy týkalo, už tolik nežertovala a bylo to znát i na jejím stisku, když svírala Takashiho ruku. „Vyklop to, a nevykrucuj se!“ prskla napruženě dívka a okem loupla znovu k čerstvé jizvě. Expert. Jiná sarkastická slova pro něj neměla. „Ty se prostě musíš rvát, co…“ pronesla po chvilce, když jí osvětlil celou situaci, pustila jeho ruku a sama si paže založila na hrudi, zatímco si chlapce prohlížela. Bylo zvláštní s ním po tak dlouhé době zase sedět u jednoho stolu a v rámci možností s ním konverzovat. „Budeš to ještě jíst?“ zeptala se trochu ostýchavě a kývla směrem k hoře palačinek, přičemž se trochu neklidně zavrtěla na židli. Co se jídla týkalo, milovala ho snad ještě víc než spánek.

_________________

On by to nekategorizoval jako hnus, bylo to jistým způsobem zvláštnost, kterou mohli švihlí lidé jako on ocenit, ale ve zdejším případě musel prostě přiznat, že její klasické oči měl raději. Když byly obě, zlaté, nádherné... a už zase raději vrtěl hlavou, na to nemohl myslet. "Natolik dobrý, že jsem mohl běžet téměř neviděn," hlesl ironicky a zamračil se. Neřešil tu vizuální podobu, tu vem čert, ale v dnešní době si člověk musel dávat pozor a když měl jednu půlku světa zahalenou ve stínech moc nepomáhalo. Doopravdy doufal, že si s tím někam zajde. Kdyby to byla nějaká banalitka, možná by jí zkusil dohnat k mudlovskému doktorovi. Bylo by to asi bezpečnější, ale tady mudlové nejspíše pomoci nemohli. Jen ať dívka pěkně přehodnocovala.
"Nemusel, ale nikdo mi to nezakázal," podotkl zcela chladně, když na něj vyjela kvůli objednané snídani. Doslova jí teď probodával pohledem, když už se mu tam skoro rozhodla šermovat příborem. Pokud chtěla souboj na nože, neměl problém. Jen by si s dovolením vzal něco ostřejšího. Naštěstí se zdá uklidnila a tak nedošlo k žádnému prolévání krku, zatím. Následnou návštěvu nemocnice v důsledku už raději neřešil. Když člověk moc žertoval o těchto věcech, staly se mu dřív než očekával. Ale pokud mu někdy někam přinese růžové medvídky, na místě jí zaškrtí!
Vypadalo to, že měla trochu větší hlad než on, protože svojí porci slupla mnohem rychleji než on. Když zase začala, otočil hlavu do strany a trochu "upustil páry": "Pfff... co tě popadá. Kdybych rezignoval, tak nejsem tady," připomněl jí s úšklebkem a zase se otočil směrem k ní. "Nejde mi ani tak o práci, jako o celý tenhle režim," nakousl téma, které odhalovalo, čemu se vlastně snažil věnovat, když nepracoval a nic dalšího. A k tomu mu ona žrala palačinky! "Pamatuješ si ještě, proč jsem se chtěl stát bystrozorem, ne?" zeptal se jí zcela vážně. Tehdy jí to říkal, možná to ještě v paměti někde vyloví a vzpomene si. A pokud ne, ztratil u ní veškerou naději... asi? Ale nechal jí to sousto sníst.
Problém byl v jejím stisku, vypadalo to... že jí to fakt vylekalo? Když to vyklopil, zase ho odsoudila moc rychle. Rychleji, než to stačil vysvětlit. Ale když sklapla, oponoval jí: "Myslíš, že jsem se chtěl rvát? Tady nejsme na škole, nemůžu všechny donutit, aby sekali latinu tím, že ze mě budou mít strach nebo, že je seřežu. Začalo to s dobrým úmyslem. Dostal jsem zprávu, že se tam skrývá několik lidí, kteří chtějí chránit mudlovské kouzelníky. Že podporují odboj. Inu, situace byla trochu jiná," nachvilku udělal pauzu, aby mohl dopít whiskey a objednat si další. Dvě si mohl dovolit. "Problém byl, že to byla spíš past na mudlovské. A jinak už to v tu chvilku vyřešit nešlo. Stačí?" dopověděl jí to a odtrhl od ní pohled. Uzavřel se na moment do sebe, aby si trochu urovnal myšlenky. Snad jí to nevadilo a pokud ano, mohla s tím těžko něco udělat. I když stále měla nejblíže k tomu, aby mohla být vůbec někým, kdo s Takashim hne, kdo se k němu nějakým způsobem dostane.
Když odvedla řeč raději směrem k jídlu, ukrojil pořádný kus palačinky a nabodl jí na vidličku. "Ááá," hlesl tiše a přesunul jídlo k jejím ústům. Mírně u toho mrkl. Zase měl chuť jí tu pásku stáhnout dolů, raději by se díval do dvou, i kdyby zmrzačených očí než do jednoho. "Palačinky jsem dlouho neměl, moc mi nejdou," hlesl spíše pro sebe, tudíž velmi tiše, ale jelikož byla blízko něj, mohla to slyšet. Vařil rád, i když v poslední době jen pro sebe. "Co poslední rok v Bradavicích?" zeptal se nakonec.

_________________

„Mám tu pásku, jistěže jsem tě neviděla. Nejsem ostříž,“ podotkla trochu otráveně, jako by byla někdo, kdo dokáže zrakem propálit koženou pásku. Copak byla komixový superman? Ačkoliv by to někdy nebylo na škodu… Možná by se mnohdy vyhnula několika problémům, které si způsobovala vlastní prostořekostí.
„Chm,“ zamručela po chvíli ohledně palačinek a naposledy ho propálila pohledem smaragdového oka a na okamžik se zamyslela, co dalšího by mu odvětila, než se rozhodla téma raději uzavřít. To, že se s ním hádala, byl sice její zvláštní projev přátelství, ale nic se ostatně nesmělo přehánět, že…
Po chvíli obtočila prsty kolem sklenice s máslovým ležákem, kterého pomalu ubývalo a zahleděla se na nezdolnou pěnu, která stále nechtěla zmizet z hladiny. Takže nakonec nerezignoval. Zvláštním způsobem ji to uklidňovalo… Možná, kdyby to přeci jen vzdal, by ji urazil, protože by tím pádem zanevřel i nad ní. Alespoň tak na to Cassandra ve svých myšlenkách nahlížela. „Hm…“ hlesla potichu a ve svém vlastním zamyšlení, jako by nechtěla nějakou nejapnou poznámkou kazit takový vážnější moment. Moment, kdy sice seděli u jednoho stolu a snídali, ale pomalu vyplouvala pravda napovrch. Jakmile jí položil otázku, pozvedla sklenici ke rtům a trochu váhavě se napila. Chtěla tak trochu zakrýt moment, kdy si nedokázala pořádně vzpomenout na ten moment, kdy jí vlastně říkal pravý důvod, pravou motivaci k tomu stát se bystrozorem. Byla tehdy trochu namol, co od ní mohl čekat? Přesto jeho směrem loupla pohledem, barva její duhovky se změnila na bledozelenou, o dost jemnější. „Nejspíš proto, abys bránil práva všech kouzelníků a to všech bez ohledu na původ?“ nahodila nejistě, zatímco protáčela sklenicí ve svých dlaních. Byl to jen odvozený úsudek, nepatrná domněnka. Ale snad nebyla až tak moc vedle.
Když se Cassandra ponořila zpět do Takashiho vyprávění, musela se pousmát. Samozřejmě do něj jen přátelsky rýpala, ale i tak se začal bránit. „A proč ne? Půjčím ti pásku a půjde to skoro samo,“ prohodila pobaveně ohledně zastrašování nepřátel, pokrčila rameny a znovu se napila klidně ze sklenice. Ve chvíli, kdy začal mluvit o odboji se její ruce prudce vymrštila a dlaní mu překryla ústa trochu podezřívavě se rozhlížejíc kolem. On se snad dočista zbláznil mluvit tak nahlas o odboji. Nehledě na to, že i ji by už teď mohli zavřít za to, že se paktuje s potenciálním odbojářem. „Nemluv o tom tak nahlas, jinak tě zavřou,“ hlesla, a ohlédla se za pár jedinci sedícími u stolu opodál. Doba dělala i z obyčejných lidí svině. „Ale máš pravdu, svět tady je jiný než ve škole. Sice jsi mudlovského původu, ale proč to neobrátit ve svou výhodu? Jste vcelku podceňovaní a neprávem. Máte otevřené vstupy do obou světů, jste v podstatě jednou nohou tady a jednou tam. Není to výhoda?“ nahodila a prohlédla si chlapce trochu dravým pohledem, když stáhla svou ruku z jeho úst. Taková malá věc pro něj k zamyšlení.
Když jí přisunul pod nos vidličku s palačinkou, přelétla několikrát podezřívavým pohledem z jídla na chlapce, než si rezignovaně povzdychla. Nechá se krmit, taková potupa… „To jsou blbý vtipy,“ zavrčela a přesto se naklonila a palačinku z vidličky si vzala, třebaže u toho její tváře mírně zrudly.
„Poslední rok? Trávila jsem ho zavalená v učebnicích, abych měla dobrý výsledky na závěrečné testy, když není politická situace příliš valná. Ani jsem už nehrála ve famfrpálovém týmu,“ dodala nakonec s nevalným nadšením, dopila máslový ležák a sklenici posunula stranou k prázdnému talíři. „Co vlastně hodláš dělat teď?“ zeptala se z ničeho nic, docela klidně a vyrovnaně, jako by jí na odpovědi skutečně záleželo.

_________________

"A o tom mluvím," namítl na to, že není ostříž. Kdyby chtěl, mohl jí v tu chvíli napálit jakoukoliv kletbu do boku a ani by nemrkla. Nedávala si prostě pozor a to se mu nelíbilo. Ne každý bude takový idiot jako je on, aby se s ní vybavoval a dokonce s ní snídal palačinky! Snad si to uvědomí dřív než bude pozdě. A pokud to bude pozdě, tak už se zřejmě nikdy neuvidí. A to by bylo smutné. Koho by nenáviděl a miloval zároveň? Už takhle mu dělalo potíže se nerozpadnout z toho, kolik pomyslných děr v sobě už měl. Neměl je čím zaplňovat.
Takashi si raději počkal na další whiskey a pomalu z ní usrkl než se pustil do další debaty. Začal uvažovat i o cigaretce, ale ty předtím svěřil do opatrovnictví Cass, takže měl v tomto ohledu smůlu. A navíc, stejně by to moc nepomohlo, protože doba, kdy nikotin přebíjel jeho starosti byla dávno pryč, skončila společně se školou. Teď už to byl prostě jen nezdravý zlozvyk, kterého se držel, protože mu to aspoň připomínalo staré časy. Ovšem, teď už nebyl čas vytahovat minulost, řešil tu s ní přítomnost a budoucnost. Raději se zaměřil na to bystrozorství, kterým jí zřejmě trochu zamotal hlavu. "Ne tak úplně... ty říkáš kouzelníků, já říkám lidí. Jak kouzelníků, tak mudlů. To je má představa o tom být bystrozor. Ne se jak idiot zaměřit na jednu stranu mince. Můj otec strávil ochranou lidí velkou část života. A nikdy by nedělal rozdíl mezi kouzelníkem a mudlou," vysvětlil jí to trochu obšírněji, takže snad pochopila jak smýšlel. Stále nedělal rozdíly. Byl jak v jedenácti, kdy zjistil, že je kouzelník. Bral to prostě jako bonus k normálnímu životu, nic víc. A tak by to měl brát každý. "A tu pásku si nech někde v šuplíku, je k ničemu," pokusil se jí ještě jednou "přesvědčit".
"Bah, aspoň by k tomu měli konečně důvod," zavrčel Takashi, když mu překryla rukou ústa. Naštěstí se zdálo, že slečna pobrala trochu rozumu a hleděla na mudlovské kouzelníky doopravdy jako na mezník mezi kouzelníky a nekouzelníky. Možná nebyla tak ztracená, jak si člověk mohl myslet. Kéž by však takto smýšlelo více lidí. A snad jednou bude.
Co se jídla týkalo, vypadalo to, že se zdráhala si ono sousto vzít. Kdyby ho nechala čekat ještě chvíli, tak by ho zřejmě snědl sám, ale nakonec si ho vzala, i s mírným dobarvením ve tvářích. Na jeho rtech se naoplátku objevil přátelský úsměv a nabodl další kousek. "Chceš ještě?" nadhodil s úšklebkem, zatímco naslouchal jejímu vypravování o posledním ročníku. Vypadalo to, že ho měla poměrně nabitý. "Cože?! Ty a nehrála? No to jsou blbé vtipy," vyhrkl skoro až šokovaně, protože to by do ní fakt neřekl. "Co tě vedlo k té nerozvážnosti, že jsi tak pilně studovala? Ani politická situace za to nestojí," zeptal se jí s jistou jiskrou v oku. Jeho OVCE popravdě byly taky dost dobrý, ale inu, učil se jen to, co fakt potřeboval. A naštěstí mu to padlo do zkoušek. Pak to však otočila na něj, takže by asi měl něco říct. Napadlo ho něco jako - Vařit rýži, ale to by bylo už moc ohraný, tudíž řekl jen: "Inu, sledovat situaci, podporovat ty správné lidi, přežít! A co ty? Usadíš se, založíš rodinu a budeš dělat, že se vším souhlasíš, jen aby si měla klid?" zeptal se jí, protože ona měla v sobě aspoň trochu kouzelnické krve po předcích. On měl možná tak starou belu. Vlastně ani tu ne. Zase upil whiskey.
"Co Ben?" zeptal se zničehož nic a okamžitě získal výraz někoho, kdo takové otázky litoval. Toho floutka viděl naposledy ve vlaku a nedopadlo to slavně... Tehdy si myslel, že spolu něco mají, ale za ten rok je společně nikde neviděl. Možná se pletl? A proč ho to ještě zajímalo, vždyť se jí snažil nemít rád. Ale i tak ho trochu hryzalo svědomí, když to nevěděl. A tak si raději dal kus palačinky. Byly fakt dobrý, možná by se sem měl na snídani dostavovat častěji. A spláchnout to skleničkou whiskey.

_________________

Cassandra vrhla na Takashiho trochu skeptický pohled a znuděně si podepřela bradu dlaní, jako by na chvíli chtěla nechat své starosti odplout daleko. „Nepovídej,“ protáhla provokativně ohledně svého oka, ale její pohled jasně naznačoval, aby se ani neopovažoval tohle téma ještě otevřít, neboť ho teď nepřímo prohlásila za ukončené. Její oko, její problém. Tečka. Tím to končilo. Přežila už mnoho nepříjemností – nikdy nepoznala matku, otec jí anonymně stále posílal peníze, měla zranění už od čtvrtého ročníku a dokonce teď přestávala rozmary Ministerstva. Mělo to jediný výsledek – stála pořád tady, živá a relativně vcelku. A to už o něčem taky svědčilo. Například to, že se z každé prkotiny nezhroutí jako pyramida z kostek. Neměla to ve zvyku, třebaže to cítila jinak.
Po chvilce si povšimla pohledu směřující k její kapse, kde měla skryté jeho cigarety. V mžiku se jí po tváři rozlil spokojený a značně nadřazený úsměv. Ta satisfakce, která ji v tu chvíli zalila, byla naprosto dokonalá. Být na chvíli pánem nad něčí věcí, to byl opravdu skvělý pocit. Aby toho nebylo málo, krabičku vytáhla, vyndala si jednu cigaretu a strčila si ji to úst. Chvíli s ní laškovala mezi rty, než se naklonila ke svíčce na stole a… nečekaně si napálila! Mírně potáhla kouř do úst, přesněji, tak, aby se jím nezadusila, než vyfoukla dým přímo před sebe a vrhl dlouhý lhostejný pohled na Takashiho. „Nic neříkej,“ pronesla suše preventivní varování, přeci jen před chvílí mluvili o jejím zdraví. Naštěstí znala hodně bylinek, kterými se pak mohla futrovat, aby si připadala zdravější. A tay aby se zbavila té pachuti na jazyku.
„Někdo má na tu věc zřejmě jiný názor než ty. Ne všichni za každým činem hledají dobrý úsmysl. Všichni hlásají, že to dělají pro dobro společnosti, ale jde jen o prosazování se na úkor druhých. Čistokrevných je už dnes pomálu, oproti obyčejným kouzelníkům. Čím menší je smečka, tím více je agresivnější. Další nepopiratelný zákon přírody,“ promluvila potichu, zatímco očkem nenápadně zabloudila k obsazeným stolům. Nestála o cizí uši. Naštěstí se ale zdálo, že o jejich hovory nikdo nestojí.
Když jí Takashi znovu nabídla palačinku, zvedla k němu mírně pochybovačný pohled a… vážně se přátelsky usmíval? Merline, svět se vážně tak krutě začal měnit, pomyslela si dívka a znovu si potáhla cigarety a odklepla popel do popelníku. „Ne, díky,“ odtušila nejistě, zatímco e za svou nepříjemností snažila zakrýt jisté rozpaky z celé situace. On si zjevně neuvědomoval, co to s ní dělá… Ale ona to cítila až moc dobře. A nebylo jí to příjemné.
Jakmile na ní spustil horu otázek, mírně pozvedla obočí a ušklíbla se s cigaretou v ústech. „Ale ty výsledky mi za to stály. Měla jsem lepší výsledky než kdejaký čistokrevný kouzelník. Jen mě to upevnilo v tom názoru, že se ostatní mýlí, když tolik lpí na krvi,“ pokrčila rameny a mírně nakrčila pihatý nos.
Očkem mimoděk těkla k prázdné sklenici, kde měla ležák, ale po chvilce přemýšlení zavrhla další objednávku. Stejně tu dneska platila ona. Pokud se z toho nechtěla nějak vykroutit. Když ale přišla otázka na Bena, nefalšovaně pozvedla obočí v údivu. „Merline, ten kluk ti pořád leží v žaludku, co,“ odtušila trochu nejistě Cassandra a zavrtěla nad tím hlavou. Pravda, Benjamin měl své kouzlo – byl to malý, křehký a trochu naivní ptáček, docela nevinný a to na něm měla Cassandra nejraději. Přesně to si zamilovala. Naděje, že by s ním ale mohla být, v ní odezněla snad v půl sedmého ročníku, kdy se začala připravovat intenzivněji na zkoušky a méně se s ním vídala. „Dlouho jsem ho neviděla, ale párkrát jsme si napsali. Dostal se na lékouzelníka, jak si vždycky přál,“ usmála se po chvíli dívka docela nevinně, podepřela si hlavu oběma rukama a chvíli muže sledovala, zatímco jí výhled clonil dým z cigarety stoupající ke stropu Děravého kotle. Jako by se snažila zjistit, co tím vším sleduje. „Hej, Takashi,“ oslovila po chvíli muže, aby si získala jeho pozornost, típla cigaretu v popelníku a chvíli ho podmračeně sledovala, jako by zase vymýšlela, čím by ho mohla urazit. V té samé chvíli se ale dlaněmi opřela do stolu, naklonila se k Takashimu a zcela neomaleně si dovolila ho políbit.

_________________

Jo, tak tohle Takashi doopravdy nečekal... ona si fakt zapálila! Kde se v ní bralo zrovna toto. "Nedávala jsi mi předchvilkou nějaké kázáníčko," povzdechl si otráveně a odvrátil od ní nachvíli pohled, protože jí měl momentálně chuť zaškrtit. A to mu přišlo krajně nevhodné, byli přeci na veřejném místě a měl by na to příliš svědků. A ještě mu dala varování, aby nic neříkal, i když on už něco povídal, jelikož si to nemohl odpustit. A pokud myslela, že když se naloží do bylinek a bude se chvilku louhovat, že jí to pomůže, tak se pletla. Akorát z ní bude výborný čaj o páté.
"Dobro společnosti? Většina lidí hrabe jen pro svoje dobro," odvětil znechuceně, ale prakticky musel souhlasit s tím, co říkala. I přes to, že jich bylo míň a míň, si Takashi myslel, že by bez nich bylo lépe. Tedy, někteří ještě rozum měli, ale někteří, raději nekomentovat, pokud nechtěl být za velmi sprostého kouzelníka. Stačilo, že nadával jak zedník, když aktuální situaci probíral se svým otcem. A díky bohu, že to nikdy neřešil s dědou.
Jí to nebylo příjemné, ale jemu to prozměnu přišlo roztomilé. Navíc, nestávalo se moc často, že by zrovna Cassandru uvádělo něco do rozpaků. Ještě tedy chvilku před ní mával palačinkou a nakonec jí snědl sám. Kousal velmi dlouho a vychutnával si jí, aby jí ještě více provokoval. Ještě mu něco zbylo, takže kdyby měla zájem, stačilo říct.
"A ve finále tě můžou obvinit z podvádění," shrnul její studijní výsledky, i když věděl, že by... snad... nikdy nepodváděla. A pokud ano, určitě k tomu měla dobré důvody. Ale přál jí to, dobré výsledky se jí určitě budou někdy hodit. Snad se díky nim udrží i v bezpečí, jelikož měla i nějaké praktické dovednosti. Ale i tak mu bylo líto, že kvůli tomu zameškala tolik mimo-učících se-aktivit.
Sám do sebe otočil zbytek druhé skleničky od whiskey a trochu se u toho ušklíbl. Svět dospělých byl opravdu divný, dost často mu chyběl čas, kdy byl malý, jen si hrál a maximálně zkoušel nějaká malá kouzla. Teď musel řešit příliš věcí najednou, musel si dávat na vše bacha a podobně. Zase se mu do tváře dostával onen starostlivý výraz, který u něj přetrvával. A k tomu přišel na řeč Ben, fakt měl držet pusu a nemyslet na něj. "Možná," hlesl téměř neslyšně a poslouchal jí. "Hmm... možná se ještě někdy bude hodit," dovolil si poznamenat, když zjistil, že šel kluk opravdu na lékouzelníka. Někdo takový se mezi známými taktéž hodil a mohl se využít i prakticky. Snad se zaučí dobře. Amputaci zvládne kde kdo i bez vyučení.
Konečně k ní zase otočil hlavu a pozoroval jí, přeci jen ho oslovila jménem. Čekal, co na něj zase vytáhne za popichovačnou poznámku nebo podobnou číčovinu, ale výsledek byl trochu jiný. Ona ho... fakt políbila?! Po dvou letech skoro?! No, bylo pochopitelné, že chvilku nebyl schopen reakce, ba dokonce se zdálo, že jí chtěl polibek oplácet. Nakonec se však odtrhl, avšak na krátký okamžik bylo poznat, že volil, co měl udělat, že se nejednalo o přirozenou reakci. Krátce na to se však zamračil a zavrtěl hlavou. "A tohle mělo být?" zeptal se se zvláštním podtónem, vypadalo to, že nevěděl jestli má být rád nebo nadávat. Jedna část jí chtěla okamžitě opustit, ale ještě předtím seřvat, druhá jí chtěla chytit a vroucně líbat, třetí váhala. A momentálně to vyhrávala ta třetí. "Myslíš, že tímhle vyžehlíš všechno?" zkusil trochu mírnější přístup než vyložený hněv. Stále byl velmi blízko u ní, v očích mu doslova jiskřilo a bylo vidět jak přebíhal od jejího oka k jejím rtům. Jedna jeho ruka se navíc přiblížila blíž k té její na stole. Měl by jí chytit? Přitáhnout k sobě a nachvíli zapomenout na veškeré problémy? Věděl vůbec ještě jak na to? No, to asi jo, ale... váhal, velmi.

_________________

K tématu ohledně kouření se už Cassandra raději nevracela a celkově se tvářila s cigaretou v ruce naprosto nezúčastněně, skoro jako by tam ani nebyla. Jako by to nebyla ona, která provokuje, ona, která natahuje kouř do úst a vyfukuje ho bez sebemenší známky potěšení ke stropu. Jako by to dělala každý den… pravdou ale bylo, že všechno to byla jen hezky nacvičená přetvářka. Naučila se mnoho věcí, a co jí nedala škola, dal jí sám tvrdý život v dnešní společnosti. Snad díky tomu na tom byla ještě relativně dobře. „Já už jim to nevyčítám,“ hlesla nakonec s tváří obrácenou k desce stolu. Nechtěla se teď dívat Takashimu do tváře, aby zachytila jeho reakci, momentálně na ní moc nesešlo. Její názor byl jen její a těžko s ní někdo mohl pohnout. „Sama nežiju prvotřídní vzorný život, ale snažím se. Všechno je o snaze, o troše sebeobětování, ale asi také odvaze, neohroženosti. Málokdo si může dovolit žít vlastní život podle svých představ a nároků,“ prohlásila, než se zapřela zády o židli a ta se s ní zhoupla na dvě nohy. Chvíle se takhle houpala s pohledem zabodnutým kamsi ke stropu a přemýšlela, zda se něco na tomhle přežívání a dávání si pozor na jazyk něco někdy změní. Nechtěla být naivní, to neměla v nejmenším v povaze a měnit se nechtěla, třebaže sem tam toužila mít charakterové rysy jiných lidí. Chtěla být více laskavá, méně sobecká, také méně citlivá, protože třebaže ji většina považovala za drsňačku, byla relativně zranitelná a citlivá… chtěla se zbavit svých nedostatků, svých slabostí. Chtěla být silnější a nakonec to všechno přestát a vyprávět o tom. Jak byla u toho, když se přepisovaly dějiny kouzelnického společnosti, jak se to všechno zvrtlo, ale odvaha a nezdolnost lidí pachtící se za ušlechtilými záměry nakonec zvítězila… Po tom toužila. Ale nikdy by to nahlas nevyslovila.
Na nabízenou palačinku se pokoušela už nijak nereagovat, třebaže věděla, že ji chlapec provokuje a škádlí, ale to by mu bylo podobné. Více nepříjemné dívce bylo, že spíše odhalil její nejistotu a rozpaky. Chtěla tu palačinku. Ale měla i vlastní hrdost a tu nehodlala dát jen tak všanc. I když se jednalo o jídlo.
Co tak přišla řeč na její zkoušky, propálila Takashiho trochu suchým pohledem. Chuť cigarety jako by se jí v ústech proměnila v něco odporného, hořkého… Snad si o ní nemyslel, že u zkoušek podváděla. Z jejího pohledu to bylo sice možné, ale s její nervozitou by se nezmohla ani na tahák. Aby pravdu řekla, moc si z té zkoušky nepamatovala, asi jako většina. Jenom to, jak jí sdělili, že všechno složila bez obtíží. „To by byl asi vrchol jejich výmyslů,“ podotkla trochu sarkasticky a ohlédla se znovu přes rameno na hlouček mužů sedící u vzdálenějšího stolu. Ti spolu ale mluvili a nevěnovali jim nejmenší pozornost a to Cassandře i Takashimu víceméně hrálo do karet. Cizí oči a uši někdy nadělaly více škody než užitku.
Ohledně Benjamina se Cassandře na tváři mihl trochu pobavený úsměv, ale prozatím zůstala potichu jako pěna. Nemělo cenu vrtat bosou nohou do vosího hnízda, zvláště pak, když Takashi vypadal tak, jak vypadal. „Podle toho, co jsem slyšela, by to s ním mělo vypadat nadějně. Vždycky to byl chytrej kluk,“ podotkla klidně, nic víc a nic míň, než holou pravdu.
Ve chvíli, kdy ho políbila, ani tolik nepřemýšlela nad tím, jak to dopadne, ale reakce ji logicky zajímala. Ve chvíli, kdy se s přemáháním odtáhl, se i Cassandra, zcela klidná, odtáhla a znovu se začala ledabyle houpat na židli. Ve vhodné chvíli popadla Takashiho vidličku a ukořistila na ní palačinku, kterou se začala ládovat přímo před ním, zatímco on jí jen vyjeveně pokládal otázky. Ve skutečnost nebyla zase tak klidná – srdce jí v hrudi tlouklo tak rychle, jako když před ním ráno utíkala do kouzelnické čtvrti. Když dojedla, odložila vidličku zpět na talíř a pozvedla obočí. „Nemělo by mi být odpuštěno už ve chvíli, kdy na mě padla platba snídaně?“ nahodila a její koutek se zvedl do mírně arogantního úsměvu, který vzápětí přešel do trochu smutného a nejistého. Že by přeci jen očekávala trochu jinou reakci? Těžko říct, podstatné spíše bylo, co si v tuhle chvíli zasloužila. A tahle reakce byla vcelku oprávněná. „Ale vlastně…“ promluvila potichu, zvedla se ze svého míst a přesunula se k drze k chlapci na klín. Prozatím ho nijak neobjala a pohled mu zabodávala spíše do krku než do očí, jak má ve zvyku. Po chvíli ale své pravé oko přeci jen k jeho tváři zvedne. Už není zelené. Je jako tekutý jantar, svěží, jasné. Dlaněmi se trochu váhavě dotkla jeho tváří, pod prsty vykreslila hranu jeho čelisti, dokud nezakotvila v jeho vlasech. „Přesně tohle si myslím,“ zašeptala potichu, přes tvář se jí mihnul trochu drzý úsměv, než se k němu nahnula pro další, tentokrát lačnější polibek.

_________________

"A kdo ho žije? Kdyby byli všichni spořádaní a klidní, byla by ve světě nuda, ne?" ušklíbl se Takashi a přejížděl levým ukazovákem po vršku skleničky, kde byla původně jeho druhá whiskey. Další si už neobjednával, alkoholu pro dnešek stačilo. Ne, že by byl opilý nebo tak něco, to vůbec ne, spíš se znal. Ještě jednu dvě a chtěl by další a další a pak už by se skutečně opil, což momentálně nebylo žádané.
Každý chtěl být silnější a dokonalejší, dokonce i Kogami, ale byla tu určitá omezení, přes které se člověk jen tak dostat nemohl. Povaha šla změnit, ale bylo to těžké. On chtěl být taky přístupnější a vřelejší, ale nikdy k tomu nedostal pořádnou příležitost. Byla pravda, že se moc nesnažil, mnohdy mu přišlo, že bylo zbytečné se snažit, ale někdy to šlo až moc automaticky, což se zdálo taktéž divné. Prostě lidé... byli divní.
Její rozpaky moc dobře vnímal a užíval si každý okamžik, kdy by nich byla. Ale nedala se jen tak zlomit, což se mu líbilo. Kdyby s ní bylo všechno moc snadné, ztratila by ono vnitřní kouzlo, kterým si ho upoutala. Ale i tak jí jídlem nepřestal škádlit.
Takashi samozřejmě, podobně jako ona, během konverzace sledoval své okolí. Pokud by byl někdo moc divný, nejspíše by zvolil kurz na zmizíkov a rychle by se z podniku vypařil. Naštěstí to zatím vypadalo na klidnější den v jeho okolí. "Ano, ale parádně by to sedělo na dnešní situaci," odvětil jí s pobaveným šklebem. Jí věřil... trochu, ostatním už zase ne a s tím, jaké kraviny teď většina národa chrlila si byl jistý, že podobné vymyšlené věci byly na denním pořádku. "Nezapomínej, že máme paměťové kouzla, snadno by šla upravit mysl některých, aby viděli to, co kdo chtěl," podotkl a vzpomněl si jak jednou začarovala Borodina. To tajemství mu nikdy neřekl, i když u toho byl. A vlastně... ho pěkně dlouho taky neviděl.
"Jen by potřeboval trochu posilovat a zmužněť," hlesl poslední poznámku k Benovi a raději se v něm už nevrtal. Ještě se mu ani neomluvil za ono zmlácení ve vlaku. Měl se vlastně omlouvat? Asi by měl, tehdy to přehnal, ale posloužilo to jako skvělý ventil pro pomyslnou páru, kterou kouzelník držel v sobě. To mu kouzla nikdy nepřinesla, chtělo to prostě trochu fyzického kontaktu.
No ta ženská byla fakt něco, všeho využila k tomu, aby mu odcizila poslední zbytky palačinky! "Za snídani ti odpouštím dnešní ráno," zavrčel a většina zmatení z něj vyprchala, jen co viděl ten její arogantní úsměv. A k tomu mu lezla do klína. Ta holka fakt nevěděla, co vlastně chtěla. Nebo on nevěděl, co chtěl? Nejspíše to bylo vzájemné. Ale měnila oči... což byla jedna z věcí, která na něj platila. Kdyby to uměl, nejspíše by je měnil taky. Pociťoval její doteky a vůbec mu nebyly nepříjemné, jen mírně vrčel, dokud mu nevěnovala další ze svých polibků. Chvíli je oplácel, ale pak se od ní zase odlepil. "Moc vtipné, myslíš že si to vyžehlíš a pak mě zase odkopneš jak prašivýho psa?" zavrčel, ale místo toho, aby se od ní odtahoval, jí omotal levou rukou kolem pasu a přitiskl jí blíže k sobě. "Cassandro, to už ti znovu neprojde," mrkl na ní a na jeho rtech byl nachvíli vidět mírný úsměv. Už se tolik nemračil a aby neměla navrch jen ona, tentokrát jí políbil on. A nebyl to jen nějaký suchý polibek, ukrývala se v něm vášeň, kterou k ní choval už nějakou dobu. Jen si pak bude muset sám dát přes hubu, že zase povolil řetězy své fantazie a vůle.
Držel jí pevně a po nějakém tom okamžiku se jí zase, tentokrát už s opravdu viditelným úsměvem, zahleděl do oka. "Co po mě vlastně chceš?" zeptal se kupodivu klidným tónem. Pokud si chtěla jen pohrát, neměl zájem. Jestli v tom bylo něco víc, možná by to mohl zvážit. Ale zároveň, bylo to příliš velké riziko. Ne pro něj, ale pro ní. Ona měla v tomto světě stále jisté záruky, i když ne stoprocentní. On byl už pod bodem mrazu.

_________________