_________________

Bylo celkem skutečné letní počasí, možná trochu větší teplo než by se dalo čekat, ale na druhou stranu sem tam přes oblohu přeletěl mrak, možná, že večer přijde spása v podobě bouřky. Bylo odpoledne a Billy vyrazil ulicí směrem na autobusové nádraží. Dřív mu všechny uličky tady přišly tak nějak stejné, ale už si zvykl. Stejné, a když ne stejné, tak velice podobné domácí baráčky, podobné ploty, prakticky stejné zahrady, byla-li nějaká. Přesto mělo město něco do sebe, obchod nebyl daleko, a co se týkalo zeleně parku tak ta také ne. Rozpálený chodník sálal teplem. Nicméně autobusové nádraží bylo součástí vlakového a tak na chvíli zmizel v budově, která byla klimatizovaná. Modrobílá pruhovaná košile mu zase tak velká nebyla a rozhodně v ní nevypadal jako námořník (ačkoli to byl možná původně účel), ale alespoň nebyla nijak šíleně barevná, takže ty proužky skousl. Kraťasy v černé barvě měl zhruba někam ke kolenům a trochu z nich plandal, ale ještě se to dalo přežít. Na nohou měl obyčejné sandále, a vlasy nově zastřižené nakrátko, skoro na ježka dalo by se říci. Podle hodin na nádraží zjistil, že autobus má ještě pět minut, ale to nevadilo, prostě jen počkal v klimatizované čekárně a pak vylezl ven do toho pekla. Přišel Simonovi naproti, protože si nebyl tak úplně jistý, jestli by podle popisu našel jejich dům. Asi jo. Nebo taky ne. Takže pro jistotu přišel.
Bylo to zvláštní, ale… těšil se. Léto s přáteli znělo o maličký kousek lépe než jen ‚léto s rodinou‘ i když i tohle mělo něco do sebe. Takže teď sledoval autobus, který se v tom vedru přibližoval a na rtech měl veselý úsměv. Celá záležitost byla o to lepší, že jeho mladší sestra, která do všeho strkala nos, byla na tenhle týden pryč, sice měla odjíždět až zítra, ale… I tak bude fajn nemít ji neustále za krkem, ne že by ji neměl rád, ale víme. Autobus se přiblížil a po chvilce zastavil ve stanici. Billy zůstal stát kousek stranou, aby ho proud cestujících nesrazil, ale v davu pozorně vyhlížel Simona… Sophie měla dorazit ve stejnou dobu, ale krbem. O to se dobrovolně rozhodl postarat Manu, dneska měl volno. Billy mohl Sophii varovat, že na druhém konci na ni nebude čekat on, ale Manu, ale nakonec to nechal být. Sourozenci Stoneovi sice už do školy nechodili, ale tak nějak měl za to, že jeho starší bratr a sestra jsou málo zapomenutelní, takže zase tak moc ji to rozhodit nemůže…



Manu Stone seděl v přijímacím pokoji, bosé nohy přehozené přes pohodlné křeslo a četl si noviny. Tohle léto měl vlasy nakrátko, takže do nich nemohl zaplétat pověstné barevné korálky, ale to nevadilo. Bohatě si to vynahrazoval barevným oblečením, které si v poslední době z nouze půjčoval i Billy. Jenže jistý rozdíl tu byl, co slušelo staršímu bratrovi, rozhodně nemohlo slušet Billymu. Nicméně pro teď Manu měl obyčejnou bílou napůl rozepnutou košili, která s jeho pletí ostře kontrastovala a džínové kraťasy, které vznikly tak že z původních džín ustřihl nohavice. Za uchem měl zastrčenou propisku. V kuchyni hrálo rádio a jeho hudba doléhala až sem a Manu si do toho broukal zatímco listoval mudlovskými novinami.

_________________

Když mu Billy nabídl, aby strávil část prázdnin u něj, okamžitě to bral, všemi deseti. Už si několikrát vyzkoušel, že léto bez kouzel je sice fajn, ale trvá-li celé dva měsíce, už to rozhodně není taková zábava. Na své mudlovské kamarády se také těšil, ne že ne, ale ke svým spolužákům z Bradavic měl najednou mnohem blíž, proto si léto s Billym a Sophií maloval v těch nejhezčích barvách. Skvělou náladu při odjezdu mu nemohla zkazit ani máma, která mu neustále vysvětlovala, jak se má na návštěvě chovat, ani mladší sestra, která mu neustále vyčítala, že ho přes celý rok nevidí a teď, když se jí může konečně věnovat, zase utíká pryč. Simon se na ni jen blahosklonně usmál, připomněl jí, že ještě včera přeci říkala, jak jí jeho nepřítomnost náramně vyhovuje, zamával rodičům a už spěchal se svým skromným zavazadlem k autobusu, který ho měl odvézt vstříc báječným prázdninám. Moc nechápal, proč má jezdit zrovna autobusem, ale nevadilo mu to, protože byl na mudlovskou dopravu zvyklý - vlastně ji používal častěji než tu kouzelnickou. Našel si místo úplně vzadu, kecl si k oknu a sledoval pomalu ubíhající krajinu, zatímco do sebe házel jednu Bertíkovu fazolku za druhou.

Cesta netrvala dlouho, lidi vystupovali a nastupovali, až konečně přišla řada i na nebelvírského chlapce. Z autobusu vyšel mezi posledními. Rozhlédl se po nádraží, najít Billyho však nebylo tak těžké, jak se mohl bát. Vlastně ho uviděl okamžitě a široce se na něj usmál. "Ahoj," pozdravil kamaráda vesele a spokojeně si strčil prázdný obal od Bertíkových fazolek do kapsy kraťasů. "Neboj, v batohu mám ještě jedny. A vezu i nějaké sirupové košíčky," zazubil se, jen tak, aby něco říkal. "Máte tu teda pěkný vedro," dodal ještě. V Manchesteru sice taky léto udeřilo v plné síle, i tak tam ovšem pořád bylo o pár těch stupňů méně. "Tak... kde bydlíš?" zeptal se nevinně. Věděl, že mu Billy cestu popisoval, netroufl si ale tvrdit, že by trefil. Byl proto moc rád, že mu kamarád přišel naproti.
Celou cestu k Billyho domu pak vyprávěl, jak se má, a vyptával se kamaráda, jestli má něco v plánu. Ne, vůbec nebyl nedočkavý.

_________________

| +

"Cože?"

Sophiin odjezd z Norwiche se na rozdíl od jejího kamaráda Simona nesl v naprosto jiném, spíše poklidnějším duchu. Možná až moc klidném, než dívka původně čekala. Její otec - ať už bylo léto, či zima - se neustále věnoval spiritismu, jako převážná část rodiny. Ten rok ale cestoval více než obvykle – do Kanady, Brazílie, dokonce vzal s sebou i Chiaki na návštěvu Japonska. Dříve vlažné a zdvořilé zprávy z různých koutů světa od jejich vzdálených příbuzných se doslova „přes noc“ proměnily v nezvykle ucelenou rodinu, navzdory velké vzdálenosti. Od chvíle, kdy se Sophie vrátila, denně nacházela za oknem kuchyně sovu s dopisem. Puštíky, výry, sovy, jednou dokonce havrany. Všechno od jejích příbuzných. Dívka snad ani do té chvíle netušila, jak je jejich rodina početná a Norwich se stal po dlouhé době živým, přímo ohnivým centrem sice nečistého, ale váženého rodu Marsdenů.
A zatímco k hlavnímu rodu směřovaly pohledy celé jejich široké rodiny, nad domem se začala vznášet zvláštní energie, která začala pohlcovat i samotnou Sophii. Poprvé od chvíle, kdy se „jen mluvilo“ o tom, že jsou spiritisté, tomu dívka uvěřila až ve chvíli, kdy se jim po domě začaly promenádovat skutečné duševní entity, nejčastěji zesnulí sousedé a obyvatelé Norwiche. Nejednou se Sophie v noci probudila a za oknem svého pokoje spatřila bledou ztrápenou duši, která se dovolávala po klidu. Nejednou otevřela dveře své skříně a zahlédla v koutě sedět malé dítě hrající si s plyšovou hračkou. Letní návštěva Billyho přišla v pravý čas, kdy už Sophie začínala mít všeho plné zuby.
V den odjezdu bylo ale všechno zvláštně ztichlé. Nejspíš zásluhou jejího otce, kterého požádala, aby se alespoň nějakým způsobem na chvíli duchů zbavil. První klidnou noc, kdy mohla ale dívka spát, probděla myšlenkou na to, že se uvidí se svými kamarády. Ráno se tedy probudila, rozloučila se s rodinou, která se rozhodla si udělat na týden dovolenou u známých v Kanadě, a tak byla poslední, kdo opouštěl dům.
S batohem na zádech a Rei v náručí se nasoukala do rodinného krbu, nabrala si hrst netaxového prášku a vyřkla název místa, než si písek hodila pod nohy a zachvátily jí zelené plameny. Byla to Sophiina třetí cesta letaxem, byla na ní zvyklá, ovšem jen, co se objevily zelené plamínky, začala jí Rei doslova tancovat v náručí a nehezky poškrábala dívku na rukách a krku, zatímco se jí drápala na záda. „No tak, nech toho!“ okřikla Sophie nevrle kočku a snažila se jí držet za ocas, aby nevyskočila z krbu. Z domácího mazlíčka se mezitím vyklubala divá šelma. Když mladá čarodějka přistála v rodinném krbu Stoneů, Rei hystericky prskla a skočila přímo na nebohého Manu a přetrhla jeho noviny napůl. Poté se naježila a schovala se za nejbližší nábytek. Tohle své paničce dlouho nezapomene.
Mezitím se Sophie trochu oprášila, ignorujíc pálivou bolest na rukou a krku a hleděla si toho, zda nemá špinavé kraťasy nebo bílé tílko a přes něj ledabyle přehozenou kostkovanou košili. Upřela trochu udivený pohled na černocha sedícího v křesle a krátce se ohlédla za sebe. Že by se spletla? „Ehm… jsem správně u Stoneů?“ osmělila se, když vylezla z krbu a pomalu si sundala batoh, na kterém předtím tancovala její kočka a rozvázala jí několik šňůrek. Batoh v jedné chvíli zlověstně zašustil a v malé škvíře se objevila čokoládová žabka. Trojbarevná. Ve chvíli, kdy vyskočila ven, se za ní vyhrabala další a potom ještě jedna. To byla právě chvíle pro Rei, která se osmělila, probrala své instinkty lovce a začala žáby divě honit po obývacím pokoji. Byl to zkrátka ideální začátek prázdnin, jen co je pravda. „Rei!“ houkla na kočku, ale bylo to platné, jako kdybyste se snažili uklidnit býka v aréně – zcela beznadějné. Sophie se alespoň porozhlédla, zda neuvidí někde Billyho, ale bez výsledku. Pouze zaslechla tlumené hlasy a pootevření hlavních dveří. Že by přišel ještě někdo další?

_________________

Lidi vystupovali a vystupovali. Simon nikde. Už to skoro začínalo vypadat, že si jeho nebelvírský kamarád spletl autobus a nasedl do nějakého jiného, ale to se Billymu nezdálo. Daleko pravděpodobnější bylo, že mu prostě jen ujel. Takže zatímco Billy pomalu začínal litovat a proklínat pekelné vedro pravého léta, když se mezi posledními cestujícími vynořil Simon. „Nazdar.“ Byla v tom úleva a na přivítanou do něj Billy přátelsky strčil, tak jako se to dělá na famfrpále. „Košíčky? Košíčky??“ Billy vykulil oči, byla to jen vteřinka co se tvářil strašně užasle, překvapeně a pak nadšeně, ale to nadšení mu vlastně vydrželo podstatně déle než vteřinu což na flagmatika jeho formátu byl vcelku výkon. „To je úžasný, kde jsi je sehnal? Já prošel obchody tady a nic… A když něco, tak to nebylo ono.“ Zašklebil se Billy, ale bylo to jen krátce, jako by do něj i přes to horko najednou někdo napumpoval život. Sirupové košíčky! Simon (a možná i někteří další) si musel všimnout, že košíčky „Mi povídej.“ Zamumlal a pak dodal: „Je tu koupaliště, můžeme tam pak vyrazit.“ Zchladit hlavu, osvěžit se. „Jinak dům odtud není daleko. A taky mám klíče od kůlny…“ Zašklebil se poťouchle nebelvír a začal Simonovi líčit jak úžasné je město v noci. Z pohledu shora. Protože v kůlně byli košťata, sice to tak úplně neměl schválené od rodičů, respektive o tom s nikým nemluvil, ale věděl, že Manu a se sestrou určitě někdy takhle venku byli… Nakonec dorazili do domu kde už byla Sophie a v závislosti na tom co si přála buď vybalovala nebo si pochutnávala na zmrzlině.
„Jsme doma.“ Zahalekal Billy a skopl z nohou sandále, ostatně teď bylo nejpříjemnější chodit naboso. „Jestli chceš máme tu sandále.“ Nabídl Simonovi jako návštěvě otevřené sandále, prostě jen aby Simon nemusel chodit bos, ale samozřejmě pokud chtěl nikdo mu v tom nebránil, podlaha krásně chladila a v patře byl pak koberec, ale i ten byl vcelku příjemný na bosé nohy.
„Ahoj.“ Zjevil se v chodbě Manu a zcela automaticky zamířil k venkovním dveřím. „Ty musíš být Simon, že?“ Manu k němu natáhl ruku a potřásl si se Simonem na pozdrav. „Brácha mizím, naši dorazí k večeři později, ale Emily až přijde možná bude něco chtít, takže v ledničce má těstoviny, jo?“ Manu akorát nazul svoje vlastní sandále, rovněž otevřené, protože cokoliv jiného by v tomhle počasí bylo zabijácké a ještě dodal: „Sophie už dorazila.“ A vypadl z baráku. Ještě stihl zamávat na Billyho: "Měj se brácha." Ať už to bylo jak chtělo, ti dva a vlastně s celou rodinou Billy vcelku dobře vycházel.

Než Billy a Simon dorazili…

Zatímco Manu pohupoval nohama do rytmu hudby a v duchu se bavil nad mudlovskými příběhy ze života (Zamilovala jsem se do tchána!), když se krb rozhořel jasně zelenými plameny. Vypadla z něho jejich návštěva a to i s jistým tasmánským čertíkem, který si zabral během vteřiny noviny a zničil příběh z červené knihovny rychleji než drbna z předměstí stačí prozradit, že… No jo no. Nedočetl to, ale upřímně, ani ho to nemrzelo.
„Ale jo.“ Usmál se širokým úsměvem a bílé zuby se v tmavé tváři zablýskaly podobně stříbrná náušnice v uchu. Pomalu sundal nohy z opěradla a vstal, dívce na přivítanou podal ruku. „Manu Stone, Billyho starší brácha.“ Potřásl si s ní rukou, stisk ruky byl pevný, ale ne bolestivý. „Billy šel vyzvednout Simona na nádraží.“ Objasnil líně zmijozelce a vzápětí dodal: „Hodím ti věci do hostitelského pokoje, jestli chceš můžeš na kluky počkat tady, za chvíli tu budou,“ Vybalování hodlal Manu nechat na Sophii, protože když se vybalovalo kouzlem, tak kolikrát pak člověk nevěděl kde co je. „nebo si jít vybalovat to nechám na tobě, ale nejdřív…“ Manu se na dívku pronikavě zadíval což nemuselo být příjemné, protože se na ni,vzhledem ke své výšce, díval poměrně svrchu. „… nejdřív vyčistíme ty škrábance.“ Z kapsy u džín vytáhl hůlku, ale Sophie mohla být v klidu, nejdříve se totiž zaměřil na její zavazadlo, které se po tiše zašeptaném kouzle nadzvedlo a odporoučelo se do hostitelského pokoje v patře. „Chceš to ošetřit kouzly nebo klasicky mudlovskými přípravky?“ Zeptal se Manu protože jí mohlo být nepříjemné, když na ni někdo mířil hůlkou, ale vyčistit se to muselo, kdo ví co má taková kočičí slečna za drápky navíc saze taky nejsou zrovna ideální věc. Manu si nehodlal hrát na kvočnu, ale tohle byla jejich návštěva a on se k lidem co měli odvahu překročit jejich práh choval (v rámci možností, ono záleželo na tom. Kdo to byl) slušně. „A jo, dáš si něco k pití nebo tak?“ Zeptal se na půli cestě do kuchyně. „Máme v mražáku vcelku dost zmrzliny, viděl jsem tam jahodovou, karamel a ehm… pistácii? Nebo si dáš spíše něco k pití?“ Zadumaně na okamžik zvedl oči ke stropu a počkal až se dívka rozhodne.

Mimo herně:
Manu Stone #FF4000

_________________

Simon vesele vrátil kamarádovi šťouchnutí na přivítanou. Jako by byli na hřišti. Pokud to bylo ještě vůbec možné, ještě víc to Simonovi zvedlo náladu. Prázdniny s kamarády prostě neměly chybu. Nemohly. „Ano, košíčky,“ zazubil se. Na světě existovalo jen opravdu málo lidí, kteří by neměli rádi sirupové košíčky... A Simon věděl, že má-li Billy opravdu rád nějkou sladkost, pak jsou to právě ony. „No... To je docela zajímavej příběh. Mudlovský košíčky nejsou tak parádní, jako ty kouzelnický, že? Tak jsem jich pár dovezl ochutnat sestře... A mamka byla taky zvědavá, jak ten zázrak vlastně chutná. A úplně se do nich zamilovala, věřil bys tomu? A protože neumí tak dobře vařit, aby je zkusila udělat sama, zeptala se babičky a bylo to. Takže jo, jsou domácí, no,“ nejistě mrkl po svém kamarádovi, jestli se netváří moc zklamaně. „Ale chutnají jako originál z Medového ráje, opravdu. Moje bábí je ta nejlepší kuchařka, jakou svět poznal,“ dušoval se. A samozřejmě ani trochu nepřeháněl.
To vedro opravdu nebylo příjemné. „Nejradši bych skočil do vody hned teď,“ setřel si pot z čela. Billy to mohl brát jako nadšený souhlas s nastíněným plánem zahrnujícím návštěvu koupaliště. Simon už se na ni opravdu těšil. Co ho ale nadchlo ještě víc bylo Billyho další vyprávění. „To zní naprosto úžasně!“ ocenil kamarádův nápad. Noční létání nad městem, na košťatech, no to byla jednoduše paráda. Otázka, jestli tohle dobrodružství nebude náhodou někomu z Billyho rodiny vadit, Simona v tu chvíli samozřejmě nenapadla, nechtěl hledat důvody, proč by to nešlo uskutečnit, na to se mu ta představa až moc líbila. „Kdy? Hned dneska v noci? To bude skvělý!“ Nadšení z něj sálalo na metry daleko, dokonce i když už vcházeli do domu, kde Billy bydlel.
Když si konečně uvědomil, že už jsou v cíli, rozhlédl se Nebelvír zvědavě kolem. „C-cože?“ Přistiženě se otočil ke svému kamarádovi. „Ne, díky. Klidně budu naboso.“ Doma tak taky chodil, byl zvyklý, a navíc, v tomhle vedru... „Sophie dorazí kdy? Nebo už je tady?“ zeptal se zvědavě, zatímco z kapsy vytahoval letními teplotami zmohlou Grelot, která se tam ukrývala před sluníčkem. „Lot, žiješ? Žije, dobrý. Asi bude chtít vodu, nemyslíš?“ ohlédl se na Billyho, u kterého hledal své chybějící informace o zvířatech. Ne, že by se o ni špatně staral, naopak, měl ji strašně moc rád, ale přeci jen, krysa není pes, o kterého byl Simon od malička zvyklý se starat.
V tu chvíli se v chodbě objevil vysoký tmavý mladík. „Jo, to jsem já,“ usmál se Simon přátelsky a potřásl si s ním nabízenou rukou (druhou, ve které držel Grelot, rozpačitě schoval za záda). „A ty jsi Billyho brácha.“ Neodvažoval se ale hádat jméno, protože na to neměl paměť a přeci jen se nechtěl hned na úvod ztrapnit. Mladík ještě zodpověděl jeho předchozí otázku na Sophii a pak zmizel za venkovními dveřmi. „Kolik vás tu bydlí?“ zeptal se Simon Billyho, aby měl jasno, kolik jmen si ještě bude muset zapamatovat. Taky se těšil, až uvidí Sophii, i když jeho krysa z Rei asi nebyla tolik nadšená. A to ještě nevěděla o Lenošce...

Mimo herně:
Jestli tam mám nějaké nesrovnalosti, hned na mě křičte, já to opravím

_________________

| +

"Cože?"