Na nádraží...
Začínaly vánoční prázdniny a Theron Howells, zahalený do draze vypadajícího zimního pláště, čekal na nádraží na příjezd vlaku, který vezl z Bradavic ty studenty, jenž se rozhodli strávit svátky s rodinami. Možná na to nevypadal, poněvadž se stále tak trochu tvářil jako čistokrevný kus ledu, ale na svou dceru se opravdu těšil. Sám nevěděl kdy a jak se to stalo, ale mladá Nebelvírka mu přirostla k srdci tak, že se dokonce přistihl, jak uvažuje, že se oficiálně přizná k tomu, že je jeho biologická dcera. S manželkou už se stejně dlouhou dobu ani pořádně nebavili, a upřímně? Snad jen možná s bratrem, když byli malí, cítil takovýhle pocit rodiny, jaký ho přepadal, když se měl potkat s Angie. Konečně si připadal jako pravý otec. A tak přeci bylo přirozené, pokud chtěl, aby jeho dcerka byla opravdu oficiálně jeho, nu ne? Další věcí byl fakt, že snad díky Angele začínal vidět věci, které se předtím rozhodl ignorovat, a Znamení zla ho na levém zápěstí pálilo jako označení smrtelně nemocného jedince, něco, čeho se musel zbavit.
Teď ale nechtěl myslet na negativní věci. Jistě, byl z toho všeho unavený, a pod jeho očima se rýsovaly kruhy, ale to nic neznamenalo, protože chtěl být dobrý otec, a chtěl si prázdniny se svou dcerou užít. Zanedlouho zahlédl, jak se blíží vlak z Bradavic, a tak už nezbývalo než ještě chvíli počkat, než zahlédne Angelu vystupovat...

_________________

Krajinu pomalu střídají lidská obydlí. Nejdříve malé vesničky, pak větší vesnice, až konečně vjíždíme do města. Čím víc se blížíme k nádraží King's Cross v Londýně, tím víc se těším, až uvidím svého otce. Kdo by to byl ještě víc jak před rokem řekl, že se náš vztah posune tak daleko. Dobře si pamatuju, jak chladné bylo naše první setkání. A teď? Teď jedu na Vánoce domů a budu je trávit se svým otcem. Může být člověk snad šťastnější? No dobře, ne pro každého to bude asi tak atraktivní jako pro mě, jenže ne každý žil skoro celý život bez otce.
Hlavně mám před sebou velký úkol. Tyhle Vánoce mám trávit v sídle Howellsů a jak už jsem si stihla všimnout, tak na mě nepohlížejí zrovna nějak extra vlídně. Ale přežiju to. Hlavně že budu s ním.
Když už se blížíme k nádraží, vylezu do uličky, stáhnu okénko a vyhlížím ven. Studený vzduch mi šlehá do tváří, ale zvědavost, zdali zahlédnu otce je příliš veliká na to, abych klidně seděla na sedačce. Na nádraží čeká hodně lidí, takže ho nevidím.
Konečně vlak zastaví. Vezmu si svá zavazadla a z vagónu vystoupím jako první. Chvíli pátrám pohledem, ale otce zatím nevidím. Kousek tedy popojdu k přepážce, když ho konečně zahlédnu. Pustím zavazadla, rozeběhnu se k němu a když jsem u něj, vřele ho obejmu. Jo, je to jak z nějakýho filmu, ale tak mi přejte aspoň trochu štěstí. "Ahoj. Moc ráda tě vidím." Nasadím ten nejlepší úsměv, který mám, protože on si ho prostě zaslouží. Pak si doběhnu pro kufry. "Doufám,že jsi v dobré náladě, protože je toho tolik, co ti musím vyprávět. Ale to bychom mohli zmáknout po cestě." Vydám se k přepážce, protože už chci být na cestě a hlavně co nejdřív doma.

_________________

Ať Theron chtěl nebo ne, po tváři se mu musel rozlít úsměv, když uviděl, jak je někdo opravdu upřímně rád za jeho přítomnost. V duchu si vzpomněl na jediný moment, kdy cítil nějak podobně teplo u srdce, a taky na to, že dotyčnou osobu už od toho večera, kdy si pošetile dovolil až moc, nikdy neviděl. To už ale byla jeho dcerka u něj, vrhala se mu kolem krku, a on ani nemohl jinak, než ji obejmout taky. "Já tebe taky rád vidím, a opravdu mě těší, že ses odhodlala přijet na Vánoce do jámy lvové," věnoval Angele další úsměv, který jako by se do jeho tváře hodil a zároveň nehodil ani maličko, jak tak dlouho nebylo po něčem podobném u něj ani vidu, ani slechu. "Jaká byla cesta?" zeptal se. Možná byl v těchto věcech pořád lehce kostrbatý, myšleno ve věcech milého přístupu a ukazování pravých emocí, přeci jen, na tohle se u nich doma nikdy moc nehrálo, ale cítil tu potřebu se změnit, poněvadž... tahle slečna byla jeho dcera, a snad jediná z jeho dětí, která kdy vůči němu projevila nějaké emoce.
"Ukaž ty kufry," nabídl, respektive téměř přikázal dcerce, a i kdyby chtěla protestovat, nakonec se jako správný tatík chopil zavazadel, načež vykročili pryč z nádraží. Náladu měl, vlastně ani nevěděl jakou, zjistil, když se zeptala. Měl radost, protože se tu zase objevil onen pocit rodiny, ale zároveň byl neskutečně nervózní z plánů, které si na tyhle vánoční prázdniny připravil, konkrétně z reakce matky.
To už ale došli před nádražní budovu. Stálo tam velké, nablýskané černé auto, něco, co by každý mudla okamžitě přiřadil k vyšší společenské vrstvě, ostatně, několik kolemjdoucích si vůz obdivně prohlíželo. "Čekal jsem, že si budeš asi chtít ještě trochu popovídat, než dorazíme do sídla, tak jsem zařídil tohle," pokývl k vozu hlavou, "ale samozřejmě, pokud se ti nechce jet tu dlouhou cestu po mudlovsku, můžeme se jednoduše přemístit." Teď bylo jen na jeho drahé dceři, jak se rozhodne, každopádně pokud by se rozhodla pro auto, zjistila by, že Theron zřejmě moc představy o mudlovskosti nemá, poněvadž uvnitř auta to bylo zaprvé rozhodně větší než by mělo, a zadruhé se tam nacházel pohodlný, černou kůží potažený gauč, stůl, na němž byly vyrovnány různé doboty a pochutiny i nápoje, plně vybavená knihovnička, psací stůl s židlí a několik brků a svitků pergamenu (na jednom z nich mimochodem právě zasychal inkoust, takže Theron očividně cestou do Londýna dokončoval nějaké hlášení pro Ministra), a dokonce malá dvířka, která zřejmě vedla na toaletu a do koupelny...
Každopádně ano, rozhodnutí bylo jen a jen na Angie, i když Tseh osobně by přeci jen preferoval tu delší cestu, už jen proto, aby si opravdu jako tatík s dcerkou mohl s Ang mohl popovídat o jejích zážitcích... a tak.

_________________

Chvíli trvá, než otce pustím z objetí. Tenhle moment si užívám. Při zmínce o jámě lvové se mi na chvíli vytratí úsměv z tváře, ale zatím to nijak nekomentuji. "Cesta byla dost dlouhá. Víš jako to je, když se na něco těšíš. Než se k tomu dostaneš, trvá to dlouho, ale jakmile na to přijde, hrozně rychle to uteče. Musíme si tyhle prázdniny pořádně užít." A tím pořádně užít nemyslím nějaké šílené akce a výlety, ale prostě jen trávit co nejvíce času spolu.
Kufry si samozřejmě nechám dobrovolně vzít. Dojdeme až k luxusnímu černému autu, na které vykulím oči. Mít otce jsem si už zvykla, ale to že je extrémně bohatý a dává to všude kolem najevo, to mi pořád dělá trochu problém. Dost to strhává pozornost, což mi není úplně příjemné. I teď se na nás kouká docela dost lidí. "Ráda se svezu autem." Raději tedy co nejrychleji zalezu dovnitř, abych se schovala před jejich pohledy. Jenže jestli to auto působí luxusně z venčí, tak to by ho ti lidé měli vidět zevnitř. Je evidentní, že Theron má své představy o pohodlí a díky kouzlům si je dopřává úplně všude. Celý vnitřek působí jako mega snobský obývák. Jestli je tohle jenom auto, tak jsem zvědavá, jak to bude vypadat v sídle.
Chvilku sedíme mlčky, protože si prohlížím všechnu výbavu, která sem byla vecpána. Auto se rozjede a my se vydáme na cestu. "Škoda, že tady není bazén." Zatvářím se smutně, skoro spíš zklamaně. Po očku sleduju otce, jak se zachová, zdali ho to aspoň trochu přivede do rozpaků. A pokud ano, natáhnu se k němu a znovu ho obejmu. "Byl to jen vtip, tati. Měl bys někdy vidět normální mudlovské auto." trochu se narovnám, abych mohla po cestě koukat z okna, ale zároveň si nechám hlavu opřenou o jeho paži. Všimnu si papírů položených na stolku. "Máš hodně práce? Jestli jo, klidně tě nechám pracovat. Máme celé prázdniny na povídání, tak to chvilku počká."
Pokud se Theron pustí do práce, udělám si pohodlí, naleju si něco k pití a sleduji ulice Londýna z okýnka auta. Jestli ale práci odloží a věnuje se mi, pokračuju dál v povídání. Snažím se zatím bavit především o normálních a školních věcech. Tomu, co mě čeká v sídle se zatím raději vyhýbám a odsouvám to na co nejpozději, protože jak jsem již pochopila, nepřivítají mě tam s otevřenou náručí. Což je věc, která mě docela trápí. Nejen, že nejsem úplně společensky vychovaná a neznám zvyky, které se tradují ve velkých rodinách, ale dost divně asi bude působit i moje oblečení. Jo, už nenosím otrhané kalhoty, ani obnošené věci. I přes Theronův nátlak jsem si ale udržela můj styl oblékání a pořád nosím to, co se mi líbí a ne to, co bych měla nosit jako dcera čistokrevného kouzelníka. Otec už si asi zvykl, ale na ostatní možná budu působit jako trhan. Jenže já se nechci změnit od základu. Chci zůstat taková, jaká jsem. Zatřesu hlavou, abych zahnala tyhle myšlenky. Ještě mám trochu času, abych mohla myslet na něco jiného. Tohle budu řešit až později. "Představ si, že i letos jsem se dostala do hlavního famfrpálového mužstva Nebelvíru. Jen teda náš tým prošel dost velkou obměnou, máme nového kapitána a novou brankářku. Jsem dost zvědavá, jestli se nám podaří vyhrát pohár stejně jako vloni. Už příští měsíc hrajeme s Havraspárem a ten je vážně hrozně moc dobrej." Volím vděčné téma, i když netuším, jestli Therona vůbec takové informace zajímají.

_________________